Tvůj celý svět: kapitola 12.

12. kapitola… Její překlad jsem si vážně užila, tak jsem zvědavá, co na ni řeknete vy 😀

Co k ní říct? Sherlock tomu všemu pomalu, ale jistě začíná propadat a ‚Napětí‘ je vážně výstižný název kapitoly… Doufám, že mě na konci nezabijete.

Děkuji za komentáře u předchozí kapitoly; Benny, Lex-san, Liss, tes, Gabriela Watson, Gabriela Vlk Fůrová, helsl, Domča, Kayla, Baru, kamivon. Moc vám všem děkuju, vy si to možná neuvědomujete, ale každé to milé slůvko mě vždycky strašně potěší.

Speciální díky patří samozřejmě miamam za betu a za to, že mě vždycky tak nějak ‚nakopne‘ 😀

Tak dejte se do toho.

Katy

 

 

 

 

Kapitola 12.

 

 

Napětí

 

 

Sherlock snil. Věděl, že sní, ale i ve snu byl stále slepý, což mu připadalo vážně nespravedlivé.

Byl sám. Kolem něj byli další lidé, slyšel jejich hlasy; Mycroft, paní Hudsonová, dokonce i jeho matka (co ta tu sakra dělá?!), ale byl sám. Pracoval na případu. Lidé mluvili, mluvili na něj a on jim odpovídal, ale pořád byl sám.

Sherlock se s trhnutím probudil a automaticky otevřel oči.

Po chvíli se svými zbývajícími smysly začal soustředit na okolí. Vůně nedojedené číny – byl v obývacím pokoji. Pod rukama cítil známý materiál – ležel na pohovce. Ze silnice k němu doléhal tlumený zvuk – je noc. Oprava… Dodávka s mlékem právě zabočila za roh – je brzy ráno.

Pozorně se zaposlouchal a pro jistotu ještě přejel rukou po sedadle… John nikde.

Už to byly dva dny a tři noci od chvíle, kdy jim Anthea přinesla tu složku.

Celou první noc zůstali vzhůru. John mu nahlas předčítal zprávy a procházel každý dokument, což jim zabralo i většinu dalšího dne. Četl, dokud nezačal chraptět a byl stěží schopný se soustředit na slova. Potom strávil noc nepohodlným podřimováním na pohovce, zatímco si Sherlock znovu všechno přehrával v hlavě, hledal souvislosti a snažil se je poskládat dohromady. Občas Johna probudil, aby si ověřil některá fakta nebo aby mu část zprávy zopakoval.

Další den – vlastně včera, protože teď už bylo ráno – strávili procházením všech obrázků. John popisoval lidi, scény, skicy; prostě všechno, než konečně prohlásil, že jde do postele a Sherlock má absolutně zakázáno ho rušit –s výjimkou naléhavého případu, který nebude souviset se složkou.

Sherlock svou potřebou spánku jako obvykle opovrhoval, ale zdálo se, že ho jeho tělo zradilo. Zjistil, že je mnohem těžší se soustředit, když nemůže na nic zaměřit svou vizuální pozornost. Možná, že kvůli zotavování ze svého zranění stále potřeboval víc spánku než obvykle… Najednou totiž cítil silnou touhu jít do postele.Což bylo divné, protože když dělal na případu, spával většinou na pohovce.

Nepochyboval, že část viny na tom mělo i jídlo, které ho John nutil jíst. Odmítal se znovu dotknout fotografií, dokud Sherlock neustoupil a nepřerušil svůj osmačtyřicetihodinový půst. Hádky, trucování, ani hrubost mu k ničemu nebyly; John dokázal být neuvěřitelně tvrdohlavý. Kdyby existoval ještě někdo jiný s oprávněním ke čtení souboru, Sherlock by o to radši požádal jeho, než aby se vzdal. Jenomže takhle mu zbývala jen Anthea a to prostě… ne.

Sherlock vstal dřív, než vůbec stačil udělat vědomé rozhodnutí. Přemýšlel, jestli se John mohl vrátit zpátky nahoru, když teď všechny Sherlockovy symptomy – až na slepotu – podle všeho polevily.A zvlášť po urážkách, které padly při jejich včerejší hádce kvůli večeři.

Svůj pokoj by měl zkontrolovat jako první, protože je blíž, rozhodl se Sherlock. Stejně se bude muset převléct do pyžama.

John tam byl. Vzduch v pokoji byl o něco teplejší, než kdyby byl prázdný. Jakmile Sherlock překročil práh, rozeznával Johnovu teplou ‚domácí‘ vůni, a když se přiblížil k posteli, slyšel jeho pravidelné oddechování. Opatrně se posadil na okraj a natáhnul ruku.

John ležel na levém boku, takže byl zády k Sherlockovi. Jeho pravá ruka byla přehozená přes druhou polovinu postele a dlaní spočívala na místě, kde obvykle spával Sherlock.

John spal tvrdě. Ani se nepohnul, když Sherlockova ruka skončila se zkoumáním jeho pozice a nezastavovala se, ale dál pokračovala v pohybu. Sherlock ho hladil po paži a přes rameno a potom mu jemně vběhl rukou do vlasů.

Od toho odpoledne v křesle, kdy se před ním John tak dramaticky udělal, mezi nimi už k ničemu dalšímu nedošlo. Sotva otevřeli složku, Sherlock se ponořil do případu. Snažil se absorbovat všechny informace, které mu John předával, a v hlavě z nich vytvářel síť faktů; komplexní, vzájemně provázanou databázi. Znovu a znovu si ji v duchu přetáčel, přesvědčený, že když se na ni podívá z toho správného úhlu, všechny skryté souvislosti se samy od sebe nějak objeví.

Ale přestože se ze všech sil snažil soustředit na daný problém, byl si moc dobře vědom toho, že část jeho mozku mu neustále přehrávala chvíle strávené s Johnem. Ten stále tajný polibek, masáž, jejich společné probouzení, to, jak se v taxíku drželi za ruce (John ho často držel za ruku, tak proč si zrovna tenhle okamžik tak dobře pamatoval?) a to, co se stalo v křesle… Johnovu reakci a její neuvěřitelnou sílu. Bylo to ohromující.

Sherlock na to znovu vzpomínal. Jeho ruka Johna jemně hladila po zádech a on si nepřítomně přál, aby na sobě neměl to své obvyklé tričko.

Přestože sám tvrdil, že chce s Johnem tuhle oblast prozkoumat, nedokázal si představit, že by se tak moc mohl vzdát své kontroly. Už jen ta myšlenka ho znervózňovala.

Taky nesnášel, jak moc se jeho mozek nechal tím rozptýlením ovlivňovat a odkláněl se od případu. To se mu ještě nikdy dřív nestalo.

Případ byl všechno. Vždycky.

Když měl případ, každodenní detaily jako jídlo, spánek a všechny ty nudné a světské záležitosti prostě ustoupily do pozadí… Zvlášť když měl případ jako tenhle – brilantní, oslnivý, zajímavý případ, který si zasluhoval jeho plnou pozornost.

John pro něj byl vždycky cenný a samozřejmě, že je i tentokrát – Sherlock nemohl popřít, že bez něj by byl v téhle chvíli ztracený. Ale někdy John řekl jeho jméno a Sherlock ho najednou slyšel znít úplně jinak – vzdychajícího a lapajícího po dechu. Někdy ho Sherlock držel za ruku a vzpomínal na to, jak držel něco jiného. A někdy Sherlock cítil neuvěřitelnou touhu se na Johna vrhnout a udělat… něco.

Nevěděl, co ve skutečnosti brání jeho schopnosti absorbovat informace, a občas musel Johna požádat, aby mu zopakoval celé části zprávy. Bylo to nepřijatelné a Sherlock nevěděl, co s tím má dělat.V kombinaci s frustrací, že není schopný si přečíst soubor sám a tok informací do jeho mozku je omezený rychlostí Johnova čtení… Když se ho John snažil přesvědčit něco sníst, byl Sherlock už téměř připravený vybuchnout. Hádka, která z toho vznikla, byla nejhorší od chvíle, kdy se Sherlock probudil z kómatu, a dala mu skvělou příležitost upustit trochu páry.

Ona to vlastně nebyla tak úplně hádka, aby byl upřímný. John mu dal jasně najevo svůj postoj a odmítal ustoupit, zatímco Sherlock se vztekal a křičel a byl čím dál tím bezcitnější, když se John stále nehodlal vzdát. Pokud si myslel, že teď, když byly Johnovy city venku, s ním bude mnohem snazší manipulovat, šeredně se spletl.

Věděl, že se k Johnovi včera večer choval hrozně. Vybíjel si svou frustraci na tom posledním člověku na světě, který si to zasloužil.

Znovu Johna pohladil po vlasech.

Cítil se trochu provinile. Celý večer byl mrzutý a nepříjemný, přestože poté, co se najedli, John bez jediného slova opět začal procházet fotografie. Neprojevoval žádnou škodolibou radost nad svým vítězstvím. Pokračoval mnohem déle, než podle všeho chtěl; až dokud Sherlock neslevil ze svých požadavků, a teprve pak se John konečně odebral do postele.

Sherlock zkoumavě vklouzl rukou pod přikrývku… Žádné pyžamo. John se nejspíš prostě svléknul do trenek a trička a potom se zhroutil vyčerpáním.

Sherlock se cítil špatně; což byl další nový pocit, který se mu ale vůbec nelíbil. Co se to s ním dělo? Proč teď musel mít všechny ty pocity? Nedokázal si vzpomenout, že by je kdy dřív měl. Byl to jen vedlejší efekt zranění jeho hlavy?

Tohle jeho spojení s Johnem; to pouto, kvůli kterému se teď cítil tak provinile… Mohla to být jen závislost způsobená skutečností, že teď nedokázal nic zvládnout sám? Jak moc to bylo skutečné a kolik z toho všeho zeslábne, až se mu jeho zrak vrátí a on bude moct být zase normální?

Chtěl s Johnem prozkoumat všechny aspekty fyzického vztahu; někdy měl pocit, že to bylo to jediné, co chtěl. Možná že teď, když už měl veškeré potřebné informace ze složky uložené v mozku, budou mít čas. Ale to, co John říkal v taxíku, byla pravda – Sherlock si stále nebyl jistý.

Najednou mu došlo, že tam jen sedí a hladí Johna po hlavě.

Vstal a potřásl hlavou. Musel být unavenývíc, než si uvědomoval.

Svléknul si všechno kromě trenek, ani se neobtěžoval obléct si pyžamo, a vlezl do postele. Zvednul Johnovu ruku a vklouznul pod ni, takže hlavou spočíval na jeho hrudi.

O chvíli později už spal.

 

oOOo

 

John se probudil během zlomku vteřiny, najednou v plné pohotovosti.

Bylo ráno. Denní světlo pronikalo pod těžkými závěsy a obkreslovalo siluetu Sherlockovy paže a ramene. Ležel k němu zády. John spočíval rukou na jeho boku a pod prsty cítil teplotu Sherlockovy kůže.

Třásl se.

John několikrát zamrkal, aby se probral. Sherlockův dech byl hrubý a jeho tělo se rozhodně třáslo… Byl to pláč?

John ho viděl brečet už několikrát; krokodýlí slzy, které zmizely stejně rychle, jako se objevily, sotva se Sherlockovi podařilo dosáhnout požadovaného výsledku. Ale John si nedokázal představit, že by ho něco mohlo rozhodit natolik, aby plakal doopravdy.

Ne že by byl Sherlock tak bezcitný, jak se snažil předstírat. Ale raději střílel díry do stěny, než aby si dovolil takovou lidskou reakci jako slzy.

Možná, že měl bolesti?

John se snažil volat jeho jméno, ale nedostal žádnou odpověď. Položil mu ruku na rameno a snažil se ho převrátit na záda, ale Sherlock se jen víc stočil do klubíčka. Začal tiše sténat.

John s rostoucími obavami sklouznul z postele a přelezl na druhou stranu. Sherlock jako obvykle ležel téměř uprostřed, takže tam bylo dost místa, aby se John vešel vedle něj a mohl tak konečně vidět jeho obličej.

Sherlock nebrečel, ale jeho tvář byla zkroucená utrpením. Stále spal, ale nebyl to klidný spánek. John viděl, jak se Sherlockovy oči za jeho víčky pohybují; měl noční můru.

John se k němu přisunul blíž a vzal Sherlockovu tvář do dlaní. Opakoval jeho jméno a snažil se ho probudit – po několika pokusech se mu to konečně podařilo. Sherlock prudce otevřel oči a jeho ruce se kolem Johna pevně sevřely.

„To nic, byl to jen sen, to je v pořádku,“ mumlal konejšivě John.

„Johne?“ Sherlockův hlas se při vyslovení jeho jména zlomil. „Johne, já…“ zmlkl.

Narovnal nohy ze zkroucené polohy, ve které se probudil. Potom se převalil, zatlačil Johna na záda a přesunul se přímo nad něj. Zvedl pravou ruku a pohladil Johna palcem po čele; přejížděl s ním sem a tam, jako by něco kontroloval.

„Sherlocku co se děje?“ zeptal se John a sledoval Sherlockův bolestný výraz vznášející se nad ním. „Byl to jen sen. Jsi v pořádku.Všechno je v pořádku.“

To bylo poprvé, co viděl Sherlocka trpět noční můrou. Přemýšlel, jestli to bylo něco, co se před jeho zraněním stávalo často.

John prudce vydechl, když na něj Sherlock dopadl plnou vahou a zabořil obličej do jeho krku. Zhluboka dýchal a ještě… John ucítil něco mokrého. Na chvíli ho znovu napadlo, že to jsou slzy, ale potom se ho dotkly Sherlockovy rty a jeho jazyk ochutnával Johnovu kůži. Jako by si chtěl pomocí všech svých dostupných smyslů ověřit, že tu John skutečně je.

Zvedl ruce a začal Sherlocka hladit nahoru a dolů po celé délce jeho zad. Po celé délce jeho nahých zad, opravil se. Dovolil si jednou rukou sklouznout níž, pod peřinu, aby si ověřil… Nahmatal lem kalhot, ale jedno ze Sherlockových stehen bylo vtisknuté mezi jeho vlastní a to rozhodně oblečené nebylo. Takže ten lem musel být jenom od jeho boxerek.

Když šel John spát, byl na Sherlocka naštvaný. Byl rozrušený a zraněný, přestože Sherlockovu frustraci, která nakonec vyvolala výbuch, dokázal pochopit.

Od chvíle, kdy se Sherlock probudil z kómatu, Johnovi v mnoha ohledech připadalo, jako by spolu šli sami proti světu… Samozřejmě, že spolu měli několik sporů, ale to spojení mezi nimi nikdy nezakolísalo. A teď se mu zdálo, jako by proti tomu poutu Sherlock bojoval. Jako by se ze všech sil snažil vrátit ke svému starému já, a když mu v tom jeho fyzické omezení bránilo, byl čím dál tím podrážděnější.

Ale přes to všechno ho teď muž, který se mu třásl v náručí, rozhodně potřeboval. A žádné množství hněvu nebo bolesti Johna od téhle skutečnosti nemohlo odvrátit. Pokrčil koleno, plochou nohy se zapřel o postel a přetočil je oba na bok. Natáhl ruce a vzal Sherlockovu tvář do dlaní.

„Chceš si o tom promluvit?“ zeptal se.

Sherlock zvedl ruku a znovu Johna pohladil prstem po čele.

„Byli jsme u bazénu,“ řekl a jeho hluboký hlas byl tichý a chraplavý. „Bylo to přesně tak, jak jsi to popsal, takže nevím, jestli to jsou moje skutečné vzpomínky nebo jsem si tu scénu jen představoval.“

„Dobře. Tak popiš něco, co jsem nezmínil,“ navrhl John. „Co třeba barva závěsů v kabinkách – nemyslím si, že to bylo ve zprávě.“

„Ne, to nebylo,“ souhlasil Sherlock. „Byly modré a červené, střídaly se.“

„Jo, správně,“ potvrdil John. „Takže teď už si na všechno vzpomínáš? Co Moriarty? Protože to by mohlo být užitečné – až do teď ses musel držet jen té verze ‚Jima z IT‘ a já si nejsem jistý, jestli existuje dostatečné množství slov, které by mohlo opravdu popsat, jaký byl, jak moc byl… šílený.“

„Já nevím, Johne,“ řekl pomalu Sherlock. „Část z toho jsou podle všeho moje skutečné vzpomínky, nebo alespoň ta scéna je. A ano, Moriarty tam byl, na chvíli jsem ho zahlédl; tmavý oblek – Westwood?, bílá košile, stříbrná spona na kravatu, ale…“ Sherlock se odmlčel, natáhnul ruku a pevně s ní Johna objal. Naklonil se dopředu a čelem se opřel o to Johnovo.

„Co je?“ zeptal se John. „Co se děje?“

Nenahlásil všechno, co jim tehdy Moriarty řekl. Jen to, co mu v té době připadalo jako zvlášť důležité.

„Vzpomněl sis na něco, co nebylo ve zprávě?“

„Ano, dalo by se to tak říct,“ odpověděl Sherlock a sevřel Johnovo tričko pevněji. „Oba nás střelili.“

John se odtáhl, aby se na něj mohl podívat, ale Sherlockův výraz byl prázdný.

„Střelili nás oba?“ zopakoval bezmyšlenkovitě. „Byli jsme mrtví?“ dodal a okamžitě si přál, aby to neudělal. Sherlock sebou trhl a znovu přejel rukou Johnovi po čele.

V tu chvíli se mu rozsvítilo.

„Střelili mě do hlavy?“ zeptal se. Sherlock přikývl. „Před tebou?“ Další kývnutí. „A tebe?“

„Do hrudníku,“ odpověděl Sherlock. „Byl jsem střelen do hrudníku. Potom jsem se probudil.“

„Dobře,“ řekl pomalu John a jeho pohled automaticky sklouznul na Sherlockovu nahou hruď. Nikdy dřív se jí ještě skutečně nedotýkal, ale teď byla jeho pravá ruka vmáčknutá mezi jejich těly a John ji celou dlaní položil Sherlockovi na hruď. „No, část z toho jsou rozhodně tvoje skutečné vzpomínky, ale druhá část je jen dílem představivosti,“ řekl a ze všech sil se snažil přestat soustředit na teplou kůži pod svou rukou. Proč sakra ten zatracený chlap prostě nenosí pyžamo?

John měl sám na sebe vztek. Ať už se na to podíval z jakéhokoliv úhlu pohledu, bylo pro něj naprosto nevhodné, aby byl v téhle situaci vzrušený. Sherlock byl zoufalý a potřeboval jeho útěchu a porozumění; ne aby ho do břicha tlačila Johnova erekce.

A navíc, potom, jak se k němu Sherlock včera choval a potom, kolikrát se John stal terčem jeho urážek – ne, vážně mu nechtěl poskytnout takové uspokojení z vědomí, jak moc na Johna stále působí. Protože jakmile si Sherlock jednou uvědomí, že mu stačí, aby si sundal kalhoty, a John okamžitě zapomene, o čem že se to vlastně dohadovali, tak bude vážně v prdeli… A ne v dobrém slova smyslu.

Sherlock se na posteli trochu zavrtěl, zvedl pravou ruku a položil ji Johnovi na krk. Palcem jemně přejížděl podél jeho čelisti.

„Chci tě políbit, Johne,“ řekl.

Johnovo srdce vynechalo několik úderů, ale Sherlock pokračoval.

„Chci to, ale já to neudělám, protože jsi měl pravdu… Nejsem si jistý.“

John polkl a přikývl. Věděl, že Sherlock ten pohyb cítil a rozpoznal ho.

„Chci k tobě být upřímný,“ pokračoval Sherlock. „Protože tohle si zasloužíš, když už nic jiného.“ Odmlčel se a sevřel Johna pevněji. „Omlouvám se za včerejšek a za to, co jsem ti řekl.“

Vážně vypadal, jako by mu to bylo líto, uvědomil si John. Rozhodně to nebyl Sherlockův obvyklý výraz; trochu to vypadalo, jako by se objevil na špatné tváři a nebyl si jistý, co tam dělá.

„Vím, že se mě vážně nesnažíš ovládat, bylo to ode mě nefér,“ přiznal Sherlock. „A ty další věci… Byl jsem naštvaný a frustrovaný a vybil jsem si to na tobě, protože jsem věděl, že mě neopustíš.“ Zamračil se. „Musím se změnit,“ rozhodnul. „Dřív bych něčeho takového rozhodně využil – čas od času jsem zneužíval Mollyina poblouznění k tomu, abych z márnice získal, co jsem chtěl, a potom jsem ji prostě ignoroval.“ Znovu se zamyslel. „Vlastně bych to klidně udělal i teď,“ dodal. „Zajímavé.“

Sherlock potřásl hlavou a John fascinovaně sledoval, jak se sám o sobě snaží něco vydedukovat.

„Ale ty jsi jiný,“ pokračoval Sherlock. „To, co ubližuje tobě, bolí i mě.“ Zdálo se, že ho to překvapilo.

Omlouvám se,“ zdůraznil. „A budu se snažit, aby se to už neopakovalo. Záleží mi na tobě.“ Johnovo srdce začalo prudce bít. „Ale já nevím, odkud se ty pocity vzaly a jestli jim můžu věřit.“

Sherlock se k němu přitiskl blíž a rty se lehce dotýkal Johnovy čelisti, když promluvil.

„Takže i když tě chci vážně,“ jeho slova se střídala s polibky, „ale vážně moc skutečně políbit,“ otočil Johnovu hlavu, aby jeho rty mohly pokračovat dál, „budu tvou žádost respektovat a počkám, dokud si nebudu jistý,“ skončil. Políbil Johnův ušní lalůček a potom zvednul hlavu.

„Ještě pořád mě… Chci říct, odpustíš mi?“

John mohl stěží dýchat. Nějaká jeho část si byla vědomá otázky, kterou Sherlock málem vyslovil a skutečnosti, že hloubka jeho citů zřejmě nebyla žádným tajemstvím. Jenomže tok krve do jeho mozku byl podle všeho nedostatečný a John měl problém se soustředit.

„Ano,“ podařilo se mu říct. Zdálo se, že do jisté míry je to dostatečná odpověď na obě otázky.

„Chceš ještě spát?“ zeptal se ho Sherlock a rozptýlil tak těch pár mozkových buněk, které se Johnovi podařilo dát dohromady. „Já jen, že potřebuju přemýšlet a docela rád bych to dělal tady, s tebou, kdybys chtěl spát ještě o trochu dýl?“

John se roztřeseně nadechl a snažil se přestat vidět dvojsmysly v každé druhé větě a dát se dohromady.

„Chceš říct, že se chceš mazlit?“ zeptal se.

„Nevadí ti to?“ chtěl vědět Sherlock. „Všechny informace už mám tady.“ Poklepal si na spánek. „Díky tobě,“ dodal a políbil Johna ze strany na hlavu. „Jen ještě potřebuju chvíli, aby se mohly vstřebat.“

John zvažoval své možnosti. Nehodlal si nechat ujít příležitost strávit několik hodin v náruči polonahého Sherlocka. Zvlášť po zjevném nedostatku kontaktu v posledních několika dnech. Bohužel si byl docela jistý, že jeho erekce sama od sebe jenom tak nezmizí. Což by ze začátku bylo nepohodlné a nakonec zatraceně nepříjemné.

„To zní skvěle,“ řekl. „Nech mě, ať se osvěžím a dám si rychlou sprchu; vrátím se za deset minut.“

Sherlock se zatvářil pochybovačně. „Obvykle ti to trvá patnáct,“ upozornil ho.

John se podíval dolů a pro jednou byl vděčný, že Sherlockovy oči nemohly sledovat jeho pohled.

„Myslím, že deset bude stačit,“ řekl. „Možná míň.“

 

oOOo

 

Když zavolal Lestrade, John byl vzteky bez sebe zjištěním, že se probudil z hlubokého spánku. Nebyl naštvaný, že se probudil; byl naštvaný, protože zjistil, že právě prospal tři hodiny, které mohl strávit mazlením s polonahým Sherlockem. Vyčerpání, které se v něm za poslední dvě noci nahromadilo, na něj dolehlo sotva pár minut poté, co se vrátil ze ‚sprchy‘.

Nicméně se zdálo, že Sherlocka hovor potěšil, a okamžitě požadoval, aby John vstal z postele a postavil na čaj.

„Změna nám udělá dobře, Johne,“ přesvědčoval ho Sherlock. „Musíme na chvíli vypadnout z bytu.“

John dupal po kuchyni a mumlal si pod nos, zatímco připravoval čaj a nějaké tousty. Konečně uslyšel, že se Sherlock začal hýbat. Poslouchal, jak vstal z postele a oblékl se. Když se pak objevil v kuchyni, vypadal stejně perfektně jako vždycky.

Jak to udělal? Přemýšlel naštvaně John. Dokonce i slepý vypadal Sherlock líp a upraveněji, než on sám dokázal ve svůj nejlepší den.

Sherlock měl na sobě další košili s rozhalenkou. Jeho klíční kosti byly odhalené a dlouhý krk vystavený všem na odiv; nosil ten člověk vůbec někdy kravatu?

John přemýšlel, jestli bude mít před odchodem ještě čas na další sprchu.

„Připravený, Johne?“ V Sherlockově hlase zazněl ostrý podtón, ale jeho tvář neprozrazovala nic jiného, než zdvořilý zájem. Svůj toast si od něj vzal bez stížností, přestože tentokrát na tom John netrval.

Zdálo se, že je Lestrade rád, že je vidí na místě činu. Byli v opuštěné kancelářské budově.

„Přál bych si, abych vám zavolal dřív než kvůli té záležitosti s chůvou,“ řekl a přejel pohledem z jednoho na druhého. „Mohli jste nám ušetřit spoustu času, ale neuvědomil jsem si, že bys ještě…“ odmlčel se. „Chci říct, nemysleli jsme si…“

„Skončils?“ vyštěkl Sherlock. John mu nabídl omluvný úsměv, ale Sherlock už ho pobízel kupředu a netrpělivě ho tahal za paži.

„Omlouvám se,“ řekl John přes rameno. „Myslím, že dneska spal na špatné straně postele.“

„Já jsem byl uprostřed jako obvykle,“ odsekl Sherlock, zatímco spolu kráčeli do středu místa činua vůbec se neobtěžoval ztlumit hlas. „Byl jsi to ty, kdo spal na špatné straně.“

Kolem nich se okamžitě rozhostilo ticho. Obočí všech přítomných vystřelilo vzhůru a policisté si mezi sebou vyměňovali tiché pohledy: ‚Vážně to právě řekl?‘

John byl trochu v rozpacích. Přestože by byl se Sherlockem rád v otevřeném vztahu, o něčem takovém spolu ještě vůbec nemluvili a nebyl si jistý, jestli si Sherlock uvědomoval následky.

„Tělo, Johne?“ vyzval ho Sherlock, naprosto lhostejný k lavině drbů, kterou právě spustil.

Lestrade vykročil vpřed a vrhl na Johna tázavý pohled, než začal vysvětlovat, že se jedná o neidentifikovatelné tělo, které ten den nalezli.

Poté, co měl John svou část za sebou a jeho popisovací povinnosti byly splněny, prostě ustoupil a sledoval, jak Sherlock mluví s Lestradem a Sally. Byl šťastný, že ho vidí zase zpátky ve svém živlu. Až do chvíle, kdy se za ním ozval sarkastický hlas.

„Slyšel jsem, že jsi byl povýšen.“

Byl to Anderson. Zrovna dorazil na místo činu a podle všeho nebyl zrovna nadšený zjištěním, že Sherlock opět zasahuje na jeho území.

John se napjal. Nikdo po něm vysvětlení toho Sherlockova komentáře nepožadoval přímo a on si nebyl vůbec jistý, jak by na to měl reagovat.

„Z poskoka na vodícího psa, jestli tomu správně rozumím?“ pokračoval ten slizoun a John vydechl úlevou. Takže nejnovější drby Anderson ještě neslyšel; byl prostě jen stejně otravný a nepříjemný jako vždycky.

V tu chvíli Sherlock otočil hlavu a bylo jasné, že ho hledá.

„Johne!“ zavolal.

Anderson si odfrkl.

„Hele, víš, že to říká úplně stejně, jako by volal: ‚Přines!‘?“ zeptal se. „Myslím, že ‚pes‘ na to sedí.“

„Jdi do prdele, Andersone,“ odpověděl John a vykročil dopředu, aby se znovu připojil k Sherlockovi. Sotva se přiblížil, oči jeho přítele se zúžily a Sherlockova pozornost byla jasně zaměřená za něj.

„Nemluv, Andersone, zníš jako idiot,“ řekl hlasitě. Vydal se jeho směrem a cestou se natáhl pro Johnovu ruku.

„I když soudě podle seržantky Donovanové se zdá, že ti musím poděkovat, že ses rozhodl používat méně nepříjemný deodorant.“

Zastavil se, takže teď stál přímo před Andersonem a zhluboka se nadechl.

„Ach, moje chyba,“ řekl a potřásl hlavou. „Takže se zdá, že bych měl Sally pogratulovat za zlepšení jejího vkusu pro muže, i když ve skutečnosti…“ otočil se k Sally, která měla ve tváři výraz absolutní hrůzy, „možná budete chtít zvážit nosit si své vlastní hygienické potřeby, jestli se chystáte pokračovat ve svých nočních setkáních.“

Od té chvíle už šlo všechno jenom z kopce. Jakmile jim Sherlock oznámil, na co přišel, byl John rád, že odtamtud mohli vypadnout.

Cesta taxíkem domů byla nepříjemná. Sherlock celou dobu mlčel, hlavu měl skloněnou dolů a ruce u sebe. Ale Johnovi to nepřipadalo jako ten druh výrazu, který Sherlock měl, když přemýšlel.

Vypadal neklidně. Byl příliš nervózní a napjatý; jako by i sebemenší šťouchnutí mohlo vyvolat explozi nepředstavitelných rozměrů. A po tom Sherlockově včerejším výbuchu John rozhodně neměl žádnou chuť si to zopakovat.

Sotva vešli do bytu, John za nimi zavřel dveře obývacího pokoje a udělal po místnosti několik kroků. Sherlock se k němu otočil.

„Podívej se,“ řekl mu John. „Vím, že jsi kvůli své současné situaci naštvaný a vím, že je to těžké.“ Sherlockova tvář sebou při těch slovech škubla, ale téměř okamžitě znovu nasadil prázdný výraz.

„Ale tohle už je moc,“ pokračoval John. „Včera ses ke mně choval hrozně a ano, vím, že ses omluvil, ale ve skutečnosti jsi mi nevysvětlil proč. A potom jsi byl na Andersona ještě horší než obvykle – jo, fajn, tohle mi až tak nevadí. Ale chudák Sally si to nezasloužila.“

Studoval svého přítele a hledal nějaké vodítko, které by mu napovědělo, co způsobilo tuhle Sherlockovu neustálou podrážděnost a vznětlivost.

„Co máš za problém?“ zeptal se.

Sherlockova frustrace prolomila jeho prázdný výraz. Jeho čelist byla napnutá a John sledoval, jak se ruce jeho přítele ruce zaťaly v pěst; zdálo se, že se snaží uklidnit. Pokus byl podle všeho neúspěšný, protože Sherlock udělal krok vpřed, až stál přímo před Johnem.

„Ty jsi můj problém!“ vykřikl, dramaticky se otočil a ušel několik kroků opačným směrem.

John couvnul. Měl pocit, jako by dostal ránu do břicha.

Než se tím příšerným pocitem mohl začít zabývat, byl Sherlock znovu přímo před ním. Natáhl se, aby nahmatal Johnova ramena a přitlačil ho ke zdi.

„Jsi v mé hlavě,“ řekl a jeho hlas byl napjatý. „Nemůžu přemýšlet. Nemůžu se soustředit. Vytěsním to, ale ty se vždycky nějak dostaneš zpátky. Pořád musím myslet na…“ Prudce odtáhl ruce a vrazil si je do vlasů. „Doháníš mě k šílenství!“ Znovu se od něj odvrátil.

John se cítil líp. Mnohem líp. Vlastně se takhle dobře necítil už dlouho.

„Co ode mě chceš, Sherlocku?“ zeptal se ho jemně a očima přejel napjatou postavu před sebou. Jestli se Sherlockova zvědavost začínala měnit v touhu, to poslední, co John chtěl, bylo ho odradit.

Sherlock k němu stál pořád zády, ale zavrtěl hlavou.

„Já nevím, Johne,“ připustil a zdálo se, že se po svém výbuchu trochu uklidnil. „K čemu mi je můj mozek teď? Vím, že něco chci, ale já ani nevím, co to je.“ Otočil se a klesl na opěradlo pohovky.

„No, jestli chceš slyšet mou diagnózu,“ začal John a Sherlock rychle zvedl hlavu. Zřejmě doufal, že pro jeho symptomy existuje nějaké lékařské vysvětlení. „Řekl bych, že trpíš klasickým případem modrých koulí.“

Sherlock se zatvářil nechápavě a John si povzdechl.

„Sexuální frustrace,“ vysvětlil a udělal několik kroků vpřed.

„Vím, že tě ta masáž vzrušila, ale to bylo před…“ Musel se zamyslet, protože posledních pár dní mu v hlavě trochu splývalo dohromady. „Čtyřmi dny,“ vypočítal. „Když jsi byl potom ve sprše, masturboval jsi alespoň?“ zeptal se bez obalu.

Sherlock otevřel pusu a na jeho tvářích se objevil slabě růžový nádech.

„Já ne… Chci říct… Ano, ale málokdy při tom…“ John fascinovaně přihlížel, jak se růžová barva začala rozšiřovat. „Ne,“ odpověděl konečně Sherlock a zavrtěl hlavou.

Johnovo obočí se téměř dotýkalo linie jeho vlasů, ale nakonec se mu podařilo udržet klidný tón.

„Dobře. Fajn,“ řekl, jako by si nemyslel, že to patřilo do první desítky ‚divných věcí‘ na seznamu každého člověka.

„Tak dál… Ta cesta taxíkem byla dost intenzivní, a potom jsi mě to odpoledne udělal.“ John se zamyslel. „Abych byl upřímný, tehdy jsem se na tvoje reakce moc nesoustředil,“ přiznal. „Ale ležel jsem na tobě zády a jsem si docela jistý, že jsi byl alespoň trochu vzrušený – nemám pravdu?“

Sherlock vypadal, jako by radši dělal téměř cokoliv jiného, než aby vedl tenhle rozhovor, ale potom narovnal ramena a přikývl.

„A potom jsi s tím nic neudělal?“ zeptal se ho John. „Ty jsi ne…“

„Ne,“ zazněla okamžitá odpověď.

„No, tak tady to máš,“ řekl John s výrazem člověka, který jen zkonstatoval zjevné.

Sherlock se pořád tvářil zmateně. Především rozpačitě, ale stále zmateně. John si povzdechl. Jak může být dospělý člověk takový ignorant? Pak si vzpomněl na sluneční soustavu a obrátil oči v sloup.

„Ty svoje tělo navnadíš, ale potom mu neposkytneš uvolnění,“ vysvětlil. „I když,“ dodal zamyšleně, „kromě toho mazlení dneska ráno jsme posledních pár dní nic nedělali. Takže bych si myslel, že teď už by to mohlo vyprchat.“

Sherlock si odfrkl.

„Když už nic jiného, je to čím dál tím horší,“ řekl. „Ty jsi dnešní ráno prospal, ale já jsem si právě uvědomil, že je stále obtížnější se soustředit na cokoliv jiného, než na tebe. A teď se zdá, že mi stačí tě jenom ucítit a jsem…“ odmlčel se a neurčitě mávl rukou, ale už jen ta samotná slova stačila na to, aby se Johnova pozornost zaměřila k jeho rozkroku. Sherlock seděl, takže těžko říct.

John se přesunul blíž k němu, až byl na dosah Sherlockovy ruky a slyšel jeho ostrý dech. Sherlock ho chytil za boky a přitáhl si ho dopředu. Potom se naklonil a opřel se čelem o Johnovu hruď.

Udělej něco, Johne,“ řekl. Tón jeho hlasu byl někde mezi prosbou a příkazem.

John vzal Sherlockovu tvář do dlaní a zvedl ji. Potom přistoupil blíž, až byli pevně přitisknutí k sobě. Cítil, jak ho Sherlockovy dlouhé paže objaly okolo pasu a pevně ho držely.

Zatraceně, pomyslel si, když se jejich těla setkala. Sherlock nežertoval.

Věděl, jak roztřeseně bude jeho hlas znít, ale stejně promluvil.

„Dobře,“ řekl. „Tohle je rozhodně problém, který je potřeba vyřešit. Když už nic jiného, tak aby sis pročistil hlavu.“

Zhluboka se nadechl a trochu se zaklonil, aby mohl vidět Sherlockovu tvář. Ten pohyb způsobil, že se jejich boky přitiskly blíž k sobě, a oba zasténali.

„Zdá se, že jedinou otázkou zůstává, jestli se s tím chceš vypořádat sám,“ PROSÍM, NE! Snažil se, aby jeho myšlenky byly tak hlasité, jak jen to bylo možné, „nebo jestli bys chtěl podat pomocnou ruku.“ Bylo to dost jasné pro někoho tak nezkušeného, jako byl Sherlock?

Nejlepší bude vyjádřit se jasně, rozhodl se John.

„Nebo, však víš…“ dodal. „Pusu?“

 

 

Reklamy

40 komentářů Přidejte váš

  1. PharLap napsal:

    Jedna noc plna nudy, povolny pocitac a jedna ne zrovna vhodna myslenka. Jsem tady… Pak uz jen 24 hodin (doslova) a nemuzu prestat. (Uprimne jsem nemohla od prvni jednorazovky na ktere mi spocinul zrak (Studie: Sherlock)) Jakpak mi tohle muzete udelat? Uz dlouho se mi nestalo, ze bych takovou dobu hltala jednu povidku za druhou. Nebo abych snad precetla 12 (na prvni pohled, pak clovek prijde na opak) neskutecne dlouhych kapitol na jeden nadech (nezridka kdy doslovne). A porad mam tak nejak malo. Takze mi nezbyva, nez zatleskat. Jsem tu teprve jeden den, a uz jsem mela mela tu cest poznat vychazejici hvezdy na nebi znamem jakozto JohnLock fanfic. Tleskam!

    1. miamam napsal:

      No vida, k čemu občas vede nuda, člověk si začne rozšiřovat obzory, a nakonec se taky nakazí touhle johnlock nemocí… 😛 Jsem ráda, že je ti to všechno málo, zase klidně přijď na svačinu nebo na večeři, pochutnat si na dalších mňamkách. 😉

      1. PharLap napsal:

        Neboj 🙂 Vracim se kazdy den. Dohanim co jsem zmeskala 😉

  2. Liah napsal:

    Ach, shit, shit, shit! Och, ja chcem vediet, co bude dalej!

  3. Elis napsal:

    Chudák frustrovaný Sherlock, ale John to s ním taky rozhodně nemá někdy lehké. Tenhle příběh patří mezi nejlepší, které jsem kdy četla.Má v sobě takové neobvyklé kouzlo… něco, co mě nenechá přestat číst 😀 O to víc jsem vděčná za překlad 🙂 Je to prostě úžasné! Strašně, strašně moc děkuju. Odvádíš/odvádíte skvělou práci 🙂
    Jednoduše řečeno: Máte o jednoho stálého a nadšeného návštěvníka víc 😀 zbožňuju to tu 🙂

    1. Katy napsal:

      😀 Jejda děkuju, vážně 🙂 Mě vždycky strašně moc těší něco takového slyšet (číst) Doufám, že se ti tu bude líbit i nadále 😉

  4. Hanička napsal:

    DĚKUJU…za tuhle úžasnou kapitolu 🙂

    1. Katy napsal:

      I já děkuju ;))

  5. kamivon napsal:

    chudáček zmatený a frustrovaný Sherlock 😛 , ještě že má Johna, aby mu to vysvětlil . jen ten konec, zase !!!
    krásné, díky

    1. Katy napsal:

      Děkuju 😀

  6. Eliška napsal:

    Ó bože to jsou infarktový konce!!! Nechce se mi věřit, že by Sherlock nikdy… ani sám, ale Sherlock je Sherlock… 🙂 kde by vzal čas se zabývat něčím tak podřadným jako sexuální frustrací, když jsou na světě daleko zajímavější věci jako například 243 druhů popela 😀 Nemůžu se dočkat, jak se s tímhle problémem vypořádají 😉 A tvůj překlad je jako vždy nepřekonatelnej!

    1. Katy napsal:

      Děkuju. Moc. 😀 Červenám se (a usmívám jak blbeček, mimochodem :D) Jo, Veritiny konce nemaj chybu… 😀 A Sherlockova frustrace… Ehm, líp bych to nepodala 😛 Až doteď byl popel přece jen důležitější 😉 o.O

  7. tes napsal:

    Ach, doufám že 13 bude už zítra nebo se z toho zblázním. Je to tak krásné Sherlock se nám zamiloval a John ten v tom lítá už od začátku… já tuhle kapitolovku prostě miluji.

    1. Katy napsal:

      😀 Děkuju moc.

  8. Baru napsal:

    Budu se opakovat, ale opět palec nahoru a úsměv od ucha k uchu za překlad 🙂 Netušíš (nebo kdokoli jinej) jestli se slovní spojení „blue balls“ 😀 překládá do češtiny nějak „oficiálně?“ Často nemam problém s tím, co maj věci znamenat, jako spíš s tím jak to pak říct tak nějak hezky česky 😀 A pomocná ruka *echm* *echm* na závěr, to je perlička 🙂

    1. miamam napsal:

      S dovolením se do toho vložím – ani Anglicko-český slovník sexu (nedělám si srandu, jeden takový mám 😉 ) nemá pro tohle slovní spojení český výraz, jen vysvětluje, o co jde (i když je to pochopitelný, že :D). A pánové nám na dotaz, jak by to řekli česky, taky moc neporadili… 😀 Kdyby se přece jen našel někdo, kdo by věděl, jak tomu říkat česky, tak sem s tím. 😀

      1. Baru napsal:

        Vážně existuje anglicko-český slovník sexu? 😀

      2. Kayla napsal:

        Ale aj mňa by zaújma či ten slovník nauzaj existuje. 😀

      3. miamam napsal:

        Existuje, mockrát mi teda nepomohl (buď jsem zkažená, nebo naopak nepřekládám tak drsné věci, co by ten slovník obsáhl :D), spíš mě občas pobaví, když do něj nahlédnu. Jenže koupit se nikde nedá, vyšel v malinkém nákladu a mám ho díky kalerme, co mi ho sehnala z jedné přednášky o sexu v překladatelství, kterou vedl autor slovníku. 🙂

      4. Katy napsal:

        No, vidím, že se tu rozjela opravdu zajímavá konverzace 😀 Baru, děkuju za koment 😉 Abych pravdu řekla, tak normálně nesnáším, když se některé ustálené slovní spojení překládají doslova, ale tady jsme bohužel s rozumem v koncích 😀
        Btw. Fakt existuje anglicko-český slovník sexu? 😛

  9. Kayla napsal:

    Ty kokso 😀 Tak po takejto kapitole vždy aspoň 5 minút výdych, nádych 😀 Ešte, že to nečítam pred školou lebo by som sa tam usmievala ako nahúlená veverička 😀 No ale ten koniec je fakt peklo 😦

    1. Katy napsal:

      😀 Děkuju

  10. Benny napsal:

    Sexuální frustrace..na obou stranách..to jsou pošuci 😉 Nenapadlo Tě někdy,že za Sherlyho nevybíravý jazyk muže sexuální deprivace? Katy,moc díky a pokračovat by to mohlo orálem 😉

    1. Katy napsal:

      😀 Souhlasím… 😛 Ve všech směrech

  11. Gabriela Watson napsal:

    Tohle je moje nejoblíbenější kapitola! Četla jsem ji asi už pětkrát? prostě ji miluji…
    A pak ten šílený konec!!! Za to bych autorku vážně uškrtila, ale snad se tu třináctka objeví… brzy? 😀
    Děkuji za úžasný překládek!
    S láskou Sal.

    1. Katy napsal:

      Děkuju 😉 Jo, já tu kapitolu taky zbožňuju 😀 To se (občas) překládalo skoro samo, ne jako třináctka 😀 Verity je skvělá autorka
      Díky,
      S láskou Katy

  12. Domča napsal:

    O ty moj boze..to mame za sebou zas uzasnu kapitolku 🙂 😀 a ten koniec? to ma byt akoze co, preco to len nechat take otvorene? :/
    Ďakujeme Katy .)

    1. Katy napsal:

      Jej děkuju 😀 moc
      Katy

  13. Vlk napsal:

    Katy a miamam, děkuji moc za poděkování a ještě více děkuji za další část této neskutečně nádherné povídky. Četla jsem ji na dvě části, abych byla ještě více napnutá a mezitím jsem uklízela dřevo na zimu – to víte děvče z vesnice. Budu se moc těšit na další část a i na další povídky, překlady, mini-povídky a tak. Jsem ráda za tyto stránky.

    1. Katy napsal:

      Děkuju Gábi 🙂 a miamam určitě taky. Já jsem vždycky nadšená, když sem přibude někdo nový 😀 takže jsem ráda, že se ti tu líbí 😀 Snad bude i nadále 😉
      Katy

      1. Vlk napsal:

        Mně se u vás bude líbit pořád. Nenapadlo mě, že si zamiluji johlock povídky (tedy především ty vaše) a také mě nenapadlo, že si díky seriálu Sherlock strašně moc oblíbím Sherlocka Holmese jako literární postavu. Jako znala jsem ho, ale vůbec mě nezajímaly knihy ani filmy s jeho postavou. A najednou se objeví seriál BBC, který jsem viděla poprvé od druhé řady letos na čt 2 a naprosto mu propadla. Takže jsem si oblíbila Doctora Who – Sherlocka – Sherlocka Holmese. Už má doma 3 romány ve dvou knížkách (první, třetí a čtvrtý) a chybí mi ještě Podpis čtyř.
        Gábina Fůrová.

    2. miamam napsal:

      Přesně tak, jak říká Katy, za nové tváře, kterým se tu i líbí, jsem fakt moc ráda! 🙂 díky 😉

  14. Liss napsal:

    Frustrovaný Sherlock není nic neobvyklého, i když se to týkalo převážně jeho slepoty. A teď je chudák krom toho ještě vynervovaný z nedostatku fyzického kontaktu. Nemá to lehké (ale to ani John, musí snášet náladovost svého milého, hádky, které zabolí a když to konečně vypadá na sladké usmíření, tak ho prospí :D). Ráno v posteli bylo pro oba znepokojující, Sherlock asi poprvé v životě poznal jaké to je se o někoho bát a mít strach ze ztráty milované osoby. A John v něm probouzí lidskost, které si oba užijí až až (nedalo mi to a nakoukla jsem do originálu na další kapitolu :)) Děkuji, že stále překládáš, já bych na to asi neměla nervy 😀 🙂

    1. Katy napsal:

      Na tom, že to ti dva nemaj jednoduché se nás tu shodlo víc 😉 Ale kdyby šlo pořád všechno jako po másle, pak by přece nabylo o čem psát 😀 Ale i já bych byla pěkně naštvaná, kdybych se probudila a zjistila, že jsem prospala mazlení se Sherlockem Holmesem 😛
      Jo to ráno… No, Sherlock si už tu hrůzu prožil přímo u bazénu… Chudák… NO jo, nemaj to spolu lehké 🙂
      …Děkuju

  15. Lex-san napsal:

    Tak toto byla zabijácká kapitola jak pro mě jako čtenáře, tak pro chudáka Sherlocka (jo a taky John to neměl nijak jednoduché 😛 )
    Sherlockovo sebe-hodnocení a jeho následné chování bylo úžasné, stejně jako jeho marná snaha, proti jeho vlastnímu tělu ;-).
    No a konec to zabil 3:). Už teď jsem zvědav na Sherlockovu reakci.
    Díky za kapitolu :).

    1. Katy napsal:

      😀 Děkuju moc. Jo, věřím že pro Sherlocka to fakt nebyla zorvna procházka růžovým sadem… City nejsou zrovna jeho parketa, no 😀 (no a co mají říkat chudáci Yardisti??) 😀
      Sherlockova reakce bude… no zajímavá. 😛
      Díky

  16. Agent-Provocateur napsal:

    Takhle těsně před to ukončit? Ach! To mě zabije. Ale jinak krása nesmírná!

    1. Katy napsal:

      Já si ten konec nevymyslela 😛 Ale není to takhle koneckonců lepší?
      Děkuju 😉 😉

  17. Hellen napsal:

    Tak se po velmi dlouhe dobe musim opet vyjadrit, protoze tato kapitola byla naprosto dokonala. Ac tedy uz na zacatku mi doslo ze cist ji rano uprostred olomouckeho namesti u male snidane asi nebyl uplne dobry plan ;D Jestli me nekdo pozoroval jak se chvilkama nevedomky blbe usmivam nad mobilem, tak musim byt za nejvetsiho blazna. Vazne dekuji 😉 Ale uz se moc tesim na pokracovani, protoze bude zajiste velice zajimave 🙂

    1. Katy napsal:

      Ha to se mi u čtení některých povídek taky stává 😀 Tak neboj, blázni tu chodí minimálně dva 😛
      Moc děkuju. Ani netušíte, jaké to je přijít po tak dlooouhém dni končeně domů a potom si přečíst vaše komentáře. Teď jsem to já, kdo se usmívá jak blbeček 😀 Děkuju

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s