Tvůj celý svět: kapitola 14.

Vítám vás všechny, co jste to vydrželi až sem, ke 14. kapitole.

Věřili byste, že už máme dvě třetiny povídky za sebou?  Ehm… 😀 Ještě nás čeká dlouhá cesta, ale chtěla jsem vám říct, že jsem si ty překlady vážně užívala – a nejenom to, ale všechny vaše komentáře, protože každé to povzbudivé slůvko pro mě mělo obrovskou váhu.

Děkuji vám všem za vaše reakce u předchozí kapitoly. Jste k nezaplacení 🙂 niktoska, Gabriela Watson, Liss, katka, SlashPrincess, PharLab(ten tvůj koment byl vážně k nezaplacení 😀 ), Leylon, Yuki-chan, helsl, tes, Kayla, Thea, Desire.

A obrovské poděkování patří miamam, za její skvělou betu. Zvládáš psát, překládat, betovat a ještě existovat i mimo tento blog – máš můj neskonalý obdiv :D.

 

A že jsem vás už zdržovala dost, nechám těch svých proslovů a popřeju vám pěkné čtení. Kapitola rozhodně není z nejkratších, tak doufám, že si ji užijete.

Katy

 

 

Kapitola 14.

Jsi si jistý?

 

 

„A nakonec se podívejte na sponzorské dary,“ řekl Sherlock, zatímco Anthea něco vyťukávala na svém BlackBerry. „Charitativní akce do toho nejspíš nijak zapojené nejsou, ale neočekával bych, že společnost jako například Auto Janus toho bude hodně rozdávat; zdá se, že to je nad rámcem všech souvisejících daňových zvýhodnění.“

Posadil se zpátky na židli právě ve chvíli, kdy se John vrátil z kuchyně.

„Opravdu nic nechceš?“ zeptal se znovu Anthey.

Vzal Sherlocka za ruku a vtiskl mu do ní hrnek s čajem. Bylo neuvěřitelné, jak dobře se mu John dokázal přizpůsobit a pracovat s jeho slepotou, pomyslel si Sherlock. Vždy mu dával dost instrukcí, ale nikdy ne příliš mnoho; vedl ho, ale nedusil. Sherlock uvažoval, jestli s tím už měl nějaké předchozí zkušenosti, které by to vysvětlovaly, nebo jestli to byl jen další příklad toho, jak na něj byl John vyladěný.

Neslyšel žádnou odpověď, takže Anthea nejspíš reagovala neverbálním způsobem; další věc, které se John snažil vyvarovat.

„Pořád jsi na tom BlackBerry,“ prohodil John, když ‚ťukťukťuk‘ pokračovalo. „To vážně píšeš tolik zpráv?“

„Bylo by to rychlejší, kdyby byly povolené zkratky,“ připustila Anthea, „ale pan Holmes…“ odmlčela se a Sherlock si dokázal představit nesouhlasný pohled, který mu věnovala. „Pan M. Holmes nemá ‚zkratky‘ rád.“

„Říká, že to je ‚angličtina bez jakéhokoliv pravopisu‘,“ poznamenal Sherlock. „Je to jedna z mála věcí, na kterých se skutečně shodneme.“

 

Krátce poté Anthea odešla; John ji jako obvykle zdvořile vyprovázel ke dveřím. Sherlock slyšel, jak spolu mluví, zatímco šli dolů ze schodů.

Usrkl čaje a sám pro sebe se usmál. Dnešní den byl prostě skvělý; John měl naprostou pravdu o pozitivních aspektech uvolnění napětí. Potom, co Johnovi pomohl s jeho vlastním problémem, podobně jako předtím, spal Sherlock asi deset hodin. Následující den strávil tím, že znovu procházel nejzajímavější části souborua přišel s několika slibnými liniemi vyšetřování, které právě přednesl Anthee. Což mu sice bylo trochu proti srsti, ale právě teď prostě neměl na výběr. Bez čerstvých informací se s vyšetřováním nemohl posunout dál.

Nechal své myšlenky putovat zpátky k včerejší noci.

Svým způsobem se cítil trochu rozpačitě za to, co Johnovi potom řekl; láska nebyla emoce, se kterou by byl Sherlock nějak zvlášť obeznámený. Byla mu nepříjemná. Ale zároveň se přesně takhle cítil, a John si to zasloužil vědět.

Když se tehdy John zastavil a vzal ho za ruku, Sherlock věděl, že by přestal, kdyby musel. Přestože pod ním byl bezmocný a přestože si John zřejmě uvědomoval, že by to znamenalo konec jeho nadějí, že už nikdy nebude mít další šanci.

Sherlock Johnovi věřil, když mu řekl, že ho miluje. Ale teprve v té chvíli skutečně cítil a pochopil, co to znamená.

Johnova ruka svírající tu jeho žádala o důvěru, ale to, že se byl John ochotný obětovat a přestat, vypovídalo o lásce. A Sherlock nakonec Johnovi dokázal přenechat důvěru, protože konečně přijal jeho lásku.

„Víš, myslím, že jsem čím dál tím pozornější,“ prohlásil John, když se vrátil zpátky do obýváku. „Antheino víčko sebou rozhodně zaškubalo, když předtím vyslovovala počáteční písmeno Mycroftova jména – zajímalo by mě, o co šlo.“

Sherlock si odfrkl a jeho pozornost se vrátila zpátky do současnosti.

„Nejspíš mu tak říkají,“ odpověděl. „Jako v těch směšných filmech, které jsi mě nutil sledovat.“

„Ach ano, Bondovky.“ Sherlock v jeho hlase zaslechl úsměv.

John přešel ke svému křeslu a posadil se. Sherlock cítil, jak ho zalila vlna náklonnosti. Najednou si přál, aby se posadil na pohovku, místo do křesla, ale nechtěl riskovat, že si Anthea sedne vedle něj.

„Víš, pořád máš ještě mezery, co se týče znalostí klasických filmů a televizních pořadů. Některé z nich bychom nejspíš mohli vyplnit i bez nutnosti vizualizace,“ uvažoval John. „Co bys řekl na mrtvé papoušky?“

Sherlock ten divný dotaz ignoroval a přešel k otázce, která ho momentálně trápila nejvíc. „Jak dlouho to vydrží?“ zeptal se. „Myslím to s tím uvolněním napětí.“

John prudce vydechl, ale Sherlock nedokázal říct, jestli byl nervózní nebo pobavený. „No, to se hodně liší v závislosti na konkrétní osobě a situaci,“ řekl. „Někteří lidé mají větší potřebu sexu než jiní. A v začátcích vztahu často bývá zájem o sex vyšší, takže to ‚uvolnění ‘ netrvá moc dlouho.“

Sherlock se nad tím zamyslel.

„A jak dlouho to vydrží tobě?“

John se zasmál.„Myslíš průměrně, od chvíle kdy jsem se k tobě nastěhoval, nebo od chvíle kdy jsme se stali… něčímvíc?“ zeptal se. „Protože odpověď na každou z těch otázek se liší.“

Sherlock zvedl obočí.

„Tak například po včerejší noci,“ rozhodl se. „Jak dlouho by ti trvalo, než bys cítil potřebu proces zopakovat?“

„Nejsem si jistý, jestli ti ta informace bude k něčemu užitečná,“ odpověděl John. „Protože jsem tě chtěl tak dlouho, trochu se to ve mně nahromadilo.“ Na chvíli se rozhostilo ticho. „Řekl bych, že asi půl hodiny, než bych mohl, možná hodinu, než bych vážně chtěl. Míň, pokud bys byl nahý.“

Sherlock věděl, že jeho tvář nepochybně zračila překvapení, které při těch slovech cítil.

„Jak takhle vůbec zvládáš fungovat?“ zeptal se zvědavě.

John se znovu zasmál.

„Od chvíle, kdy jsem tě potkal, jsem si na to už musel prakticky zvyknout,“ vysvětlil. „Ale to je v pohodě. Nic od tebe neočekávám, Sherlocku; nebudu mít žádné nároky. Můžu se o to postarat sám.“

„A co kdybych ti s tím chtěl… pomoct?“ zeptal se Sherlock a slyšel, jak se z druhého křesla ozvalo zalapání po dechu. „Chci tě poznat, Johne.“ Vstal a přešel k Johnovi, roztáhl jeho kolena od sebe a usadil se mezi ně. Potom se naklonil dopředu a přejel rukama po Johnových stehnech směrem nahoru.

Ztišil hlas na chraplavý tón, o kterém si už dřív vydedukoval, že díky němu dostane, co chce.

„Chci tě prozkoumat,“ řekl. „Alespoň těmi smysly, které mám k dispozici.“

John zřejmě nebyl schopný promluvit. Sherlock se posadil na paty a dál hladil Johna po stehnech.

„Nebo nám nezbyde teplá voda,“ dodal.

Ozvalo se odfrknutí, ale potom se John posunul trochu dopředu a strčil ruce Sherlockovi do vlasů.

„Časté sprchy jsou nutné,“ vysvětlil. „Když má někdo na krku takového spolubydlícího… Do prdele!“ Sherlock sklouzl rukama o něco výš a užíval si reakci, kterou to vyvolalo. „… Tak nádherného a nevšímavého, jako jsi ty,“ dokončil rychle.

„Já jsem jen stěží nádherný, Johne,“ řekl vyčítavě Sherlock a prsty se neobratně snažil rozepnout opasek, který mu stál v cestě.

John položil své ruce na Sherlockovy a zastavil je. „Samozřejmě, že jsi nádherný, Sherlocku,“ trval na svém. „Jak o tom můžeš nevědět?“ Chvíli bylo ticho; John zjevně přemýšlel. „Můžeš otestovat jednu teorii,“ řekl. „Schválně, jak dlouho ti potrvá mě udělat, když budeš oblečený ve srovnání s tím, když jsi nahý.“

Sherlock se zamračil a nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„To je ten nejhloupější vědecký experiment, o kterém jsem kdy slyšel,“ namítl. Potom se ale usmál a zvedl se na nohy, vzal Johna za ruce a vytáhl ho nahoru. „Ale za pokus to rozhodně stojí.“

 

Další dva dny strávili v posteli.

 

oOOo

 

 

Ráno prvního dne si Sherlock důkladně ověřoval, jestli všechny hrbolky Johnových obratlů chutnají stejně, když byla jeho pozornost vyrušená otázkou položenou nezvykle napjatým hlasem.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ John zněl, jako by se snažil obrnit vůči odpovědi.

Sherlock se zastavil a v duchu katalogizoval své dosavadní výsledky.

„Ptej se,“ vyzval ho a připravoval se na potenciálně trapná slova a otázky, na které nebude znát odpověď.

„Tehdy na místě činu,“ začal John k Sherlockově počáteční úlevě, „za což se Sally mimochodem omluvíš,“ dodal a ignoroval odfrknutí, které to vyvolalo, „jsi měl před celým Scotland Yardem poměrně hlasitý komentář, který naznačoval, že jsme spolu spali.“

„Ale my spolu spíme,“ zdůraznil Sherlock a posunul se o něco níž; přibližoval se k oblasti zvláštního zájmu. „Nebo bychom spali, kdybychom neměli na práci něco lepšího.“

John se přetočil a Sherlock si povzdechl. To ráno už vyzkoušel, jak chutná celá přední část Johnova těla a nechtěl ten experiment opakovat, dokud neskončí s druhou stranou. Natáhl ruku, aby zkontroloval Johnovu tvář; měl ten svůj výraz ‚Z jaké ty jsi vlastně planety?‘.

„Tak jsem to nemyslel,“ řekl John. „A jsem si jistý, že ty to moc dobře víš.“

Sherlock se zavrtěl a posunoval se nahoru, dokud hlavou nespočíval Johnovi na hrudi a poslouchal pravidelný tlukot jeho srdce. Najednou ho něco napadlo.

„Máš pihy?“ zeptal se.

„Promiň, cože?“

„Pihy? Máš je, a jestli ano, tak kolik a kde jsou?“ Jak by bez téhle informace mohla být jeho představa nahého Johna úplná? „Dávej přece pozor,“ dodal.

John se ho snažil odtlačit. Zřejmě chtěl vidět jeho obličej, v čemž mu Sherlock ochotně vyhověl a tázavě zvedl obočí.

„A co moje otázka?“ zajímal se John.

Sherlock se ušklíbl.

„Ve skutečnosti ses na žádnou nezeptal,“ upozornil ho. „A teď znovu protáčíš oči,“ dodal. John nic neříkal, a tak Sherlock nakonec položil hlavu zpátky dolů a povzdechl si. „Co na tom záleží, Johne? Proč by nám mělo záležet na tom, co vědí, nebo co si myslí, že vědí? Copak to není jedno?“

Mně to není jedno,“ řekl John tiše. „Záleží mi na tom.“ Začal Sherlocka hladit po vlasech. „Byl bych hrdý na to, kdyby o našem vztahu všichni věděli, víš, že ano. Ale my teď ve skutečnosti, čistě technicky, ‚ve vztahu‘ nejsme, že?“ Jeho tón nezněl tak úplně jako otázka, ale nebylo to ani oznámení. „Ty si pořád ještě nejsi jistý. Já na tebe netlačím,“ dodal rychle. „Jen říkám, že bych se docela rád obešel bez lítostivých pohledů, které dostanu, pokud si to rozmyslíš. A taky se snažím pochopit, co se ti honí hlavou.“

Sherlock se to chvíli snažil strávit.

„Je tohle jedna z těch věcí, o kterých bychom si měli nejdřív promluvit?“ zeptal se. Další z důvodů, proč se podobným druhům vztahů vždycky vyhýbal; bylo to všechno tak komplikované.

„Ale vypadá to, že fyzicky se teď cítíš mnohem líp,“ pokračoval John a Sherlock se proti jeho hrudi usmál. Vzhledem k tomu, že byli oba téměř dvacet čtyři hodin úplně nazí a že si v současné době nedokázal představit, že by se to napětí mělo kdy vrátit, bylo líp hodně slabé slovo, a to i na anglické standardy.

Johnova praktická ukázka toho, že mu žádná část Sherlockova těla nepřipadá neatraktivní, byla velmi důkladná a přesvědčivá. S působivou pozorností věnovanou detailům dokázal Sherlocka zbavit všech zbývajících rozpaků.

Sherlock se zhluboka nadechl a pokusil se to vysvětlit.

„Mám takové ty pocity.“ Slovo ‚pocity‘ pronesl stejným tónem, jako by mluvil o neštovicích nebo telenovelách. „Ale nepamatuju si, že bych je měl před svým zraněním hlavy. Což mě vede k pochybnostem, jestli jsou vůbec skutečné.“

Johnovy prsty ho pořád jemně hladily po vlasech.

„Takže ty si myslíš, že až se ti vrátí zrak, probereš se a zjistíš, že jsi ve vztahu, o který vůbec nestojíš?“ zeptal se.

„Ne, o to se nestarám, Johne,“ řekl Sherlock rychle. „Jsem si docela jistý, že nikdy nebudu litovat ničeho, co jsem s tebou dělal.“ Posunul se na posteli o něco výš, tak, aby jejich hlavy byly na stejné úrovni. „Ale nechci ti ublížit, nechci… Jak se to říká? Nechci si s tebou jen zahrávat.

„Právě teď je pro mě těžké si představit, že bych ty pocity neměl,“ připustil. „Ale ony přišly odnikud. Takže ano; myslím, že se bojím, že zmizí stejně náhle, jako se objevily.“ Potřásl hlavou. „A nepředpokládám, že se člověk může zamilovat, zatímco je v bezvědomí.“

John několik minut nevydal ani hlásku. Začal mluvit, ale potom si místo toho odkašlal. Sherlock si přál, aby mohl vidět jeho obličej.

Nakonec to John zkusil znovu. „Takže, jestli tomu správně rozumím, ty pocity můžou být jen dočasným výplodem tvého poškozeného mozku? Vysvětlíš mi alespoň, co přesně cítíš?“

Sherlock zasténal a svalil se zpátky na polštář.

„Ne, tohle ne,“ řekl. „Nevím o lásce vůbec nic. Nikdy jsem tomu skutečně nerozuměl.“ Přejel si rukama přes oči. „Samozřejmě, že ji chápu a uznávám ji jako motiv, ale nikdy jsem o ní neuvažoval v souvislosti se sebou samým. Já nevím, jestli to, co k tobě cítím, nebo co si myslím, že cítím, je láska. Nezažil jsem nic, s čím bych to mohl srovnávat.“

Sherlock cítil, jak se John na posteli posunul tak, aby byl vedle něj. Jeho hlas se ozýval poněkud shora; musel být opřený na boku.

„Tak buď konkrétnější,“ navrhl. „Které z těch pocitů, co máš, dokážeš s jistotou určit?“

Tohle bylo snazší; John byl dobrý v kladení těch správných otázek.

„Majetnickost,“ byla první věc, která mu přišla na mysl a která se dala snadno vysvětlit, protože se vždycky nerad dělil. „Spojení,“ řekl potom. „I když to není přímo emoce, ale cítím s tebou spojení. Vlastně to je ze všeho nejsilnější, měl jsem to říct jako první.“

Znovu se zamyslel.

„Ochranitelství.“ Což bylo divné. V současné době by byl jen těžko schopný někoho chránit. „Obdiv, respekt, přitažlivost, frustraci, zmatenost, podráždění…“

„Myslím, že ty první jsem měl radši,“ přerušil ho John. „Možná bys měl přestat v nejlepším.“

Sherlock ho ignoroval.

„Potřeba, závislost, fascinace, touha, frustrace…“

Frustrace říkáš už podruhé,“ skočil mu John znovu do řeči.

„A divíš se?“ zeptal se Sherlock. Najednou se vymrštil, přetočil Johna na záda a nalehl na něj. Strčil mu ruce do vlasů a přiblížil se svými rty k těm Johnovým, dělilo je od sebe jenom několik milimetrů.

„Podruhé to bylo specifičtější,“ zamumlal kousavě a potom záměrně umístil polibky na obě strany Johnových rtů.

Znovu zvedl hlavu a povzdechl si.

„Láska by měla být nesobecká, ne?“ zeptal se. „Ta tvoje rozhodně je.“

Opřel se o loket a druhou rukou Johna pohladil po tváři.

„Nemyslím si, že by se to slovo dalo v souvislosti se mnou použít,“ přiznal. „Kdybych tě miloval, měl bych tě stavět na první místo, ne? Nejsem si jistý, jestli bych to dokázal. Kdybys mě chtěl opustit, kdybys na tom byl líp beze mě, nechal bych tě jít? Kdyby existoval způsob, jak tě zastavit, využil bych toho?“

Znovu si lehl a zabořil obličej do Johnova krku.

„Myslím, že ano.“ Jeho hlas byl tichý a Sherlock si nebyl jistý, jestli ho byl John schopný vůbec slyšet. „Myslím, že bych udělal cokoliv, abych tě u sebe udržel. Nedokážu si představit nic, co bych neudělal.“ Umlkl. Stěží dokázal uvěřit tomu, že ty věci přiznává.

„To by tě mělo vyděsit, ne?“ zeptal se nakonec. Proboha, vždyť tím dokázal nahnat strach i sám sobě.

„Mě je těžké vyděsit.“ John zněl šokovaně, ale jeho ruce se kolem Sherlockova těla pevně utáhly. „A nechystám se odejít. Nikam.“

„Já nemám pocity, ne takovéto,“ zamumlal Sherlock a trochu se odtáhl. „Prostě jsem se vzbudil a ony tam byly, přestože mi chvíli trvalo, než jsem si to uvědomil. Ale i teď, když už je začínám chápat, netuším, odkud se vzaly. Nevěřím jim.“ Zvedl hlavu, aby John mohl vidět jeho obličej. „Nejsem si jistý, Johne. Omlouvám se.“

Cítil, jak John pokrčil rameny.

„To je v pořádku,“ řekl. „To, co jsi právě řekl, bylo… No, bylo to víc, než jsem kdy očekával.“ Zvedl ruku k Sherlockovu obličeji. „I když změníš názor, nebudu toho litovat.“

„Vlastně to byl jeden z důvodů pro ten zákaz líbání,“ přiznal o minutu později. „To, co jsem ti řekl, byla pravda,“ dodal spěšně. „Nelhal jsem. Ale taky jsem nechtěl, aby ses do něčeho jen tak bez rozmyslu pustil – chtěl jsem ti dát důvod o tom přemýšlet.“

Sherlock dospěl k názoru, že vážných diskuzí už bylo víc než dost.

„Můžeme se zase vrátit k pihám?“ zeptal se.

 

oOOo

 

Bylo pozdní odpoledne druhého dne, když Sherlock uslyšel vyzvánění Johnova telefonu. Neexistoval způsob, jak by na něj John ze své současné pozice mohl dosáhnout a ještě menší byla šance, že ho Sherlock nechá, aby se zvedl, takže to bude muset počkat.

 

Asi o dvě hodiny později Sherlock procitl z lehkého spánku, když se John vrátil do postele a nesl s sebou čaj a toasty. Přečetl si textovou zprávu.

„Lestrade chce, abychom ráno přišli do Scotland Yardu,“  oznámil mu. „Nic vážného, ale chtěl by tvou radu ohledně několika případů.“

Posadil se a hrnky s talířem postavil na noční stolek. Vzal Sherlocka za ruku a vložil mu do ní toast.

„Musíš nabrat sílu,“ řekl s úsměvem v hlase.

Sherlock vrátil toast zpátky na talíř a místo toho stáhl Johna dolů a kousl ho do krku. „Mám dost síly,“ prohlásil a přetočil je tak, aby byl John pod ním.

„Co na to mám říct?“ zeptal se John a stále držel v ruce telefon.

„Mně? Stačí mi ‚Ano‘,“ poradil mu Sherlock a prolíbával si cestu dolů po Johnově hrudníku.

John zasténal. „Lestradeovi,“ řekl a začal se svíjet. „Co bych měl říct Lestradeovi?“

Sherlock zvedl hlavu a dramaticky si povzdechl. „Fajn,“ ustoupil. „Řekni mu, že tam ráno budeme.“

Odmlčel se, dokud neuslyšel, že John začal vyťukávat zprávu.

„Ujisti se, že mu řekneš, ať to stojí za to,“ řekl a čekal, až ho John dožene, „pokud se kvůli tomu skutečně budeme muset obléknout.“

John si odfrkl a Sherlock slyšel, jak několikrát za sebou stiskl klávesu Smazat, aby tu druhou větu odstranil.

„Jestli vážně chceš, abychom takhle trávili čas, pak je to v pořádku, Sherlocku,“ řekl a konečně zmáčkl Odeslat. „Není tu nic, co bych dělal radši.“

„Vážně?“ zeptal se Sherlock.

Nastala chvíle ticha a Sherlock cítil, jak ho John zkoumá pohledem. Potom se ozvalo bouchnutí, když mobil dopadl na podlahu.

„Ne, opravdu ne,“ prohlásil John a s rozhodností přetočil Sherlocka pod sebe.

Pípnutí ohlašující nově příchozí zprávu bylo přesvědčivě ignorováno.

 

oOOo

 

„Řekneš mi o nich?“ Johnův hlas byl tichý; byla to otázka, ne požadavek. Sherlock ležel na zádech a cítil, jak mu teplá ruka odhrnuje vlasy z obličeje. Před pár minutami se náhle probudil a odolal nutkání rušit Johna, protože už muselo být vážně pozdě.

Zdálo se, že John se probudil tak jako tak.

„Vím, že máš pořád ještě noční můry,“ pokračoval John a jeho prsty dál konejšivě hladily Sherlocka po vlasech. „Vím, že nespíš víc než dvě nebo tři hodiny v kuse a že když mě v noci vzbudíš, není to skutečně z důvodu, který se snažíš naznačit.“ Přisunul se k Sherlockovi blíž. „No, možná částečně,“ dodal. „Nemusíš mi to říkat,“ prohlásil. „Ale vzhledem ke zranění tvého mozku, by to možná bylo nejlepší – tvé sny by mohly být důležité.“

Sherlock si povzdechl. „O čem sníš ty, Johne?“ zeptal se a odkládal tak chvíli, kdy bude muset odpovědět. „Pořád máš noční můry?“

„Už nějakou dobu ne,“ připustil John. Zřejmě si byl moc dobře vědom toho, že se Sherlock snažil vykroutit, ale nechal ho, aby mu to prošlo. „A vypadá to, že jsi nahradil Afghánistán; jako bys už tak neměl dost velké ego.“ Trochu nevesele se zasmál. „Abych byl upřímný, většinou sním o tom, že tě líbám,“ přiznal. „Opakovaně.“

„Myslíš tím, že mě opakovaně líbáš ve snu, nebo že opakovaně sníš o tom, že mě líbáš?“ zeptal se Sherlock. „Tvoje vyjadřování je neuvěřitelně nepřesné.“

„To druhé,“ odpověděl John a nepochybně znovu obracel oči v sloup. „Jsi na řadě.“

Sherlock pomalu dlouze vydechl.

„Jsou to dva různé sny,“ řekl nakonec. „Řekl bych, že to první ve skutečnosti ani není noční můra, ale stále je to… znepokojivé.“ Odolal touze se na Johna obrátit, chtěl to ze sebe prostě dostat ven. „V tom snu jsem slepý, pro začátek. Kolem mě jsou další lidé – lidé, které znám, Lestrade a ostatní, žádní nepřátelé… no, kromě Mycrofta.“ John si odfrkl, ale nepřerušil ho.

„Pracuju na případu a mám něco najít, ale nevím, co to je, ani kde začít.“ Pokrčil rameny. „To je celé,“ řekl. „Není to děsivé, nic zlého se tam nestane, jen to ve mně vzbuzuje pocit… bezmoci, myslím.“ Nahlas to znělo ještě směšněji. „Je to směšné,“ dodal.

„Ne,“ řekl okamžitě John. „Ne, není to směšné; vím, jak to myslíš. Je to jako ty sny, kdy před něčím utíkáš a běžíš ze všech sil, protože prostě nesmíš dovolit, aby tě to chytilo, ale nemáš tušení, co to je; jenom víš, že musíš utéct. Je to něco jako…strach, který nedokážeš pojmenovat.“

„Strach, který nedokážu pojmenovat,“ zopakoval pomalu Sherlock. „Ano, to je docela přesný popis.“ Potřásl hlavou, aby si pročistil myšlenky. „O tom druhém snu už jsem ti říkal a nic se nezměnilo.“ Už o tom nechtěl přemýšlet.

Když se mu začal zdát ten první sen, cítil se dotčený, že v něm byl stále slepý. Ale kdyby si teď mohl vybrat, mnohem radši by byl slepý i v tom druhém, než sledovat, jak před ním Johna zastřelí pokaždé, když usne.

Převalil se na bok a přitáhl si Johna do náruče. „Zabav mě,“ řekl.

John ho poslechl.

 

oOOo

 

Když následujícího dne dorazili do Scotland Yardu, první známý hlas, který Sherlock uslyšel, patřil Sally Donovanové. John do něj šťouchl loktem.

„Ach, seržantka Donovanová, jak milé,“ řekl Sherlock.

„Magore.“

John ho šťouchl znova.

„Musím se omluvit za své nevhodné poznámky při našem posledním setkání,“ pokračoval.

To byla rozhodně pravda. Musel se omluvit, protože jinak hrozilo, že bude John číst všechny budoucí zprávy a hlášení tím výrazným severským přízvukem, který se mu dařilo tak přesvědčivě napodobit.

Při té vzpomínce Sherlock potlačil zachvění a věnoval Sally široký úsměv. Koneckonců vlastně nemusel říct, že je mu to líto.

„V té době jsem byl velmi napjatý,“ pokračoval a cítil, jak John najednou pevněji sevřel ruku, za kterou ho držel, jako varování. „A John tehdy ještě nestačil vyřešit příčinu mé… situace.“

„Je mu to moc líto,“ přerušil ho John. Táhl ho směrem k Lestradeově kancelářia prakticky ho strčil dovnitř. „Ty zatracený idiote,“ zamumlal. „Proč jsem proboha…“

Kancelář byla prázdná. Sherlock rychle pustil Johnovu ruku a vsunul dlaň pod tu příšernou bundu, kterou chtěl John pořád nosit. Rukou sklouzl až k dolní části jeho zad a dělal s ní malé kroužky. Naklonil se k Johnovi, i když ne tak blízko, aby to přes prosklenou stěnu vypadalo nevhodně.

„Vynahradím ti to, Johne,“ slíbil tiše. Cítil zachvění, které John nedokázal skrýt a slyšel, jak jeho dech zhrubl. Ta moc byla opojná.

„Stvořil jsem monstrum,“ vydechl John, ale podařilo se mu dát se dohromady, když Lestrade vstoupil do místnosti.

„Doufal jsem, že tady už budete, pánové,“ začal. Sherlock se zahihňal a John mu dupl na nohu. Podařilo se mu zamaskovat ‚au‘ jako kašel.

„Sally by si s tebou chtěla promluvit, jestli ti to nevadí, Johne?“ zeptal se Lestrade a zřejmě se rozhodl to zvláštní chování prostě ignorovat. „Zatím začnu se Sherlockem procházet ty případy.“

„Samozřejmě,“ odpověděl John, odtáhl se od Sherlocka a zamířil ke dveřím. „Umíš měnit přízvuk?“

„Honem, Johne,“ řekl rychle Sherlock, přešel k němu a přidržel mu dveře otevřené. „Přece nenecháš seržantku čekat.“

Když Lestrade začal mluvit o prvním případu, část Sherlockovy pozornosti zůstávala zaměřená na to, co se děje mimo kancelář. Johnova slova nedokázal zachytit, ale Sallyin hlas byl mnohem pronikavější. Zaslechl něco jako ‚poznámka o sdílení postele‘, ‚kousance‘ a ‚úsměv‘, ale potom zaslechl slova ‚využils ho‘. Nohou opatrně trochu víc pootevřel dveře, které před tím schválně nedovřel.

„On není sám sebou, Johne,“ říkala právě Sally. „Copak to nevidíš? Proboha, vždyť on se mi omluvil!“

Sherlock už Lestradeovi nevěnoval pozornost.

„Jak se asi bude cítit, až se vrátí zpátky k normálu? Myslela jsem, že jsi jeho přítel.“

Sherlock cítil, jak ho začíná přemáhat hněv a stálo ho veškeré úsilí nevyrazit z kanceláře a umlčet tu zatracenou ženskou.  John byl tak nesnesitelně šlechetný; Sally narazila na jedinou věc, která by Johna mohla přesvědčit o tom, aby si to rozmyslel. Sherlock nastražil uši, aby slyšel jeho odpověď, připraven zasáhnout, kdyby to bylo nutné. Mnohem radši by je dřív dostal ven ze samotného Scotland Yardu, bez ohledu na následky, než aby riskoval, že by ho teď John opustil.

„Promiň, Sally,“ řekl John. „Je jasné, že to myslíš dobře, ale ty nevíš, o čem mluvíš.“ To znělo líp, než Sherlock doufal.

„Ano, Sherlock se v některých ohledech změnil,“ pokračoval John, „ale až na slepotu, ty změny nastaly až potom, a ne jako výsledek Sherlockova zranění. A kromě toho si nemyslím, že je náš osobní život tvoje věc.“

Sherlock slyšel přibližující se kroky. Obrátil svou pozornost zpátky k Lestradeovi a nechal dveře, aby se samy zavřely. O chvíli později se náhle rozletěly, když vešel John; okamžitě si stoupl Sherlockovi po boku a vzal ho za ruku. Sherlock cítil jeho napětí a opřel se o něj.

Lestrade se odmlčel, aby vzal telefonní hovor a Sherlock obrátil hlavu k Johnovi.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.

„Jsem v pohodě, lásko,“ odpověděl tiše John, ale neznělo to tak, a směr, odkud přicházel jeho hlas, naznačoval, že měl skloněnou hlavu.

Sherlock ho šťouchl. „Řekl jsi to znovu,“ zamumlal.

„Promiň, cože?“ Zdálo se, že je John myšlenkami na míle daleko. „Aha, jasně,“ řekl. „Promiň.“

„Říkal jsem ti, že to je…“ Sherlock se zarazil. „Líbí se mi to,“ řekl.

Vycítil, že konečně zachytil Johnovu pozornost. Otočil hlavu tak, aby byli oba tváří v tvář a najednou cítil obrovskou touhu být zpátky doma, v Johnově náručí, kde mezi nimi nebude nic stát a nebude si muset dělat starosti s vnějšími vlivy. Uvědomil si, že se začal naklánět dopředu a zarazil se. Přemýšlel, jestli na jeho tváři bylo poznat, na co myslel.

„Omlouvám se,“ řekl.

John vydechl a zdálo se, že ho stres opustil. „To je v pořádku,“ řekl a v jeho hlase opět zazněl úsměv.

Ozvalo se zakašlání a Sherlock si uvědomil, že Lestrade už dávno přestal telefonovat. Otočil se k němu.

„No?“ zeptal se zostra. „Pokračuj.“ Zamával na něj rukou gestem ‚pospěš si‘ a nenápadně přitiskl svou nohu k Johnově. „Nemáme na to celý den.“

V době, kdy skončili, už pohár Sherlockovy trpělivosti téměř přetekl. John mu podal kabát, zatímco se s Lestradem bavil o Jamesi Bondovi  a všech těch hloupostech, které se týkaly jejich směšného filmového večera.

„Myslím, že příště s ním vyzkouším Montyho Pythona,“ řekl Lestradeovi zlověstně.

„Nečekal jsem od tebe španělskou inkvizici!“ vykřikl Lestrade a zdálo se, že tím Johna z nějakého bizarního důvodu pobavil.

„Španělskou inkvizici nečeká nikdo!“ prohlásil.

Oba se tomu začali chichotat a Sherlock zjistil, že se mu to vůbec nelíbí.

No tak, Johne,“ řekl netrpělivě, zatímco stál u dveří.

Smích se postupně uklidnil. „Tak hodně štěstí,“ řekl Lestrade. „Já si ho u toho nedovedu představit.“

„Oh, byl bys překvapený,“ odpověděl John. Alespoň teď mířil směrem ke dveřím. „Po tom případu s Connie Princeovou jsem ho seznámil s televizní žumpou. Řekl bych, že se mu to docela líbilo.“ Jeho kroky zaváhaly. „Až na to, že…“ John se zastavil úplně a zalapal po dechu.

Sakra.

Sherlock k němu přistoupil a pevně chytil Johnovu ruku a strkal ho ven ze dveří.

„Naschle, Lestrade,“ řekl stroze, zatímco táhl nereagujícího Johna pryč.

Zamířil směrem k výtahu a doufal, že John nebyl otřesený natolik, aby je dostal ven z budovy. Jeho předpověď se potvrdila a nakonec nastoupili do taxíku, aniž by mezi nimi bylo pronesené jediné slovo.

„Samozřejmě, že na tom ve skutečnosti nezáleží,“ řekl po chvíli John. Jeho hlas se odrážel od okna, takže byl od Sherlocka odvrácený. „Tak… jsi mě oklamal. Předstíral jsi, že jsi fascinovaný tím pořadem, co byl v televizi, abych šel ven, a ty jsi mohl kontaktovat Moriartyho.“

Sherlock cítil, že by se měl omluvit, ale nebyl si jistý kde začít. Neřekl nic.

„Už jsem věděl, že jsi lhal o tom, že jsi dal ten flash disk Mycroftovi,“ pokračoval John. „Vážně to není až takový problém.“ Nezněl, jako by o tom byl přesvědčený.

„Omlouvám se, Johne.“

„To je v pořádku,“ řekl. „Je to jen jiný druh podvodu, ne?“ Odkašlal si. „Z nějakého důvodu mi lež připadá upřímnější.“

Když se dostali domů, bylo to divné. John udělal oběd, který Sherlock snědl, přestože neměl hlad. Přečetl nejnovější zprávy od Mycrofta, ale jeho hlas zněl vzdáleně a rezervovaně. Seděl ve svém křesle, zatímco Sherlock byl stočený na pohovce.

Pozdě odpoledne už toho měl Sherlock dost. „Nemohl bys na mě prostě křičet, abychom to už měli za sebou?“ zeptal se otráveně.

John k němu náhle přistoupil a tyčil se nad ním. „To bych mohl,“ řekl a Sherlock před tím tónem a prudkým pohybem proti své vůli couvl. John byl obvykle tak opatrný, aby ho nevylekal, že Sherlock téměř zapomněl, jak rychle se dokáže pohybovat.

„Jak jsi mohl být takový zasraný idiot?“ zeptal se John a naklonil se dopředu. Nekřičel, ale z nějakého důvodu to bylo ještě horší.

„Jít se sám na vlastní pěst setkat se známým psychopatem a vrahem na nějakém zkurveném opuštěném místě, aniž bys dal komukoliv vědět, kam do prdele jdeš, a svého nejlepšího zasraného přítele jsi z toho úplně vynechal.“

Položil ruce na opěradlo pohovky po obou stranách Sherlockovy hlavy a jeho hlas byl ještě tišší a hrozivější. Sherlock cítil, jak jím projela vlna vzrušení; nebyl si jistý, jestli to v té chvíli bylo tak úplně vhodné.

„Tvého nejlepšího přítele, který by pro tebe zemřel, který pro tebe do hajzlu zabil a který tě kurva miluje, ty tvrdohlavý… sobecký… arogantní… parchante.“

Rozhostilo se napjaté ticho přerušované jen zvukem Johnova dechu, když se snažil dostat sám sebe zpátky pod kontrolu. Evidentně to v sobě už nějakou chvíli dusil.

„Cítíš se líp?“ zeptal se Sherlock a byl si vědom toho, že jeho tepová frekvence byla mnohem vyšší než normálně.

„Pojďme do postele,“ řekl John.

 

oOOo

 

O několik hodin později byli zase zpátky na pohovce, oba dva oblečení v pyžamech. John se chtěl dívat na nějaký příšerný detektivní pořad – navrhl, aby Sherlock zůstal v posteli a dohnal nějaký ztracený spánek. Ale Sherlock se teď od Johna nechtěl oddělit, takže ho následoval a tvrdil, že ještě musí o něčem přemýšlet. John ho přinutil slíbit, že nebude kazit show a neprozradí zápletku.

Sherlock chtěl přemýšlet. Chtěl přemýšlet o Johnovi, o jejich vztahu a o původu těch tajemných pocitů, které je oba tak pevně poutaly k sobě.

Ležel na boku, zády přitisknutý k zadní části pohovky a John se uvelebil před ním. Jeho levá paže byla stočená pod Johnovým krkem a spočívala na jeho hrudi… Nehrál si s jeho bradavkami, protože když to udělal naposledy, plesknul ho John po prstech; jeho ruka prostě jen ležela na místě, kde cítil Johnovo srdce.

Pravou ruku měl obtočenou kolem Johnových boků… Nesnažil se s ní vklouznout pod jeho pyžamo, protože to podle všeho nepřispívalo k Johnovu požitku z filmu.

Snažil se vzpomínat. Byla nepochybně pravda, že se z kómatu probudil s pocity, které před tím neměl. Před tím poraněním mozku byl John jeho přítel a kolega. Je pravda, že mezi nimi občas bylo jisté napětí… Chodba, pomyslel si nepřítomně před tím, než se znovu začal soustředit na současný problém. Tehdy nic z toho nenarušovalo Sherlockovy myšlenky a nemělo to dopad ani na jejich vztah. Byl spokojený s věcmi tak, jak byly.

Přeskočil s myšlenkami kupředu… Další věc, kterou si pamatoval, bylo probuzení z kómatu a John byl najednou jako kyslík. Byl jeho zásadní a nezbytnou součástí. Byli spojeni.

Snažil se představit si, že by se probudil bez těch pocitů. Připadala by mu najednou Johnova přítomnost v jeho posteli nepříjemná? Nedokázal si to vůbec představit. Ještě ani neměli skutečný sex v plném smyslu toho slova – mohl by nastat den, kdy by mu zjišťování, co za zvuky John dělá při těchto zkušenostech, přestalo připadat jako něco fascinujícího?

Kdyby měl svůj zrak zpátky, určitě by na Johnovi přestal být tolik závislý; věci by se mohly vrátit k tomu, jak byly. Ale potom si uvědomil, že chvíle, kdy si ze všeho nejvíc přál znovu vidět, ve skutečnosti nesouvisely s jeho prací, ale bylo to proto, že chtěl vidět Johna. Chtěl sledovat jeho výrazy a reakce, jeho tvář, když už se teď nesnažil nic skrýt – chtěl vidět ten pohled, o kterém mluvila paní Hudsonová.

Přemýšlel o tom, že by z nich opět byli jenom přátelé, odmítal by Johnovu lásku a nechal by to všechno přijít nazmar. Potom přemýšlel o tom, jak byl John oblíbený a že s každým vycházel, přemýšlel o skutečnosti, že byl bisexuální, a proto cílem téměř pro každého, a o tom, jak byl praktický… John by nepřestal být žádaný, pokud by ho Sherlock nechal. Nakonec by přijal nabídku od někoho jiného, možná několik nabídek.

Sherlock cítil, jak do krku stoupá žluč a radši se myšlenkami rychle přesunul jinam.

Přemýšlel o hněvu, který cítil, když slyšel, jak se Sally snaží Johna odradit a o tom, co jí John řekl. John v jeho osobnosti zřejmě neviděl žádnou velkou změnu, přestože Sherlockovi připadalo, že teď bylo všechno jinak.

Bylo možné, že bez ohledu na to, odkud pocházely, se v něm ty pocity skutečně objevily jen tak z ničeho nic, nebo si je spíš prostě postupně uvědomil?

Sherlock o tom dlouho přemýšlel.

Nakonec ho napadlo, že spolu leželi na pohovce stejně jako noci. Té noci, kdy mu John dal jeho první polibek, aniž by byl skutečně vzhůru. Jejich pozice byly prakticky úplně stejné.

Opřel se o levý loket a naklonil se dopředu.

„Johne,“ zamumlal.

Nedostal žádnou odpověď… John strávil skoro dvě hodiny sledováním toho směšného pořadu a snažil se přijít na to, ‚kdo to udělal‘.

„Johne,“ zašeptal znovu Sherlock a tentokrát Johna jemně kousl do ucha.

„Jen pět minut, Sherlocku,“ zaprotestoval a nahrbil ramena. „Nemůže to pět minut počkat?“

„Byl to čistič oken, Johne. Jsem si jistý.“

„Čistič… Sherlocku!“ John byl zjevně naštvaný. „Nemohls to ještě pár minut vydržet? A jak to myslíš, že jsi si jistý? Samozřejmě, že jsi si zatraceně jistý! Nejspíš jsi na to všechno přišel ještě dřív, než začala první reklama, prostě podle toho, jakým způsobem ten člověk kýchl.“

„Chtěl jsem říct, že jsem si jistý, Johne.“

John ztuhl a potom zašmátral po dálkovém ovladači a vypl televizi. Neměl dost prostoru k tomu, aby se otočil, ale opřel se zády o Sherlocka a otočil k němu hlavu.

Bylo to perfektní. Sherlock nahmatal Johnovu ruku a položil si ji zezadu na krk, stejně jako to bylo té noci. Potom natáhl svou vlastní ruku k Johnově tváři, aby ho mohl vést. Takhle to nebylo úplně přesné, ale bylo to lepší, než kdyby Sherlock minul svůj cíl.

John se to stejně nikdy nedozví.

„Jsem si jistý,“ vydechl a potom se k němu sklonil.

 

 

**

Advertisements

25 komentářů Přidejte váš

  1. kamivon napsal:

    fakt nádherný konec- existuje nějaký sarkastický smajlík ?-
    jinak ovšem moc hezká kapitola 🙂 díky

  2. PharLap napsal:

    Co na tohle říct… Trochu mi to připadá jako prostředek nějakého romantického dramatu. Na začátku má člověk chuť brečet nad situací postav, ale v průběhu příběhu se to roztáčí do takové hřejivé šlehačky (jak konzistencí, tak teplotou). To je ono! Takový mám z této kaitoly pocit! Teplá šlehačka! Hodně hutný a sladký :3 (hmmm…. mňam)
    A ten cliffhanger? Co to má jako být? To se mě opravdu snažíš přesvědčit, že se to čekání do další kapitoly dá s takovýmto koncem přežít?! Už teď mám pocit, že každou chvílí začnu ohlodávat okraj klávesnice (jako by mi to snad nějak pomohlo….)
    Moc a moc děkuju za překlad… A tak nějak začínám přemýšlet nad tím, jakou tvou povídku si vezmu na paškál…. Zkus mi poradit 😉 Mám chuť být kreativní a nějak se ti odvděčit 🙂

    1. Katy napsal:

      Páni děkuju 😀 a mimochodem – opravdu zajímavé přirovnání. To mě nenapadlo 😀 Odteď už na šlehačku rozhodně začínám pohlížet jinak :3
      A k tvé nabídce… Jéééééééééé!!! (moje prvotní reakce 😀 ) Kdyby ses chtěla nějak domluvit, klidně ti dám facebook nebo email, podle toho čemu dáváš přednost 🙂 Moc a moc ti děkuju 🙂

      1. PharLap napsal:

        Jo jo 😀 Šlehačka je něco 😀
        Jsem ráda, že nabídku přijímáš 🙂 Radši Facebook 😉 Tam mě najdeš pod stejnou přezdívkou a jsem tam skoro pořád, tak mě kontaktuj 🙂

      2. PharLap napsal:

        Ok…. Takže jsem zase spadla do spamu… :/

  3. Leylon napsal:

    Miuš? Môžem ťa poprosiť o vyhrabanie zo spamu? Moje šťastie je proste na takéto veci viac, ako neskutočné…. 😀

  4. Domča napsal:

    OOO moj boze…ten koniec to ako vazne? v takom bode skoncit? Ach jaj co narobime 🙂 Katy, zase raz dakujem za vyborny preklad 🙂

    1. Katy napsal:

      Taky děkuju :)) No… ten konec jsem já nevymýšlela 😀 Ale je super, že? 😛

  5. Wretched Angel napsal:

    To bylo naprosto dokonalé, ostatně jako vždy:) Moc vám děkuji za vaši práci, kterou si s tím dáváte a děkuji světu, že existuje někdo kdo jednoduše umí psát. Tento blog je už nějakou dobu část mého života a bez něho, bych pocítila prázdnotu, a proto vám ještě jednou děkuji, že z části naplňujete můj život:)

    1. Katy napsal:

      Děkuju 🙂 Jsem strašně ráda (a miamam se mnou určitě bude souhlasit) že se ti tady líbí 🙂

  6. Yuki-chan napsal:

    Ach… tohle bylo tak něžný :3 Tak úžasně jemné jako pohlazení 🙂

    1. Katy napsal:

      Děkuju 😉

  7. Leylon napsal:

    ach…. ach.
    tak toto bolo skutočne nádherné. pri niektorých častiach soms a doslova roztápala – ako napríklad ten odstavec hneď na začiatku, o prispôsobovaní Johna Sherlockovi – vedie, ale nedusí, dáva indície ale nie príliš veľa. Autorka hovorí o Sherlockovi v smere lásky ako o veľmi neskúsenom ale v rámci akejsi… zdravej normy. Tak, aby to pôsobilo prekvapivo, ale nie pritiahnuto za vlasy a to sa mi páči. Chlapci si to zatiaľ vo veľkom užívajú, len čo je pravda. Ten poznatok o pehách mi príde strašne milý – niečo také môže napadnúť len Sherlocka. Ach a ten rozhovor, v ktorom opisoval to, čo cíti Johnovi… bolo to krásne. nuž a som rada, že sa Sally nepodarilo obrátiť Johnovo gavalierstvo proti nemu – bolo by to viac, ako problematické.
    Sherlock je niekedy idiot. Inak sa o ňom ani v súvislosti s Moriartym moemntálne ani vyjadriť neviem. 😀
    Ale zároveň romantický. To ako sa snaží napodobiť to, ako vyzeral ich prvý bozk… Sherlock si to vážne neuvedomuje, ale niekedy je romantik. A bodka.
    Ďakujem za nádherný preklad, je úžasné to čítať to v češtine, prežívať to celé zas. Odvádzaš neskutočnú robotu.
    Leylon

    1. Katy napsal:

      Dakujem ti 🙂 Moc.
      Ano, takových něžných, nenucených romantických částí je v této povídce hodně 🙂 Někde jsem to už psala, ale vážně se mi líbí, jak Verity dokázala vystihnout jejich charaktery. Taky ta nenásilná forma, kterou jsou Sherlockovy, a ostatně i Johnovy city podané. Není to daná věc, existují pochybnosti a nedorozumění… Je to jedna z mnoha věcí, které se mi na tom líbí 🙂 Připomíná mi život. A Sherlock není hajzl ani chudák, je prostě… Sherlock. Se špatnými i těmi dobrými vlastnostmi. Vlastně nikdo tu není černobílý; John, Lestrade, Mycroft… Dokonce ani Sally Donovanová. Tohle je jedna z mála povídek, kde se Sally někdo obtěžoval dát nějaký hlubší charakter, kde není jen prostoduchá mrcha s životním cílem znepříjemňovat Sherlockovi (potažmo Johnovi) život 🙂
      Ještě jednou děkuji

  8. Liss napsal:

    Ťuťánci moji, jsou spolu úžasní, ale chápu Sherlockovy obavy. Po tom zranění se pro něj všechno změnilo, ale nám je jasné, že to akorát vše pomohlo vyjasnit. Doufám, že John bude stále stát za jejich vztahem a že si Sherlock uvědomí pravost svých citů a nebude se jim bránit. Těším se na jejich „první“ polibek.

    1. Katy napsal:

      Jee, to slovo si musím někam napsat… Ťuťánci… To je dobré! 🙂
      Děkuju, děkuju moc. Ach, první polibek bude překvapivý, ale určitě nezapomenutelný. A všimla sis Sherlockovy proměny od začátku povídky až sem? Urazili s Johnem dlouhou cestu, ale já souhlasím s tím, na co nakonec přece jenom přišel; že to tam všechno, i když pohřbené a zamaskované, bylo už od začátku 😀 a on si to jen potřeboval uvědomit 🙂

  9. Kayla napsal:

    Tak to bolo PERFEKTNÉ 😀 Ale ten koniec? Už sa teším na ďalšiu 😀

    1. Katy napsal:

      Děkuji 😉

  10. tes napsal:

    Tak tahle kapitola byla snad nejdelší a pro mě asi nejsmutnější. Pocity, emoce hluboké jak moře jen se v nich utopit, ztratit a zapomenout na okolní svět. Až tahle povídka bude vydaná celá a já dočtu poslední kapitolu, budu se k ni s radostí vracet. Jeto takový ostrůvek klidu uprostřed bouře reality.

    1. Katy napsal:

      Děkuji za nádherná slova, opravdu. Jsem moc ráda, že pro tebe povídka tolik znamená. I mě přirostla k srdci… 🙂 Vždycky jsem ji měla ráda, ale vzpomínám, jak jsem ji četla poprvé – prakticky jsem ji hltala 🙂 Snad se ti následující kapitoly budou líbit zrovna tak.

    2. helsl napsal:

      Já se k ní vracím, i když ještě není dokončená, protože kdybych měla čekat, tak zapomenu, co se dělo na začátku i uprostřed. Někdy mi připadá, že se spíš dočkám dalšího průletu Halleyovy komety než pokračování, což je fakticky nesmysl, ale empiricky to dokazuje relativní vnímání času.
      Proč právě tuhle kapitolu cítíš jako nejsmutnější, Tesinko? Teď už mají oba víceméně jasno, hlavně o tom spolu mluví a to je fantastický pokrok. Smutné to bylo dřív, když John musel svoje city skrývat, protože se bál Sherlockovy reakce, která sice nebyla vysloveně negativní, ale ‚nevadilo by mi to‘ asi opravdu nebylo to, co by si John přál slyšet. Teď už se v tom nemůžou utopit, když jsou na to dva. Pro mě naopak je tahle kapitola plná naděje, že už to nemůže vzít špatný obrat, protože mají schopnost a ochotu komunikovat. A otevřená komunikace může vést jen k dobrému, na to vsadím krk.

  11. Gabriela Watson napsal:

    Potom se k němu sklonil… a já v té chvíli… „Cože?“
    Kde… kde je jako pokračování?
    To přece nemůžeš…
    To nám neuděláš!!!
    Pleas! Potřebuji další díl! Sice jsem to už četla celé dvakrát, ale jelikož jsem přečetla už víc jak 300 povídek tak mám chaos v hlavě, co vlastně bylo dál!!!
    Já se tak moc na další kapitolku těším!
    Překlad je perfektní. A celá tahle kapitolka byla tak uvolňující… něžná a hodně přemýšlivá.
    A Sherlock se rozhodl… díkybohu! Já ho prostě žeru!
    Děkuji za překlad, Talí!
    S láskou Sal.

    1. Katy napsal:

      Děkuju moc :3 Ach, na mě to nesváděj, to Verity a její úžasné cliffhangery 😀 Následující kapitolu mám opravdu ráda (i tuhle, samozřejmě :D)… Však uvidíš a dočkáš se 😉

  12. katka napsal:

    moc jsem si užila děkuji když se jedná o Sherlocka a Johna tak je to plné emocí a citů a nemůžu si pomoct ale to co říkal Sherlock na začátku Johnovi mi připadalo jako nádherné vyznání

    1. Katy napsal:

      Děkuju 🙂 A souhlasím. Ať už chce nebo ne, umí být Sherlock občas romantik. Ale tu takřka emocionální bouři, co se v něm odehrává, mu nezávidím. Necítít skoro nic a nejdou BUM a zažívá něco jako lásku… 🙂 Ještě že má toho Johna

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s