Případ pražského domu: 4. kapitola

Společná noc. Tajemný cizinec na recepci, kterého by John nejradši zprovodil z povrchu zemského… A další zkoumání starého domu.

Děkuji vám za komentáře 🙂 a tentokrát, přestože to nemívám ve zvyku, tuhle kapitolu věnuju Katy. Děkuju ti 😉

 

 

 

4. kapitola

 

Sherlockovi mlčení vydrželo i u večeře v hotelu. Na Johnovy otázky reagoval maximálně zahučeným hm nebo zamračením. Večeře se sotva dotkl – i když doby, kdy vyznával, že během případu prostě nejí, už jsou přes dva roky passé.

Když pak přišli na pokoj, John měl akorát chuť se jít zavřít do koupelny a dát si dlouhou koupel. Se Sherlockem stejně nejspíš nebude řeč, nemá cenu ho dráždit televizí nebo dýcháním stejného vzduchu v jedné místnosti…

Jenže Sherlock zamířil k jednomu z pohodlných křesílek, rozepnul kabát a hodil ho za sebe na postel, sundal si sako, které skončilo tamtéž, a pak se složil do křesla, ty neuvěřitelně dlouhé nohy naskládal pod sebe, až byl jakoby schoulený do klubíčka. Rozepnul si knoflíčky u manžet a vyhrnul si rukávy.

„Už sis udělal nějaké závěry?“ zeptal se, když John ze skříně vyndaval hotelový župan a nějaké čisté oblečení. John se k němu otočil, přece jen to mohla být otázka směřovaná k němu samotnému – nestalo by se poprvé, že mluvil nahlas sám k sobě. Jenže Sherlock ho klidně pozoroval, hlavu předkloněnou a opřenou o prsty spojených rukou. Jak se kruci mohl naskládat do toho křesla?…

John odložil ručník a kupičku věcí na postel a sedl si na ni, ruce volně opřené vedle sebe.

„No…“

Sherlock zakoulel očima.

„Předpokládal jsem, že budeš dávat pozor, Johne,“ zabrlblal a John se naježil.

„Nejsem nějakej studentík,“ odsekl a Sherlock se otráveně nadechl, ale John ho předběhl. „Každopádně jsem dával pozor.“ Celkem, pomyslel si nervózně. Pokud jsem zrovna nezíral nebo nemyslel na jednoho detektiva. John si snažil trochu srovnat myšlenky a Sherlock netrpělivě pozvedl obočí a rozpojil stříšku z prstů, namířil je na něj, jako by chtěl chytat slova, která John konečně vypustí z úst. John se krátce nadechl a spustil.

„Starý dům, dlouhá rodinná historie, přerušené styky a uzavřené hranice. V tom domě může být cokoliv, nebo kdokoliv, je podle mě dost velký. Určitě bude mít nějaké nevyužité skryté prostory, nebo stoupačky, nebo tak něco… Prostě místo, odkud by se mohly ozývat nějaké zvuky. Pak ty dohady o pokladu… Co kdyby se v tom domě přece jen schovával někdo, kdo ho hledá?“ John zvedl pohled od svých nohou nahoru k Sherlockovi, který ho s mírným úsměvem pozoroval. Něco horkého se mu zatetelilo kolem žaludku. „Co mi ale vážně přijde divný, je, proč si tě někdo jako Miranda Stonerová vůbec najala… Zjevně ví, jaký máš renomé, ale i tak… Platit si tě jen kvůli vyšetřování tajemných zvuků? V tom bude něco víc. Mám dojem, že tak trochu nevěří svojí vlastní nedůvěřivosti vůči všem těm báchorkám. Že si myslí, že jsou aspoň z větší části pravda, jen nechce vypadat jako -“ John se zarazil. Sherlock teď prakticky zářil.

„Co je?“ zeptal se opatrně.

„Překvapuješ mě, Johne,“ odpověděl Sherlock spokojeně. John se široce usmál. Jak ubohé je brát takovou větu jako kompliment? Sherlockův výraz se změnil – najednou byl trochu smutný…

„Pořád,“ dodal Sherlock mnohem tišeji, promnul si rty a podíval se směrem k oknům na verandu. John se zamračil; co mělo tohle jako znamenat?

„Prostě si myslím, že je za tím něco jinýho. Ale nechápu co, a hlavně nerozumím, proč by nám na rovinu neřekla, co ji trápí nejvíc,“ shrnul pak myšlenky, vstal a tentokrát s hromádkou oblečení zamířil konečně do koupelny.

„Jdu se vykoupat,“ ještě zamumlal, celkem zbytečně. Ohlédl se po Sherlockovi, ale ten měl svůj typický zastřený pohled – o něčem přemýšlel, nebo rovnou zaplul do toho svého paláce mysli.

Bože, ta vana byla naprosto skvělá. John ani nemusel nechávat vodu moc dlouho odpouštět – tekla rovnou horká a díky pákové baterii nemusel složitě nastavovat poměr horké a studené. Máčel se v té vodě snad tři čtvrtě hodiny. Osušil se do obří příjemné osušky a vyčistil si zuby. Když pak vylezl z vyhřáté koupelny ven, zdálo se, že se Sherlock nepohnul snad ani o centimetr.

Až potom, co John přešel ke skříni a do jedné ze spodních polic zasunul kupičku použitého oblečení, Sherlock se po něm ohlédl a dlouze si ho od hlavy až k patě prohlédl. John před postelí nervózně přešlápl a poškrábal se ve vlhkých vlasech.

„Máš nějakou oblíbenou stranu?“ kývl John hlavou směrem k posteli.

A když si všiml Sherlockovy reakce, přimhouřil podezřívavě oči. Buď se Sherlockovi kvůli jeho otázce rozšířily zornice, nebo už je John ale vážně přetažený.

Sherlock pohledem sklouzl k posteli, nadechl se a pomalu mrkl.

„To je zbytečná otázka. Už znáš odpověď.“ S tím vstal z křesla, dlouhými kroky přešel ke svému stále ještě nevybalenému kufru, zalovil v něm a pak briskně zmizel v koupelně. John zíral na dveře, které Sherlock za sebou tiše zaklapl. Pak jen zavrtěl hlavou, odložil župan k nohám postele a lehl si na stranu blíž ke dveřím.

S úlevou si povzdychl. Díky bohu, měli samostatné pokrývky.

John si lehl na záda, ruce složil za hlavu a zíral do stropu, než se ozval zvuk sprchy. Už asi tak po tisící se při tom zvuku ošil, protože mu mysl automaticky servírovala naprosto nevhodné představy. Pevně sevřel oční víčka a doufal, že usne ještě předtím, než si k němu Sherlock přijde lehnout.

 

**

 

„Johne?“ tiché zamumlání, John pootevřel oči.

„Hm?“

„Je mi zima,“ zašeptal Sherlock a zachvěl se.

„Tak pojď ke mně,“ řekl John tiše a ignoroval motýly v břiše.

Šustění pokrývek, chladný proud vzduchu se dostal pod Johnovu deku, jak ji Sherlock nadzvedl a vmáčkl se k němu, studené nohy s Johnovými vyhřátými. Leželi k sobě čelem, kvůli rozdílné výšce bylo Johnovo čelo spíš v úrovni Sherlockových prsou… John ho objal rukou kolem pasu a třel dlaní nahoru a dolů, zahříval Sherlockovi záda.

„Hmmm,“ zavrněl po chvíli Sherlock, když se konečně přestal třást. Opatrně Johna hladil rukou ve vlasech – to Johna překvapilo, tak zaklonil hlavu, aby na něj zamžoural, a v tom šeru bylo vidět, že se na něj Sherlock taky dívá.

Pomalu mrkal, prohlížel si Johnův obličej s tak klidným výrazem, že se motýli kolem Johnova žaludku konečně utišili. Tohle je fajn. Takhle to má být.

Sherlock sklonil hlavu a rty se dotkl Johna, nejdřív jen v koutku, pak ale na ústech… A bylo to tak v pohodě, nebylo na tom nic nepřirozeného. Kmitl jazykem, jako by se ptal, a John v odpověď s povzdechnutím pootevřel ústa. Tělem se mu rozlily blažené pocity a bylo mu tak strašně dobře, jako už dlouho ne.

Polibek byl vážně krátký, ale to nevadí, ráno přijdou další.

John si pak lehl hlavou na Sherlockovo rameno a znovu usnuli.

„Johne? Johne. Johne, vzbuď se,“ mumlal hluboký hlas a John ucítil, jak se mu roztahují koutky úst v úsměvu.

„Hmmm… Ještě je ti zima?“ Poslepu natáhl ruku, a když pod dlaní ucítil Sherlocka pod jeho pokrývkou, jemně ho přes deku pohladil po paži, přišoupnul se k němu a objal ho.

Tělo v Johnově objetí ale poněkud ztuhlo. John se na něj natiskl víc, ale… to bylo divné, ne? Sherlock se vůbec netřásl zimou, spíš jakoby…

„Johne?…“ Nezvykle zaskočený tón hlasu.

John otevřel oči, párkrát zamrkal, a zadíval se do překvapených bledých duhovek svého… Spolubydlícího.

Sherlock leží na zádech. Hlavu otočenou k Johnovi. John ho objímá přes deku a …

Rychle se odvrátil a odkašlal si.

John v duchu znovu zaklel, ještě že byl zamotaný do svojí deky. Jinak by věci byly ještě trapnější, než jsou.

„Ehm. Promiň.“ John ležel na zádech, dlaněmi si přikrýval obličej, jako že si vlastně jen protírá oči. Sherlock beze slova vstal a odešel do koupelny.

„Kurva,“ řekl John tiše něco, co se mu v hlavě opakovalo jako mantra.

Byl to jen sen. Další v řadě.

S těžkým povzdechem se taky posadil a spustil nohy na zem. Snažil se najít důvod, proč nenaběhnout hlavou na zeď, aby se v nejbližší době nemusel starat o to, jak děsné to teď mezi nimi bude.

Zvuk sprchy.

Sherlock si chce nejspíš užít ten nekonečný proud horké vody, že se jde znovu sprchovat. Ale nebylo se čemu divit, doma je jen boiler a voda tam nemá zdaleka tak stabilní teplotu jako tady.

Vyndal si věci a začal se čelem k posteli převlékat. Po chvilce uslyšel, jak se dveře koupelny zase otevřely, a došlo mu, že někde za ním stojí Sherlock. John už měl na sobě kalhoty, jen si ještě nestačil obléct košili. Předstíral, že si Sherlocka vůbec nevšiml, a ignoroval chloupky na zátylku, které se mu postavily do pozoru, když mu došlo, že si teď Sherlock může krásně prohlédnout Johnovo zjizvené rameno.

Sice v jednom bytě žili dost dlouho, ale tohle je zrovna věc, které se John snažil předcházet. Dosud úspěšně.

Ještě pořád nezaslechl žádný pohyb a koupelna zůstávala otevřená, i když tekla voda, tak to riskl a otočil se.

Sherlock stál ve dveřích a fascinovaně mu zíral na rameno.

„Chtěl jsi něco?“ zeptal se John, když se stále nepohnul. Nemělo smysl se už nějak překotně skrývat. Pronikavé oči se na Johna zadívaly, pak si Sherlock asi uvědomil, že tam jen tak stojí a zírá.

„Hm… Tvoje jizva.“ Mávl rukou s kartáčkem směrem k Johnovi. „Ještě jsem ji neviděl,“ dodal zamyšleně.

„Neplánoval jsem ti udělat přehlídku,“ řekl John a vystrčil bradu. Jestli se teď ke mně přitočí s tím svým zkoumavým výrazem, jako bych byl jen nějakej brouk za sklem, jestli do mě začne šťouchat těma svýma dlouhýma prstama, jestli jen –

Sherlock sevřel ústa a přimhouřil oči.

„Rozumím. Ty se předvádíš jen krásným ženám. Tak proč bych to měl -“ Zbytek bylo jen mumlání, Sherlock se totiž otočil, zabouchnul za sebou, a přes vodu nebylo nic dalšího slyšet.

John se zamračil.

Co tohle jako mělo být?

 

**

 

John seděl v jídelně v přízemí hotelu a usrkával horký čaj. Na talířku měl jako snídani opečený toust s džemem a míchaná vajíčka, ale nějak ho přešla chuť. Nečekal, že by se tam ten protivnej arogantní chlap, se kterým byl momentálně nucen sdílet jeden pokoj, vůbec objeví. Takže ho přirozeně dost překvapilo, když se těsně za ním ozvaly povědomé kroky.

Sherlock na stůl postavil hrníček s čajem a posadil se bokem ke stolu, ani si neodložil kabát, přehodil nohu přes nohu a rozhlížel se po ostatních v jídelně. Jako by se nechumelilo.

John chvilku přemýšlel, jestli se k tomu výstupu v pokoji vůbec vracet nebo ne… Nakonec to Sherlock vyřešil za něj.

„Zajdeme znovu do toho domu. Tentokrát si ho raději prohlédnu bez dohledu Mirandy Stonerové. Máš s sebou baterku?“ zeptal se a konečně se na Johna podíval.

John poposedl a spolkl první kyselou odpověď, co se mu objevila na jazyku.

„Mám ji v kufru,“ přikývl a znovu upil.

Rozhostilo se nepříjemné ticho, přerušované cinkotem příborů kolem.

Sherlock semkl rty a krátce se zamračil. Pak se předklonil a John se automaticky předklonil taky.

„Nechtěl jsem tě nějak… uvést do rozpaků,“ začal a Johnovi vylítlo obočí snad do půlky čela. „Ale dobře víš, jak mě přitahují neprozkoumané… hm. Končiny.“ Rozpačitě se podíval stranou a odkašlal si.

John se zase opřel.

„Ty máš spoustu tajemství, o kterých se nijak nešíříš. Každej má něco, co je mu nepříjemný. A pro mě je to ta jizva.“

Sherlock pak mlčel, jen se natáhl po Johnově toustu a bez dovolení jej začal jíst. John zakoulel očima, ale jíst ho stejně nebude, tak to nekomentoval.

„Nikdy se neptáš,“ zamumlal Sherlock najednou a podmračeně zazíral do svého hrnku.

„Cože?“

Dalšími třemi kousanci spořádal zbytek toustu, zapil to čajem a vstal.

„O svých… zážitcích se nešířím, protože se o ně nezajímáš. Už máš dopito?“ Nakouknul do druhého hrnku na stole a pak vstal, ostrým krokem vyrazil ven z jídelny.

John se zafuněním odložil hrnek, oblékl si bundu a vyšel za Sherlockem. Určitě ten Sherlockův proslov nezněl nějak smutně. Ne. Jen má dneska ráno trochu divokou fantazii.

V hale se po něm Sherlock ohlédl přes rameno a bradou pohodil směrem k výtahu. Sám zatím stoupal po schodech do haly, kde byla recepce. John zajel pro baterku a při odchodu z pokoje se ještě krátce pozastavil u vstupu do koupelny. Byla ještě orosená kvůli Sherlockově ranní sprše, a ve vzduchu se vznášela slabá nevtíravá vůně jeho sprchového gelu. Zhluboka se nadechl, když už tu neměl svědky, a pak s mírným úsměvem vyšel ven za svým nedoktnutelným géniem.

Mohl být pryč jen pár minut a přesto, když dojel výtahem dolů a zamířil k recepci, stál u ní Sherlock s nějakým mužem, mluvili spolu, a co Johna nejvíc zarazilo, Sherlock se přitom tvářil velmi zaujatě. Ne jako když někoho vyslýchá, takovýhle výraz u něj John snad ještě ani neviděl. Zamračil se a změřil si toho chlapa od hlavy k patě. Byl jen o jeden dva centimetry menší než Sherlock. Kaštanové vlasy v takovém tom moderním rozcuchu, na sobě nějakou hodně drahou koženou bundu a úzké přiléhavé džíny. Sherlock pak přimhouřil oči, zaklonil hlavu a něčemu se nahlas zasmál. John v duchu proklínal architekta tohohle hotelu, že zakreslil výtahy tak daleko od recepce. Co mu ten chlap mohl říct tak strašně vtipnýho?

Konečně k nim došel, stoupl si po Sherlockově pravici a vyměnil si krátký pohled s cizincem.

„Můžem,“ řekl směrem k Sherlockovi a poplácal se po kapse.

Sherlock se na Johna podíval a ještě se mírně usmíval. John v žaludku ucítil závistivý balvan, protože takhle se Sherlock tvářil kvůli něčemu, co udělal někdo jiný než on.

„Uvidíme se,“ řekl pak cizinec, jemně plácl Sherlocka po levé paži a John tichounce zavrčel. Nestihl to potlačit a ten zvuk upřímně překvapil i jeho samotného. Sherlock na muže s úsměvem kývl a on odešel.

John sledoval jeho vzdalující se záda, drahá kůže bundy se vlnila; sklouzl očima níž: pěkný zadek v těch džínách. John polkl hořké odfrknutí. Chová se jak pubertální fanynka. Podíval se na Sherlocka, který ovšem taky sledoval nižší partie těla toho chlapa.

„Kdo to byl?“ zeptal se John a Sherlock se na něj zamyšleně podíval. Pootevřel ústa, ale pak je zase zavřel.

„To je jedno. Možná nikdo. Jdeme?“

John si smutně pomyslel, že pravděpodobně zjistil, jaký má Sherlock Holmes konečně typ.

Takový, který se Johnovi naprosto nepodobá.

 

**

Znovu se ocitli v tom prázdném smutném bytě a John se snažil svůj mozek nakopnout k nějakému logickému myšlení. K pozorování a tak. Prostě nemyslet na tu příhodu na recepci.

Upřímně, moc se mu to nedařilo. Chodil po bytě, očima klouzal po jeho zařízení, ale nevnímal skoro nic. Jen to, že Sherlock energicky přechází z místnosti do místnosti, mlčky pozoruje i ty největší prkotiny… a že si chvílemi něco tichounce mumlá.

„Vidíš něco, co jsi včera neviděl?“ zeptal se, když už mu to ticho bylo dlouhé.

Sherlock zvedl svůj pohled od radiátoru pod oknem, byli zrovna v ložnici.

„Byli jsme tu jen chvíli. A navíc jsem měl za zády paní Stonerovou,“ poznamenal suše.

„Nikdy dřív ti nevadilo dělat ty tvoje prostocviky s lupou před našimi klienty,“ odsekl John.

Vstal, několika rychlými kroky obešel postel, až stál přímo přede Johnem.

„Co je to s tebou? Jsi pořád tak podrážděný,“ přimhouřil oči, jako by snad luštil miniaturní nápis na Johnově čele: Pozor, nasraný John Watson. Kouše.

„Hrm,“ odkašlal si John. „To nic. Nejspíš změna časového pásma a tak. Jiné klima,“ podíval se stranou.

„Je to jen jedna hodina, Johne.“ Sherlock u něj ještě chvíli stál, John prakticky cítil každý jeho výdech, jako lehounké pohlazení na své tváři. Pak se Sherlock otočil zády a založil si ruce v tom svém myslitelském gestu.

„Na co by tady byla větrací mřížka?“ mumlal tiše.

„Cože?“ zeptal se John trochu omámeně a odkašlal si.

Sherlock se otočil kolem dokola, pohledem snad rentgenoval zdi, nakonec se zadíval na Johna a spustil ruce zas podél těla.

„Tamhle u postele,“ máchl rukou za sebe. „Koberec je sice položený až ke zdi, ale není přilepený – i když to není nikde v téhle místnosti. Pod postelí – která je přišroubovaná k podlaze, mimochodem – a pod kobercem je větrací mřížka. Koberec nad ní je trochu zašpiněný, nejspíš ho čas od času někdo nadzvedával.“

„Postel přimontovaná k podlaze?“ zeptal se John nejistě. Přešel místnost a klekl si na zem – vážně, ke každé noze postele byl z vnitřní strany přidělaný černě natřený vingl, další šroub byl očividně přes koberec zavrtaný do podlahy.

„A ta mřížka, Johne,“ připomněl Sherlock, taky už klečel, i když na druhé straně postele, blíž k oknu. John zaklonil hlavu – nahoře na zdi visel ten křížek.

„Tady odsud slyšela paní Stonerová ty zvuky,“ řekl a Sherlock přikývl.

„To říkala, ano. Pojď, teď se podíváme nahoru na půdu.“

„Na půdu? Ale ta mřížka vede někam dolů…“ Ukázal nejistě pod sebe.

Sherlock zakoulel očima.

„Samozřejmě. Ale je to jen jedna věc z mnoha, Johne, přemýšlej trochu,“ řekl Pan Příjemný a už mířil z bytu ven. John spěchal za ním, ještě rychle zamkl byt. Absolutně nechápal, proč mají namířeno nahoru do patra. Ve zdi odpočívadla bylo malé nezabedněné okno, výhled vedl někam na dvůr, který byl ze všech stran ohraničen domy. Byl to vlastně jen malý betonový plácek plný haraburdí. V jednom rohu bujel černý bez.

„Tak pojď, Johne!“ křikl Sherlock, který už očividně vystoupal až nahoru ke dveřím vedoucím na půdu.

John rychle vyšel schody a míjel přitom další zabarikádované dveře od bytů – před jedněmi stála komoda, jinak byly všechny zatlučené prkny.

„Klíč?“ pozvedl ruku s trsem klíčů a zacinkal. Sherlock trochu pochybovačně zafuněl.

„Můžeš to zkusit, ale mám dojem, že tam žádný nebude pasovat.“

John zkoušel jeden klíč za druhým a Sherlock už začínal netrpělivě přešlapovat, když John nakonec našel ten správný. Vrhl po Sherlockovi vítězný pohled a odemkl dveře. Šlo to trochu ztuha. Musel se do dveří opřít ramenem, něco bylo za nimi vzpříčené, takže nešly pořádně otevřít.

Nakoukl dovnitř. Bylo tam dost šero, střecha nemělá žádná okna. Zalovil v kapse a vytáhl baterku, rozsvítil ji a namířil dovnitř.

„Až po tobě,“ řekl Sherlock natěšeně.

 

Další

Advertisements

20 komentářů Přidejte váš

  1. Elis napsal:

    Úžasná kapitola 🙂 nemůžu se dočkat, až si přečtu další 😀 Tohle je můj první příběh, který o nich čtu a jsem příjemně překvapena. Má v sobě určité kouzlo a půvab 🙂 dobrá práce

  2. Gabriela Watson napsal:

    Tak tohle bylo totálně úžasný!
    To jiskření mezi nimi je více než znát z každé věty!
    A ta scéna v posteli… opravdu se šel Sherlock jen sprchovat? Nějak tomu nechci věřit 😀
    Kdo je ten tajemný, který vyvolává u Sherlyho smích? Už teď se mi nelíbí! I když žárlivý Watson je velmi pěkná věc! To potom má tendenci dělat blbosti a na to se fakt těším!
    Jsem fakt zvědavá jakým stylem se poprvé políbí! Jsem na to totiž nějak ujetá… prostě první polibek je vždy to nejkrásnější z povídky. A vlastně i ze života 🙂
    Děkuji za kapitolku a doufám, že v příští je něco nespapá! Protože ta příšerka co má huad tam asi pořád někde číhá, že?
    S láskou Salazaret

    1. miamam napsal:

      Já taky miluju první polibky! Mají v sobě neuvěřitelné kouzlo, to napětí z toho, jaké to vlastně bude, když konečně dojde k líbání… Zbožňuju to. A moc ráda to píšu. 😉 O příšerce nemůžu z taktických důvodů nic prozradit 😀 Děkuju moc, sluníčko ♥

  3. Kayla napsal:

    Super poviedka 😀 Som sa konečne dočkala 😀 Som úplný závislák na tomto blogu, chodím sem niekoľkokrát denne 🙂

    1. miamam napsal:

      Jé to je fakt milý! Jenže jak sis asi všimla, nepublikuju až tak často! 😀 Ať se ti tu líbí i dál 😉

  4. Saku-chan napsal:

    Paráda! Skvělý díl ;3 Když jsem si to přečetla, cítím se tak uvolněně, ale zároveň frustrovaně XD Ten chlápek, co mu Sherly čučel na zadek se mi vůbec, ale vůbec nezamlouvá >.>
    Jsem zvědavá, co tam najdou.

    1. miamam napsal:

      Mně se teda docela zamlouvá…(protože ho prostě *vidím* hehe) B-) Ale ne kvůli tomu, že se objevil ve stejném hotelu. Trochu to věci komplikuje, no… Díky 🙂

  5. Terka napsal:

    Áno, já vím, proč tak miluju středy 😀 Další perfektní kapitola s úúúúžasnou postelovou scénkou. Moc se mi líbí ty pasáže, kdy procházejí Prahou – dává mi to náhled, jaká Praha asi je, protože jsem tam nikdy nebyla. Starý dům je úžasně tajemný. A charakterizace Johna a Sherlocka je perfect. Ve zkratce, tahle povídka se mi zavrtala pod kůži a já věděla hned od začátku, že to bude něco suprovního! Díky 😀 Krásné zpříjemnění dne.

    1. miamam napsal:

      Já zase miluju tvoje komentáře! 🙂 Mám z nich pocit, jako bych si stoupla na sluníčko a nechala se zahřívat paprsky. 🙂 Děkuju ♥

  6. Liss napsal:

    Nevěřím, že to byl sen! Doufám, že to byla pravda, jen se Sherlock zalekl a nechtěl se k tomu ráno vyjadřovat. A Johnovi prostě splynulo vnímání přechodu reality v sen, takže si myslel, že se mu o polibku zdálo, ale třeba hned po něm usnul a splynulo mu to. Protože když na něj pak Sherlock koukal, tak to zkoumání nebylo jen tak. A když mluvil o dalších neprobádaných končinách … Znělo to jako by chtěl s Johnem udělat další krok. Chmpf :3
    Akorát pak to Sherlock trochu podělal. U recepce vypadal, jako by chtěl snad v Johnovi vyvolat žárlivost a nebo získával informace. Každopádně je to teď mezi nimi hodně napnutý a v tom hnusným baráku se něco stane, něco hroznýho, doufám, že našim hochům nebude moc ublíženo. Děkuji za novou kapitolu, snad bude brzy další 🙂

    1. miamam napsal:

      Víš že právě děláš fan fiction na fan fiction? 😀 Asi tě zklamu, byl to vážně jen sen… Děkuju 🙂

  7. Katy napsal:

    To bylo… To bylo úžasné.
    Tak v první řadě děkuju. Za věnování a za to že vyšla další kapitola, protože… Fajn, nejsou dost vhodné slova ale zkrátka proto ze jsem se na ní tak těšila.
    A bylo to… Oh muj bože ještě teď se usmívam a mám motýlky v břiše. A když ho Sherlock políbil ani mě nenapadlo ze by to mohl být sen (ale pak by si to spolu vyřešili moc rychle a ja vim že ty pro ně máš naplánováno něco jiného, že? 🙂 ) a kdyz Sherlock ztuhnul, tak já jsem úplně zamrzla. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby ho John ráno políbil 🙂
    A to s jizvou a zarlivy Sherlock, hehe 😀 může si přečíst celý život člověka z jediného pohledu, ale to co má přímo před očima nevidí 🙂 🙂 je to frustrujici, ale zároveň je na tom něco krasneho. O to víc si to pak užije až už nebude mít na co žárlit… Jo ale abych nezapomněla, jsem zároveň strašně naštvaná, víš? (tak nic, pořád se směju a lidi po mně divne pokujuji, ale fakt jsem 😀 ) tajemný cizinec… Safra… Napadnul mě Viktor Trevor, ale samozřejmě by to mohl být někdo úplně nový… 😀 tak jako tak, žárlit spolu s Johnem 😉 a strašně se tesim na pokračování, protoze těchto vypadá obzvlášť zajimave. Už se to krásně rozehrálo a momentálně mi kromě vztahů vrtá hlavou hlavně ta záhada zamceneho pokoje, protože kdo ví, co to v tom domě vlastně je 😀 a jestli to nemá „huad“ 😀

    1. miamam napsal:

      Já na tenhle komentář nemůžu napsat vůbec nic! Kruci 😀 Snad jen prostě to, že děkuju ♥ dala jsi mi neuvěřitelný kopanec (v dobrém :D) a chuť psát. 😉 ♥

  8. Lex-san napsal:

    Středa se stává mým nejoblíbenějším dnem ;-). Nejen, že mi na ní vycházejí mé oblíbené seriály, ale můžu si též přečíst tvoji skvělou povídku.:)
    Johnův sen byl síla :-o. Chudák malej. Ale tak nějak jsem tušil, že to bude podraz 🙂
    Záhadný cizinec na recepci jen okořenil již tak pestrou směsku pocitů ve vztahu Johna a Sherlocka. A prohlídka starého domu nemá chybu.

    Díky za kapitolu, byla vážně výživná 🙂

    1. miamam napsal:

      Kéž by to nebyl podraz, co… 😛 Ale což, tohle je konec konců johnlock web, co to vypovídá o možném vývoji povídky?… 😉 Děkuju ♥

  9. KalamityJane napsal:

    Skvělá povídka, moc si ji užívám. John jako vypravěč je naprosto úžasný, má to takový hezký šmrnc 🙂 moc se těším na pokračování

    1. KalamityJane napsal:

      A ještě se mi hrozně líbí, jak popisuješ Prahu/Česko z pohledu cizinců 😀 Je to super

      1. miamam napsal:

        ha 😀 no taky jsem trochu cestovala, takže to beru tak, jak jsem se dívala na cizí města, že se pak oni dívají na to naše podobným způsobem. Děkuju 😉

  10. katyka napsal:

    Perfektná kapitola 🙂 To ich iskrenie a vzájomné žiarlenie je boží! A som strašne zvedavá, čo objavia – mám nejaké nápady, ale tie sú také šialené, že určite nebudú pravdivé 😀 Teším sa na pokračovanie 🙂

    1. miamam napsal:

      Díky 😀 no…ono to bude trochu šílené, ale pořád doufám, že v rámci uvěřitelnosti 😀

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s