První setkání: Lebka a zkřížené hnáty

Óhoho, ty věty v původním jazyce byly u téhle kapitoly pořádně praštěné…😀 Vězte, že takhle šaškovsky už to bylo napsané, já jen interpretuji! ;-))

Za co všechno nemůže jedna ubohá ženská lebka! (Pěkné, co všechno se pod tím dá představit, hm… Tak hurá do toho.)

 

Lebka a zkřížené hnáty

(10.)

 

 

Naštvaný. Malý. Hrozně nudný.

Sherlock Holmes bude dedukovat kdykoli, a to o komkoli. Vydedukuje o vás cokoli ještě před tím, než se s vámi setká, vydedukuje cokoli po tom, co pronesete tři slova, a rozhodně o vás sakra leccos vydedukuje z otisků zubů, co jste zanechali na svém toustu.

To je důvod, proč byl Sherlock tak optimistický ohledně dedukování doktora Johna Watsona i přes to, že jejich známost zahrnovala pouze čtyři uvrčené telefonní hovory.

Sherlock věděl, co je Watson za týpka: odvážný jen tehdy, když se schovává za titul, pravidlo, nebo telefon, ale postavte se mu tváří v tvář a vždycky splaskne.

„- a říkal jsem, že byste klidně mohl pracovat pro zasranýho papeže, a stejně vám tu zatracenou lebku nedám.“

Ten naštvaný doktor – to Sherlock odhadl naprosto správně – stál před svým stolem a mračil se. Obvykle byl John naprosto spokojený s tím, že dělal noční šichty v márnici u St. Mary. Přestože byl neúměrně překvalifikovaný, přestože trávil většinu těch dlouhých nocí sám s mrňavou televizí a svými náladami, John měl často leckdy tak nějak vlastně svoji práci rád.

Až na to, když volali cvoci. Nebo spíš cvok, protože jemu volal jen jeden, nějaký blbec s hlubokým hlasem, co požadoval pinty krve nebo oči nebo levé palce, pro kristapána.

Tentokrát se v márnici zastavil osobně a nárokoval si Johnovu lebku. Tedy, ne přímo Johnovu lebku, ale tu, co měl na stole.

„Detektiv inspektor Lestrade řekl, že si ji můžu vzít.“

Ten malý doktor – to Sherlock odhadl naprosto schválně – jakoby povyrostl o šest palců.

„Poslouchejte, vy fešáckej vořechu, Lestrade nemá na tu lebku žádné právo a rozhodně nemá právo ji komukoli dávat, a vsadím se, že tohle ani neřekl, a i kdyby ano, tak ji stejně nedostanete. Ona je moje, je moje už dost dlouho, a budete ji muset vypáčit z mých dávno studených, mrtvých rukou, abyste ji dostal.“

Sherlock se zarazil. Za ta léta mu říkali všemožnými přezdívkami. Už mu říkali čuráku, kokote, nemožnej parchante, arogantní sračko a, na to se nedá zapomenout, vyšilující jebáku. Nicméně, do dnešního dne žádná nadávka nezahrnovala slovo fešák.

Sherlock se usmál. A přestože John tohoto muže teprve poznal, náš dobrý doktor si byl naprosto jistý, že tenhle úsměv byl opravdový a že byl vzácný. Najednou mu toho nemožného idiota bylo líto. A proto řekl: „Můžete si ji půjčit. Na chvilku. Na pár dní. Možná na týden. Půjčit. Jako že ji pak přinést zpět. Sem. Musíte ji přinést zpátky. A to mně. Okay?“

Sherlockův úsměv se ještě rozšířil.

„Ale nejdříve musíte říct prosím.“

Tentokrát se Sherlock nad ničím nepozastavil. Protože Sherlock udělá cokoli pro to, aby dostal to, co chce. Už je to dávno, co přestal být kvůli požadavkům nejistý, zahanbený nebo rozpačitý.

A tak náš dobrý detektiv sevřel ruce za svými zády, uklonil se v pase a naklonil svoji střapatou hlavu do strany, a pak řekl tiše a jemně a sladce: „Prosím, doktore Watsone?“

Doktor Watson strávil příštích šest dní, tři hodiny a dvacet minut – John nepočítal, tak nějak to prostě, um, věděl – přemýšlením o tom hloupém uklánějícím se fešákovi s nadýchanými vlasy a dlouhým kabátem. Zatímco přemýšlel o něm, přemýšlel o věcech, o kterých chtěl přemýšlet už nějakou dobu, a to o sobě a o tom, o čem si u sebe nebyl jistý. O nečem, o čemž si byl celkem jistý, že si je teď celkem jistý. A když Sherlock po šesti dnech, třech hodinách a dvaceti minutách přišel zpátky i s lebkou, John si byl úplně jistý a byl připravený.

Sherlock si dal na čas, než se vrátil zpátky, ne proto, že by tu lebku potřeboval tak dlouho, ale protože o tom malém, naštvaném doktorovi, s nímž měl tak neobvyklý vztah, vydedukoval hodně věcí a věděl, že doktor potřebuje čas, aby tyhle věci o sobě vydedukoval sám.

Takže když se Sherlock vrátil, byl rád, že o Johnovi vydedukoval, že John zatím o sobě vydedukoval to, co vydedukovat potřeboval. Přestože v tu chvíli a ještě pár let poté byl Sherlock rozladěný, že něco v jeho původní dedukci bylo špatně: John Watson rozhodně nebyl nudný. Rozhodně ne.

Vždycky je tu něco, co neodhadne.

 

**

Atlin Merrick, Skull and Cross (Saw) Bones

Ostatní První setkání

17 komentářů Přidejte váš

  1. kamivon napsal:

    fešáckej vořech je super nadávka, ale vyšinutý jebák je tak nějak unjverzálnější😀 možná, že jsi vymyslela nový slovní obrat, který v našich končinách nakonec zdomácní😀
    krásná povídka díky

    1. miamam napsal:

      ha, to nevim, ale myšlenka je to krásná😀😀😀 díky!

  2. katka napsal:

    mám ráda jejich seznamování takže jsem moc spokojená

    1. miamam napsal:

      Hí o tom jsou tyhle malé povídky😉 Ať se ti líbí i dál🙂

  3. SlashPrincess napsal:

    Je jisté, že Atlin i ty máte talent, protože na fešáckýho vořecha a vyšilujícího jebáka jen tak nezapomenu. Miluju První setkání, miluju Johnlockpositive a po dlouhé době mám zase pocit, že je život může být nádherný, když se jejich cesty setkají, protože k sobě neodvratně patří.🙂

    1. miamam napsal:

      o.o *shy* To byl naprosto pozitivní komentář! Moc ti děkuju ♥

  4. Liss napsal:

    John jako strážce lebek? Proč se mi to sakra tak moc zamlouvá?😀 Sherlock se ve svých dedukcích sice občas sekne, obzvlášť když potká někoho tak výjimečného jako je John. Ale když něco chce, tak se nemýlí, nedělá chyby (a je přitom zatraceně sexy). Jsem zvědavá, půjčením čeho to pokračovalo. Možná … Johnova srdce? Navěky?

    1. miamam napsal:

      Fluffy myšlenka, ale dost sedí, řekla bych :3😀

  5. Leylon napsal:

    veľmi príjemné prvé stretnutie tá veta: Takže když se Sherlock vrátil, byl rád, že o Johnovi vydedukoval, že John zatím o sobě vydedukoval to, co vydedukovat potřeboval, bola až švihnuto komplikovaná😀 ďakujem🙂

    1. miamam napsal:

      To byl asi záměr, Atlin se docela vyžívá v takových praštěnostech (no… a já vlastně taky :D)😉

  6. helsl napsal:

    Fešáckej vořech je snad ještě lepší. Škoda, že to skončilo vrácením lebky, s chutí bych četla dál, protože druhé setkání mohlo být ještě zajímavější než to první, o dalších nemluvě…

    1. miamam napsal:

      Taky si říkám, že by se leckterá První setkání dala celkem dobře rozepsat. Ale už jen to setkání je samo o sobě úžasný, můžeme si pak představovat jakýkoli vývoj.🙂

  7. squire napsal:

    Teda, poklona, kam chodíš na ty nadávky? Vyšilující jebáku jsem namoutěkutě četla poprvé, a oficiálně si to řadím do repertoáru, je to skvělé:))

    1. miamam napsal:

      No na originál jsi nepochybně koukala kvůli srovnání, takže musím jen podotknout, že jsem chtěla něco nezapomenutelného, co by minimálně ve mně zanechalo tak pobavený dojem, jako původní Atlinin slovní obrat😀.

      1. squire napsal:

        No prááávě. Freaky little fuck bych normálně přeložila jako Vyšinutej pojebanec. Právě to tvoje použití slova „jebák“ (což znám jako slangovní výraz pro beďar) to posouvá do úplně nové úrovně geniality.

  8. Gabriela Watson napsal:

    Tak tohle bylo něžně krásné! Dedukce prostě… vyhrávají! A to jeho prosííím… to si dokážu představit!
    Děkuji. Tvá Sal.

    1. miamam napsal:

      Viď? Já to taky úplně vidím, i s tou jemnou poklonou😛 Díky😉

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s