Případ pražského domu: 3. kapitola

Zapomněla jsem nastavit vydání na dnešní ráno, takže trochu opožděně přidávám třetí část Případu.😛 Děkuji za moc milé komentáře z minulé kapitoly!😉 p.s. Kapitoly se budou postupně prodlužovat, teď ještě taková celkem krátká.

 

 

3. kapitola

 

John se zarazil, když viděl, jak Sherlock míjí řadu taxíků a jde stále dál. Zrychlil krok, aby ho dohnal.

„Víš kudy?“ zamumlal pochybovačnou otázku. Sherlock si jen odfrkl, ani se neobtěžoval otočit hlavou.

„Protáhneme si nohy. A stejně si chci trochu prohlédnout okolí…“

John ho podezříval, že se snad mapu Prahy naučil nazpaměť. On se naopak moc nenamáhal, když má takového vůdce, užíval si akorát okolí. Ale po chvíli mu všechny ty barevné domy stejně začaly připadat podobné a cestu pomalu přestal vnímat. Sherlock si vykračoval ulicemi, jako by to tu dobře znal.

„Ty tu asi nejseš poprvý, co?“ zeptal se John, když se zastavili na tramvajovém ostrůvku. Zjevně čekali na tramvaj.

„Včera večer jsem se díval do mapy. Oproti Londýnu je to podstatně menší město, Johne, nedalo mi práci si zapamatovat jeho střed a severozápad.“

„Jasně,“pousmál se John. Sherlock se po něm krátce ohlédl, ale když v Johnově tváři neviděl žádné pochyby, jen mírné pobavení, usmál se taky.

„Nejjednodušší řešení, nechtělo se mi spoléhat na taxikáře a kolemjdoucí.“ Sherlock se zachvěl, jako by představa komunikace s lidmi na ulici měla být kdo ví jak otřesná.

John se úplně uvolnil. Kochal se drobnými odlišnostmi zdejších lidí, obchůdky do ulice, sledoval dopravu. Trochu matoucí, jízda v pravém pruhu.

Sherlock s Johnem několikrát přestoupili, až se konečně blížili k cíli; John tak usoudil podle Sherlockovy značně pomalejší chůze, častěji se rozhlížel po okolí. Zapluli do ulice, která byla prázdná, až na řadu parkujících aut a občasné kolemjdoucí. John si pomyslel, že jsou teď mimo hlavní tah; bylo tu tišeji, domy stály spořádaně jeden vedle druhého, kdyby měly stejnou barvu, byly by téměř nerozeznatelné.

Ještě jednou zahnuli a Sherlock pronesl: „Tady to je.“

John se podíval nad sebe na ceduli s názvem ulice a ušklíbl se.

„Nebyl tenhle výlet spíš o tom, že jsi nechtěl zápasit s výslovností?“ zazubil se. Nějak moc hlásek pohromadě a k tomu jakýsi háček na R, neměli by šanci to vyslovit dobře. Sherlock se na Johna zamračeně podíval.

„Znát mapu zpaměti a vidět místo na vlastní oči je celkem rozdíl. Potřeboval jsem data o okolí.“

„Jasně,“ přikývnul John a mrknul. Sherlock jen zakoulel očima a přešel na druhou stranu, kde parkovala další auta. Rozhlédl se a vylezl na střechu jednoho z nich.

„Sherlocku!“ syknul John nevěřícně a ohlížel se, jestli na ně někdo nevlítne. Sherlock nonšalantně zastrčil ruce do kapes a pozoroval dům před sebou; nebyl tak načančaný jako ty ostatní, byl to starý čtyřpatrový činžovní dům, fasádu měl dost zašlou a místy se drolila. Nejspíš tu museli mít nějaké povodně, vlhkost dosahovala minimálně do dvou metrů výšky. John se podíval po okolních domech – všechny byly opravené, až na tenhle. Nejspodnější okna byla zakrytá prkny.

Sherlock mlasknul, podíval se na hodinky a seskočil dolů. Nad těmi ladnými pohyby John nepatrně zaskřípal zuby.

„Už by tu měla být,“ zamumlal Sherlock a v tu chvíli vyšla zpoza rohu paní Stonerová, na sobě tmavě červený blejzr a kolem krku huňatou bílou šálu. Mávla na nás, rozhlédla se, a přešla k nám.

„Dobré odpoledne,“ pozdravila nás s úsměvem. „Jaký jste měli let?“ otočila se k Johnovi, který automaticky úsměv oplatil. Sherlock si odkašlal, jako by snad přerušoval něco nevhodného.

„Můžeme se podívat dovnitř?“ zeptal se Sherlock ostře. Paní Stonerová zalovila v kapse a vytáhla svazek klíčů.

„Můžeme,“ odpověděla. Přešli k domu, jehož oprýskané dveře byly očividně několikrát vypáčeny. Teď na nich byly dva zámky a ještě petlice.

„Je tu v okolí hodně feťáků. Když zjistí, že nějaký dům není hlídaný -“

„Vloupají se dovnitř a mají ho místo squatu,“ dokončil Sherlock a i tentokrát paní Stonerová přešla jeho neomalenost. Nejspíš ji víc trápil samotný dům a to, co je uvnitř, než Sherlockova hrubost.

Paní Stonerová pak dveře za nimi znovu zamkla a vedla je nahoru.

„Horní patra nebyla obývaná, jak už jsem řekla. Před restitucemi to tu využívali jako byty a později jako nějaké kanceláře, ale v devadesátých letech po restitucích všechny zbývající nájemníky vystěhovali, kanceláře zrušili a dům začal pustnout. Měla jsem tu uklízecí firmu, všude se válely jehly a tak.“ Neurčitě mávla rukou. Vystoupali po schodech do prvního patra, první šel Sherlock a neustále se rozhlížel do všech stran; za ním šla paní Stonerová a nakonec John. V prvním patře byly dvoje dveře, jedny ale měly přibitou závoru z prken. Ty vlevo paní Stonerová odemkla a všichni vešli do bytu po její pratetě.

Sotva prošli vysokými zažloutlými dveřmi, John si definitivně připustil, že se nenachází v Anglii. Člověku by to mohlo dojít už dávno, tříhodinový let, jízda vpravo a další věci, ale až tady Johnovi skutečně došlo, že jsou nejen v cizím bytě, ale hlavně v cizí zemi. Na těch neuvěřitelně vysokých stropech, zašlých, několikanásobných malbách a vybavení bytu bylo prostě cosi, co ho konečně nakoplo – jsou v Čechách. Jiný kraj, jiný mrav; z tohoto bytu jiné mravy úplně čpěly.

A nejen to. Bylo znát, že tu žila stará paní.

Koberce měly vybledlé barvy, zašlapané lety používání. Parkety zažily lepší časy – jenže pokud byl celý dům znárodněn, o čemž si John leccos nastudoval na internetu, mohli jste se vlastně divit, že tu ještě vůbec nějaké parkety byly.

Obrázky na stěnách, většinou fotografie, nebo nějaká krajinka, taky několik svatých obrázků a křížků s Ježíšem. Nábytek byl různorodý, nejspíš předně sloužil nějakému účelu, a teprve poté měl ozdobnou funkci.

„Johne?“ zamumlal Sherlock. John zamrkal, ani si nevšiml, že v předsíni zůstal sám. Rychle prošel otevřenými dveřmi do místnosti vlevo.

Kuchyně. Stará smetanová kredenc; ta snad byla ještě původní z dvacátých let. Kamna na plyn, stůl a dvě rozviklané židle. John se podíval na Sherlocka, který s přimhouřenýma očima stál před prosklenou skřínkou kredence, prohlížel si nějaké fotky v rámečcích. Paní Stonerová stála u okna a bloudila nervózním pohledem po místnosti. Klíče držela v obou rukách a neustále si s nimi pohrávala.

„Pojď se podívat,“ řekl Sherlock směrem k Johnovi a naklonil hlavu do strany. Paní Stonerová k němu přešla a zadívala se na staré fotky. Byly většinou černobílé, některé mírně rozostřené, jako dobové fotky z období kolem druhé světové války.

„Tohle bude pradědeček Peter Stoner s prababičkou. Tyhle lidi neznám… Tyhle taky ne… Tady na té je můj dědeček Petr, jeho bratr Pavel a prateta Anna,“ ukázala prstem na fotografii tří dětí. Holčička seděla na klíně jednoho z bratrů, ale nebylo téměř poznat, který z nich je ten starší. „To byla ještě doba, kdy se měli velmi dobře. Musí to být někdy po první válce, ale ještě před tou druhou…“ Paní Stonerová se zamyšleně zamračila.

„Hm. Řekněte mi, paní Stonerová, dalo by se nějak zjistit, co se s nimi dělo poté, co se váš dědeček odstěhoval zpět do Anglie?“ Paní Stonerová se na Sherlocka zaraženě podívala.

„No… Já tedy žádné pořádné informace nemám…“

Sherlock se k ní otočil čelem a vyčkávavě vystrčil bradu.

„Ale možná snad nějací sousedé…“ Pokrčila rameny. „Je mi líto, nevím nic jistě, co se tu dělo po osmašedesátém až do devadesátých let. Tatínek se pak o vše postaral, o všechno kolem domu. Něco se tu nejspíš stalo. To jsou jen dohady a drby. Takovým věcem nevěnuju moc pozornosti,“ mávla rukou a krátce se pousmála. Sherlock ji dál podmračeně pozoroval.

„Víte, dávám věci do souvislostí i díky znalostem o úplných maličkostech. Nemůžete si být jistá, co všechno může být k užitku, dokud to aspoň zevrubně neprozkoumáte. A teď,“ mírně se předklonil a John nervózně přešlápl. To Sherlockovo nabourávání osobního prostoru nezvládají úplně všichni… Paní Stonerová se ale ani nepohnula, jen zamrkala. „Teď mi laskavě řekněte všechno, co víte. A myslím úplně všechno, i pokud to jsou jen drby nebo nejasné pomluvy. Relevanci takových informací posoudím sám,“ dokončil mrazivě a John se zamračil. Co mu to jen proboha přelítlo přes nos?

Paní Stonerová chvíli mlčela, pak dlouze vydechla a šla se posadit na jednu ze židlí. Přestože si sedala pomalu, židle táhle zavrzala, jako by se každou chvíli měla rozložit.

John založil ruce na prsou a opřel se zády o kredenc vedle Sherlocka. Potlačil zachvění, když ucítil teplo, které vycházelo z jeho kabátu.

„Promiňte, máte samozřejmě pravdu. Automaticky takové věci, které nějak souvisejí s pomluvami, vypínám. Nepřikládám jim důležitost. Jistě. Takže.“ Odkašlala si. Zdálo se, že je jí nepříjemné jen myslet na to, co se nám chystala říct.

„Z korespondence mezi mým dědečkem a jeho sourozenci prý vyplývalo, že Anna i Pavel žili v tomto domě společně. Nechali jim oběma tento byt,“ paní Stonerová se podívala směrem k rohu místnosti, kde na zdi visel jednoduchý dřevěný křížek. „Ostatní prostory v rámci znárodnění pronajali jako byty nějakým dělníkům. Oba dostali dost hroznou práci, přestože měli oba střední školu a uměli jazyky. Hm. Pak tu bylo prý nějaké… dítě. Nejspíš. Jestli bylo adoptované nebo nemanželské nebo jestli nakonec jenom chodilo často na návštěvy… Nevím. Tatínek o tom nechtěl mluvit, jen se o tom párkrát zmínil, když tak nad tím uvažuji, a vždycky to znělo docela rozčileně. Opravdu to nebude mít žádnou váhu, myslím. Nejspíš to ani nesouvisí přímo s mými příbuznými. Tatínek byl něčím velmi rozčilený a vlastně to vůbec nemuselo souviset s jeho tetou… A, hm, co ještě?“ Paní Stonerová se na chvilku odmlčela. „Můj dědeček vyrůstal v nábožensky založené rodině, byli vychováváni dost přísně, o tom mi tatínek vyprávěl. Pak je tu ta věc s pokladem… Nemůžu si být jistá, jestli to nakonec opravdu není jen taková rodinná záhada. Hlavně si nedovedu vysvětlit, co by tím pokladem asi tak mohlo být, běžné cennosti mívala rodina Stonerových v sídle v Anglii a schovávat v Praze něco cennějšího… To mi nedává smysl. Kdo by to uhlídal? Podle mě už dobrých sto let není možné ukrývat jakékoli poklady. Mapu jsem ani nikdy neviděla,“ našpulila ústa. Tenhle pohled John moc dobře poznával: co nevidím na vlastní oči, tomu nemůžu dost dobře věřit. „Tenhle dům je děsivý sám o sobě,“ semkla rty a nepatrně pobledla. Pak si odkašlala. „Tedy, promiňte, nějak ty útržkovité informace neumím dát do správného sledu, takže -“

Sherlock jen mávnul rukou a svižným krokem vykročil zpět do předsíně.

„Tím se netrapte.“

John zamrkal a zaraženě sledoval Sherlockovu vzdalující se postavu. Následoval ho vedle, až se ocitli v místnosti, která zjevně sloužila jako ložnice.

„Budete ještě ve městě?“ zeptal se Sherlock hlasitě, aby ho paní Stonerová slyšela. Klekl si k nohám postele a začal je zkoumat. Zaklonil hlavu a zamžoural na strop, pak do čtyř rohů místnosti.

Zavrzání židle, paní Stonerová přišla za nimi.

„No, ano. Ale ubytovala jsem se dole ve městě, tady nějak nemůžu…“ Nejistě mávla jednou rukou a chytila se za šíji, jemně si ji promnula a omluvně se usmála.

„Pochopitelně. Ani bych vám to nedoporučoval,“ řekl Sherlock a John protočil oči. Už té jeho tajemnosti začínal mít tak akorát.

„Sherlocku?“ zamumlal pak trochu nakvašeně.

„Hm? Aha. Jistě. Mohla byste prosím shrnout, co jste mi do telefonu říkala ohledně těch podivných zvuků v tomto domě?“ otočil se Sherlock na paní Stonerovou, plynule vstal a oprášil si kolena. Potom přešel na druhou stranu pokoje k oknu, otevřel ho a vyklonil se ven.

„Nevím přesně, co jsem to vlastně slyšela,“ přiznala paní Stonerová a omluvně se na Johna zadívala. „Kdyby se to stalo jen jednou, tak bych to možná nechala být, totiž… Když jsem sem poprvé letěla kvůli tomu, abych vyřídila s právníky předání dědictví, totiž tohoto domu, dorazila jsem až v podvečer, kolem šesté. Měla jsem u sebe tatínkovy klíče od domu a schůzka s právníky byla stejně dohodnutá až na další den, takže jsem se rozhodla, že to tu prozkoumám, a pokud to bude jen trochu obyvatelné, že tu možná i přespím.

Dům byl prázdný a až na nepořádek v přízemí to celkem šlo – nikdo se kupodivu do tohoto bytu nevloupal, přestože bylo zřejmé, že si do domu našli cestu feťáci. Zamknula jsem se v bytě, a chvíli jen tak bloumala po pokojích… Hm. Ale měla jsem s sebou notebook a na něm nějakou práci, takže jsem se nakonec přiměla chvíli sednout do kuchyně a pracovat. No a když jsem postavila vodu na čaj, poprvé jsem uslyšela takový divný… jakoby kovový zvuk. Dlouhé táhlé… Snad vrznutí, nejsem si jistá. A potom,“ paní Stonerová polkla a pohledem přejela místnost.

„Potom jsem měla dojem, že slyším zasténání. Takové chrčivé. Poprvé to bylo velmi tiché a krátké, nejdřív jsem podezřívala počítač, protože jsem právě stála u linky a slévala čaj, jenže pak se to ozvalo znovu, trochu hlasitěji, a šlo to odjinud, než z kuchyně. Říkala jsem si, že je to jen tím, jak je tenhle dům starý, a že to jsou možná jen vodovodní trubky. Ale nedalo mi to. Přešla jsem pomalu přes předsíň až do ložnice, kde se ten zvuk ozval znovu, a já…“ Odmlčela se, ústa mírně pootevřená. Pak se nepatrně zamračila a s výdechem se usmála. „Nezlobte se, sama si zním dost otřesně, jako nějaká duchařská knížka…“ Když si všimla, že se tomu John nesměje, úsměv jí zmizel z tváře. „Po tom, co jsem měla pocit, že něco takového slyším jen několik málo metrů ode mě…“ Vrátila se pohledem k dalšímu z mnoha křížků, tenhle visel na zdi v rohu místnosti, vpravo od okna. „Tamhle odtud, jako by ode zdi pod tím křížkem. Tedy… Pak jsem se rychle vrátila do kuchyně, popadla klíče a počítač a okamžitě jsem utekla. Nevím, co mě to popadlo, možná to nakonec nic vážného nebude. Třeba to je jenom tím, že jsem předtím přemýšlela o své zesnulé pratetě a rozdělené rodině… Ovšem samozřejmě, pokud uznáte, že je to vážně jen hloupost, i tak vám vyplatím honorář,“ dodala spěšně a těkala pohledem mezi mnou a Sherlockem, který ještě pořád zíral na něco z okna.

„Až to vyšetříme, budete si jistá a budete spát klidněji,“ řekl John a krátce jí položil ruku na rameno. V tu chvíli se k nim otočil Sherlock a pohledem sklouzl k místu, kde se John paní Stonerové dotknul. Zvolna mrknul a přikývl.

„Pro tuto chvíli bych vám ale stejně doporučil, abyste přebývala jinde, než v tomto domě. Pokud nic nenamítáte, rád bych si u sebe nechal na nějaký čas klíče. Je to docela velký dům a potřeboval bych ho víc prozkoumat.“

„Ale jistě.“ Paní Stonerová odepnula kroužek klíčů z mohutnějšího svazku a podala ho Johnovi. S pokývnutím si ho strčil do kapsy.

„Tak. Znovu se sem podívám zítra. Jakmile na něco nového přijdu, nebo tedy pokud, tak se vám ozvu.“ Sherlock prošel kolem a mířil ven z bytu. „Johne!“ houknul za sebe.

Všichni tři vyšli ven, John za nimi všechno pozamykal, a pak už se s Sherlockem vraceli zpět do hotelu. Tentokrát si vzali taxíka a Sherlock celou cestu mlčel.

 

Další

9 komentářů Přidejte váš

  1. Leylon napsal:

    Ceske r ma dostalo, ani ja, ako slovak, tak uolne presne vzdy nechapem vasu vyslovnost a to toho v cestine citam pomerne dost. No pride mi vcelku zaujimave, ako si Sherlock vsima akukolvek interakciu medzi Watsonom a klientkou… Toto bude este zaujimave. Watson je v tom po usi, ale zaroven s tou nedoverou voci sherlockovi… Ty im teda nic nedarujes🙂

  2. KalamityJane napsal:

    No tak uvidíme, na co Sherlock přijde🙂 slibný vývoj, děkuju

  3. Terka napsal:

    Tak se ta akce začíná už trochu rozjíždět! Musím přiznat, že mě docela mrazilo při popisu událostí od paní Stonerové. John vypadá, že v tom je až po uši😀 Moc se těším na další kapitolu (hmm říkala jsi, že bude delší?? Muhahaaa tak to se dvojnásobně těším!! :D) Sherlock lezoucí po autě a John bojující s Ř mě dostali!! Díky za kapitolku! (Tak. A teď si jdu sednout do kouta a čekat na další kapitolu.)

    1. miamam napsal:

      😀 příští vyjde ve středu a jo, bude o něco delší, a ty nadcházející budou taky delší a delší… nějak se mi to pak nechtělo useknout uprostřed něčeho😛 Díky :-*

  4. Lex-san napsal:

    A je to tady! Plním dlouhodobý rest a konečně u tebe začínám komentovat povídky, i když se musím přiznat, že jsem tvým anonymním čtenářem již nějaký ten pátek. Tímto se za sebe stydím a omlouvám se ^_^; .

    A teď k povídce. Mě osobně ani tak oddechová nepřišla, docela mi zatrnulo, když paní Stonerová popisovala svůj pobyt v opuštěném domě. Docela odvážná, klobouk dolů. Samosebou už se třesu na bližší prozkoumávání domu v režii Sherlocka a za asistence Johna.

    Moc díky za tuhle kapitolu \^.^/ .

    1. miamam napsal:

      ó děkuji, už jsem se bála, že to bylo až příliš měkký (ten zážitek paní S.)😛 Já už se taky těším, hih🙂 Díky

  5. Saku-chan napsal:

    Nemůžu se dočkat, až přijde nějaká ta akce >:3

  6. Liss napsal:

    Oddechová kapitola- doufám správně, že v příští začně vyšetřování a dojde na nějakou Johnlock akci?😀

    1. miamam napsal:

      hehe… (toliko k nápovědě :D)😉

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s