Případ pražského domu: 7. kapitola

Hm, malé shrnutí pro začátek 🙂

Sherlock zůstal na hotelu s pochroumanou nohou a s… Viktorem Trevorem. John zatím obcházel pražské hospody v okolí prázdného domu a hledal někoho, kdo by mu dal nějaké informace… Nemá moc štěstí, dokud nenarazí na sympatickou číšnici Lucku, která mu slíbí pomoc ve vyšetřování.

Celý den uteče jak voda, a když se večer vrátí John na hotel, najde Sherlocka a Viktora v takové pozici, kterou moc nečekal…

P.s.: Chudák Lucka.

**

 

7. kapitola

 

Asi dvacátý byt v pořadí. Dosud nezjistili prakticky nic a John už z toho začínal být trochu rozmrzelý. Lucce kupodivu nevadilo, že zvoní na cizí lidi, ani že je někteří z nich hrubě odbyli.

Podruhé stiskl zvonek a krátce zazvonil.

Otevřely se dveře zabezpečené řetízkem a škvírou vykoukla asi šestiletá holčička. Vykulila na ně velké hnědé oči.

„Kdo to je?“ ozvalo se z bytu a holčička se po chvíli zeptala: „Kdo jste?“

Než se Lucka stačila nadechnout k odpovědi, dospělý hlas v bytě holčičku pokáral.

„Ale takhle ne, ty trubko. Neumíš pozdravit?“

Holčička ani neuhnula pohledem, kterým hypnotizovala Johna, a začala znovu: „Dobrý den.“

„Dobrý den,“ usmála se Lucka. John jen krátce mávl rukou, už dávno pochopil, že tahle dvě slova jsou pozdrav.

„Kdo jste?“ zeptala se znovu holčička a trpělivě přešlápla z nohy na nohu. Dospělý hlas se už neozval, takže to Lucka vzala jako svolení, že může mluvit. Mírně se předklonila.

„Potřebovali bychom se zeptat na pár věcí, bydlíte tady dlouho?“

Holčička se ohlédla za sebe do bytu a čekala, pak se znovu vrátila pohledem k Johnovi. John se trochu zamračil. Na to, že s ní mluvila Lucka, byla nějak divně zaměřená na něj.

„Jste jehovisti?“ šeptla holčička. John se mračil dál, protože zatím nerozuměl jediné vyslovené větě, ale Lucka se zaraženě narovnala a vrhla po Johnovi napůl pobavený pohled. „Protože jestli jste, tak byste měli jít radši honem pryč,“ dodala vážně holčička. „Taťka nemá jehovisty rád.“

„Ne, nejsme jehovisti,“ ušklíbla se Lucka.

„Aha.“ Holčička se zamračila. „No, jak dlouho je dlouho? Bydlíme tu dva roky, to je dlouho?“

Lucka si povzdechla. „Myslím, že ne dost. Tak nic. Ahoj.“ Mávla holčičce na rozloučenou a ta s přikývnutím zavřela dveře.

Lucka kousek popošla a opřela se o zeď.

„No. Tohle asi taky bylo k ničemu…,“ prohodil John.

„Ptala se, jestli nejsme jehovisti.“ John pozvedl obočí. „No, jehovisti chodí často po dvou, tak asi proto… A ta holčička říkala, že tu bydlí dva roky.“

„Hm,“ sklonil John hlavu a promnul si čelo. Podíval se na hodinky, půl šesté. „Teď už budou otvírat čím dál míň. Venku už bude tma.“

„Tak to necháme na zítra?“ zeptala se Lucka s podivuhodnou nadějí v hlase. John se na ni tázavě zahleděl, ale z jejího výrazu nic nevyčetl.

„Trochu doufám, že zatím Sherlock zjistil něco užitečnýho a že tohle nebude třeba.“ V duchu zaklel. Vrátit se na hotel, když za celý den nezjistil vlastně vůbec nic… Představa pošklebujícího se Sherlocka ho rozladila.

„A nemohla bych se mrknout na ten barák?“

John se zarazil.

„Co… Teď večer?“ odfrkl si pobaveně, ale Lucka jen pokrčila rameny. „No já nevim… Klíče mám sice pořád u sebe, jenže co když v tom domě někde někdo přece jenom je?“ Lucka pořád čekala. „To nebude dobrej nápad. Třeba ráno. Jestli teda nemáš směnu a jestli se ti vlastně chce…“ John se odmlčel. Lucka se na něj zubila. „Ty jsi trochu praštěná, víš to?“ prohodil nevěřícně.

Zakoulela očima.

„No jo, nejseš první, kdo mi to řekl. Pojď mi aspoň ukázat, kde to je. Ráno se tam pak sejdeme, hm?“

John po chvilkovém zaváhání přikývl a Lucka se do něj zavěsila a táhla ho ke schodišti.

 

K domu došli víceméně mlčky – tedy Lucka většinou mlčela, jen chytře pokládala otázky, a John vlastně mluvil. Došlo mu to, až když byli na místě: on jí za celou cestu o sobě stačil vyžvanit všechno možné. Mluvil o univerzitě, o Afghánistánu, o holkách, o Sherlockovi. O Sherlockovi mluvil vážně hodně. Snažil si zpětně vybavit, co všechno vyzradil… Trochu ho znervózňovalo, že všechno, co o něm řekl, muselo určitě naznačovat, že je v tom až po uši… Ale Lucka nevypadala jako typ člověka, co by použila informace proti vám. Tuhle domněnku ještě potvrdila, když mu krátce stiskla paži a natiskla se na něj, než promluvila.

„Nesnáším nešťastně zamilovaný lidi.“

John se zastavil a podíval se jí do tváře. Lucka se mračila a zírala někam na zem, na mokré dlažební kostky.

„O lásce ale přece nebyla vůbec řeč,“ namítl. Lucka vydechla nosem a teď se mračila přímo na něj.

„Jasně že ne přímo. Ale nejsem pitomá, víš?“

John ji zaraženě pozoroval a neměl tušení, co říct. „Hm. Tak… promiň,“ vypadlo z něj nakonec a Lucka se zasmála.

„Chtěla jsem říct, že nesnáším takhle zamilovaný lidi, protože nikdy nemám páru, co jim říct. Nevěš hlavu, ona si tě všimne? To bude dobrý? Každej si tím někdy projde?“ Zakoulela očima. „Nevím, jak tohle řešit. A fakt nemám ráda, když nevim, co říct.“

John se krátce zasmál.

„Jasně. To musí být matoucí, něco takovýho nevědět, co?“ zachechtal se.

Lucka do něj s úsměvem drcla.

„Hele, proč stojíme? To už jsme jako tady?“ rozhlížela se po ulici. John si uvědomil, že jsou vlastně na místě.

„No… Jo.“ Ani nevěřil, že si tu cestu sem vůbec zapamatoval. Ani jednou se nikoho nemusel zeptat, jestli míří správným směrem.

Ulice před domem byla prázdná, až na shrbeného muže, co ještě u nedaleké pouliční lampy zametal chodník. Několik aut parkovalo na plácku před domem jako posledně, až na to, že teď jich bylo dvakrát tolik. V okolních domech se svítilo, přece jen už byla pořádná tma… Svítící okna prozrazovala leccos o nájemnících bytů; někde blikala televize, jinde jen slabá lampa, v dalším okně bylo vidět, že si jde rodina sednout k večeři. John se podíval na dům, kvůli kterému byl tady.

Stál opuštěný, potemnělý; zabedněná okna posprejovaná několika nápisy, co dávaly smysl jen svým stvořitelům, Johna podvědomě nutila k tomu, aby vytáhl zbraň (kdyby ji měl) a dál pokračoval jen s rukou namířenou před sebe… Ale hluboce se nadechl a přiměl se ke klidu. Neměl nejmenší důvod k tomu být tak… nervózní.

Jen si prostě musí dávat větší pozor.

Jako v kterémkoli jiném nočním městě.

„To je on.“ John ukázal na dům pár metrů od nich. Nechal Lucku, aby si udělala svůj vlastní obrázek.

„Prázdný dům,“ řekla pak pomalu, když se dívala na okna v patrech. John se trochu ošil.

„Nejspíš,“ přitakal váhavě.

„Dej mi číslo, prozvoním tě. Zejtra a pozítří mám stejně volno, nikdo mě postrádat nebude.“

John jí nadiktoval svoje číslo a za chvilku si to Lucčino uložil.

„Doprovodím tě domů,“ pokývl pak hlavou směrem, odkud přišli.

„Ale jdi, bydlim hned za rohem,“ mávla Lucka rukou na druhou stranu.

„Tak to aspoň nebude daleko,“ přikývl John a Lucka ho zarazila.

„Ne, to je fakt dobrý. Dvě stě metrů. Dál to není. Chodím to denně, i když z druhé strany, a mám u sebe pepřák. Nemysli si, že nevim, jak ho použít,“ zavlnila obočím a John se ušklíbl.

„Ostrá holka?“ zeptal se s úšklebkem.

„To si piš,“ mrkla Lucka a zazubila se. Pak jí úsměv pomalu zmizel z tváře a Johna objala. John trochu nejistě přešlápl a objetí oplatil. Lucka ho stiskla pevněji a pak ho zase pustila, pohladila ho po tváři a dala mu krátkou pusu na rty. John překvapeně zamrkal.

„A to bylo za co?“

„Jseš fajn. Na to, jakej je ten tvůj Sherlock génius, je to strašnej hňup. A navíc… Bylo to vážně super odpoledne, takový… napínavý,“ usmála se Lucka a couvla, kabelku povytáhla na rameni. „Tak čau!“ Mávla a odcházela, kecky trochu pleskaly o mokrý chodník. John ještě chvíli pozoroval její vzdalující se postavu, než zašla za roh. Zavrtěl hlavou.

Otočil se, že si půjde po svých, a málem vrazil do muže, který se se svým smetákem dostal až k popelnicím za Johna; dlouhými, unavenými a pomalými pohyby metl pár papírků před sebou a sípavě při tom oddechoval.

„Promiňte,“ vyhrkl automaticky John a muže obloukem obešel. Muž jen něco zamumlal, ale jinak si ho nevšímal.

Přitáhl si bundu ke krku, začínalo zase mrholit a lezavá zima se mu snažila dostat i za límec. Doufal, že až se dostane na hotel, nebude v pokoji takové chladno jako ráno, když odcházel. A nejen metaforicky.

 

**

 

Povídali, povídali, povídali, povídali… jako… Jako?

(použij hlavu ty jedno hovado no tak od čeho bys ji jinak měl přece ne jenom na přežvykování jídla!!!)

Jako oni.

Muž popotáhl nosem, hlen se mu dostal do krku, mocně odkašlal a odplivl. Šouravě se k nim blížil, uši nastražené. Rozuměl málo, ale slyšel dobře – mluvili jako oni. Jako oni.

Pocítil stesk. A taky zlost.

Neměl rád tuhle řeč, neměl, neměl, neměl.Byla taková… hladká. Ale zlá. Když byla řeč, byly pak rány. A on neměl rád rány. Jenže mu byla tak blízká; když ji slyšel, byl na chvíli krotký, hodný hodný hodný…

Hodný Bert. Hodný Bert.

Tiše popošel, díval se, jak se chodník leskne, a lovil papírky. Papírky jsou akorát nepořádek. Nepořádek tu nesmí být. Ne. Ne.

Škubavě trhl hlavou, jako by s ní zavrtěl (ne ne ne). Myšlenka se rozplynula.

Poslouchal.

Zamračil se.

Ten pán byl jako oni. Ona nebyla jako oni. Ona byla jinačí.

Dlouze se nadechl, žaludek při nádechu tiše zažgrundal. Když má moc velký hlad, tak žgrundá už jenom tiše. Bříško už je asi unavený, protože nic dlouho nedostalo a je unavený unavený. Tak žgrundá jenom potichu.

Zvedl se slabý větřík, dovál k němu její vůni.

Jů… Voní. Voní pěkně.

Voní celá?

Úplně celá, úplně všude?

Krátký úšklebek, dostal nápad.

Dobrý nápad, jo, jo, jo. Hele, už jde pryč… A on taky. Už… už… Už šel pryč a není tu. Není vidět. Ona taky ne, ale bude to jen kousek. Popošel kousek dál a díval se do ulice, kam odešla ona.

Rozhlédl se.

Nikdo.

Tiše se pro sebe zasmál, trochu to zachrčelo, ale to vždycky, když je takhle mokro. Vždycky pak trochu šustí a píská, když dýchá.

Rozběhl se, tichounce, tiše (napadlo ho, že si zahrajou na babu, jenže nakonec se znovu ozvalo jeho břicho a on si to rozmyslel.)…

Když byl přímo za ní, otočila se a otevřela pusu, zamračila se (všichni se na něj mračí, zlobí ho to, vždycky se na něj mračí a proto si s ní nebude hrát s nikým si nebude hrát má jenom  huad!) –

Skočil na ni, násadu smetáku jí strčil pod bradu a škrtil škrtil škrtil

(a ona kopala a brumlala a znělo to jako by si chtěla zazpívat; znovu se zasmál)

-až zvláčněla. Svezla se po něm a pak na zem.

Nebyla moc velká, ale to nevadí. Aspoň bude mít něco ve špajzce, až sní ten kousíček, co zbyl z toho kluka z dřívějška.

 

**

 

Když se John vrátil do hotelu, našel jejich pokoj prázdný, dveře na verandu byly ale pootevřené, takže do místnosti táhl lezavý podzimní chlad. John zaklel a přešel ke dveřím, aby je zavřel.

„Sherlocku?“ zavolal kamsi do prostoru, čekal, jestli se třeba neozve odpověď z koupelny, ale bylo ticho. Zkontroloval hodinky a zamračil se. Sherlock se s tou nohou nemůže dost dobře pohybovat, tak kde může být? Podíval se směrem na verandu a zafuněl, ty jsi idiot, Johne. Kde by asi byl. Znovu si oblékl před chvílí svlečenou bundu, otevřel dveře na verandu a zase za sebou zavřel. Venku byla čím dál větší zima a on vážně nepotřeboval, aby se do pokoje dostalo víc chladu a vlhka. Už tak je tam kosa.

Zamířil směrem, kde ráno stálo původně opuštěné křesílko a kde tušil pokoj tohohle Sherlockova známého. Zamračil se, když zaslechl celkem hlasitou hudbu vycházející z Viktorova pokoje. Loudavý houpavý rytmus nějaké písně, kterou John nepoznával. Sherlock neměl rád populární hudbu; tohle byla sice nějaká oldies skladba, ale pořád populárního stylu, nejspíš Sherlock nebude uvnitř. Snad bude Viktor aspoň vědět, kam se poděl.

Závěsy na oknech i dveřích byly zatažené, takže do místnosti neviděl, ale očividně se uvnitř svítilo. Zvedl ruku a klepl na sklo, aby na sebe upozornil, ale dveře  vlastně nebyly vůbec zavřené, pootevřely se a on uviděl dovnitř. Po pokoji byl nepořádek, všude se povalovaly papíry a John uviděl dva popelníky s několika nedopalky, jedna cigareta ještě pomalu hořela a kouř se v klikaté stuze vznášel ke stropu. Měl z toho nehybného výjevu neklidný pocit, napjal se a automaticky sáhl za pás kalhot na bedrech, aby vytáhl svůj SIG, za dnešek to bylo už podruhé, co potřeboval cítit jeho uklidňující váhu; pak mu došlo víc věcí naráz: SIG je pochopitelně u něj doma, v Londýně, protože jak by ho asi propašoval v letadle, že; a další věc, kterou si uvědomil, byla, že tu očividně nedošlo k nějakému vloupání, jen se dva detektivové ponořili do práce. A zapomněli, že by tu mohl být někdo, kdo by je vyrušil.

Jako i teď. Když vlastně seděli na gauči opodál. Seděli tak nehnutě, že si jich John přes všechen ten nepořádek na první pohled prostě nevšiml. A když konečně přiměl mozek, aby se zklidnil a začal zpracovávat zrakové vjemy pořádně, došlo mu, co vlastně vidí. Sherlock a Viktor byli nakloněni k sobě, Sherlock měl zraněnou nohu nataženou před sebe na konferenčním stolku a podloženou polštářem, hlavu skloněnou dolů a do strany směrem k Viktorovi, pravou ruku volně v klíně a druhou opřenou za Viktorem o opěrku pohovky. Viktor byl k Sherlockovi otočený celým tělem, jednu ruku položenou na Sherlockově pravém lokti a druhou mírně gestikuloval, jak mu něco tiše vykládal. Jejich obličeje byly jen několik centimetrů od sebe. Viktor mluvil tak tiše, že mu John přes hudbu vlastně vůbec nerozuměl, ale jednou zachytil tón hlasu, až pochopil, že Sherlockovi říká něco důležitého, jako by naléhal.

John byl najednou strašně unavený. Dopadla na něj tíha marnosti těch několika let strávených vedle Sherlocka Holmese, který ho nedoceňoval a ignoroval v tolika ohledech, že by to méně vytrvalého člověka poslalo správným směrem, a to pryč od Sherlocka. Jenže John byl mezek, věděl to o sobě a vždycky to bral jako svoji dobrou vlastnost, protože jít si za svým, tvrdohlavě, i když vás všechno odrazuje… to je přece dobrá vlastnost, ne?

Jenže teď pochopil, jak se celou tu dobu obelhával. Pořád myslel, že se věci změní, že se Sherlock změní, nechtěl vidět věci takové, jaké jsou, a přestože do jisté míry chápal, že si všechno přibarvuje k obrazu svému, pořád tajně doufal, že Sherlock jednou pochopí a uvidí Johna tak, jak John chtěl, aby ho Sherlock viděl, a pak věci budou úplně jiné a lepší a všechno prostě bude lepší a…

Jak je vidět, Sherlock měl prostě jiné plány. A ty plány patrně nepočítaly s Johnem Watsonem, aspoň ne v tom směru, o němž John tolik snil. Zato však zahrnovaly Viktora Trevora, kterému stačilo jen jeho osobní kouzlo a pár hodin v přítomnosti detektiva a Sherlock mu dovolil pro ostatní tak nemyslitelnou věc, jako je dotyk. John ztěžka polkl.

Otevřel dveře dokořán a přemýšlel, jak má na sebe sakra upozornit, a jestli vůbec, když je zcela zjevně vyruší. Ale než stačil něco vymyslet, zvedly se k němu dvě mužské a dost překvapené tváře.

John se slabě usmál – aspoň doufal, že to nevypadalo jako nějaký škleb – a kývl hlavou.

„Pěkný večer.“

Oba muži na něj pořád zírali, Viktor zaraženě, jako by snad nepředpokládal, že je John schopný najít jeho pokoj, a Sherlock trochu vylekaně. John se dlouze nadechl nosem a polkl, rozhlédl se znovu po místnosti a snažil se nemyslet na to, že má Viktor svoji ruku ještě stále položenou na Sherlockově lokti.

„No. Vidím, že jste asi udělali velký kus práce,“ mávl rukou k rozházeným papírům a nějakým skicám, bradu při tom povystrčil mírně vpřed, jako vždycky, když se snažil psychicky obrnit a hlavně donutit slzné kanálky, aby na nějaký čas vypověděly službu. Protože se tu rozhodně nehodlá rozbrečet jako malý harant, kterému slibovali nové kolo, když bude hodný, a pak místo kola pod stromečkem našel pletený svetr od babičky.

Viktor konečně stáhl tu svoji pěstěnou ruku stranou (Sherlock při tom pohybu krátce sevřel pěst) a odsedl si od Sherlocka, který si snad až teď uvědomil, že taková blízkost někoho jiného nebyla (zvlášť pro něj) zcela běžná, takže se neklidně zavrtěl a uhnul pohledem.

Sherlock si odkašlal a podíval se Johnovi do očí.

„Hm. Říkal jsem si, kdy se tu objevíš.“ John nad tím nepatrně pozvedl obočí. Rozhodně to nevypadalo, že by na Johna jen čekal.

„To víš. Snažil jsem se, abych nebyl úplně k ničemu,“ pokrčil John rameny a Sherlock pootevřel ústa, aby něco řekl, jenže John pokračoval, „ale upřímně, proč myslíš, že jsem přišel až teď? Nic užitečného jsem nezjistil,“ dodal velmi pomalu. Sherlock mírně nakrčil obočí.

John přešlápl. Když se ani po chvíli Sherlock neměl k tomu, aby něco řekl, promnul si rty a odešel zas přes verandu pryč. Přišel si prázdný.

 

**

 

Sherlock zíral na balkonové dveře, které za Johnem zůstaly pootevřené.

„Sherlocku?“ řekl Viktor zvláštním opatrným tónem. Vyčkávavě se na něj podíval. Viktor si ho měřil nevěřícným pohledem. Nakonec pomalu pozvedl obočí a opřel se za sebe.

„To snad není možný.“ Zavrtěl hlavou. „Měli jsme se vykašlat na rodokmeny, mapy a jiný sračky a měli jsme se radši vážně zaobírat tvým osobním případem, ne jen těch několik posledních minut.“

„Nesmysl,“ odfrkl si Sherlock, ale neudělal to s obvyklou razancí. Něco mu říkalo, že to před těmi pár minutami, co tu John ještě stál, docela podělal… jenže zaboha nemohl přijít na to, čím to bylo.

John vypadal… divně. Sherlock z jeho postoje nedokázal vyčíst pranic, až na ty drobnosti, kterými se John před něčím bránil. Ta brada, ty napjaté pěsti, klidný tón hlasu. Ale čeho se to týkalo?

„Idiote,“ zabručel Viktor a promnul si oběma rukama obličej. Vstal z gauče a natáhl k Sherlockovi ruku. „Dělej, vstávej. Odvedu tě na pokoj.“

„Ale my jsme přece ještě měli -“

„Vykašli se na to! Potřebuju se vyspat a ty potřebuješ žehlit. Mám takový dojem, že se tvůj spolubydlící právě balí,“ zamumlal Viktor. To Sherlocka trochu probralo.

„Nechápu, proč by to dělal,“ odvětil Sherlock a Viktor temně zamumlal: „Zjevně.“ Sherlock si nechal pomoct do stoje a pak se už opřený o Viktora chystal belhat ke dveřím.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ Viktor ho sevřel pevněji a přinutil ho stát.

„Ke dveřím,“ zakoulel očima Sherlock.

„Jdeme přes verandu,“ zavelel Viktor nekompromisně.

„Ale venku bude hrozná zima!“ namítl Sherlock, ale co mohl dělat, hopkal tím směrem, kam ho vedl Viktor.

„Přesně. Větší pravděpodobnost, že tě tam John nenechá stát.“

Sherlock spolkl otázku, proč by to John proboha dělal, protože drtivé většině věcí, které zahrnovaly Johna a to husté mračno, kterým byl poslední dobou jejich vztah, vůbec nerozuměl, a nechtěl to dávat ještě víc najevo.

„Neopovažuj se s těmi papíry nějak hýbat. Zítra ráno chci pokračovat,“ řekl Sherlock plamenně, protože měl chuť zachovat se aspoň trochu charakteristicky, když mu jinak jeho zatracená noha a podivně naladěný John ubíraly na sebedůvěře.

Konečně se dobelhali před balkonové dveře do Sherlockova pokoje. Které byly pevně zavřené. Sherlock se otřásl zimou.

„Fajn. Nechám tě tu.“ Viktor ho pustil a Sherlock se opřel o zeď pod oknem, když mu došlo, co mu to Viktor vlastně řekl.

„To nemůžeš myslet vážně!“

„Ale jistě že můžu.“ Viktor hlučně zabouchal na balkonové dveře, kývl Sherlockovi na rozloučenou a odkráčel zpět ke svému pokoji. Sherlock oněměle sledoval jeho vzdalující se záda. Kousl se do rtu, odmítal se někoho doprošovat. To tady radši umrzne.

John po chvilce naštěstí vykoukl zpoza záclonky, a když uviděl, kdo stojí u dveří, rychle je otevřel.

„Co tady děláš?“ zeptal se zmateně, podepřel Sherlocka a vedl ho dovnitř, kde ho posadil do křesílka u okna. „Říkal jsem ti, že na tu nohu ještě radši nemáš stoupat!“ zavrčel a poklekl, opatrně vytahoval nohavici na Sherlockově pravé noze.

„Ten zpropadený idiot mě tam nechal stát samotného! Prý mi tak spíš otevřeš!“ zavrčel Sherlock a Johnovy ruce se zastavily kousek nad jeho kotníkem, než se narovnal a beze slova odešel k posteli, kde si zcela jasně balil kufr.

„Co to děláš?“ vypadlo ze Sherlocka dřív, než se stačil zarazit. Hloupá, hloupá otázka.

„Co myslíš? Balím.“ John se neměl k nějakému obsáhlejšímu vysvětlení a Sherlock si dlouze povzdechl.

„Mohli bychom tohle přeskočit, prosím?“ zvrátil hlavu a krátce zazíral do stropu, protože na něm si ještě mohl vybít vztek alespoň pohledem. Těžká látka tiše zafuněla, jak John zavřel víko kufru, a pak to bzučelo, jak zavíral zip.

„Přeskočit co?“ Unavený, unavený, unavený John. Sherlock přimhouřil oči a podíval se na něj. Pokleslá ramena, prázdný výraz. Ráno se choval tak bojovně, tak majetnicky, co se změnilo? Narážky na neúspěšný den, zatímco Sherlock s Viktorem byli očividně zavaleni prací, je to celé jen o pocitu vyhoření? Jenže proč teď? Nestalo se zdaleka poprvé, aby John při svém samostatném pátrání nijak neuspěl, ale nikdy to nemělo tak silné následky na jeho rozpoložení. Možností bylo příliš mnoho. Musel to prostě z Johna nějak dostat.

„Přeskočit tohle vzdychání a áchání, protože se ti něco nejspíš nepovedlo. Přejděme k věci, co se u tebe za dnešek stalo, že tě to takhle poznamenalo.“

John se dle očekávání prudce otočil a v očích mu blýskl vztek. Dobře. Nahněvaný John spíš řekne něco, co by jinak tutlal, než by to šel rozchodit na svoje obvyklé vychládací procházky.

Nejspíš to nestačilo. John na Sherlocka jen naštvaně zíral, ale neřekl ani slovo. Přitvrdíme, pomyslel si Sherlock. Domněnky a nejasnosti, sarkasmus. Momentálně správná útočná zbraň.

„Ač je to nepochopitelné, trváš na tom, že je tvůj blog jakousi tvou seberealizací, že na úrovni podáváš svým fanouškům informace o našich případech, jenže dnes bys očividně nebyl schopný napsat ani souvislou větu. Tvoje výmluvnost se dnešní večer rovná nule, slyšel jsem tě vydechnout tak hluboce, že se musely bolestí sevřít veškeré tvé plicní sklípky, takže předpokládám, že jsi nebyl schopný zjistit absolutně nic užitečného, jako obvykle.“

John předklonil hlavu a zatvářil se nebezpečně.

„Jak jsi poznamenal, udělal jsem za celý den kus práce, sehnali jsme staré mapy okolí a dokonce jedny stavební plány toho domu, přestože si nejsem jistý, jak moc budou ještě aktuální. Nevěřil bys, jaké má Viktor konexe, brzy snad budeme mít i nějakou podrobnější genealogickou studii. Kolik lidí na tom dělá, netuším, ale Viktor mě utvrdil v tom, že jde o zkušený tým a že nejde o nějaké laiky.“

John popošel tři kroky směrem k Sherlockovi, ale potom se zastavil, jako by ho držela zpět nějaká neviditelná lana, nepatrně se předklonil, v obličeji temný výraz.

„Pak jsem pochopitelně potřeboval zařídit, aby nám dal někdo přístup k archivním článkům o rodině Stonerových v Praze, podle Viktora museli být vedeni státní policií minulého režimu, jednak kvůli anglickému původu a pak i kvůli tomu domu. Zdá se, že báchorky o pokladu nějak prosákly i do dokumentů STB a čekalo se, že se k tomu pokladu dřív nebo později někdo dostane. A nakonec zjistil Viktor zajímavou věc -“ řekl Sherlock a to byl ten moment, kdy Johnova napjatá maska pukla a John neartikulovaně zařval.

Sherlock rychle zamrkal a přinutil se k maximálnímu soustředění, protože přišla jeho chvíle, konečně se dozví něco podstatného.

„Jdi do prdele i s Viktorem!“ prskl John rozzuřeně, došel zpět k posteli a snažil se dopnout kufr, jenže zip se zasekl a on ho málem urval. Sherlock ho konsternovaně pozoroval.

Dobře… Tohle nejspíš nevyšlo. Čekal, že se provalí hráz, a že John začne mluvit – ne… chrlit své dnešní zážitky. John konečně dopnul zip, začal si oblékat svetr a pak i bundu. Popadl kufr a mířil k východu.

Co to zatraceně…?!

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zavolal Sherlock, teď už pravda trochu vytočeně. John chce odejít bez jediného slova vysvětlení?!

John upustil kufr, který s tupým zaduněním dopadl na zem. Krátce se zasmál a otočil se k Sherlockovi.

„Idiote!“ vyhrkl a Sherlock se prudce nadechl nosem. „Vidíš, ale nepozoruješ!“ dodal John posměšně a Sherlock se oběma rukama chytil područek. Co si to – ?! John přejel dlaněmi nad svou bundou a kalhotami, potom se s přehnaným obloučkem otočil ke kufru a nespouštěl oči ze Sherlocka, zatímco rukama mávl ke kufru, jako by to byl nějaký prodejce z teleshoppingu, co vám chce prodat superluxusní zavazadlo.

„Už chápeš? Odcházím!“

„Ale proč? A neopovažuj se teď odejít, když za tebou nemůžu!!!“ zahřměl Sherlock, John měl očividně chuť akorát opustit místnost, protože se znovu chopil rukojeti kufru.

„Proč, proč!“ procedil John skrz zuby a znovu kufr odhodil. „Protože mám plný zuby toho, že jsem akorát tvoje zasraný těžítko, který z nepochopitelnýho důvodu taháš všude s sebou! Protože se ti dnes konečně podařilo prorazit svými narážkami moji natvrdlou hlavu, pardon, že mi to nedošlo dřív, mimochodem, a dokázal jsi mi, že jsem úplně k ničemu! Protože radši pojedu do Londýna, kde budu malým smradům obvazovat zlomeniny a aplikovat očkování, než abych trčel tady, kde jsem jen na obtíž a kde nemám šanci konkurovat a vyhrát nad pro tebe dokonalým Viktorem Trevorem!!!“

Sherlock si uvědomil, že přestože za sebou nemá žádnou fyzickou námahu, oddechuje stejně ztěžka jako John, který byl úplně rudý.

Několikrát otevřel a zavřel ústa, jak mu pomalu docházel smysl Johnových slov. John si zjevně taky uvědomoval, co vlastně řekl –

Konkurovat Viktorovi. Vyhrát nad ním.

protože se mu barva postupně vytrácela z tváří. Couvl a podíval se stranou, zahanbený, že řekl víc, než chtěl.

To ticho bylo ohlušující.

Sherlock se šokovaně nadechl, Viktor měl vážně pravdu, John se cítí odstrčený, ale proč proboha proč vždyť je to John JOHN a ten nemusí pochybovat nesmí –

John si s povzdechem připustil, že schovávat se dál nemá absolutně žádný význam. A nebyl si jistý, jestli má vůbec ještě sílu na rozhovor, který ho čeká.

Nebylo by snazší konečně odejít? Než definitivně zničí to, co měli? Co jim zbylo ?

 

**

 

 

 

DALŠÍ

Reklamy

25 komentářů Přidejte váš

  1. Rowana napsal:

    Takže nakonec přece jen kanibalusmus, jo? Přiznám se, že mi to trochu zkazilo náladu (a zvedlo žaludek). Tohle je jedno ze dvou témat, kterým se pokud možno snažím vyhýbat. 😦

  2. mimi napsal:

    Tak a znovu som sa mohla ponorit do „Prazskeho pripadu“ 🙂 kapitola fantasticka, Sherlock absolutne „out of every emotions“ , na hranicu frustrovany John, no a ten koniec, prva reakcia WTF , no kam sa na teba hrabe Moffat so svojimi cliffhangermi. Diky,diky,diky ! 🙂

  3. PharLap napsal:

    Vím, že se to nevztahuje k této povídce, ale… https://www.facebook.com/kreslirkapharlap?ref=hl
    Taková maličkost… :3

    1. miamam napsal:

      Odpovídám na komenty až teď, takže se ještě musím vyventilovat tady – DĚKUJU ti za úžasný obrázek, strašně se mi líbí!!!!! Už jsem ho připojila k původní povídce Kam padají hvězdy, dala jsem to i na tumblr a na fb. Mám z toho opravdu radost ^_^ ♥♥♥

  4. PharLap napsal:

    „Sherlocku? Co to tam tak dlouho delas? Caj uz budes mit uplne studeny.“
    „Hmmm… Co jsi rikal?“
    „Ale nic…“
    „Johne?“
    „Hmmm?“
    „Nepripadas si nekdy jako tezitko?“
    „Coze?“
    „Neslysel jsi?“
    „Ale jo. Slysel. Proc bych se mel citit jako tezitko?“
    „Jen me tak napadlo… To je jedno…“
    „To je nejaky divny. Vymknes si kotnik, cely odpoledne strilis do zdi, pak mi ukradnes MUJ notebook a ted se me ptas na tezitka. Ses v pohode?“
    „Nevypadam na to? Jen tu mam neco zajimavyho…“
    „Ukaz!“
    „Ne! Nemam co delat? Naboje dosly a cigarety mi nechces dat!“
    „Na strileni zapomen! Jen mi ukaz co to tam mas? Celej vecer te od toho nemuzu odtrhnout.“
    „Nedam! Cekam!“
    „Na co?“
    „Dalsi kapitolu. Ctu pokud ti to nevadi…“
    „To chces cekat az vyjde nova kniha?“
    „Ty se dneska prekonavas Johne! Jako nekdo kdo sam vlastni blog bys mel vedet jak to funguje!“
    „Vis co? Nebudu se s tebou hadat. Za jak dlouho vyjde dalsi dil?“
    „Do tydne.“
    „Tak to se mam na co tesit…“

    Asi nejak takhle bych se aktualne shrnula v Sherlock stylu. Asi to tu s nami bude do dalsi kapitoly k nevydrzeni 😀
    Uzasny! Vsechny kapitoly na jeden zatah!

    1. miamam napsal:

      To je dokonalý!!!!! áááá, povídka uvnitř povídky??? To prostě miluju! Ale musím tě zklamat – i když snad ne příliš, vzhledem ke zbytku věty: příští týden nebude PPD, ale nejspíš TCS od Katy 😉 Takže si ještě budeš muset počkat, stejně jako tvůj John a Sherlock. 😉

      1. PharLap napsal:

        Absolutne me nezklamavas. Uz pomalu ohlodavam stul, cekajice na dalsi kapitolu TCS 😀 A ted vazne… Jsem rada, ze te komentar potesil, vzhledem k tomu kolik usili vynalozujes ty na nas :3 Posledni dobou mam neprekonatelnou chut byt kreativni 😀

  5. Gabriela Watson napsal:

    Jako to není fér víš! Já si Luciku zamilovala a ty nám ji necháš spapkat! Te se nedělá, víš!
    A ten konec je fakt vražedný. A velmi doufám, že Sherlock neudělá nějakou fakt blbost a John fakticky odejde!
    No tak Sherly!!! Konečně mysli! Na co tu hlavu na krku máš??? Popožeň autorku a šup sem s tou větou, která změní vše!!!
    Děkuji za úžasný díl!
    Tvá Sal.

    1. miamam napsal:

      Spapkat 😀 😀 😀 hahaha, to jsi mě fakt pobavila, jako by Lucka byla nějaké cukrovíčko nebo chlebíček… 😀 Děkuju za úžasný komentář!!! 😀

  6. Katy napsal:

    Zatraceně, to byla emocionální horská dráha! Připadala jsem si jako na houpačce – střídala se nedočkavost a vzrušení spolu s úlevou a vztekem (převážně na Sherlocka) Sakra, on je takový idiot! Tak nějak doufám, že ho nenecháš odjet, ale především, aby si to se Sherlockem neposr*l natolik, aby už to nešlo vrátit zpátky. Hah, pardon za ten výlev 😀 Musela jsem to ze sebe dostat :))
    A za to čekání to opravdu stálo, protože ta kapitola byla neuvěřitelná. A taky úžasně čtivá – jsem si jistá, že byla dlouhá, ale měla jsem ji přečtenou jedním dechem. Prostě gorgeous 🙂
    Vztekala jsem se na Sherlocka, protože na to, jaký je génius, je to neskutečný imbecil 🙂 a chvílemi mě až mrazilo v zádech (chuť něco roztrhnout, když Sherlocka s Viktorem John viděl spolu, se jako mrazení nepočítá) A čím dál víc toho se nám odhaluje majitel onoho „huad“ tím jsem fascinovanější. Ale… že nám Lucy nezabiješ? (prosím?) Takovou úžasnou osůbku přece nemůžeš nechat umřít sotva po dvou kapitolách! (aspoň bude mít Sherlock na co žárlit) 🙂
    Takže thumbs up! Ale bruslíš na tenkém ledě, víš? 🙂 Protože teď chci rozhodně další kapitolu 🙂 rychle. (ne, samozřejmě netlačím, ale PPD je skvělé a poněkud návykové (z čímž jsi ale měla počítat už od začátku 😉 ))

    1. miamam napsal:

      Hahá, jako jediná nepřestáváš doufat! 😀 (a neber to jako spoiler, jen mě to velmi potěšilo:-P) Takže ve výsledku…nech se překvapit! 😀 Děkuju ti ♥

  7. helsl napsal:

    Žes to po těch prázdninách ale vzala zgruntu drsně! Pepřák byl Lucii houby platný a Johnovi teď s pátráním pomůže kdo? Nenecháš ho odjet, že ne, to bychom Tě sežraly. Ti dva se k sobě tak perfektně hodí, ale někdy jako kdyby mluvili každý jinou řečí, nebo pro jistotu o něčem nemluví vůbec. Victor Trevor byl původnímu Sherlockovi přítelem; jsem ráda, žes to zachovala, i když jednu chvíli ve mně byla malá dušička. Doufám, že jim právem autora pomůžeš projasnit tu dusnou atmosféru, která je oba ničí. A mě taky.

    1. miamam napsal:

      Občas si sice postavy dělají, co chtějí, ale kdyby John stihl odejít, než ho tam dovlekl Sherlock, asi bych se osobně rozjela za Johnem a mírnými kopanci ho nasměrovala zpět k hotelu Praha… 🙂 Děkuju ♥

  8. Thea napsal:

    Tak takhle teda ne, já chci okamžitě další kapitolu! Jak, JAK si nám tohle mohla udělat? Zabít Lucku, pak ten šílenej emocionální hurikán a na konec to takhle UTNOUT? Bože! Na tohle se prostě tejden čekat nedá…. prosím… 😦 alespoň nenech ježečka moc dlouho trpět 🙂

    1. miamam napsal:

      Ježeček… hihiii… trpět nebude, i když, jak se to vezme… Uvidíš 😉 Díky 🙂

  9. katka napsal:

    strašně špatně nesu když John trpí mám pocit že trpím sním a ta SH zahleděnost do sebe , už se nemůžu dočkat pokračování

    1. miamam napsal:

      viď, občas by jeden Sherlockovi rád dal do čumáku, aby se probral… 😛 Díky

  10. Leylon napsal:

    Mia, ty ma chceš zabiť, čo? 😀

    Pátranie s Luckou sa mi páčilo, je mi dosť ľúto že si ju takto odstránila… ale po spisovateľskej stránke si to urobila parádne. Napokračovanie sa teším čím ďalej, tým viac, aj keď viem, že John bude dosť zničený až sa dozvie, že Lucka zomrela práve počas tých pár metrov, ktoré mala prejsť… no a Sherlock a Viktor? Ježišmária 😀 Aspoň že Viktor vie o čo ide a aspoň TROCHU Sherlocka nasmeroval. Sherly je však natvrdlý asi ako titánová stena, to ti teda poviem. Z určitých viet cítiť, že berie Johna ako konštantu, ale tomu ostatku akosi veľmi nerozumie. Chudák John…

    Túto kapitolu som si neskutočne užila, píšeš úžasne. ďakujem 🙂

    1. miamam napsal:

      íí já děkuju *u* Sherlock prostě nechápe human nature, no… Ani „human“, ani „nature“. 😛

  11. Baru napsal:

    Panebože. Naprosto. Perfektní. Miamam, přijmi mojí poklonu až na zem. Nemůžu se dočkat dalšího dílu.

    1. miamam napsal:

      Děkuju moc 😉

  12. Liss napsal:

    Tak nejdřív zamorduješ Lucku a teď tohle? Můj malý chudáček John… Doufám, že ho Sherlock důkladně přesvědčí o tom, že není žádné težítko a rozhodně se nemusí s nikým poměřovat a soutěžit. Sherlock je fakt občas natvrdlejší než vajíčko natvrdo 😀 . Díky za novou kapitolu, ale teď se zase nebudu moct dočkat pokračování :-\

    1. miamam napsal:

      Hehe 😀 Děkuju, nejspíš za 14 dní, páč příští týden by měla dostat prostor opět Katy 🙂

  13. niktoska napsal:

    další další další – zúfalé klikanie ….. takto to skončiť???? Nieééééé 😦
    Sherlock je riadne natvrdlý a John taktiež. Inak absolútne skvelé až na ten malý nedostatok – ZÁVER!!!! ach

    1. miamam napsal:

      cliffhangery občas musí být, aby čtenář neusnul… 😀 Děkuju 😉

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s