The Road Less Traveled EPILOG: Na cestě

Ách, konečně je to tu. Závěr celé povídky… Verity sice tu vánoční část a tenhle epilog dopisovala dodatečně, ne v rámci povídky, ale stejně, mám teď takový pocit dokončené práce… Takový malý dítě to je. 😀

Poslední kus jsem nebyla sto přidat dřív, protože mě neskutečně rozčilovalo, jak to bylo napsané… Teda bylo to napsané perfektně (verityburns, duh! :D), ale nemohla jsem se pořád dostat do té správné nálady, abych přeložila povídku z Mycroftova pohledu na věc. Ještě že jsem to nelámala přes koleno, nakonec jsem k tomu sedla nedávno a najednou to šlo.

Tak.

Snažím se žvaněním pořád oddalovat ten fakt, že jde o poslední kus, ale to nemůžu dělat do nekonečna… Tak si to užijte. Chjo. ^_^

 

p.s.: Na konci povídky je přeložená báseň, díky které má celá povídka název. Ovšem nejsem žádná básnířka, verše dělám zřídka a nikdy jsem nedělala překlad básně. Proto je to přeložené tak, abyste chápali, o čem to je, a ne abyste byli okouzleni poetikou a rýmováním. 🙂

Ti z vás, kdo angličtinu dělají/umí/učí se, si možná už dřív všimli, že název je psaný divně – poslední slovo by dle britské aj mělo být „Travelled“. Vzhledem k tomu, že povídku inspirovala báseň Američana, ponechala verity i americké hláskování. Z tohohle důvodu jsem nakonec nepřekládala ten název, přestože to znamená cosi jako „cesta, po které se cestuje míň“ (což by byl fakt divný název, hah) a já chtěla zachovat tuhle libůstku – rozdíly mezi americkou a britskou aj.

 

 

 

 

 

The Road Less Traveled Epilog: Na cestě

 

Mycroftův POV

 

O dva roky později… Jeden den ze života Mycrofta Holmese.

„Pane?“

Ospale jsem se přetočil na bok.

„Dobré ráno, pane.“ Ozvalo se cinknutí porcelánu, jak mi někdo na noční stolek položil čaj.

„Dobré ráno…,“ čekal jsem.

„Dnes Anthea, pane,“ odvětila moje nedocenitelná asistentka. „Zdálo se to vhodné,“ dodala a dovolila si malý úsměv.

„Vskutku.“ Přikývl jsem, posadil se a natáhl se pro svůj Earl Grey – který byl vynikající, samozřejmě. Anthea byla nepochybně ideální společnice. Bylo obtížné najít někoho s tak rozsáhlými schopnostmi, kdo by byl svolný připravovat čaj, ale zdálo se, že ji uspokojuje zajistit veškerý servis. I když natolik nesnášela své křestní jméno, že trvala na tom, že si jej bude měnit každý den. Byla to neškodná libůstka a příležitostně dokonce i užitečná. Skutečně, vynikající spolupráce.

Poctil jsem ji laskavým úsměvem. „Něco nového, má drahá?“

Pohledem těkla ke svému BlackBerry. „Obávám se, že váš bratr dnes vypadá trochu… rozrušeně,“ oznámila a podívala se na mě. „Rozebírá šéfkuchaře.“

„Chápu,“ odvětil jsem a usrkl čaje. „Opatření?“

Znovu se podívala dolů. „Zahájeno uklidňující chování k šéfkuchaři – zdá se to být celkem účinné.“ Malinko sjela dolů po obrazovce. „Maminka Holmesová byla vyslána na procházku se Sherlockem po přilehlých pozemcích.“

„Výborně,“ odpověděl jsem. „Poznamenejte si prosím, aby si maminka sama poradila s tradicemi, na kterých trvala místo toho, aby dala na zdravý rozum.“

„Ano, pane.“ Když opouštěla pokoj a zavírala za sebou, soustředila se, aby se tvářila neurčitě.

Jakmile jsem se oblékl a přetrpěl svoji obvyklou ovocnou snídani (ach, jak jsem Sherlockovi záviděl jeho metabolismus), vyšel jsem si do zahrady. Setkal jsem se s ostatními členy své nynější rodiny, zrovna když se vraceli ze své procházky.

„Viděl jsi Johna?“ zeptal se okamžitě Sherlock. Opravdu vypadal rozrušeně; upgradeoval jsem svoji vnitřní ostražitost na Úroveň Dvě.

„Ještě ne,“ odvětil jsem co nejklidněji. „Přeješ si, abych ho našel?“

Vyčítavě se zahleděl na maminku, která vrtěla hlavou. „Ale, ale, Sherlocku, poklade,“ kárala ho. „Je to jen do oběda. Co kdybychom se šli podívat, jak je na tom Harry?“

Všiml jsem si, že Sherlock mým směrem pozvedl obočí, a uvědomil jsem si, že si nevědomky přejíždím rukou po čelisti. Od toho nešťastného střetu, kdy Harriet přišla vyzvednout Johnovy věci, to byl jakoby automatický reflex, kdykoli bylo zmíněno její jméno. Spustil jsem ruku a on se ušklíbl.

Maminka se už otočila zády a proplouvala po verandě, když se ke mně Sherlock obrátil.

„Zkontroluj ho, ano?“

Přikývl jsem a poplácal jej po paži. „Neboj se, bratříčku. Všechno bude v pořádku, za to ručím.“

O dvě hodiny později jsem byl na Úrovni Tři a začal jsem pochybovat o své sebedůvěře.

John byl samozřejmě naprosto v pořádku; byl jako obvykle vyrovnaný, při smyslech, a setrvával ve východním křídle, jak bylo domluveno. Sherlock, nicméně, zvládl naštvat Harriet poznámkou o víně bez alkoholu, které bylo k dispozici, pak svojí hrou na housle ponížil houslového sólistu, až toho muže rozplakal a odmítal vystoupit.

„Musíš ho nějak zaměstnat,“ podotkl John, který v obleku vypadal neobvykle.

„Toho houslistu?“ dotázal jsem se, dával jsem pozor jen napůl. Zdálo se, že stres si začíná vybírat daň u všech.

„Sherlocka,“ odpověděl a protočil oči. „Zapomněl jsi, jaký býval.“

Tázavě jsem pozvedl obočí a on si povzdechl.

„Pamatuješ ty díry po kulkách ve zdi? Přeprogramování tvých odposlouchávacích zařízení, aby chytaly jen Jazz FM? Víš, co všechno dělal mezi případy.“

„Předtím, než přišel na rozmanité způsoby využití přístěnků?“ neodolal jsem a zeptal jsem se a on zrudnul uspokojujícím odstínem červené.

Dřívější nahrávky z jeho sledování často ukazovaly Johna a Sherlocka, jak vstupují jednou stranou do uličky, a pak pravidelně po třiceti minutách vyšli na druhé straně. Počáteční  očarování vyústilo ve fakt, že Sherlock měl zálibu v přístěncích, především v těch, do kterých se zvládnul vtěsnat s Johnem. A co se týkalo Johna, zdálo se, že on sám je naprosto schopný jakýmkoli přístěnkům odolat. Nicméně bylo naprosto nemožné odolat Sherlockovi, takže výsledný efekt byl vlastně stejný.

Vzpomínal jsem na jejich první návštěvu rodinného domu, kdy jsme se všichni nacházeli v jedné budově. Po šokujícím objevu druhým komorníkem (který poté opustil svou přítelkyni a našel zalíbení v jejím bratrovi), maminka začala věšet šálu přes dveře, kdykoli byl nějaký přístěnek používán.

Ten týden byli obzvláště neukojitelní, jak si vybavuji, jelikož to bylo krátce po té nešťastné příhodě u plaveckého bazénu a Sherlock se kvůli tomu od Johna nehodlal vzdálit ani na okamžik.

Já mám také svou vlastní, poněkud živou, kolekci momentů, ve kterých jsem ze svého bratra viděl víc, než bylo jakkoli nutné nebo sociálně přijatelné, když jsme s maminkou přerušili procházku zahradami, abychom prozkoumali vývoj v západním skleníku – ale skutečný vývoj, na který jsme tam narazili, měl daleko od raných rajčat, která jsme čekali. Maminka to samozřejmě brala s nadhledem, ačkoli později vyjádřila svou lítost nad tím, že si nenasadila brýle, než jsme vyšli ven.

Moje jaksi nepříjemné vzpomínky přerušil příchod Anthey, která se tvářila neobvykle zneklidněně.

„Obávám se, pane, že je na obzoru určitý vývoj událostí.“

„Korea?“ optal jsem se. Skutečně, další mezinárodní katastrofa vyžadující moji pozornost by pro dnešek byla vysoce nevhodná.

„Ne, pane. Kuchyně.“ Tvářila se vážně. „Zdá se, že slečna, kterou jsem zaúkolovala, aby uklidnila kuchaře, byla až příliš efektivní. Kuchař je nejspíš pod vlivem přírodních uklidňujících prostředků, což vede k tomu, že není schopný vařit.“

„Nemáme v záloze žádného dalšího kuchaře?“ Brát něco takového na lehkou váhu nebylo pro Antheu ani maminku typické.

Krátce se podívala na svůj telefon. „Měli jsme, pane. Ale obávám se, že ho váš bratr právě informoval o tom, že má jeho žena poměr se svým tenisovým trenérem, takže odjel.“

„Přesně o tomhle mluvím,“ vložil se do toho John. „Aniž byste mu nějak zaměstnali mozek, vypustili jste v domě jedno děsivě inteligentní stoosmdesáticentimetrové batole. Nudí se. Taky ho dnešek rozrušuje. Což znamená, že je destruktivní, agresivní a nejspíš způsobí nechtěný zmatek.“ Zavrtěl hlavou. „Upřímně nechápu, co chce tímhle pravidlem tvoje matka dokázat. A taky nerozumím, proč s tím Sherlock souhlasí.“

Pozorně jsem ho sledoval. Popravdě sám vypadal trochu rozrušeně, nyní se strachoval o Sherlocka a nepochybně očekával zkázu celého dne. Navíc, maminka vyslovila svůj požadavek teprve po jejich včerejším příjezdu, takže to zjevně ani neměli kdy prodiskutovat. Zkontroloval jsem hodinky – něco málo přes hodinu, než bude oběd, a pak další dvě hodiny, než to začne. Očividně musím něco podniknout.

„Antheo, prosím požádej Sherlocka, aby za mnou přišel do svého pokoje, a naveď maminku, aby vyřešila tu záležitost s kuchařem podle svého uvážení.“

„Johne,“ obrátil jsem se k němu. „Prosím, pojď se mnou.“ Zatímco jsme procházeli chodbou, pokusil jsem se vysvětlit Sherlockovu ochotu vyjít mamince vstříc, jeho touhu vynahradit jí léta odpírání jeho pozornosti, ale nejsem si jistý, jestli mi John věnoval pozornost.

Sherlockův pokoj byl na rohu hlavní budovy, a když jsme došli našeho cíle, už tam čekal. Seděl na okenním parapetě vlevo ode dveří a zíral ven na zahradní kuchyni, jednu nohu pod sebou a druhou neklidně houpal sem a tam. Zastavil jsem se ve veřejích, Johna za sebou.

„Sherlocku,“ začal jsem a potlačoval pokušení pokárat ho za problémy, které způsobil. „Přivedl jsem Johna, abys zas něco nevyvedl.“

Chystal se vstát a hlavu už napůl otočil, než se zarazil a ztrápeně se znovu posadil.

„Nesmím ho vidět.“ Zněl naštvaně.

„Tak zavři oči,“ odvětil John, protáhl se kolem mě a několika krátkými kroky překonal vzdálenost mezi nimi.

Položil svou ruku na Sherlockovu šíji a já byl svědkem toho, jak z bratrových ramenou doslova spadlo napětí. Opřel se hlavou o Johnův trup, oči poslušně zavřené.

„Oběd za hodinu,“ připomněl jsem jim a otočil se k odchodu. „Sherlock v jídelně s maminkou a se mnou, John ve východním křídle s Harriet a ostatními, kteří zanedlouho dorazí. Dokud nepřijdete, postarám se o ně.“

Letmo jsem pohlédl zpět, abych se ujistil, že poslouchají a okamžitě jsem si přál, abych to nebyl udělal. John odněkud vytáhl hedvábnou šálu a upravoval ji přes Sherlockovy oči, který už měl sundanou košili a účinně postupoval k Johnovým kalhotám.

Tiše jsem za sebou zavřel, ovázal jsem svůj kapesník kolem kliky jako varování pro služebnictvo.

Tohle mého bratra jistě na nějakou chvíli zaměstná.

Když jsem došel do přijímací haly, Lestrade právě přijel a po svém boku měl i Mary. Přešel jsem k nim, abych je pozdravil, vysvětlil jsem, že John se k nim za krátko připojí a mezitím jsem jim nabídl pití; pro Lestradea skleničku single malt a nealkoholické pití pro Mary, samozřejmě.

John se rozhodl, že s Mary zůstane v kontaktu, což způsobilo první velkou hádku mezi oběma chlapci. Sherlock se k takovému rozhodnutí nestavil dobře a byl neobyčejně vynalézavý ve svém úsilí přesvědčit Johna o opaku. John dokázal, že umí být stejně důmyslný ve svém odhodlání, aby přesvědčil svého partnera, že je ve skutečnosti to jediné, co chce. Sám na sebe nahlížím jako na světaznalého člověka, přesto některá hlášení o sledování překvapovala dokonce i mě.

Bylo to zhruba touto dobou, kdy jsem si poprvé všimnul jejich účinků na ostatní. Bylo zjevné, že odhalení Sherlocka a Johna jako páru mělo pozoruhodný efekt na sexuální orientaci některých vnímavějších pozorovatelů – ti, co byli zvědaví, začali experimentovat a ti, co byli flexibilní, se stali zcela jistě aktivní.

Anthea věřila, že je to kvůli jejich intenzivním náturám a domnívala se, že jejich poněkud nebezpečný životní styl dodával jiskru, která byla neobvykle silná. Ať už to bylo jakkoli, ustanovení toho určitého sledování zapříčinilo několik překvapivých vývojů ve vztazích a nyní musíme být více obezřetní ve výběru členů sledovacího týmu.

Jak se ukázalo, John měl zatvrzelé charakterové rysy, které ani Sherlock nedokázal překonat, a osobně si myslím, že to byl klíčový faktor v úspěchu jejich vztahu. Jinak by k němu byl můj bratr krutý. Když už bylo jasné, že John se svého rozhodnutí nevzdá, Sherlock změnil taktiku. Pokud John nemůže být odrazen od vídání se s Mary, pak Mary musí být rozptýlena, aby se na Johna nezaměřovala.

Během diskuze se mnou na toto téma mu přišlo na mysl, že když Mary měla ráda Johna, pak by možná mohla mít ráda i jediného dalšího muže, kterého Sherlock toleroval… Na jeden děsivý okamžik jsem se obával, že se pokusí odklonit city slečny Morstanové mým směrem, ale patrně se mnou nepočítal, když zjevně mluvil o Lestradeovi, jehož manželství bohužel skončilo stejným způsobem, jako už tolika policejních důstojníků o několik let dřív. Byli představeni a zbytek, jak se říká, jsou už dějiny.

Jak se blížila jedna hodina, začal jsem mít nepatrné obavy kvůli tomu, že ani Sherlock ani John se vůbec neukážou. Už jsem chtěl poslat Antheu, která měla nervy z oceli, aby za nimi došla a zkontrolovala je, když se Sherlock náhle objevil ve dveřích.

Vyměnil jsem si se svou asistentkou ustaraný pohled a přesunul jsem se k němu. Anthea rychle odvedla maminčinu pozornost k podnosům s pitím. Došel jsem k Sherlockovi, pevně jej vzal za ruku a zatáhl ho do chodby. On se na mě jen usmál, v obličeji neobvykle klidný.

„Sherlocku!“ trochu jsem s ním zatřásl. „Sherlocku, seber se! I když bude mít špatné brýle, jeden pohled na tebe bude mamince stačit, aby přesně pochopila, co jsi dělal poslední hodinu!“

Zatvářil se pobouřeně. „Neviděl jsem ho!“ namítl. „Maminka řekla, že ho nesmím vidět před obřadem a já ho neviděl.“ Už se zase usmíval. „John je svým způsobem brilantní, Mycrofte. Použil pásku přes oči, víš? Neviděl jsem nic. Bylo to…“

Tohle nepomáhalo. Čím víc o tom přemýšlel, tím víc snad vypadal, že má za sebou vydatnou soulož.

„Sherlocku, přestože vidím, že jsi následoval maminčiny pokyny, nemyslím si, že ten rozdíl ocení.“ Nezdálo se, že by mě poslouchal. „Vzpomeň si na minulou noc… Poprvé během víc jak dvou let jsi spal odděleně od Johna, jen abys uspokojil maminčinu posedlost tradicemi – snad nechceš, aby ta námaha vyšla vniveč?“

Pořád nic, oči měl zastřené a zdálo se, že je jen pár sekund od rozhodnutí vrátit se zpět do ložnice. Zbývala jediná věc. Nesnášel jsem se za to, že mu to musím udělat, ale byl by rozzuřený, kdyby je maminka nachytala, že by on i John prošli vším pro nic. Pořádně jsem se obrnil.

„Moriarty,“ řekl jsem.

O tři minuty později jsme šli zpět do přijímací místnosti, naše tváře měly nevyzpytatelný výraz. Maminka se tvářila úzkostlivě a zaslechl jsem část jejího rozhovoru s Antheou.

„…vypadal, že je po uši nadopovaný,“ říkala. „Snad nebere zase ty hrozné drogy, že ne? Myslela jsem, že to už má za sebou.“

Anthea se nepatrně ušklíbla, zachytila můj pohled. „Myslím, že mu někdo něco málo dal,“ odpověděla naprosto vážně. „Jen aby ho to uklidnilo, víte, čistě lékařské účely. Ach, tady je.“

Ukázala k Sherlockovi, který vřele zdravil Lestradea a dokonce byl přátelský k Mary. Jeho žárlivost a nelibost k ní se nepřímou úměrou snižovala, zatímco Maryin pas se rozšiřoval – teď už byla v osmém měsíci a on byl prakticky srdečný. Dokonce jsem zaslechl, jak Lestrade zmiňuje roli nastávajícího kmotra, i když Sherlock to přešel bez povšimnutí.

Maminka se otočila a vypadala spokojeně. „No, doufám, že ať už mu dali cokoliv, není to návykové,“ pronesla. „Víš, jaký je.“

Anthea a já jsme si znovu vyměnili pohled, když bylo prakticky nemožné představit si pár, kde je jeden na druhém víc závislý, než byl Sherlock a John. Uchýlil jsem se k utěšujícím zvukům a dolévání ginu a toniku.

Mezi výkřiky „Hodně štěstí!“ a „Uvidíme se později!“ Anthea odvedla Lestradovy, aby se připojili k Johnově obědu, zatím co my jsme si sedli s maminkou a paní Hudsonovou, přestože bylo diskutabilní, jestli si paní Hudsonová vůbec zaslouží jíst, po tom, co zdrogovala šéfkuchaře. Kdyby maminka opakovaně nepotápěla jeho hlavu do kyblíku s vychlazeným Evianem, naše sýrové soufflé by stejně dobře mohlo být nahrazeno sýrem na toustu.

Trvalo to osmnáct měsíců, než byl protlačen zákon o umožnění registrovaných partnerství.

Mnozí vyjádřili překvapení nad tím, že Sherlock chtěl horlivě vejít do tak plebejského stavu, jako je manželství – vskutku, ani na chvíli jsem nevěřil, že by jeho respekt pro zmíněnou instituci nějak vzrostl.

Nicméně, když mu nebylo dovoleno označkovat Johnovo čelo slovy „Majetek Sherlocka Holmese“, rozhodl se pro manželství jako druhou nejlepší možnost.

Registrované partnerství bylo umožněno od prosince 2005, ale jelikož jsem si byl jistý celkem rychlé změny zákona a maminka si představovala skutečnou svatbu, Sherlock čekal. Myslím, že byl také trochu nervózní, že by Johna vylekal v těch několika měsících po jejich opětovném shledání, i když jsem zřídka kdy narazil na muže, jehož by bylo možné zastrašit tak těžko, jako mého nastávajícího švagra.

I tak, sotva inkoust zaschnul na vydaném zákoně, odchvátal s Johnem pryč na víkend a vrátil se se samolibým úsměvem a unaveným, ale velmi šťastným snoubencem.

Pokud mám být upřímný, což se sám k sobě přinejmenším snažím být, myslím, že Sherlock by opravdu raději měl Lestradea za svědka, spíše než mě. Ale to by nechalo Johna s Harriet, což nejspíš všichni odsouhlasili jako špatný nápad, takže si to očividně mezi sebou vyjasnili. Uvědomil jsem si, že se znovu dotýkám své čelisti, když Sherlock zachytil můj pohled.

„Neboj se,“ řekl blahosklonně. „Budeme ji od tebe držet dál.“

Zanedlouho začali přijíždět další hosté. Ne mnoho, naštěstí, i přes veškerou maminčinu snahu tajně rozšířit seznam hostů. Několik příbuzných, které přidávala, bylo už vlastně několik let mrtvých, což usnadnilo snahy nechat to číslo nízké.

Byl jsem zaneprázdněn vítáním a usazováním, zatím co jsem zároveň snažil dohlížet na narůstající neklid svého bratra. Všiml jsem si, jak maminka postupuje k baru a rychle jsem se přemístil, abych ji zastavil.

Otočila se ke mně.

„Kdo pozval mou zatracenou sestřenici Serenu?“ ptala se ostře. „Já jsem její jméno rozhodně nenapsala! Serena, to určitě. Jestlipak někdy byla nějaká žena méně příhodně pojmenovaná? Nedokážu si představit méně mírumilovnou osobu.“ Pevně mě uchopila za paži a naklonila se ke mně. „Umíš si představit, že už se mě ptala, jestli jsem musela prodat mé nejlepší šperky, abych mohla zaplatit za tohle? Právě proto snad prý mám dnes jen perly!“

Na okamžik přišla o řeč, tak jsem přerušil její mně tak dobře známé tirády, abych přesměroval její pozornost k jejímu nejmladšímu synovi, který byl na dobré cestě, aby obdržel pravý hák od fotografa.

„Tohle je tvoje chyba, maminko.“ Poukázal jsem na nynější problém. „Prosím, vyřiď to.“

„Ale to je kvůli tradici!“ namítla, zdaleka ne poprvé. „Nesmí vidět Johna před obřadem, nosí to smůlu.“

„Co může být horší , než znepřátelit si svou budoucí švagrovou než dokončí květiny, téměř odstranit veškeré zajištění občerstvení, dohnat hudebníka k slzám a právě teď téměř přijít i o fotografa?“ Cítil jsem, jak mé napětí stoupá na Úroveň Čtyři, což se nestalo od roku 2003.

Vztekle mě plácla po rameni. „Dej si něco k pití, Mycrofte. Zdá se, že to potřebuješ.“ Znovu se vzdálila, volala přes rameno: „Nech Sherlocka na mně!“

Nebyl jsem ani zdaleka uchlácholený, ale nejspíš bych se mohl řídit její radou. Sotva jsem se rozhodl, když se u mě objevila Anthea, v ruce skleničku. Byla skutečný zázrak. Krátce jsem si pohrával s myšlenkou rozšířit naše styky, ale rozhodl jsem se, že taková rozhodnutí je moudřejší nechat až po svatbě.

„Znovu jsem musela přesunout tu dívku z márnice,“ řekla mi. „Zdá se být rozhodnutá mít dobrý výhled a přesouvá se dopředu. Až na tohle ale všechno ostatní probíhá celkem hladce.“ Podívala se dolů na displej. „Jak už asi víte, slečně Watsonové se podařilo dokončit květinovou výzdobu, jakmile byl váš bratr přemístěn z oblasti. Efekt bylinných tišících prostředků měl krátký účinek, takže původní šéfkuchař je zpět u kormidla a první houslista byl ve skutečnosti horší než druhý, který tu byl déle, takže žádná škoda.“ Vzhlédla. „Ještě něco, pane?“

Usrkl jsem whisky a dovolil si uvolnit se na Úroveň Dvě.

„Všechno se zdá být v pořádku,“ pogratuloval jsem jí. „A to všechno v jeden den,  že?“

„Stejně jako vy, pane,“ odpověděla. „Kdykoli místo toho vezmu Koreu.“

O půl hodiny později byl čas na zahájení obřadu, ale ani Sherlock ani maminka, která se vytratila po našem posledním hovoru, nebyli nikde v dohledu. Johnova strana zaujala místa, ale stejně i John nebyl k nalezení.

Došel jsem k druhému svědkovi, přečkal nevyhnutelný vtípek o tom, kdo má vlastně snubní prstýnky, pak jsem se dožadoval informací o tom, kde se John nachází.

„Ha!“ zvolal. „Takže jsi taky ztratil svého ženicha?“

Odpověděl jsem mu tázavým pohledem.

„Nedívej se na mě tak! Nebyl u mě,“ popřel. „Tvoje matka se objevila před patnácti minutami a odtáhla Johna stranou a Sherlocka jsem neviděl od chvíle, kdy jsme se od tebe oddělili.“

Zatímco jsme mluvili, zadní dveře se prudce otevřely a vešla maminka tím svým obvyklým dramatickým způsobem, proplula uličkou v oblaku Chanel No.5 za doprovodu cinkání většiny obsahu její šperkovnice.

„Kde jsou?“ syknul jsem, když ke mně došla.

„Uklidni se, Mycrofte. Budeš mít vředy.“ Kupodivu byla jedinou osobou, která mi kdy musela říct, abych se uklidnil. „Budou tu za minutku. Neboj se,“ ztišila hlas do šepotu, „zamkla jsem všechny přístěnky.“

Nevěřícně jsem na ni zíral. „Co se stalo s ne před obřadem?“ ptal jsem se důrazně, letmo vzpomínal na veškerý stres z rána.

„Víš naprosto přesně, jací jsou.“ Uhladila si vlasy, které byly zatěžkány různými šperky. „Musela jsem jim dát aspoň jednu společnou chvilku před obřadem, nebo kdo ví, do čeho by se jejich první polibek změnil. Tetička Millicent je v první řadě a víš, že má slabé srdce.“

Vskutku, chlapci se objevili o chvíli později, vypadali lehce pocuchaně, ale tolik šťastní, že bylo těžké dívat se na něco jiného.

Skutečně, maminka si měla dobře rozmyslet, než tyhle dva držet od sebe, přemítal jsem, když obřad začal. Byla to lekce, jakou se kriminální podsvětí naučilo rychle.

Přidal jsem krycí ochranný detail jejich sledovací jednotce během několika hodin, než se John vrátil do Baker Street. Bylo mi jasné, že by mohl být vnímán jako slabina v Sherlockově brnění – způsob, jak zbrzdit nebo manipulovat jediného detektiva konzultanta na světě. Rozhodně jsem tím vším neprošel proto, abych teď řešil nějaké zločinecké vměšování, a upřímně jsem si nebyl jistý jak, nebo pokud vůbec, by můj bratr přežil Johnovu ztrátu po tom všem, čím si prošli.

Sherlock si samozřejmě okamžitě všiml změny, ale zachoval se neobvykle a neřekl nic, což jsem bral jako tiché svolení a jako měřítko jeho starostí o Johna.

Jak se ukázalo, nebyl to John, kdo byl příště ohrožen, ale ve skutečnosti můj bratr, který byl vydán na milost třem obzvláště nepříjemným zloduchům, jejichž skrýš z nedávného řetězce loupeží Sherlock zjistil. Protože neustále vyhlíželi více sofistikované manévry, můj tým nebyl připravený na tak jednoduchý a brutální útok, a kdyby John nepřišel z náhlého popudu domů na oběd, nepochybně by Sherlockova zranění byla mnohem rozsáhlejší a nejspíš i život ohrožující, než jen vymknuté zápěstí a zhmožděná žebra.

Zranění, která útočníkům způsobil John, byla však mnohem závažnější. Vedla nakonec k výhrůžkám o soudním procesu kvůli „nadměrnému a neodůvodněnému použití násilí“, „doživotní invaliditě“ a „zohyzdění“. Možná nebylo ani překvapivé, že se policie nezvykle nezajímala o vyšetření těchto obvinění, i když právě tento fakt sloužil k tomu, že se šířily zvěsti o tom, že Sherlock Holmes má ochránce, se kterým by si nikdo neměl zahrávat.

Společně s ostatními jsem se posadil, jakmile dohrála hudba (ten druhý houslista byl skutečně mimořádný, uvědomil jsem si), a pak jsem se opět ponořil do vzpomínek…

Moriarty byl další na řadě. To jméno se stalo něčím jako Sherlockovou obsesí a oba kolem sebe kroužili nějakou dobu, než detektiv konzultant udělal fatální chybu. Když se na to člověk podívá z čistě intelektuálního hlediska, byla to svým způsobem škoda. Sherlock Holmes a James Moriarty mohli být klasickými rivaly; nějaký čas spolu hráli velkou hru, ale jakmile Moriarty ohrozil Johna takovým znepokojujícím způsobem, byl to dost jasně Konec Hry.

Pan Moriarty už zcela jistě nebude konzultovat s nikým, uvažoval jsem, a příběhy o tom, co se stalo, když Sherlock vypustil na světlo svou temnější povahovou stránku, mu zajistily tak legendární status, že nepochybně chránil Johna efektivněji, než jakýkoli můj tým. Ne že bych uvažoval o tom je odvolat.

Vskutku, to neudělám. Dokud budou chlapci pokračovat ve svém nebezpečném životním stylu, Velký Bratr je bude sledovat. I kdyby jen kvůli tomu, aby se zasmál, jak drsní násilníci berou nohy na ramena, když John kolem nich projde s drobným klopýtnutím.

Vynořil jsem se ze svého zamyšlení a uvědomil jsem si, že už je téměř čas na mou roli „svědka“, do které jsem se tedy pustil..

Skutečně, mohl bych prohledat celý svět a nenašel bych nikoho tak vhodného, jako byl John pro Sherlocka. V myslích všech zúčastněných nebylo pochyb o tom, jak neuvěřitelně správná je dnešní událost.

John mi zpočátku připadal jako někdo, koho není těžké potěšit, ale teď jsem si nedokázal představit, že se na někoho jiného dívá stejným způsobem, jakým se dívá na mého bratra.

Byl jsem s nimi onoho dne, kdy se probíralo téma snubních prstenů a kdy oba dva (ke svému vzájemnému překvapení) prohlásili, že jej chtějí nosit.

Vzhledem k tomu, že John věděl o Sherlockově majetnickosti, správně usoudil, že se na jeho prstu bude muset objevit prsten (možná jsem mu tu myšlenku nepatrně podsunul), ale rozhodně nečekal, že ho Sherlock bude chtít nosit také. Sherlock se tvářil celkem ostýchavě, když připustil, že to bude dokazovat, že ho někdo chtěl. I když většina lidí, která ho potkala, si o něm myslela, že je magor.

On se na oplátku zdál být zaskočený Johnovým svolením a já si jasně vybavil Johnovu reakci…

„Pořád si to myslíš, protože jsem ze začátku chtěl nechat náš vztah v tajnosti. Že se stydím za tebe, za nás. Myslíš si, že je mi trapně kvůli tomu, že jsem ve vztahu s jiným mužem.“ Zvedl ruku, aby pohladil Sherlockovy vlasy. Gesto, které je nám všem už tak dobře známé. „Jediné místo, kde chci být, je po tvém boku,“ slíbil. „Nikdo, kdo nebude schopný vidět, jak jsem šťastný, mi nestojí za druhý pohled. Jsem na tebe pyšný.“

Sherlock v tu chvíli nejspíš nad sebou ztratil kontrolu a rychle prchnul, zapomenut a nepovšimnut, a události nabraly zcela očekávaný spád…

Právě teď bych si skutečně rád prohlédl Johnův prsten, jelikož mi bylo jasné, že v něm někde bude vyryté vlastnické právo, ale povinnost nést prsteny připadla Lestradeovi a já pochyboval o tom, že se v budoucnu naskytne jiná příležitost, když John bude jistě odrazován od toho, aby ho kdykoli sundal.

Jakmile si vyměnili prstýnky, téměř vzápětí se ozvala slova: „A odteď vás prohlašuji za manžele,“ a musím připustit, že jsem cítil, jak mi v krku roste podezřelý knedlík. Vždycky jsem doufal v tento závěr a plánoval jsem jej, přestože jsem věděl, že existovalo mnoho okamžiků, kdy se můj plán mohl vychýlit z cesty. Jsem si vědom toho, že si o mně mnoho lidí myslí, že jsem chladný, manipulativní hajzl, ale nehodlám se za své skutky omlouvat. Ne, když mám před sebou takový výsledek.

Ohlédl jsem se k místu, kde oba chlapci stáli v pevném objetí. Tetička Millicent si je dost jasně a důkladně prohlížela, ale její srdce tento nápor zvládalo patrně dobře. Slečna Hooperová se naopak tvářila nebezpečně zarděle.

Zachytil jsem Lestradeův pohled a oba jsme si najednou odkašlali. Sherlock byl dobře známý svým nedostatkem diskrétnosti na veřejnosti, ale John býval obvykle zdrženlivější. Předpokládám, že bychom mu vzhledem k okolnostem mohli odpustit to, jak se nechal unést.

Zbytek dne proběhl hladce, teď když Sherlockova pozornost byla bezpečně zaměřená na Johna, i když se nechal rozptýlit na tak dlouho, aby pak mamince mohl prozradit, že většina šperků sestřenice Sereny byly jen kostýmní šmuky, což mamince neskutečně zvedlo náladu.

Se spokojeným úsměvem jsem sledoval, jak se čím dál víc dostává do samolibého oparu napájeného šampaňským, když se ke mně znovu připojila Anthea.

„Všechno v pořádku?“ zeptal jsem se, konečně jsem se při té otázce cítil jistěji.

„Naprosto, pane. Na baru došel led a spižírna je momentálně nepřístupná.“ Rozhlédl jsem se. A, jistě, chlapci se někam vytratili. „Ale prozatím si vystačíme s mraženými citronovými plátky.“

„Velmi dobře,“ odvětil jsem. „Je připraven první tým k zabezpečení líbánek?“

Zkontrolovala svůj BlackBerry. „Ano, pane.“ Zaváhala. „Můžu mít otázku ohledně týmu, který jste naplánoval na druhý týden?“

Pozvedl jsem obočí. Pro Antheu bylo nanejvýš neobvyklé, když pochybovala o mých postupech, ale pokynul jsem jí, aby pokračovala.

„Omlouvám se, pane. Ale Adamson je Bi a poslední zpráva z psychiatrie říká, že Martindaleovo manželství prochází krizí.“ Významně se odmlčela. „Pomyslete na to, že to budou jejich líbánky, pane. Pravděpodobně budou ještě více…,“ očividně se snažila najít vhodný výraz, „aktivní než obvykle.“

„Hmmm,“ zamyslel jsem se a znovu přemítal nad tím, jak byla skvělá. „To jsou oprávněné obavy, má drahá.“

Znovu jsem se na ni podíval. „Co byste řekla na týden v Alpách?“

Tvářila se polekaně. „Myslíte s Adamsonem, pane?“

Zavrtěl jsem hlavou. „To jistě ne.“ Usmál jsem se na ni. „Jsem si celkem jistý, že bych se bez vás ani na týden neobešel…“

Znovu zkontrolovala telefon. „To by bylo skvělé, pane.“

Nemyslím, že bych ji kdy dřív viděl červenat se.

Nakonec se chlapci vrátili od křtin spíže – předpokládám, že to pro ně dva bylo dostatečné, přestože to bylo sotva nějak romantické novomanželské místo činu – a připravili se k odjezdu autem, které jsem najal, aby je odvezlo na letiště. Do místa určení by měli dorazit do půlnoci.

Všichni kolem se objímali a loučili, což se Sherlock snažil přetrpět, zatímco neustále svíral Johnův bok. Krátce zamávali, když auto vyjelo, ale ještě jsme zahlédli, jak Sherlock položil Johnovi ruku na zátylek a pomalu se sesunuli níž na sedačkách.

Když jsem se na konci tohoto dlouhého velmi uspokojivého dne chystal do postele, přemýšlel jsem o básni, kterou jsem četl během obřadu. Přemýšlel jsem o ní od prvního dne, když jsem potkal Johna a Sherlocka spolu, a zdálo se, že popisuje mé vnímání jejich cesty.

Možná, že většina shromážděných si myslela, že je to zvláštní výběr svatební poezie, ale viděl jsem, jak se na sebe oba chlapci vědoucně usmáli, a to mi stačilo…

 

 

 

Cesta, kterou se nevydám od Roberta Frosta

 

Dvě cesty se zlatým lesem rozbíhají

A lítostiv, že jsem nemohl jít oběma

a že jsem jen sám, dlouho jsem stál

a díval se do dáli, kam až mé oko dohlédlo,

 

do míst, kde se cesta ztrácela v porostu;

pak jsem se podíval na druhou, stejně jasnou,

a snad byla lepší,

protože byla travnatá a chtěla prošlápnout;

 

i když kvůli těm, co tudy prošli,

byly obě skoro stejné

a toho rána obě jedna jako druhá stejně vedly

listím, jež žádné kroky neušlapaly.

 

Ach, tu první jsem si nechal na jindy!

Ač věděl jsem, že jedna cesta vede k další,

a pochyboval jsem, zda se ještě někdy vrátím zpět.

 

Snad měl bych to říct s povzdechem

a odsud dál a dál:

 

Dvě cesty se lesem rozcházely a já

vyšel po té méně vyšlapané,

a jen na tom záleží.

 

Advertisements

16 komentářů Přidejte váš

  1. Kačí napsal:

    No, raději se ani neptej, kolikrát už jsem za poslední měsíc tuhle povídku četla…😅😊 Je prostě nááádherná ❤️ Děkuju, že jsem měla možnost si ji přečíst!

    Kačí

  2. borů napsal:

    Většinou nepíšu komentáře, ale dneska musím! Tahle povídka byla naprosto úžasná, děkuji z celého srdce za překlad.. Nedokážu pochopit, že jsem na tvůj blog nenarazila dřív. Během posledních dvou dnů jsem přečetla spoustu tvých překladů i tvých povídek a musím říct jedno velké díky! Po každé povídce mám hřejivý pocit u srdce ❤

    1. miamam napsal:

      Diky moc…<3 dneska mi vazne prijde vhod nejaka kladna odezva. Dava mi to pocit, ze tohle ma smysl… `_`

  3. hanetka napsal:

    Milá Miamam, tak jsem po dlouhém s dlouhém váhání zaplula do vod Johnlock a měla jsem to štěstí, že jsem začala touhle povídkou. Zhltla jsem ji za odpoledne a nádherně jsem si ji užila. A víš, že tu báseň od Frosta úžasně přeložila Hana Žantovská?
    Nezvolená cesta
    Dvě cesty se dělily v žlutém háji
    a byl bych tak rád nelenil,
    šel oběma a zvěděl, co tají,
    tu první jsem sledoval očima, dal jí
    sbohem, když zmizela v zeleni.

    Šel po druhé, která se nabízela,
    snad právem jsem jí přednost dal,
    zarostla travou, prošlápnout chtěla,
    tu první mi pak připomněla,
    když jsem ji poctivě prošlapal.

    Jedna i druhá zde zasypaná
    ležely pokojně pod listím.
    Tu první jsem zamýšlel pro jiná rána,
    však každá cest je předešlou daná,
    a sotva kdy se tam navrátím.

    Po létech povím to najednou
    s povzdechem, jak čas plyne.
    Dvě cesty se dělily, já šel tou,
    kde jich šlo méně přede mnou
    a pak bylo všechno jiné.

  4. Liah napsal:

    Nadherny zaver nadhernej poviedky. Dakujem 🙂

  5. Elis napsal:

    Jsem trochu smutná, že tohle znamená konec serie, ale zároveň nemůžu být spokojenější z toho, jak to dopadlo 🙂 Tohle je opravdu jedna z nejhezčích Johnlock ff. Strašně moc děkuju za překlad 🙂 doufám, že se tu objeví více tokových ff 🙂

    1. miamam napsal:

      Jů, ty ses do toho pořádně obula! 😀 Děkuji za průběžné komentáře! ♥ A snad se ti budoucí překlady, zde se objevivší, budou líbit 😉

  6. Gabriela Vlk Fůrová napsal:

    Ahoj a děkuji moc za tuto nádhernou povídku, která ve mě zanechala hřejivý pocit. Závěrečná báseň je krásná tečka.

  7. kamivon napsal:

    chudák Mycroft 😛 taková odpovědnost uhlídat ty dva… 😀
    krásný závěr povídky, díky 🙂

  8. helsl napsal:

    Nikdy bych od Mycrofta nečekala, že bude schopen a především ochoten přemýšlet a chovat se jako člověk. A už vůbec ne, že je v něm kus romantika, který zná a ještě k tomu bude číst báseň. To jsou teda věci! Samozřejmě se mi maximálně líbí konec, kdy zůstanou spolu. Žádná Mary, žádné další překážky. Tak to má být, jak by řekl poručík Mazurek z Černých baronů. Pro tentokrát mu dávám za pravdu.

  9. Hanička napsal:

    Moc děkuju za překlad.. 🙂 !

  10. Kaja napsal:

    raaaawr :3 krása jen piš piš ani nevíš jakou radost mám z tvých povídek :3 :3

  11. TruTru napsal:

    Úžasná fanfikce. Je to nostalgické a skoro až smutné, když si vzpomenu, že to byla vůbec první skvěle napsaná kapitolová johnlock ff, jakou sem četla, když jsem s nimi začínala. Nelituji ani jediné minuty, kterou jsem s touhle povídkou strávila a to ani toho času, ve kterém jsem jí četla opakovaně, protože některé scény za to prostě stojí! Ten překlad je skvělý,
    děkuji mnohokrát :)))

  12. Katy napsal:

    Jak já ten epilog miluju 🙂 Je to to nejlepší zakončení dne, jaké jsem mohla dostat. 😀 Páni…. A náhodou, básnička je skvělá. Rýmy nerými, co mělo být řečeno, řečeno bylo a to je nejdůležitější 😀
    A Mycroftův pohled… Zbožňuju ho. 😛 Manipulativní bastard je to, ale je skvělý 😀
    Dovedu si představit, že takhle nějak by skončil Sherlock a John, kdyby se je Mofftiss rozhodli spárovat 😀
    Usmívám se jako blbec, ale to ani nijak nejde, momentálně 😀
    Přeju ti hodně štěstí do další tvorby a vážně děkuju za tohle skoro-velikonoční ukončení Traveled 🙂
    Katy

  13. Liss napsal:

    Nádherný závěř, i když je mi líto, že to znamená konec série. Jsem ráda, že Mycroft je popsán jako lidská bytost s city a že není takový „Iceman“, za kterého jej všichni považují. A elegantní „odklizení“ Mary k Lestradovi se mi líbilo, i když po té, co všichni v blízkosti manželské dvojice mění orientaci by bylo zajímavé sledovat Mary s například Harry 😀 Děkuji za překlad povídky i básně 🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s