Případ pražského domu: 6. kapitola

Upřímně, jsem z toho v rozpacích, protože takovou odezvu jsem vážně nečekala, ale nemůžu říct, že by mě to netěšilo!😀 Tolik úžasných komentářů? Tlemila jsem se nad nimi jak sluníčko, jste neuvěřitelní… ♥

John se vydá pátrat po okolí prázdného domu, zatímco Sherlock zůstává na hotelu… s Viktorem.

 

 

6. kapitola

 

John se pomalu probal ze snu, který nebyl ani nijak zvlášť živý, ani nebyl noční můrou. Kupodivu. Užíval si ten vzácný pocit, kdy si ještě pamatujete zbytky snu, který byl úplně obyčejný, než se poslední vzpomínka rozplynula. V pokoji bylo ticho, až na pravidelné oddechování dvou lidí a tichounké hučení minibaru nebylo slyšet nic. Pootevřel oči a několikrát pomalu zamrkal. Venku se pomalu rozednívalo. Možná se mu ještě podaří na chvilku usnout. Měl dojem, že bude potřebovat mnoho energie na to, aby se vypořádal s „na smrt nemocným“ Sherlockem.

Otočil se z boku na záda a pak na druhý bok, oči zase zavřel a povzdechl si. Pak mu došlo, že v tom okamžiku, kdy je měl ještě rozespale otevřené, viděl Sherlocka, jak se na něj dívá.

S trhnutím oči znovu otevřel a díval se přímo do zkoumavých šedých očí, nehybný výraz Sherlockovy tváře byl jak ledová sprcha. John byl v tu ránu úplně vzhůru. Potlačil vyjeknutí, nepodložený strach, že jeho přítel vedle něj leží mrtvý; ještě pořád se nepohnul. V duchu si pak vynadal do volů, když se Sherlockovy zornice stáhly, několikrát mrknul. Zjevně svoji pozornost upoutal k Johnovi.

Ta vzdálenost mezi nimi začala být najednou nepříjemná. Dívat se z dvaceti centimetrů do obličeje někoho, po kom tajně toužíte, nebylo ani trochu bezpečné. John zavřel oči a znovu se překulil na záda. Sherlock pochopil, že jde o nějaký únikový manévr, narovnal svou hlavu, aby se díval znovu do stropu, a povzdechl si. Ležet tak dlouho na zádech bylo neskutečně úmorné. Přišel si víc vysílený, než když si šel lehnout, a to byl tehdy ještě nadopovaný léky z nemocnice.

John mlčky vstal a přešel k oknu, aby ho otevřel. Nechal ventilačkou proudit ostrý ranní vzduch, každý nádech byl pro něj jako hrnek čerstvého čaje. Osvěžující. Zakroužil rameny a hlavou, setřásl poslední zbytky spánku, odešel na záchod.

Ještě než zavřel dveře, měl dojem, že slyší Sherlocka mluvit, ale bylo to tak tiché, že dost dobře mohl mluvit jen k sobě.

Sherlock se zamračil. Nevěděl, co ho vlastně přimělo říct „Dobré ráno“, když John evidentně nestál o žádnou komunikaci. Jedna jeho část mysli prostě nařídila ústům, aby to vyslovila. Díky bohu byl dost bdělý na to, aby to nakonec aspoň vyslovil tiše. Podle absence jakékoli reakce soudil, že to John při zavírání dveří přeslechl.

Opatrně se posadil, poodhrnul deku. Zatnul zuby a zkusmo nepatrně pohnul nohou v kyčli. Kotník bolel, ale nebyla to ta ostrá bolest jako včera. Zajímavé. Střelil pohledem ke koupelně a pak znovu ke kotníku. Zahýbal prsty u nohou, protahující se a stahující se svaly mírně hýbaly i pokožkou kolem kotníku – tolik cítil. Noha byla samozřejmě fixovaná v pevné bandáži, takže nebylo nic vidět.

John po chvíli vylezl z koupelny a přešel k Sherlockovi, posadil se na postel.

„Mělo by to být lepší. Je to lepší?“ zeptal se a pátravě se podíval na Sherlocka.

„Ta bolest není tak hrozná jako včera,“ přitakal.

„Podívám se na to.“ John povytáhl nohavici do půli lýtka a začal opatrně povolovat řemínky bandáže. Otok byl ještě trochu znatelný, ale Sherlock už aspoň neměl místo nohy kopyto. John vztáhl prsty k nártu a pak se zarazil.

„Jsi lechtivý?“ zeptal se nejistě. Sherlock jen zavrtěl hlavou. John přikývl a jemně položil své prsty na Sherlockův kotník, drobnými doteky zkoumal, bylo to téměř jako by hladil. Sherlock nejdřív překvapeně zamrkal a po chvilce se přistihl, že skoro nedýchá.

John ruce zase stáhl.

„Vypadá to dobře.“ Přísně se na něj zadíval. „Ale to neznamená, že už se o tu nohu budeš opírat. Pokud nechceš do konce života kulhat -“

„Přeháníš,“ zamumlal Sherlock.

„Myslíš?“ John se ušklíbl. „Hm. Představa, jak místo těch svých ultra dlouhých kroků děláš poloviční kvůli tomu, že jednu nohu skoro taháš za sebou…“ John přimhouřil oči, jako by v duchu sledoval film, a Sherlock se zamračil. „Aspoň bych za tebou nemusel pořád tak běhat.“

„Ono ti to neuškodí. Máš mnohem pomalejší metabolismus než já, ještě ti ten pohyb prospěje.“

John se nenechal nachytat a pokračoval: „To by ti nevadilo, že by ten tvůj cool vzhled narušovala křivě srostlá kulhající noha?“ Věděl, že teď už trochu přehání, ale raději Sherlocka úplně odradit. Bude si dávat pozor. Snad.

„A tobě by to vadilo?“ Sherlock poposedl a zkoumavě Johna pozoroval.

„Co s tím mám já společnýho?“ zeptal se John nejistě.

„Vídat mě do konce života zchromlého -“ začal Sherlock s úšklebkem a zarazil se. „Totiž…“

John zvolna mrknul. Představa, že do konce svých životů sdílejí cokoli, ho nenapadla poprvé. Šokující bylo, že Sherlock si možná dokázal představit něco podobného.

No, to sotva.

„Do konce. Života,“ řekl pomalu.

„Zapomeň na to,“ zamumlal Sherlock. „Už můžu skákat sám, nebo stále potřebuju doprovod?“

John se dlouze nadechl.

„Jestli se ti už nemotá hlava, posluž si sám.“

Sherlock vstal a odskákal na záchod. John ho pobaveně pozoroval, koutky mu cukaly.

„Nedůstojné!“ zavrčel tiše Sherlock a John se krátce zazubil. Vstal z postele a vyšel na terasu.

Opřel se o zábradlí a rozhlédl se okolo sebe. Praha byla dnes ráno trochu šedá, ale pořád se ta šeď ani trochu neblížila podzimnímu Londýnu. Různé odstíny červených střech starých domů, všechny vypadaly zvláštně malinké z téhle obří budovy, jejich okna tmavé drobné tečky. Věžičky kostelů, černé a světlé; na kopci před nimi byla nějaká věž. Možná rozhledna. Tamhleto vypadalo jako hrad… Trochu. John sklonil pohled. Terasa se s každým patrem kaskádovitě snižovala, dole pod hotelem byl udržovaný parčík. Jejich pokoj se nacházel téměř na jednom konci budovy, která se vlnila v dlouhém volném S. Několik pokojů napravo od nich někdo bydlel, na terase bylo postavené křesílko a na opěrce ležel popelník. Krabička cigaret ležela vedle. Johnovi už začala být trochu zima, přece jen ho před podzimním chladným ránem jeho pyžamo dost těžko ochrání… Vešel zpět do pokoje a Sherlock stál u postele na jedné noze, v ruce mobil a tvářil se soustředěně. John šel zabrat koupelnu.

Dal si rychlou ranní sprchu, nádherně prohřála jeho mírně prokřehlé tělo. Když se pak vrátil do pokoje, Sherlocka nikde nenašel. Dveře na terasu byly ale dokořán a pak ucítil kouř z cigaret.

John vyšel na terasu a uviděl Sherlocka, zády k němu, jak sedí v křesílku, které ještě před chvílí stálo opodál, kolem sebe má omotanou deku, nohu přes nohu. Ta pokrývka kolem něj vypadala jako buclatý nadýchaný kokon. Narovnal ruku, dosud pokrčenou před sebou, a odklepl na zem z cigarety. John si povzdechl. To už tu dlouho nebylo.

Sherlock si tlumeně povídal s tím chlápkem, který ho zaujal tehdy na recepci. Muž zvedl od Sherlocka svůj pohled, změřil si Johna od hlavy k patě, a pak s přimhouřenýma očima dlouze potáhl z cigarety.

„Dobré ráno?“ zeptal se John a ze všech sil se snažil znít příjemně. Přestože byl momentálně celkem nasraný.

A rozhodně to nebylo kvůli tomu chlápkovi a tomu, že se bavil se Sherlockem takovým familiérním způsobem. Vůbec to nebylo kvůli tomu.

Sherlock se trochu otočil, cigaretu pořád volně v prstech, a ani se nesnažil tvářit provinile.

„Zkoušíš, jestli to chutná tak hrozně, jak sis to posledních šest měsíců snažil vsugerovat?“ zeptal se John kousavě a kývnul hlavou k cigaretě.

„Autosugesce je v tomhle případě k ničemu. A tahle je navíc ručně balená… Excelentní tabák.“ Sherlock znovu potáhl.

John na něj nevěřícně zíral. Už se těším, až se ti zas budou kroutit prsty u nohou, jak budeš prahnout po další. A já ti ji fakt shánět nebudu.

Sherlock ho klidně pozoroval.

Muž střelil pohledem k Sherlockovi a pak zas zpět na Johna. Přendal si cigaretu do druhé ruky a natáhl pravičku před sebe.

„Viktor Trevor,“ pronesl s nějakým těžkým přízvukem a křivácky se usmál. John krátce přikývl a ruku přijal.

„Doktor John Watson. Znáte se dlouho? Tady se Sherlockem?“ přinutil se přátelsky usmát, já jsem vlastně úplně pohodový týpek a ptám se JEN TAK, ale celkový dojem, že na Viktora brzy skočí, to akorát umocnilo, protože to byl spíš žraločí úsměv. Viktor překvapeně mrknul.

„Potkali jsme se včera na recepci. A dnes jsem náhodou zjistil, že máme společnou terasu,“ mávnul Sherlock neurčitě rukou. „A taky máme očividně společné zájmy.“

Perfektní. Brzy si snad ještě začnou psát smsky a na večeři asi vyrazí do centra.

„Vážně,“ zamumlal John pochybovačně.

Sherlock poposedl.

„Viktor je policejní detektiv. A ke všemu se umí domluvit jak s námi, tak s místními,“ Sherlock pozvedl obočí.

„Aha. Vy jste odsud.“ Johna tenhle fakt celkem uklidnil. Sherlock nebude mít zájem o nějakého Čecha. Že ne? Zvlášť, když má takový přízvuk. Určitě ho jen trpí, protože ho potřebuje využít.

„Ano. A vy potřebujete tlumočníka a někoho, kdo to tady zná.“ Viktor si založil ruce na prsou, v prstech mu pomalu dohořívala cigareta, a mírně se usmíval. Sebevědomej bastard.

Sherlock mávnul rukou.

„Potřebuju ho tady. Nemůžu ještě chodit a potřebuju zařídit několik telefonátů,“ řekl důležitě. „Ty se zatím vrátíš k domu a prolezeš okolní hospody. Štamgasti, starší generace, pěkné servírky… Zkus z nich nenápadně dostat, jestli o tom domě něco neví. Nebo o jeho nájemnících.“

„To určitě,“ odfrkl si John.

„Co prosím?“ Sherlock se na něj zmateně zamračil.

„To myslíš vážně? Mám jít zkoušet mluvit s někým, kdo mi nejspíš nebude rozumět ani slovo?“

Sherlock přimhouřil oči a přikývl.

„Většina mladých lidí umí anglicky aspoň trochu. A servírky obzvlášť, do některých hospod je ani nevezmou, pokud nemluví i nějakým cizím jazykem,“ řekl Viktor.

John se k němu nakvašeně obrátil.

„Skutečně? A vy tady budete Sherlockovi… pomáhat. Vážně potřebujeme zásah zdejší policie, Sherlocku?“

Sherlock prudce típnul cigaretu do popelníku, který měl uhnízděný v nachumlané pokrývce, a dlouze si povzdechl.

„Viktor má volno a není to nic oficiálního. Proč prostě nejdeš dělat to, k čemu jsi dobrý, zatímco já budu dělat svoji práci?“ zeptal se podrážděně a John se narovnal. Až doteď si neuvědomoval, že je mírně předkloněný, jako by čekal boj.

Teď si připadal, jako by dostal facku.

„K čemu jsem dobrý.“ John se Sherlockovi díval do očí a doufal, že nezní tak pitomě a zraněně, jak se cítil.

Sherlock nic neřekl. John sklonil pohled, krátce přikývl, otočil se a vrátil se do pokoje. Mechanicky došel ke dveřím, ale pak se ještě otočil, že si zajde pro teplejší svetr.

Z pootevřených dveří verandy pak uslyšel mluvit Viktora.

„Vy jste… spolu?“

„Ne,“ odvětil Sherlock po chvíli.

„Aha.“

John si řekl, že nakonec ten svetr vlastně nebude potřebovat, když bude sedět po hospodách. Tiše odešel.

 

**

 

Po několikahodinovém bloudění po okolí domu paní Stonerové John stále na nic kloudného nepřišel. Řada podniků byla už sice otevřená, ale buď v ní sedělo pár štamgastů a obsluha mu pořádně nerozuměla, nebo mu rozuměla, ale pak tam zas neseděl nikdo, koho by se mohl ptát. Blížilo se poledne a on už začínal být pořádně podrážděný, navíc mu tak strašně kručelo v břiše, že to snad museli slyšet i lidi na ulici, které míjel. Ráno z hotelu vyšel bez snídaně. Kdo by měl taky chuť na snídani po tom, co vám někdo dal jasně najevo, že se hodíte akorát k vyřizování pochůzek?

John dlouze vydechl nosem, už asi popadesáté zahnal myšlenku na to, že tady Sherlocka nechá vyřešit případ s Viktorem a že on sám pojede zpátky domů.

Ha, a kdo by tě držel v letadle za ruku, až poletíš sám? Viktor asi sotva.

Ah. Další pajzl před ním. John se rozhodl, že se tu i nají. A pokud to bude třeba, domluví se rukama nohama.

Vešel do nevelké zšeřelé místnosti, kde stál bar s pípou a kde nějaká servírka čistila sklenice utěrkou. Vlevo i vpravo od baru byly průchody; směrem doleva byla značená nekuřácká část. Zprava se ozýval hluk hovoru a když si John všimnul zatím jemného oblaku kouře vycházejícího z průchodu, pochybovačně se podíval doleva. Budoucí zákazníci nekuřácké sekce si asi čerstvého vzduchu stejně moc neužijí.

Přešel k baru a sedl si na vyvýšenou stoličku. Slečna za barem k němu stála zády, rovnala skleničky na police nad sebou. Byla docela drobná a štíhlá, a dlouhé zvlněné blond vlasy měla sepnuté do culíku. Konečně odložila utěrku a otočila se k pípě. John zamrkal. Zezadu to nebylo poznat, ale ofinu blond vlasů měla obarvenou na světle fialovo. Pronikavě modré silně nalíčené oči si jej krátce prohlédly, pak se slečna široce usmála.

Co to bude?“ zeptala se jazykem, kterému John nerozuměl ani slovo. Odkašlal si a poposedl.

„Ehm… Dobrý den?“ zkusil nejistě. Ženě za barem se nepatrně rozšířily oči.

„Dobrý,“ odpověděla. John se nadechl. Pozdrav tu umí každý. Pak už to ale obvykle začíná skřípat. Jenže tahle dívka se nezdála být nervózní z nadcházejícího rozhovoru. „Dáte si něco?“

„Dal bych si něco k jídlu. A asi… pivo.“ Nalačno si ho dávat nechtěl, ale když už je sakra v té Praze…

Slečna přikývla, předklonila se a vylovila z police jídelní lístek. Zatímco John mlčky vybíral, natočila mu Plzeň a postavila sklenici před něj. Pak odešla zkontrolovat zákazníky. John dojel pohledem na konec lístku, kde už začínaly těstoviny a bezmasá jídla.

„Chcete poradit?“ zeptala se slečna, když se vrátila se dvěma prázdnými sklenicemi a začala je vymývat.

„Proč ne,“ usmál se John.

„Dejte si ten hovězí guláš.“ Zapíchla prst do papíru před ním. „Máme ho dobrej, žádný šlachy nebo takový hnusy. Nejlíp s knedlíkem, ty si děláme sami.“

John se značně uvolnil. Tahle holka byla zvyklá hodně mluvit. Díky bohu.

„Tak dobře.“

Žena po něm mrkla a odešla lítacími dveřmi za barem, nejspíš do kuchyně. John si na jednu stranu říkal, že takhle milá musela být ke každému, zvlášť k cizincům, a že on nebude žádná výjimka. Na druhou stranu mu lichotilo, že se na něj tak pěkně usmívá. Byla by přesně jeho typ.

Kdyby… Kdyby.

Upil piva, které bylo na jeho vkus celkem hořké. Ušklíbl se a upil znovu, potlačil zašklebení. Po chvíli se mu ale chuť rozležela na jazyku a docela mu chutnalo.

Slečna se vrátila zpět za bar a začala točit další piva, nejspíš pro ty z kuřácké sekce.

„Tak. Proč jste v Praze? Výlet asi ne. Nebo jo?“ zeptala se a John se usmál.

„Proč bych nemohl být jen tak na výletě?“

Změřila si ho pátravým pohledem, než odložila obě sklenice, aby spadla přebytečná pěna. Roztočila další sklenici a postavila ji vedle na odkapávací mřížku.

„Vy mi nepřipadáte jako samotář. Dlouhodobou partnerku nejspíš nemáte… Nebo…“ Nepatrně se zamračila a mezi obočím se jí objevila vráska. „Nebo jo. Ale asi ne partnerku v tomhle smyslu slova,“ krátce se usmála a v očích jí blýsklo. John seděl jak opařený. Na chvíli měl dojem, že Sherlock na něj nějak nastražil tuhle holku… Ale to je přece blbost.

„No. Není to tak docela výlet a nejsem tak docela sám. Jsem tu s přítelem… Spolubydlícím,“ dodal rychle.

„A vyrazil jste si sám do hospody? Asi ne kvůli ochutnávce českých specialit, hm?“ Znovu popadla roztočenou sklenici a zase do ní chvilku točila, než se pěna opět nakupila.

„Ani ne. Spíš mám spoustu otázek,“ řekl tajemně a žena se zasmála. John si jen maně uvědomil, že začal hladce flirtovat. Pak si kysele připomněl, že by skoro mohla být i jeho dcera, bylo jí tak kolem pětadvaceti.

Jenže jí to očividně nevadilo, tak proč se tím trápit? Nutně potřeboval zlepšit náladu.

„Ale. A čeho se ty otázky týkají? Pražského hradu? Václavského náměstí? Nebo snad něčeho světského?“ prohodila slečna s koketním úsměvem a opřela se o lokty před Johna. Ve výstřihu se jí k sobě namáčkla ňadra a John si nemohl pomoct, zasmál se nahlas tak očividnému flirtování.

„Ani ne. Dost informací je na internetu a tak,“ odpověděl po chvilce.

Slečna pozvedla obočí a našpulila pusu.

„Takže spíš něco vyloženě místního? Protože to bude asi problém, ani místní lidi často neznají místní ulice.“ Znovu se narovnala a dotočila piva. Prstem mávla mezi skleničkami a kuřáckým salonkem a John přikývl, jasně, jděte obsloužit.

Když se vracela, zaplula rovnou do kuchyňky a za minutku se vrátila s kouřícím talířem a příborem v ubrousku.

„Pojďte si spíš sednout sem, na tom baru se nenajíte.“ Položila talíř na jeden z bližších stolů a John si vzal svoje pivko a šel se posadit k jídlu. Žena si sedla naproti němu, ruce složené volně v klíně a s nepatrným úsměvem ho pozorovala, jak si dal do úst první sousto. Maso se jen rozsýpalo na jazyku a John udělal blažené hmmm. Žaludek se znovu mocně ozval, ale teď už ho měl aspoň jak umlčet. Zkusil i kousek toho knedlíku a pomyslel si, že to jídlo nemá chybu.

„Dobrý, že jo?“ zeptala  se spokojeně žena a John přikývl. „Měla bych nápad. Když vy se teď stejně budete chvíli ládovat a ti dědkové odvedle mají čerstvě natankováno, mohl byste se ptát, a jestli bude co, tak já budu vyprávět.“

John si ji trochu pochybovačně změřil, ale neměl co ztratit. Dneska ještě nic kloudného nezjistil.

„Jde mi o jeden určitý dům. Anebo o jeho bezprostřední okolí. Je to v…“ zasekl se, než vylovil z kapsy u bundy papírek s adresou. „Tady. Jen kousek odtud -“

„Jo, já vim, kde je ta ulice.“ Žena se zamračila. „Už nějakou chvíli bydlím ve vedlejší ulici. Asi půl roku nebo tak. Co je s ní?“ Postrčila papírek zpátky.

„Ale nic. Asi tam straší,“ pousmál se John a žena si odfrkla.

„No, to by nebylo tak ojedinělý.“ Založila ruce na prsou a rozhlížela se po lokále. John se zamračil.

„Jak to myslíte?“

„Tohle je starý město. A i když má svoje pěkně načančaný domy, pořád v něm bydlí lidi, který se hádaj, perou a sem tam i zabíjej. Co jste čekal?“

„Ani nevim. Možná něco o tom, že nocí ulicemi prochází přízrak a vydává podivný zvuky,“ John pokrčil rameny a napil se.

„Tak to nevim. Po nocích chodí všude akorát ožralové nebo feťáci. A spousta bezdomáčů, ale jen někde… Přijdou, odejdou, nebo zmizí. To první jsou občas naši zákazníci, a ti ostatní nikoho nezajímaj. Možná se nějakej z nich snaží děsit sousedy?“

„Hm,“ řekl neurčitě John. „Potřeboval bych zjistit něco o minulosti toho domu. Nájemníky a tak. Myslíte, že ti vedle by něco věděli?“ John kývnul hlavou k místnosti, odkud se krom hovoru občas ozývaly taky pleskavé zvuky o stůl. Smích.

„Můžu se zeptat.“ Slečna vstala a odešla za štamgasty, chvíli o něčem mluvili a pak se vrátila s jedním z nich. John dojedl a odložil příbor. Vyčkávavě se zadíval na servírku.

„Tenhle tam prý před nějakou dobou bydlel,“ pokynula na tak sedmdesátiletýho dědu, který si vzal pivní tácek, položil na něj svoji sklenici a sedl si vedle Johna. Servírka si znovu sedla naproti němu.

John ani nevěřil, že na nějakého bývalého nájemníka vůbec narazí.

Děda k němu byl otočený čelem a něco pomalu řekl.

„Prej co byste chtěl vědět,“ přeložila žena.

„Znal tady pán i ostatní nájemníky?“

Žena se ho zeptala a on si odfrknul a dlouze odpověděl. John těkal pohledem mezi ním a ženou. Nakonec se dočkal odpovědi.

„Strašně podrobně mi začal vyprávět, že tehdy se lidi v jednom domě znali všichni, a někdy i z jedný ulice anebo okolí. Jiná doba.“ Pokrčila rameny.

„Takže si pamatuje i na Stonerovy?“ zeptal se John a pozorně sledoval dědovu tvář. Když z ženiných úst zaznělo jméno Stonerových, muž pohledem krátce střelil k Johnovi a zamračil se. Pak přikývl a něco vyprávěl.

John si pomyslel, že té servírce bude muset nechat extra dýško za tlumočnické služby.

„Že to byli divný lidi. S nikým se moc nebavili, všude chodili spolu. Prý byli takoví ustrašení. Sousedi si jich hodně všímali, protože to byl snad jejich dům, kterej jim vzali komunisti, a měli pořád pocit, že jim tihle dva za to něco provedou. O ten barák se museli starat, jako že uklízeli a tak. A říká, že se občas hádali, ale mluvili při tom anglicky. Ostatní si mysleli, že se na ně vytahujou.“

Děda ji přerušil a začal zas něco říkat, mířil občas prstem na Johna a intenzivně se mu díval do očí.

„Páni, tohle je čím dál zajímavější!“ vyhrkla pak servírka a znovu se opřela o lokty a předklonila se. „Jeden čas si ti lidi v baráku mysleli, že oba prostě někam utekli. Půl roku o nich nikdo v ulici nevěděl. Bylo z toho hrozný halo, kdo se bude starat o barák a tak, navíc se měla opravovat střecha, a to měl udělat ten Stoner. Taky se to nějak vyšetřovalo… Ale pak se najednou vrátili, ona se pak zavírala v bytě a skoro nevycházela, a on byl ještě nedůtklivější než dřív. Chodil pracovat do sklepa a celý hodiny tam něco vrtal nebo kutil.“

„Ještě něco? Neví pán taky něco o tom, co se kolem toho domu děje teď?“ zeptal se John.

Děda potom zavrtěl hlavou, když se ho slečna ptala. Prohodil pár slov, pak krátce kývnul Johnovi, vstal, a zas se se sklenicí odebral vedle.

„Ne. Po revoluci se odstěhoval.“

„Hm… Asi budu muset fakt jít zvonit na lidi,“ pronesl John ponuře.

„A nechcete při tom společnost?“ ozvala se žena po chvíli. John zvedla překvapený pohled od sklenice.

„Jsem Lucka,“ natáhla před sebe ruku. „Nebo… Lucy. Co se ti bude líp říkat,“ zakřenila se. John váhavě ruku přijal.

„John. Ale nejsem si jistý, jak dlouho tě to bude bavit. Může to být i docela nepříjemný, zvonit na sousedy…“

„To je v klidu. S cizíma mluvim pořád. Tak. A teď mi řekni, co vlastně děláš, nebo proč tohle všechno potřebuješ vědět. Jsi detektiv?“ vykulila Lucka oči a John se krátce uchechtl.

„No. Spíš takový… Asistent.“ Vzpomněl si na ten studený pohled z dnešního rána, který mu říkal, k čemu se hodí. Pak tu vzpomínku na Sherlocka zahnal a začal vyprávět.

 

**

„Už ti přišel ten mail?“ zeptal se Sherlock pomalým hlubokým hlasem.

Viktor pohledem zkontroloval monitor, zavrtěl hlavou.

„Genealogická studie může zabrat hrozně moc času,“ řekl pak, když listoval telefonním seznamem ve svém mobilu. Krátce pohlédl na Sherlocka, který seděl na pohovce ve Viktorově pokoji, zraněnou nohu přes druhou nohu, ruce pod bradou do stříšky a zíral do prázdna. Nohavici od kalhot měl na té zraněné noze povytaženou, palec vykukoval z dlahy. Když se Viktor podíval výš, viděl distinguovaného Angličana v šedé košili, která mu dokonale padla. Sklouzl očima dolů… Sherlock pomalu vrtěl palcem nahoru a dolů.

„Hm,“ prohodil po chvíli Sherlock jako odpověď, očividně hluboce zabraný do něčeho, co se mu honilo hlavou. Viktor se krátce ušklíbl. Odložil telefon a začal psát něco na notebooku. Hluboce se nadechl a konečně se odhodlal.

„Když spolu nejste, nechtěl bys zajít na večeři?“ zeptal se váhavě.

Odpovědí mu bylo ticho a to i několik vteřin poté, co byla během posledních tří hodin Sherlockova standardní rychlost odpovědí. Znovu se na Sherlocka podíval.

Sherlock své ruce poodtáhl od obličeje a s hlavou nakloněnou nepatrně do strany Viktora zaujatě pozoroval.

„Proč bych to dělal?“ zeptal se tiše. Viktor se opřel do židle, svezl se do strany a opřel si hlavu o dlaň, prsty mírně pokrčené, zlehka položené přes rty.

Když se na něj Sherlock pořád nepřestával dívat, Viktor se usmál a spustil ruku dolů. Přimhouřené kočičí oči upřené na Viktora; Viktor se zachvěl. Provokuješ?

„Nebo ani nemusíme na večeři. Jak chceš…“ odpověděl vrnivě a Sherlock se zamračil. „Ah… Ty chceš, abych to řekl přímo.“ Viktor odložil notebook a vstal, přešel k pohovce a sedl si vedle Sherlocka. Opřel se bokem o opěrku za jeho zády a Sherlock spustil ruce do klína, výraz naprosto prázdný.

„Myslel jsem takovou večeři,“ přisunul se trochu blíž, až se kolenem jemně dotkl Sherlockovy nohy, „kde bychom si dali něco lehkého. Možná nějaký drink.“ Ruku položenou na opěrce zlehka pohladil Sherlockovo rameno. Sherlock přimhouřil oči.

A podíval se Viktorovi na rty.

Viktor se v duchu vítězně usmál.

„Pak bychom šli ke mně…,“ pokračoval vláčným hlasem, levou ruku položil Sherlockovi na koleno. Sherlock se tiše a prudce nadechl nosem. „A řešili bychom něco jiného než případ. Co říkáš?“ Viktor se pomalu předkláněl a zároveň posouval ruku ze Sherlockova kolene výš, dokud se nedotkl jeho sepnutých rukou. Naklonil hlavu do strany a svými rty se blížil k Sherlockovým nádherným ústům, už cítil jeho vůni, už se ho téměř dotýkal –

Sherlock odvrátil tvář a pevně stiskl Viktorovu ruku, která se zastavila na vnitřní straně jeho stehna.

Viktor zamrkal, ale tohle přece nebylo odmítnutí, nemohlo být, skláněl hlavu k Sherlockově šíji a horce vydechl. Sherlock se zachvěl a pak odstrčil Viktorovu ruku a poposedl. Viktor pocítil vlnu zklamání, ale rychle všechny nepříjemné pocity odstrčil stranou.

„Nejsme… spolu,“ řekl Sherlock tiše. Viktor pozvedl obočí.

„Chceš… Chceš, abychom na to šli pomalu?“

Sherlock se napjal.

„Ne, tak jsem to…“ Sherlock zavrtěl hlavou. „Nejsme spolu – s Johnem. Ale na druhou stranu…“ Sherlock se odmlčel a zamračil se.

Viktor se opřel o loket a promnul si kořen nosu.

„Aha.“ Dlouze vydechl. „Nezlob se, když ti nepogratuluju, ale tohle teď poněkud překazilo moje plány na večer.“ Viktor se zazubil. „Pokud si to teda nehodláš rozmyslet.“

Sherlock se nepatrně ošil a pak zavrtěl hlavou.

„Byl bych radši, kdybys mi prostě jen pomohl s případem.“

Viktor pozoroval Sherlockův profil. Škoda, tohle mohl být vážně zajímavý večer… Tenhle prudérní Angličan – Viktor se zamračil, když ho něco napadlo. Ne… Ne prudérní, on je možná vážně tak nevinný, jak se tváří. Viktor si oddechl. Nakonec je snad i dobře, že nic nebude. Sherlock mu nejdřív přišel jako odtažitý dominantní typ milence, jenže očividně je pouze odtažitý. A nezkušený. Nic víc. Viktor takové lidi tahal do postele jen hrozně nerad (a teď nebyl tak zoufalý). Když si uvědomil, jaký Sherlock bude, vzbuzovalo to v něm úplně jiné touhy, než ho přehnout přes křeslo a tvrdě ho ojet. Úplně jiné touhy.

„A teď máš na mysli který případ, Sherlocku?“ zeptal se po chvíli, stále ještě trochu rozladěný, ale alespoň už ne příliš nadržený. Sherlock překvapeně otočil hlavu, pátravým pohledem hledal ve Viktorově obličeji, ale nakonec se jen ušklíbnul.

„To je velmi zajímavá otázka,“ odpověděl pomalu. Viktor se znovu usmál.

29 komentářů Přidejte váš

  1. kapybara napsal:

    Bude další díl nebo tu někde je a já ho jen nemůžu najít? :3 (Potřebuju vědět, co bude dál. Moc dobrá práce, klobouk dolů)

    1. miamam napsal:

      Ještě nevyšla, vyjde tenhle měsíc😉

  2. katyka napsal:

    Cha, doteraz som mala meno Viktor spojené s postavou Viktor – čistič (Jean Reno tuším v Brutálnej Nikite), odteraz to bude Viktor – dohadzovač😀 To som zvedavá, ako mu ten „prípad“ pomôže vyriešiť😀 Okolnosti sú čím ďalej tým podozrivejšie, Sherlock je na zabitie a zároveň na zožratie, a ja sa úžasne bavím:) Len tak ďalej, teším sa na ďalšiu kapitolu🙂

  3. Kayla napsal:

    To ma Sherlock naštval ako sa Johna opýtal na čo je dobrý.A Viktor nech ide niekam😀 Úplný súhlas s Gabrielov Watson.Teším sa na to ako sa zmieria😀

  4. Katy napsal:

    Lol!🙂 ježíš výdýchávám se… A páni! Já… No fajn, trošku se mi nedostává slov.
    Jsem… Strašně šťastná🙂 když se tu objevila nová kapitola, těšila jsem se na ní celý den a pořád do toho něco lezlo a já si na ní chtěla udělat čas a vychutnat si ji…🙂 jakže se to říká o odloženém potěšení? Že je to pak ještě lepší? Upřímně nevím, já byla spíš čím dál tím víc frustrovaná vědomím, ze tu ta kapitola je a já sedím na zadku ve škole😀 takže když jsem se k ní teď dostala…😀 oh my god to vystihuje celkem dobre, řekla bych😀 bylo to neuvěřitelné. Ano, beze studu se přiznávám, že jsem toho Victora (já tušila, že to bude on!) nesnášela a že některá moje část tiše vyzývala Johna, ať mu z toho balkónu pomůže, ale… Bylo to perfektní, ta Johnova žárlivost (a koneckonců mezi Sherlockem a Trevorem k ničemu nedošlo takže se na něj ani moc nezlobím😀 ) I když abych byla upřímná, tak ve mně při těch Sherlockových slovech úplně zatrnulo. Myslim to, jak řekl, že má John dělat, k čemu je dobrý… Běhal mi mráz po zádech😀 Já bych těm dvoum tak strašně moc přála, aby otevřeli oči🙂 nebo alespoň Sherlockovi😀 Johnovi se stává, že je občas slepý, ale zdá se, že tohle je jediný případ, kdy Sherlock ignoruje všechny důkazy😛 což mi připomíná… Ten konec! Jak si to jako představuješ nechat ho tak… Otevřený?😀 Omlouvám se, je možné že mi něco uniklo (neco, co pravděpodobně na ostatní svítí neonovym nápisem, ale tak co) ale sakra ten konec jen ještě víc způsobuje, že se těším na další kapitolu😀

  5. Terka napsal:

    Viktor se může jít klouzat. V kánonu byl docela v pohodě, ale fandom z něho udělal hrozného parchanta. Nezaslouží si Sherlocka! Chudák John, takhle to od Sherlocka schytat. Doufám, že později bude nějaká usmiřovací scéna😉 Každopádně kapitola jako vždy perfecto, moc se mi líbí, jak je to krásně dlouhé, vždycky to zhltnu najednou o přestávce ve škole. Těším se na další!🙂

    1. miamam napsal:

      No doufám, že na to máš aspoň tu delší přestávku a ne pětiminutovku😀 Moc se mi líbí, jak tu všichni posíláte Victora do míst, kam slunce nezasvítí… Jenže on s námi ještě nějakou dobu vydrží😀 Díky🙂

      1. Vlk napsal:

        Já ne, já ho posílám na Bahamy a tam sluníčko rozhodně svítí a ještě i jiné věci.

  6. Adele napsal:

    Super kapitolka. Perfektní načasování – nejlepší dárek k mým narozeninám. Těším se na pokračování!

    1. miamam napsal:

      Jůů tak to všechno nejlepší! ^_^ Děkuji🙂

    2. Vlk napsal:

      Ještě to stíhám, tak všechno nejlepší k narozeninám.

  7. Baru napsal:

    Trochu jsem se bála, jak dopadne scénka s Viktorem – takže za výsledek díky🙂 Bolestivě chladný Sherlock na terase, to je prostě taková trefa do úplně angst-černýho, no a momentálně celkem nasraný John je super. Děkuju a netrpělivě vyhlížím další díl🙂

    1. miamam napsal:

      Viď, taková trefa, až by se jeden s chutí trefil Sherlockovi botou do obličeje…😀 No nic. Je jaký je. Děkuji😉

  8. Elis napsal:

    Žádnej Viktor nebude! A tečka!
    Jinak tohle je čím dál zajímavější😀 Prostě úžasný a dokonalý příběh😉 Strašně se těším na další kapitolu🙂

    1. miamam napsal:

      A klidně i vykřičník! Jenže… (temně se pochechtává) Děkuji😉

  9. Gabriela Watson napsal:

    Řeknu to upřímně. Jsem teď z toho emočně totálně v prdeli!
    Katy mě jaksi naučila být sobecká! Tedy co se týká Johna a Sherlocka! A když se mi mezi ně někdo plete! Řeknu ti, že Victora jsem měla ráda jen v jediný jediný povídce a to Odhalení králíka, kde mi bylo jedno kdo Johna dostane do postele jestli Sherlock nebo Victor nebo oba najednou.
    Ale tady… jsem na vážkách. Je na tom tvém něco… zvláštně uhranujícího, ale přesto bych ho nejraději vyhodila z okna. Třikrát.🙂
    Ale snad s případem „John“ pomůže. A s tím dalším taky, když už letěli takovou dááááálku.
    Lucka je super! A John… bože mě ho bylo tak líto! To jak se Sherlocka zeptal, na co vlastně dobrý je? (tedy kdybych chtěla být vtipná tak vím jak odpovědět), jenže to jak si to John bere… a jak to Sherlock řekl!!!
    Ti dva se buď jednou zabijou nebo pomilujou. Jinak to fakt nevidím!😀
    Kapitolka byla fakt úžasná! Až mě to naladilo na vlastní psaní.Že bych konečně napsala prolog k té své vymyšlené Alpha/Omega povídce?😀
    Děkuji, Miušinko!
    I like you, sweetie. S láskou Salazaret

    1. miamam napsal:

      Hohó, tak to je vážně megakomentář, haha😀 Já taky nemusím, když se mezi ně kdosi cosi, i když je pár povídek, kde jsem to strpěla, protože šlo víceméně o akce, ze kterých pak vyplynul johnlock😛 A nějak si teda nevzpomínám, že by mi někde Victor nevadil… o.o Tady jsem ho nechtěla dělat prvoplánově hajzlovního, no, uvidíte. A k tomu ladění – thumbs up! Hurá do toho, než to třeba přejde nebo ti do toho psaní něco neodkladného vleze!😛 Děkuju ti😉 ♥

  10. Liss napsal:

    Viktor? Jakej Viktor? Žádnej Viktor! To ti Sherlocku ochromím i druhou nohu aby tě ty móresy přešly!😀 Naštěstí konec mě trochu uklidnil, asi se tam rozjede dohazovací služba😀 Ale když Sherlock Johnovi řekl, ať jde dělat to, v čem je dobrý, tak mě to opravdu zabolelo. Kdyby to neřekl tak chladně, nemuselo se to dát brát jako urážka, ale naopak jako Sherlockovo uznání, že John má lepší sociální cítění a dokáže se bez problémů bavit i s cizími lidmi. A ještě kdyby to tak nepokonil stím, že není s Johnem. Proč sakra neřekl, že spolu nejsou, ale on by to moc chtěl?
    btw. inspirace pro Lucku je předpokládám v reálné postavě, která umí skvěle anglicky a která vždy fandí Sherlockovu a Johnovu vztahu a snad s tím bude pokračovat i zde, jen víc osobně? :))

    1. Vlk napsal:

      Přesně, Viktor ať si jede za Koženým na Bahamy a je to.

    2. miamam napsal:

      To bys tomu dala!😀 Takhle akorát chvilku odpočívá, ale pak zas bude fit, ale představ si, že by musel trávit další čas na hotelu, protože by nemohl chodit!!!😀 Katastrofa… Lucka je směsicí lidí, kteří jsou pro mě inspirativní. Takže přece nemůže být homofobní😉 Díky

  11. tes napsal:

    To je strašně luxusně napsaný, já u toho vyloženě zapomínám dýchat jak to čtu😀 Nemohu se dočkat pokračování

    1. miamam napsal:

      Tak to mám fakt radost, hehe😀 (prej luxusně napsaný… no tak nad tím budu vrtět hlavou ještě dlouho! :D)

  12. Vlk napsal:

    Děkuji za další díl, který byla, tak jako ty ostatní moc hezký. Na jeho konci jsem prožívala větší napětí, než u toho tajemného stvoření, ale naštěstí se Sherlock zachoval správně – jinak bych také žárlila, protože prostě běru jako pár pouze Sherlocka a Johna. Ti dva jsou hrozní trumbelíci, ale i takový je holt život a je potřeba pochopit jeden druhého. Budu se těšit na další díl. Gábina Fůrová.

    1. miamam napsal:

      Doufám, že se to napětí bude s dalšími díly i stupňovat… Alespoň takový je můj záměr😀 Děkuji ti🙂

      1. Vlk napsal:

        Tak to se budu těšit na další díly ještě více.

  13. Thea napsal:

    hmm, tohle se vyvíjí velice zajímavě🙂 jsem zvědavá, jak si s tím pohraješ dál. Strašně moc bych chtěla vidět Sherlocka žárlit. Miluju žárlivýho Sherlocka😉

    1. miamam napsal:

      Ha, já taky miluju žárlivýho Sherlocka…ale uvidíme😉 díky

  14. Ali Nasweter napsal:

    S každým dílem jsem nadšená víc a víc. ^.^ Sherlock by zasloužil po tlamě, ale to je kánon, že. Kdo by do servírky řekl takovou znalost angličtiny.😀 Moc se těším na další kapitolu – a díky za takovou délku, já bych toho nebyla schopná. A prostě – další další!😀

    1. miamam napsal:

      Tak ty pražský jsou fakt znalý, aspoň jsem vždycky na takové narazila😛 To je fajn, že jsi čím dál nadšenější, jsem zvědavá, kam až to na stupnici nadšení dojde😀 Děkuju😉

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s