Tvůj celý svět: kapitola 15.

5. kapitola… Ubíhá to, nemyslíte?

Přestože to většinou nedělám, je 15. kapitola s věnováním. A to úžasné PharLap, které tímto děkuji za její neuvěřitelný, nádherný fanart k této povídce (viz na konci kapitoly) 🙂 Ještě jednou ti moc a moc děkuji!

Obrovské poděkování patří také vám, drazí komentující – opravdu moc si všech vašich komentářů vážím, povzbuzují mě. A díky také miamam za její skvělou betu 🙂

 

A co k této kapitole? Její název je Intimita, ale stejně tak by se mohla jmenovat i Polibek, protože to je to, o čem je.

Přeji pěkné čtení, 😉

Katy

 

 

 

Kapitola 15.

Intimita

 

‚Líbám Johna… Já skutečně líbám Johna,‘ běželo Sherlockovi hlavou, když zkusmo přitiskl jejich rty k sobě. Všechna jeho pozornost se soustředila na ten pocit, že se Johna konečně mohl dotýkat tím zakázaným způsobem.

John na několik okamžiků ztuhl, ale potom se rychle vzpamatoval.

‚Ne… John líbá mě,‘ opravil se v duchu Sherlock, když se ruka na jeho krku sevřela a Johnovy rty se pod těmi jeho trochu pootevřely. Stejně jako předtím, až na to, že tentokrát Sherlock cítil chuť čaje a sušenek, místo zubní pasty.

Chtěl ho ochutnat. Chtěl prozkoumat Johnova ústa tak, jako prozkoumal zbytek jeho těla. Ale ve chvíli, kdy o tom začal přemýšlet, se John najednou odtáhl. Sherlock ho bezmyšlenkovitě následoval, znovu se otřel rty o ty jeho, a pak ještě jednou, dokud John neodvrátil hlavu úplně. Sherlock slyšel, jak ztěžka oddechuje.

Na zlomek vteřiny ho zaplavil strach z odmítnutí. Cítil, jak v něm stoupá první horká vlna ponížení, ale potom se přinutil o tom znovu přemýšlet. John ho miloval. Věděl to. Pokud existovalo něco, čemu mohl skutečně věřit, pak to bylo tohle.

Čekal.

„Sním?“ zeptal se John. Znovu se otočil tváří k Sherlockovi a v tu chvíli všechny dílky zapadly na své místo. Sherlock se usmál.

Ozvalo se šustění a Sherlock cítil pohyb, jak se John posadil. Sherlock ho napodobil, takže seděli napůl otočení čelem k sobě.

„Jak jsi… Jak bys to vůbec mohl vědět?“ Johnův hlas byl nedůvěřivý. „Nikdy jsem ti o tom snu neřekl nic víc, než že sním o tom, že tě líbám. Nikdy jsem ti neřekl kde nebo jak nebo… Bylo to úplně… No, skoro stejné…“

Sherlock pozvedl obočí. John na to nakonec přijde.

„Je to… Bylo to… To nebyl sen?“ Znělo to omámeně. „Ten první polibek… se skutečně stal?“

Sherlock přikývl. Bude na něj teď John naštvaný?

„Měl jsem ti to říct, Johne?“ zeptal se. „Chtěl jsem ti to říct, ale měl jsem stra… Myslel jsem, že bys mohl být zklamaný.“

Johnovi to začínalo docházet.

„Takže k tomu došlo tu noc poté, co jsme se vrátili z parku, když ses proplížil ke mně na pohovku. A potom jsi měl ráno nějakou poznámku o tom, že předtím mi to nevadilo – měl jsi tím na mysli tohle.“

Nebyla to otázka, a tak Sherlock mlčel. Stále si nebyl jistý, jak bude John reagovat.

Možná, že byla chyba snažit se to napodobit; ale byl to Sherlockův první polibek a on ho chtěl sdílet s Johnem tak, aby si ho oba pamatovali.

„Takže celou tu dobu, co jsem říkal ‚Žádné líbání na ústa‘… Tehdy, když jsme o tom mluvili v tom taxíku… Tak už jsem tě vlastně políbil?“ John nezněl naštvaně, jen překvapeně a možná trošku rozpačitě.

Sherlock natáhl ruku, aby si to ověřil – ano, jeho výraz tomu odpovídal.

Nakonec přikývl. „Neprobudil ses. Nenapadlo mě, že by sis to nějakým způsobem mohl pamatovat, jinak bych něco řekl.“ Pokrčil rameny. „Omlouvám se, Johne; byla to moje vina. Narušil jsem tvůj osobní prostor a ty – ty jsi mě prostě políbil.“ Trochu smutně se usmál. „Od té doby jsem do tebe v noci šťouchal, ale ty už jsi to nikdy znovu neudělal.“

John se krátce zasmál, ale potom ztichl. „Byl to tvůj… Dal jsem ti tvůj první polibek a ani o tom nevěděl?“

Sherlock naklonil hlavu na stranu. „Ty jsi spal, Johne. Jestli si někdo něco vzal, byl jsem to já.“ Na chvíli se zamyslel. „To je důvod, proč jsem chtěl…“ Jak jen to má říct, aby to neznělo jako nějaké strašné klišé? „… proč jsem ti ho chtěl vrátit,“ zakončil.

Johnovy emoce se z jeho výrazu nedaly rozpoznat. Sherlock pohnul rukou tak, aby mohl ukazováčkem přejíždět podél těch rtů, o kterých tak dlouho přemýšlel.

„Můžeme začít znovu?“ zeptal se tichým hlasem. „Stále těm pocitům nerozumím, ale teď už jsem si jimi jistý. Jsem si jistý námi.“

Cítil, jak John našpulil rty.

„A co když se probudíš zase jako dřív a ty pocity budou pryč, jak ses bál?“ zeptal se John a jeho hlas zněl zdráhavě, jako by o tom pořád ještě nebyl přesvědčen. „Co potom, Sherlocku? Co se mnou pak bude? Co bude s námi?“

Sherlock nahmatal Johnovu dlaň a přitiskl si ji na hruď. „Vrátí se zpátky,“ prohlásil. „Ať už by se stalo cokoliv, vrátí se zpátky.“

Seděl tam, držel Johnovy zkroucené prsty proti sobě, a jen doufal, že ten neuvěřitelný muž jeho slovům uvěří. Protože teď už to věděl, a najednou jako by v něm nezbýval ani stín pochybností. Věděl, že jeho pocity byly skutečné.

Ale zároveň to bylo to jediné, co mu mohl nabídnout.

Nakonec John svou dlaň rozevřel a přitiskl ji Sherlockovi na srdce.

„Dobře,“ řekl tiše, a Sherlock v duchu obdivoval jeho odvahu, důvěru, jeho lásku. Obdivoval ho ještě ve chvíli, kdy ho John zatlačil zpátky na pohovku a obkročmo se na něj posadil.

„Tak, kde jsme to skončili?“ zeptal se. Nejspíš to byla řečnická otázka, protože se zdálo, že o tom má docela jasnou představu.

Sherlock zvedl obě ruce k Johnovu obličeji – zaujatý skutečností, že v této pozici byly jejich hlavy prakticky na stejné úrovni. Možná, že bude muset přehodnotit svůj názor na Johnovu inteligenci. Občas měl totiž vážně skvělé nápady.

Naklonil se trochu dopředu, ale potom se zarazil. Od cíle ho dělilo jenom několik centimetrů.

„Tentokrát mě nezastavíš, že ne?“

Cítil, jak John vydechl, a ruce spočívající na Sherlockových ramenou doputovaly až k zadní straně jeho krku. John mu zamotal prsty do vlasů. „Nejspíš tě už nikdy nebudu chtít zastavit.“

Sherlock si přitáhl Johna k sobě a jejich ústa se o sebe lehce otřela. Držel Johnovu hlavu na místě a svou vlastní jemně pohyboval ze strany na stranu. Pomalu pootevřel rty a při každém pohybu s nimi zavadil o ty Johnovy.

Bylo fascinující, jak moc se ten dotek lišil od všeho, co Sherlock kdy zažil; nedokázal si to vysvětlit. Potřeboval víc informací.

Jednou rukou sklouzl kolem Johnova krku a znovu přitiskl svá ústa na jeho, a tentokrát to byl skutečný polibek. Potom se trochu odtáhl a zkoumavě přejel jazykem po svém spodním rtu. Zajímavé.

Znovu se naklonil dopředu a pootevřel rty o něco víc. Cítil, jak John udělal to samé.

Měl by se zaměřit na střed Johnových úst, nebo víc na jeden jeho ret nebo druhý? Vyzkoušel každou z těch možností, a pokaždé se odtahoval o něco pomaleji.

V tu chvíli si začínal uvědomovat dvě důležité skutečnosti. Tou první bylo, že neměl ani nejmenší tušení, co by měl dělat dál.

Chtěl prozkoumat vnitřek Johnových úst až do nejmenšího detailu, až nakolik by mu to prošlo. Ale předpokládal, že pro líbání existují nějaká pravidla, nějaký schválený postup, podle kterého by odsud měl pokračovat. Teď to sice bylo fajn, jenomže celkem povrchní. A Sherlock chtěl zajít až do hloubky, což bylo vzhledem k tomu, co měl na mysli, poměrně agresivní.

Bohužel, on o tom, co je vhodný postup, prakticky vůbec nic nevěděl.

Druhou skutečností, která mu dělala starosti, bylo, že líbání je pro Johna velmi důležité a nepochybně to bylo něco, s čím měl hodně zkušeností. Tohle vědomí v Sherlockovi vyvolalo hned několik reakcí. Okamžitě ho zaplavila prudká nenávist ke komukoli, koho John v minulosti líbal – snad s výjimkou blízkých členů jeho rodiny; ale potom do Sherlockovy mysli začaly prosakovat obavy, že by Johna mohly jeho současné pokusy zklamat. Mohl by mít pocit, že to nedosahuje jeho běžným standardům.

Vzhledem k jejich blízkosti by Sherlocka nejspíš nemělo překvapit, že si John jeho nejistoty všiml, a po několika dalších polibcích se prostě zeptal: „Co kdybys to teď nechal na mě?“

Sherlock se proti jeho ústům usmál.

„Ano, prosím,“ řekl, a cítil, jak Johnova ruka sklouzla k jeho čelisti a druhá, ta v jeho vlasech, ho sevřela pevněji. John naklonil jeho hlavu na stranu, přitiskl svá ústa k těm Sherlockovým a převzal kontrolu.

Sherlock se snažil zůstat racionální, když John vzal jeho horní ret do úst a začal ho sát, když Johnovy zuby lehce skously jeho spodní ret a když Johnův jazyk vnikl do jeho úst a přejel po jeho vlastním.

Snažil se udržet svou mysl oddělenou od těla, aby mohl zaznamenávat všechno, co se děje – takže bude vědět, co dělat a navíc si tu zkušenost bude moct kdykoliv přehrát… Ale Johnova dlaň přejížděla podél jeho čelisti až k uchu, Johnovy prsty se mu zaplétaly do vlasů a jemně ho za ně tahaly a Johnův jazyk nabádal jeho vlastní, aby ho následoval. Sherlock ho poslechl, jazykem vklouzl do Johnových úst. John ho okamžitě začal sát a Sherlock cítil, že se jeho mozek chystá zkratovat.

Odtáhl se, úplně bez dechu a dezorientovaný. Čelem se opřel o to Johnovo a pevně svíral jeho zátylek, jak se snažil vzpamatovat.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se John. Byl udýchaný, stejně jako on. Jeho hlas byl hrubý a plný chtíče, a Sherlock té touze nedokázal odolat, nemohl tu potřebu nechat bez odpovědi. Zaklonil Johnovu hlavu dozadu a prostě si ho vzal.

Už neuvažoval o tom, co by měl dělat, nebo co je vhodné a poprvé ve svém životě se Sherlock spoléhal jen na svůj instinkt. Každá část jeho těla na něj křičela, aby toho muže držel a už nikdy ho nenechal jít. Chtěl ho označit, chtěl ho vlastnit a navždy a neodvolatelně ho k sobě připoutat tak, aby už nikdy znovu nemyslel na nikoho, s kým byl předtím a aby nikdy ani neuvažoval o tom, že by ještě mohl být s někým jiným.

Protože stejně jistě, jako že noc následuje den, mu John Watson patřil a Sherlock Holmes se rozhodně s nikým nedělí.

Líbali se, až pro ně neexistovalo nic jiného, až zbytek světa vybledl a rozplynul se v bezvýznamný mrak – protože na ničem, co nebyla Johnova ústa, Johnův jazyk nebo Johnova chuť, už nezáleželo.

Po nějaké době pro Johna začala být jeho pozice nepohodlná a vyvíjela příliš velký tlak na jeho kolena. Sherlock se posunul dopředu a John mu omotal nohy kolem pasu, potom je Sherlock naklonil a přetočil tak, že leželi podélně na pohovce. Celou tu dobu Johna stále držel, jednu ruku měl pevně omotanou kolem jeho pasu a druhá vedla napříč přes Johnova záda až k jeho krku, takže spadli společně a ani na vteřinu se od sebe neoddělili.

Potom se Sherlock natáhl a přitulil se k němu. Naklonil hlavu na stranu a strčil Johnovi jazyk dál do pusy a přivítal ten jeho ve své vlastní.

Sál a kousal a olizoval a ochutnával, dokud nevěděl všechno, co chtěl zjistit, až měl zmapovaný každý kousíček Johnových úst a naučil se všechno, co se mohl naučit o tom, jak líbat, a jak se rád líbá John. A taky to, co způsobovalo, že se John třásl, co ho nutilo sténat a kvůli čemu se na chvíli odtahoval, aby Sherlockovi mohl říct, že ho miluje a že je úžasný a že je ten jediný, jediný, koho John chtěl, jediný, koho kdy chtěl tak moc.

A když to všechno zjistil, když se naučil všechno, co se dalo naučit, a když shromáždil každý kousíček nové informace, kterou z této zkušenosti mohl získat, byl Sherlock překvapený zjištěním, že to nebylo dost.

Pokračoval v líbání Johna a začínal si uvědomovat, že to možná nikdy nebude dost. Napadlo ho, že si našel novou závislost, vedle které kokain vypadal jako kofein. Nebyl si jistý, jestli se stal závislým na líbání nebo na Johnovi, ale zdálo se, že na tom nezáleží, protože John byl tady a nechystal se odejít. Nikdy neodejde.

V tu chvíli bylo najednou nutné přestat a Sherlock musel přestat, přinutil se přestat a zvednout hlavu a položit Johnovi ruce na tvář, aby mu zabránil ho následovat.

„Miluji tě,“ řekl.

A potom ze sebe John dostal odpověď a znovu ho políbil a jeho tvář byla mokrá, ale usmíval se. Dál se líbali, přestože to bylo mnohem těžší, protože se John pořád usmíval, nebo to byl Sherlock, kdo se usmíval, nebo to byla Sherlockova tvář, která byla mokrá. Nedokázal to říct, ale na tom nezáleželo, protože byli spolu… A nakonec šli do postele, ale nedělali nic víc, než že jen leželi vedle sebe a líbali se a něco si mumlali, zamotaní jeden do druhého, a Sherlock se cítil celý… a kompletní… a dokonale šťastný a Johna by už nevyměnil ani za svůj zrak, ani za svůj život, a na světě neexistovalo nic, za co by byl ochotný ho vyměnit.

 

Johnlock pro Katy od PharLap

 

**

 

Reklamy

20 komentářů Přidejte váš

  1. Verca napsal:

    Na tuto povídku jsem narazila dnes a těch 15 kapitol zhltnula jedním dechem, a to jsem se k některým okamžikům vracela 2x i víckrát….je to moje první povídka na tento pár, a já už teď vím určitě to, co jsem při sledování seriálu jen tušila, a to fakt, že Sherlock a John, to je pár přirozený tak jako dýchání…a tato povídka je naaaaaadherna, díky Ti za brilantní překlad, neskutečně se těším na další kapitolu, zatím budu muset vymyslet, jak tu dobu přežít a rovněž jak ospravedlnit před svým přítelem svůj lehce připitomělý úsměv a fakt, že jsem mimo 😀 Opravdu díky, byl to krásný večer strávený s touto povídkou, nemůžu se dočkat, co bude dál 🙂 Verča 🙂 ❤

    1. Katy napsal:

      Děkuju ti! 😀 Doufám, že u tohohle fandomu ještě dloohuho vydržíš – ale musím tě varovat, připitomělé úsměvy na obrazovku počítače nebo telefonu se nejspíš nestanou až tak ojedinělou záležitostí; vím to z vlastní zkušenosti 😀
      A jsem nadšená, že se ti TCS tak líbí! 🙂

  2. Liss napsal:

    To je tak sladké, že mám minimálně na týden utrum od cukru 😀 Ale fakt, je to nádherné, krásné a úžasné. Dva lidé, dvě spřízněné duše, které si k sobě po složitých peripetiích našly cestu. A takhle pozitivně a sladce by to mohlo skončit ( tedy jen pro nás, pro ně rozhodně ne :3 )

    1. Katy napsal:

      Děkuji 🙂 Ale ne, ještě to ani zdaleka nekončí 🙂

  3. katka napsal:

    Nejspíš tě už nikdy nebudu chtít zastavit , nenápadná věta plná lásky díky za skvělý zážitek

    1. Katy napsal:

      🙂 Děkuju

  4. Gabriela Watson napsal:

    Tahle kapitolka prostě nemá chybu! Druhá moje nejoblíbenější!
    Je tak… když jsem jí četla opravdu jsem si připadala, že mám křídla a kdykoliv můžu vzlétnout… Nepopsatelný pocit. Euforie. Krása. Láska. Porozumění. Touha. Vše v obsahu slov, které jsi tak mistrně přeložila. Jsi prostě úžasná!
    S láskou tvá Sal.

    1. Katy napsal:

      Děkuji 🙂 Jsem moc ráda, že se kapitola líbila…
      Btw. Která je ta první?

  5. Kayla napsal:

    Tak fakt úžasné 😀 Niekedy naozaj zabúdam, že je Sherlock slepý + im to puto tiež závidím. A hesl úplná pravda. Naozaj by si mali Moffat a Gatiss zobrať príklad :DDDDDDDDDDDDDDDDDDD

    1. Katy napsal:

      Taktéž souhlasím 🙂 A ano, to jejich pouto považuji za něco výjimečného. I v originále bychom ho vlastně mohli najít, kdybychom se hodně pozorně dívali… 🙂
      Jen pozor s těmi oslavnými tanečky – tohle rozhodně není poslední kapitola a ty dva ještě leccos čeká… 😉

  6. Yuki-chan napsal:

    Jsem na veřejným místě, dokonce ve škole, kolem moji spolužáci a já se blaženě usmívám a říkám: „To je nádherný… Dáme to Moffatovi přečíst.“ Jednoduše báječná, neskutečná dokonalost… ❤ Děkuju :3 ❤

    1. Katy napsal:

      Děkuju 🙂 Spolužáci by se asi divili, kdyby si to četli… 😉

  7. helsl napsal:

    Lepší než seriál! Doporučuji Moffatovi a Gatissovi jako povinnou četbu, aby se inspirovali pro čtvrtou a pátou řadu, protože tohle je ta správná cesta.

    1. Katy napsal:

      Moje řeč! 😀

  8. Leylon napsal:

    tak toto… toto bolo skutočne nádherné. Konečne sme dospeli práve do tohto bodu, zlom, kde si Sherlock uvedomil to podstatné…. bolo to napísané nádherne, celistvo. Ach a sladko. Tak sladko, že sa aj cez to, že vonku prší a celý deň je, pekne povedané, na hovno, usmievam . Ďakujem ti za nádherný preklad. Ďakujem ti za lepší deň.

    1. Katy napsal:

      😀 Děkuji, hrozně jsi mě potěšila… Já se teď komentář za komentářem taky začínám culit jako to sluníčko 🙂

  9. tes napsal:

    Nádherné, dokonalé. Trochu smutné ztratit zrak, ale najít lásku. Moc si přeji aby Sherlock zase brzy viděl svého Johna. Vlastně jim tu jejich lásku tak trochu závidím. Takhle silné pouto asi v reálu ani neexistuje. O to je to celé krásnější a dobře se to čte. Zoufale čekám na další kapitolu. Každopádně děkuji za obětavou práci s překladem.

    1. Katy napsal:

      Děkuju 🙂 Ano, Sherlock ztratil zrak, ale našel něco nového v Johnovi… Hlavně, že už si to konečně přiznal, no ne? 😉

  10. PharLap napsal:

    Zrovna tu tak sedím, na veřejném místě, všem na očích. No… a jak to říct… Usmívám se jako blbeček, takže teď jistě připadám svému okolí poněkud nepatřičně. Ale nevadí mi to. Kdyby tak věděli kvůli čemu se usmívám, asi by změnili názor.
    Nicméně…. Tohle bylo neskutečně nádherný, reálný, nabitý emocemi, sladký, toužebný a tak dále, a tak dále (poněkud se mi krátí moje jinak rozsáhlá slovní zásoba…). Taková trošku třešnička na dortu. Ani si nedokážu přestavit, co by se mohlo dít dál. Vždyť to tak vypadá, jako bychom už měli to nejlepší za sebou.
    Takže závěrem… Myslím, že jsi mi tímto (a nejen tímto) momentem způsobila doživotní závislost 😀
    Děkuju :-*

    1. Katy napsal:

      A já ti taky děkuju 😀 Jsem ráda, že se kapitola líbila 😉 Mno… k tomu, co by se ještě mohlo dít – neboj se, ještě před sebou mají celkem dalekou cestu… třebaže se krátí 😀

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s