Povídka pro KalamityJane: Poslední tvář

Páni. Vážně přemýšlím o tom, že bych další soutěž mohla udělat dřív než za pár měsíců, jak jsem původně plánovala. Mám totiž takový dojem, že mi docela svědčí, když mi někdo řekne, o čem by rád četl – nápady se pak rojí jak naštvaný roj včel.😀

KalamityJane si přála povídku na téma „Program na ochranu svědků“… A tady je.🙂

 

Dali mu nové jméno, nový dům, nový život… Několikrát. Protože když po vás jde takový parchant jako po Samovi, pak i jeden z nejmocnějších lidí Británie má co dělat, aby Sama vůbec uchránil.

Ale teď se zdá, že bude brzy po všem.

Člověk by měl žít pořádně jeden život. Sam jich za posledních pár let žil několik a to člověka docela unaví. Zvlášť když vlastně nemáte pro co žít.

 

Johnlock. Slash.

 

Poslední tvář

 

 

16. června 2011

Mirror: DETEKTIV S ČAPKOU SPÁCHAL SEBEVRAŽDU

 

[Londýn] Sherlock Holmes, muž s čapkou, který si vymyslel své temné alter ego, aby mohl být obdivován za řešení kriminálních činů, spáchal sebevraždu skokem ze střechy nemocnice Sv. Bartoloměje. Vyvstává otázka, zda (…)

 

 

The Sun: FALEŠNÝ CHYTRÁK NEUNESL NÁSLEDKY SVÝCH VÝMYSLŮ

 

(…)  a John Watson, „detektivův“ blogger, není nikde k zastižení. Poslední příspěvek na svém blogu naneštěstí stihnul stáhnout dřív, než se k němu mohli lidé vyjádřit. Redakci je jasné, že John Watson musí být zavalený rozčilenými komentáři veřejnosti, ale přesto bychom rádi věděli, jestli vážně pořád věří blábolům o detektivovi a jeho protivníkovi, Jimu Moriartym. (…)

 

 

 

10. července 2011

DailyMail.co.uk: RICHARD BROOK NEZVĚSTNÝ

 

Richard Brook, najatý před měsícem zesnulým Sherlockem Holmesem (více v infopanelu pod článkem), aby sehrál úlohu kriminálníka Jima Moriartyho, je od včerejšího rána nezvěstný. Včera odpoledne měl pokračovat v rozhovoru, který s ním vedla naše redaktorka už minulý týden, ale který musel být kvůli Brookovu časovému vytížení dokončen později. K rozhovoru se včera ovšem nedostavil a později téhož dne bylo vyhlášeno pátrání. Existuje podezření, že Brooka unesla skupina lidí, která na svých internetových stránkách WeBelieveInSherlock.org.uk opakovaně upozorňuje na to, že Jim Moriarty byl skutečný a že Sherlock Holmes by měl být i po smrti uctěn. (…)

 

oOo

 

 

 

Od: Gregson, Anthea

Odesláno: st 29. 1. 2014 6:38

Komu: MHolmes

Předmět: Podezřelý e-mail

 

Pane,

následující mail se dostal přes naši spamovou ochranu. Nemůžu Vám zatím sdělit původ toho mailu, ale přišlo mi příhodné Vás o něm alespoň informovat, než budu mít více informací.

 

Anthea

 

 

Od: GClooney2000@yahoo.com

Odesláno: st 29. 1. 2014 6:17

Komu: OrwellsOffice

Předmět: Zdravíčko

 

Můj drahý,

pošli mi laskavě novou adresu. Na té staré už nikdo nebydlí.

Tvůj milovaný George

 

 

Mycroft si pomalu přečetl obsah zprávy přeposlané Antheou a zamračil se. Pozvedl šálek s čajem k ústům, krátce upil a nechal ten lahodný doušek svíravě silného ranního čaje povalovat v ústech, než se pohledem vrátil k adrese odesílatele. A za okamžik se mocně rozkašlal, jak mu čaj zaskočil; trochu vyprskl i před sebe na stůl. Do očí mu vyhrkly slzy, jak se dusil, a on tiše zaklel a ještě jednou si mocně odkašlal.

Konečně se uklidnil, vztekle vytrhl kapesník z kapsy saka a otřel si rty a bradu. Vstal ze židle a přešel ke kabinetu, kde měl uložené náhradní kravaty. Tu, kterou dosud měl, přehodil přes křeslo; kdo ví, jestli ji ještě čistírna zachrání. Tohle byl letošní Ceylon, proboha.

Když se upravil, vrátil se ke stolu, briskně odepsal Anthee, že zjistit, odkud e-mail přišel, je pro dnešek absolutní priorita, a poté otevřel okno odpovědi. Teď už se nad adresou jen ušklíbl.

 

Od: MHolmes- – –

Odesláno: st 29. 1. 2014 6:51

Komu: GClooney2000@yahoo.com

Předmět: Kontakt

 

Můj milovaný Georgi,

 

snad jistě chápeš, že splnit takový požadavek je nad moje možnosti. Co kdybys mi ale zavolal, mohli bychom jít do kina a třeba i někam na večeři?

Skutečně rád tě uvidím.

 

Mycroft

 

 

oOo

 

 

Sam Harris si pohrával s orosenou sklenicí piva, šoupal ji nepatrně sem a tam po barovém pultě, otáčel s ní kolem dokola, a občas krátce upil. Pohledem bloumal po lokále, hledal nějakou tvář, která by mu připomněla staré časy, která by ho přesvědčila, že lidé nejsou až tak různí. Že mají často podobné rysy a podobné povahy, a že on díky tomu najde odvahu zapříst rozhovor.

Skupinka dívek stojící kousek od malého moderního jukeboxu, si něco zaujatě vyprávěla. Jukebox vyhrával nějakou starou pecku a ony se mírně pohupovaly do rytmu. Dědula s rádiovkou přehozenou přes jedno koleno, seděl na rohové stoličce u baru, zachmuřeně se díval do sklenice. Dva kluci rozvalení na dlouhé lavici za Samem se pořád otáčeli za těmi dívkami, občas mezi sebou něco tiše prohodili, popíjeli, pálili jednu cigaretu od druhé.

Sam si připadal děsně starý. S povzdechem se napil. Bože, zdejší pivo bylo jak výplach trubek… Potlačil zašklebení.

Vedle něj vrzla barová stolička, jak ji někdo odsunul, a pak už si přisedl nějaký chlápek, mohlo mu být kolem čtyřiceti. Průměrná, celkem štíhlá postava, prošedivělé vlasy, tmavé oči a potměšilý výraz.

„Je tu volno, že jo?“ zeptal se krátce, když si sedal, a Sam přikývl. Žádný div, že si někdo sedl vedle něj, přestože on tu nikoho neznal. Seděl přece přímo u pípy, což bylo pochopitelně oblíbené místo.

Muž si objednal pivo a dva panáky skotské. Jednoho pak přesunul před Sama.

Sam pozvedl obočí a otočil se k němu.

„Andy,“ řekl muž a nabízel Samovi ruku. Sam s ní krátce potřásl.

„Sam,“ představil se a odkašlal si. „Čím jsem si to zasloužil?“ mávl rukou ke skleničce a Andy pokrčil rameny.

„Vypadáš, že nějakýho panáka potřebuješ.“ Andy pozvedl svou skleničku a Sam si s ním přiťukl.

„Tak teda díky. Ale,“ ohlédl se krátce na konec baru, kde děda ještě pořád zíral do svojí sklenice, „tamhleten to možná potřebuje víc.“ Ušklíbl se a hodil do sebe skotskou, sevřel rty a užil si ten hřejivý pocit, co se mu rozlil v žaludku. Tohle pití nebylo úplně levný.

„Kdybych ho pozval jen jednou, už bych se ho nezbavil,“ prohodil Andy tiše a Sam se zasmál. „Tak, Same. Prozraď mi, už jsi našel svoji múzu?“

Sam se zarazil.

„Tady se i malý zprávy šíří rychle, co?“ zabručel a odsunul prázdnou skleničku stranou.

Andy se ho krátce dotkl na paži. „Je to malý město. A ty jsi zvláštní chlápek. Všichni melou, že píšeš, ale nikdo vlastně neví co.“ Zazubil se. „Alespoň si můžeš bejt jistej, že co řekneš mně, nedozvíš se zítra ráno na trhu.“

Sam protočil oči. Asi tři týdny zpátky, když si šel na náves na trhy koupit nějakou zeleninu k obědu, se o sobě dozvěděl věci, které by fakt jen tak nevymyslel.

Při té myšlence se zachmuřil a mávl na barmana, aby jim přinesl ještě jednou.

„Moje múza je mrtvá,“ řekl pak, když před ním přistály nové dvě skleničky. Jednu pošoupnul k Andymu, který se tvářil zaraženě.

„Uf. To znělo trochu… děsivě,“ Andy se krátce zasmál a nepřestával Sama pozorovat.

„Možná bych moh napsat o tomhle. Jak umíraj múzy.“ Černovlasé. Nespoutané. Nádherné múzy. Pozvedl skleničku a kopl ji do sebe. Pak se podíval na Andyho.

„Promiň. Normálně nebývám tak děsnej… Jenže dneska se asi jenom potřebuju hrozně ožrat.“

Andymu cukl koutek úst v potlačovaném úsměvu. Oči mu zasvítily a Sam si pomyslel, že našel svého Grega.

„Tak s tím ti můžu pomoct.“ Andy do sebe kopl skotskou, skleničku s hlasitým ťuknutím odložil na bar a pak několikrát dlaní práskl o barový pult. „Ah!“ zašklebil se. „Hlavně nemíchat. Pak nám aspoň nebude blbě. Ještě jednou a pak furt!“ houkl na barmana.

 

oOo

 

Bylo půl třetí ráno, Andy se vláčel se Samem k jeho baráku, který byl až na konci vesnice. Proč do prdele byldí… bydlí… tak daleko?

Sam něco zabručel a rukou sevřel Andyho bundu u pasu.

„…škej… č-kej,“ vykroutil se mu a málem při tom přistál na zadku, ale pak se otočil a hlasitě se vyzvracel do křoví u patníku. Andy mírně zavrávoral. Vždycky nesnášel tenhle otřesnej zvuk dávení. Přejel si dlaní po obličeji a doufal, že sám taky nevrhne.

Sam se už jen tiše opíral o patník. Zdálo se, že se každou chvíli sveze na zem.

„Dělej. Tady nemůžeš zůstat.“

Sam přikývl a hlava už mu pak zůstala ležet na prsou. Andy si povzdechl, došel k němu a znovu si přehodil jeho ruku kolem svého krku. Už jenom pár metrů, díky bohu.

Když stáli u dveří, opřel polospícího Sama o zeď a začal mu prohledávat kapsy, než vytáhl svazek klíčů.

Zkoušel jeden klíč za druhým – proč má kurva tolik klíčů? A nakonec se mu podařilo odemknout. Otevřel dveře a když znovu popadl Sama, ještě do nich kopl, protože se samy zavíraly. Malá úzká chodbička, která se větvila; vlevo vedly schody do patra, doprava chodbička končila dveřmi a před ním byl potemnělý prostor. Hádal, že to bude obývák. Dotáhl Sama tam, silueta lampičky – rozsvítil ji a zamžoural. Kousek od nich stál gauč. Sama na něj prakticky hodil. Hlava a hrudník přistály na starých prosezených matracích, ale nohy zůstaly na zemi a Sam začal pomalu sklouzávat z gauče. Andy se předklonil a se zafuněním vytáhl Samovy nohy nahoru, nevešel se tam celý, takže půlka lýtek zůstala opřená o opěrku. Z bot kapalo na zem. Andy se krátce rozhlédl, všiml si deky přehozené přes křeslo, rozložil ji a hodil na Sama. Sam hlasitě zachrápal a Andy se uchechtl.

Odešel z místnosti, klíče nechal v zámku zevnitř, zavřel za sebou a odešel domů.

 

Sam se probudil až odpoledne, v puse odpornou pachuť. Hlava bolela a všechno se s ním točilo. Ale ještě to nebylo tak strašné. Zažil horší.

„Vole…“ sykl při vzpomínce, jak Andy neustále opakoval, že po tomhle pití mu nebude špatně. Přikryl si dlaní čelo a spustil jednu nohu na zem. Pokoj se pak aspoň trochu ustálil. Přinutil se sednout si, otupěle zíral před sebe a v duchu přemlouval žaludek, aby si nechal svůj obsah pro sebe.

Pomalu vstal a došoupal se do kuchyně, napustil si z kohoutku vodu do včerejšího hrnku od čaje (skřínka se skleničkami hrozně skřípe, když se otvírá, a on chtěl tohle ráno chybovat co nejmíň) a hltavě se napil. Vypil ještě jeden plný hrnek vody a udělalo se mu o něco líp.

Svlékl ze sebe bundu, která neuvěřitelně smrděla hospodou, a než ji odhodil, sáhl do kapsy pro mobil.

13: 26, ukazoval displej. Jedna nepřečtená zpráva.

Klice mas v zamku zevnitr. Nevedel jsem, ze ses tak slabej pic, LOL! Andy

Sam něco tiše zabručel. Odložil mobil na stůl, přešel ke vchodovým dveřím, zamkl a otočil se, že půjde do koupelny, když si všiml obálky, co ležela na zemi kousek ode dveří. Byla zamazaná od bláta, zřejmě na ni šlápl, když se v noci vrátili. Jinak byla ale úplně nepopsaná. Žádný adresát ani odesílatel.

Zvedl ji – hlava mu v předklonu krutě připomněla, že se jí tenhle pohyb ale vůbec nelíbí – a vrátil se do obýváku. Sedl si zas na gauč a roztrhl obálku.

Uvnitř byl přehnutý papír a na něm rukou napsáno:

 

 

Čti pozorně. (Tohle spal)

 

 

Nic víc na tom papíře nebylo.

Sam střelil nervózním pohledem k oknům a předsíňce. Odnesl vzkaz ke dřezu, vytáhl ze zásuvky zapalovač a papír podpálil. Popel spláchl.

Roztřeseně došel do koupelny, hledal něco na tu třeštící hlavu, prášky zapil vodou z kohoutku. Opláchl si obličej, opřel se o umyvadlo a zíral na kachličky nad umyvadlem.

Proč teď?

Tři měsíce se nic nedělo… Proč tak najednou? Bude se muset zase stěhovat? To už by bylo posedmé za poslední tři roky.

Svlékl se, páchnoucí kupku oblečení nechal ležet na hromadě u dveří, vlezl do sprchy. Důkladně se umyl, a když automaticky sahal po madle odE dveří sprchového koutu, aby je otevřel, uvědomil si, že je vlastně zapomněl zavřít. Podlaha koupelny byla úplně mokrá. Opatrně vylezl ven, omotal kolem sebe ručník. Zašel nahoru do ložnice, aby se oblékl, a vrátil se do obýváku. Vytáhl ze zásuvky vedle televize svůj laptop a položil ho na kuchyňský stůl.

Počítač nabíhal zoufale pomalu, ještě pomaleji reagoval internet. Začal stahovat maily, ale když viděl, že to bude ještě na dlouho, došel se znovu napít a uvařit si kafe. Stál opřený o linku, prázdný hrnek v ruce, a přemýšlel, jestli se bude muset zase  stěhovat. Znovu měnit život.

Znovu měnit jméno.

Po několika minutách se s čerstvým kafem vrátil k počítači. Prášky díky prázdnému žaludku už zabraly, takže aspoň viděl celkem jasně a žaludek už taky neplaval.

Pětadvacet nových zpráv? Většina budou spamy, ale i ty si Sam obvykle krátce pročítal. Když mu jinak nikdo nepíše, měl aspoň zdání toho, že s ním někdo komunikuje.

Dnes si ty spamy přečte z jiného důvodu. Chtěl o něco oddálit čtení něčeho, co mu zase přetočí svět vzhůru nohama.

Milujte Ježíše, Ježíš vás miluje! Chcete šokovat svou partnera lepším výkonem? Výhodné last minute do Paříže! Novinka v růstu vlasů! Peníze snadno a rychle. Přehled kulturních akcí. Upozornění na nečinnost blogu.

Nad tím posledním předmětem se Sam pozastavil, ale pak také narychlo přečetl obsah mailu… a smazal ho.

Další mail neměl vyplněný předmět zprávy. Sam se zamračil nad označením odesílatele, ale mail otevřel.

 

Od: JuliaWill_BYours@gmail.com

Odesláno: st 4. 6. 2014 21:18

Komu: Harris.Sam14@gmail.com

Předmět:

 

Ahoj Same…

Doufám, že píšu tomu správnému Samovi, někam jsem založila mailovou adresu a nemohla jsem ji najít. Tak teď zkouším různé variace, které mi přijdou pravděpodobné.

Pokud jsi ten pravý Sam, budeš vědět, kdo ti píše. Pokud ovšem… Radši nechci dokončit myšlenku.

Nemůžu na tebe přestat myslet. Vzpomínáš na mě ještě?… Velmi doufám, že ano, že jsem nebyla jen jednou z mnoha. Že tvoje vzpomínky ještě docela nevybledly. Já na tebe vzpomínám opravdu často.

Musím tě ještě aspoň jednou vidět. Aspoň na chvíli. Pochopím, když mi řekneš do očí, že už mě nechceš nikdy vidět, ale… Jen jednou. Moc tě prosím.

Ozvi se mi.

Tvá Julia

 

 

Sam si ten mail ještě jednou přečetl a pak sklouzl pohledem stranou od monitoru. Pocítil stesk a touhu tak silnou, že se mu z toho udělalo slabo. Všechno se v něm svíralo. Někde tam venku je nějaká Julia, kterou ale bohužel nezná, hledá někoho, koho nejspíš velmi milovala. Nebo asi ještě miluje. Možná je nemocná a chce se naposled rozloučit. Nebo se s tím Samem rozešla ve zlém a chce to ještě aspoň trochu urovnat. Nebo je prostě jen velmi, velmi osamělá.

Tomu poslednímu rozuměl vážně dobře.

A přestože zjevně nebyl tím, pro koho byl mail určen, otevřel okno odpovědi.

 

Od: Harris.Sam14@gmail.com

Odesláno: čt 5. 6. 2014 14:04

Komu: JuliaWill_BYours@gmail.com

Předmět: RE:

 

Milá Julio,

je mi moc líto, ale já nebudu tím Samem, kterého by sis přála kontaktovat. Přesto jsem ti chtěl aspoň krátce odpovědět, abys měla odezvu a abys věděla, které z těch možných variant adres vůbec nepřichází v úvahu.

Možná to bude znít divně, ale pokud by sis chtěla prostě jen povídat, můžeš mi někdy ještě napsat.

Přeju ti hodně štěstí.

Sam

 

Odeslal mail, ani ho po sobě raději nečetl, nebo by si to ještě mohl rozmyslet. Upil vychládajícího kafe a začal procházet další maily, které už zase byly jen obyčejné spamy…

Dokud nenarazil na odesílatele, který mu u dveří nechal vzkaz.

Hluboce se nadechl a otevřel zprávu.

 

Od: LucidHealer@yahoo.com

Odesláno: st 4. 6. 2014 23:15

Komu: Harris.Sam14@gmail.com

Předmět: velmi důležité

 

Zpráva je bezpečná, pokud pošlete odpověď, bude okamžitě předána vaší cílové spojce.

Následující sdělení berte velmi vážně:

 

V následujících dnech nikomu neodpovídejte na e-maily. Hrozí možnost, že se vás budou pokoušet konaktovat a že vás osobně vyhledají.

Dejte vědět, že tuto zprávu berete na vědomí.

 

 

Sam polkl. Cítil, jak se mu žilami rozpíná led. To, před čím ho varují, udělal ani ne před pěti minutami. Jak zlé to může být?

Stručně odpověděl, že před chvílí odesílal mail, připojil adresu, a dodal, že očekává instrukce od spojky. Netrpělivě čekal na odpověď.

Přišla za dvanáct minut. Byla velmi krátká: zítra pro něj po desáté hodině dopolední dorazí auto, vyzvedne ho, a pak …

Pak to bude jako posledně, předposledně, a předtím. Někam ho na čas zavřou, než mu dají nové doklady, nové místo bydliště a všechno ostatní.

Opřel se lokty o stůl, hlavu složil do dlaní a dlouze vydechl.

Zítra pro něj přijedou.

Ale do té doby bude muset být opatrný. Do prdele s Julií. Nejspíš se teď pochechtává, jak na něj vyzrála. Vyzrál. Vyzrá-L.

Hledá ho sám? Asi ne… Určitě na to má spoustu lidí. On si přece nikdy nešpinil ruce.

Jim.

Jim Zasraný Zkurvysyn, První A Poslední, Kterého By S Chutí Mučil Tak Dlouho, Dokud By Nechcípnul Jako Nějaký Ubohý Červ.

Sam vstal od stolu, přešel do koupelny a zavřel víko toalety. Postavil se na ni a natáhl ruce nad hlavu; nad toaletní mísou byla široká skříňka s čisticími prostředky a na ní, úplně u zdi, leželo kožené pouzdro. Slezl z mísy, otřel dlaní pouzdro (zaprášené nebylo, tohle bylo spíš jako pohlazení, jako pozdrav) a vrátil se s ním do kuchyně. Počítač odsunul stranou a posadil se.

Rozepnul pouzdro, vyjmul z něj Sig Sauer.

Několika rychlými pohyby zbraň úplně rozebral a znovu ji složil. Pak ji znovu rozebral. Přešel ke skřínce pod dřezem, kde měl uložené potřeby na čištění zbraně. Zamyšleně Sig čistil pomalými, důkladnými pohyby. Nakonec ji znovu složil dohromady, čisticí potřeby zase uklidil.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

Sam se napjal, poslouchal.

Pak vzal opatrně pistoli do ruky, pomalu a tiše se blížil ke vchodovým dveřím. Další zaklepání.

„Same? Seš tam?“

Samovi sklonil ruku s pistolí dolů. Co teď?

„Nedělej že tam nejseš! Mám pizzu, otevři!“

Je to jen Andy?

Nebo je to Andy, posel od Jima Zasrana?

Sam si řekl, že je to už možná stejně jedno. Umí se dost  dobře bránit, ale na cvičeného zabijáka stejně rozhodně nemá. Pootevřel dveře, ruku s pistolí schovanou nad klikou.

Venku stál Andy, v obou rukách držel velkou krabici, ze které se linula vůně.

Sam ho přejel pohledem, nikde nenašel stopu po skrývané zbrani.

„Čau Andy,“ řekl s nuceným úsměškem. Andy si ničeho nevšiml. Zazubil se a pootevřel víko krabice.

„Salámová. Dobrý, ne? Neutrální. Nějaká super mastnota na lehce poopiční stav. Ale ty vůbec nevypadáš tak děsně, jak jsem čekal!“

Sam se usmál, teď už opravdověji, otevřel dveře dokořán. Andy se sám pozval dál, namířil rovnou do obýváku spojeného s kuchyní. Toho, jak Sam rychle schoval zbraň do zásuvky stolku na klíče, co stál vedle dveří, si očividně ani nevšiml.

 

oOo

 

Odpoledne s Andym uběhlo celkem rychle. Sam se snažil moc nepřemýšlet. Jestli někdo čeká, až bude zase sám. Jestli po tom, co Andy odejde, dostane Sam kulku do hlavy.

Po tom, co snědli pizzu, se ještě chvilku koukali na televizi a jen tak klábosili. Sam si pomyslel, že je to vážně jako za starých časů, kdy ještě v Londýně chodil na páteční pivo…

Večer už byl Sam zase sám. Jakmile Andy odešel, vyndal Sig ze stolku v předsíňce a zastrčil si ho za pas kalhot.

A potom, po nepříliš dlouhém přemýšlení, v kuchyni otevřel skřínku, vytáhl otevřenou zapomenutou krabičku cigaret, a po několika měsících si poprvé zapálil. Při prvním potáhnutí krátce zakašlal, ale s dalším a dalším už to bylo lepší.

Je to jak jízda na kole, že jo.

Se zapálenou cigaretou mezi rty, starým hrnkem bez ucha (co sloužil jako popelník), velkým pytlem kukuřičných lupínků a krabičkou a zapalovačem přešel do obýváku, vzal si notebook i s nabíječkou, a odebral se nahoru, kde měl ložnici. Přímo z ložnice se dalo vejít do ještě jedné, i když malinké, koupelny bez sprchového koutu, zato s vanou. Z pokoje vedlo okno do zahrady. Zeď byla na téhle straně domu porostlá starým rozvětveným břečťanem, po kterém by se dalo celkem rychle slézt dolů.

Ten, kdo by dnes večer lezl nahoru, schytá kulku mezi oči.

Sam odložil laptop na postel a cigarety s popelníkem na noční stolek. Pootevřel okno. Stál přitom trochu stranou, prohlížel si zšeřelou zahradu, světla už rychle ubývalo. Odstoupil od okna, nasypal pod něj hromádku kukuřičných lupínků a ještě je trochu rozprostřel nohou. Vrátil se dolů pozhasínat všechna světla, zamířil zpět do ložnice, zavřel za sebou dveře a nastražil před ně další hromádku lupínků. Dokouřil cigaretu a típl ji do hrnku, odešel do koupelny, aby si ulevil.

Když si myl ruce, zadíval se do zrcadla nad umyvadlem.

Světlé prošedivělé vlasy dost odrostly. Nevzpomínal si, kdy je měl naposledy takhle dlouhé. Pořád to ještě byl celkem standardní pánský sestřih, ale on by měl radši zpátky ty velmi krátké vlasy. Modré oči počítaly vrásky, kterých za posledních pár let notně přibylo, jiné se prohloubily. Zavřel kohoutek, osušil si ruce a narovnal se, znovu se podíval do zrcadla.

Sebastian. Sam. Samuel. Sean. Saith. Sam.

Hopkins. Heath. Hurst. Howard. Higgins. Harris.

Stupidní jména.

Teď to poslední může hodit za hlavu. Tentokrát si za to teda může sám.

Na pár hodin, než pro něj někdo zítra přijede… Na pár hodin zas může být sám sebou. Ale záleží na tom vůbec?

Přemýšlel, proč vlastně ještě tolik bojuje o svůj život. Vážně by i po takové době mohl doufat, že toho hajzla chytí a dovlečou před soud, kde pak proti němu bude moct konečně svědčit?

A kde pak konečně řekne: „Já, John Watson, mohu odpřísáhnout, že tenhle parchant má na svědomí několik životů, včetně života mého nejlepšího přítele…“

Najednou si nebyl jistý, proč se vlastně ještě snaží zůstat naživu. Jediný člověk, který mu dával skutečný smysl života, byl několik let mrtvý… A Sherlock stejně nebyl někdo, komu by záleželo na veřejném mínění, co? Nechtěl by velké soudní procesy s Moriartym, aby ho ještě nakonec zpopularizovaly jako posledně. Sherlock by spíš souhlasil, aby Moriartyho někdo prostě oddělal. Konec zvonec.

John si sedl na postel, pohodlně se opřel o polštáře. Zapálil si další cigaretu, pistoli položenou vedle sebe, zhasl lampu, nechal oči přivyknout tmě. Přemýšlel, oharek cigarety slabě zářil v šeru.

 

oOo

 

Někde v domě bude průvan. Tohle si John stačil pomyslet v polospánku, když se klika ode dveří ložnice nepatrně pohnula a tichounce skřípl kov o kov.

A pak se stalo víc věcí naráz.

Dveře se pootevřely a poodhrnuly vrstvu lupínků po zemi: křupavý a šoupavý zvuk.

John byl v tu chvíli úplně vzhůru.

Sáhl po zbrani. Napřáhl ruku. Prst na spoušti –

Dveře se otevřely úplně. Johna najednou prudce oslnilo světlo z baterky.

Ozval se výstřel.

Ale Johnova zbraň nevystřelila.

Žuchnutí. Chrčivé zasténání.

A ticho.

 

oOo

 

Čekal.

Mělo by to bolet, ne? Někde. Kdekoli. Když ho střelili do ramene, bolelo to kurevsky.

Tma byla pořád, ale jeden by čekal, že uvidí takovou tu nekonečnou, neprostupnou, posmrtnou tmu.

Tak proč vidí obrysy nějakých věcí?… Obrys dveří. Někdo leží na zemi mezi futry.

Ten někdo ho přišel nejspíš zabít… a sám skončí mrtvý?

John se probral z prvotního šoku. Pochyboval, že nějaký zabiják by byl tak tupej, že by se v poslední vteřině oddělal.

Takže…

Takže je v místnosti ještě někdo.

Konkurence toho, co leží ve dveřích?

A kde se schovává? V tomhle pokoji nejsou ani závěsy, ani žádné křeslo, nic velkého. Snad jedině… Polkl.

John přemýšlel, jestli má nějakou šanci trefit střelce tak, že prostě začne střílet do matrace kolem sebe.

„Budu ti vděčný, když kolem sebe nezačneš střílet jako maniak,“ ozvalo se tlumeně zpod postele.

John zavřel oči. Pak je znovu vytřeštil do tmy.

„Myslím to vážně,“ dodal nejistě hlas pod postelí.

John pomalu, velmi, velmi pomalu natáhl ruku k lampičce na nočním stolku. Rozsvítil. Podíval se ke dveřím, kde ležela vychládající mrtvola někoho, kdo ho momentálně vůbec nezajímal.

Klidně dýchal a čekal.

Pak se ozvalo šustění, zpod postele směrem k oknu vylezl muž a postavil se. Vysoké, velmi štíhlé tělo oblečené do přiléhavého černého oblečení. Na hlavě měl kuklu. Hlavu měl skloněnou, díval se na ruku, ve které svíral pistoli. Neklidně s ní otáčel sem a tam.

John rychlým plynulým pohybem seskočil z postele a namířil před sebe. Za zády měl mrtvolu, před sebou postel a toho muže, který se na něj ještě pořád nepodíval. Došlo mu, že si tak hloupě hraje s pistolí proto, že by jinak bylo jasně vidět, jak se mu třese ruka.

Nakonec muž pistoli zajistil a hodil na pokrývky před sebou, konečně zvedl tvář k Johnovi. John kvůli kukle neviděl nic, až na oči.

Ty zvláštní, šedé a modré a zelené oči s drobnou skvrnkou.

Jedinečné oči.

Johnova ruka se nepatrně zachvěla, ztěžka polkl. Pomalu zavrtěl hlavou. Oči ho pálily.

„Jak jsi mi to mohl udělat?“ zeptal se tiše a pořád mířil před sebe.

Muž v černém přešlápl.

„Nechtěl bys ji už třeba zajistit?“ zeptal se a oči se mírně přivřely, jak se usmál.

John sevřel rty a zavrčel.

„Ani ne. Sebeobrana a tak. Vždyť to znáš,“ odpověděl kysele.

„Ach tak.“ Znovu přešlápl. Zjevně nevěděl, co dělat.

„A už jsi stejně jednou umřel. Jsi mrtvý, hm? Takže.“ John ani pořádně nevěděl, co tím posledním slovem ospravedlňuje.

„Neumřel… A mrtvého už hrát ani nemusím, díky tomu, že za tebou leží poslední… Hm.“ Nepatrně ukročil stranou. Hlaveň Johnovy zbraně se přesunula spolu s ním. „Ještě pořád na mě míříš, víš to? Chtěl bych si s tebou rozumně promluvit, jenže ta pistole mě nepatrně znervózňuje.“

John vystrčil bradu a znovu polkl. Jako by měl hrdlo plné písku. Bolelo to.

Ruka se zbraní pomalu klesla.

Sherlock si pomalu přetáhl kuklu přes hlavu. John zalapal po dechu a prudce se podíval stranou, než se pohledem znovu vrátil k Sherlockově tváři. A byl to on. Vlasy měl delší, ale pořád stejně divoké. Přes jednu tvář se táhly dvě dlouhé tenké jizvy, možná rok staré. Tváře měl propadlejší a pod očima unavené nachové kruhy. Oči byly pořád stejně jasné a pronikavé, obezřetně ho pozorovaly. Přestože se Sherlock mírně usmíval, z jeho postoje a tváře vyzařovalo jasné napětí.

John sklonil hlavu, zíral na podlahu. Trochu se rozpíjela, jak oči zastřela slaná mlha, a on se hluboce nadechoval, aby se uklidnil. První slza skápla na zem a neslyšně se rozprskla po koberci.

„Musel,“ zachraptěl John. Odkašlal si a začal znovu. „Musel jsi tu být celý den.“

„Otevřel jsi okno. Když jsem vylezl po břečťanu, nebyl jsi nikde v dohledu, tak jsem se schoval pod postelí.“

„Mohl nás zabít oba,“ mávl John za sebe.

„Nemohl. Věř mi. Byl jsem tak bdělý, jako už dlouho ne. Neměl jsem šanci usnout,“ řekl Sherlock vážně a pak udělal pár kroků kolem postele a zastavil se. Když John odložil pistoli na stolek, přikročil o něco blíž. John si prudce otřel oči a díval se všude možně, jen ne na něj.

„Johne…“ Sherlock se zarazil. Dalších několik kroků. „Moriarty je mrtvý. Tohle byl jeho poslední voják. Musel jsem… Nevěděl jsem, jestli… Bylo nutné, abys…“

John se mu podíval do očí. Byly podivně lesklé. Sherlock rychle mrkal a dýchal zrychleně.

John k němu natáhl ruce a prudce jej k sobě přitáhl. Drtil Sherlocka v náručí a když se po několika omámených vteřinách Sherlock probral z úžasu, pevně ovinul kolem Johna své ruce a zabořil mu tvář do vlasů.

„Aspoň si už nebudu muset vymýšlet stupidní jména,“ zasmál se rozechvěle John.

„Sam Harris?“ zeptal se Sherlock se stopou pobavení v hlase.

„To ještě celkem šlo. Ale co Sebastian Hopkins?“ prohodil John. Pak mu došlo, koho má vlastně před sebou a nejistě ztuhnul.

Sherlock ho stále pevně držel, ale teď rukama pomalu hladil Johnova záda.

„Moje iniciály?“ zeptal se Sherlock tiše.

John si povzdychl.

„Měl jsem takovej plán. Před tím, než se to všechno podělalo a než jsi… Hm. Skočil. Jenže jsem byl pořád tak vyděšenej z toho, na co jsem přišel… Co jsem si uvědomil. Nevěděl jsem, jak jednat. Nebo jestli vůbec.“

John cítil svoje srdce až v krku.

Pořád se trochu chvěl. Byl si jistý, že to není vztekem nebo nějakými ublíženými pocity. Protože o tomhle tak často sníval… A v těch snech nikdy Sherlocka neposlal do hajzlu, když se vrátil. Nikdy. Jenže teď, když ho měl skutečně tady, najednou nevěděl, jak udělat ten krok vpřed. Jak říct.

Sherlock po chvíli polkl.

„Ahoj Same,“ řekl tiše a John se s nechápavým úšklebkem odtáhl.

„Ale já -“ zmlknul, úsměv mu zmizel z tváře. Sherlock se tvářil vážně. A nervózně.

„Nemůžu na tebe přestat myslet. Vzpomínáš na mě ještě? Velmi doufám, že ano, že jsem nebyla jen jednou z mnoha. Já na tebe vzpomínám opravdu často. Musím tě ještě jednou vidět. Aspoň na chvíli. Pochopím, když mi řekneš do očí, že už mě nechceš nikdy vidět, ale… Jen jednou. Moc tě prosím.“ Poslední slovo zašeptané.

„To přišlo od Julie,“ hlesl John.

„Taky jsem si rád nechával tvoje iniciály.“ Sherlock ho opatrně pozoroval, jako by snad i na něco čekal, netušil, co udělat…

Johnovi došlo, že se pořád objímají, přestože se dívají jeden druhému do očí. A pak se rozhodl, že změní svoje sny ve skutečnost. Protože kdy jindy?

Položil ruku na Sherlockovu tvář a ještě chvíli váhal.

Ale Sherlock zahnal poslední Johnovy pochybnosti, když se předklonil a s tichým výdechem přitiskl svá ústa na Johnovy rty.

Nekonečný, věčný dotek. John se pohnul jako první, naklonil hlavu víc do strany a Sherlock mu vyšel vstříc, rty po sobě dlouze sklouzly, než se opět uzavřely a tiše vyčkávaly v nehybném spojení. Johnovy prsty vjely Sherlockovi do vlasů a on vzdychl. Ten zvuk projel Johnem jako blesk. S prudkým vydechnutím přiměl jejich rty k pohybu, prohloubil polibek a dotkl se jazykem těch úchvatných plných rtů, Sherlock ho vpustil dovnitř, vášnivé, hladové líbání, lapali po dechu, aby se snad ještě nemuseli odtáhnout, protože to bylo nemyslitelné. Polibek postupně znovu zněžněl, opatrné, lehké dotyky rtů a jazyků, než Sherlockovy ruce sklouzly po Johnových zádech. John se začal chvět, pak se rozhihňal a Sherlock se odtáhl, tvářil se trochu zmateně, ale jinak se usmíval.

„Co je?“ zeptal se, když se John začal chechtat víc a víc. Několikrát se podíval Sherlockovi do tváře, že mu něco řekne, ale nakonec se vždycky znovu rozesmál. Sherlock ho pozoroval, nemohl si pomoct, začal se taky tlumeně smát.

John pak mávnul rukou ke dveřím.

„Čistá romantika,“ zasípal a začal se znovu smát, až se musel nakonec posadit na postel, kde se pomalu uklidňoval. Sherlock se ohlédl po mrtvole ležící mezi dveřmi. Nejblíž ke dveřím ležely nohy, tělo bylo pokroucené směrem do chodby a obličej nebyl vidět.

„Aspoň se na nás nemusel koukat,“ pronesl vážně a John se znovu divoce rozhihňal. Sherlock se posadil vedle něj a díval se na Johna, jak slzí smíchy. Po dlouhé době cítil hluboké uspokojení a klid.

Jako by ta myšlenka zapůsobila i na Johna, definitivně se uklidňoval, až si jen povzdechl a zavrtěl hlavou. Protřel si oči a podíval se na Sherlocka.

„Technicky vzato jsem na tebe pořád nasranej,“ řekl John a pozvedl obočí. Sherlock se zamračil. John ho vzal za ruku a propletl jejich prsty. „Ale některý lidi žijou jenom jednou. Třeba já. Takže se teď nechci zabývat tím, že bych měl zuřit… ale že jsem šťastnej.“ Sherlock se plaše usmál.

„Hm. A teď bys mohl asi zavolat Mycrofta,“ dodal John.

„Ach. Jistě. Už nebudeš potřebovat novou identitu,“ přikývl Sherlock chápavě a John se znovu krátce zasmál.

„No. A taky by mohl odklidit to tělo. Neladí mi k tapetám.“

Sherlock s úšklebkem předklonil hlavu, volnou rukou vylovil mobil z kapsičky na boku a začal vyťukávat číslo.

„Dobré časné ráno, bratře.“ John krátce stiskl Sherlockovu ruku. Sherlock se na něj podíval a stisk oplatil. „Jenom volám, že už můžeš zprovodit ze světa Sama Harrise. A když už si budeš hrát na boha, taky bude třeba oživit jistého Sherlocka Holmese.“

John se zazubil. Po dlouhé době měl zase pocit, že je živý.

 

 

 

KONEC

 


 

Poznámky pod čarou (zase jsem si to neodpustila a schovala do povídky pár drobností :-D):

 

1. Odesílatel e-mailu GClooney2000@yahoo.com a adresát uložený Georgem jako „OrwellsOffice“.

 V roce 2000 vyšel s Georgem Clooneym film „Bratříčku, kde jsi?“ A co se týče Orwellovy kanceláře, byla to narážka na Orwellova Velkého bratra z románu 1984, o kterém každý alespoň slyšel, pokud ho tedy nečetl. Mycroftovi z obojího došlo, že mu píše Sherlock.🙂 V mailu Sherlock naráží na to, že chce adresu na Johna.

2. Andy

Andy není nějaký zlosyn, je to prostě týpek, který se Samem/Johnem navázal rozhovor, jen tak. Mám takovou představu, že by mohli být dobří kámoši, protože původní vzor pro tohohle Andyho je Andy ze série, o které jsem psala do ČD. Andyho v téhle povídce vážně miluju.

3. Klíče

Když se Andy snažil odemknout Samův dům, vylovil z jeho kapsy velký svazek klíčů. Mám za to, že mezi klíči, které teď Sam opravdu využíval, pořád visel i kroužek s klíči od Baker Street. Když John přišel o vše, tahle drobnost mu mohla dávat pocit, že se pořád má kam vrátit.

4. Julia

I Sherlock se přiznal k tomu, že by pro své přestrojení používal Johnovy iniciály. JuliaWill_BYours = Julia bude tvoje. Snad si Sherlock říkal, že dřív nebo později budou s Johnem spolu.

5. Hlas pod postelí

Sherlocka jsem právě pod postel schovala schválně – je to narážka na případ „Umírající detektiv“ od ACD; Holmes Watsona schová pod postel, aby byl ukrytý před zrakem někoho, kdo přišel sledovat, jak Sherlock Holmes umírá. Johnovu ložnici si představuju jako malý prostý pokoj, žádné pitomé dlouhé závěsy nebo paravany😀 Sherlock pod tou postelí musel zažívat docela muka, když má po takové době konečně šanci uvidět Johna. A když navíc musí myslet na to, že se ho někdo pokusí zabít.

 

 

26 komentářů Přidejte váš

  1. Kat napsal:

    Další perfektní povídka

  2. niki napsal:

    Povídka je poutavá, dobře napsaná, hezky se čte. Ale musím říct, že jsem při čtení měla pocit úzkosti. Při pomyšlení, že bych byla na Johnovo místě se mi dělalo zle. Obdivuji ho, že měl vůbec sílu dál „žít“ já bych ji asi nenašla… A Sherlocka bych asi zmlatila do bezvědomí😀

  3. mimi napsal:

    Milá miamam,
    vyhlasuj súťaže častejšie…prinášajú fantastické výsledky, páčila sa mi frustrovaná odovzdanosť Johna, iniciály a Sherlockove maily…veľmi premyslené…vďaka:)

    1. miamam napsal:

      Já děkuju tobě…🙂

  4. Terka napsal:

    WOW, tohle bylo skvělé!!! Musím přiznat, že jsem se trochu zarazila, když jsem viděla téma povídky (a pak jsem šla Googlit :P), ale do něčeho takového bych rozhodně neměla odvahu se pustit. Bravo!!!

    1. miamam napsal:

      Já měla taky nedřív celkem strach! Je to velký téma a daly by se na to napsat stohy…🙂 Děkuju ♥

  5. Lucie napsal:

    Super kousek. Bylo to opravdu poutavé. Prostě to mělo od začátku až do konce šťávu a žádná hluchá místa. (Přiznávám, že poznámky jsem jen promrkla). Děkuju za povídku.

    1. miamam napsal:

      Ty poznámky jsou jen bonus, ne něco, co by bylo nutné znát… Děkuji😉

  6. Katy napsal:

    To bylo nádherné! Opravdu překrásné😀 Jo, Andyho mám taky ráda (tohohle i toho z Faithfull compass)😀 A hned když jsem četla Juliin email, napadlo mě, jestli ho náhodou nenepsal Sherlock😀 Ale to s iniciálama mi nedošlo, dokud jsi to nezmínila😀 ale super. Krásné a smutné a ten konec…! Ah můj bože. Roamntika s mrtvolou😛 Když jsem to četla, slzela jsem smíchy😀
    Btw. Jo, jen hurá do dalších😀 Ty soutěže mě baví a to čtení poté skoro ještě víc😀

    1. miamam napsal:

      😛 Děkuju ti ♥

  7. Nix napsal:

    To bylo tak strašně krásné! Rozplývám se u toho jak sněhulák. Rozesmála mě mrtvola neladící k Johnovým tapetám.😀 A tvé poznámky pod čarou byl tak dobrý nápad, přestože o „Bratříčku, kde jsi?“ a románu z roku 1984 jsem snad neslyšela.
    Díky za zpříjemnění dne. Asi se budu pár minut (hodin) (dní) usmívat jak idiot. A možná si to přečtu znovu…

    1. miamam napsal:

      To není z roku 1984, on se ten román jmenuje „1984“😉 a je stejně děsivý jako Farma zvířat, která je známější. Děkuju za krásný koment🙂 ♥

  8. Ali Nasweter napsal:

    Vždycky, když čtu něco opravdu dobrého, tak mě hřeje u srdce. Netřeba dodávat, že to tady byl vyloženě plamen v hrudi. Usmívala jsem se ještě několik hodin po tom, co jsem si to přečetla poprvé, bylo to zezačátku matoucí, a umíš si pak představit, jak se mi ta povídka krásně seskládala dohromady, když jsem si něco domyslela a něco viděla ve vysvětlivkách… najednou to vypadalo ještě dokonaleji, ten odkaz na Bratříčka byl absolutně geniální a Mycroftova reakce ještě víc. A… není nad skryté odkazy.😀 A romantický dodatek v podobě těla neladícího k tapetám neměl chybu. Jako vždycky, no. Je těžké chválit někoho, kdo píše pořád líp a líp.😀 Asi začnu mít ráda soutěže.

    Strašně jsem doufala, že v seriálu bude to jejich setkání podobné, alespoň přátelské. Dobře, Sherlockův poznatek o kníru stranou, po držce bych mu asi stejně nedala. A nejen kvůli tomu, že bych na něj nedosáhla, prostě to byla scéna, ze které se dalo vytřískat sakra víc než takový… výbuch. Spíš pak vsadili na komediální notu, a to ty emoce pohřbilo úplně. Škoda, no. A upřímně, Mary v té scéně taky být nemusela. Nah, stejně ho nejlíp přivítal Lestrade.😀

    1. miamam napsal:

      Víš jak, asi to tak prostě museli udělat, protože to zjevné duhové jiskření předchozích sérií muselo jít stranou, když už tu byla ta Mary… Já jsem byla na jednu stranu ráda za ten úplně první atak, kdy Sherlock skončil na zemi, protože prostě… parchant😀 hodí se to tam. Ale tam to mohlo možná skončit… I když je fakt, že John má v sobě takový skrytý doutnající vztek, takže chápu, že mu pak dal ještě do nosu… Je to těžký. Prostě je to jejich verze. Děkuju! Vážně doufám, že se s časem zlepšuju a že s tím nepřestanu🙂

  9. Saku-chan napsal:

    Ani nevíš, jakou mám radost :3! Tahle povídka mě strašně potěšila. Je to skvělý nápad a skvěle napsaný. Povedla se, jako každá tady ^^

    1. miamam napsal:

      Ohó děkuju😀🙂

  10. Thea napsal:

    Pane jo… tak tohle bylo absolutně dech beroucí. Skládám hlubokou poklonu.

  11. KalamityJane napsal:

    Tak už jsem tu zase🙂 Děkuju za vysvětlivky, dodávají tvým povídkám ještě další rozměr a je to strašně super. ♥ A ta romantika s mrtvolou ve dveřích, jo dokážu si to docela živě představit. Vážně mockrát děkuju, ještě pořád tak nějak úplně nevěřím, že mám povídku s věnováním. ♥

    1. miamam napsal:

      :)… Jsem moc ráda, že se ti líbila😉

  12. helsl napsal:

    Opět pochvala (jak jinak?), je to báječné, že se obejdeme bez Mary a podobných zbytečností. Oceňuju, že John nereagoval na Sherlockův návrat jako agresivní cholerik pokousaný vzteklým psem. Že byl do jisté míry dotčený, to je pochopitelné, ale radost převládla; cítila bych to stejně. Tím jsi napravila Půlnoční, za což Ti patří vděčný dík.
    Mycroftovi slouží ke cti, že Sherlockovi Johnovu adresu nakonec řekl, ale jak se ji dozvěděl ten zabiják? No, dostal, co si zasloužil, i když to bylo o fous. Miluju šťastné konce a tohle se Ti opravdu povedlo. Sem s další soutěží, když má takovéhle výsledky! Kdyby existoval literární Oscar, máš můj hlas jistý.

    1. miamam napsal:

      Měla jsem za to, že když už se John musel tolikrát stěhovat a tolikrát měnit identitu, tak ti, co po něm jdou, nebudou žádní blbci, a že ho vypátrají tak jako tak. A Sherlockova snaha Johna konečně vypátrat přes Mycrofta (protože bylo jasné, že po tom, co všechno zvoral a vyžvanil na Sherlocka všelicos, musel Johnovi osobně pomáhat on) tak nějak vycházela z toho, že zbývá jen poslední Moriartyho poskok…
      A jinak… to setkání může mít podle mě n možných scénářů. Chtěla jsem taky nějaký pěkný😉 Děkuju (i za Oscara :D) ♥

  13. Liss napsal:

    Chudák John … Chudák ztracený John … Ztracený ve své samotě, nucen skrývat se přede všemi těmi lidmi, kteří tvrdili, že Sherlock je podvodník. Do očí se mu smáli, že měli celou dobu pravdu.
    Takové shledání jsme si představovali my všichni fanoušci JohnLocku. Divím se Sherlockovi, že vydržel tak dlouho skrytý, když slyšel, viděl a cítil Johna všude kolem. Když jsem poprvé četla dopis od Julie tak mi to nedošlo. Až když John odepsal, tak jsem si řekla „co kdyby to psal Sherlock, co kdyby všechno v tom mailu byla pravda?“. KalamityJane vymyslela velmi inspirující téma, a ty jsi ho zpracovala bravurně! Děkuji za skvělé páteční počtení.

    1. miamam napsal:

      Taky jsem si říkala, že ležet pod tou postelí a poslouchat, jak John kolem chodí, jak kouří, přestože to není něco, co by dřív dělal, jak pak usíná… Musela to být pro Sherlocka docela muka. Děkuju🙂

  14. Baru napsal:

    perfektní! a brilantní poznámky pod čarou🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s