Tvůj celý svět: kapitola 10.

Tak a máme tu první kulatiny 😀 Připadá mi, že to uběhlo strašně rychle (i když občas se mi to překládání táhlo jako tejden před výplatou) 🙂

Moc vám děkuju za komentáře u předchozí kapitoly; Domča, Liss, helsl, Saku-chan, Kayla, Eliška, kamivon, Hanička.

A co k té dnešní?

Chtěl Johna, uvědomil si Sherlock…‘ bude asi dost výstižné 😀

 

Katy

 

Kapitola 10.

Zákaz polibků

 

 

Chtěl Johna, uvědomil si Sherlock, zatímco se spolu vraceli zpátky na Baker Street.

Nebyl si úplně jistý jakým způsobem, ale rozhodně ho chtěl. Chtěl se ho dotýkat a chtěl cítit jeho pokožku… její měkkost a teplotu. Chtěl ho znovu políbit a tentokrát to udělat správně. Chtěl znát jeho chuť a chtěl vědět, jak do sebe zapadají.

Byl by John dominantní, tak jako to dal několikrát najevo? Pořád byl tak kontrolovaný, tak moc se bál Sherlocka využít a vždycky se zastavil. Byl se Sherlockem opatrný. Tak strašně, strašně opatrný. Tak strašně, zoufale a šíleně opatrný.

Sherlock přemýšlel, co by dokázalo zlomit jeho sebekontrolu. Bylo tu něco, co by Johna přinutilo se vzdát? Co by ho přinutilo připustit, že přitažlivost byla vzájemná, a konečně si vzít, co chtěl?

Při té myšlence se Sherlock zachvěl. Vždycky potřeboval mít všechno pod kontrolou. Nikdy se mu nelíbilo, když mu někdo říkal, co má dělat. Nesnášel to. Ale představa Johna, jak ztratí své sebeovládání a poddá se tomu (ať už to bylo cokoliv) a prostě si ho vezme… Fajn, ta představa byla mnohem zajímavější, než by si kdy Sherlock pomyslel.

Přesto se ale rozhodl nechat na Johnovi, aby nastavil tempo. Dospěl k názoru, že by bylo nespravedlivé ho do něčeho tlačit. John si dnes vedl opravdu dobře. Byl jeho očima, umožnil mu pracovat a díky němu byl Sherlock znovu celý. John byl důležitý, John byl nutný a John byl nezbytný.

Sherlock sevřel ruce okolo okraje svého sedadla.

 

oOOo

 

Drž si ruce pěkně u těla, opakoval si John v hlavě, zatímco se taxi prodíralo londýnskou dopravní špičkou.

Od chvíle, co odešli z márnice, mezi sebou nepromluvili ani slovo. Ale tohle nebylo jejich obvyklé přátelské ticho – tohle bylo něco jiného.

John věděl, že s ním byl Sherlock dnes spokojený. Cítil obrovskou úlevu, že jeho přítel ten případ vyřešil a nenechal ho na holičkách. A taky že on sám toho udělal dost, aby umožnil Sherlockovi pracovat.

A přesto se atmosféra mezi nimi zdála být těžká a napjatá. Tohle byl jeden z těch Sherlockových ‚okamžiků‘ – ty chvíle po skončení případu, adrenalin kolující v krvi, bušící srdce… Až na to, že tentokrát to nebyl jen John, který si toho byl vědom.

Očima sklouznul doleva na Sherlockovy ruce pevně svírající sedadlo.

Ne, tentokrát to skutečně nebyl jen John.

Zatímco se na něj díval, ruka blíž k němu se zvednula. Potom se pohnula i druhá a pomalu, kousek po kousku, prst za prstem, si Sherlock stáhnul rukavici. Jeho ruka byla bledá a vypadala, jako by byla nahá, když ji Sherlock tak postupně odhalil. Pomalu a s rozmyslem natáhl ruku a položil ji dlaní vzhůru na sedadlo mezi nimi. Jeho záměr byl jasný.

Tohle nebyla ruka, která se tajně plížila do jeho kalhot od pyžama, když se ráno probudil, pomyslel si John. Jak si génius jako Sherlock vůbec mohl myslet, že by někdo dokázal spát i přes to jeho osahávání? To bylo nad Johnovo chápání. Nejspíš byl vážně tak nevinný, jak tvrdil.

Byl to rozhodně velmi nečekaný způsob probuzení. John ležel na místě a neodvažoval se pohnout. Vědomí, čí dlouhé prsty přejížděly po jeho ochlupení, způsobilo, že byl okamžitě tvrdý.

John přemýšlel, co by měl udělat. První tři myšlenky, které se mu objevily v hlavě, okamžitě zahnal. Čtvrtá možnost by snad šla použít a on nad ní vážně uvažoval. Tedy s tou částí mozku, co nebyla úplně zahlcená slovy ‚Sherlockova ruka, Sherlockova ruka‘, která se opakovala pořád dokola jako zaseknutý gramofon. Nakonec se rozhodl prostě počkat a nechat Sherlocka, aby ho zkoumal. Uvažoval, jak daleko se rozhodne zajít.

Až když se zdálo, že se Sherlock zarazil a neví, co dál, se nad ním John slitoval. Předvedl svoje ‚probuzení‘ a smířil se s tím, že si bude muset dopřát další sprchu. Tentokrát by alespoň neměla být studená, pomyslel si. Sherlock se ho už před týdnem snažil přesvědčit, že je mu jedno, co se odehrává v jeho hlavě a John se od té doby přestal obtěžovat snahou své fantazie potlačit.

Podíval se na Sherlockovu ruku ležící dlaní vzhůru – nabídka.

Experiment s dotykem byl úspěšný a bylo jasné, že je jeho přítel připravený na něco víc.

Otázkou bylo, jak moc?

 

oOOo

 

Sherlock čekal. Měl pocit, jako by jeho ruka byla chladná a vystavená. Chtěl zjistit, jestli John přijme jeho pozvání.

Nebylo to, jako by ho do něčeho tlačil, uvažoval sám pro sebe. Byla to jen nabídka.

To vůbec nebylo totéž.

Pochopí John, co říká, o co ho žádá? Jak by mohl, když tomu ani Sherlock sám nerozuměl. Věděl jen to, že chce víc. Víc informací… Víc kontaktu…. Víc Johna.

Kolem Sherlockových prstů se sevřela teplá ruka a jeho myšlenky se v tu chvíli rozplynuly. Připadalo mu, jako by Johnova horká dlaň ohřála celou jeho paži.

Hmat byl vážně neobvyklý smysl, napadlo Sherlocka. Nebyl tak pevně daný jako ostatní. Ty, na které byl zvyklý se spoléhat.

Jak to, že mohl držet Johna za loket jen proto, aby se nechal vést? Jak to, že když kolem něj omotal ruce – dokonce i v posteli – bylo to pro něj prostě příjemné a teplé? Ale teď, přestože se dotýkali jen rukama, si najednou připadal tak nahý?

Nakonec prolomil ticho.

„Johne?“ Jeho hlas zněl jinak než obvykle.

„Sherlocku.“ I Johnův hlas byl jiný – o něco hlubší a trochu napjatý.

Sherlock přemýšlel, jak nejlépe vyjádřit svou žádost. Nakonec se vykašlal na svou obvyklou výmluvnost a dal přednost jednoduché otázce.

„Chodba?“ vyslovil.

Slyšel, jak John zalapal po dechu. Jeho prsty se kolem těch Sherlockových na chvíli pevněji sevřely, ale potom je John zase povolil.

„Já nemůžu,“ odpověděl. „Nemůžu tě takhle políbit. Ještě ne. Ne, dokud si nejsi jistý.“

Sherlock zaskřípal zuby. Proč se proboha musel dát dohromady s někým tak nesnesitelným?

„Hele, nech si ten výraz,“ řekl John. „Nemyslel jsem to tak, jak myslíš ty.“ Palcem přejížděl po hřbetu Sherlockovy ruky a dělal na něm malé kroužky. „Pokusím se ti to vysvětlit, ale abych byl upřímný, nejsem si jistý, jestli to dokážeš pochopit.“

Sherlock se k němu natočil a zpozorněl, jedno obočí zvednuté. Tohle by mělo být zajímavé.

John si povzdechl.

„Líbání je… Teda může být,“ opravil se, „velmi intimní zážitek.“

Bylo ticho. Sherlock cítil jen teplo z Johnova sevření a palec, který rytmicky přejížděl po jeho ruce.

„Od většiny ostatních věcí si dokážeš držet odstup,“ pokračoval. „Teď ti to může znít divně, ale někdy je to potřeba – udělat ten pomyslný krok zpět. Někdy se věci prodlužují prostě proto, aby neskončily tak rychle. Jako když se nechceš udělat moc brzy – bývá to lepší, když počkáš. Odložené uspokojení. Chápeš mě zatím?“

Sherlock přikývl, i když mu celý tenhle rozhovor připadal zvláštní. Nikdy dřív o těchhle věcech s nikým nemluvil.

„Ale s líbáním je to jinak,“ řekl John. „Alespoň pro mě,“ dodal. „Je to velmi osobní. S tím člověkem sdílíte společné tady a teď. Jste spojení.“

Sherlock cítil, jak se jeho pozornost zaměřila na slovo, které ve své hlavě v souvislosti s Johnem tak často používal.

„Jak moc je to osobní a jak moc ti to připadá intimní, záleží na tom, koho líbáš a co k němu cítíš,“ pokračoval John. „Mohl bych nejspíš políbit kohokoliv jiného a neměl bych s tím takový problém.“

Sherlock se zamračil. Nechtěl, aby John líbal někoho jiného. A rozhodně nechtěl, aby byl John spojený s kýmkoliv jiným.

John pevněji sevřel jeho ruku.

„To je v pořádku, jen se ti to snažím vysvětlit,“ řekl. „Nebudu líbat nikoho jiného.“ Odmlčel se a bylo jasné, že přemýšlí. „Počkej, nebylo tohle na tom tvém seznamu z dnešního rána? Na tom, jak si k němu chceš vydedukovat odpovědi?“ zeptal se, ale nečekal na odpověď. „No, já nikoho jiného nechci, takže si to tam klidně můžeš škrtnout.“

Znovu začal palcem dělat kroužky.

„Ale líbat tebe, Sherlocku.“ Polkl. „Líbat tebe by bylo fakt něco.“

Sherlock si opatrně odškrtnul další položku ze svého pomyslného ranního seznamu.

John pokračoval v mluvení, ale jeho hlas teď přicházel z trochu jiného úhlu; musel mít skloněnou hlavu.

„O tom, že tě políbím, jsem přemýšlel asi tisíckrát,“ řekl. „Sakra, dokonce o tom i sním. Opakovaně.“ Zněl sám na sebe naštvaný. „Ale jsem rád, že jsem to ještě neudělal. Vím, že jsme se dohodli, že to zkusíme.“ Krátce zvedl jejich spojené ruce jako náznak toho, co má na mysli. „Vím, že chceš zjistit, jaké jsou pro tebe doteky, a prozkoumat možnosti fyzického vztahu. A já jsem s tím v pohodě.“ Odkašlal si. „Vlastně víc než v pohodě,“ dodal.

„Ale dokud nedospěješ k nějakému závěru, musím taky trochu chránit sám sebe. Protože já nechci odejít, pokud se rozhodneš, že to není nic pro tebe. Chápeš, Sherlocku? Nechci udělat nic, co by mi pak zabránilo zůstat.“

V té chvíli si Sherlock uvědomil, že jediné, čím zatím přispěl do rozhovoru, bylo Johnovo jméno a návrh polibku v chodbě. Nejspíš bylo načase, aby taky něco řekl.

„A líbání by pro tebe mohlo být moc?“ zeptal se pochybovačně Sherlock.

„Mohlo by,“ potvrdil John.

„Ale ostatní věci jsou… v pohodě, ne?“

„Všechno ostatní by mělo být v pohodě.“

Sherlock se nad tím zamyslel. Bylo pro něj vážně těžké pochopit Johnovu perspektivu. Zdálo se, že byla v rozporu s tím, jak vztahy a sex normálně fungovaly. Alespoň tak, jak to Sherlock chápal. Jenomže na druhou stranu musel uznat, že Johnova úroveň sebeuvědomění byla v tomhle ohledu mnohem větší než jeho. Předpokládal, že jestli to John bere takhle, bude to muset respektovat.

„Hele, já to nechám na tobě, jo?“ přerušil John proud jeho myšlenek. „Můžeš mě políbit, až si tím budeš jistý,“ pokračoval. „Jakmile budeš mít dost informací a pokud tvůj závěr bude, že se mnou chceš mít skutečný vztah, tak fajn. Jen do toho.“

„Ale Sherlocku,“ dodal. „Žádám tě o to jako svého přítele: neuspěchej to rozhodnutí. Já vím, že chceš vždycky všechno vědět, že potřebuješ všechno teď a hned. Ale já tě prosím, kvůli mně, počkej, až si tím budeš jistý, ano?“

Sherlock sevřel rty, když si uvědomil, že byl zahnán do kouta. Nemohl teď prostě oznámit, že si je jistý – John by mu vůbec nevěřil. Taky hrozba Johnova odchodu stačila, aby byl Sherlock ještě opatrnější než obvykle. Takže bude muset počkat.

Povzdechl si.

Nesnášel čekání.

 

Část Sherlockova mozku automaticky sledovala jejich cestu a zaznamenávala každé zastavení nebo zatáčku, takže věděl, že teď už jsou skoro doma.

„Fajn,“ souhlasil neochotně a znovu si povzdechl. „Jen jsem chtěl, abys mě políbil, to je všechno,“ dodal a věděl, jak podrážděně jeho hlas zněl.

Ucítil závan pohybu. Johnova ruka se dotkla jeho čelisti a pak ucítil lehký dotek těsně pod jeho uchem. Nejdřív rty a potom škrábnutí zubů.

Sherlock zalapal po dechu. Cítil překvapení, ale zároveň i něco jiného. Něco, co bylo spíš… Očekávání.

John se trochu odtáhl, ale ne moc daleko. Jeho horký dech se otíral o Sherlockův krk.

„Ach, já tě budu líbat, Sherlocku. Nemám s tím žádný problém,“ zašeptal. „Políbím tě, kam budeš chtít.“ Zuby zavadil o Sherlockův ušní lalůček. „Ale na ústa ne,“ dodal.

Taxi zastavilo na Baker Street. Zatímco John platil řidiči, Sherlock otevřel dveře a vystoupil ven. Když se k němu John připojil, vzal ho Sherlock za ruku a opatrně si ji položil na opasek. Dost vysoko na to, aby to bylo slušné, ale dost nízko na to, aby byl jeho záměr jasný.

„Kamkoliv?“ zeptal se a škádlivě zvedl obočí.

John za sebou zavřel dveře taxíku a klopýtnul, ale rychle se zase uklidnil. Druhou ruku vsunul pod Sherlockův kabát a obtočil ji kolem spodní části jeho zad. Potom stisknul obě ruce k sobě a uvěznil Sherlockovo břicho mezi nimi.

„Bože, ano,“ vydechnul.

 

oOOo

 

John uvolnil sevření a obrátil se ke dveřím. Pořád ještě tomu nemohl uvěřit. Vážně právě souhlasil, že Sherlockovi vykouří? Rozhodně to tak vypadalo.

Měl trochu obavy, jestli je Sherlock na takovou intenzitu vážně připravený, ale rychle ty myšlenky zahnal.

Teď už měl Sherlock alespoň nějaké zkušenosti z masáže, kterých se mohl držet. Takže pokud si byl dost jistý na to, aby Johnovi něco takového navrhl, měl by respektovat jeho rozhodnutí.

Koneckonců, John byl jenom člověk… Šance, že se bude moct Sherlocka dotknout, dokonce ústy, nebyla něco, čemu by mohl dlouho odolat. Ne, když mu ji Sherlock tak dychtivě nabídnul.

Sevřel ruku kolem Sherlockova zápěstí. Rychle ho táhnul směrem k hlavním dveřím a levačkou prohledával své kapsy, aby mohl vytáhnout klíče.

Právě se chystal vsunout klíč do zámku, když Sherlock ztuhnul. Svou druhou ruku položil na Johnovu, aby ho zastavil.

„Počkej, Johne,“ zašeptal. „Někdo tu je.“

Dřív, než měl John šanci se vůbec rozhlédnout, Sherlock zasténal, naklonil se dopředu a udeřil čelem do dveří.

„Dobré odpoledne,“ ozval se za nimi Mycroftův hlas.

John se otočil. Holmes starší se zdvořile usmíval, ale v jeho výrazu bylo patrné napětí; nevypadal moc šťastně.

Sherlock se ani nepohnul, ale nakonec promluvil.

„Čemu vděčíme za tak mimořádně špatně načasovanou návštěvu?“ zeptal se hrubě a John s jeho slovy v duchu souhlasil.

„Nepůjdeme dovnitř?“ navrhl Mycroft a mávl rukou směrem ke dveřím.

John se podíval na Sherlocka, který vypadal víc než naštvaně. Potom otočil klíčem v zámku a zavedl ho dovnitř.

 

Oba bratři Holmesové seděli naproti sobě v křeslech a podle všeho právě soupeřili v nějaké tiché bitvě jejich inteligencí. John pobíhal kolem a dělal čaj.

Když už měl před sebou každý svůj šálek čaje, rozhostilo se v pokoji ticho. John se opřel o stůl, rozhodnutý se do ničeho nevměšovat tak dlouho, jak jen to půjde.

Nakonec promluvil Mycroft.

„Připadá ti to chytré?“ zeptal se a svá slova mířil na Sherlocka. „Ještě před týdnem jsi byl štěstím bez sebe, že tě Moriarty podle všeho podceňuje. A přesto teď na sebe vy oba,“ jeho nesouhlasný pohled se přesunul i na Johna, „záměrně upozorňujete.“

Sherlock našpulil rty, ale odmítl to komentovat.

„Vyřešil ten případ, víš,“ upozornil ho John. „Dostal dva chladnokrevné vrahy z ulice.“

Mycroft vypadal nezaujatě a otočil se zpátky na Sherlocka.

„Máš v úmyslu se dál vystavovat nebezpečí?“ zeptal se. „Hrát si na slepého detektiva, dokud se tě Moriarty znovu nepokusí zastavit? A tentokrát už mu to John nemusí stihnout překazit.“

„A co mám podle tebe dělat?“ zeptal se podrážděně Sherlock. „Prostě sedět na zadku, dokud můj mozek úplně neshnije?“

„Očekávám, že mě necháš dělat mou práci, abys pak mohl znovu bezpečně dělat tu svoji,“ odsekl Mycroft. „Mám spoustu dobrých lidí, kteří pracují na Moriartyho případu. Nebude hrozbou navždy.“

„Nemáš nikoho tak dobrého, jako je Sherlock,“ ozval se John. „Měl bys ho nechat pomoct, jestli chceš toho psychopata vůbec někdy chytit. Sherlock je nejspíš jediný, kdo to dokáže.“

Sherlockovy rty sebou zaškubaly v úsměvu, ale Mycroft se zvedl a tvářil se chladně.

„Překvapuješ mě, Johne,“ řekl. „Velmi mě překvapuješ.“

Několikrát zhoupl deštníkem sem a tam a potom se o něj opřel. „Myslel bych si, že vzhledem ke tvým citům,“ v jeho hlase zazněl mírně pohrdavý tón, „by ses víc zajímal o Sherlockovu ochranu a nepodporoval ho ve snaze hrnout se do nebezpečných a potencionálně smrtelných situací.“ Podíval se na Johna shora a nechal při tom vyniknout co nejvíc ze své výšky. „Musím přiznat, že jsem zklamaný,“ dodal.

John se ohlédl na Sherlocka, který měl rty stažené do úzké linky. Mycroft byl zářným příkladem toho, co John v duchu nazýval jako ‚Syndrom velkého bratra‘. Záleželo mu na Sherlockovi, ale ve skutečnosti si ho nevážil. Uznával inteligenci svého bratra a líbilo se mu, když ji používal, kdykoliv se k tomu naskytla příležitost. Ale pořád s ním jednal jako s dítětem. Což samozřejmě způsobovalo, že se Sherlock choval ještě víc dětinsky.

To by vysvětlovalo, proč paní Hudsonová tak brzy řekla Johnovi, že o nájemné už bylo postaráno a proč pokaždé, když použil bankomat, vypadal zůstatek pořád stejně. A taky by to vysvětlovalo, proč Sherlock nebyl zvyklý na chválu, přestože měl sourozence, kterému na něm zjevně záleželo. Mycroft byl spokojený, když mohl chránit a starat se o svého bratra, ale nelíbilo se mu, když dělal svá vlastní rozhodnutí.

John se postavil a trochu se narovnal. Jeho držení těla se změnilo spolu s jeho postojem, takže muž, který teď stál před Mycroftem, byl voják, se kterým se kdysi poprvé setkal.

„Já chápu, že pro Sherlocka chceš to nejlepší,“ řekl. „A pochopil jsem, že jsi mě podporoval v nemocnici a i potom, protože jsi předpokládal, že máme stejné cíle.“

Když mluvil, díval se Mycroftovi do očí a jeho hlas se ani nezachvěl.

„Jsem pro tvého bratra hodně věcí, a není žádným tajemstvím, že bych chtěl být víc, ale nejsem jeho hlídač.“

Vrhl rychlý pohled směrem k Sherlockovi, který vypadal překvapeně.

„Kdybych se snažil Sherlockovi zabránit dělat to, co miluje, a být mužem, jakým je, mohl jsem ho stejně dobře střelit já sám,“ prohlásil bez obalu. „Jestli tohle je to, čemu říkáš láska, pak si ji můžeš nechat.“

Oba bratři Holmesové měli ve tvářích stejný výraz překvapení. Mycroft se pomalu otočil k Sherlockovi, takže stáli čelem k sobě a v tu chvíli oba automaticky nasadili kamenné obličeje.

Johna napadlo, že se s tím Mycroft vlastně ani nemusel obtěžovat, ale možná si myslel, že se Sherlockovi nějak vrátil jeho zrak a nepřiznal to… Vlastně to nejspíš byla jedna z těch věcí, které by Sherlock udělal – alespoň podle Mycroftova přesvědčení.

John nad nimi zavrtěl hlavou.

Mycroft se znovu posadil a přeskakoval pohledem z jednoho na druhého. John si všiml mírného pohybu Sherlockovy ruky. Vypadalo to, jako by ho zval k sobě. John udělal několik kroků, posadil se na opěradlo jeho křesla a Sherlock ho okamžitě objal kolem pasu.

Po několika minutách Mycroft přikývl a znovu vstal.

„Výborně,“ prohlásil. „Je tohle to, co chceš, Sherlocku?“

John cítil, jak se ruka na jeho pasu utáhla.

„Ano,“ odpověděl Sherlock a John měl najednou ten známý pocit, že toho sděloval mnohem víc, než bylo ve skutečnosti řečeno.

„Brzy sem pošlu Antheu,“ oznámil jim Mycroft. „Předá vám všechny potřebné informace o situaci.“

John se chystal postavit, ale Sherlock upevnil sevření a nedovolil mu vstát, takže dopadl zase zpátky.

Mycroft pozvedl obočí.

„Nevstávej, Johne,“ řekl. „Cestu ven zvládnu najít sám.“

Otočil se ke dveřím a ještě naposledy po nich přelétl pohledem.

„Uvidíme se brzy,“ dodal, než konečně odešel.

Poté, co byl Mycroft pryč, se v bytě rozhostilo ticho. John otočil hlavu, aby se podíval na Sherlocka, který měl ve tváři velmi neobvyklý výraz. Jeho úsměv se pomalu rozšiřoval a John se najednou ocitl v pohybu. Sherlock ho oběma rukama chytil za boky a stáhnul k sobě. Zároveň v křesle sklouznul trochu níž, takže skončil natažený na zádech s Johnem ležícím na jeho hrudi.

John překvapeně heknul a Sherlock upravil své sevření. Levou rukou ho udržoval na místě a druhou pomalu klouzal dolů. Prsty zasunul pod pás Johnových džín tak, aby napodobovaly pozici, ve které se ráno probudil.

John při tom pocitu prohnul záda. Sherlockův hluboký zastřený hlas se ozval těsně u jeho ucha.

„Johne,“ řekl ten hlas. „Johne, jestli je tu něco, co bys chtěl…“ John zavřel oči a cítil, jak se Sherlockovy rty otřely o jeho krk. „Jestli je tu něco o čem… sníš…“ Rty se pohybovaly směrem vzhůru a Sherlock zachytil jeho usní lalůček do zubů. „Něco, co pro tebe můžu udělat…“

Celé Johnovo tělo se zachvělo. Rukama sevřel opěradlo křesla, potřeboval se něčeho chytit.

Sherlockova ruka klouzala vzhůru a začala mu rozepínat opasek.

„Tak teď je pro to ta pravá chvíle…“ zašeptal.

 

 

Další

Reklamy

25 komentářů Přidejte váš

  1. Mistercatbug napsal:

    Prosím heslo ku 11 kapitole…prosíííím

  2. matuska26 napsal:

    Tieto poviedky som objavila len nedavno ale uplne ma dostali a teraz sa neviem od nich odtrhnut 🙂 Zaver tejto bol odstrihnuty fakt v najlepsom:-D Do novehodielu sa ale neviem prebojovat;-) mozem poprosit heslo?

    1. DarkPony napsal:

      Prišla si na heslo?

  3. Benny napsal:

    Je to pár dní,co jsem objevila jak fandom(zarytá hp slashařka)a tyhle skvělé stránky a tí m pádem i Tvůj překlad.Je to úžasná povídka.Shely není tak jako obvykle na odstřel a John je..miluju ty protějšky na které není většina čtenářu.Díky moc za překlad.

    1. Katy napsal:

      Děkuju moc 😀 Doufám že se ti tu bude líbit 🙂 Já jsem díky tomuhle fandomu pro změnu narazila na HP ale jsem holt zarytá johnlockistka 😀

  4. Hanička napsal:

    Jako vždy naprosto perfektní…děkuji 🙂

    1. Katy napsal:

      Děkuju 🙂

  5. Katy napsal:

    😀 Taky děkuju

  6. kamivon napsal:

    Mycroft má zřejmě patent na ( ne )vhodné vpády 😛 John ho ale moooc hezky usadil 🙂 . A my, abysme si zase počkali na další děj do příští kapči 😦
    krásný, díky

  7. Kayla napsal:

    Keď som uvidela novú časť tak ma skoro kleplo (od radosti) :D.Ale ten koniec…. Nemôžem sa dočkať nasledujúcej časti 😀

    1. Katy napsal:

      😀 Děkuju. Vynasnažím se…

  8. tes napsal:

    Oh, krása už se nemohu dočkat pokračovaní. Jen doufám že Myci dostane rozum a nechá je žít.

    1. Katy napsal:

      😀 Myci určitě. Teď ještě přesvědčit Mortíka, že jo? 😛

  9. Liss napsal:

    Jak to ten Mycroft dělá, on má snad v hlavě radar, kterým zachycuje Sherlockovy „vlny štěstí“ a hned mu tu radostnou auru naruší. Odkliďte ho někdo, je tu enormně nesnesitelný 😀 A nesnesitelné bude i čekání na další kapitolu, které asi nepřežiju :(( Ale moc děkuji za překlad, doufám, že budeš mít víc času a nebudou už takové prodlevy mezi kapitolami.

    1. Katy napsal:

      Já taky doufám 😀 A děkuju. No na tom, že je Mycroft skvělej kazišuk jste se myslím shodli všichni. Ale podle mě by měl dostat metál 😀 Však on sem tam něčemu taky dopomůže

  10. Lilith Sal napsal:

    Já tu povídku prostě miluji!
    A za ten konec by člověk zabíjel! Jsem ráda, že jsem povídku četla už do konce, takže vím, co bude!
    Ale na češtinu se stejně těším nejvíc!
    Děkuji, sunshine za nádherný překlad! A těším se na další!
    S láskou Salazaret

    1. Katy napsal:

      Děkuju 😉 moc… další by měl být dřív 🙂 Doufám
      Katy

  11. Saku-chan napsal:

    Mě teď asi klepne fuuu~
    Ten Mycroft mě začíná štvát >.> Měl by se hošek uklidnit! XD
    Tak… a teď útrpně čekat na další díl TwT

    1. Katy napsal:

      😀 Děkuju

  12. Domča napsal:

    Achhh v tom najlepsom to seknut 😦 A Mycroftov prichod..on vzdy dokaze vsetko pokazit 😀
    A Katy vdaka ti za tvoje preklady su uzasne 🙂

    1. Katy napsal:

      😀 Děkuju. Moc

  13. helsl napsal:

    Už jsem se obávala, že se dalšího dílu nedožiju. Že nás ale umíš napínat na skřipec! Nechci však, aby to znělo nevděčně, protože odvádíš skvělou práci. Jen ty pauzy mezi jednotlivými kapitolami jsou k nepřečkání, chápeš? Každopádně zasloužíš uznání a obdiv, protože se to čte jedním dechem.

    1. Katy napsal:

      Děkuju moc 🙂 Neboj neberu; já bych ráda přidávala pravidelněji, jenomže toho mám strašně moc, škola a tak… 😀 Ale tuhle povídku zbožňuju

  14. Lex-san napsal:

    Mě bylo úplně jasný, že to skončí takhle, pěkně v tom nejnapínavějším! 😦 Jinak to, že je Mycroft kazišuk je obecně známé 🙂 John nám tentokrát opravdu zaválel a usadil oba Holmesi. Dobrá páce, Johne! 🙂
    Moc díky za další kapitolu a na pokračování se jen a jen třesu 🙂

    1. Katy napsal:

      Děkuju! 😀 Jo, John byl skvělej

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s