Na Hraně: 6. část 1/2

John utíkal několik hodin, ale utéct Holmesovým není tak snadné… A udělat čistý řez snad nebylo snadnější.

Úvod téhle kapitoly je neskutečně silný a pravdivý. Snad rozezní tu správnou strunu u těch, kdo něčím trpí a trápí se… a dá jim naději na lepší zítřek.

 

Na Hraně: 6. část 1/2

 

Odkrytý žal

 

 

Název vychází z díla od Kahlila Gibrana, O štěstí a smutku:

 

Tvoje štěstí je odkrytý žal.

Stejně tak tvůj smích vyvstává z časů, které byly plné slz.

A jak by to mohlo být jinak?

Čím hlouběji do tvého bytí zasáhne smutek, tím víc radosti dokážeš pojmout.

Copak ten samý šálek, který je pln tvého vína, nebyl vypálen v hrnčířské peci?

A což loutna, jež klidní tvoji duši, není ze dřeva, do nějž ťaly nože?

Když jsi šťastný, podívej se hluboko do svého srdce a zjistíš, že jen to, díky čemuž jsi zažil tolik bolesti, ti teď dává tolik radosti.

A když budeš smutný, podívej se znovu do svého srdce, a spatříš, že vpravdě pláčeš pro to, co bylo tvou radostí.

Někteří říkají: „Radost je silnější, než smutek.“ A ostatní řeknou: „Né, smutek je silnější.“

Ale já pravím, že jsou neoddělitelné.

Společně přichází, a když jeden odpočívá společně s tebou na lůžku, pamatuj, že ten druhý spí pod tvou postelí.

Vskutku, nakláníš se jako váhy mezi svým smutkem a svou radostí.

Teprve až budeš prázdný, můžeš stát zpříma a vyrovnaný.

Až mincíř pozvedne váhy do výše, aby zvážil své zlato a stříbro, pak tvá radost nebo žal převáží jeden druhou.

 

**

 

Skvělé?

Že to bylo skvělé?

To, co Sherlock udělal… to nebylo skvělé.

**

 

John se protlačí dveřmi do márnice v Barts. Molly už neviděl věky, od doby, kdy ji doprovodil domů a byl tak mimo kvůli žalu, že ji málem on není mrtvý dostaň se pryč znásilnil. Molly vzhlédne od flotační lázně, ale pozdrav jí odumře na rtech, když zahlédne Johnův obličej.

John se radši ani moc nepřibližuje, zastaví se u dveří. Jeho vnitřní orgány se kvůli tomu okamžitému zastavení jakoby zhoupnou, vzpínají se proti jeho žebrům a bokům, jako by je zastavil bezpečnostní pás při nějaké honičce v autě.Díky pohybu se mu ulevilo, jak od toho auta utíkal pryč dostaň se pryč, zavolal si taxi, pak rychlost, s jakou se auto pohybovalo, to brždění a chvění zrcadlilo to, co se dělo uvnitř jeho těla. Teď musel stát klidně. Vibruje námahou udržet se v klidu, svaly se třesou, hrdlo se svírá. Přinutí se stát jako voják, narovná ramena, páteř.

„Ty jsi to věděla? TYS‘ TO KURVA VĚDĚLA?“

Oči se jí rozšíří, pak se v jejím výrazu objeví pochopení, přelévá se od očí přes ústa až k ramenům, celá se hroutí jako domino.

John další potvrzení nepotřebuje.

„Věděla jsi to – pomáhala jsi mu. Dala jsi mu tělo. A pak jsi poslouchala, jak pláču, dívala ses, jak truchlím, a neřekla jsi ani slovo. Skoro jsme -. Skoro jsem -. Ty -. Jsi -.“

Chce jí nadávat, ale ona před Johnem couvá, pomalu, opatrně, až je mezi nimi pult. Oči rozšířené. Ruce roztažené.

John se podívá na chladné pulty. „Bylo to aspoň jeho tělo? Ne. To nemohlo…“

Pamatuje si, jak tam seděl, šokovaný tak, až se třásl, a znovu ho bolela noha. Jak tam seděl se „Sherlockem“. Jako idiot.

Kde Sherlock v tu chvíli vůbec byl? U Mycrofta? Mimo zemi? V chodbě, a poslouchal?

Díval se?

„Johne -“

Jen se na ni dívá a ona zavře ústa. Oči má obrovské, pravěká reakce na strach. Nikdo se na něj takhle nedíval od doby, co nosil zbraň. Musí se tvářit jako vrah. Ale to odpovídá. Cítí se vražedně. V určité části mysli ví, že Molly není ta, kterou by chtěl zabít. Ne. Jen jí chce ublížit.

Ale nemusí se jí ani dotknout, aby to udělal. Existují desítky věcí, které by jí mohl říct. Já ho měl a miloval ho a ty jsi žárlila. Představovala sis, jak šukáme, zatímco jsi byla sama v tom svém ubohém bytečku? My jsme nikdy, nikdy nemysleli na tebe. Cokoli sis představovala, čímkoli ses utěšovala, byli jsme temnější a žhavější a hlouběji, než bys vůbec dokázala pochopit. Když zasténá, chvěje se zem. Věděla jsi, že je něco takového možné? Věřil, že udržíš jeho tajemství, protože jsi nebyla dost důležitá, aby ti Moriarty vůbec vyhrožoval. Nikdo si nemyslel, že jsi důležitá, ani Moriarty, který tě využil, ani Sherlock, který tě využil taky.

Ale chápe, že Molly s tímhle vědomím žije už celé roky.

A jak se před dvaceti minutami ukázalo, tahle kategorie se týká i jeho samotného. John Watson a Molly Hooperová, lidi, co se tak strašně rádi nechají využít.

„Je zpátky,“ řekne zbytečně. „Ale ty už to stejně víš.“

„Nevím! Johne, je mi to líto. Johne -“

Odejde, rychle prochází chodbou, pohledem těká mezi otevřenými dveřmi a třídami a přístěnky, hledá Sherlocka, ale ne ze zvyku.

Ne proto, že by snad nevěděl, kde ten zatracenej chlap je.

Teď prostě Sherlocka nemůže ani vidět. Myslel si, že jeho ubohý život nemůže být horší.

Pletl se.

**

 

Greg Lestrade žije v dvojdomku a příjemném sousedství. Vzrostlé duby na předzahrádce jsou vlhké od deště a shazují listy, až se přední chodník mění v barevný kluzký povrch. John v tom domě nebyl od té narozeninové párty. Buší do dveří, otevře mu překvapený teenager, pak Gregova žena, až se dostane ke Gregovi.

„Věděl jsi to?“

„Jestli jsem věděl co?“ zeptá se Greg a opře se rukou o dveře. Jeho žena zmizí v domě. „Ježíši, Johne. Co se děje?“

Greg je policajt. Umí skrývat emoce, tak John rovnou přejde k věci. „Sherlock je naživu. Věděl jsi to, kurva, nebo ne?“

Gregovy oči potemní starostí. „Johne, Sherlock je mrtvý. Viděl jsi, jak skočil.“

Myslí si, že už John vážně přišel o rozum, že podlehl šílenství. John zavrtí hlavou a přenese váhu, svaly se chvějí potřebou hýbat se Miluji te SH dostaň se pryč. „Je naživu. Sherlock žije. Zinscenoval svoji sebevraždu.“

Na konci ulice se objeví auto. John a Greg se otočí a podívají se směrem k němu. Oba strávili dost času na zadních sedačkách s Mycroftem, takže rozeznají tu speciální auru černého, nablýskaného, daňovými poplatníky zacvakaného auta.

Gregovy oči se setkají s Johnovými, upřímně šokované, čelist doslova poklesne.

„Nejsem šílený,“ řekne John. Není si jistý, jestli je to pravda nebo lež. „Žije.“

Jen bůh ví, co Greg vidí v Johnově tváři, ale nepatrně ukročí stranou. John proběhne domem a kuchyní ven na zahradu. Přeskočí plot, utíká kolem dvou ňafajících jezevčíků a zaskočeného dítěte na vrzající houpačce, otevře branku na příjezdovou cestu a kluše ulicí, dokud nenajde průchozí uličku do další ulice. Zpátky na hlavní si vezme další taxi.

„Kam to bude?“

Nemůže přemýšlet. Nemůže přemýšlet, tady v Londýně, kde je každá molekula vzduchu nabitá Sherlockovou přítomností. Musí se dostat pryč dostat pryč mám co jsem chtěl chtěl jsem aby Sherlock nebyl mrtvý aby toho nechal Miluji te SH ale tohle jsem přece nechtěl skvělé pryč.

„Nádraží Paddington.“

**

V Paddingtonu si koupí lístek na první vlak, co pojede: do Cardiffu, má prostě štěstí. Zasranej mokrej Wales, což mu připomene případ s Růžovou dámou. Když dorazí, zaplatí hotově za jízdenku na autobus, co pojede jako první, a to do vesnice, jejíž jméno ani neumí vyslovit, a jede na konečnou. Řidič autobusu ho navede k penzionu. Jde deštěm a pronajme si pokoj v malinkém penzionu na okraji polí, ohraničených nízkou kamennou zídkou. V dáli se pasou ovce. Jediný pokoj, který má správcová volný, je apartmán se soukromou zahradou. Vezme si ho, vejde do pokoje, zavře dveře, zatemní žaluzie na promočenou verandu. Pak se rozhlédne. Místnost je moderní, nízká IKEA postel překrytá tmavě zeleným potahem, stejný typ koženého křesla u malého krbu, bělostná koupelna s tmavě zelenými osuškami.

Nic v tomhle pokoji nepřipomíná Sherlocka. Barvy, pachy, nábytek, výhled, nic. Svlékne si bundu a sedne si do křesla, pak se prudce předkloní a sevře hlavu do rukou. Tady může přemýšlet. Tady to není nakažené Sherlockem.

Nemysli. Nemysli na to, co tohle znamená, pro tebe, pro něj, pro to, čím jsme byli my. Nemysli. Nic dobrého z toho nevzejde.

Sherlock ho samozřejmě najde. Jeho obeznámenost s osobními hranicemi je dost mizerná, když přes ně neustále přechází. John sotva dostane svůj tep a dech pod kontrolu, když se ozve zaklepání.

„Přál jste si vidět jednoho nóbl Angličana?“ zeptá se správkyně vesele, zatímco otevírá dveře.

Sherlock se zjeví za ní. Má ten samý svetr a kalhoty, plus Belstaff. Ve vlasech má kapky vody, oči jsou zaujaté, odhadují, shromažďují data. John si řekne, že nesnese poslouchat, co si Sherlock myslí o jeho útěku přes celý ostrov. Je na nohou, pomalu couvá, téměř nepatrně vkládá vzdálenost mezi sebe a Sherlocka.

Přinutí se zastavit, pevně stát, narovnat se, a vědomě nepřemýšlí o čase před šesti hodinami, kdy se modlil za ještě jednu šanci přitulit se s hlavou pod Sherlockovou bradou, aby mohl slyšet tlukot jeho srdce.

„Johne,“ řekne.

„Ne -“ začne John. Odmlčí se. Polkne. Neříkej moje jméno tímhle tónem.

Úsměv správcové ochabne.

Tady ne, ne v tomhle krásném domě plném nic netušících, nevinných lidí. Tohle může být dost ošklivé, velmi brzy. „Venku.“

Sherlock tak tak nezakoulí očima. Je legrační, jak si John ještě pořád pamatuje každý jeho výraz.

Venku,“ zopakuje John.

Sherlockův pohled kmitne k oknu. „Prší.“

„Proč by ti to mělo vadit? Jsi mrtvý.“

Zní to natolik jako výhrůžka, že vadnoucí úsměv správcové zmizí úplně. John popadne svou bundu z křesla a obléká si ji, zatímco prochází francouzským oknem do své soukromé zahrádky, podél štěrkové cesty, do polí.

Sherlock jde za ním.

Klopýtají skrz provazy deště, vyhýbají se ovcím a kamenům, obchází kopečky, dokud ten penzion není jen malá tečka u paty kopce. Ochlazuje se. To by vysvětlovalo, proč se chvěje a klepe a bolí ho v krku. John se otočí, aby se podíval na Sherlocka, je o metr výš než on, až jsou tváří v tvář.

John se ho nebude ptát, kde byl, ale Sherlock nikdy nepotřeboval výzvu k hovoru.

„Moriarty je smeten z povrchu zemského. Všechny jsem je pochytal. Celý syndikát. Teroristické buňky, obchodníky se zbraněmi, drogové dealery dotující terorismus, všechno. Vyhrál jsem, Johne. Vyhrál jsem.“

To si Sherlock myslí, že po tom všem záleží na vítězství? Johnovi by to nemohlo být víc jedno.

„Mycroft to věděl.“

„Ano.“

„A já jsem byl co?“

„Potvrzení, že jsem mrtvý.“

Sherlock ta slova vysloví bez špetky emocí.

„Takže je to úplně přesně jako v Baskervillu. Roky Baskervillu. Využil jsi mě a moje emoce, abys dokázal teorii. Abys vyhrál.“

„Tvoje reakce byly perfektní, Johne. Perfektní.“

„Protože byly upřímné!“ zakřičí John. „Nehrál jsem. Tvou smrt jsem prožíval. Truchlil jsem po tobě. Všechno bylo skutečné, Sherlocku.“

Sherlock se odmlčí. Dívá se na Johna, jako by se snažil přijít na to, co se děje, jako vodítko, které nepasuje do jeho oblíbené teorie. John si uvědomí, že to Sherlock nechápe, protože Sherlock nikdy nerozuměl emocím. Všechno, co John řekl a udělal, nejen že nebylo pochopeno, ale pustil to z hlavy. Hodil všechnu náklonnost, loajalitu, oddanost, lásku do prázdna.

Jeho život se Sherlockem byla lež.

„Jistě že to bylo skutečné. Miluješ mě,“ řekne Sherlock tím bručivým barytonem, který po Johnově páteři kdysi posílal chvění. Ale už ne.

Johnův krk se sevře pod návalem vzteku nebo hrůzy nebo zuřivosti nebo hanby. Nedokáže říct, co to je. Myslel si, že byl v emocích docela dobrý, ale rozpoznat jednotlivé části toho odporného kyselého vroucího čehosi, co se v něm děje, je nad jeho síly.

„A já zničil to, co tě ohrožovalo.“

John najde zpět svůj hlas. „To je jako by nějaký chlap řekl, že strávil dva roky šukáním svojí milenky, protože miluje svoji ženu.“

„Tenhle příměr je neslučitelný a navíc hloupý.“

„Ty sis myslel…? Ne. Myslel sis to. Myslel jsi, že až se vrátíš, tak tu budu čekat, jako nějaký skvěle vycvičený pes.“

„Souhlasil jsi. Řekl jsi, že jdeš do toho, se vším, co to přinese.“

„Ne tohle. Tohle ne.“ Udělal by to, pokud by šlo o cokoli, jen ne tohle. Ale oni už přesáhli Johnovu kapacitu pro odpuštění. Došla mu trpělivost. Došlo mu všechno. Jedna malá část Johna kvílí lítostí nad tím, co se chystá udělat, ale pokud má ještě existovat John H. Watson, který má aspoň ponětí o morálce a etice, nehledě na posranou páteř, tak to nejde udělat jinak.

Tohle teď prostě skončí.

John drží v ruce svůj telefon, tři roky starý krám, který drží pohromadě izolepa. Série zpráv od Sherlocka běží na displeji, roluje těmi tisíci zpráv až k té poslední.

Miluju te. SH

Sherlock uhne pohledem, rty pootevřené. Déšť promočil jeho košili, přilepil ji k jeho opálené pokožce. John vidí ostře řezané svaly jeho hrudníku a břicha. Je na vrcholu sil, tenhle Sherlock. John je úplně hotový jen z chůze na vrcholek kopce.

„Myslel jsi to vážně? Nebo to bylo jen jako, aby sis byl jistý, že dostaneš takovou odezvu, kterou jsi potřeboval k přesvědčení ostatních, že jsi mrtvý?“

Sherlock neodpoví. Někde hluboko uvnitř, protože za většiny okolností je John racionální muž, John ví, že je to kvůli dvěma možným příčinám. První je, že Sherlock to nemyslel vážně, ale má dost rozumu na to, aby to neřekl nahlas.

Druhý je, že Sherlock prostě neví. Myšlenka, že by mohl milovat, ho napadla, ale ten fakt, že toho využil, úplně ječí: sociopat.

„Víš, proč mám pořád tenhle telefon?“ zeptá se John věcně. „Pořád ho mám proto, že kdybych si koupil nový, přišel bych o tuhle zprávu. Dvě slova, dvě iniciály, deset písmen. Mohl bych si vyfotit tu obrazovku a poslat si ji na mail, ale nechal jsem si ji, stejně jako ostatní zprávy. Kup lano. Přines s sebou miso polívku. Kam jsi schoval moje náplasti? Vzduch už není jedovatý. Paní Hudsonová nebyla nadšená ze stavu kuchyně. Víš, proč jsem si to nechal? Protože když jsem držel ten mobil v ruce a četl si tvoje zprávy, cítil jsem se, jako bys tu pořád byl. Nechal jsem si je, protože raději píšeš esemesky!

Sherlockovy vlasy se mu lepí na čelo a spánky. Oči mají barvu, jako má déšť, co na něj padá.

„Chystal se zabít tebe, paní Hudsonovou, Lestradea.“

John nevěřícně zavrtí hlavou.

„To jsi nebyl dost chytrý na to, abys předvídal, že ohrozí lidi z tvého života? Už to přece udělal! Nebo jsem byl pro tebe jen šachová figurka, nástroj, který jsi využil k vítězství?“

„Udělal jsem to, co jsem cítil, že bude nejlepší.“

John se zasměje. Zní to znepokojivě podobně jako ten zvuk, který vydal, když Mycroft nadhodil veřejný sentiment. „Co jsi cítil, že bude nejlepší? Ty, který nedokážeš cítit nic, jsi cítil, že bude nejlepší, když mi řekneš, že mě miluješ a pak mě tu necháš žít s obrazem tvojí hlavy rozsekané na kousky na chodníku? Nebylo to poprvé, kdy jsem viděl rozdrcenou lidskou hlavu. Vybíral jsem zuby z mozkové tkáně, abych identifikoval kluky doslova vyhozené do vzduchu podomácky dělanou bombou. Ty zasranej sobeckej robote.“

Je veterán s PTS a problémy s důvěrou…

„Rozebral jsem Moriartyho organizaci.“

… a Sherlock je sociopat, co riskuje svůj život, aby dokázal, že je chytrý.

„Vždycky budou někde existovat války, Sherlocku. Vždycky tu bude nějaký další Moriarty. Doufám, že to stálo za to.“

Sherlock neřekne nic. Déšť padá na kabát. Jeho kalhoty jsou mokré a přilepené k jeho nohám, obkreslují jeho stehna a kolena. Jeho návrat ke svému původnímu životu: jeho byt, jeho neortodoxní vztah s Yardem, John; to vše má být jako poslední akt chcaní na Moriartyho hrob.

„Není to jen o mně,“ dodá John. „Všichni trpěli, abys ty mohl být ten chytrý. Molly. Lestrade. Bože, čím si jen Lestrade prošel. Paní Hudsonová. Sarah a Harry a kdokoli, kdo strávil poslední dva roky tím, že se ujišťoval, že neskočím pod autobus. Jsme lidi, Sherlocku, lidské bytosti s pocity. Smrt pro nás něco znamená. Hrál sis se smrtí, jako by to byl tah v šachu. Ty jsi potřeboval být mrtvý a my všichni ostatní jsme měli jít dál.“

„Nebyl jsem mrtvý, Johne. Nejsem mrtvý.“

Nerozumí tomu. Nepobírá, co to znamená milovat, ztratit, truchlit.

John přejede palcem displej, zavrčí nad jeho pomalou odezvou. Najde funkci „upravit“, ťukne na červený rámeček kolem Sherlockova jména, znovu na něj klepne.

„Smazáno,“ řekne, rukou, v níž drží telefon, míří na Sherlocka. „Můj bože, to byla hračka.“

Upustí telefon do rozbahněného povrchu u svých nohou.

„Johne -“

„Ne.“ Tohle slovo tímhle způsobem nepoužil od jeho prvního setkání s Mycroftem.

„ – nemáš žádný vážný vztah, ani jsi žádný neměl od doby, co jsem odešel. Žiješ sám a máš pár přátel, nikoho, kdo by si všiml, ani kdo by se staral, pokud bys zmizel na víkend. Pořád nevycházíš s Harry, jinak bys neutekl do Walesu, když jsi mě uviděl. To bys šel k ní. Nemáš žádné koníčky. Tvoje práce tě nudí. Asi ani dobře neplatí, protože nosíš oblečení, které vyšlo z módy před dvěma lety, a používáš starý telefon, možná je to ze sentimentu. Nejsem mrtvý. Ať už se teď cítíš jakkoli, pokračovat tam, kde jsme přestali, je jediné logické řešení.“

Ah, další hranice, kterou Sherlock přejel tryskem do daleka.

John na něj zírá.

„Hej, Sherlocku?“ Počká, až se na něj Sherlock dívá, protahuje tu chvíli, dokud v Sherlockových očích něco neprobleskne. „Jdi do hajzlu.“

 

**

 

Když se John vrátí do penzionu, projde francouzskými dveřmi do svého pokoje. Jde se vysprchovat, dokud mu není zase teplo, dá správcové extra spropitné, aby mu usušila šaty, a zachumlá se do pokrývky. Klesne na zem, záda opřená o zeď vedle dveří na verandu.

Když si představoval, že Sherlock umí létat, představoval si, že bude vděčný, až se Sherlock znovu objeví. Že se bude cítit naprosto bez sebe díky tomu, že bude Sherlock naživu, protože Sherlock je skvělý a úžasný a jedinečný. Místo toho se mu hrudníkem rozpíná temný a neprostupný pocit. Ani ho nedokáže pojmenovat. Zuřivost není dost výstižná. Stud se tomu ani nepřibližuje.

Zrada. Cítí se zrazeně. Existuje rozdíl mezi tím být užitečný a být využitý. Když se ta hranice smaže, zrada probublává na povrch jako ropa z oceánského dna, jedovaté bubliny se usazují v jeho plicích, zastřou jeho srdce.

Přestal psát na blog už před hrozně dlouhou dobou. Nic nedokázalo jeho zájem o sociální média vyléčit líp, než cizí lidé, kteří ho zastavovali na ulici a komentovali jeho život, jakoby snad o něm něco věděli. Místo toho zapisuje svoje myšlenky do kapesního bločku, který nosí s sebou.

Na začátek nové stránky napíše tiskacími písmeny:

SHERLOCK ŽIJE.

JAK SE CÍTÍM:

 

ZNEUŽITÝ

PONÍŽENÝ

ZRAZENÝ

JAKO IDIOT

Nenapíše nic jiného, protože je idiot. Uvěřil lži – že byl Sherlock mrtvý – protože to bylo uvěřitelnější než pravda: že ho Sherlock opustil kvůli tomu, aby vydobyl naprosté vítězství nad Moriartym.

Déšť bubnující o sklo mu připomíná ten kopec a to, co znovu ztratil. Pořád slevoval, až ztratil svou cenu.

**

 

Když John odešel zpět do penzionu, jako by svět skončil.

Sherlock je promočený na kost. Ani jeho kabát nedokáže odolat velšským lijákům. Jeho sako, kalhoty, košile, tenké ponožky a boty, všechno je mokré skrz na skrz. Vlasy mu padají do očí. Slunce zapadá, nad hlavou za sebou zanechává temně šedé mraky.

Boží povodeň. Svět skončí přílivovou vlnou a deštěm, ne v ohni.

John to měl přece pochopit. Tehdy poslouchal, přikývl, řekl, že jde do toho.

Déšť zachycený jeho límcem steče do trávy, když se Sherlock předkloní, aby zvedl Johnův mobil ze země. Prohlédne si ho, displej nereaguje kvůli škrábancům, stáří, pomalé síti a dešti.

Hej, Sherlocku? Jdi do hajzlu.

Jde za Johnem, obejde parkoviště penzionu. Už předtím, než ho správcová zavedla k jeho pokoji, Sherlock podle pohybu ostatních ubytovaných vydedukoval, kde je Johnův pokoj. Pokoj v přízemí, s výhledem na pastviny s ovcemi a soukromou terasou plnou květin v kořenáčích. Je to luxus, který by si John jinak nikdy nedopřál, a nejspíš si ho ani nemůže dovolit.

Sherlock si dřepne zády ke zdi vedle francouzského okna. Déšť stéká po záhybech jeho kalhot ze stehen až do bot. V Johnově pokoji je ticho, ale to ticho vibruje stejným způsobem, jako když se John změnil z dobréhotrpělivéhodoktora do něčeho mocného, silného, erotického, smrtícího.

John ho nemůže jen tak odehnat. To je nemožné.

Až na to… že na tom kopci… John se tvářil povědomě. Jako by Sherlock stál před zrcadlem a pozoroval sám sebe.

Cosi v jeho hrudi zasyčí, jako když příliv dosáhne břehu.

Prudce vstane, obejde budovu k předním dveřím a vejde dovnitř. Správcová vykřikne, když ho uvidí. Tečou z něj proudy vody, shlukují se do kaluží u nohou a stékají z rukávů. Natáhne k ní ruku.

„Mohla byste to dát doktoru Watsonovi? Nechal to na kopci.“

Vezme si ten mobil. „Ano. Jistě. Je… všechno v pořádku?“

„Fajn,“ řekne Sherlock bezvýrazně.

Všechno je fajn. Proč by nebylo? John řekl, že je všechno fajn.

Vazivo kolem jeho žeber zasténá a rupne. Aspoň má ten dojem, že se takový zvuk uvnitř jeho těla ozval.

„Omlouvám se za tu podlahu,“ řekne, když odchází, protože tohle lidé říkají. Nemyslí to upřímně.

**

John si jde lehnout.

Místo toho, aby se jeho noční můry utišily díky tomu, že se Sherlock zázračně vrátil mezi živé, nepřestanou. Dnes v noci jsou obzvlášť kruté, sestřih Afghánistánu a chodníku u Barts. Pořád a pořád dokola sní o Sherlockovi, jak dřepí na chodníku, oblečený do maskáčů, v rukách pušku, zatímco otáčí svou rozmlácenou hlavou na bezvládném těle v tvídovém kabátě. Směje se Johnovi. Vysmívá se mu, jaký byl idiot, že ho miloval.

John se s trhnutím budí znovu a znovu. Nakonec to vzdá, spát stejně nebude, tak zírá z okna, dokud se nerozední. Po snídani, kterou se přinutí sníst, se odhlásí z penzionu, aby stihl autobus do Cardiffu.

„Když budete takhle pobíhat v tom dešti, uženete si akorát smrt,“ říká správcová starostlivě.

John se nebojí. Nemůže mu být hůř, než už mu je. Je to fyzicky nemožné.

Rakovina nebo nádor nebo oslabující zhoubná nemoc, která by pomalu paralyzovala jeho nervový systém, by ho rozhodně nemohly nijak víc zničit.

Správcová sáhne do skrýše ve stole. „Váš přítel tu pro vás nechal tohle.“

Je to jeho mobil. Sherlock jej vzal ze země a zapnul ho. Baterie je skoro vybitá a displej ukazuje, že má nové zprávy.

„Není to můj přítel,“ řekne a vypne ho.

Sherlock nebyl jeho přítel. John byl Sherlockův přítel, jeho jediný přítel. Ale Sherlock nebyl jeho přítel. To si pamatuj.

Ve vlaku zpět do Londýna sleduje ubíhající zelenou krajinu a přemýšlí o lidské mysli. Vzpomínka na cokoli, prožívaná znovu a znovu, může být stejně nebo i víc silná, než ta samotná skutečnost. Paměť se stává živoucí bytostí, je schopná vyvolávat emoce. Ale paměť je v mysli a John už nehodlá podlehnout vrtochům své mysli. Někde v těchhle troskách je muž, kterým John býval. Tenhle muž má schopnost, která se hodí vojákům a lékařům: když má dobrou motivaci, umí věci třídit. Nemá palác mysli, ale má krabici. Vypadá jako ten typ naleštěné dubové truhly s přepážkami, kam dával svoje sbírky kamenů, když byl malý kluk. Vezme své vzpomínky na Sherlocka, jednu po druhé, každou důkladně prozkoumá, pak ji uloží do přihrádky.

Oheň, hřející do chodidel, pevné opěradlo jeho křesla, pocit Sherlockova palce v úžlabině jeho krku.

Sherlock, jak se sklání, aby se zavrtal nosem do jeho vlasů.

Sherlock rozvalený na gauči v klubu. Rozzářený Sherlock v jejich bytě, Johnovu zbraň v ruce.

Sherlockovy divoké, nezkrotné oči po tom, co ho zbičoval, John znějící vzduchem jako modlitba.

Miluju te. SH

Poslední vzpomínka, kopec v dešti. Jdi do hajzlu.

Sledoval svůj odraz v okně vlaku. Ublížil Sherlockovi. Udělal věc, kterou nechtěl nikdy, nikdy udělat.

Takhle dopadli. Došlo to až takhle daleko. Poslední kompromis. Sherlock po sobě nenechává nic než kosti.

John nasune víko na kolejnice a zastrčí krabici až na konec svého mozku. Jeho odraz v okně se netváří nijak odlišně. Bude to trvat, ale čas je něco, čeho má dost.

V Paddingtonu vyndá z mobilu sim kartu a baterii a hodí mobil do koše. V prvním obchodu, na který narazí, si koupí nový telefon s novým číslem. Je to úplná novinka, nejlepší kousek na trhu, samá aplikace a úžasná rychlost, bez kterých se dřív obešel. Pošle svoje číslo Harry, Sarah Sawyerové a nikomu dalšímu. Ani Lestradeovi. Ani Mikeovi Stamfordovi. Ani paní Hudsonové. Nemá to smysl, samozřejmě. Sherlock je Sherlock, a pokud tohle samo nebude stačit, pořád má Mycrofta, takže to číslo může získat, kdykoli se mu zachce. John pálí mosty. Nechce jít s Lestradem na pivo a vzájemně si vyjádřit lítost nad tím, jak byli oklamáni. Nechce, aby mu to cokoli připomínalo.

Zatímco jde z metra do svého bytu, zastaví se a rozdrtí patou simkartu. Simka a baterie skončí v kanálu. Na klinice se zbaví těch prášků, které tak pečlivě shromažďoval.

Je volný.

**

 

 

INFO o povídce

DALŠÍ

6 komentářů Přidejte váš

  1. SlashPrincess napsal:

    Momentálně je pro mě skoro nemožné se vyjádřit. Už jsem tu kapitolu četla asi třikrát, možná i čtyřikrát, ale pořád jsem nebyla schopná to tak nějak sesumírovat. A tak to radši píšu s odstupem, protože jinak bys mi zase vzala dech.

    Hlavní pocit tady byla lítost. Když Sherlock v Reichebach’s fall skočil a ublížil Johnovi tím nejhorším způsobem, skoro jsem skončila se sledováním seriálu, protože mi naprosto zlomil srdce. A možná i proto jsem se u páté kapitoly nijak nevyjádřila, prostě to nešlo.

    A za tím vším je Sherlockův pohled na věc. Sherlock, který nerozumí pocitům, nerozumí tomu, jak Johnovi ublížil, ze všech směrů je to tak hrozně bolestné… Uh.

    A tak John utíká, vůbec jsem si neuvědomila, jak moc blízké mi jsou jeho činy. Sbalit se a utéct. Rozumím mu.

    Těším se a zároveň se bojím dalšího vývoje, děkuji, děkuji, děkuji za překlad.❤

  2. Liss napsal:

    Chudák John. Nebo chudák Sherlock? John cítil bolest jak by ji normální, empatický člověk obvykle cítil. Ale Sherlock na tom je hůř. Ve své perspektivě nevidí nic zlého co by udělal. Zachránil přece Johnův život. A to že sehrál smrt? Co na tom teď záleží, je zpět, je živý a po Johnovi se mu stýskalo, i když to teď prostě nepřizná. Ne Johne. Ta sms nebyla lživá, neměla tě zmást. Byl to jediný Sherlockův světlý moment, kdy si uvědomil, co pro něj znamenáš. Doufám, že oba to pochopíte co nejdříve.

  3. PharLap napsal:

    Udělali jste to zas a znova. Rozdrtili jste mi srdce a nadrobili mi ho do mléka… Tak nějak se teď cítím. A nejen teď. I minulá kapitola měla podobný následek. A i přesto se sem stále vracím… Znajíce následky.
    Takhle povídka je dech beroucí. S každou kapitolou víc a víc. Na dřeň, srdceryvné a svým způsobem vábivé, až člověk nemůže přestat, i když ví, co to s ním udělá…
    Děkuju, a nemůžu se dočkat další kapitoly.

  4. Leylon napsal:

    ach…. ten úvod mi vyrazil dych a donútil ma zamyslieť sa. úžasná myšlienka, brilantne spracovaná.
    A to, čo sa dialo ďalej…. John trpí, tak strašne trpí, do otvorenej rany mu zaniesli infekciu strašnej zrady. A Sherlock? Ten nechápe, pretože je to proste on, pretože ho láska k Johnovi nezmenila, ani ho nedonútila pochopiť… to zmení až jeho strata.
    Je mi ich obidvoch tak desivo ľúto. Stretnutie na kopci a následný Sherlockov pohľad…
    Nakoniec mal Sherlock pravdu. Zostávajú po ňom len spálené kosti a prach.

  5. Yuki-chan napsal:

    Dneska se cítím přesně jako John… a i když by to nemělo žádnou cenu, pro svůj pocit bych Sherlockovi jednu vrazila za jeho nechápavost… a taky mi je jich obou líto😦

  6. katka napsal:

    John trpí, Sherlock nechápe a mě jich je líto obou , co bude dál ? Jsem přímo napnutá

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s