Na Hraně: 6. část 2/2

John ho poslal do hajzlu. A jemu po logické úvaze nezbyde nic jiného, než zjistit, co John vlastně cítil po tom, co „skočil“ ze střechy. Ach, bude to nejspíš otravné, brodit se v zahnívající břečce emocí v pečlivě střežených katakombách Paláce mysli. Ale jak jinak by Johnovi porozuměl? Už tady není, aby mu všechny emoce vysvětloval. Tak na to prostě přijde sám. Jaké to je někoho ztratit. Truchlit.

Ale jak by po něčem takovém, po tom, co odkryje své vlastní pocity, mohl ještě zůstat stejný?…

Bolest může být znakem proměny. Můžeme doufat, že tohle bude začátek proměny k lepšímu. Užijte si téměř magický díl celé série, a děkuju za všechny vaše komentáře u minulé části.😉

miamam

 

Na Hraně: 6. část 2/2

Odkrytý žal

 

 

Vlhký podzimní vánek zatahá za Sherlockův kabát. Zazvoní na zvonek 221 Baker Street. Někdo už musel paní Hudsonovou informovat, protože neudělá nic z toho, co by udělala postarší žena, když se na jejím prahu objeví muž, kterého milovala jako syna, a jenž by měl být mrtvý.

Nevykřikne, ani si nepoloží ruku na srdce, ani není nervózní, ani neřekne Sherlocku tím laskavým tónem, který používala. Sherlock oceňuje její rozumnou, racionální reakci. Paní Hudsonová otevře dveře, pak jde do svého bytu, kde udělá čaj a položí před něj talířek sušenek.

„Rád bych se nastěhoval zpět,“ řekne. Byl pryč dva roky. Chce svůj život zpátky. 221 Baker Street, Johna, svoje experimenty, svou práci s Lestradem, jakmile bude mít Mycroft za sebou tu úmornou práci a očistí jeho jméno.

Ale už nebude žádný John.

„Byt už není k dispozici, Sherlocku.“ Taky si udělala šálek čaje, ale neupíjí. Místo toho svými prsty neklidně přejíždí po krajkovaném prostírání a podívá se ven z okna na popelnice. „Je to milý pár. Advokátka a finanční projektant. Pomohli mi s bankou, když jsem… Jsou velmi tiší. Sotva vím o tom, že jsou doma. Chápeš.“

Přijde mu, že vypadá, jako když ji našel s těmi Američany. Pevně čelící hrozbě a o něco víc, než jen trochu rozčilená.

„Ano,“ řekne. „Jistě.“

Poslední dny se stmívá čím dál dřív. To by vysvětlovalo temnotu číhající v uličkách a dveřích, ale ne ten těžknoucí pocit rozpínající se v jeho hrudi.

Mycroft ho ubytuje v hotelu, než jsou jeho věci vyzvednuty z úložného skladu a převezeny do bytu na Montague Street, nedaleko od Baker Street. Sherlock zjišťuje, že mít věci ve špatném bytě bez Johna je nepříjemné a nepřijatelné. Majitelé budovy vehementně odmítají, aby si v bytě zřídil chemickou laboratoř, a vyhrožují, že ho zažalují, pokud si nějakou udělá. V Barts mu zakážou přístup k provozovně, včetně pozemků, stejně jako ostatní nemocnice a vzdělávací instituce na celém širém londýnském území. Mycroft najme právníka, aby se vypořádal s tím právnickým nepořádkem, ale ani s Mycroftovými konexemi není jednoduché věci jen tak napravit, když byl jeden prohlášen za mrtvého. Bulvár několik dalších dní úplně vře, pak se vrhne na novější zprávy. Koneckonců, Sherlock je dva roky starý a stále zdiskreditovaný, jeho vítězství z posledních dvou let jsou hluboko ukrytá v super tajných složkách.

Jediným slovem, je nudný.

Nikdo nepíše, ani nezavolá. Bulvár ano, samozřejmě, stejně jako agenti, co se snaží dohodit veřejné vystoupení nebo smlouvu s vydavatelem. Mycroft také volá, ale jen proto, aby pevně zatrhl prodej jeho příběhu, nebo aby Sherlock nevymýšlel chytlavou historku plnou sexu a intrik a záhad a jízd na motorce po střechách a aby to neprodal. Ale ne paní Hudsonová. Ani Lestrade, který by mohl Sherlockovi poskytnout nějakou práci, aby zahnal nudu.

Ani John.

Mohl by Johna najít. Jediná zpráva Mycroftovi, a měl by jeho číslo a adresu. Žádnou takovou zprávu nepošle. I před tím, než spolu začali spát, se John od Sherlockova dotyku nijak neodtahoval. Chodili kolem sebe v koupelně, nazí po kuchyni, dřepěli mezi popelnicemi a dotýkali se od ramene až ke kotníku. Ale v tom penzionu se John velmi snažil, aby na něj Sherlock nedosáhl, jako by ho možnost Sherlockova dotyku fyzicky odpuzovala.

Jinými slovy, díval se na Sherlocka, jako se Sherlock dívá na zbytek světa.

 

**

 

Potřebuje se rozptýlit, tak píše Lestradeovi.

Hospoda? SH

Lestrade přijede pozdě, i když Sherlock lže o tom, jak dlouho už tam čeká (Lestrade má třicet sedm minut zpoždění). Nesundá si kabát.

„Kde jsi byl?“ řekne rovnou.

„To je tajné,“ řekne Sherlock. A taky hloupé, protože už je všechno hotovo a on vyhrál. Je čas na novou hru, na nové výzvy, nové protivníky. Prohlédne si Lestradea od hlavy k patě a pak řekne: „Jak dlouho jsi trpěl ten očistec na dopravním?“

„Osmnáct měsíců,“ řekne Lestrade. Neusmívá se. Jeho tmavé oči v tlumeném hospodském světle černě blýsknou, zatímco mávne na obsluhu, aby mu natočili pivo.

„Šéf superintendant má sloní paměť a snadno neodpouští. To, že jsem se tě zastal, mě stálo osmnáct měsíců mé kariéry a notnou dávku mojí výplaty. Moje žena se vrátila do práce, abychom si udrželi dům. U velkých případů jsem už -“

„Čtyři měsíce, s odpovídajícím zvýšením platu. Podle tvého nového snubního prstenu spojení sil v překonání finančních problémů posílilo tvoje manželství.“

Lestrade na něj jen zírá, dokud mu nepřinesou pivo. Půlku upije na dva loky a pak řekne: „Nemá John nový mobil? Minulý týden jsem mu psal a dostal jsem odpověď od nějakýho jinýho chlápka, co právě dostal to číslo.“

„Nevím.“

„Ty nevíš?“

John řekl, ať jde do hajzlu. John se tvářil jako Sherlock a odešel pryč.

„Nemluví se mnou.“

„To mě nepřekvapuje.“

Teď na Lestradea zírá Sherlock, protože to je úžasná dedukce na někoho, kdo,  neviděl Johnův obličej v dešti.

„Takže. Co se děje?“ zeptá se Sherlock briskně.

„Ty myslíš, že to bude jako dřív?“

„Jistě že bude.“

„Ne, nebude.“ Lestrade se ani neobtěžuje ztišit hlas. „Zrovna jsem se vrátil k té dobré práci, Sherlocku. Právě teď záleží na tom, abych pracoval na svých případech, zůstal čistej a zůstal z dohledu novinářů.“ Odstrčí se od baru, nechá svoji sklenici nedopitou a Sherlocka, aby to zatáhl. „Vítej doma.“

 

**

 

Druhá návštěva u paní Hudsonové ukazuje, že je na něj pořádně naštvaná. Udělá jen jeden šálek čaje, který vystříkne na podšálek, když ho pokládá (když s ním třískne?) na stůl před něj, a ani nenabídne sušenky.

„Proč jsi byl pryč tak dlouho?“

Proč to nikdo nechápe?

„Musel jsem to udělat. Zabil by vás, Johna, Lestradea.“

„Proč jsi nám to nějak neřekl?“

Protože kdyby to jeden z vás vyzradil, tak bych prohrál.

„Nikdo to nesměl vědět,“ řekne.

Paní Hudsonová chvíli nic neříká, jen zírá z okna. „Musela jsem ho požádat, aby se odstěhoval, Sherlocku.“

„Samozřejmě, že jste musela,“ řekne rychle, rád, že mluví o něčem, čemu Sherlock rozumí. „Nemohl si ten byt dovolit jen ze své výplaty.“

Dlouze se na něj dívá. „Sherlocku,“ opakuje. „ musela požádat Johna, kterého jsem měla ráda, který se rmoutil, aby se odstěhoval ze svého domova.“

Krapet nedobré zní Sherlockovi v hlavě. Je to Johnův hlas, ale trochu posměvačný.

Dopije svůj čaj v tichosti. Paní Hudsonová ho nepolíbí na rozloučenou.

V místě, o němž ani netušil, že je prázdné, se usadí povzdech.

Stojí na chodníku před Speedym a navléká si rukavice. Potřebuje víc informací.

**

 

Harry Watsonová souhlasí s tím, že se se Sherlockem setká u Simpsonových. Místnost je plná lidí shluknutých ve foyer, čekají na stůl. Pár se po něm ohlíží, pak se objeví několik telefonů s foťákem, takže se mu uleví, když vidí, jak Harry vystupuje z auta. Vypadá jako John, zvlášť kolem očí a brady. Taxík stále čeká u patníku. Než stačí vydedukovat střízlivá má dobrou práci ve finančnictví vzhledem k těm hodinkám ve vztahu s někým koho miluje natolik aby bojovala s alkoholem, projde předními dveřmi restaurace a vrazí pěstí do Sherlockovy tváře. Palčivá bolest exploduje za jeho očima a probleskne mu do ucha, jak klopýtá ke zdi.

„Drž se dál od mého bratra,“ zavrčí Harry do šokovaného ticha. Pak projde zpět dveřmi a nasedne do taxíku.

Celá záležitost trvá patnáct vteřin, možná méně. Telefony jsou venku, nasměrované na něj. Sherlock se narovná, upraví si sako.

„Už ten stůl nepotřebuju,“ řekne směrem k Maitre’d přes zvonění ve svých uších. Pak odejde.

Co to Irena zavrněla, když viděla Johnovu opatrnou ránu v Sherlockově obličeji? Někdo tě miluje.

Harry Watsonová definitivně nemiluje Sherlocka. Nicméně, miluje svého bratra: John je ta osoba, kterého Harry Watsonová miluje natolik, že se vzdala celoživotní závislosti.

Což znamená?… Převrátí logiku.

John byl tak zničený, že potřeboval, aby zůstávala střízlivá.

 

Během čtrnácti dnů se ten monokl vybarví černo-modře, pak fialově, pak vybledává do ošklivé zelené, nakonec žluté. Jak se patří na konzultujícího detektiva, Sherlock vědecky přistupuje k životnosti monoklu tím, že si pořizuje obrázky a popisky jeho citlivosti. Výzkum mu napovídá, že může být rád, že mu nepoškodila oční důlek. Watsonovi o pouličním rvaní něco vědí.

Vzpomene si, jak kvůli němu dal John pěstí superintendantovi a byl za to zatčen, pak ho vlekl přes Londýn připoutaného k sobě.

Musíme sladit svoje pohyby.

Harry a já spolu nevycházíme.

Starost není výhodou.

Až na to, že je. Dumá nad spletitostí loajality, komplexitou sourozeneckých vztahů a nestálou hodnotou výhod.

 

**

 

Sarah Sawyerová do Attikisu, řecké restaurace, kterou s Johnem měli tak rádi, dorazí pozdě. Sedne si a rozloží ubrousek na klín, právě když dorazí číšník a položí před ni talíř.

„Nebudu jíst, ale objednal jsem ti,“ řekne Sherlock. Vzhledem ke střípkům rozhovorů a pachům držícím se Johnova oblečení, Sherlock objednal citronovou kuřecí orzo polévku, rybí kabob a kafe elliniko. Přesně to, co má ráda. John měl radši grilovanou směs. „Musíš se na kliniku vrátit brzy a tady dělají čerstvé rybí kaboby.“

Sářin pohled kmitne k jeho vybledávající modřině, ale neptá se, jen odloží ubrousek na stůl.

„Když neodpovídal na zprávy, hledala jsem ho. Podruhé už jsem věděla, kam jít. Sedával u Speedyho, usrkával čaj, díval se z okna. Musharraf mi řekl, že tam seděl od doby, kdy otevřeli, až do chvíle, kdy zavírali.“

Ta slova rozrazí vzduch, jako by prudce tleskla. Sherlock sebou trhne.

Slyšíš mě?

„Byl na dně. Dokážeš… ne, chápeš to? Týdny nedokázal vstát z postele.“

Mluví k němu, jako by byl pacient, jehož vědomí kolísá mezi vědomím a nevědomím, hledá správné kombinace slov a intonace, aby ji chápal. Sarah Sawyerová k němu přistupuje, jako by se ze všech sil snažila zachránit něčí život. Nebo ho ukončit.

Víš, co se stalo?

„Zhubl sedm kilo předtím, než jsem se k němu nastěhovala a nutila ho něco jíst. Zapomínal, kde je, a co dělal. Na klinice jsme jeho objednávky dvakrát kontrolovali, jen pro jistotu, a taky oprávněně, ale odmítla jsem ho vyhodit. John Watson je stavěný k tomu, aby pečoval o lidi. Potřeboval tu práci.“

Víš, kdo je John Watson?

Ano! Věděl přesně, kdo je John Watson. Nic z toho by nefungovalo bez Johna.

Ale tohle tím Sára nemyslí.

Co tím myslí?

Myslel jsi to vážně?

Nemá tušení, co říct.

V očích se jí zatřpytí slzy, než se podívá stranou a zamrká. „Vystěhovat se z toho bytu ho skoro zlomilo. Paní Hudsonová ho tam nechala, jak dlouho jen mohla, ale… John si to nemohl dovolit jen z penze a výplaty z kliniky.“

Svého jídla se ani nedotkla.

„Máš přece ráda kabob,“ připomene jí.

Upřeně se na něj dívá, dokud Sherlock neuhne pohledem. Přijde mu, že Sarah ho nemá ani ráda, ani ho neobdivuje, nerespektuje, dokonce se o něj ani nezajímá. I přes Hypocratovu přísahu je na bíledni, že pokud by byl Sherlock uvězněný v hořícím domě, Sarah by zaskočila na benzinku na rohu, aby koupila nějaký katalyzátor, místo aby mu pomohla, protože Sherlock zničil ty charakteristické rysy, které definovaly Johna: jeho schopnost pracovat, sloužit, pomáhat.

Víš, co jsi udělal?

Chvíli sedí potichu.

„John Watson je ten nejlepší člověk, s kým jsi mohl chodit po téhle Zemi, ale asi jsi to nevěděl.“ Její slova jsou jemná, i když smutná nad Sherlockovou naprostou hloupostí. „To je jediný způsob, jakým si tohle všechno vysvětluju. Že jsi to nevěděl. Protože pokud jsi to věděl, ani ty bys mu neudělal něco takového.“

Začne v něm klíčit první zárodek emoce. Poznává ji: stud. Emoce, kterou nenávidí a děsí se jí, protože mu připomíná čas před Johnem, když byl zranitelný, tak se snaží promluvit slovy, kterým by rozuměla. „Moriartyho organizace byla celosvětová rakovina. Musel jsem ji zneškodnit.“

Jedno obočí pozvednuté, Sherlock si uvědomí, že tahle žena stála pevně tváří tvář Shanovým šípům.

„Skutečně? Mám dojem, že náš stát má celkem impozantní zpravodajské služby. Bůh ví, že Američani vždycky hledají záminku načapat SEAL a pak o tom udělat film. Přesto ty, a jen ty sám jsi byl ten jediný muž, který byl schopný je zničit? To zní jako něco z Iana Fleminga.“

Už mu říkali nesnesitelný egomaniakální zmetku jdi do prdele ty magore i méně slušně.

„Nevěděl jsem, jestli budou v bezpečí, dokud jsem neeliminoval všechny Moriartyho zástupce,“ řekne, snaží se teď zahrát na sentiment. „Nevěřil jsem, že by je kdokoli jiný mohl udržet v bezpečí.“

Dívá se na něj, jako by byl jen kůží bez užitku. Když odpoví, její hlas zní neotřesitelně sebevědomě jako u ženy, která se před mocnými chystá promluvit.

„Minulý měsíc si osmiletý chlapec pořezal ruku na nářadí v tělocvičně a chytil bakteriální infekci, která nebyla správně diagnostikována, dokud nedostal otravu. Stála jsem v nemocničním pokoji a sledovala jeho rodiče, jak ho objímají a pláčou nad tělem svého syna, zatímco jeden po druhém, jeho vnitřní orgány selhávaly. Nikdo z nás není v bezpečí. Proč zrovna kulka prohnaná hlavou? Máme nádory, aneurisma, rakoviny. Infarkty. Dopravní nehody, pády ze žebříku, skoky před autobus. Nikdy nejsme v bezpečí. Bezpečí je iluze. Nemůžeš nikoho ochránit, nejmíň ze všeho sebe. Proto musíme milovat vším, co máme.“

Slova udeří jako starosvětský pohlavek, což připomene jasné chvíle až dosud vyhrazené sjíždění se na tripu, kokainu a Johnovi, když měl v ruce bič. Její slova neprochází tím filtrem, který Sherlock podvědomě používá k upřednostňování svých cílů, svého úsilí, svých voleb, svých předností. Co se týče dvojice Johna a Sherlocka, Sherlocka a Johna, Sarah věří, že John si vytáhl kratší sirku. Sarah si myslí, že ten brilantní, krásný, bezvadně oblečený Sherlock Holmes je ten nejšťastnější hajzl, co kdy chodil s  malým, ale statným Johnem Watsonem s pochybným smyslem pro módu.

A Sherlock ho opustil.

Sarah vstane a přes Sherlockův nezřetelný protest nechá u svého nedotknutého jídla několik bankovek.

„Stálo cokoli, co jsi dokázal, za to ztratit Johna Watsona?“

Sherlock vzhlédne, neschopný pobrat smysl otázky.

„Zničil jsi ho, abys dostal to, co jsi chtěl. Vzhledem k tomu, co jsi získal, stálo ti za to obětovat několik let jeho života a téměř i jeho duševního zdraví?“

Nemůže říct ano. Nemůže říct ne. Tak neřekne nic. Sarah Sawyerová tuhle bitvu vyhrála.

Odejde, aniž by se s ním rozloučila.

**

Od Johna nepřijde žádná zpráva.

John řekl, ať jde do hajzlu.

**

Vrací se zpět do svého bytu přes Baker street, stojí na druhé straně ulice naproti Speedymu, pozoruje lidi, jak z kavárny vycházejí ven a vcházejí dovnitř, kávu a sendviče a koláčky v ruce nebo v bílých papírových sáčcích. Mladá žena oděná v černém, iPod v ruce a pouzdro na cello na zádech, stojí vedle něj a čeká na někoho přítele ne přítelkyni se dvěma kočkami jedna z nich je Tortie rasa potom půjde na zkoušku ne na konkurz. Faurého Requiem se nese z jejích sluchátek. Rozeznává solo sopranistky v Pie Jesu, žádá o odpočinek, odpočinek, nekonečný odpočinek.

Ucítí bolest pod žebry, snaží se pojmout něco co je to co tohleto je?, jak sleduje lidi přicházet a odcházet od Speedyho, ale John mezi nimi není. Sherlock je naživu, ale pro Johna je mrtvý. John není mrtvý, ale je pryč. Sherlock neumí odpovědět na jednoduchou otázku.

Myslel jsi to vážně?

Přemýšlí o deštivých kopcích Walesu, kde Johnův obličej zrcadlil Sherlocka. To zrcadlo bylo poškozené, krásné, tak krásné, zhroucené a zničené a rozzuřené a čisté a pravdivé a osamělé. Špatné. Od základů špatné. Sherlock ví, co je zač, a nechce, aby byl John jako on. Nikdy nechtěl, aby byl John jako on. Potřebuje, aby John zůstal Johnem.

Všichni potřebují, aby John byl prostě jen Johnem.

Zničil jsi ho, abys dostal to, co jsi chtěl.

Což znamenalo:

Udělal jsi z něj sebe.

 

Sherlock zírá na fasádu svého minulého života, toho, který mu je teď zapovězen všemi možnými způsoby, a rozhodne se, že podstoupí experiment. Lidské bytosti ve skutečnosti nemůžou mazat součásti jejich paměti. V tomhle ohledu se od ostatních nijak neliší. Když řekne, že něco smazal, tak tomu určitému idiotovi sděluje, že se odmítá danou věcí zabývat. Všechny jeho vzpomínky na Johna má v hlavě. Konec konců, člověk nemůže mít funkční palác mysli, pokud neobsáhne všechny své myšlenky. Informace jsou organizovány podle užitečnosti, důvtip a brilantnost letící z věžiček a věží, chemie, matematika, fyzika, důležitá data po ruce během bitev, sestupná relevance běžných denních potřeb v apartmánech, gigabyty dat, která můžou nebo nemusí být důležitá, jsou uskladněná v salonech, prostorných halách, tanečních sálech, galeriích, knihovnách, kaplích, kuchyních, vinných sklepech a spižírnách. Pod tímhle prahnoucím odkazem paměti, intelektu a chytrosti jsou základy paláce. Sklepení. Úkryty. Kobky.

Vězení a mučírny.

Všechny paláce je mají, tahle místa, o kterých se nemluví. Zde dlí draci, jak se říká, na okrajových místech jeho mapy mysli.

Zde dlí zrádci, hrozby králi, buřičské emoce, rozvratné potřeby, povstalecké touhy, nespoutané hrozby – vzpomínky protknuté emocemi – vše je zde uloženo, za dveřmi z nepoddajného dubu a oceli, vsazených do kamenných zdí.

Otevře jedny takové dveře ve stropě základů jeho paláce mysli. Jako experiment. Konec konců, on je jako stroj. Zkurveně sobecký stroj. Jak nebezpečné by to asi tak mohlo být?

**

Jde domů, svlékne si kabát a sako, uvelebí se na pohovce, prsty spojené pod nosem do stříšky.

Myslel jsi to vážně?

Tahle jednoduchá otázka nebyla prosba. John nežadonil, aby mu Sherlock vyznal lásku. Byla to výzva, jediná, ve které Sherlock selhal. Být schopný zodpovědět tuhle otázku bylo klíčové pro jeho budoucnost.

Kontext.

Miluji te. SH

Myslel jsi to vážně?

Nevěděl. Věděl, co se stane, roky odloučení, věděl, že bez Johnovy přítomnosti po jeho boku zažije pocit ztráty. Věděl, co to pro Johna znamená. Ale myslel to tak, jak to předtím myslel John, když mu ta slova mumlal v šeru jejich ložnice?

John miloval…, a tak truchlil. Hluboce. Neskutečně. Sherlock tu logiku obrátí.

Pokud by netruchlil, pak nemiloval, a posunul by se dál. Pokud ano…

Pokud Sherlock, sobecký stroj, pokud by on mohl truchlit, bude vědět, že miluje.

Začni jednoduše. Začni tím, jak tě John žádal o polibek.

Protože tohle lidi dělají, když –

Zahltí ho pocit zranitelnosti. Ne jeho vlastní. Johnův. A Sherlock odvětil –

Muž, co dobyl Afghánistán, chce pusu.

Pod dubovými dveřmi začne protékat voda, snaží se potlačit tuto vzpomínku.

Znovu.

Použil někdy někdo své tělo k tomu, aby ti udělal dobře? Ne proto, aby si od tebe něco vzal, ani aby ti dal lekci.

Ne. Před tebou nikdo.

Uvnitř hlavy zaslechne zvuk, konstrukce pod obrovským tlakem.

A on řekl –

Vážně, Johne, od vojenského lékaře bych čekal něco lepšího.

Ne.

Znovu.

Co jsi dělal před tím, než jsem se nastěhoval?

John si o něj dělal starost, staral se o něj. A on řekl –

Už nepotřebuju hledat někoho, kdo by mi vykouřil.

Znovu.

Nejsem si jistý, že někdo s tvojí minulostí by měl tohle dělat.

A on řekl –

Je tu něco, co bys pro mě neudělal?

 

Pokračujeme.

Jeho myslí se rozléhá praskání. Je to zvuk otesané žuly pod neskutečným napětím, tlak na budovu mnohem větší, než jaké jsou limity. Pilíře se naklání a praskají.

Znovu.

Pojď se mnou do postele, Sherlocku.

Miluji tě, miluji tě, miluji tě.

John se Sherlockovi nabídl bez špetky sebezáchovy. Ta ohromná bezbrannost faktu, že to jako první řekl muži, o kterém věděl, že ta slova neřekne, nemůže je opětovat. A Sherlock řekl –

Bylo to skvělé dobrodružství, Johne. Skvělé.

 

Sherlock ve svých vlasech sevře ruce do pěstí, snaží se podepřít infrastrukturu své mysli. Nefunguje to. Dopředu se dere vzpomínka na výraz Johna Watsona na zadní sedačce Mycroftova auta, když si uvědomil, že ho Sherlock podvedl, že Sherlock vzal Johnovu lásku a využil ji k vítězství. Způsob, jakým koutky jeho očí a jeho líce poklesly, ostrá, temná úzkost a naprostá hrůza v jeho očích.

Ne.

Vytržena z rovnováhy, obrovská masa paměti, hrůz, hanby získává na rychlosti a síle, dokud tsunami emocí neprorve dřevo a kámen. Kovové nýty vyletí ven a skřípějí, jak se uvolňují ze svých ukotvení. Jako exploze, která otřásla okny 221B, se dveře rozletí dokořán a on padá do temnoty.

**

Topí se.

**

Pod vodou ztratí čas i datum smysl a důležitost. Bez smyslu pro čas se Sherlock nechá unášet proudem emocí, otlučený ruinami své mysli. Skrz kalné hlubiny zaslechne jasné, drásavé noty, děsivý sbor emocí pronikající jeho duší. Strach, stud, odhalení, překvapení, zamyšlení, odvaha, lítost, naděje, štěstí, pobavení, vztek, znechucení, důvěra. Deprese, smutek, melancholie. Zkáza.

Beznaděj.

Tohle je žal, tahle vřava, tenhle vír myšlenek a zoufalství?

Na tuhle otázku nemá odpověď. John mu na takové otázky odpovídal, a John je pryč.

 

**

Udělá neskutečný skok pro někoho, kdo se označil za sociopata. Už nedokáže vybírat specifické složité emoce a dát je do karantény, stejně jako nedokáže vzít ty jedinečné emoce a lpět na nich. Aby zažil radost, musel ven vypustit smutek. Aby zažil lásku, musel prožít zlomené srdce. Aby zažil potěšení, musel vypustit nudnéhloupéšpatné. Aby získal sílu, musí být intenzivně, děsivě bezbranný.

Emoce se nedají jen tak vybírat. Každá má svůj protějšek, dvě strany jedné mince.

 

**

Trvá mu velmi dlouho, než si tyhle věci uvědomí, protože John už není vedle něj, aby mu to vysvětlil. Krom toho, kdyby tu John byl, neobtěžoval by se s vysvětlováním. Tohle musí Sherlock udělat sám. Proměna lidské duše zabere čas, a člověk to může udělat jen sám.

Nechává své housle opuštěné v pouzdře. Plíseň se rozrůstá po chlebu na lince i na jídle v lednici. Vyhodí je, koupí nové, sleduje, jak se znovu kazí. Ustálený obraz, jako by se opakoval ve smyčce, zatímco Sherlock sedí v kuchyni a naslouchá děsivým tónům znějícím jeho duší.

 

**

A v téhle zatažené, proudící nicotě konečně vidí sebe samotného, jakým ve skutečnosti byl. Moriartyho celý plán závisel na tom, aby byl Sherlock Sherlockem – pyšným a arogantním a samotářským a chladným – což splnil dokonale. Vystoupal na tu střechu, protože byl sám za sebe, za svoji vlastní brilantnost, bral za samozřejmost Johna a každého ve svém životě, a skočil na Moriartyho hru. Protože Sherlock Holmes by měl mít to, co chce.

Mýlil se, zásadně se mýlil v každém možném směru, byl tak nedočkavý to každému dokázat. Byl dost krásný na to, aby šoustal, ale ne aby miloval. Dokud nepřišel John. Byl dost chytrý na to, aby každého přechytračil, ale ne dost chytrý na to, aby miloval. Byl naprosto brilantní, víc ohromující než supernovy a polární záře, ale láska mu unikala.

Než přišel John.

Ale když stál John vedle něj, John stál sám za sebe, za Sherlocka, za lásku a čest a oddanost. Udělal ze Sherlocka lepšího muže. Sherlockova rádoby sebevražda to rozbila na prach.

Lestrade, Harry, paní Hudsonová, Sarah, všichni mu to říkali.

Jeho srdce mu to říkalo.

Myslel jsi to vážně?

**

Jednoho odpoledne krátce po vánočních svátcích, které Sherlock ignoroval, se v bytě objeví Mycroft s deštníkem v ruce. Při tom zápachu sebou trhne, pak pootvírá okna v obývacím pokoji. U Sherlockových nohou se hromadí chlad.

Mycroft šťouchne do stohů nepřečtených novin, prozkoumá hnijící jídlo v lednici.

„Od Lestradea žádná zpráva.“

„Ne.“ Sherlock je jako zboží s kazem, takže Yard se pachtí se svými případy bez jeho pomoci.

Sherlock na to nepomyslel celé týdny.

„Stačil by jeden telefonát a mohl bych tě dostat zpět mezi ně.“

„Ne. Když nedokončí své vlastní vyšetřování sami, moje pomoc bude podezřelá do konce mého života.“ Nemůže žít jinde než v Londýně a Mycroft potlačující vyšetřování ho bude stát jakékoli vztahy s Yardem, a pravděpodobně i jakýmikoli soudními orgány ve Spojeném království. Pokud nebude mít tohle, nebude mít nic. „Nech je to dodělat vlastním tempem. Lestrade se ujistí, že se bude postupovat správně.“

Mycroft si svlékne sako, ohrne si rukávy k loktům, pak efektivně vyprázdní lednici a vynese odpadky. Sherlock ho pozoruje, přemítá nad tím, kdy Mycroft naposledy dělal jakoukoli manuální práci. Měl by to udělat sám. Ví to. Ale nemůže. Prodírání se potlačovanými emocemi jeho dospělého období požírá veškerou jeho energii i bez žalu, bez toho všepohlcujícího, svíravého žalu. Jakmile se jednou pocity vrátily, nechtějí se zastavit.

Linka je čistá, nový chléb a mléko a sušenky uklizené, Mycroft si stáhne rukávy košile. „Nezavolal. Nenapsal.“

Není třeba upřesnit, koho tím Mycroft myslí.

„Ne.“

Mycroft si oblékne sako, pak celkem prudce bodne svým deštníkem o parketovou podlahu. „Snad si přece musí uvědomovat, že jsi udělal svou povinnost pro královnu a zemi. Nebyla jiná možnost.“

Sherlock pomalu otočí hlavou, aby se podíval na svého bratra. Oba můžou předstírat, že Sherlock na dva roky zmizel kvůli královně a zemi, ale oba vědí své.

„Nemusí žít s následky mých rozhodnutí. To je jeho právo, jeho rozhodnutí.“

„Tohle si nezasloužíš. Takhle tě trestá.“

Trestám se sám. Je čas platit za to, co jsem.

„Co si my, kdo věříme, že péče není výhodou, zasluhujeme? Zasluhoval jsem si Johna?“

Ticho.

„Za tohle si můžu sám.“

Mycroft odchází, mumlá si pod fousy. Sherlock sedí v chladnoucím pokoji a sleduje, jak se stmívá.

**

Tohle je na něj moc, je to jako pocit selhání. Možná měl začít s něčím méně komplexním, než je žal a láska. Možná měl začít náklonností.

Možná měl věnovat větší pozornost emocím, když se mu je John snažil vysvětlit.

Jedna melodie se opakuje s jasností, čistá, ohromující, pravdivá. Je to láska. Láska, zavalená tak strašně dlouho, teď zpívá průzračná a ryzí, i když je v hlubinách.

Johne? Myslel jsem to vážně, i když jsem to nevěděl, i když jsem nevěděl, co je láska nebo co by mohla být, jak proniká celou duší, zabarvuje veškeré tvé činy, myslel jsem to vážně.

Johne?

Zklamal.

John ho opustil.

Rok končí. Světla mizejí a on se ponoří hlouběji do prázdnoty.

 

**

INFO o povídce

DALŠÍ

12 komentářů Přidejte váš

  1. Liss napsal:

    Bude líp Sherlocku, bude líp. Ale až poté, co si dostatečně uvědomíš co jsi provedl, jak moc jsi Johnovi ublížil. Teď vidíš jaké to je zůstat sám. Sám a bez pochopení ostatních. Co oni můžou jen vědět. Ztráta nejbližšího člověka moc bolí, ale dá se s tou bolestí něco dělat. Borcení paláce mysli je dobrý začátek a chápaní pocitů také. Než se s Johnem znovu setkáte, budeš o krok blíž k obnovení vašeho vztahu. Ale budeš k tomu muset ujít ještě velmi dlouhou a kamenitou cestu. Děkuj Mio za překlad, náročný kousek, ale bravurně zvládnutý.

    1. miamam napsal:

      Náročný psychicky, to ano, ale hůř se mi překládají slashové scény; tady u toho prostě jen hltám, čtu a rovnou píšu a jde to mnohem líp. Slova se hledají o něco snadněji. Děkuju🙂

  2. Radka napsal:

    Sherlockovi to došlo… konečně, sakra jo!!! Občas jsem jak on a některé věci díky svému racionálnímu pohledu na svět prostě nevidím a dojdou mi později, ale i já vím, že zmizet někam do pr… na 2 roky a vrátit se, že jako je vše OK je jaksi mimo mísu… čekat od něj balení Johna by bylo asi moc… sakra, já jsem příští týden na chatě😦 bez netu… asi budu brečet…

    1. miamam napsal:

      Tak si pak můžeš za čtrnáct dní dopřát dvojitou dávku, ne?😀 Příští kapitola totiž bude opět rozdělená…🙂

  3. katka napsal:

    Sherlock je do sebe zahleděný génius ale teď dostal od svým kamarádu lekci tak jen doufám že mu John odpustí protože si myslím že Johnovi ten pitomý trouba chybí a doba kdy jsou dál od sebe je pro Johna taky trest

    1. miamam napsal:

      Nech se překvapit😉

  4. Dargleew napsal:

    Mám z toho takový zvláštní pocit. Nějak mi při tom emoce vyskočily z těla, jako bych byla jen socha přihlížející k Sherlockově zvratu. Ale rozhodně se cítim volněji. Doufám, že jako se ulevilo mě, si oddychnou i John a ostatní. Už takový zvrat byl zapotřebí🙂

    1. miamam napsal:

      🙂 Taky si myslím, takové věci se ani nemůžou protahovat donekonečně, jinak způsobují deprese čtenářů😀

  5. Katy napsal:

    Jak to bylo smutné, tak to bylo i krásné. Takový zlom, který měl nastat už před dvěma lety, než se Sherlock rozhodl skočit; ne, vlastně ještě mnohem dřív… Ale říkám si, že k něčemu takovému ani dojít nemohlo. Někdo jako Sherlock potřebuje dostat pořádně přes hubu – ať už doslovně nebo metaforicky – aby se mu v tom jeho geniálním mozku rozsvítilo…
    Teď, když se oba dva takřka dostali až na dno, tak přestože to na obou stranách stálo spoustu boleti, může to znamenat jediné: zase se to začne vracet k lepšímu. Velmi pozvolna a rozhodně to už nikdy nebude stejné, ale… takový vztah, který spolu měli Sherlock a John „před pádem“, nemohl vydržet…🙂
    And thumbs up za překlad😉

    1. miamam napsal:

      YES! Odteď už jen vzhůru!😀 Děkuju ♥

  6. leylon napsal:

    Ach toto bolo nieco… Carovnè.
    Bolo strasne krite sledovat, ako zacali vsetci-pravom- Sherlocka odmietat. Neviem preco, ale najviac ma dostala pani Hudsonova. ked uz i ona odmietla… A Sherlock konecne KONECNE nazbietql odvahu, aby sa pozrel hlbsie. Zacal celit toho, coho sa svojim sposobom boji. A pn sa necce menit, ale emocie ho zmenia same a bez dovolenia, pretoze to robia s nami vsetkymi. Poznas film The fault in our stars? Ktosi kdesi povedal, ze aj cez ten vsetok smutok v nom je pre neho ten film o nadeji. Tak isto je to pre mna s touto kapitolou. Pozera sa z nej na mna maly a slaby zablesk niecoho lepsieho.
    Ospravedlnujem sa za chybajucu diakritiku, som na mobile.
    Dakujem ti za nadherny preklad. Je to proste nieco neskutocne.
    Tvoja Leylon

    1. miamam napsal:

      Jo, mě to taky dostávalo, přesně i ta paní Hudsonová… Jenže jak jinak toho (grr) hňupa nakopnout, že tohle fakt přehnal?😦
      O tom filmu jsem jen slyšela a nevím, jestli budu mít někdy odvahu se na něj podívat… :))
      Díky😉

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s