Případ pražského domu: 8. kapitola

Uf, tahle kapitola mi FAKT dala zabrat! Přepisovala jsem ji asi stokrát O.o Snad bude stát aspoň trochu za to. 😀

Děkuju za komentáře u předešlé kapitoly! A teď už se pojďte mrknout, jak to ti dva trubci konečně vyřeší.

A pst… Někteří z vás možná budou mile překvapeni, až se dostanete na konec. 🙂

oOo

Konkurovat Viktorovi. Vyhrát nad ním.

– protože se mu barva postupně vytrácela z tváří. Couvl a podíval se stranou, zahanbený, že řekl víc, než chtěl.

To ticho bylo ohlušující.

Sherlock se šokovaně nadechl, Viktor měl vážně pravdu, John se cítí odstrčený, ale proč proboha proč vždyť je to John JOHN a ten nemusí pochybovat nesmí –

John si s povzdechem připustil, že schovávat se dál nemá absolutně žádný význam. A nebyl si jistý, jestli má vůbec ještě sílu na rozhovor, který ho čeká.

Nebylo by snazší konečně odejít? Než definitivně zničí to, co měli? Co jim zbylo?

 

 

8. kapitola

 

„Já tomu asi nerozumím,“ řekl Sherlock do napjatého ticha.

John se uchechtl a promnul si prsty čelo, zajel do vlasů a ruku zase spustil.

„To jsem si měl nahrát,“ prohodil nevesele. Sherlock to ignoroval.

„Takovou dobu… Tak dlouho spolu bydlíme…“

John pokýval hlavou. „Jo, právě, nechtěl jsem být ten, kvůli komu půjdou věci zase do hajzlu.“

„Zase?“ Sherlock byl upřímně zmatený. John ho probodl pohledem.

„Tenkrát jsi skočil kvůli mně,“ odpověděl John a byl moc pyšný, že se mu hlas na slově skočil zachvěl jen nepatrně. „Aspoň jsi to vehementně tvrdil. Nechtěl jsem, aby se věci, co se děly po tvojí smrti, znovu opakovaly. I když bez toho humbuku kolem.“ John si opřel ruce volně v bok a sklonil hlavu, pohled upřený na špičky svých bot.

Sherlock chvíli přemýšlel. Ty věci, co se děly po mojí smrti… Myslí to, jak jsme byli jeden bez druhého?

Udělalo se mu trochu nevolno. Nechtěl si tu etapu života zopakovat, nejlépe už nikdy, jenže pokud se tohle nepovede… Pokud Johnovi dojde trpělivost a odejde…

„Zapomněl jsi na jednu důležitou věc,“ řekl po chvíli. Tušil, že se blíží Rozhovor O Emocích a chtěl dát Johnovi možnost vycouvat. Strašně doufal, že to John nechá být. A vážně hrozně moc doufal, že to John být nenechá a že to budou mít rychle za sebou. Polkl. Pak ještě jednou. John se na něj díval nicneříkajícím pohledem, než se zas podíval stranou, výraz pochmurný.

„Jen na jednu?“ zamumlal pak John kysele.

„Co můj kotník?“ zeptal se Sherlock. Kousl se do jazyka a poposedl. John pomalu zvedl hlavu a s přimhouřenýma očima ho nevěřícně pozoroval. Nebyl si jistý, jestli slyšel dobře. Proto raději chodil na svižné procházky, než se babrat v tomhle emocionálním marastu. Člověk pak slyší i věci, které zněly jen v jeho hlavě.

„Cože?“ zeptal se, když na něj Sherlock pořád jen klidně zíral.

„Kdo mi zkontroluje kotník?“ zeptal se Sherlock vážným hlasem. Když nic dalšího nedodal, John jen pomalu zavrtěl hlavou, viděl rudě.

„Ty jsi takovej srá-

„Protože Viktor to nebude. Viktorovi nedovolím, aby na mě sahal. Viktor -“

„- se tě dotýkal! Byli jste takhle blízko!“ vyhrkl John, znovu nastartovaný. Ani si neuvědomil, kdy vlastně došel před Sherlockovo křeslo, ale bude se muset krotit, jinak Sherlock nebude řešit jen kotník, ale i vykloubenou sanici. A John si pravděpodobně ani nebude pamatovat moment, až ho praští. „Ani jste si mě nevšimli, jak jste probírali bůhvíjaké záležitosti -“

„- které se týkaly případu!“ skočil mu Sherlock do řeči. John mu to na nepatrný, pidi zlomeček vteřiny uvěřil, jenže pak Sherlock začal podezřele červenat na lících a krku. John si nevzpomínal, že by kdy Sherlocka viděl takhle zrudlého, a po chvilce přemýšlení, co se Sherlock vlastně snaží skrýt, protože sebou teď v křesle šil, jako by ho něco tlačilo do zadku, Johnovi došlo, že se Sherlock stydí. Vychutnal si ten nevěřícný okamžik, protože tohle bylo definitivně poprvé…

„Nepovídej. A teď seš červený jak ředkvička proto, že je ten případ tak tajemný? Tak zapeklitý, že bylo nutné fyzicky tě utěšit?“ poznamenal sarkasticky.

„Protože jsme mluvili o… tvém případu… Viktor se mi snažil vysvětlit, jak… to funguje, aniž by ze mě udělal idiota,“ zamumlal Sherlock neochotně a díval se všude možně, jen ne na Johna. Copak je představa toho, že by mohl kdokoli chtít jakýmkoli způsobem Sherlocka uklidňovat, byť by to bylo dotykem, jenž by neznamenal nic jiného než teď mě poslouchej a pak na to přijdeš sám, tolik nepředstavitelná? Prsty mu neklidně tancovaly po područkách, čehož si John samozřejmě všiml, zato Sherlock o tom dost jistě nevěděl. „Sedni si, prosím tě,“ dodal Sherlock mučednicky. „Nikam prostě nepůjdeš. Vidíš všechno ze špatného úhlu.“

„No jistě,“ přitakal John a ironicky se zašklebil, ale stejně se posadil na postel. Dost daleko od křesílka, pomyslel si zamračeně Sherlock.

„Jaký můj případ?“ zeptal se John s dlouhým zafuněním.

Neuvěřitelně zapeklitý případ, pomyslel si Sherlock a potlačil nutkání vjet si oběma rukama do vlasů. Jak se k tomuhle emočně vypjatému tématu s Viktorem vlastně dostali? Řešili podstatné věci, důležité věci, kterým Sherlock zatím úplně nerozuměl, protože mu chybělo ještě mnoho faktů, ale bylo to něco, čeho se Sherlock nebál. Protože bát se faktů je naprostý a zbytečný nesmysl; věci, kterých se bál, kterých se děsil, zůstávaly pod povrchem. Emoce, mlhavé cosi, o čemž měl podezření, že poslední roky užírá ten bezprostřední přátelský vztah, jaký míval s Johnem. A najednou – bum, Viktor sedí přímo u něj a oni spolu mluví o Johnovi a o tom, jak je poslední dobou tak divný, a Viktor se ptá proč, a Sherlock nejdřív nechce mluvit, a pak Viktor pustí tu hudbu, prý aby se mu líp povídalo, a Sherlock se rozmluvil, protože odhadnout charakter není obtížné: Viktor umí mlčet. Musel začít o pár let zpět, řekl mu zkrácenou verzi svého Velkého Skoku a pak popsal dobu, kdy se vrátil, jak ho John nejdřív skoro ani nebral na vědomí… Choval se k Sherlockovi, jako by to byl někdo cizí, jenže to bylo mnohem horší, protože oni se už jednou přece potkali jako dva cizinci, a tehdy poprvé to bylo o tolik hřejivější setkání než po Velkém Návratu Mezi Živé: chladný, odtažitý John, zamlklý, uzavřený do sebe. Bytem procházel, jako by byl myšlenkami jinde. K Sherlockovi se velmi dlouho choval, jako by ho ve společné místnosti jen trpěl.

Vzpomínky na noci, kdy měl John takové noční můry, že padal z postele, a přesto spal dál a házel sebou a přiškrceně mumlal, dokud za ním Sherlock nepřiběhl a neuklidnil ho… Tyhle vzpomínky si Sherlock nechal pro sebe. Po takových nocích se totiž John vždycky choval stejně lhostejně, jako předtím, jako by se v noci nic zvláštního nestalo; a Sherlock nevěděl, co z toho má vyvodit. Zapomněl snad John na to, že za ním Sherlock byl a že se ho snažil svými omezenými schopnostmi utěšit? Nebo se to rozhodl ignorovat? Druhá možnost byla pravděpodobná stejně jako ta první, ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu bolela.

Sdílet momenty hrůzy, neopodstatněného děsu, který ho popadal pokaždé, kdy John udělal něco, kvůli čemuž si Sherlock připadal, jako by nebyl v místnosti, jako by si jeho existence nezasluhovala pozornost, bylo stejně nemožné.  A Viktor chvíli mlčel a pak mluvil, nejdřív tak potichu, že ho přes hudbu téměř nebylo slyšet.

Sherlock zvedl svůj obličej zpět k Johnovi, který si jej teď docela nejistě prohlížel.

„Jediný, se kterým si nevím rady už měsíce,“ řekl Sherlock tiše. „Vidím tě každý den, Johne. Každý den pozoruji, jak se pohybuješ, jak jíš, jak dýcháš. Poslouchám, co říkáš. Pravda, leckdy ty tvoje řeči vnímám se zpožděním, když přemýšlím, takže když pak na něco odpovím, často zjišťuji, že už dávno nejsi v místnosti.“

John udělal tiché chm, ale jinak Sherlocka nepřerušoval.

„Vím, že si myslíš, že tě v podstatě ignoruji, ale toho prostě nejsem schopný. Jen nemám tušení…“ Sherlock se odmlčel a skřípl zuby. Přiznat svou slabost, zvlášť takovou, pro něj nikdy nebylo jednoduché. „Já nevím, co s tím vším dělat.“

John na Sherlocka zíral jako na zjevení.

„A… s čím jako?“ zeptal se a tiše si odkašlal.

Sherlock se dlouze nadechl nosem, opřel se o područky a vyškrabal se na nohu. Pravou jen zlehounka opíral o zem.

„Pomůžeš mi, prosím tě?“ zabručel tiše. Neměl šanci doskákat k posteli a zachovat si důstojnost.

 

John s povzdechem vstal a přešel k Sherlockovi, podepřel ho a došli k posteli, kde se Sherlock posadil. John stál chvíli nejistě nad ním, ale bylo mu jasné, že Sherlock potřeboval být blízko. Ať už pro to měl jakékoli důvody.

Svlékl si bundu a odložil ji na postel, pak se posadil vedle Sherlocka tak, aby k němu zůstával pořád čelem, a čekal.

 

„S tím… Uhm.“ Sherlock si smetl neviditelné smítko z nohavice a odkašlal si. „Když ode mě čekáš reakci, a já nemám tušení jakou. Když se tváříš, jako bys mi chtěl něco říct, a v poslední chvíli si to rozmyslíš – proč k tomu dochází? Dřív to takové nebývalo. Říkával jsi mi všechno, ať už jsem na to pak reagoval jakkoli, nikdy tě neodradilo jednat se mnou přímočaře. Rozčiluje mě, že ti teď tolik nerozumím. Protože vím, že to bývalo lepší. Předtím. Než jsem.“ Sherlock pohodil hlavou a pokrčil ramenem, tiché gesto místo slov než jsem skočil ze střechy. „A do toho všeho musím řešit ty nemožné emoce,“ Sherlock se s odfrknutím krátce zasmál, smetl další „smítko“. „Musím přiznat, že takový zmatek ve svém Paláci mysli jsem měl naposledy, když jsem nastoupil do Etonu,“ dodal Sherlock a konečně se zadíval Johnovi do očí, čekal, že v nich uvidí pochopení, možná pobavení nad zmínkou o Etonu. Jenže John ho bezvýrazně pozoroval.

Sherlock úplně cítil, jak mu zmrzl úsměšek na tváři. Zase šlápl vedle? Řekl něco nevhodného? Nebo neřekl něco, co John čekal, že řekne?

John se zatvářil podezřívavě.

Viktor měl pravdu, pomyslel si Sherlock. Je idiot. Měli nechat případ případem, alespoň na pár hodin. Měl ho nechat, aby mu řekl víc o sbližování dvou lidí, téma, které už z principu znělo příšerně nudně, až na to, že těmi dvěma lidmi měli být Sherlock a John. Teď by se nejspíš náhled třetí osoby docela hodil.

John zafuněl.

„Tak co jste vlastně zjistili?“ zeptal se pak klidným hlasem.

Sherlock zamrkal. Unikl mu snad závěr celé konverzace?

„Což- Vážně? Právě jsem ti tu vylil srdce a ty chceš vědět, jak jsem pokročil s případem?“

John si promnul obličej, pak se předklonil a opřel se lokty o kolena.

„Já nevím,“ zamumlal do dlaní. „Fakt… nevím. Radši bych řešil cokoli, než tenhle citový… bordel,“ dodal ještě tišeji.

Sherlock poznal příležitost, když se nějaká naskytla. Pochopil, že mu John nabízí únikovou cestu – tak jako před chvílí on jemu. Bylo úžasné, nakolik se v tomhle shodli. A byla to slabost. Kdyby teď začal přednášet, jak se probírali tunami naskenovaných plánů, než se dostali k těm správným, kdyby se rozmluvil o všech těch možnostech, které ho po zhlédnutí projektové dokumentace domu napadaly… Mohl by mluvit celkem dlouho a nakonec by oba odsunuli tyhle podivně citlivé záležitosti stranou.

Aspoň na chvíli.

Možná na vždycky. A to by mělo dalekosáhlé následky.

Sherlock sevřel rty a polkl.

Bylo by tak snadné nasadit lhostejnou masku a tvářit se, jako by se dnešní večer vlastně nestal, se všemi těmi žárlivými výbuchy a dramatickými prohlášeními. Jenže něco mu napovídalo, taková nepatrná myšlenka, zasunutá až kdesi vzadu v kumbálu jeho paláce mysli (kam podsouval všemožné nepříjemnosti), že by to všechno mohlo skončit zatraceně špatně.

John dnes předvedl ukázkovou žárlivou scénu… Jak moc by jeho myšlenky vůči Sherlockovi zhořkly, kdyby tomu dali čas a kdyby věci nechali tak, jak jsou? Snad by za dalších pět let rovnou odešel, až by se zas nějaký člověk dostal k Sherlockovi příliš blízko… To by Sherlock nepřežil.

Během doby, kdy byl Sherlock zpět v 221B, mu John jen zřídkakdy nastiňoval své myšlenky. Jeho tvář dřív bývala otevřená, přístup k věcem přímočarý; ale poslední měsíce se tak často schovával. Únik slov, která snad omylem vypustil z úst, vyvažoval následným soustředěným mlčením. Ostatně, Sherlock byl taky uzavřenější než kdy dřív a nejspíš z podobných důvodů. Zranitelnost. To je to klíčové slovo.

Tohle soustředěné mlčení nebylo jako naštvané trucování, že Sherlock udělal něco pro zbytek lidské společnosti nepřístupného. Nebylo jakoby káravé, když Sherlock zapomněl kazící se experimenty v kuchyni. Ne, tohle mlčení, tohle ticho, bývalo těžké. Hutné.

Nesnesitelné.

Sherlock cítil, že se právě schyluje k další takové vlně ticha, jak se John stahoval do sebe, neschopný nést tíhu jednoho rozhodnutí, které by mohlo ovlivnit jejich momentální vztah.

Srdce mu bilo až v krku, když se rozhodl udělat krok vpřed.

„Johne. Nedělej to,“ zachraptěl Sherlock a položil svou dlaň na Johnovo rameno. John spustil ruce volně dolů mezi kolena a pootočil hlavou, stále předkloněný se na Sherlocka zadíval pohledem, ze kterého Sherlocka píchlo v hrudi.

„Co nemám dělat?“

„Tohle. Ticho,“ procedil Sherlock skrz zuby. „Prostě… O tom musíme mluvit teď, probereme to jednou, a pak se věci vrátí do normálu.“

John se narovnal, Sherlock svou ruku stáhl.

„Myslíš, že je to možný? Že když si promluvíme, bude pak všechno jako dřív?“ zeptal se John pomalu. Pochybovačně. „I když už musíš vědět, co se mi tak honí hlavou?“

„Až na… určité drobné odchylky… Ano. Myslím, že je to možné. A že je to dost pravděpodobné.“

John se hořce pousmál a podíval se stranou. „Já tohle prostě neumím, Sherlocku.“

Sherlock se opřel o ruce a posunul se o něco blíž k Johnovi. Jestli měl před chvílí srdce v krku, teď cítil, jak dunivý tep žene jeho krev celým tělem, adrenalin proudil žilami a krmil ten těžký strach v útrobách. Tohle nemůžu pokazit. Prostě nesmím.

Vzal jednu Johnovu ruku do své, přitáhl ji blíž k sobě a stiskl ji. John se na něj znovu podíval. Oči měl podivně lesklé.

„Nejsi na to sám. Pokud nechceš… tak na to nemusíš být sám.“

**

Skutečně před chvílí pronesl Sherlock cosi jako doznání? Johnovi teď věci prostě nějak splývaly, zpomaleně mu docházel význam slov, která Sherlock s očividnou nevolí vyřkl nahlas.

A pak ten dotyk; Sherlock ho bral za ruku jen v praktických případech, ne jako výraz náklonnosti.

Podíval se mu do očí. Musel zamrkat, protože z toho tíživého a děsivého pocitu v hrudi se mu hrnuly slzy do očí, slzy, které snad nepřetečou. Sherlock se tvářil tak napjatě, tak zoufale a ztraceně…

„Nejsi na to sám. Pokud nechceš… tak na to nemusíš být sám.“

Řekl to? Řekl… to? Znamená to, že je na tom Sherlock stejně jako on?

Jak by mohl… Vždyť je to Sherlock.

Ale… proč by nemohl? Je to lidská bytost, ať už si většina lidí myslí cokoli.

John polkl. Prosím, bože, ať to chápu správně. Kývl hlavou. Pak ještě jednou.

A pak se naklonil a Sherlocka políbil.

A, kristepane, co ho to napadlo, líbá Sherlocka, svoje rty má přitisknuté na ty jeho a Sherlock se nehýbe, je jako socha, kurva, tohle neměl dělat, neměl neměl

John se začal odtahovat z toho kamenného polibku (hloupého neopětovaného polibku a teď si vem svoje věci Watsone a už kurva vypadni, než věci ještě víc posereš) a cítil, jak rudne, na rtech horečnatá slova: „Promiň. Tohle. Jsem fakt neměl dělat. Promiň.“

Sherlock se probral z prvotního šoku, před očima rozpačitého Johna.

„Hm. Jako tak často, když se snažíš dedukovat, se pleteš.“

Ticho.

John se zamračil, nejistý, jestli pochopil, co mu chtěl Sherlock říct. Sherlock zakoulel očima.

„Už to konečně pochop, Johne. Není nic, co by mi na tobě vadilo. Jen v tomhle nejsem… Hm. Zrovna zběhlý.“ Uvědomil si, že teď doslova drtí Johnovu ruku. Povolil své sevření a pohladil hřbet Johnovy dlaně palcem.

„Takže… To můžu udělat znovu?“ zeptal se John po chvíli. Sherlock se dlouze nadechl a sklonil svůj pohled na Johnovy rty. Přikývl.

 

„Nevím, co mám dělat,“ nepatrně při tom nepřípustném slově nevím vystrčil bradu, nespouštěl pohled z Johnových rtů, které se mírně prohnuly v úsměvu (není to docela úšklebek ne ale co když posmívá se mi udělal by to?).

Sherlock zkontroloval Johnovy oči – ne, nešlo o výsměch. John se tvářil podivně měkce. Prostě úsměv. Jen úsměv.

„Jen se uvolni. Nech to na mně. Vnímej,“ poslední slovo John vydechl kousek od Sherlockových rtů a Sherlock ztěžka polkl, v krku najednou sucho jak na sahaře.

 

John se přestal zabývat tím zmateným tornádem, co se mu honilo v hlavě, a soustředil se jen na ty měkké rty. Sherlock, který nebyl zaskočený polibkem, se výrazně lišil od Sherlocka, co jeden polibek čekal. Jeho ústa sice víceméně jen přijímala, ale už nebyla sevřená, hebce hladila Johnovy rty. John blaženě vydechl. A Sherlock jako by se tím jemným vydechnutím probral, odvážil se napodobovat, opětovat Johnův polibek a líbat…

 

Hlavou mu běžela fakta o složení tkání rtů a ústní dutiny, nervová vlákna splétající se do shluků v hmatově nejcitlivějším orgánu lidského těla, jenže veškeré informace běžely na pozadí jeho mysli. S údivem si uvědomil, že vír myšlenek tlumí Johnovo vzdychání. Hlazení. Vůně. John.

Pomalu se odtáhl a zamračeně pozoroval Johna, který měl ještě pořád zavřené oči, pomalu se nadechl a pak zas vydechl. Podíval se na Sherlocka.

Záblesk obav v jeho očích. „Co je?“ zeptal se nejistě, když se Sherlock nepřestával mračit.

„Ty jsi mě vypnul.“

John zamrkal. „Um, cože?“

„Vypnul jsi mě,“ řekl Sherlock vyčítavě a promnul si brnící rty. John ten pohyb fascinovaně pozoroval, pak polkl a podíval se stranou.

 

„Hm. Aha. No. To jsem rád,“ řekl a ušklíbl se, když konečně zahnal spalující představy, co mu za podbřišek zahákly rozžhavený drát a dráždily jeho slabiny. Pohled stočil znovu k Sherlockovi, který se tvářil šokovaně. „Znamená to, že se ti to líbilo?“

Sherlock si znovu promnul rty a hrubě si po nich přejel dvěma prsty. Oči rozostřené, vzdálené, jak rozebíral vjemy, a John si s neslyšným zakňučením pomyslel, že si bude muset dát studenou sprchu. V čem přesně není Sherlock zběhlý? Jde jen o líbání? Nebo o všechno?…

 

„Líbilo,“ přikývl Sherlock vláčně, odtáhl ode rtů ty dva zatracené prsty a usmál se. Po tak příjemném prožitku s Johnem se sám sebe ptal, proč to vlastně neudělal dřív, jenže vzpomínky na těch pár lidí, co s nimi dělal všechno ostatní, jen ne tohle, ho zavalily nepříjemným pocitem, a on měl co dělat, aby se znechuceně neotřásl… Uh. Ne. S nimi by to prostě ani nemohlo být takové jako s Johnem.

„Tak fajn,“ řekl John a vpíjel se pohledem do toho očividně velmi spokojeného výrazu ve tváři svého… Svého Sherlocka.

 

Dívali se jeden druhému do očí, John přemítal, jestli by přece jen neměl podlehnout instinktům a zalehnout ho, a Sherlock v duchu blahořečil Johnově odvaze udělat první krok a byl zvědavý, jestli udělá ještě nějaký další. Když ale John nedělal nic, Sherlock začínal sbírat odvahu k tomu, aby se na něj prostě vrhl sám. Dlouhá abstinence měla jen ten nepříjemný vedlejší účinek, že i přesto, že měl před sebou někoho, s kým by rád dělal i něco dalšího, než je líbání, nevěděl, jak začít.

Ticho se prodlužovalo a houstlo a nakonec jakoby jiskřilo a John sevřel zuby a řekl: „Ukaž, podívám se ti ještě na tu nohu.“ (Nech mě, prosím, vychladnout, jinak za sebe neručím.)

Sherlock se probral z těžkého omámení, jaké nezažil už celé roky, a opřený o ruce se přesunul k čelu postele. (Dobře. Pomalu.  Nic nám neuteče. Aspoň vážně doufám, že ne.)

Lékařská prohlídka proběhla v tichosti, ale bylo to takové to mírné ticho, jaké spolu už nesčetněkrát sdíleli. Jen o něco lepší. Bariéry byly prolomeny.

John zamyšleně prohmatával Sherlockův kotník, otok už úplně zmizel, jen pestře zbarvené podlitiny označovaly místo úrazu, zkusmo jemně zahýbal Sherlockovou nohou, a když Sherlock nereagoval žádným bolestným syknutím, spokojeně přikývl.

„Zítra to bude dobré. Žádné příliš dlouhé chození, ale už to budeš moct trochu zatížit.“

Sherlock dlouze vydechl a zaklonil hlavu.

„Ach, to je skvělé.“

John se ušklíbl a pak přimhouřil oči.

„Jedna věc,“ začal a odmlčel se. Sherlock se na něj znovu podíval s tázavým výrazem v očích.

„Na co jsem… dobrý? S tím jsi mě poslal pryč, i když jsi na mě myslel jako na něco víc než spolubydlícího?“ Pozvednuté obočí, linky kolem Johnových úst prohloubené. Sherlock se zamračil.

„Ale vždyť je to pravda.“ John položil Sherlockovu nohu na matraci a nadechoval se k ostrému výčtu svých zkušeností a dosaženého vzdělání, jenže Sherlock pokračoval.

„I kdybych byl v pořádku, sám bych tohle dělat nemohl – chodit mezi lidi a mluvit s nimi… Jen tak. Zvládám to příležitostně, ale nemám trpělivost hrát si na přátelského celý den. Ty jsi v tomhle lepší. Mnohem lepší než já. Lidé tě mají rádi tak nějak snadno, nechtějí tě rovnou poslat do hajzlu.“

John na něj překvapeně zíral.

„Občas bych na tebe vážně potřeboval slovník.“

„Hm. Vážně?“ Sherlock přimhouřil oči, pohledem sklouzl na Johnovy rty, pak dolů, dolů po jeho trupu až ke klínu, a znovu rychle k očím, které se teď viditelně rozšířily.

„Ani teď třeba nevíš, na co myslím?“ (K čertu s čekáním.)

Pomalé zavrtění hlavou – John se zarazil, pak hlavu naklonil do strany. (To snad není pravda. Já ho mám za květinku, a on zatím…)

„Jestli ti teď dobře rozumím…“ Posunul se na posteli blíž k Sherlockovi. „Tak jsi mě právě provokoval k tomu, abych -“ Sherlockův vláčný úsměv zmizel, když mu zazvonil mobil.

John se zarazil v předklonu, zamrkal.

„Budeš to brát?“

Sherlock rychle vylovil mobil z kapsy, podíval se, kdo volá, a probodl displej vražedným pohledem. Zvedl prst na znamení, že to bude jen okamžik, a John se pohodlněji opřel o jednu ruku.

„Mycrofte, nemohl sis vybrat lepší dobu na otravování, že? Buď tak laskav a -“

„Sherlocku, co děláš v Praze?“ ozvalo se ze sluchátka, John pozvedl obočí. Sherlock sevřel rty.

„Dostal jsem pozvánku na ples v Opeře, to se nedalo odmítnout,“ odsekl Sherlock a John se zakřenil.

„Velmi vtipné. Poslouchej, je nutné, abys -“

„Ach, a tamhle jde číšník s vínem, už musím končit,“ típl hovor. Dlouze vydechl. „Myslím, že jsme měli něco na práci,“ předklonil se k Johnovi a krátce ho políbil, John udělal tiché hmmm a –

Telefon se ozval znovu.

„Tak ho na chvíli prostě vypni,“ zavrčel John a Sherlock přijal hovor s hlubokým nádechem, než ostře vyštěkl: „Podívej se, mám teď něco lepšího na práci, než -“

„Pane Holmesi?“ ozval se šeptem rozčilený ženský hlas. „Tady Miranda Stonerová. Myslím, že jsem našla tu mapu… Ach bože…“ zajíkla se. Ticho, jen šustot látky a nakřáplý krátký zvuk, jak zakryla mikrofon mobilu.

„Paní Stonerová?“ Sherlock se narovnal a John zpozorněl. Neslyšel, co Sherlockovi dál říkala, jen sledoval, jak se Sherlockovo obočí krčí čím dál víc.

„Máte ji u sebe? Dobře. Zůstaňte, kde jste, a buďte tiše. Pokud máte něco po ruce, nechte si to jako zbraň a –. Ano.“

Sherlockovy oči měly na chvíli ten vzdálený lesk, než se zadíval na Johna.

„Miranda Stonerová nejspíš našla mapu pokladu v bytě své tety a někdo ji sledoval a snažil se ji ještě v domě zneškodnit. Mapu schovala. Utekla do jednoho z bytů. Musíme pro ni dřív, než ji najdou.“

Chvíli se navzájem mlčky pozorovali. Podívali se na Sherlockovu téměř zdravou nohu. John sevřel čelist, nebylo by dobré, kdyby uprostřed noci pobíhali po opuštěném domě, když se v něm někde potuluje kdovíkdo. Ale znal Sherlocka moc dobře – rozhodně by tu nezůstal sedět jen tak.

„Asi tě budu muset ještě teď zasvětit do stavebních plánů. Aspoň trochu. Jinak se tam snadno ztratíš, kdybychom se rozdělili,“ prohodil Sherlock zamyšleně.

„Vzbudím Viktora,“ přikývl John.

„Počkej, půjdeme rovnou spolu,“ zastavil ho Sherlock a škrabal se z postele. Opatrně, pomalinku se postavil na zraněnou nohu, přenesl na ni váhu a čekal. John ho zkoumavě pozoroval. Nic. Sherlock se spokojeně zakřenil a váhavě udělal pár kroků. John protočil oči, zafuněl a hodil po Sherlockovi jeho kabát.

**

Dřevo. Zatuchlina.

Ah… Tak strašně ji bolela hlava! A krk, pane bože, její krk snad hořel, sípavě dýchala a s každým polknutím sebou trhla. Co se jí to stalo, co se stalo? –

Vytřeštila oči do tmy. Seděla, záda opřená o nějakou desku, instinktivně se stáhla víc do klubíčka, nohy se šoupavě přitáhly k tělu, ruce na okamžik chránily hlavu… ale žádná rána nepřišla.

Lucka zrychleně dýchala (dřevo zatuchlina dřevo) a i přes bolest, jenž ji nutila vykřiknout (ne, to nedělej, bolelo by to) a zmítat se (nezraň se ještě víc) a kopat se snažila uklidnit.

Absolutní tma.

Neviděla vůbec nic, ani obrys svých končetin, byla si jistá, že má své ruce jen několik centimetrů od obličeje, jenže – nic. Zavřela ústa, z nichž vycházely tichounké steny – bolest krku a vzduch, do plic a ven, do plic a ven, rychlé, vyděšené dýchání – a zakryla si je dlaněmi.

Pane bože, co to bylo, co to bylo? Taková ohavná, příšerná –

Stiskla oční víčka, přes černočernou tmu jí mozek předhodil vzpomínku, nemysli na to, teď na to nemysli. Musíš se uklidnit. Uklidni se. Dýchej pomalu. Pomaleji. Tiše.

Potřebovala zjistit, kde přesně je.

Odtáhla dlaně od svého obličeje a pátravě je natáhla do tmy před sebou a pak do stran. Roztřesené konečky prstů se dotkly stěn, které na omak připomínaly dřevo (dřevo dřevo zatuchlina). Sjela rukama dolů, až nahmatala škvíru, klouzala podél ní a pak zpět. Krátce se zamračila, poulila oči do tmy, natáhla ruce opatrně nad sebe a pak sebou škubla, pohyb ramen vzhůru tlačil na bolavý krk. Zkusmo zaklonila hlavu, pořád to bolelo, ale o něco méně; znovu natáhla ruce, mávla jimi, až nahmatala tyč. Spustila ruce a teď pomalu natahovala jednu nohu před sebe, než se špičkou boty dotkla nějaké kupky. Pomaličku zbytek těla přitáhla k nohám a vyškrábala se do dřepu, rukou se dotkla kupky před sebou, zatuchlý puch zesílil. Jen nějaký starý hadr, snad prostěradlo. Kousek za ním už byla další stěna. Lucce už bylo celkem jasné, kde je, ale ta informace ji nijak zvlášť neuklidnila. Ještě – teď už celkem jistě – přesunula ruku podél stěny, ve které předtím nahmatala škvíru, až narazila na další, tentokrát svislou, úzkou mezírku.

Dosedla zpět a opřela se, dech klidnější, smysly napjaté na maximum.

Čekala by, že když už ji někdy přepadnou, tak ji budou chtít buď znásilnit, nebo okrást, nebo obojí…

Ale proč je zavřená ve skříni?

 

**

DALŠÍ

**

Reklamy

25 komentářů Přidejte váš

  1. Rowana napsal:

    To je v té pěkné malované skříni, na které mohl John oči nechat?
    Sbližování Johna a Sherlocka se mi samozřejmě moc líbilo. Že Sherlock je ten, kdo skočí po hlavě do lavoru až po okraj plného emocí je ne úplně běžná věc – i pro něj samotného. 🙂
    Ten lidožrout mi můj požitek přesto trochu kazí. Stále se snažím tiše doufat, že jsem to špatně pochopila, jenže o tom klukovi se jeho zmatená hlava vyjádřila poměrně dost jasně.

  2. PharLap napsal:

    Já vždycky neskutečně obdivovala ty spisovatele, co dokáží poměrně jednoduché a triviální věci popsat naprosto strhujícím způsobem. Takže ti tleskám! Ten jejich polibek… Oh… Na to snad ani nejde nic říct. Strhující, realistické, působivé. Jeden má najednou pocit, že tam je… Nebo si to alespoň přeje 😀 (hehe 😀 To by byl pohled…)
    A Mycroft? Jak řekla Katy – mám chuť ho přetáhnout deštníkem 😀 Ale zase na druhou stranu, nechceme nic uspěchat, ne?
    Co jsem to ještě chtěla…. I ty jedna! Člověk se už skoro chystá na Lucčin pohřeb (hmmm…. Co bych si asi vzala na sebe?…) a ty ji najednou takhle přivedeš k životu. A co navíc dělá ve skříni?
    Zřejmě tady máme mistra dějového napětí 😉
    Tleskám!

    1. miamam napsal:

      Och, silná to slova! Mojí přirozeností je brát lichotky s rezervou, páč to prostě jinak neumím, ale zase nejsem takový pako, abych je neuměla ocenit, takže chci říct, že ti vážně moc děkuju – u Katy jsem se tetelila, na tebou úplně nadlítávám 😀
      Děkuju ♥

      p.s. Pst pst, já se krčila za postelí, když si to konečně vyříkali! Ach… ne… vlastně jsem to jen psala u sebe doma *ach joo* 😀
      p.s. 2: nečekáš, že na otázku, co dělala Lucka ve skříni, odpovím rovnou sem, že ne? B-) 😀

      1. PharLap napsal:

        haha 😀 Nekdo si ji spletl s kusem satstva. Jednoducha to odpoved 😀

  3. Katy napsal:

    A tak jsem se sem včera chystala a nakonec jsem odpadla sotva jsem vkročila domů 😀 Takže dneska jsem se do kapitolky se vší vervou pustila. A odnášelo to mé okolí – (drazí spolucestovatelé úžasného dopravního prostředku nazývaného MHD jsou nejspíš přesvědčeni, že trpím bipolární poruchou – nemám jim to za zlé 😀 )
    Abys to nebrala špatně, stále ještě rozdýchávám své dojmy a pocity té naprosto dechberoucí kapitoly, takže teď se mnou není moc řeč 🙂
    Bylo to nádherné. Hořko-sladké, sentimentální, krásné… Synonym popisujících tvé dílko mám spoustu, klidně ještě můžu pokračovat 😉
    Vidět Sherlockův úhel pohledu bylo skvělé. Jakkoliv je geniální, jsou věci, které prostě není schopný vidět. Jakže se to říká? Že pod svícnem je největší tma? A Sherlock ve stínu svých vlastních zmatených pocitů přehlédl ty Johnovy. Neviděl něco, co měl vlastně přímo před nosem. A ten polibek byl nádherný. Když se Sherlock snažil vysvětlit, že romantiky a muchlování moc nezažil, byl neskutečně roztomilý 🙂 (pořád se usmívám jak sluníčko, když na to myslím) Což mi připomíná. (ne, neptej se mě na mé myšlenkové pochody), což mi připomíná: Zatracenej Mycroft! 😀 Muhaha, jak já jsem ho v tu chvíli chtěla přetáhnout tím deštníkem 😀 Vypadalo to totiž, že nebýt jeho, došlo by mezi našimi dvěma hlavními aktéry k pár zajímavým… ehm, akcím 😀
    A zakončení s Lucy bylo super (já věděla, že ji nezabiješ!) no fajn, nevěděla, ale doufala jsem… Takový pěkný cliffhanger 🙂
    Těším se na další 🙂

    1. miamam napsal:

      Zajímavé akce se budou kvůli vývoji událostí muset odložit, no… 😛 Ono to teď začne být zas trochu … tough. 😛 Jsem moc ráda, že se ti to tak líbilo, úplně se tetelím 😀 ♥

  4. Leylon napsal:

    ach… ach
    Ako „pisálek! musím povedať jednu vec – obdivujem ťa za to, ako si túto kapitolu zvládla. Je to zlom, prechod od jedného stavu k druhému a tie sa vždy píšu ťažko- Nesmú byť priveľmi rýchle a surové ale zas ani priveľmi zasnívané… tá pravá miera je proste nesmierne náročná.
    Ty si to však zvládla bravúrne. Vieš sa vyhrať so slovami aj štýlom (myšlienky uvedené v zátvorkách. a neviem prečo, strašne sa mi páčila tá veta „John se cítí odstrčený, ale proč proboha proč vždyť je to John JOHN a ten nemusí pochybovat nesmí –“ tu sa ti podarilo vyjadriť strašne veľa veľa citu a hlavne zmätku za tým všetkým…)
    Och a to, ako si nakombinovala Sherlockovu neznalosť fyzických vzťahov… tlieskam. Nuž a pri tej časti, kde Sherlock rozprával o tom, ako sa John správal po návrate do sveta živých… Sherly si to zaslúžil Definitely. Ale i tak mi zvieralo srdce smútkom.
    Lucka! Ach, vďaka ti, bože, ona je stále živá! Ty si proste poklad – niekto taký ako ona si smrť prosto nezaslúži. om zvedavá na to, ako bude reagovať, až sa stretne so Sherlym…
    nuž ale Mincroft určite nevolal len tak pre nič za nič… hmmm….
    Teším sa na pokračovanie a teším sa na zmeny, ktoré prídu postupne vo vzťahu Sherlocka a Johna. ďakujem ti. tvoja tvrdá práca sa vyplatila! 🙂 :* :* :*

    1. miamam napsal:

      No kruci, ty tvoje komentáře jsou jako pitva, ze které mám ale naprosto blažené pocity 😀 Vážně mě těší, že jsem to podle tebe vystihla… Ale jedna věc – prosím, neponižuj svůj um. Píšeš nádherně a neotřele a ty uvozovky se slovem pisálek jsou docela hořké. 😉 Děkuju ti ♥

  5. helsl napsal:

    Proč jsme byli všichni přesvědčení, že to monstrum Lucii sežralo? To se Ti povedlo – takhle nás obalamutit. Celej Moffat! A my jsme na to skočili jako na výprodejovou akci s 90% slevou.
    Hochům prostě ještě není přáno. Telefon je někdy pro zlost, když se to nehodí. Za dob, kdy zprávu doručoval posel na koni, to by toho stihli…
    Holt pokrok nezastavíme, ale má to i své nevýhody.

    1. miamam napsal:

      Posel na koni opravdu pobavil!!! 😀 Upřímně, taky jsem pozvedávala překvapeně obočí, že vás všechny tolik trápil Lucky konec… o.o Jenže jsem vám přece nemohla rovnou říct, jak jsem to myslela. To bych tu rovnou mohla vyžvanit, co se ještě stane, a to by bylo dost na prd, že…

  6. Liss napsal:

    Huuuh, konečně se Sherlock vymáčknul a John udělal první „krok“ 🙂 Mycrofta i s paní majitelkou bych nechala napospas čemukoli, jen ať neotravují 😀 A je super, že jsi nechala Lucku naživu (akorát pomlácenou, ale snad bude v pořádku a nebude s ní nic vážného). Vážně skvělá kapitola, jak teď jen přečkat čekání na další? :))

    1. tes napsal:

      A co poslat Mycrofta na pomoc paní majitelce a Lucce? Ať mají Sherlock s Johnem klid na první krůčky do vztahu??

      1. Liss napsal:

        To bylo ideální! Jednou by si mohl i Mycroft zašpinit ruce a ne jen všechny kolem sebe dirigovat.

      2. miamam napsal:

        hihi, vy si to tu ještě napíšete samy, co??? 😀 Na tohle ale přece vážně nemůžu reagovat, to bych vyzradila, co vlastně chystám O.o 😛 Děkuju 😉

  7. Kayla napsal:

    OMG 😀 Tak to bolol perfektné 😀 Dufám, že keď sa vrátia na izbu bude pokračovanie 😀

    1. miamam napsal:

      u-huh, mám s nimi určitý záměr, ale nech se překvapit… 🙂

  8. Thea napsal:

    Aleluja! Lucka žije, Sherlock mluví a John… je John a to stačí. Bylo to perfektní, děkuju 🙂

    1. miamam napsal:

      ha 😀 Děkuju 😉

  9. Gabriela Watson napsal:

    Ta kapitolka byla jako pohlazení po duši. Vážně!
    A ten jejich… polibek! Bylo to tak nádherně reálné! A ty Sherlockovy myšlenkové pochody… Hned bych ho uňuňala! 🙂
    A Lucka žije!!! Pojďme společně zazpívat Halelůůůůja! 🙂
    Děkuji!
    Tvá Sal.

    1. miamam napsal:

      Lucku jste prakticky zabíjeli vy, mě ani nenapadlo s ní skončit rovnou na té ulici 😀 Ale tak jsem to pochopitelně nemohla otevřeně komentovat, na co byste se pak těšili??? 🙂 Teda, kromě polibku 😛 Děkuju 🙂

  10. Yuki-chan napsal:

    Huráááá!!! Sherlock se konečně odhodlal mluvit a John ho nezazdil… :3 Ale Mycroft… musel zrovna volat?!? 😀 skvělý díl a šupem další! 🙂

  11. katka napsal:

    to vypadá že kluci mají nabitý program ale snad se jim bude lépe spolupracovat ono to vypadá že Viktor se bude ještě hodit pokud to není on ten vrah , no ale to by ho zase nemuseli honit , skvělý díl

  12. tes napsal:

    Tak tohle mi nedělej mě to úplně vyplo mozek. Můj geniální mozek který se nevypíná ani když spím (to spíš jede na plné obrátky). Takže klobouk dolů a šup s pokračováním.

  13. Baru napsal:

    Jedno dlouhé ááááááááách plné obdivu, miamam 🙂 Konečně to ti dva idioti vzali za správný konec. Ale za Mycroftův cockblock teda nedík 😀 Těším se na další 🙂

    1. miamam napsal:

      Já mu taky v duchu nadávala, jenže on se tam ten Mycroft pořád cpal a potřeboval se Sherlockem mluvit… o.O 😀 Děkuju 🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s