Kam padají hvězdy

… a nebo taky „Na dobrou noc“. 😀

Varování jako hrom: tohle vzniklo díky tomu, že Coldplay vydali novou desku (proteď teda jen na iTunes, zato zcela zdarma a s nááádhernou animací k tomu).

Už při prvním poslechu získala myšlenka, kterou mám v hlavě několik měsíců, určitý tvar; před nějakou dobou jsem totiž přepsala pohádku Princ a Večernice do johnlocku, jakožto výzvu tumbleru „LetsWriteSherlock“; většinou jsem jen přeložila děj téhle nádherné pohádky do angličtiny (odkaz radši nedávám, bude to totiž určitě plné chyb – jenže jsem neodolala a chtěla jsem se s jinými národy podělit o děj mojí milované filmové pohádky), ale taky jsem přidala pár drobností, včetně scény se Sherlockem jakožto Večernicí (v mužském podání :-P). Od té doby jsem se často v myšlenkách vracela k tomu, jak má Sherlock svou zahradu plnou hvězd, jenže jsem nemohla pořád přijít na nějakou zápletku… Ale při poslechu toho nového alba jsem si řekla, co kdyby tím, komu patří louka plná hvězd, byl John?

A pak už jsem věděla, jak se k ní Sherlock dostane.

Celá povídka je AU a to jakože opravdu hodně AU. Taky se může zdát, že je Sherlock lehce OOC, ale to je naprostý záměr, během čtení nejspíš (doufám :D) pochopíte proč.

A pokud si k tomu náhodou pustíte to zmíněné album, tak cca od šestnácté minuty hraje skladba, která v mé mysli podkresluje celou tu scénu, kde se dívají na zářící louku…

 

Fantasy. Johnlock. A moc doufám, že to pro vás bude takové pohlazení na duši, jako na dobrou noc. 😉 ♥

 

EDIT 22. 5.: Do článku přidáno video z YT – pro scénu na louce.

EDIT 19. 9.: Povídka má teď svůj vlastní fanArt!!! Vytvořila jej skvělá PharLap a já jí tímto nebetyčně děkuji! ♥♥♥ :-*

 

Kam padají hvězdy

 

„Sherlocku, krucinál,“ zamumlal Greg Lestrade zadýchaně, když mu běžící detektiv zmizel z dohledu. Přeskočil zídku, jako Thomas Queen (podezřelý z vraždy své přítelkyně) několik vteřin před ním. Ozval se výkřik a pak bylo ticho.

Greg konečně doběhl k zídce, nohy se mu smýkly po štěrku před ní, zastavil se jen tak tak, opřel se rukama o nízký beton. Mhouřil oči do tmy, ani do téhle ulice, ani do míst pod ním nesvítilo žádné pořádné světlo. Rychle zalovil v kapse bundy, zapnul baterku a posvítil dolů…

„Kurva,“ vydechl Greg a rozhlédl se, hledal nějaké schody, něco, po čem by se bezpečně dostal dolů. Vpravo od něj zídka po několika desítkách metrů končila, posvítil si tam… Schodiště. Rozeběhl se, za běhu vyndal telefon a vyťukal tři devítky. Schody bral po dvou, doufal, že si ještě sám nezlomí nohu, na posledním schodě mu bota podklouzla a on jen tak tak vybral rovnováhu.

„D.I. Lestrade, jsem někde ve východních docích u High Street, mám tu zraněného muže -“

zraněného, proboha snad jen zraněného

„- pádem z výšky asi pět metrů.“ Hlas v telefonu něco trpělivě odpovídal, ale Greg skoro neposlouchal. Konečně doběhl k jedné ze dvou ležících postav. Thomas Queen těžce oddechoval a třeštil oči do světla Gregovy baterky, ale bylo jasné, že nikam neuteče. Jedna jeho noha svírala v koleni nepřirozený úhel. K čertu s ním. Greg znovu posvítil na ležícího Sherlocka.

Nehýbal se.

„Neser mě,“ syknul rozechvěle, když si k němu kleknul, svými prsty povolil jeho šálu, snažil se nahmatat puls. Srdce mu divoce bušilo, uvědomil si, že cítí vlastní tep v prstech, zaklel, přesunul svou dlaň pod Sherlockův nos a snažil se uklidnit.

Aspoň lehounký vánek, prosím… Prosím.

„Dýchá!“ úlevně zamumlal do telefonu. „Panebože… Děkuju.“ Pohladil Sherlocka ve vlasech. A ucítil na ruce vlhké, lepkavé teplo.

 

**

 

Sherlock cítil jak padá, pro krista pána, jsem já ale idiot, vždyť jsme v přístavu… To bude bolet.

„Umpff!“ heknul, když dopadl do vysoké trávy a začal se kutálet z kopce. Nějaké popínavé rostliny se kolem něj omotávaly víc a víc, zatímco válel sudy, a pak jako by se kolem něj něžně utahovaly a utahovaly… Uslyšel, jak se napínají nějaké provazy, zastavil se. Zamrkal, snažil se zorientovat. Překulil se na záda a zíral na černou a zároveň jasnou oblohu nad sebou, točila se mu hlava. Protřel si dlaněmi oči a snažil se posadit, chtěl ze sebe strhat všechny ty kytky, ale ony se… snad samy od sebe stahovaly, uvolňovaly své sevření kolem jeho těla. Sherlock se polekaně otáčel sem a tam, vyškrábal se na nohy, divoce se rozhlížel – někdo z něj musel ty rostliny sundat.

Jenže…

Zarazil se.

Nikde nikdo nebyl. A hlavně… Sherlock nebyl v přístavu. Zaklonil hlavu; hvězdy jasně zářily. V Londýně ale nebyly vidět hvězdy! Skoro nikdy. Tak co to…?

Klopýtl zpět, otáčel se kolem dokola, hledal střechy domů, špičky jeřábů, světla.

Napínal sluch, zaslechnout hučení noční dopravy, dunění klubů, tichý a neustávající šum Temže.

Nic!

Sevřel oční víčka, prudce otevřel oči, zadíval se na sebe – ruce, nohy, viděl normálně, sakra, tak co to mělo znamenat?

„Gregu?“ zeptal se zmateně a trochu nadskočil, zvuk jeho hlasu se nesl nějak podivně. Jako když jste v kostele, ale to nebylo přesné.

Kolem něj se rozkládala nekonečná pláň s mírnými kopečky. Zvlněný horizont. Siluety stromů, jemně se naklánějící do stran, jako by foukal mírný vítr, jenže tady dole kolem něj vzduch nehnutě stál.

Znovu se zadíval na oblohu. Tisíce a tisíce hvězd, některé drobné a mihotavé, některé zářily silněji. Jiné padaly. A padaly.

Sherlock se zamračil.

Neměl tušení, jak často během jedné noci může člověk vidět padat hvězdu, ale přišlo mu, že jich určitě obvykle nepadá tolik. Vždyť už za těch pár vteřin, co se díval vzhůru, viděl padat šestou.

Sedmou.

To by mě zajímalo, kam padají, pomyslel si, a pak si rozčileně uvědomil, že takhle irelevantní otázku by pokládal v pěti letech. On měl teď přece palčivější problém. Kde to vlastně je?

Znovu sklonil hlavu a pátravě se rozhlížel. Rozhodl se vylézt zpátky na kopec, ze kterého se tak nedůstojně skutálel.

Už byl skoro nahoře, když se obloha náhle rozjasnila; z temně modré byla nachová, růžová…

Otáčel se za zdrojem toho zvláštního světla.

„Kristepane,“ couval, než se znovu otočil a rozběhl se, instinkty převzaly vládu nad jeho tělem a on utíkal a utíkal, vysoká tráva ho zpomalovala; ohlédl se přes rameno.

Obrovská bílá koule padala k zemi. Zdálo se, že rovnou na něj.

Hystericky se zasmál svému chování; pokud padá tak velké těleso a nestihne shořet, než dopadne na zem, je jedno, jak rychle bude utíkat. Umře stejně.

Doběhl k prvním stromkům na kopci, o jeden se zadýchaně opřel a otočil se tváří k blížícímu se tělesu.

V jasném ale zároveň podivně měkkém světle si všimnul, že dole v trávě stojí nějaká postava a dívá se vzhůru.

„Uteč!“ zakřičel na neznámého, který se krátce podíval jeho směrem, než zase zaklonil hlavu a vztáhnul levou ruku nad hlavu. Nevypadalo to, že by si stínil oči; on jen prostě zvedl dlaň nad sebe. Jakoby na pozdrav.

Obří bílá koule se rychle blížila.

Jenže čím blíž se nacházela, tím byla menší… a menší… A zpomalovala. Neměl by být slyšet nějaký zvuk? Nějaké zasvištění nebo zahřmění? Bylo děsivé ticho, až na tiché šumění listů stromů.

Obloha nakonec opět zčernala. Sherlock nedokázal odtrhnout pohled od té koule, která teď byla velká asi jako basketbalový míč. Pomalinku se snášela k zemi několik metrů před mužem, na kterého před chvílí Sherlock zakřičel, měkce žuchla do trávy a na chvilku zas zazářila jasněji, než znovu pohasla.

Tohle nedávalo smysl.

Nic nedávalo smysl.

Koule vydávala mléčně bílé světlo, nijak zvlášť oslnivé. Muž k ní došel, sehnul se a oběma rukama ji vzal do náruče. Jednou rukou ji pohladil, naklonil hlavu do strany, jakoby naslouchal. Pak ji zvedl k ústům a snad… ji políbil?

Koule se rozplynula.

Muž se po chvíli otočil k Sherlockovi a zamířil k němu, jistým krokem vystoupil až na kopec, kde Sherlock stál a konsternovaně zíral na výjev před sebou a na blížící se postavu. Muž se zastavil pár kroků od něj. I přesto, že byla noc, mu Sherlock dobře viděl do tváře. Světlé krátké vlasy, zkoumavé oči. Byl menší než Sherlock, ale to bylo hodně lidí. Byl oblečený do tmavé košile, jež se ve světle hvězd jemně třpytila. Široké rukávy v mírném vánku povlávaly kolem jeho paží. Tmavě šedé kalhoty nějakého nemoderního střihu, kolem pasu šerpu. A byl bosý.

„Tak jsi tady,“ řekl trochu smutně.

Sjel pohledem od Sherlockovy tváře k jeho ruce, kterou svíral kmen mladého stromku.

„Už ho můžeš pustit. Trochu ho to bolí,“ pronesl jen tak mimochodem. Sherlock váhavě pustil stromek.

„Kdo jsi?“ zeptal se Sherlock.

Muž se usmál. „Nezajímá tě spíš kde jsi?“

Sherlock se zamračil.

„Na nějaké planině,“ mávnul Sherlock rukou. Buď to přehnal se svou večerní dávkou, nebo si z něj Lestrade utahuje a nějak ho sem dostal, nebo se definitivně zbláznil. To teď nebylo podstatné. Podstatné bylo, co to před ním stojí za člověka. Protože pokud mu jeho šílená nebo předávkovaná mysl servírovala nějakou halucinaci, měl by si toho člověka přinejmenším pamatovat.

A co se to vlastně sakra stalo s tou koulí?

„Jsem Poutník,“ řekl muž a lehce se uklonil. Sherlock úplně vycítil to velké počáteční písmeno. „Ale říkej mi Johne.“

Sherlock chvíli mlčel.

„Poutník, říkáš. A čekal jsi mě.“

John pokrčil rameny.

„Čekal jsem tě mnohem, mnohem dřív. Už jako děcko jsi byl strašně neopatrný. A taky zvědavý.“ Poutník John se vědoucně usmál.

Sherlock před sebe natáhl ruku, jedním prstem do Johna šťouchnul. John ucukl a pozvedl obočí.

„Nejsem nějaká iluze,“ ušklíbl se.

„Tomu se těžko věří,“ odsekl Sherlock. „Co je tohle za místo? A co to bylo s tou… koulí? Nejdřív to vypadalo jako padající hvězda.“

„Taky to byla padající hvězda,“ přikývl John. „Pojď se projít. Odpovím ti později.“ John ho vzal za ruku a Sherlock se překvapeně podíval na jejich spojené ruce. Brnělo to. Tak nějak.

„Vadí to?“ prohodil John tiše. Sherlock zavrtěl hlavou.

John ho vedl mezi stromy a mlčel. V Sherlockovi to úplně bzučelo nedočkavostí, potřeboval vědět, teď a hned, jenže John mu slíbil odpovědi a Sherlock mu z nějakého důvodu věřil. Nadechl se a přiměl se k trpělivosti.

Šli klikatou pěšinou, stromy se jim odkláněly z cesty a listí tichounce ševelilo. Po chvíli začaly stromy řídnout a oni se zastavili. Sherlock otevřel ústa dokořán a nevěřícně zíral před sebe.

„Odpověď na tvoji první otázku.“ John pokynul volnou rukou před ně. „Posadíme se?“ Pustil Sherlockovu ruku a sednul si do trávy, která tu byla měkká a hebká. Sherlock stál. Nemohl odtrhnout oči od pláně před ním.

Byli na kopci a pod nimi se rozkládala rozlehlá louka ohraničená travnatými vrchy. Bylo to, jako by seděli na útesech a dívali se na oceán, tak nekonečná to byla plocha.

To místo pod nimi zářilo. Bíle a žlutě a růžově, fialově, rudě. Modře. I temně zeleně… Jako jezero odrážející ohňostroj vybuchující na nebi, jiskry a třpytky a mlhavá záře, všechny barvy se prolínaly. Sherlock se podíval na oblohu. Až na to, že na ní byly tisíce a milióny hvězd, byla vlastně docela obyčejná. Ale to místo pod ním…

Otočil se k Johnovi, který celou pláň s mírným úsměvem pozoroval.

„Tohle mi ale neodpoví na to, kdo jsi,“ prohodil Sherlock zmateně. John zakoulel očima.

„Ne tuhle otázku. Teď si sedni. Vidíš, jak jsou neklidné? Vidí tě a cítí tvoje zmatení… Prostě si sedni.“

Sherlock konečně poslechl, sedl si do trávy.

„Sundej si boty. A ponožky taky dolů,“ pobídl ho John. Sherlock se zamračil, ale rozvázal si tkaničky a odložil boty, potom si svlékl i ponožky. Tráva pod ním vydala tiché hmmm. Nestudila, ale hřála.

„Tohle je… docela příjemné,“ připustil Sherlock a pohladil dlaněmi tu zvláštní trávu. Rozechvělé hmmm prostoupilo konečky jeho prstů a on polkl. Jakoby ten zvuk rozvibroval něco hluboko v jeho těle. Rozšířenýma očima se podíval na Johna, který ho pozoroval.

„Travisko. Kořeny má velmi hluboké a hledá, co by ti dalo. Něco, co ti chybí. Cítí s tebou, proto jsem chtěl, aby ses posadil a sundal si boty, potřebuje se tě dotýkat. A teď,“ kývnul hlavou a odmlčel se. Pokynul bradou zpět k louce pod nimi. „Co vidíš?“

Sherlock otočil hlavou zpět k louce. Víry barev se jakoby uklidňovaly, proplétající se vzorce se rozplétaly, jiskření ustávalo, až nakonec zůstaly jen jednotlivé body, které měkce zářily různobarevným světlem. Už to nebyl oceán barev, jen další jednotlivé koule, jako ta, kterou před několika minutami viděl na druhé straně kopce. Byly jich stovky.

„Já nevím,“ vydechl Sherlock a cítil, jak ho pálí oči. Nic nechápal a to ho velmi mátlo a rozrušovalo. Neměl se čeho chytit, všechno tady bylo úplně jiné. Tohle nebyla jenom halucinace. Bylo to všechno tak hmatatelné, tak… celistvé. Jako by se jen ocitl na jiné planetě. Prudce se otočil na Johna.

„Jsi… Malý princ?“ zeptal se nejistě.

Johnovi zasvítily oči a zazubil se.

„Ne,“ zavrtěl zvolna hlavou. „To nejsem. Jsem jenom Poutník. Jsem jen John. A tamto dole,“ ukázal rukou na svítící pláň rozkládající se od západu na východ a ještě na sever, kam až oko dohlédlo, „to jsou hvězdy. Sem padají. To byla tvoje první otázka.“

Sherlock rychle mrkal, snažil se zahnat ten nepochopitelně tísnivý pocit. A tráva pod ním šeptala a tichounce zpívala: ššš, dítě, to nic. Konejšivě ho šimrala do rukou a do chodidel.

„Ale… Padající hvězdy jsou nakonec jenom meteority,“ řekl slabým hlasem. John se k němu přisunul blíž a položil mu dlaň na záda.

„Lidé potřebují důkaz pro to, co vidí. Říkají, že něco, co padá k zemi, shoří v atmosféře, a když pak v pouštích najdou úlomky kamene, který nikam nepatří, řeknou, že to je meteorit. Ale přesto se jim někdy plní přání a oni zapomínají na to, že si ta přání úzkostlivě přejí, když vidí padat hvězdu.“ John se odmlčel, opřel se bradou o Sherlockovo rameno. Sherlock kupodivu neucukl. Pomyslel si, že ještě nikdy nikdo neseděl tak blízko, nechoval se k němu takhle důvěrně. Nevěděl proč, ale Johnova blízkost mu nevadila.

„Ty hvězdy jsou jako poslové. Některé nesou přání malého dítěte,“ ukázal prstem před sebe. „To jsou ty bílé. Jindy, než se dostanou ke mně, zrudnou. To když se na ně dívají milenci… Každá je jiná. Některé proletěly nad Zemí skoro nepovšimnuté, a ty září slabě. Rychle umřou.“

Sherlock se trochu odtáhl a pochybovačně se na něj zadíval.

„Mluvíš o nich jako o živých bytostech.“

John se široce usmál a Sherlockovým tělem se rozlilo uklidňující teplo. Zamračil se, zřídka kdy rozuměl emocím ostatních. Natož těm svým.

„Samozřejmě. Jsme přece jen na jiném místě. A jsi tu se mnou. Tady je všechno jiné,“ John do něj drcnul ramenem a znovu mu položil hlavu na rameno.

Mlčky pozorovali tepající barevná světla padlých hvězd. Sherlock si překvapeně uvědomil, že racionální část jeho vědomí se milostivě stáhla do pozadí, nevzpínala své chtivé drápky po něčem, co jeho mysl nedokázala pochopit. Prostě ho nechala být a on se cítil tak klidný… Takhle naposledy se cítil, když mu bylo šest a když ještě nebylo nevhodné, aby si hrál na piráty a aby předstíral, že je něčím, čím nikdy nemůže být. Hra na „jako“ ještě nebyla zakázaná a nepřístojná a on se tehdy často nechal unášet fantazií. Vzpomínal na to, jak bylo dovoleno zkoumat a představovat si, jak mu rodiče četli před spaním. Jak byl Mycroft ještě ochranářský starší bratr, co ho učil ty neuvěřitelně zajímavé věci a co ho vodil na úchvatná místa.

„Nedělej to, prosím.“ John promluvil tak tiše, že si Sherlock nebyl jistý, jestli to nebyla jen ozvěna jeho vzpomínek, které se snad utrhly ze řetězu… Kdy vůbec naposledy vzpomínal na dětství?

„Cože?“ zeptal se nejistě.

„Vzpomínáš. To je předčasné,“ odpověděl John s povzdechem a pak vstal. Podával Sherlockovi ruku.

„Pojď se mnou. Musím tě odvést.“ Sherlock vstal, prsty ruky pevně propletené s těmi Johnovými.

„Jenže já ještě nikam nechci,“ řekl trucovitě. Takový klid, jako cítil tady, necítil roky.

John sevřel rty. Vedl ho zpět cestou, odkud přišli, jenže pak mávnul volnou rukou a stromy po jeho pravici se rozestoupily a odhalily předtím skrytou mýtinu s domkem uprostřed.

Byl to malý domek s jednou vysokou věží bez střechy. Sherlock přimhouřil oči, na věži zahlédl nějakou drobnou konstrukci, nejspíš dalekohled.

John ho před domem pustil a opřel se oběma dlaněmi o dveře, které se pomalu otevřely. Celý dům se pak rozsvítil tlumeným žlutooranžovým světlem. Vešli dovnitř a dveře se znovu zavřely.

„Musíš jít nahoru, do té věže. Ale ještě před tím, než odejdeš, ti musím něco ukázat.“ Prošli chodbou do rozlehlé místnosti. Uprostřed ní bylo ohniště, jeden kruh bránil mihotavým červeným plamenům, aby se rozšířily, další kruh byl nejspíš jen ozdobný. Malé kamínky a třpytivý prach.

„Tady jsi jiný, než jaký jsi u sebe doma,“ podotkl John.

„Tohle místo…,“ začal Sherlock váhavě, hledal slova, ale nenacházel. Zavrtěl hlavou. „Cítím se tu velmi klidně. A dobře.“

John zavrtěl hlavou.

„To není tímhle místem. Nebo ne úplně. Něco uvnitř tebe hledá ten klid, jenže nenachází. Jsi to ty sám, kdo si brání, abys ho našel. Zakazuješ si něco, co je podle tebe zbytečné, co by tě podle tebe obtěžovalo a zpomalovalo.“ John se postavil čelem k Sherlockovi a položil mu ruce na tváře. Palci jemně hladil. „Jenže pořád to potřebuješ a pokud si to budeš odpírat, neskončí to dobře.“

„A co to je? Co podle tebe hledám?“ zeptal se Sherlock pochybovačně.

John sevřel rty a jeho ruce se slabě zachvěly. Sklonil hlavu.

„Já ti to nesmím říct. Mohl jsem ti jenom napovědět. A ještě můžu jednu věc. Ale pak musíš jít.“

Sherlock pootevřel ústa, aby něco namítl, ale John zvedl hlavu a zadíval se mu do očí. A byly to hluboké oči, černé jako noc a modré jako nekonečný oceán.

„Co teď… cítíš?“ zeptal se tiše, palec levé ruky hladil Sherlockovu líci, pravá ruka mu vklouzla do hebkých vlasů. Sherlock zavřel oči. „Co teď chceš?“

Chci zůstat.

Chci tu být s tebou.

Chci poslouchat tvůj hlas.

„Chci tě políbit,“ zašeptal Sherlock a vzduch se kolem nich zavlnil, John se hřejivě usmál.

Kam padají hvězdy by PharLap

Přitáhl si Sherlocka k sobě. Rty se spojily a Sherlockem projela horkost. Sherlock dlouze vydechl, nečekané pocity ho zaplavily jako přílivová vlna, braly zbytky jeho příčetnosti a trhaly ji na kusy, až nezbylo nic. Prohloubil polibek, dotkl se jazykem, a všechno bylo dobré, tak dobré a správné a Sherlock nechtěl přerušit polibek, nechtěl se odtáhnout jako první, protože nic tak sladkého a opojného ještě nezažil, jenže dech už nestačil, v očích ho pálily slzy, až nakonec přetekly, on se musel nadechnout, jenže –

John ho pevně objal a hladil ho po zádech. Sherlockovi tekly slzy poznání; dlouho si zakazoval a zbytečně odpíral něco, co tak hluboce chtěl…

„Teď už víš. A musíš jít,“ řekl John.

„Nikam nepůjdu,“ Sherlock ho sevřel a trucovitě zavrtal nos do Johnových vlasů. John se tiše zasmál.

„Jenže ty musíš jít. Tohle není místo pro tebe, ještě ne. A pamatuješ, co se stalo s tou první velkou hvězdou, co jsi tady viděl spadnout?“

Sherlock po chvíli přikývl.

„Dopadl bys jako ona. Nepatříš sem. Ona taky zabloudila, proto nemůže svítit s ostatními dole na Pláni… Rozplynul by ses.“

Sherlock si povzdechl.

„Vidíš? Nepochybuješ. Už jsi tohle místo přijal. A to není dobré. Musíš rychle zpátky. Co nejrychleji.“

John ho pak přinutil odtáhnout se, stiskl mu ruku a vedl ho ke dveřím se závorou. Uvolnil ji a otevřel masivní dřevěné dveře, za kterými bylo točité schodiště.

„Co mám dělat?“ zeptal se Sherlock ztraceně.

„Zatím jen vyjdi po těch schodech. A až budeš nahoře, podívej se, jak daleko dohlédneš.“

John váhavě pustil jeho ruku. Sherlock sklíčeně zíral na schodiště. Pak se otočil a ještě jednou se k Johnovi sklonil, aby ho políbil.

John se při polibku usmíval. Ale po chvíli ho stejně odstrčil.

„Jdi. Nebo spíš už utíkej. Běž jako o život. Jde ti o něj.“ Stiskl Sherlockovo rameno a podíval se nahoru, kam asi vedlo schodiště. Sherlock se nadechl, že ještě něco řekne, ale šlo to nějak ztuha… John si toho všiml a oči se mu rozšířily zděšením. „Musíš běžet!“ řekl John ostře a tentokrát do Sherlocka hrubě strčil, až se zapotácel. „Dělej! Tak utíkej, ty tvrdohlavý osle!“ křikl nálehavým hlasem a to Sherlocka probralo.

S lapáním po dechu, jako by měl za sebou už půl míle rychlého běhu, začal stoupat po schodech. Stoupání bylo čím dál prudší a jemu se dýchalo pořád hůř a hůř, jako by snad zdolával Mount Everest, ale John na něj pořád volal, ať se nezastavuje a ať spěchá, ať se nezastavuje, ať sakra nepřestává zvedat nohy!

Ke konci už si málem řekl, že to vzdá, viděl před sebou ještě pět schodů, každý byl vyšší než ten předchozí… Na ten poslední se musel přitáhnout rukama. Vyčerpaně se sesul na podlahu věže, lapal po dechu, kyslíku bylo tak ukrutně málo, všechno ho bolelo. Zahlédl před sebou dalekohled. Doplazil se k němu a z posledních sil se vyšplhal po jeho konstrukci, až stál zase na nohách, které se třásly vypětím. Uchopil dalekohled a přitáhl si jej k sobě, naklonil se tváří blíž k němu, plíce teď bolely, jako by mu s každým nádechem někdo těžkýma botama šlapal na hrudník, ale on se soustředil, přinutil se ke klidu, zadíval se do dalekohledu.

A ucítil, jak se ho zmocňuje závrať. Pohltila ho pustá černota, to, co uviděl v dalekohledu, už zapomněl.

**

Něco ho opakovaně bušilo do hlavy. Bylo mu zle a cítil se slabý jako kotě, nedokázal ani zvednout ruce. Světlo bylo příliš ostré a bolelo. Všechno bolelo.

„Mmmm,“ zaúpěl tiše a maně si uvědomil, že zvuky byly taky ostré, jiné a tupě se odrážely. Jako když jste v malém pokoji.

Znovu pootevřel oči, snažil se vidět za to ostré světlo. A pak začaly věci nabírat tvar, obrysy se pomalu vyostřovaly.

„Sh… Sherlocku?“ ozvalo se šeptavě, nevěřícně, ale pořád sakra moc ostře.

„Ššš… Ticho,“ zamumlal vyčerpaně.

Ruch a kroky, Sherlock zavrčel, nemůžou být všichni aspoň chvíli potichu? Postrádal to ticho té Pláně, to nekonečné šumění –

Zavřel oči a zamračil se, mlhavá vzpomínka se vytrácela, snažil se ji zachytit.

Další kroky, tiché mumlání dvou lidí.

„Musím to zavolat jeho… jeho bratrovi, musím… Bude to jenom chvilka… Myslíte, že už bude vzhůru?“

Povědomý hlas. Sherlock znovu pootevřel oči, přes řasy sledoval, jak se muž, jehož hlas tak dobře znal, naklání k nějakému lékaři před sebou, v ruce svírá telefon, tváří těká mezi ním a Sherlockem.

„Je možné, že znovu usne. Musím ho vyšetřit, ale rozhodně můžete zavolat.“

Kroky, zvuk otevíraných dveří, lékař za ním tiše zavřel.

Lestrade. To byl Greg Lestrade. Co tady dělá? Sherlock se zamračil a s dlouhým výdechem znovu zavřel oči.

„No tak. Ne že mi tu usnete. Jen se na vás podívám, ano?“

Sherlock rozlepil víčka, přišlo mu, že váží snad tunu, pořád se chtěla zavírat.

„Spát,“ zamumlal a to jedno slovo ho strašně vyčerpalo.

Doktor se tiše zasmál. Znělo to tak medově, tak… Tak… Povědomě. Sherlock polkl a znovu otevřel oči.

Pohledem pomalu klouzal po bílém plášti, doktor zatím seděl vedle jeho lůžka a něco kontroloval na přístrojích, co tiše (ale neskutečně otravně) pípaly vedle jeho hlavy. Konečně zahlédl visačku se jménem.

Snažil se zaostřit. Mžoural.

Doktor se na něj podíval a usmál se. Sherlock zvedl pohled k jeho obličeji. Ten úsměv mu dělal absurdně dobře. Nechápal proč. A ty oči, přestože z nich viděl jen dvě modré tůně, hřejivě uklidňovaly.

„Ani se nesnažte. Pár týdnů jste oči nepoužíval. Nebudou chtít hned spolupracovat.“ Doktor pokýval hlavou. „Doktor Watson, John Watson,“ dodal.

„John,“ řekl Sherlock nejistě. Běžné jméno. Proč mu přišlo tolik…

Slabě mlaskl, jeho mozek byl neuvěřitelně pomalý a lenivý. Nenacházel ta slova, která potřeboval.

„Všechno se zdá být v pořádku. Teď si odpočiňte. Až se probudíte, znovu se uvidíme,“ řekl doktor John, krátce stiskl Sherlockovu paži a Sherlock se s tichým Chm pousmál.

„To b‘du rád,“ vydechl ještě a pak okamžitě usnul.

Doktor Watson jen pobaveně pozvedl obočí. Naposled jemně poplácal Sherlocka po hřbetu ruky, vstal a odešel.

 

 

**

Reklamy

21 komentářů Přidejte váš

  1. Lea napsal:

    už som to raz napísala na inom webe, ale napíšem to aj tu – asi najkrajšia jednorázovka, akú som doteraz prečítala. Tá snovosť… proste nádhera. Myslím, že si prečítam aj originálnu rozprávku Princ a Večernica.

    1. miamam napsal:

      Óó… děkuju za tak milý komentář n.n (ovšem jak už jsem varovala, moje aj dost pokulhává a ani Prince and Vesper není… no. Však uvidíš. :-P) ♥

  2. Elis napsal:

    Usmívám se jako měsíček nad hnojem 😀 Tohle je strašně krásná povídka… má v sobě osobité kouzlo. A to jak si vše detailně popsala… téměř jsem to měla před očima. Prostě dokonalost sama 🙂

  3. mimi napsal:

    Prekrásne horko-sladká poviedka….Fantasy, Sherlock a Coldplay je mojím splneným snom…ďakujem.

    1. miamam napsal:

      Viď, nějak to k sobě prostě v tu chvíli pasovalo… ^_^

  4. Gabriela Watson napsal:

    Tuhle povídku čtu asi po třetí. Je na ni něco, co mě k ní táhne… krásného a podmanivého.
    Nevadí, že je AU. Ale přitom není… nikdo neví, co se skutečně odehrává v lidské mysli, když je v limbu. Když je na míle daleko… v jakých místech se ocitne. Co prožívá?
    Kam padají hvězdy… víš že miluji hvězdy? Galaxie! Nebe… vše co k tomu patří. Dívat se nahoru a přemýšlet kam tak mizí, teď už to vím. Díky tobě.
    Děkuji.
    S láskou Salazaret

    1. miamam napsal:

      Doufala jsem, že se najde aspoň někdo, komu se tohle bude trošku líbit – a pořád ještě žasnu, jak mile je to přijato – ale… Kruci. Chci říct, že ti moc děkuju. Chtěla jsem jen předat dál trochu krásy a podmanivosti myšlenky, a že se to podařilo, mě hrozně těší ♥ Děkuju 😉

  5. kamivon napsal:

    nádhera, John zachraňuje Sherlocka v jeho myšlenkách, i jako skutečný doktor v nemocnici 🙂 …aten příslib možné budoucnosti, kdy Sherlock může obrátit svůj sen ve skutečnost ❤ díky

    1. miamam napsal:

      Přísliby mám nejradši, otevírají spoustu cest… 😛 Děkuju 🙂

  6. TruTru napsal:

    Nádherné! Neskutečně poetické! A ten konec byl tak plný nadějí, že jsem ani nedýchala. Celý je to popsaný tak barvitě a opravdově, že jsem to přímo viděla před očima. Nádherné! A než se Sherlock zmínil o malém princovi, taky jsem si ho vybavila 😀 To by bylo zábavné… John – malý princ ( docela by to na něj sedělo :))
    Každopádně i když to není povídka, která by se mermomocí musela pochopit, tak jsem to vnímala tak, že v zahradě padajících hvězd, hvězd, které plnípřání, Sherlock potkal Poutníka v podobě Johna ne protože by jím Poutník byl, ale protože to Sherlock potřeboval. Dostal nápovědy, které mu v budoucnu dají se skutečným Johnem šanci 😀 )takhle nějak to vidím :)) Ale nepochybuji o tom, že v té zahradě Sherlock skutečně byl. :3

    1. miamam napsal:

      Nejlepší je, když si povídku přečte někdo, kdo má taky problémy držet fantazii na uzdě! 😀 (To není sarkasmus!) Moc mě těší, když vidím, že si pak takový někdo hledá nové cestičky a vysvětlení pro to, co jsem napsala. 🙂 Ten malý princ se tam tak nějak nabízel, hlavně tuhle Sherlockovu otázku napsaly moje prsty samy od sebe a pak na to koukám… a říkám si, že vlastně jo. Že je jako malý princ.
      A ano! Nápovědy… nápovědy!! Sherlock jich pár dostal do skutečného života. Tak snad to nepokazí, až ho zas doktor Watson přijde zkontrolovat. 😀

  7. helsl napsal:

    Máš naprosto bezkonkurenční dar vizualizace; stačí zavřít oči a jsem tam; natáhnu ruku a cítím hebkost té trávy, její vůni. Chtěla bych si do ní jen tak lehnout, nechat působit tu uklidňující atmosféru a odpovědi na všechny otázky by možná časem přišly samy, nebo by se ukázalo, že vůbec nejsou důležité. Mě by John Poutník tak snadno nevyhnal, protože by mi nejspíš nevadilo se rozplynout, po tomhle zážitku ne.
    Kolik autorů dokáže čtenáře tak emocionálně pohltit? Jeden z tisíce? Z miliónu? Jistě je to i proto, že od objevení Tvého webu je mi tohle téma tak blízké. A jak bravurně se dokážeš pomazlit s češtinou, to je Zážitek vysloveně s velkým Z.
    Slova díků jsou tak málo, co Ti za tohle můžu dát…

    1. miamam napsal:

      Uf… Co na tohle říct? Ne, vážně – co? Vždycky, když napíšeš něco takového, dojdou mi slova (není to tristní na někoho, kdo se psaným slovem vyjadřuje rozhodně líp než mluveným? :D)…
      Já jsem toho Sherlocka musela vyhnat. Musela jsem ho donutit, aby opustil Poutníka a celou tu nádhernou Planinu… Protože jinak by nedostal šanci potkat Johna i v normálním světě, do kterého se pak konečně probral. Neměla bych to srdce nechat ho rozplynout mezi hvězdný prach; když se škrábal po těch schodech a přicházel o dech, v duchu jsem na něj křičela spolu s Johnem.
      Děkuju ♥ (Tohle krátké slovo rozhodně nepobere to, co se ve mně momentálně odehrává, ale musí postačit.)

  8. Katy napsal:

    To bylo tak krásné 🙂 Vážně 😀 Zajímalo by mě, co z toho se skutečně odehrálo… Myslím tím… mohlo to být v jeho myšlenkovém paláci? Nebo skutečné? 😀 No to asi budeme muset ponechat na naší fantazii…
    Opravdu vážně krásné (a nečekané) ale moc pěkné AU 😀 Mám strašnou chuť tě požádat o odkaz na tu povídku co jsi ji psala podle pohádky Princ a Večernice… Mohla bys? Klidně i na face? Neboj, jsem ten poslední, co by tě moh kritizovat za anglický chyby 😀
    Vážně krásné 😀

    1. miamam napsal:

      Vážně se odehrál začátek a pak konec… Mezi tím byl Sherlock několik týdnů v komatu, jak už jsem psala Liss. A tohle je snad lepší alternativa, co se mohlo v tom kómatu dít, než aby Sherlocka pohltila jenom obyčejná temná prázdnota, hm? 🙂 Děkuji ♥

  9. Saku-chan napsal:

    Místo abych se učila, musela jsem si to hned přečíst :3 A jsem unešená. Nádherně popsaný, jako bych tam byla s nimi. Opravdu bomba, skvělý nápad!
    Tak, a teď už se jdu opravdu učit XD

    1. miamam napsal:

      Taková jednohubka mezi učením, to se občas musí! 😉 Děkuji 😛

  10. Nix napsal:

    Je docela těžké vysvětlit to, co se zrovna teď děje v mé hlavě. Můžu ti ale zaručeně říct, že se (zase) usmívám jak blbeček. Protože jsi to napsala tak zatraceně nádherně, že to snad ani nemůže být možné. Hrozně se mi líbí, jak jsi spojila Johna Poutníka a Johna Watsona. Já… já už ani nevím, co víc říct. Díky za skvělou povídku. 🙂

    1. miamam napsal:

      To je fajn, že jsem ti v hlavě udělala takový bordel, hihi 😀 Moc děkuji ♥ 😉

  11. Liss napsal:

    Ó můj bože … To bylo krásný! To bylo tak moc krásný! Byl to sen? Mind palace? Nebo se opravdu dostal na místo, kde se plní sny? John ho znovu zachránil, jako už tolikrát.
    Celou novou desku Coldplay jsem si sice nepustila, ale už před 2 týdny jsem objevila Magic a stále si jí přehrávám dokola. Kouzelná píseň, stejně jako tato pohádková povídka.

    1. miamam napsal:

      Tohle, má milá Liss, bylo Sherlockovo kóma… 😉 (Proto ten začátek a pak ten konec z normálního našeho světa) Děkuju ti za krásný komentář, strašně mě pohladil ♥

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s