Případ pražského domu: 5. kapitola

Lidi… Moc vám děkuju za všechny komentáře. Strašně mě nabíjí… 🙂 ♥♥♥

Pátá kapitola. Trochu se nám tam něco zvrtne… Doslova. Au… o.o

p.s.: Protože mě WP opět zlobí a opět nevydává, kdy má, tak přidávám se zpožděním… >:-(

 

 

5. kapitola

 

John opatrně našlapoval, nemohli si být jisti stavem podlahy. Nezdálo se, že by sem někam zatékalo, nebyla cítit žádná vlhkost, jen takový ten typický pach půdy: směs vůní starého dřeva, prachu a haraburdí. Udělal sotva pět kroků, když Sherlock s mocným povzdechnutím vytáhl z kabátu svůj mobil a začal si s ním také svítit.

Přední část půdy, kde teď oba stáli, byla zaházená vším možným. Nejspíš sem vždycky jednou za čas někdo přišel, hodil něco nepotřebného za dveře nebo co nejblíž a zas odešel. Kupy krabic, které držely pohromadě jen silou vůle, z některých se sypaly ven staré noviny a archy, jiné podle tvaru obsahovaly snad kuchyňské náčiní. Překročili několik srolovaných koberců, převázaných provazy a naskládaných na sebe do metr vysoké pyramidy, a dostali se do druhé třetiny půdy. Staré kufry. Kočárek. Šňůra natažená mezi krokvemi, přes ni bylo přehozené další oblečení. Pár starých skříní, s dveřmi pootevřenými a nakřivo, akorát jedna almara byla jak ze škatulky. John na ni zůstal chvíli zírat – byla celá pomalovaná, nějakými květy nebo čím, a vypadala opečovávaně. Pak na něj Sherlock sykl a on se rychle otočil za ním.

Mobilem svítil před sebe. John se trochu zamračil, v tom šeru neviděl nic zvláštního. Poslední část půdy byla úplně prázdná. Ohlédl se za sebe na ty krámy, potom zpět k místu, kam svítil Sherlockův mobil… ale byla tam jen prázdná podlaha. Jen vzadu v rohu snad něco leželo, nějaká kupka.

John se podíval se na Sherlocka, který teď sledoval věci za nimi. Pohledem se pomalu vrátil k prázdné podlaze.

„Musí tu být ještě nějaký vchod. Někdo z tohohle místa naházel ty krámy zpět, blíž ke dveřím, odkud jsme přišli my.“

John přikývl, kolem svých bot sám dobře viděl porušený nános prachu, jak kdosi táhl předměty po podlaze. Udělal krok vpřed a prkno podlahy sténavě vrzlo.

Kupka v rohu se pohnula.

John tam zamířil baterkou a přimhouřil oči, mrkl po Sherlockovi, aby ho upozornil na tu věc v rohu, ale on už tam dávno zíral. Pak naklonil hlavu do strany a jeho maximálně soustředěný výraz se proměnil v trochu znuděný.

„To je jen kočka,“ zamumlal a pak sykl. Z kupky opravdu vykoukla kočka, oči zeleně svítily ve světle Johnovy baterky.

„Jak se sem dostala?“ uniklo mu tlumeně a Sherlock se trochu napřímil.

„To ano, jak? Nebo kudy?“ Posvítil mobilem krátce na podlahu, aby na něco přece jen nešlápl, a pak rázným krokem vykročil vpřed.

„Sherlocku, počkej, nemůžeš vědět, kde -“

Ozvalo se zapraštění, Sherlock hekl a pod jeho pravou nohou se propadla podlaha, noha zmizela až po stehno v podlaží pod nimi. Druhou nohu měl pokrčenou, koleno až vedle brady a paže do široka roztažené, ruce se snažily vzepřít o podlahu.

„Sherlocku!“ křikl John vyděšeně, rozhlédl se a pak se rychle vrátil o pár metrů zpět ke skříni, kde stálo opřené staré koště. „Hlavně se nesnaž opírat o tu druhou nohu!“

„Do prdele!“ ucedil Sherlock skrz zuby, když se na rukách trochu nadzvedl. Těžce dýchal.

John popadl násadu a běžel zpátky, pak podstatně zpomalil, když pod svýma nohama zaslechl další skřípot podlahy.

„Musíš se chytit, jinak můžu skončit jako ty,“ klekl si John a pak si i lehl, pomalu se plížil dopředu, koště sunul před sebou.

Sherlock se přes zaťaté zuby syčivě nadechl a pak se pomalu opřel o jednu ruku, druhou natahoval před sebe k Johnovi. Pevně se chytil násady a díval se na Johna, oči rozšířené vypětím a rty spojené v úzkou linku.

„Na tři zatáhnu, ty se zároveň odtlačíš rukou a nohou. Slyšíš mě?“ John položil baterku vedle sebe, světlo mířilo kousek od Sherlocka, aby nebyl úplně oslepený, ale přesto dost dobře nasvítilo jeho pobledlý obličej.

„Hmpf!“ Sherlock přikývl.

Pane bože, jen ať se ta podlaha dál nebortí. Jen ať se nepropadne.

„Raz.“ John uchopil násadu oběma rukama, ležel napůl na boku a soustředil se na prudký tah. Prkna znovu zapraštěla, ale nakonec se nepodlomila.

„Dva.“ Sherlock krátce zavřel oči a zachvěl se.

„Tři!“

John zatáhl ze všech sil, Sherlock se vzepřel s dalším syčivým výdechem a pak zařval, ale to už ho John táhl po podlaze k sobě, podařilo se mu ho dostat od té díry. Sherlock pustil násadu a převalil se na záda, těžce oddychoval a s potlačovaným zaskučením se oběma rukama chytil za stehno.

John odhodil koště stranou, natáhl se z pokleku k Sherlockovi a pak ho chytil pod rameny, přitáhl si ho k sobě. Opřel se zády o převrácenou komodu, Sherlocka v náručí. Kdyby se propadl najednou, mohl si klidně zlomit vaz. Představa padajícího Sherlocka připomněla staré, hluboko zasunuté vzpomínky na skutečně padajícího Sherlocka… Sherlocka, který pak ležel na zemi v kaluži svojí krve… Ne. Ne svojí vlastní! Nebylo to skutečné, snažil si připomenout John. Moc to nepomáhalo. Pořád viděl ty vytřeštěné oči, tu krev… John svou tvář přitiskl k Sherlockově šíji a ruce ještě víc sevřel kolem jeho trupu. Oba těžce oddychovali.

„Johne?“ zeptal se Sherlock a snažil se pohnout v tom medvědím sevření.

„Hm,“ John pootočil svou hlavu a zabořil nos do Sherlockova kabátu, oči pevně zavřené, snažil se uklidnit.

„Myslíš, že by ses… hmf… Mohl podívat na moji pravou nohu?“

John otevřel oči, chvilku otřesený nad svým hloupě (a hlavně neprakticky) sentimentálním chováním. Jenže i přes myšlenku, že musí Sherlocka prohlédnout, nedokázal své ruce uvolnit.

„Myslím, že potřebuju trochu… pomoct,“ přiznal John nejistě.

Sherlock se chvíli nehýbal, jen pořád hluboce oddechoval. Potom pomalu zvedl své ruce od nohy, do které zaťal prsty stejně jen kvůli tomu, aby nehekal bolestí, a zlehka je položil na ty Johnovy. John automaticky sevřel pevněji, dokud ho Sherlock nejistě nepohladil po hřbetech dlaní. John nedokázal potlačit povzdechnutí, které vyvolal dotyk Sherlockových prstů na jeho pokožce.

„Žiju, Johne,“ uchechtl se Sherlock. „Jen mě neskutečně bolí noha. Ale žiju.“

To bylo nejspíš to kouzelné slovo, co John potřeboval slyšet.

Sevřel zuby a soustředil se, pak Sherlock uchopil jeho zápěstí a začal je pomalu odtahovat od svého trupu. John měl své tělo konečně zas pod kontrolou; pomalu se odtáhl, vstal a pak si klekl vedle Sherlocka, který se se  sevřenou čelistí pokusil usmát.

„Jasně.“ John se zhluboka nadechl, setřást poslední zbytky toho paralyzujícího děsu, na který nebyl vůbec zvyklý.

Pohledem klouzal dolů po Sherlockově pravé nohavici. Na několika místech byla látka protržená, ale Sherlock příliš nekrvácel. Jen oděrky. Zadíval se na jeho pravý kotník, noha v něm svírala trochu nepřirozený úhel.

„Slibuju, že nebudu brečet,“ řekl Sherlock jako pokus o vtip a pak sebou trhnul, když John poodhrnul lem nohavice vzhůru.

John úlevně vydechl.

Pak vstal, rozepnul si bundu a přezku opasku u kalhot. Sherlock lapl po dechu a John se na něj tázavě zadíval.

„Co… to děláš?“ zeptal se Sherlock zvolna a John se zarazil, zadíval se na svůj pásek.

„Nejdu tě svázat, nebo něco takovýho,“ ušklíbl se John a vytáhl opasek z poutek džín. Sherlock se na něj stále napjatě díval a neřekl ani slovo. John se zarazil.

„Musím ti ten kotník narovnat. Bude to svinsky bolet, takže bude lepší, když se do něčeho zakousneš,“ podával pásek Sherlockovi a ten dvakrát mrkl, než pomalu vydechl a vzal si nabízený pásek. Že by šlo jednou něco bez keců? pomyslel si John a znovu si klekl do prachu, tentokrát před Sherlocka. Rozvázal mu tkaničku a povolil ji, jak jen to šlo, než opatrně stáhl botu dolů. Sherlock vydal tiché zaúpění.

„Zase na tři.“ Uchopil nohu oběma rukama a čekal, až si Sherlock strčí pásek mezi zuby. Když se k tomu pořád neměl, John významně pozvedl obočí. Sherlock se zamračil na pásek.

„Nemám v úmyslu zanechat vzor svého chrupu na tvém opasku,“ sykl.

John zakoulel očima.

„Věř mi, že něco takovýho mě fakt nerozhodí. Raz,“ dodal jen tak mimochodem.

„Chceš mi říct, že pak klidně budeš u pasu nosit můj kousanec?“ protáhl Sherlock nevěřícně, předklonil se a znovu sykl, když tak pohnul i svojí zraněnou nohou.

Nemáš ani tušení. Nosil bych ho kdekoli a byl bych naprosto klidný. „Ztrátu pásku oželím,“ zamumlal místo toho. „Dva,“ dodal důrazně a sevřel stisk svých rukou.

Sherlock polkl a odvrátil hlavu stranou, ale opasek dál jen svíral v ruce. John si povzdechl.

„Tři.“

Křupnutí, kotník byl v původní pozici.

Kur-!!! Va!!!“ Sherlock zaklonil hlavu a s vrčením syčivě vydechoval skrz zaťaté zuby, pásek pořád v rukách. John jen zavrtěl hlavou, nejspíš bylo marné dávat Sherlockovi další kázání o tom, kolik toho vlastně snese zubní sklovina. Kotník ještě nepouštěl. Čekal, až se Sherlock dá trochu do kupy.

„Nehýbej s tím,“ řekl John pevně. „Až budeš moct, odvaž si šálu a podej mi ji. Zpevním ti to, než najdu něco lepšího.“

Sherlock se chvilku vydýchával, potlačil náhlou vlnu nevolnosti a pak kývl, pomalým pohybem uvolnil šálu a podal ji Johnovi, který celou dobu zíral na kotník a dumal, jestli mají šanci sejít schodiště, aniž by si sám taky něco udělal. Sklouzl pohledem k Sherlockově chvějící se ruce, v níž držel šálu. A pak k jeho tváři, když Sherlock popotáhl nosem; oči měl trochu zarudlé, nejspíš mu bolestí vytryskly slzy. John to nekomentoval, začal šálu pomalu, ale pevně omotávat kolem kotníku, který teď rychle opuchal.

„V žádným případě na to teď nestoupej.“ Sherlockovu botu mu strčil do kapsy kabátu (jeho bunda by tak děsně velké lodě nepobrala a Sherlockův kabát měl skoro bezedné kapsy).

Pomohl mu vstát, jednu Sherlockovu ruku měl kolem krku a svou levačkou ho objímal zezadu kolem pasu.

„Nemocnice. Hotel. Postel. A nehodlám vyjednávat,“ řekl John, zatímco se pomalu přesouvali zpět k východu.

Schodiště kupodivu přežili bez úhony.

**

Najít v nemocnici někoho, kdo by s nimi byl schopný komunikovat, nakonec nebyla taková noční můra. Jedna mladá doktorka si je bez řečí vzala na starost, akorát to papírování okolo bylo trochu zdlouhavé a Sherlock po tom, co dostal léky proti bolesti, neváhal všechny kolem sebe upozorňovat na to, že nemá celý den na to, aby se flákal po nemocnicích. John si v duchu poblahopřál, že jim před odletem sjednal pojištění.

Když se pak konečně dostali na pokoj, John usadil Sherlocka na postel („Nejsem ani chromý, ani nesvéprávný, Johne! Přestaň kolem mě poskakovat!“), zavolal hotelovou službu a nechal jim poslat večeři na pokoj a pak otevřel na terasu a s podmračeným výrazem se opřel o zábradlí. Hluboce vdechoval studený vzduch a snažil se ignorovat rozladěné brblání z pokoje za sebou. Jak se Sherlockem vydrží, když dva dny vůbec nesmí zatěžovat tu nohu, neměl vůbec tušení.

**

Dřepěl uprostřed místnosti a zíral na díru ve stropě. Pohupoval se dopředu a dozadu, jen nepatrný pohyb, občas chvilku balancoval na patách. Nakonec si ale lehl na podlahu, jednu nohu pokrčenou, začal si okusovat krátké hrubé nehty na rukách.

„Miau. Miau…“ ozývalo se seshora a pak se k díře přiblížila černá kočka a posadila se. Koukala svýma velkýma žlutýma očima dolů a tiše mňoukala. Po chvíli se jakoby nespokojeně rozhlédla kolem sebe, vstala a začala přešlapovat kolem okrajů díry, měkké tlapky opatrně našlapovaly na polámaná prkna.

Muž dole se zavrtěl, do zad ho přes košili tlačila odrolená omítka stropu. Posunul pokrčenou nohu po podlaze a au! Zamručel a posadil se. Dlouhá tenká tříska se mu zaryla do kůže mezi prsty u nohy.

Něco si zamumlal a třísku vytáhl oblými mozolnatými prsty. Odpinkl ji stranou.

„Miauuu…“

Zaklonil hlavu, kočka mrskala ocasem ze strany na stranu a stála přikrčená, připravená ke skoku. Nemohla se odhodlat.

Muž vstal a natáhl ruce nad hlavu.

„Pocém. Pocém,“ řekl tiše, navlhčil si jazykem rozpraskané rty a usmál se.

Kočce to jako pobídka stačilo. Skočila dolů, tlapky natažené… Muž ji svýma velkýma špinavýma rukama chytil, přitiskl si ji na prsa a neohrabaně ji hladil. Kočka do něj po přistání zaťala drápy, ale jemu to bylo fuk, předklonil hlavu a zabořil nos do chundelatého stvoření, dlouze se třel o její srst. Kočka začala příst a uvolnila se.

„Hodnej čiči. Pocem, dáme jíduo.“ Pomalým houpavým krokem došel k oknu, strčil si kočku za košili (zas ho přitom trochu podrápala, ale jinak neprotestovala), přehoupl se přes parapet a zavřel za sebou okno.

 

**

 

„Johne. Johne. Johne,“ syčel Sherlock do tmy. „Johne!“ zvýšil trochu hlas.

„Hm.“ John se pomalu probíral, zamžoural. Byl otočený čelem oknu a Sherlock ho dnes už potřetí budil.

Ticho. John se už úplně probral a otočil se k trpiteli za sebou.

„Co je?“ zachraptěl rozespale a odkašlal si.

„Potřebuju si odskočit,“  zamumlal Sherlock. John si dlouze povzdechl a protřel si oči, ruku chvíli nechal na čele. Tohle má za to, že se smířil s faktem, že nebude mít nikdy děti. Osud mu milostivě připomíná, že už jedno dítě stejně má.

Více méně.

„Přikázal jsi mi, abych tě vzbudil. Nemůžu skákat,“ dodal kysele Sherlock na vysvětlenou.

„No jasně.“ John se posadil a rozsvítil lampičku. Přivřel oči a otočil se k Sherlockovi, který seděl na své straně postele, tvář trochu odvrácenou a divoce mrkal před světlem. Vypadal trochu ztraceně, ale hlavně namíchnutě.

„Tak jdeme,“ zafuněl John, když vstal, obešel postel a pomohl Sherlockovi na nohu. Bože, raději ho takhle doprovázet na záchod, než aby to dopadlo jako posledně. Sherlock totiž předtím zapomněl, že se na tu zraněnou nohu nesmí stavět (to bylo to druhé Johnovo probuzení dnešní noci. Poprvé ho Sherlock probudil tím, když si mumlal cosi ve francouzštině.) a dost hlučně zaklel, než se skácel na postel.

Dokulhali/dohopkali k toaletě, kde se už Sherlock oběma rukama zapřel o stěny.

John se vzdálil a ospale se opřel o zeď venku.

„To tam hodláš stát?“ zavrčelo to z místnůstky.

„A co mám jako dělat? Mám ti pomoct?“ odsekl John.

„Mohl bys třeba zavřít dveře!“

John zakoulel očima.

„Proboha dělej. Nechci tu stát po zbytek noci,“ zívl John nezaujatě.

Spláchnutí, výmluvné ticho. John pak Sherlockovi pomohl ještě do koupelny, než se konečně vrátili do postele.

„Tohle je naprosto otřesné,“ ucedil Sherlock, když se snažil uvelebit na posteli.

„Nech toho. Nejsi invalida, jen máš zraněný kotník, který potřebuje chvilku klidu. Aby se z tebe ten invalida nakonec nestal.“

Sherlock něco odsekl. V nějakém cizím jazyce, který John nepoznal. Pochopil, že to nebyla slova souhlasu.

„Měl sis vzít ty berle, jak jsem ti říkal,“ zamumlal ještě John a zhasl.

Už se propadal do snění, když na něj Sherlock znovu promluvil.

„Je mi zima,“ řekl a ani se nesnažil mluvit tlumeně.

John vytřeštil oči do tmy. Musel se posadit, aby se ujistil, že znovu nemá ten pitomě sentimentální sen z předchozí noci.

„A co s tím mám jako dělat?“ zeptal se podrážděně.

Krátké zašustění látky, Sherlock nejspíš pokrčil rameny. John dlouze vydechl, jen klid. Pak si znovu lehl a natiskl se k Sherlockovi, jako to udělal dnes ráno. Sherlock opět znehybněl, než se nadechl, a Johnovi bylo jasné, že se chystá něco říct.

„Kristepane, mlč. Je to prostě sdílené teplo a oba jsme přikrytí. O nic nejde,“ zamumlal ještě. Bylo to spíš jako ujištění pro něj samotného. Leží namáčknutí na sebe, John se tiskne podél Sherlockova levého boku. Ale teď je to vědomé a tím pádem i naprosto cudné. O nic nejde.

 

Sherlock se pomalu začal uvolňovat. A John konečně znovu usínal, myšlenky se zaplétaly a měnily, až se mu už začalo něco zdát…

„Dobrou noc,“ řekl Sherlock tichounce a Johna už to neprobudilo. Jen udělal spokojené spící hmmm, dal Sherlockovi krátkou pusu na rukáv trička na spaní, zavrtal se a spal.

Sherlock díky tomu bezděčnému gestu zrudl, úplně cítil, jak mu hoří tváře.

A ještě dlouho potom nemohl usnout.

Bylo mu už sice konečně teplo, když ho John tolik hřál, a unavený taky byl. Jenže musel pořád přemýšlet nad tím, proč se k němu John ve spánku chová jinak, než když jsou vzhůru.

Jak se dělá první krok, když je před vámi jen černá nekonečná nejistota?

 

 

DALŠÍ

Reklamy

31 komentářů Přidejte váš

  1. Rowana napsal:

    Hm, ten šišlal s kočkou je předpokládám ten samý jako v prologu? Když si připomenu toho vydešeného kluka, tak mi z něj běhá mráz po zádech. Ale ta kočka ho bere celkem s klidem, tak uvidíme.
    Závěr kapitolivu mě vyvolal připitomělé culení. 🙂

  2. Leylon napsal:

    Toto sa mi paci cim dalej tym viac… Ach a ten koniec. Sherlock je skuticne niekedy strasidelne decko, ken co je pravda

  3. Elis napsal:

    Mrzutý, pod vousy mumlající a trucující Sherlock… člověk ho musí milovat, nebo ho chce zabít 😀
    Parádní kapitola 🙂 nemůžu se dočkat další 😀 netrpělivostí nemůžu posedět na jednom místě 😀

    1. miamam napsal:

      Nejspíš už tuhle středu přibude další dílek 😉 Jsem moc ráda, že se líbí 🙂

  4. mimi napsal:

    Ach, po zúfalom čakaní….konečne nová kapča….veci sa „zvrtli“ som zvedavá čo z toho bude….díky a znovu zúfalo čakám…:)

  5. Vlk napsal:

    První, co mě napadlo bylo to, že jsou ta stvoření (on a kočka) prostě opuštění. Třeba mají špatné zkušenosti s lidmi a touží po vzájemném pohlazení. A tak jsem věřila, že to stvoření té kočce neublíží. Gábina Fůrová.

  6. Vlk napsal:

    Ahoj, tak to byl pěkný díl – hlavně ta část s kočkou, protože zvířata miluji a ten tvor není třeba takový jak se může na první pohled jevit a tak ho předem neodsuzuji. Mně stačí, že má rád zvířata. Budu se těšit na další část. Přeji hezký den. Gábina Fůrová.

    1. miamam napsal:

      Nějak se mi nechtělo do toho, aby jedl zvířata… o.o Dík 🙂

  7. Baru napsal:

    Víc kapitol! Víc! Víc! 😀 Dočetla jsem a usmívám se jak pitomec 🙂 Scénka s páskem bezva, ten někdo, kdo naštěstí nejí kočky a hlavně v závěru John, který už jedno dítě na starosti má… naprosto super! 🙂 A ten konec? Uff… 🙂

    1. miamam napsal:

      ještě jich rozhodně pár bude, neboj 😛 Děkuju ^_^

  8. Katy napsal:

    Páni 🙂 další kapitola!!! Mám prihlouply úsměv na tváři, ale to k tomu už nejspíš patří 😀 Já jsem vždycky strašně ráda, když se tu objeví další část Případu 😀
    A ta dnešní kapitola! Začíná se nám to prodlužovat ale já jsem jen ráda; zvlášť když nic z toho tam nebylo zbytecne. Bylo to vážně nabité; pády, zlomený kotník (z toho pásku jsem nemohla :D) a vsuvka byla skvělá. Říkala jsem si jestli to patřilo jen k prologu nebo se podobne ‚úryvky‘ budou objevovat i v průběhu povídky no a nezklamalo to 😉 teď si pořád říkám, kdo sakra ten chlap (ano, předpokládám že to je člověk) kdo to sakra je 😀 Hele a já se taky na chvíli bála že se jí chystá sníst 😀
    A potom ten večer…. Záchod mě dorazil, teď už se musím smát 😀 a ten konec! Sherlockuv náhled na věc byl vážně skvělý (nečekaný ale jsem nadšená – a teď už těm dvoum jen přeju aby otevřeli oči 🙂 ) Safra a musím pořád přemýšlet: že by se to Johnovi přece jen nezdálo?
    No těším se na pokračování. Strašně moc; jsem napjatá jako guma 😀 protože it’s still getting better 😀

    1. miamam napsal:

      Glad you think so 😉 Ale jinak tě musím zklamat, tamto opravdu byl jenom sen… Zato pěknej, co? 🙂 No nic. Příšerka se nám ještě určitě objeví, ten úhel pohledu pak udělá leccos zajímavýho. Dík 🙂

  9. Kayla napsal:

    Súhlasím s Andreou, keby ideš vydávať fanfiction knihu tak daj vedieť 😀 Inak som tiež zvedavá kto urobí ten prvý krok 😀

    1. miamam napsal:

      Kruci. Viz výš, komentář u Andrey. Děkuju…….? 😀 😉

  10. helsl napsal:

    Jo, taky mě hned napadlo, že kočička už to má spočítaný. A velmi se mi ulevilo, že ne (zatím). A kdopak že se chystá udělat ten první krok? To bude ještě žůžo.

    1. miamam napsal:

      To teda bude… Aspoň vážně doufám! Díky 🙂

  11. Saku-chan napsal:

    Och, paráda :3
    Chudák Sherlock, to byla fakt síla. Ale teď mají čas jenom sami pro sebe >:3

    1. miamam napsal:

      No, jak se to vezme… Uvidíš 😛 Díky

  12. TruTru napsal:

    Jé! Miluju když sherlock trucuje! 😀 A ten konec je tak nádherně něžný! Navíc je to docela dost reálné, jak se John jako typický chlap snaží skrývat slabost za ještě větší drsností a pak, když se nehlídá, tak to všechno krásně vejde najevo !! *w* Proč jen jsou tak sladcí??? Zajímalo by mě, kdy a jak se to sherlock dozví. Jestli mu to samotnému dojde, nebo se John nějak provalí… očividně k tomu nemá daleko 😀
    Prostě nádhera! Moc si tvou povídku užívám :3

    1. miamam napsal:

      Nech se překvapit, jak s nima zatočím 😀 Jsem ráda, že se líbí, a děkuju 😉 ♥

  13. Andrea napsal:

    Mam neskutocne stastie, ze som na to narazila hned ☺ uzasne, uzasne, uzasne. Priala by som si, aby sa fanfiction zacala predavat ako knihy, tato poviedka by urcite mala velky uspech. ❤ zboznujem ta a svihni si, lebo umriem od nedockavosti 😢

    1. miamam napsal:

      HA prej „svihni si“ 😀 víš jak, já to nechci moc uspěchat, aby z toho nakonec nebyla nějaká fíkovina, ale pokusím se 😉 Děkuji ♥
      p.s. nikdy vlastně nevím, jak reagovat, když mi někdo napíše, že by si ode mě něco přečet jako knihu O.o Co se na takovou věc vůbec říká?… Vážně nevím. Děkuju? Asi jo. :-))

  14. Terka napsal:

    Jujujuujuuu já naprosto zbožňuju, když ti dva sdílejí postel, může se stát tolik nečekaného. Ta pusa na rukáv a červenající se Sherlock..áá úplně tady taju!! Už se nemůžu dočkat, až se posunou někam dál. … Vždycky, když se tam objeví zmínka o tom tajemném stvoření, tak se začnu bát. Jo, jsem od přírody hrozný strašpytel. Tedy já být na jejich místě, tak bych vzala roha a už nikdy tam nepláchla. Každopádně jsem si to hrozně moc užila (jako vždy ;)) a nemůžu se dočkat dalšího dílu.

    1. miamam napsal:

      Ta pusa se napsala tak nějak sama… Ne, vážně, najednou ta věta byla napsaná a já jen vykulila oči, kde se to tam vzalo… Ale přece jen, když člověk napůl spí, tak už vlastně pořádně neví, co dělá, tak jsem to tak nechala. Děkuju :-*

  15. Liss napsal:

    Neumím si představit starání o Sherlocka. Je nesnesitelný i jako zdravý a nezraněný, natož když se objeví nějaká překážka, která mu znemožní dělat jeho práci naplno. John to s ním opravdu nemá jednoduché, ale s tím dítětem to není tak úplně pravda- dítě dospěje, Sherlock už ne 😀 A jsem ráda, že „huad“ nejí zvířata, ale jen lidi (to vždy líp snáším :D). Už se těším na další díl!
    btw. Strašně by mě zajímalo, co se Sherlockovi honilo hlavou, když si John sundal ten pásek. A ten konec, kdy je před dilematem, jak posunout jejich vztah (kdyby ses nechoval jak přerostlé dítě, šlo by to hned snáž! :D)

    1. miamam napsal:

      No právě!! O to je to horší, John to s ním má napořád… I když, napořád?… 🙂 Mám takový dojem, že máš tušení o tom, co se mu honilo hlavou, když si John sundaval pásek, hm? Nebo se pletu? Díky 😉

  16. Ali Nasweter napsal:

    Bože, jak já se na to těšila.

    Kapitola plná nadávek, brblání, držkování a padání skrz strop, a přesto jsem se musela celou dobu usmívat. 🙂

    Chlap z podkroví mi z nějakého důvodu připomněl Quasimoda. Vážně jsem se bála, že tu kočku sežere, mimochodem. 😀

    Perfektní díl, moc se těším na další. ^.^

    1. Vlk napsal:

      Ahoj, tak o kočku jsem se nějak instinktivně nebála a vida jak se spolu mazlili. Gábina Fůrová.

    2. miamam napsal:

      Zajímavý, kolik z vás se bálo o to zvíře… Z pohledu autora mě nikdy ani nenapadlo, že by jedl micinky 😀 Děkuji 😉

  17. Gabriela Watson napsal:

    Tohle je prostě tak boží povídka!!!
    Sherlock se vážně někdy dokáže chovat jak malý dítě! Ale o to je to prostě nádhernější!
    Sherlock si něco brblal Francouzky? To na něm vážně miluji!
    A jak koukám znovu se nám na scéně objevila příšerka z podkroví. 😀 Už se vážně těším až ji tam najdou… a doufám, že nikoho nepokouše!
    Ten konec… je naděje! Červenající se Sherlock? Vzteklý John a přesto tak strašně milující… Co může být krásnějšího?
    Moc se těším na další díl!
    S láskou Salazaret

    1. miamam napsal:

      Asi takhle…: ♥
      😉 Taky miluju trucujícího Sherlocka, je to pro něj tak typické! Jeden by ho hned zakous nebo pomuchloval. 😀

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s