Ještě jednou a s citem: 1. kapitola

Jak si někteří z vás možná vzpomenou, zmiňovala jsem, že do Vánoc začnu kromě povídky Tvůj celý svět vydávat ještě další… A je to tady 🙂

Jedná se o nepříliš známou, ale za to úžasnou povídku z pera anglické spisovatelky redcarrigan. A že je toho sluníčka čím dál míň a venku za okny začíná být zima a mlhavo, proč si podzim nespravit trochou toho humoru? Na rozdíl od dramat a napětí, kterých jste si v TCS užili (a ještě užijete) spoustu, je tohle nepříliš dlouhá a veselá povídka (nejen) o tom, co dokáže způsobit pár neuvážených slov a jedna trošku všetečná matka…

Aneb:

Aby se John zbavil své matky a jejích plánů s dohazováním, nakuká jí, že jsou se Sherlockem spolu. Což se mu ovšem šeredně vymstí, protože jeho matka okamžitě požaduje, aby ji „šťastný pár“ navštívil.

Doufám, že si čtení užijete

Katy

 

A neskonalé díky za betu patří miamam – vězte, že toho má hodně, ale stejně si na mně ještě najde čas 😉

 


 

p. s. Pardon za vměšování, ale nemůžu si pomoct, takže poznámka ode mě, miamam: Já tuhle povídku miluju!!! A moc jsem se těšila, až se tu konečně od Katy objeví (to bylo to překvapení, které jsem avizovala v zářijovém info článku 😉 ). Bude to sranda, bude to fluffy, a bude to i trošku angst… A překládá to Katy! Tak to už by jako reklama mohlo stačit, co? 😉 (a pro vydávání nových kapitol vyhrazuji úterky – ale i tak vyjde od Katy maximálně jeden článek týdně, aby stíhala občas i dýchat a dělat něco jiného :-P)

oOo

 

Kapitola 1.

 

„… a je to vegetariánka, což dává smysl, protože, jak už jsem ti říkala, pracuje jako veterinářka. Miluje zvířata! Prostě je zbožňuje! A vzpomněla jsem si, jak moc jsi měl jako kluk rád psy, tak jsem si řekla: Emmo, řekla jsem si, tohle děvče bude pro Johna naprosto ideální…“

John si povzdechl a promnul si oči.

Už při jejich prvním setkání o něm Sherlock dokázal vydedukovat, že si se svou rodinou není moc blízký. Nebyla to tak docela pravda. Ve skutečnosti si byl se svou rodinou někdy blízký až moc.

Hlavně se svou matkou, která dokázala vést celé dlouhé rozhovory jen sama se sebou. Byla to milá žena, ale stejně jako všichni Watsonovi, i ona měla své zlozvyky. Jeho otec kouří, jeho sestra pije, on je gambler (i když to bylo jen jednou, vážně!). No, a jeho matka mluví.

A nejspíš i strká nos do věcí, do kterých jí nic není.

„… takže se ti pátek hodí?“

John překvapeně zamrkal, když si uvědomil, že matčina tiráda dospěla k závěru a on by teď měl odpovědět na otázku.

„Ehm, cože?“

„Večeře! Aby ses mohl seznámit s Mary!“

John sebou polekaně trhnul a byl vděčný, že teď nemůže vidět jeho tvář.

„Mary? Večeře?“

Paní Watsonová se zasmála.

„Ale miláčku, děláš, jako bys mě vůbec neposlouchal. Ptala jsem se, jestli bys chtěl přijít v pátek na večeři a setkat se s Mary. Jak už jsem řekla, je to moc milá a hezká holka a vlastně si myslím, že jste se znali, když jste spolu chodili do školy.“

„Jaké je její příjmení?“

„Morstanová, miláčku. Mary Morstanová.“

Bahňák Mary?“ zeptal se John s hrůzou.

Teď už si na ni vzpomínal. Ano, v době, kdy oba vyrůstali, ji skutečně znal. Ta přezdívka, kterou dostala, se k ní hodila z ach tak mnoha důvodů. Tím hlavním byl fakt, že si moc ráda hrála v bahně. A taky ho ráda jedla.

V tu chvíli mu málem zalehlo v uších.

„Ale Johne! To od tebe není moc hezké!“

„Mami, takhle jsme jí říkali, ona, ona…“

„Ano, ano, já vím. Vlastně se o tom zmiňovala. Ale drahoušku, to bylo už tak dávno! Jak by se ti líbilo, kdyby ona vytahovala něco z toho, co jsi dělal ty? Ach, málem bych zapomněla! Ten pátek? Můžeš přijít?“

John se rozhodl, že v tomhle případě neexistuje žádné ‚možná‘ – jeho matka byla ta největší vtěrka, co znal. Znovu si promnul oči.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad.“

„Proč proboha ne?!“

„Mami…“ John zmlkl. Na jazyk se mu dral milion možných odpovědí, ale žádnou z nich nemohl použít.

Naštěstí se paní Watsonová držela svého zlozvyku a mluvila za ně za oba.

„Já jen chci, abys byl šťastný, to víš, že? Koneckonců, Harry je šťastná. V rámci možností. Chodí na terapii a od pití se drží dál – a navíc jsem slyšela, že znovu mluví s Clarou! Jsem naprosto přesvědčená, že se zase dají dohromady. A ty na jejich druhé svatbě budeš zase sám. A muž ve tvém věku –“

John při těch slovech málem upustil telefon. Naprázdno otevíral a zavíral ústa – nebyl přece tak starý!

„– který nemá nikoho, kdo by se o něj staral a miloval ho, to je prostě hloupé. Zvlášť, když ty jsi tak hodný a milý a já si vážně myslím, že nebudeš šťastný, dokud nebudeš mít někoho výjimečného a já chci, abys měl někoho výjimečného! A Mary by mohla být výjimečná! Jsem přesvědčená, že z vás dvou by byl krásný pár a já –“

John položil telefon – byl jistý, že to bez něj jeho matka na pár minut přežije – takže mohl zabořit tvář do dlaní a utlumit tak svůj výkřik.

Ta žena bude jednou jeho smrt.

V tu chvíli vstoupil do pokoje Sherlock a nesl s sebou dvě podezřele vypadající černé tašky.

„Neviděl jsi moji kyselinu sírovou?“ zeptal se.

John vzhlédl a ze rtů se mu vydralo zasténání. Ach. To je pravda. To už si vzal na starost někdo jiný.

Sherlock se podíval na jeho mobil a potom na něj. „Volá tvoje matka?“

„Jak –“ John zavrtěl hlavou a potom si přiložil telefon zpátky k uchu. Vybral si menší ze dvou zel.

„Promiň mami, to poslední jsem neslyšel. Sherlock se mě na něco ptal.“

Sherlock odešel a paní Watsonová, která si zřejmě dala za pravdu, vydala plačtivý zvuk. „Ach Johne, proč prostě nemůžeš být šťastný?“

„Já jsem šťastný, mami.“

„Ale nejsi zamilovaný! Nikoho nemáš! Jednoho dne umřu a nikdo tu pro tebe nebude a to já nesnesu!“ Začal jí přeskakovat hlas a John obrátil oči v sloup.

Věděl, že ji musí utišit a ta slova mu z úst vyklouzla dřív, než se nad tím stačil pořádně zamyslet. „Já někoho mám, mami.“

Ozvalo se zalapání po dechu.

„Ty – ty – ty někoho máš?“

„Ano mami. Nezapomeň, že je tu pořád ještě Sherlock,“ řekl bez přemýšlení.

Měl to být vtip, ale jeho matka (byla jeho matka) to pochopila úplně jinak.

„Sh-Sherlock? Sh… oh. Oh! OH!“

Zvuk, který se potom ozval z telefonu, způsobil, že málem ohluchnul. John si odtáhnul mobil dál od ucha.

Když ho vrátil zpátky, pronikavý hlas jeho matky byl plný nadšení. „Ach, zlatíčko! Proč jsi mi to neřekl?! Samozřejmě, samozřejmě, samozřejmě! Sherlock! Věděla jsem, že spolu vy dva žijete, ale netušila jsem, že – oh, jak dlouho už jste spolu, však víš, oficiálně?“

„Mami, vždyť víš, že už jsou to skoro dva roky…“ odpověděl zmateně John.

„Chceš říct, že to tak bylo od začátku? Myslela jsem, že jste nejdřív byli jen spolubydlící?“

„Co?“

„Chci říct, že je mi jedno, jestli to tak bylo od začátku! Já tě nesoudím! Vlastně, když nad tím teď tak přemýšlím, dává to perfektní smysl! Víš, že ses do všeho vždycky vrhal po hlavě, a když jsem tvému otci četla tvoje příspěvky na blog, pořád si myslel, že v tom je něco víc.“

„Co?“ zopakoval John a najednou se mu udělalo špatně od žaludku. Cítil, jak se v něm zvedá vlna hysterie.

„Vsadím se, že je to moc milý mladý muž, hmm? Zdá se, že je velmi chytrý. Určitě by nejedl bláto, takže to je v pořádku – tedy ne že by to teď Mary dělala, chápej, ale stejně… Myslím, že vím, proč sis ho vybral. A je docela pohledný, že? A stará se o tebe? Vím, že ti na něm záleží, takže jemu musí určitě taky a, oh, mně se tak ulevilo. A jsem tak šťastná! Musíte v pátek oba přijít na večeři! Chtěla bych vás vidět!“

John netušil, co se děje. Nebo ještě hůř, věděl až moc dobře co se děje.

Nervózně se zasmál.

„Mami, ach, ne, ne… Ty-ty jsi mě špatně pochopila. Sherlock a já, my-my nejsme…“

„Je to tajemství? Je, viď? Ach Johne, je mi jedno, jestli jsi zapletený s mužem! A tvému otci to taky nevadí. Víš, že my oba jen chceme, abys byl šťastný! Byli jsme přece šťastní i kvůli Harriet, ne?“

„Mami… To není, Sherlock není… ne-ne takhle…“

Na chvíli se rozhostilo strašné ticho.

A potom: „Johne… Ty… Ty nechceš, aby se se mnou setkal?“

„Ale mami…“ snažil se John.

„Já bych se s ním setkala moc ráda. Slibuju, že tě nebudu ztrapňovat. A tvůj otec taky ne! Já jen… Tak moc se o tebe bojím a… Když tě uvidím s někým, když uvidím, že jsi šťastný a spokojený a že na tobě někomu záleží, myslím, že bych mohla umřít šťastná.“

„Ty neumíráš, mami!“

„Všichni umíráme, drahoušku! Každý den! A ještě horší je, že by se to mohlo stát z ničeho nic! Mohla bych třeba jít ven na nákup a najednou, však víš…“

John nemohl uvěřit tomu, že skutečně odpovídá: „Fajn! Fajn! Tak v pátek!“ téměř křičel.

Paní Watsonová zalapala po dechu. „Myslíš to vážně?“

„Ano, mami, ano… Budeme… Budeme tam…“

„A nebudeš… Nebudeš se stydět ho představit –“

„Ne, mami. Nebudu se za tebe stydět,“ a dřív než mohla promluvit, dodal: „Nebo za tátu.“

„A nebudeš… Nebudeš na rozpacích, že ne? Harriet byla tak strašně rozpačitá, když nám poprvé představovala Claru –“

John zaskřípal zuby.

„Budeme ten nejšťastnější a nejotevřenější pár, jaký jsi kdy viděla.“

Část z něj doufala, že jeho matka ten sarkasmus pochopí.

„Nádhera, nádhera!“ odpověděla místo toho nadšeně. „Oh, já jsem tak nadšená, Johne! Tak nadšená! Už se nemůžu dočkat, až se s tvým nádherným, nádherným přítelem seznámím a konečně si budu moct vydechnout!“

„Já taky,“ podařilo se Johnovi zašeptat.

Doufal, že tím je jejich rozhovor u konce, ale jeho matka se opět držela svého zlozvyku. Právě začala mluvit o tom, jakou večeři by pro ně mohla připravit. John se podíval na nejbližší hodiny.

Bylo kolem poledne.

Jeho matka s nejvyšší pravděpodobností neskončí dřív než za půl hodiny.

Poslouchal jen na půl ucha a přemýšlel o tom, jak se proboha dostal do téhle situace. A navíc, jak přemluvit Sherlocka, aby to s ním v ten pátek zahrál.

Dalo by se říct, že byl pěkně v prdeli.

 

×××

 

„Ne. Rozhodně ne.“

„Sherlocku, prosím. Ber to jako osobní laskavost.“

„Nemám zájem prokazovat ti laskavost. Podej mi tu pipetu.“

John se pro ni automaticky natáhl, ale potom se zarazil, založil si ruce na prsou a opřel se o ledničku.

„Ne. Nemám zájem prokazovat ti osobní laskavost.

Sherlock zvedl hlavu od mikroskopu a přimhouřil na Johna oči.

„Dětinské.“

„Od tebe to sedí.“

Sherlock si povzdechl a podal si pipetu ležící kousek od jeho levé ruky sám.

„Nejsem dětinský jen proto, že jsem se odmítl zúčastnit té tvojí šarády. Já prostě netoužím jet do tvého rodného domu a předstírat, že jsme spolu v intimním vztahu, jen abych uklidnil tvou matku.“

„Když jsi tehdy sypal dedukce o tom, jak mi nikdo z rodiny není blízký,“ připomněl John. „Ptal ses mě, jestli jsi řekl něco špatně a já to nechal být. Jen jsem tě upozornil na ten omyl s Harry, protože to bilo do očí, ale to ostatní jsem vypustil, abych uchránil tvé ego. Takže to nejmenší, co můžeš udělat, je –“

„Nebylo třeba,“ odsekl Sherlock. „Nemám pošramocené ego.“

John si posměšně odfrkl a Sherlock přimhouřil oči. Obrátil svou pozornost zpátky k mikroskopu, zatímco John se zhluboka nadechl a snažil se přijít na způsob, jak přesvědčit Sherlocka, aby mu pomohl.

Měl za sebou už několik neúspěšných pokusů, než ta slova vůbec dokázal vyslovit. A teď, když byla celá situace konečně (a příšerně detailně) vysvětlená, část Johna doufala, že by se Sherlock pro jednou mohl zachovat jako normální člověk a projevit nějaké sympatie.

Ale vážně… Sherlock? Zbytečná naděje.

„Podívej, Sherlocku, moc to pro ni znamená a já –“

„Omyl. To ty nechceš, aby tvoje matka věděla, že jsi jí lhal. A co víc; nechceš, aby věděla, že nikoho nemáš, protože by ti pak dělala dohazovačku. Takže to pro tebe znamená mnohem víc než pro ni.“

„Dobře, fajn, máš pravdu. Moc to pro mě znamená a jako můj přítel –“

„Kolega.“ Sherlock nevzhlédl od mikroskopu, ale John najednou cítil, že jeho oči zchladly. „Když jsem nás představil jako přátele, řekl jsi Sebastianovi, že jsem tvůj kolega.“

„Seba… Ale to bylo dávno!“

„Mám vynikající paměť.“

„Vždyť si ani nepamatuješ, kdy máš své vlastní narozeniny!“

„Mám vynikající paměť na důležité věci.“

To bylo důležité?“

Tentokrát se Sherlock od mikroskopu odtáhl, aby se na něj mohl podívat, a skutečně. Jeho oči byly chladné.

John si olízl spodní ret a rozpačitě se poškrábal na zátylku. „Omlouvám se, dobře? Omlouvám se, že jsem kdysi řekl Sebastianovi, že jsme kolegové, místo přátelé. My jsme přátelé, ano?“

Sherlockův výraz se nezměnil, ale jeho oči znatelně roztály. John se toho bohužel pro něj chytil.

„A jelikož jsme přátelé, není ode mě přehnané požádat svého přítele o laskavost. Je to sice hodně velká laskavost, ale pořád laskavost.“

Sherlock si založil ruce na prsou a očima těkal po místnosti. John to bral jako znamení, že nad tím detektivní konzultant alespoň uvažuje, a konečně začal cítit nějakou naději.

Nakonec Sherlock promluvil: „Vypadá to jako strašná nuda. Setkání s rodiči… Zpátky domů… Nudné a hloupé.“

„Máš to u mě, slibuju.“

„To je další problém; nemáš nic, co bys mi mohl nabídnout na oplátku.“

John se ušklíbl.

„Jsem si jistý, že něco vymyslíš.“

„Skutečnost, že mi dlužíš laskavost, je docela výhoda… Ale ne dost velká, aby převažovala nad negativními důsledky toho, že bych musel promrhat celý večer ve společnosti tvých nepochybně nudných příbuzných.“

Tentokrát byl na řadě John, aby mu věnoval chladný pohled.

„Mí rodiče jsou hodně věcí, ale nejsou nudní. Mám je oba rád a já ne –“

Sherlock mávl rukou. „Ach, nech toho. To poslední co potřebuju je, aby ses stal přehnaně defenzivní. Jsem si jistý, že tví rodiče budou mít i nějaké zajímavé vlastnosti. Koneckonců zplodili tebe a ty nepostrádáš jisté… kouzlo.“

To poslední bylo řečeno tak, že se John nemohl rozhodnout, jestli se má nebo nemá urazit. Namísto toho nabídl: „Tak fajn; slib mi, že to pro mě uděláš a budeš hrát se mnou a já tě na oplátku nechám udělat ten příšerný experiment, o kterém jsi před několika měsíci mluvil.“

„A který z nich by to měl být?“

John polkl a začervenal se.

„Ten, ve kterém jsi chtěl, ehm, p-připojit elektrody na, ah, části mého těla. Pro-pro měření… Ehm…“

Sherlock při těch slovech povytáhl obočí.

„Když jsem tenhle konkrétní experiment navrhl poprvé, informoval jsi mě, že bych to radši ani neměl vyslovovat nahlas. Taky jsi řekl, že by ses nikdy nezúčastnil tak ponižujícího rádoby výzkumu.“

„Jo, fajn, jsem zoufalý!“ odsekl John, ale potom zvážněl. „Sherlocku, prosím. Udělej to pro mě.“

Nastalo dlouhé ticho. Sherlock vstal a udělal několik kroků. Potom spojil prsty dohromady a propletl si je pod bradou. Přemýšlel.

John se snažil být trpělivý.

Sherlock se zastavil, sáhl do jednoho z horních šuplíků a vytáhl z něj podivně vypadající krabičku. Položil ji vedle svého mikroskopu a Johna přemohla zvědavost. Podíval se dovnitř, ale okamžitě zase ucukl. Pohledem zavadil o několik brouků, kteří lozili jeden přes druhého a třepali maličkýma nožičkama, jak se pokoušeli uniknout z jejich vězení.

John se chystal zeptat, co je to za odporné malé potvory, ale v tu chvíli Sherlock vzhlédl a věnoval mu chladný pohled.

„Budeš provádět ten experiment bez zbytečných stížností?“

„Ano.“

„A vyplníš potom dotazník?“

„Samozřejmě.“

„A bez jediného slova mi po dobu šesti měsíců dovolíš používat tvůj laptop kdykoliv uznám za vhodné.“ Tentokrát se Sherlock ani neobtěžoval ptát, ale vyslovil to jako požadavek.

„Já… Fajn.“

„A do budoucna mi budeš pořád ještě dlužit nějakou laskavost. Je jedno jakou, budeš ji muset splnit bez ohledu na to, o co půjde.“

„Sherlocku, požádal jsem tě jen o jednu laskavost, ne o tři…“

„Tak si to shrňme: Zaprvé, musím jet k tobě domů. Zadruhé, musím na tvou matku a otce udělat dobrý dojem. Zatřetí, musím se zúčastnit frašky, ve které –“

„Dobře, dobře, dobře! Jo, v pořádku, fajn, cokoliv chceš!“ vykřikl John a divoce rozhodil rukama.

Sherlock se ušklíbl.

„Výborně. Věřím, že jsme uzavřeli dohodu.“

„Dobře. To je skvělé. Úžasné,“ zamumlal nešťastně John. Vyklouzl z kuchyně a vyběhl nahoru do svého pokoje. Vrhnul se na postel a snažil se ignorovat skutečnost, že na trucování je už trochu starý.

Zíral na strop a snažil si představit budoucnost. Konkrétně pátek. Bože, nemělo smysl snažit se namluvit sám sobě, že to nebude naprostá katastrofa. Věděl, že by měl zavolat své matce – věděl, že by jí měl říct pravdu. Ale pokud to udělá, bude muset jít na rande s Bahňákem Mary nebo s kýmkoliv jiným, koho se jeho matce podaří přemluvit.

Zatím se tomu dokázal vyhýbat jen díky tomu, že věřila, že se ‚vzpamatovává‘ ze svého času stráveného v armádě. Jenomže teď byla přesvědčená, že už má tohle období za sebou. Což znamenalo, že se mu bude pokoušet dohodit každou alespoň trochu vhodnou ženu a on nebude mít ani chvíli klid. Ledaže…

John zabořil obličej do polštáře. Možná nebude tak špatné předstírat, že Sherlock byl jeho – jak to nazvala jeho matka – někdo výjimečný. Sherlock nebyl tak špatný. Možná…

Sherlock rozrazil dveře do jeho pokoje.

„Johne, nechtěně jsem převrátil tu krabičku s brouky, se kterými jsem experimentoval. Pobíhají teď po celé kuchyni. Potřebuji tvoji pomoc s jejich chytáním.“

John hlasitě zasténal do polštáře.

Tady neexistovalo žádné možná; nebylo třeba snažit se představit si svou budoucnost. Bude to mnohem horší než naprostá katastrofa. Bude to úplná noční můra.

**

INFO o povídce TADY

DALŠÍ

Reklamy

33 komentářů Přidejte váš

  1. Kat napsal:

    Miluji tuhle povídku. Tak mě inspirovala, že bych něco podobného chtěla napsat z Sherlockova pohledu. O podobnou “ službu “ jsem byla požádána od mé spolubydlící, jen hovor s její maminkou byl takový. No když nikoho nemáš , tak si přivez tu spolubydlící….Ale nechci , aby to bylo jako vykrádání něčí práce . Je to neskutečně krásně napsané , přeložené . Těším se na konec….

  2. Rochelle napsal:

    ,,Bahňák Mary?“ Tak už tahle dvě slova mi zaručí dobrou náladu na další týden 😀
    Moc pěkná povídka (a moc pěkný překlad!:-) – není nic horšího, než když mizerný překlad úplně zabije příběh, který je sám o sobě originální a hezky napsaný), jen jsem si tak rozklikla stránku, abych oddálila chvíli, kdy se budu muset ponořit do hromady učení, a jak mě to dokázalo rozveselit 🙂

  3. kamivon napsal:

    tak tohle je opravdu super 😀 moc se těším na pokráčko 🙂

    1. Katy napsal:

      Děkuju 😀

  4. mim napsal:

    Katy našla si perlu☺poviedky ako táto robia moje dni krajšími a lepšie zvladnutelnymi. velmi sa. teším na Sherlocka a Johna u rodičov v tvojom preklade ☺ a už teraz mám rada všetky utorky 👍

    1. Katy napsal:

      😀 Děkuju!

  5. Verca napsal:

    Tak, jelikož mě TCS navnadil a nadchnul pro tento fandom 🙂 tak jsem zase tu a nemůžu jinak, než chválit, super výběr povídky a skvělý překlad, cítím v kostech, že o humorné situace nebude nouze :-)Těším se na pokračování, akorát se tedy musím obrnit trpělivostí, jelikož jsem se na, zapřísáhlý čtenář už dokončených překladů a povídek, dala do hned dvou rozepsanych, ale musím říct, stojí to za to 🙂 Takže přeji pěkný den a dobrou náladu (nejen) do dalšího překládání 🙂 Verča 🙂

    1. Katy napsal:

      😀 Děkuju! Jsem strašně ráda, že se ti TCS líbí a že tě nalákal i sem… O zábavu v téhle povídce nouze opravdu nebude – jak už jsem psala, je z úplně jiného soudku než Tvůj celý svět… Ale nějakého toho drama a napětí se přeci jen dočkáš 😉

  6. Liss napsal:

    To je roztomilé jako John sám 😀 Matka Watsonová je teda neuvěřitelná stíhačka a dohazovačka. Takovou matku by si přál opravdu každý 😀 Doufám, že večeře klapne, i když čuchám nějaký průser 😀 Ale celé to skončí určitě dobře, co? 🙂

    1. Katy napsal:

      Jej, děkuju 😀 Maminka Watsonová je opravdu originál – a to ještě ani neměla čas se pořádně projevit… Však se dočkáte 😉

  7. Desire napsal:

    Aaach,. Když jsem tuhle povídku četla poprvé, hrála jsem si s myšlenkou, že by to stálo za to to přeložit. Nakonec jsem od toho odpustila, protože zas až tak dobře na tom s angličtinou nejsem. 😀 Takže jsem ráda, že se do toho vrhl někdo jiný. :3
    Je to taková milá, jednoduchá a strašně roztomilá povídka u které jsem se smála každou chvíli. Doslova si svou náladou získala moje srdce. Věřím, že si ji zamilují i všichni ostatní. 🙂 Nemůžu se dočkat na další kapitoly, přece jen se mi to v češtině čte mnohem lépe.
    ‚Bahňák Mary‘ – tohle mě fakt dostalo! 😀 Děkuji za překlad :))

    1. Katy napsal:

      Děkuji! 😀 Ano, podobné myšlenky jsem měla i já, když jsem tu povídku četla… poprvé i pokaždé, když jsem ji četla znovu :3 A proto je teď tady 😛
      Moc děkuju 😉

  8. Leylon napsal:

    no teda páni!

    Akurát mám prestávku medzi štúdium matematiky (brrr!) a štúdiom španielčiny (brrrr na druhú!). Som unavená a mám chuť s tým tresnúť. A tak si poviem, čo tak zájsť na prestávku sem… nádherne si mi týmto presvetlila večer, chichocem sa ako malá. SKutočne zaujímavý príbeh. John si za to tak nejako môže sám, ale zas, je skutočne v zúfalej situácii 😀 ďakujem za preklad 🙂 🙂

    1. Katy napsal:

      Děkuju 😀 Ach ano, John si za to může sám, ale nebýt jeho drahé matky, nic z toho by nikdy nevzniklo… 😀 A matematika a španělština? Jej, jsem ráda, že jsem ti spravila večer 😉

  9. PharLap napsal:

    hahaha 😀 Bozinku. Tak tohle bylo neco! Celou dobu se pochechtavam a hihnam jako idiot. Tohle mi rozsvitilo den, kdyz uz to slunce pres vsechny ty valouny mlhy zvladalo jen stezi. Vim, ze jsem ponekud skodoliba, ale co, kdyz uz si tim taky zrejme budu muset jednou projit 😀
    Dekuju ti moc a moc :*

    1. Katy napsal:

      😀 Taky děkuju 😉
      Btw. Jakápak škodolibost? Taky jsem se smála 😀

  10. Yuki-chan napsal:

    Děkuju! 😀 Naprosto unikátní příběh a šíleně se těším na další pokračování 😉 Úsměv a pohihňávání mě pro zbytek dnešního dne určitě neopustí 🙂 A Bahňák Mary… to mě dostalo 😀 😀 😀

    1. Katy napsal:

      Děkuju 😀 Taky se po všech těch komentářích usmívám jak sluníčko 😀

  11. Kayla napsal:

    Tak to sa riadne teším 😀 Mňa sa doma vypytujú, že či som zamilovaná :DDDD /stlále behám vysmiata ako idiot/ Som fakt zvedavá ako to Sherlock zahrá + BAHŇÁK MARRY- tak to som fakt nemohla 😀

    1. Katy napsal:

      Děkuju! Věřím, že se ti to bude líbit – Sherlock umí být skvělý herec, když se snaží… Až moc dobrý, dle Johnova názoru 😉
      Btw. Jop, i Bahňáka Marry se ještě dočkáte… 😀

  12. helsl napsal:

    Nechť mi moji blízcí prominou, ale tohle je nejúžasnější dárek, jaký jsem dnes k narozeninám dostala, fakt že jo. Ač s Johnem soucítím, neubránila jsem se smíchu. Ne ve zlém, rozhodně vůči němu nedokážu být škodolibě jízlivá, to si nezaslouží, ale takové to ‚máš si dávat pozor na hubu, chlapče; jestli ona nakonec není krkolomná lež horší než nepřikrášlená pravda?‘
    Maximálně jeden článek od Katy týdně?! Místo aby pohnula s TCS, tak dostaneme tak nedostačující příděly? To je diskriminace čtenářů! Dejchat může při psaní a proč by měla dělat něco jiného? To nejzajímavější a nejužitečnější dělá TADY, ostatní je irelevantní. A dělá to moc dobře, o čemž svědčí nadšení a vděčnost nás čtenářů.

    1. Katy napsal:

      Všechno nejlepší k narozeninám 🙂
      Ale k těm článkům… Nepřestávám vydávat, právě naopak, ale protože mám teď na práci dvě povídky, budou prodlevy mezi jednotlivými kapitolami pravděpodobně ob týden… Zkrátka jednou týdně by měla vyjít buď kapitola TCS nebo téhle povídky… Překládání miluju, ale věř mi, že kdybych nedělala nic jiného, brzy by to člověka přestalo bavit. A jelikož stále studuju a tak nějak užívám života, vedu neustálý boj s časem…. Nutno dodat, že většinou prohrávám 😀

  13. Ljena napsal:

    Je tolik příběhů na tohle téma – ale většinou jsem četla, že jeli k Sherlockové matce, a samozřejmě do toho Mycroft…. A já vždycky jen čekám čím zrovna TENHLE příběh bude lepší než ten předchozí…
    Ale fajn, při čtení jsem se usmívala jak tupoň! Tohle mě bude bavit, John, jeho STRAŠNĚ ukecaná matka (jsem zvědavá jak bude Sherlock reagovat na TOLIK slov :D), můžeme jen doufat, že se do toho nějakým záhadným způsobem nepřiplete Mycroft -_- 😀 Počítám s tím, že toho Sherlock nakonec bude pěkně využívat, což? 😉

    1. Katy napsal:

      Taky jsem četla několik, kde Sherlock a John jen předstírali, že jsou spolu, popř. jeli navštívit své rodiče, ale podle mého nebyly špatné. Některé dokonce hodně dobré… Kdybys měla zájem, tak třeba takové Winter’s Delights od KateLear je nádherná jednorázovka, která rozhodně stojí za přečtení… Ale tenhle příběh byl u mě vždycky číslo jedna, tak jsem se o něj s vámi musela podělit 😀
      A k tomu zbytku… nechej se překvapit 😉

      1. Ljena napsal:

        Díky za tip, rozhodně si ji hned stáhnu do PDFka abych si ji mohla v klidu večer přečíst 🙂 Dobrých příběhů není nikdy dost, co si budeme nalhávat :3
        Nechám se překvapit, z toho důvodu se ani nehodlám pouštět do originálu, možná, až po finální kapitolce 🙂 Těším se dál! 🙂

  14. tes napsal:

    Eh, Sherlockovi utekli brouci? No safra to zas budou nějaký jedovatý potvory. No chudák John si na sebe upletl pěkný bič. No každopádně se škodolibou radostí očekávám jak proběhne ta návštěva u jeho rodičů. Ps: taky by mě zajímalo které části Johnova těla si hodlá Sherlock přeměřit *slintá a těší se na to*

    1. Katy napsal:

      Haha 😀 Že ty malinkatý broučci nakonec zaujali tolik lidí, to bych nečekala 😀 Zklamu tě, dál už o nich nebude ani slovo, takže je jejich případná jedovatost nebo cokoliv ponechána jen tvojí fantazii…

  15. Radka napsal:

    Hehe, broučci běhají po kuchyni 🙂 každý normální by je začal chytat, ale Sherlock si běží pro pomoc… John to nemá lehký, fakt ne… ale aspoň, že to bude pořádná zábava, jak to tak vypadá… Chválím další výbornou překladatelku!

    1. Katy napsal:

      Ehm, děkuji 🙂 Ale ne, proč by je měl Sherlock chytat sám, když má Johna…? A sranda to ještě bude, neboj; i když ne pořád 😉

  16. katka napsal:

    je to dokonalé , pro Johna nastalo období dešťů

    1. Katy napsal:

      😀 Ale kdepak… ten si to ještě „užije“

  17. Little Britophile napsal:

    Teď budu nosit úsměv na rtech po celý den! To je tak krásná povídka! Už se těším na pokračování….

    1. Katy napsal:

      😀 Děkuji… Bude se to ob týden střídat s TCS, ale dočkáte se 🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s