Přeživší

Loni jsem to krapet prošvihla a letos jsem málem zapomněla pověsit helloweensko-dušičkovou záležitost, nebýt toho, že jsem plánovala vydání dalšího sobotního přídělu – kdy mi došlo, že už bude vlastně listopad, kruci. o.o

Povídka původně psaná pro LWS na tumblr, ale přepsala jsem ji pro tenhle blog. Nevzpomínám si, co jsem při tom, kdy jsem ji tehdy psala, poslouchala, zažívala nebo jestli to byla jen silná inspirace, kterou jsem pozapomněla (jo, jsem schopná zapomenout na některé své povídky, he), takže vám nedokážu říct, proč je tahle povídka tak… smutná. Prostě je. Snad vám příští rok (huh) budu schopná naservírovat nějakou crack záležitost.

Takže…

Dušičková povídka. Pro umocnění nálady si snad můžete pustit tuhle písničku… 

 

Přeživší

 

 

Sherlock

 

Sherlock sevřel své vlasy a hluboce si povzdechl.

Další bolest hlavy, za poslední měsíc už po desáté nebo po jedenácté.

Ne… Ne jen tak obyčejná bolest hlavy, už ne. Před dvěma hodinami se to jako něco takového mohlo popsat, ano. Ale teď – bolest, pulsující, rozpínavá, ostrá… Zasraná migréna.

„Johne… Johne, Johne,“ Sherlock znovu vzdychl bolestí, snažil se Johna přivolat jen mírně zvýšeným hlasem. Když jeho jméno řekl potřetí, bylo to jako dostat do hlavy kladivem, a John ho stejně neslyšel.

Pokusil se na posteli posadit, ale marně. Fajn. Chce to jiný přístup, řekl si a pomalu se překulil na bok, oční víčka pevně sevřená.

Najednou mu bylo velmi chladno. Záda měl snad mokrá…? Uvědomil si, že se potí. Všechny klouby v jednom ohni, zvlášť bedra.

Ach.

Takže ne migréna.

Horečka.

Byl by nad svým pomalým uvažováním protočil oči, ale nemělo to cenu. Oči ho bolely stejně jako všechno ostatní a bylo vážně fajn jimi zbytečně nepohybovat.

Takže. Nesnesitelná bolest hlavy, horečka a potí se jako prase.

Možná přece jen chytil obyčejnou chřipku.

„Johne,“ zašeptal znovu. Doufal, že se v Johnovi nějak ozvou lékařské instinkty a instinkty vojáka a prostě něco, co by mu napovědělo, že ho Sherlock volá.

Pohnul se, plazil se směrem k okraji postele a podíval se na podlahu.

Skvrna po nějaké zaschlé tekutině, hnědá. Nejspíš čaj. Ach, ano, tamhle je šálek, dnem vzhůru. Ta nemoc si s Sherlockovou myslí pěkně zahrávala. Myšlení bylo zpomalené. Zrak rozostřený.

Ztěžka si povzdechl a natáhl ruku, špičkami prstů se sotva dotýkal podlahy.

Trochu se posunul, snažil se o ruku opřít, jenže se svalil na zem. Byl tak zesláblý, měl předvídat, že skončí na podlaze. Lapal po dechu, cítil, jak mu studený pot stéká po zádech až na bok. A pak na tváři ucítil jemný vánek. Nevzpomínal si, že by byl otevíral okno.

Mysli.

No, upřímně, vůbec na nic si nevzpomínal. Jak se vlastně dostal do postele?

To je jasné, jeho oslabená mysl šeptala, byl tady, když jsi měl svůj první záchvat. Pomohl ti vysvléct se z šatů.

Záchvat? Jaký záchvat? Byl tak zmatený, mysl roztříštěná, nic nedávalo smysl.

Sherlock pootevřel oči a podíval se na sebe.

Byl nahý.

Nahý? Proč by John –

Ach, ale ty si to pamatuješ, že ano? Pokračoval tenký hlásek. Bylo to úchvatné. jsem si ho vzal na starost. A ty teď můžeš sledovat svoje vzpomínky.

Sherlock se zachvěl, když se něco v jeho mysli tiše zasmálo. A pak se rozpomněl…

Ježíši…

Sherlock zalapal po dechu, zatímco viděl mlhavé vzpomínky na Johna.

John (bledý a zpocený). Jeho nádherné modré oči (horečnaté). Jeho ruce (třesou se) se jemně ale sebejistě dotýkají; najednou strhává z Sherlocka košili; jeho rty (příliš suché), hladově ho líbají –

A Sherlock zaslechl slabé mumlání – kdo to dělá, kdo dělá ty zvuky, když se dívá na tak zajímavé vzpomínky?

To máš jedno, něco znovu zašeptalo, na tom nezáleží. Dívej se.

John, kouše a olizuje a pevně ho sevře rukama a… Ach… Bere si ho. Bere si Sherlocka –

A v tu chvíli Sherlock rozpoznal tu tupou bolest v bedrech a níž, znovu se otřese, stud a chtíč.

Měl sex s Johnem a skoro si na to nepamatuje.

Tohle přece nemůže být obyčejná chřipka, že ne?

Vzhledem k tomu, v jakém stavu byl i John, je teď nejspíš ve své vlastní ložnici a má stejně silnou horečku jako Sherlock.

Skvělé.

Sherlock polkl a bylo to jak polknout písek, jako by aspoň měsíc nic nepil.

Stáhl z postele svůj župan, pomalými pohyby se do něj nasoukal a pomalu se plazil přes pokoj ke dveřím, kde se rozhodl, že si potřebuje trochu odpočinout. Sípal, lapal po dechu, všechno ho bolelo.

Bude nejlepší, když se ke svému doktorovi dostane co nejdřív.

Roztřesenou rukou otevřel dveře a zachvěl se, když ucítil průvan. Okna v obývacím pokoji jsou nejspíš taky otevřená. To je asi poprvé za několik posledních měsíců, co je v 221B řádně větráno, i když teď na to není zrovna nejvhodnější doba. Sherlock vstal a udělal pár kroků vpřed, kolena se tak tak nepodlomila.

„Johne? Johne, jsi tu… někde?“ znovu polkl. Jako by měl v hrdle ostré nože, zařezávaly se do masa.

Ticho.

Když se tak nad tím zamyslel, vlastně dosud neslyšel vůbec žádné zvuky, jenže teď –

Tichý skřípot z obývacího pokoje.

Dobře… Takže John je v obýváku, nejspíš nemůže mluvit. Sherlock se šoupavým pohybem přesouval směrem k pokoji, přišlo mu, že to trvalo celou věčnost, než tu krátkou vzdálenost ušel.

Opřel se zezadu o Johnovo křeslo, pomalu si prohlédl pokoj.

Byl prázdný.

Nebyl tu ani John… Ani žádný nábytek. Nic. Žádný gauč, další židle nebo Sherlockovo křeslo. Žádné knihy, papíry, dokumenty…

Jen koberec na podlaze, Johnovo křeslo a na krbové římse dvě lebky.

Sherlock opatrně zavrtěl hlavou a několikrát mrkl.

Dvě lebky? Ne… To je určitě kvůli horečce, asi má jen velmi unavené oči.

Zíral na římsu a obraz se nijak nezměnil. Dvě lebky. Svezl se na koberec a zády se opřel o křeslo.

Najednou si vzpomněl na první den, kdy byl s Johnem v 221B, jak John ukázal svou holí na lebku a pak Sherlock řekl: „To je můj přítel. No, když říkám přítel…“ Ta vzpomínka byla naprosto jasná.

Bylo to tak. Lebka – ta původní, ne ta druhá – bývala jeho přítelkyní po většinu jeho života. Když mu bylo třináct, dělal na jednom případu, starém rodinném případu, aby byl přesný. Vyřešil ho, dostal tuhle lebku za odměnu, a během jeho příšerného dospívání se s ní spřátelil. S ním. Byla to lebka jeho předka, jeho prastrýce.

To si takhle v klidu leží na římse a najednou má kamarádku.

Sherlock si promnul oběma rukama čelo, snažil se soustředit. Důležité otázky: Co se stalo? Kde je John? Čí je ta druhá lebka a proč je tady?

„Je můj,“ ozval se šepot.

Sherlock se rozhlédl, hledal muže, který to řekl. Rozhodně to byl muž.

„Kdo je tu?“ zeptal se slabě.

„Můj přítel.“

Sherlock zamrkal.

„Johne? To jsi ty?“

„Přímo tady, vedle Austise.“ Znovu ten šepot, zněl nějak smutně. Znělo to trochu jako John, ale Sherlock nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel.

„Johne, volal jsi někoho… aby nám pomohl? Protože já vážně potřebuju… aspoň nějaké léky. Jak tě poslouchám, nejspíš je ti taky zle.“

Nepotřebuješ žádné léky. Prostě teď spi. Brzo ti bude líp. Postarám se o tebe.

Další hlas.

Sherlock usnul přímo tam, na koberci, chvěl se zimou, ale byl tak strašně, neskutečně unavený, že si toho ani nevšímal.

A snil o stínech a jasných barvách a zase o stínech.

A pak se probudil.

 

**

Sherlock ležel ve své posteli. Nahý. Potil se. Všechno ho bolelo.

Několikrát zamrkal a snažil se posadit, ale nepodařilo se mu to. Povzdechl si, překulil se na bok a podíval na podlahu. Hnědá skvrna. Nejspíš čaj. Ano, tamhle leží šálek, dnem vzhůru.

Sherlock se zamračil.

Slabý pocit déja vu, ale nedokázal myslet souvisle, jeho hlava třeštila, klouby bolely a potil se jako dveře od chlíva.

Dotkl se rukou podlahy, opřel se o ni a spadl na zem. Ucítil na tváři lehký vánek a zachvěl se.

„Johne? Johne…“ šeptal, krk v jednom ohni.

Oblékl si župan a pomalu se plazil ke dveřím, doufal, že John bude v obýváku a že ho uslyší.

Ale pak se mu v jedné vteřině vrátily vzpomínky. Mlhavé, roztoužené, ach, tak nádherné vzpomínky na jednu noc, když se milovali, když si ho John vzal.

Počkat…

Sherlock zavrtěl hlavou. Měl pocit, že už na něco takového myslel.

„Johne?“ Musel ho najít. John mu pomůže.

Byt byl tak tichý – ale odněkud z obývacího pokoje se ozvalo zaskřípání. Pomalu vstal a krok za krokem se přesouval k pokoji.

Bylo to tu prázdné, ale teď už není, pomyslel si Sherlock a zarazil se. Ozvěny vzpomínek toužily po jeho pozornosti, ale myslet v tuto chvíli vážně bolelo, tak to nechal být jako něco, co si jeho unavený mozek vykonstruoval.

Záblesk světla a vedle Johnova křesla se objevil průhledný obraz lidské postavy. Sherlock se zamračil, opřel se o zeď a snažil se pochopit, co vidí.

„Ne, to je dobrý. To jen… Poslední dobou jsem trochu mimo.“

Sherlock se rozhlédl, snažil se přijít na to, kdo mluvil.

Ten hlas… Ten hlas! Znělo to jako John, ale ne tak docela…

„Dvacet tři let. A stejně mám pořád pocit, že je tu se mnou.“

Ten hlas byl tak sklíčený. A… starý.

„Johne?“ zašeptal a ušel několik kroků vpřed, až stál v obývacím pokoji, který byl zase plný nábytku, který nepoznával. Johnovo křeslo, ano, a tamhle na římse byly dvě lebky, jedna jako taková rozmazaná skvrna.

Dvě lebky? Sherlock mrkl. Míval jen jednu lebku, komu patří ta druhá?

Průhledná postava se posadila do křesla a Sherlock jej musel obejít, aby ji znovu viděl. Zastavil se několik stop od toho podivného jevu a naprosto zapomněl na svoji nemoc.

Byl to John. Musel to být on.

„Ahoj, Molly. Pěkný večer.“

Obrysy začínaly být jasnější, ostřejší, barvy byly výraznější, průhledná postava se změnila v někoho, koho Sherlock tak dobře znal.

Sherlock zalapal po dechu a couval.

„Johne,“ Sherlock měl to jméno na jazyku, neschopen ho vyslovit nahlas.

John si povzdychl, podíval se na římsu a smutně se usmál. Obličej měl plný vrásek – na čele a mezi obočím, kolem úst. Byl starý.

Sherlock byl zmatený.

Chřipka určitě nemohla zapříčinit něco takového. Podíval se na své ruce, které byly bledší než obvykle, ale jinak úplně normální. Žádné nečekané vrásky, skrvny nebo nic dalšího.

„Johne?“ zašeptal. „Co se ti stalo?“

John neodpověděl. Trochu se zachvěl a promnul si ruce, jako by mu bylo chladno.

„Ach, Sherlocku. Tak strašně mi chybíš…“

 

oOo

 

John

 

Johnovi už zase bylo chladno. Nakonec si zvykl na ty zvláštní chvilky, kdy se po bytě ozývaly všechny ty divné zvuky, šepot a skřípění parket. Tenhle byt byl prostě velmi starý.

Občas se přiměl doufat, že tu strašilo. Představoval si, že je tu Sherlock pořád s ním.

Znovu si povzdychl.

Paní Hudsonová a Molly mu pomohly se Sherlockovými věcmi, zabalily je a vzaly je pryč. Něco si nechal, třeba tu lebku. Občas měl zlé sny, zdálo se mu o dvou lebkách a mluvily k němu, ale stejně si ji nechal. Bylo to něco, co si nechával Sherlock, a John ji nechtěl vyhazovat.

„Johne? Tohle jsem našla ve své kuchyni a nejsem si jistá, jestli jsi mi to půjčoval ty nebo Sherlock, a tak jsem to nechtěla… Však víš. Vyhodit to dřív, než se tě zeptám -“

John se podíval na paní Hudsonovou, která v rukách držela herbář.

„Je můj.“ Neměl teď chuť na to s kýmkoli mluvit.

„Ach,“ paní Hudsonová si úlevně povzdychla a rozhlédla se. Byt byl téměř prázdný, jen pár krabic podél zdí. John chtěl celý byt zrenovovat. Očima se zastavila na římse, kde pořád ležela ta lebka. Trochu se zamračila. „A co ta lebka?“

„Můj přítel,“ řekl John tichým hlasem.

„Dobře, drahoušku,“ řekla paní Hudsonová opatrně. „Kam ti mám dát tu knihu?“

„Přímo tady, vedle Austise.“

Paní Hudsonová odešla. John byl rád, že je konečně sám. Rameno ho znovu bolelo a vážně potřeboval klidnou chvilku jen o samotě. Šel do Sherlockovy ložnice, která zůstávala tak, jak byla, až na postel – byla samozřejmě čistě povlečená.

Posadil se na postel, sklonil hlavu a snažil se, aby slzy v očích nepřetekly.

 

oOo

 

Sherlock

 

Sherlock se probudil ve své posteli, potil se, všechno ho bolelo; migréna… Ne, ne migréna, horečka…

„Johne?“ Krk měl v jednom ohni.

Ach. Ach.

Vzpomínky na jinou horečku, ale mnohem příjemnější – John se ho dotýkal, líbal ho, miloval ho…

Sherlock si vzpomínal. Vzpomínal si skoro na všechno – i na to, že měl neustále bolesti, že byl skoro pořád sám, vše v jedné smyčce, která se opakovala, skoro se neměnila, jen nepatrně.

Povzdechl si a pomalu vstal, snažil se znovu neupadnout na zem. Tak, takhle to půjde, prostě se překul na druhý bok. Oblékl si župan, ani se znovu nesnažil přivolat Johna, a zamířil do obývacího  pokoje.

John seděl ve svém křesle, usrkával ze skleničky, nejspíš whiskey. Sherlock se posadil na zem, potlačil další bolestné povzdechnutí (klouby ho vážně dost bolely a ta bolest hlavy… Bože, ta zatracená hlava!) a pozoroval Johna. Jeho starého Johna, který žil sám. Další hluboká vráska, přímo na jeho čele.

Sherlock konečně rozuměl, co se děje.

To vědomí bolelo. Bylo to hrozné. Jeho největší noční můra – zůstat sám.

Ne…

To nebylo přesné.

Nešlo o to být sám, pokud by John někde žil svůj život. Sherlock se děsil momentu, kdy John zemře dřív než on a on pak zůstane sám, bez možnosti být aspoň ve stejném městě jako John.

Tenhle druh samoty byl děsivý.

Ale nakonec bylo všechno úplně obráceně. John přežil Sherlocka.

Takhle je to přece lepší, ne?

Jenže nebylo.

 

oOo

 

John

 

Molly ho pravidelně navštěvovala. Nenechávala ho o samotě a on ji za to nesnášel. A děkoval jí za to. Protože ona mu rozuměla, chápala, že člověk má akorát dost síly na to, vidět svého přítele zemřít jen jednou. Jednou. Ne dvakrát.

A tak mu čas od času volala, často ho navštěvovala, občas přinesla večeři. Věděla, že kdyby to všechno nedělala, John by prostě chřadl, bledl by jako stará fotografie, až by nakonec zemřel kvůli samotě.

Ze všech možných dnů, kdy zase přišla, si vybrala právě ten dnešní.

John ji málem vyhodil z bytu ve chvíli, kdy ji uviděl stát ve dveřích. Jenže ona k němu byla tak hodná a přinesla čínu. Jedli mlčky, dívali se při tom na nějakou hloupost v televizi, která byla zapnutá stejně jen kvůli Molly. John byl na ticho zvyklý. Když dojedli, John jí poděkoval a ona si začala oblékat kabát.

„Johne?“ zeptala se, než odešla. „Jsi v pořádku? Chci říct… Je tu něco, s čím bych mohla… Udělala jsem něco špatně? Jsi tak trochu…“ Zadrhávala se a pak si povzdychla, naštvaná na vlastní neschopnost správně se vyjádřit.

„Ne, to je dobrý. To jen… Poslední dobou jsem trochu mimo.“

Molly chvíli mlčela a Johne se na ni podíval. Nepatrně se zamračil.

„Já vím, že si myslíš, že si to nepamatuju,“ začala pomalu. „Ale vím, že je to… dnes.“ Tváře jí zrůžověly. „Vlastně, nevím, jak je to dlouho -“

„Dvacet tři let. A stejně mám pořád pocit, že je tu se mnou.“ John čekal lítostivý pohled, ale ona se jen usmála a přikývla.

„Chápu tě, Johne. Vážně jo. Dobrou noc,“ utáhla si šálu a odešla.

„Ahoj, Molly. Pěkný večer,“ řekl John prázdnému bytu.

Seděl v tichosti, televize vypnutá, naslouchal zvukům ulice ztlumeným díky novým oknům. Někdy měl pocit, že znovu slyší housle. Nebo hučení Sherlockova laptopu.

V bytě se znovu ochladilo. John se otřásl a povzdychl si.

„Ach, Sherlocku. Tak strašně mi chybíš…“

„Johne,“ zašeptal hlas.

John se usmál a znovu se zachvěl, potlačil touhu promnout si svou pravou ruku, která tupě bolela. Srdce se svíralo, ale on to ignoroval. Možná je blázen, ale tyhle chvilky, pro ně stálo přežívat každý den, každou minutu. John zavřel oči a cítil naprostý, nekonečný klid.

„Johne?“ Sherlockův hlas, teď jasnější a hlasitější.

„Jo, Sherlocku. Pořád tu jsem,“ řekl John tiše, oči stále zavřené.

„Co se stalo…“ Jako by s ním byl Sherlock v jedné místnosti, jako by stál u něj.

John polkl.

„Měl jsi chřipku. Byla dost vážná a… Pak jsi…“ John otevřel oči, mrkal, aby rozehnal slzy. I když si ten fakt opakoval stále dokola a měl by díky tomu bolet míň, nijak mu to nepomáhalo. Vinil se za to, že nebyl lepším doktorem pro toho jediného člověka, kterého potřeboval nejvíc.

„Přežil jsem tě. Je mi to líto.“

John ucítil, jak se jeho ramene dotklo něco chladného, a vzhlédl.

„Ale no tak,“ řekl Sherlock a usmál se na něj. A John už žádný chlad necítil.

Bylo mu dobře. Bylo mu už úplně dobře.

 

**

 

Advertisements

17 komentářů Přidejte váš

  1. tes napsal:

    Ou tohle číst, když je venku vichřice? Dost strašidelné a smutné….

  2. Leylon napsal:

    ach, mala by som napísať, že to bolo dobré, pretože to bolo sakramentsky dobré, ale Jesus Christ, bolo to tak smutné, smutné, smutné….
    najsamprv som bola zmätená spoločne so Sherlockom – čo sa stalo? prečo sa jeho zážitok opakuje stále dookola. no keď si začala hovoriť o tej druhej lebke, všetko mi začalo s desivou presnosťou dochádzať…. zaseknutý v prešmyčke vlastnej smrti. A John? ten zasa čakal na smrť.
    ani nevieš, ako si tým , čo tento kúsok vyvoláva vystihla to, čo ja cítim na Dušičky. Nie na Halloween, na naše Dušičky, keď prechádzam v podvečer cintoríny a myslím na to, že každá sviečka na hrobe je jeden smútok, jeden život spojený s daným zosnulým a pritom je tam tých sviečok tak veľa…
    ďakujem ti za tento kúsok.

    1. miamam napsal:

      Halloween jsou pro mě masky a humbuk s dýněmi, což je fajn, ale pak přijdou Dušičky, který jsou víc o vzpomínání, než o cukrátkách… Jsem ráda, že jsi z toho necítila ten Helloween, ale něco mnohem lepšího a silnějšího. 🙂

  3. Wretched Angel napsal:

    To bylo skutečně nádherné, i když jsem spíš příznivcem veselých povídek, i takováto nádhera mi občas udělá radost, děkuji.

    1. miamam napsal:

      Díky, jsem ráda, že se líbilo 🙂

  4. Radka napsal:

    Nejen, že mám rýmu… vlivem bulení jsem spotřebovala o balíček kapesníků za hodinu navíc… Mno, pro mne je tenhle den už 9. rok smutný… přesně na dušičky mi odešel milovaný dědeček… člověk, který tu měl být… dívat se na to jak mi o pár měsíců později bylo 18 let, jak jsem udělala maturitu, jak mne přijali na všechny vysoké, co jsem chtěla, jak jsem nevěděla na jakou jít, jak jsem vysokou úspěšně udělala a pak si začala plnit svůj sen a řekla, že ekonomie OK, ale sakra mne vždycky bavila historie, tak jsem pustila do studia znova… a především mu už nikdy nepředstavím toho chlapa, co mám vedle sebe 7. rok… takže jsem všechno tohle v sobě celý den dusila a teď bulím… protože mi chybí s vždycky bude… Ta povídka je moc krásná a Johna chápu… bolí to i po letech…

    1. miamam napsal:

      Každý někdy někoho ztratí, pokud už se tak nestalo. Ale i když to bolí, máme ještě fantazii, díky níž myslíme i na to, co přijde po životě našich blízkých, a přáli jim šťastné cesty a shledání; a pak jsou tu taky ty Dušičky, kdy na ty ztracené lidi vzpomínáme. Děkuju.

  5. katka napsal:

    je mi útěchou že jsem nebulela sama ,

    1. miamam napsal:

      😀 haha! Promiň… 🙂

  6. Liss napsal:

    Moc smutné, i když ten závěr mi i přes uslzené oči zvedl koutky úst nahoru. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že by jeden z těch dvou zemřel dřív. Sherlockovu smrt si John užil až až, nemůže to absolvovat znova. A Sherlock bez Johna by ztratil vše, čím nyní je. Ne, ty dva ani smrt nerozdělí. Musí být navždy spolu.

    1. miamam napsal:

      To nejsi jediná, na takové věci nechce myslet nikdo. Skoro nikdo. No dobře, někteří sadističtí autoři na to myslí, leckteří opakovaně… Já ale ne, stačilo jednou a je mi z toho nevalně… Díky 🙂

  7. PharLap napsal:

    Smrk… Smrk… Tak tohle dodalo večeru na smutné sváteční povaze. Je to takové… bolestné, krásné, takový trochu příslib něčeho nádherného. Sherlock jako duch a dvě lebky na římse… Oh… I kdybychom nevěděli o Sherlockovi, už jen ty dvě lebky by mohly prozradit své. A to, že zemřel v následku nemoci bylo navíc něco… nečekaného. Překrásně obyčejného. Neobyčejný člověk zemřel tak rádoby obyčejným způsobem…
    Bylo to neskutečné! Neměla jsem daleko k slzám.
    Neskutečně ti děkuji.
    Tohle jsem svým způsobem potřebovala…

    1. miamam napsal:

      „Svým způsobem“ naznačuje, že jsi potřebovala spíš něco jiného, ale když tohle nakonec stačilo, jsem ráda 🙂 p.s. nemůžu si pomoct, kdykoli zahlédnu v komentech tvoje jméno, vidím Ten Obrázek… ach. Díky 😉

  8. Yuki-chan napsal:

    Páni… i když je to smutný, je to neuvěřitelně silný příběh 🙂 Zrovna teďka mě nenapadají správná slova, kterými bych byla schopná napsat a vyjádřit, jak se cítím a jak to na mě zapůsobilo… Trpěla jsem s nimi není dostatečně správné sousloví, které všechno popisuje… Jsi čarodějka, Miamam ❤

    1. miamam napsal:

      Já jsem u toho přepisu celkem trpěla, od Sherlocka jsem chytila fantomovou bolest hlavy… o.o Ale chápu, jak to myslíš ty, a přestože to zní nejspíš blbě, jsem za to ráda! lol 😀 Děkuju

  9. Katy napsal:

    Ježíšmarjá… Já jsem strašná citlivka… Ale tak co. 🙂
    Bylo to strašně, strašně smutné a taky zvláštně krásné. Nejdřív jsem nechápala… A postupně to všechno začínalo zapadat do sebe – asi jako kousky podivné skládačky – a vytvořil se neskutečně smutný a dojemný obraz. Ach, a taky důvod, proč se označuji za citlivku 🙂 Neměla jsem daleko k tomu, abych brečela jak želva.
    A hlavně kvůli tomu konci… Netuším proč, protože právě ten mi připadal nejkrásnější. Možná právě proto 🙂

    1. miamam napsal:

      Nemohla jsem to nechat být, špatně snáším smutné konce, no… 😛 Děkuju 😉

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s