Tvůj celý svět: 16. kapitola 1/2

Po kratší pauze 16. kapitola… 🙂 Vzhledem k její délce jsem ji musela rozdělit na dvě části, a tady je ta první.

Na rozdíl od předchozí, romantikou nabité kapitoly, je tahle naplněná bolestí, obavami a úzkostí… Sherlock, který se právě rozhodl akceptovat své pocity, totiž nepočítal s jednou zásadní věcí – jak moc se díky tomu stává zranitelným.

 

Všem vám moc děkuji za komentáře u předchozí kapitoly… 🙂

Katy

 

 

Kapitola 16. (1/2)

Probuzení

 

 

„Ne! Ne, ne, ne…“

Sténání bylo čím dál tím hlasitější a John se s trhnutím probudil. Okamžitě se převalil a vrhl se na Sherlocka, který na posteli ležel obličejem dolů, a celé jeho tělo bylo ztuhlé úzkostí.

Tohle bylo zlé.

John už dávno vzdal snahu se Sherlockem v takových situacích pohybovat, protože to jen způsobilo, že se ještě víc schoulil do své obranné pozice. Místo toho se naklonil dopředu, aby mohl mluvit Sherlockovi přímo do ucha.

„Je to jen sen,“ prohlásil pevně. „Není to skutečné. Jsem tady. Mám tě.“

Objal Sherlockovo tělo oběma rukama a vsunul dlaně pod třesoucí se postavu pod ním.

„Johne!“ Jeho jméno se ozvalo jako zalapání po dechu, ale Sherlock se nevzbudil. Stále byl pohlcený scénářem, který se odehrával v jeho hlavě. „Ne! Ne, Johne, ne. Ne…“

„Sherlocku!“ promluvil John o něco hlasitěji. „Sherlocku, jsem tady. Vzbuď se!“

Sherlock se ostře nadechl, a pak se John náhle ocitl na posteli vedle něj, jak se na něj Sherlock vrhl a přetočil je. Okamžitě natáhl ruce, aby Johna popadl, a táhl ho dopředu, dokud k sobě nebyli přitisknutí od hrudníku až po kolena. Potom zabořil obličej do Johnova krku a zhluboka se nadechl. Rukama přejel po jeho těle a pevně ho k sobě přitiskl.

John se snažil trochu odtáhnout a otočit hlavu, chtěl ve světle z lamp vidět Sherlockovu tvář. Ale Sherlock se rozhodně nechystal uvolnit své sevření a už vůbec mu nechtěl dovolit se odtáhnout. Místo toho Johna přetočil na záda a zakryl ho celým svým tělem.

„Johne,“ zamumlal. Třásl se. John ho objal a hladil ho po zádech nahoru a dolů.

„To je v pořádku, lásko,“ řekl tiše a políbil Sherlocka na spánek. „Jsi v pořádku. Už je to dobré. Jsi v bezpečí.“

Sherlock proti jeho krku vydal nesouhlasný zvuk, ale nepohnul se. Jeho dech už byl klidný; podařilo se mu rychle znovu získat kontrolu, stejně jako vždycky. Po několika minutách promluvil.

„Nebojím se o své bezpečí,“ prohlásil. „Já nejsem hlavní postavou svých nočních můr.“ Nakonec zvedl hlavu. „Musím vstávat. Jdeš taky?“

„Samozřejmě.“

Vylezli z postele a John se podíval na hodinky. V době, kdy konečně usnuli, už muselo být hodně pozdě, ale přesto se Sherlockovi podařilo spát nejmíň pět šest hodin, což bylo za poslední týden nebo tak celkem neobvyklé.

Vydal se do kuchyně uvařit čaj, zatímco Sherlock začal přecházet po obýváku sem a tam. Něco si pro sebe mumlal, ale John přes hluk, který vydávala konvice, nedokázal rozeznat ani slovo.

Ohlédl se; Sherlock vypadal rozrušeně, ale byl na něm jasně patrný i vztek a frustrace, což nebyla jeho normální reakce – tentokrát muselo být něco jinak.

John si stoupl do dveří a rukou, ve které držel Sherlockův hrnek, následoval jeho pohyby, jak pochodoval po obýváku. Nakonec to vzdal a položil hrnek zpátky na kuchyňský stůl.

„V té složce musí něco být,“ oznámil mu Sherlock. „Něco, co jsem přehlédl, ale podvědomě zaregistroval. Musíme si ji znovu projít.“

John zasténal a Sherlock se otočil a vykročil jeho směrem. John rychle odložil svůj čaj. Přesně ve chvíli, kdy Sherlock došel až k němu a uchopil ho za ramena.

„Bude se snažit mi tě vzít, Johne,“ řekl. „To nemůžu dopustit. To se nestane.“

Jeho prsty se Johnovi zarývaly do ramene a on sebou trhl.

„Tomu nerozumím,“ řekl upřímně. „Má to něco společného s tvojí noční můrou?“

„Ano,“ odpověděl Sherlock. „Ne.“ Zavrtěl hlavou. „Ano.“ Zasténal a potom se od něj odvrátil a zase začal přecházet sem a tam. „Můj sen. Ten sen, ve kterém jsem slepý, dnes v noci pokračoval dál.“

Zastavil se a otočil se k němu, zrovna když si John bral svůj čaj. Položil ho zase zpátky a Sherlock ho popadl znovu.

„Říkal jsem ti, že jsem se cítil, jako bych byl sám? V tom snu jsou lidé, hodně lidí, ale já jsem sám. To je ten nejsilnější pocit z celého snu.“

John zavrtěl hlavou. Věděl, že Sherlock ten pohyb rozezná, protože měl jednu ruku položenou na straně jeho krku.

„Ne,“ odpověděl. „Říkal jsi mi, že pracuješ na případu. Že něco hledáš, ale nevíš, co to je.“

Sherlock si Johna přitáhl blíž a pevně ho objal svými dlouhými pažemi.

Ty jsi ten případ,“ řekl mu ucha. „Ty jsi to, co musím najít. To je důvod, proč se v tom snu cítím tak sám. Protože tam chybíš ty.“

John si tím nebyl tak jistý.

„Podívej, Sherlocku,“ začal. „Není nijak neobvyklé snít o tom, že ztratíš někoho, na kom ti záleží. Neznamená to, že se to skutečně stane.“

Jednou rukou Sherlocka pohladil po zádech až ke krku a druhou sjel dolů.

„Jsem v pořádku. Jsem tady. Vážně si myslíš, že bych tě opustil, když to teď začíná být zajímavé?“

Zatímco mluvil, nechal svou ruku sklouznout dolů, až spočívala na oblinách Sherlockova… pozadí; připomněl si dodržování Sherlockových výrazů.

Sherlock si odfrkl, ale trochu uvolnil své sevření.

Já neříkám, že vidím do budoucnosti nebo něco takového,“ řekl a jeho tón byl netrpělivý. „Mé sny obvykle bývají naprosto logické a souvisí s tím, co se zrovna děje. A tyhle… noční můry jsem začal mít potom, co jsem dostal tu složku. Všechno v ní má něco společného s Moriartym. Takže tam musí být něco, co naznačuje, že se mi tě pokusí znovu vzít.“

John mlčel. V duchu si myslel, že se Sherlock snaží používat dedukci na své nedávno nalezené pocity, protože netuší, jak jinak by se s nimi měl vypořádat.

„Možná, že přikládáš moc velký význam tomu, co je, koneckonců, jenom sen?“ navrhl.

Sherlock ho znovu pustil a pokračoval v přecházení sem a tam.

„Ale proč teď?“ mumlal si sám pro sebe. „Proč ne po tom, co se stalo v parku, ale teď… Co se změnilo?“

Zarazil se a v jeho tváři se objevil výraz pochopení, okamžitě následovaný znechucením.

„Na tohle mě už nikdy nenechá zapomenout,“ řekl.

„Co tím myslíš?“

„Mycroft,“ odpověděl Sherlock. „Mycroft měl pravdu, i když si dělal starosti o nesprávnou osobu.“ Klesl na opěradlo svého křesla a potom si přejel rukou po tváři. „Ne, myslím, že v tom měl taky pravdu. Zatraceně.“

John se v tom ztrácel.

„Chceš čaj?“ zeptal se nakonec.

Sherlock zavrtěl hlavou a zvedl ruku. „Jen tebe,“ řekl. „Pojď sem.“

John si trochu povzdechl nad tou panovačností, ale stejně udělal několik kroků dopředu, až byl dost blízko, aby si ho Sherlock mohl přitáhnout k sobě.

„Chce mi vzít mé oči, Johne. To proto mě mé podvědomí ve snu zobrazuje jako slepého,“ prohlásil. „Jen díky tobě jsem byl schopný znovu pracovat a Moriarty se mi to bude snažit vzít.“

Ruce, držící Johna za boky, ho teď svíraly ještě pevněji.

„Právě před tím nás sem Mycroft přišel varovat – upoutáváme na sebe pozornost.“

„Ale Mycroft se nebál o mě,“ upozornil ho John. „Myslel si, že v nebezpečí jsi ty.“

„Přesně tak, Johne,“ odpověděl Sherlock. „Co víc by mi mohlo ublížit – než kdybych tě teď ztratil?“

„Protože jsem tvé oči.“

Sherlock zvedl ruku, aby zase zkontroloval jeho výraz, ale John otočil hlavu stranou.

„Jak můžeš být takový idiot, Johne?“ zeptal se. „Copak jsi se mnou včera v noci nebyl?“

John se cítil o něco líp. Z nějakého důvodu byl způsob, jakým Sherlock urazil jeho inteligenci, celkem uklidňující.

Pak už byl Sherlock zase na nohou a opět rázoval sem a tam.

„Proč jsem Mycrofta neposlouchal?“ zeptal se sám sebe a zněl frustrovaně.

„Nikdy Mycrofta neposloucháš,“ upozornil ho John. „No, jedině aby ses ujistil, že náhodou neuděláš něco, co chce.“

Sherlockovy rty sebou krátce škubly, ale potom potřásl hlavou; stál uprostřed místnosti a John ho ještě nikdy neviděl vypadat tak ztraceně.

„Jak tě mám ochránit, Johne?“ zeptal se. „Jsem bezmocný.“

 

oOOo

 

Následující týden byl druhý nejdelší v Johnově životě.

Jako by se mu Sherlock čím dál víc vzdaloval. Už s ním nechodil spát do postele a místo toho jen podřimoval na pohovce. Tolik týdnů strávil obavami otevřít oči, že se teď zdálo, jako by se je skoro bál znovu zavřít.

Někdy se k němu John připlížil a posadil se vedle něj. Hladil ho rukou po vlasech, zatímco Sherlock ve spánku mumlal něco o Moriartym, očích, o Johnovi, říkal, že tam byl jen jeden výstřel; ale po tom, co se vzbudil, o tom nikdy nechtěl mluvit.

Ne, že by Johna úplně odmítal. Pokud ho políbil, Sherlock mu polibek opětoval, ale nikdy to netrvalo moc dlouho. Po chvíli Johnovi vždycky položil ruce na ramena a jemně ho od sebe odstrčil se slovy: ‚Mám práci‘ nebo ‚Musím se soustředit‘.

Po několika pokusech se John stáhl. Neustálé odmítání patřilo k věcem, bez kterých se dokázal obejít.

Sherlock byl přesvědčený, že někde v důkazech existuje spojitost, která Johna označuje jako cíl. Znovu si procházel ten případ s chůvou, protože si myslel, že v něm byl nádech Moriartyho stylu.

Vydali se do Yardu, aby si mohli projít detaily; Sherlock byl chladný a soustředěný a Sally Johnovi věnovala lehký úsměv. Od Lestradea se mu dostalo několika soucitných pohledů a když zahlédl, že se blíží k němu Anderson, prostě se otočil a vyrazil opačným směrem.

Při jedné z Mycroftových návštěv ho paní Hudsonová našla sedět na schodech a vzala ho k sobě do bytu. Nabídla mu čaj a domácí sušenky.

„Vyděsil jsi ho, drahoušku,“ řekla. „Není zvyklý, aby mu na někom záleželo, a teď neví, co s tím má dělat. Vypořádá se s tím, uvidíš,“ ujišťovala ho a poplácala ho po koleni.

To byl největší projev náklonnosti, kterého se mu dostalo za několik posledních dnů. Musel vypít další dva šálky čaje, aby se z toho vzpamatoval.

 

Krize nastala až jednoho večera, kdy John využil Mycroftovy přítomnosti, aby se alespoň mohl jít sám někam projít. Fajn, sám, pokud nepočítal bezpečnostní tým sledující každý jeho pohyb. John si jich nevšímal a zamířil do hospody, kde strávil asi hodinu sezením nad půllitrem piva a uvažováním o své situaci.

Věděl, co Sherlock dělá, ale netušil, jak ho zastavit. Jeho první ochutnávka skutečného, nefalšovaného štěstí byla bezprostředně následovaná snem, ve kterém všechno ztratil, a zdálo se, že Sherlock zpanikařil. Všechno to pro něj muselo být ještě děsivější, protože s tím neměl žádné zkušenosti – jako když dítě, které nikdy nemělo domácího mazlíčka, najednou přijde o člena rodiny. Neměli žádný mechanismus zvládání, nikdy se nenaučili, jak se vyrovnat se ztrátou.

Nakonec si John uvědomil, že se bude muset vrátit. Mycroft by tam Sherlocka samotného nenechal, ale pravděpodobně by se navzájem pozabíjeli, kdyby to trvalo moc dlouho.

Pomalu se loudal cestou domů. Když konečně dorazil, tiše za sebou zavřel vstupní dveře a opřel se o ně zády. Snažil se psychicky připravit na návrat.

Nakonec se s povzdechem narovnal a zamířil ke schodům. Shora k němu doléhaly hlasy – ten Sherlockův dokázal rozeznat bez problémů, jeho hluboký baryton se rozléhal po celém bytě. Mycroftova slova byla mnohem tlumenější.

„Musíš,“ naléhal Sherlock. „Nová identita i nová země. Nesnaž se předstírat, že to nemůžeš udělat.“

John nedokázal zachytit Mycroftovu odpověď, ale zřejmě to nebylo podle představ jeho bratra.

„Kdy jsem tě naposledy o něco žádal?“

Johnovy kroky se zpomalily. Nechtěl odposlouchávat, ale nechtěl je ani přerušit.

„Budu tvým dlužníkem, stačí?“ Ta myšlenka mu byla nepochybně proti srsti, ale Sherlock pokračoval. „Budeš to mít u mě.“

Znělo to, jako by se měli stěhovat.

Fajn, to nebylo tak špatné; Johnovi bylo celkem jedno, kde budou, i když nepochyboval, že se Sherlock začne do týdne nudit a bude se chtít vrátit. Vlastně by mu to mohlo prospět – dostat se od toho všeho na chvíli pryč… Pomůže mu to získat novou perspektivu.

John pokračoval po schodech nahoru. Sherlockova slova teď slyšel mnohem zřetelněji, přestože ztlumil hlas.

„Jen…“ odmlčel se. „Jen mi neříkej, kde je,“ zamumlal. „Bude lepší, když to nebudu vědět.“

John ztuhl.

Co tím sakra myslí?

Udělal poslední dva kroky a prudce rozrazil dveře. Jejich hlavy se k němu automaticky otočily, ale když se na ně John podíval, oba nasadili nečitelný výraz.

„Nikam nejdu, pokud mě nepřesvědčíš, že mě tu už nechceš. Což neuděláš. Tak na to zapomeň,“ řekl a dupal kolem nich směrem do kuchyně. Popadl konvici a strčil ji do dřezu.

Nechtěl se otáčet.

Nechtěl vidět soucit, který už zahlédl v Mycroftových očích a nechtěl, aby ten všetečný pohled prozkoumával jeho tvář.

Už tak bylo dost špatné, že oba slyšeli, jak konvice naráží na stěnu dřezu, jak se snažil zastavit třes v ruce.

Seru na to.

S prásknutím konvici položil a pěstmi se opřel o kuchyňskou linku. K obýváku zůstal otočený zády.

„Promluvím si s tebou později, Sherlocku,“ zamumlal Mycroft a zvedl se k odchodu. „Dobrý večer, Johne.“ John trhl hlavou v odpověď, ale nic neřekl, ani se neotočil.

Rozhostilo se ticho, ale John věděl, že Sherlock stojí ve dveřích.

„Nemůžu tě ztratit, Johne.“ Jeho hlas byl konečný, rozhodnutý.

„A tím, že mě donutíš odejít, o mě nepřijdeš? Jaký v tom bude rozdíl?“

„Alespoň budeš v bezpečí.“

John se ušklíbl.

„Už jsi zapomněl na ‚Může to být nebezpečné‘?“ zeptal se a konečně se otočil.

Vykročil směrem k Sherlockovi, který se šel okamžitě posadit do křesla a nasadil výraz… Vypadal téměř znuděně.

John ten pohled nenáviděl.

„Nechci být v bezpečí,“ prohlásil. „Bezpečí není nic pro mě, nikdy nebylo.“

Sherlock nic neřekl. Jen tam seděl a tvářil se, jakoby byl celý ten rozhovor pod jeho úroveň – ale John viděl, jak mu na krku rychle buší puls.

„Takže se mě chystáš odsoudit k životu plnému nudy a bezpečné izolace, ano? Za víc ti nestojím? To je všechno, na co jsem ti dobrý?“

„Udělal jsem z tebe cíl, Johne,“ odsekl Sherlock. „Budeš na tom líp, když budeš…“

„Bez tebe?“ skočil mu John do řeči. „To není to, co jsi říkal minulý týden. Co se stalo s ‚Udělal bych cokoliv, abych tě u sebe udržel‘?“ Do jeho hlasu se vloudilo opovržení. „Jak malou cenu mají tvoje slova.“

Zdálo se, že jeho tón přiměl Sherlocka promluvit. „To bylo předtím, než…“ zarazil se a znovu zmlkl.

„Předtím, než co?!“ zajímal se John. „Předtím, než jsi přijal své pocity nebo předtím, než sis uvědomil, jak moc jsi kvůli nim zranitelný?“

Sherlock zaťal zuby a vydechl. Bylo vidět, že se nutí ke klidu.

„Kdybych byl sám sebou,“ řekl pevným hlasem, „kdybych byl vůbec k něčemu užitečný, potom by to bylo jiné a my bychom tomu mohli čelit společně. Ale já nejsem a my nebudeme.“ Zavrtěl hlavou. „Ohrozil jsem tě. Naučil jsem tě pozorovat a udělal jsem z tebe své oči. Stejně tak jsem ti mohl na čelo namalovat terč. Mycroft ti zařídí novou identitu a ty ji budeš používat, dokud pro tebe nebude bezpečné se vrátit.“

„To teda zatraceně nebudu!“

Sherlock sevřel područky křesla, ale v obličeji měl zatvrzelý výraz.

„Samozřejmě, jak si přeješ,“ řekl chladně. „Tak tedy odejdu já.“

„A co budeš dělat? Nebo jsi na to v tom tvém velkém plánu ještě nepomyslel? To zůstaneš s Mycroftem? Zbláznil by ses z toho. A on z tebe taky.“

„To je jedno,“ řekl Sherlock. „Mohl by mě nechat s naší matkou, dokud nebudu zase užitečný, na tom nezáleží.“ Zvedl hlavu. „Ty budeš v bezpečí.“

„Kurva!“ vykřikl frustrovaně John. Chtěl si dupnout nohou, chtěl praštit do zdi, chtěl Sherlocka popadnout a vtlouct do něj trochu rozumu. Trochu zdravého rozumu, protože se zdálo, že ten jediný mu chybí.

„Copak ses už úplně zbláznil? Posloucháš se vůbec?!“ zajímal se. „Všechno, na čem jsme celé ty týdny pracovali, všechno, čeho jsme dosáhli, to se to chystáš jenom tak odepsat? Poslat mě pryč a jít si trucovat někam do kouta, dokud se ti tvůj zrak nevrátí?“

Sherlock mlčel a jeho tvář byla tvrdá a odhodlaná. John ho chtěl praštit.

Rozhodl se změnit taktiku. „Dobře, fajn. Můžeme jít někam společně,“ navrhl. „Jestli je to v Londýně moc nebezpečné, můžeme jít někam jinam. Můžeme jít, kam budeš chtít. Na Kontinent, do Ameriky, do zasraného Bongoru, je mi to fuk. Někam společně… Přestaň vrtět hlavou!“

„Být spolu představuje příliš velké nebezpečí, Johne,“ řekl Sherlock mírnějším tónem. „Viděl jsem to. Když budeme každý sám, nepředstavuji žádnou hrozbu a ty přestáváš být cílem.“

„Přestaň dělat, že to je kvůli mně, Sherlocku, protože oba víme, že to tak není.“ Sherlock si pořád stál tvrdohlavě za svým a John cítil, jak v něm začíná narůstat zoufalství, ale potlačil ho. Odmítal se vzdát bez boje. „Není to moje bezpečí, o které máš ve skutečnosti takový strach. Je to tvé vlastní.“

Sherlock odmítavě mávl rukou. „Jsi směšný.“

„Vážně? Přemýšlel jsi už o tom, co chci já? Jak se asi budu cítit, poslaný někam pryč, daleko od domova a od všeho, na čem mi záleží? Znamená to pro tebe vůbec něco?“

Odpovědi se nedočkal; Sherlockův postoj naznačoval, že Johnův další křik hodlá prostě ignorovat.

„Bezpečí není všechno, Sherlocku. Co Hra? To bylo všechno, na čem ti dřív záleželo.“

„No, tak teď už to tak není!“ Zdálo se, že je Sherlock naštvaný sám na sebe, že se do té hádky nechal opět zatáhnout, ale pokračoval. „Teď už to tak není, Johne. Ty to víš.“

Zvedl ruku ke svému obličeji, ale potom narovnal ramena a znovu ji spustil dolů.

„Bez tebe tu hru hrát nemůžu a kvůli mně tě zabijí.“ Jeho hlas nebyl tak úplně klidný, ale bylo jasné, že je jeho rozhodnutí nezlomné. „Takhle to bude nejlepší,“ řekl a jeho tón byl definitivní.

John na něj zíral. V myšlenkách se mu míhaly obrázky z těch několika posledních týdnů. Oni dva, spolu; Sherlock se usmívá, bere jeho tvář do dlaní, dotýká se ho. Sherlock je nahý, lapá po dechu, drží ho za ruku. Říká, že si je jistý, konečně ho doopravdy políbí, leží spolu na pohovce, objímají jeden druhého, Sherlock říká, že ho miluje… ale ne dost, jak se teď ukázalo. Ani zdaleka ne dost.

Polkl a zamrkal, aby zahnal horké slzy, které narušovaly jeho rozvahu. Snažil se nevzdávat – voják v něm stále ještě bojoval.

„Dobře,“ řekl nakonec. „Jestli ses rozhodl, že nechceš riskovat své srdce, tak fajn. Nech si ho. To ti bude vážně platné, skrývat se sám ve stínech. Nikdy jsem tě nepovažoval za zbabělce, Sherlocku.“

Sherlockova tvář při té urážce potemněla. Vstal. „Bojím se o tebe, ne o sebe.“

„Blbost!“ zařval John a jeho kontrola se začínala rozpadat. „To je taková naprostá blbost, Sherlocku, a ty to víš. Fyzické nebezpečí by nezastavilo muže, jako jsi ty, o nic víc než muže, jako jsem já. Je to emocionální bolest, které se tolik bojíš. Odstrkuješ mě od sebe a posíláš mě pryč, aby ses chránil. Sebe, Sherlocku, ne mě. NE. MĚ!“

Odvrátil se a několikrát se zhluboka nadechl. Doufal, že Sherlock ten výjev bude považovat za vztek. Když se cítil schopný znovu promluvit, pokračoval, ale stále k němu zůstával otočený zády.

Jestli dnes má mít zlomené srdce, nebude se dívat, jak se to stane.

„Tak do toho,“ vyzval ho. „Udělej to, jestli musíš. Chraň sám sebe. Ale neopovažuj se ani na chvíli předstírat, že to děláš pro moje dobro, když každý idiot může vidět, že lžeš.“

Dlouho bylo ticho.

John se tak soustředil na to, aby se udržel pod kontrolou, že neslyšel, jak Sherlock přistoupil až k němu, neviděl ruce, které se natáhly k jeho ramenům, až dokud s ním nezačaly otáčet a nestihl odvrátit hlavu dostatečně rychle, aby Sherlockovi zabránil vzít jeho obličej do dlaní a cítit na jeho tvářích slzy.

Vypadal zděšeně. „Johne,“ zašeptal. „Johne, já…“ Svými prsty sklouzl dolů po Johnově krku, vnímal jeho zrychlený tep i narůstající úzkost. „Jak… Jak to můžeš říct?“

„Je to buď riziko, nebo odměna, Sherlocku. Vždycky to tak je.“ John si nepřál nic jiného, než se Sherlockovi vrhnout do náruče, ale nemyslel si, že by to teď bylo možné. „Ještě před týdnem jsem byl tak šťastný. Když jsi mi řekl, že sis byl jistý, když jsi mě políbil, když jsi řekl, že mě miluješ… To byla ta nejlepší noc mého života.“

John se musel zastavit a zavřít oči. Nemohl ta slova říct, zatímco se díval na muže, kterého tolik miloval.

„Ale od té doby se zdá, že jsi změnil názor a že toho lituješ. A ublížil jsi mi, Sherlocku, jak sám jistě víš.“ Odmlčel se, zhluboka se nadechl a znovu otevřel oči. Jestli to byla jeho poslední šance, musel ji využít. „Ale Sherlocku, té noci bych se nevzdal ani za nic. I když mě odkopneš a i když už nikdy nebudu nikoho mít, tak to stálo za to.“

Sherlockovy ruce mu přejížděly po tváři, ‚sledovaly‘ Johna jediným způsobem, kterého byl Sherlock schopný. Palci otíral slzy, které Johnovi stále tekly z očí.

„Nikdy dřív jsem neměl nic, co bych se tolik bál ztratit,“ řekl Sherlock a jeho hlas byl tichý a váhavý. „Nikdy tu nebylo nic… nikdo, bez koho bych nechtěl žít.“

Sklonil se a čelem se opřel o to Johnovo.

„Omlouvám se,“ řekl.

John polkl. „Omlouváš se, že se mi chystáš zlomit srdce, nebo za to, že jsi byl idiot?“ zeptal se a přestal se snažit kontrolovat svůj hlas. Zněl přiškrceně a zlomeně.

„To druhé,“ řekl Sherlock.

To druhé… John se skoro neodvažoval věřit, že ho slyšel správně.

„Myslíš to vážně?“ zašeptal.

„Slibuji,“ odpověděl Sherlock. „Přísahám ti, Johne, že už nikdy nic takového znovu neudělám. Budu ti naslouchat. Jestli chceš, abychom zůstali spolu, pak zůstaneme spolu, bez ohledu na riziko. Slibuji ti…“ zlomil se mu hlas. „Slibuji ti… Odpusť mi.“

 

**

DALŠÍ

Advertisements

22 komentářů Přidejte váš

  1. kamivon napsal:

    Sherlock zjistil, že milovat znamená bát se a vyrovnává se s tím opravdu špatně, ale snad už mu to John dostatečně vysvětlil 🙂
    díky

    1. Katy napsal:

      Taky děkuju 😀 😀

  2. Verca napsal:

    Jupi, další kapitola, včera jsem měla svou první dvanactihodinovou směnu, boleji mě nohy, a teď se mi sevřelo v průběhu kapitoly i srdce, ale krásně to dopadlo, jsem ráda, že si Sherlock nakonec vše ujasnil, byť jeho důvody chápu, tak jsem šťastná kvůli Johnovi, že to riskne….jo jo, říkám to pořád, v lásce dělá rozum často jen paseku, člověk to myslí dobře a přitom jen zranuje…Těším se na pokračování, děkuji za krásné pocteni, Verča 🙂 ❤

    1. Katy napsal:

      Děkuji 😀 Jsem ráda, že se líbilo 😉

  3. tes napsal:

    To je tak romantické. Proč mám takový pocit v zátylku že se Sherlockovi vrátí zrak hlavně proto aby ochránil Svého Johna? Děkuji a těším se na pokračování

    1. Katy napsal:

      😀 Děkuji… Mno… Na to druhé odpovídat nemůžu 😀

  4. Kayla napsal:

    Som rada, že Sherlock si to na konci uvedomil :DD

    1. Katy napsal:

      To já taky 😀

  5. Liss napsal:

    Sherlock se nikdy o nikoho nebál (o sebe už vůbec ne), ale John, jeho John je jiný případ. Starostlivost není výhodou, řekl mu jednou Mycroft. Možná že je, činí nás zranitelnými. Ale díky ní jsme lidskými bytostmi, lidmi, kteří jsou schopni tak hlubokého citu jakým je láska. Chápu Sherlockův pocit bezmoci, ale s Johnem se dokáží postavit jakémukoli nebezpečí. Krásný, něžně smutný díl 🙂

    1. Katy napsal:

      🙂 Děkuji… Ano, řekla bych že máš pravdu 🙂
      A smutný byl, ale bude líp… 😀 Už si to spolu přece vyříkali 😉

  6. Leylon napsal:

    tak toto bolo skutočne nádherné s úžasnou pointou – ochrana Johna bola re Sherlocka v skutočnosti ochranou samého seba. Neviem, koľký z nás by dokázali v podobnej situácii vidieť TAK ďaleko a uvedomiť si to…. ďakujem za krásny preklad 🙂

    1. Katy napsal:

      Moc děkuji 🙂 Jsem strašně ráda, že se ti to líbilo :3

  7. Radka napsal:

    Pomalu měním svoji preferenci, co se týče největších sráčů na světě, pardon za ten výraz, do teď byl na prvním místě Voldemort… teď se o něj dělí s Moriartym… malej zas… zajeb… zkur… zmr… Ok, už jsem o něco klidnější! Nemůže ho poslat pryč, to nejde, zabilo by je to oba… Překlad jako vždy výborný, smekám… zase z toho kapaly city, bezmoc a spousta lásky!!!

    1. Katy napsal:

      Děkuju 😉
      Ale ‚chudák‘ Moriarty :D… Ani já ho nemám zrovna ráda, ale ještě se mi nestalo, že bych se ho někde zastávala o.O 😀 Jinak děkuju, jsem ráda, že se kapitoly pořád líbí 🙂

  8. Yuki-chan napsal:

    Do háje s Moriartym! To si ti dva nezaslouží, tohle trápení… i když naprosto chápu a souhlasím s Sherlockovými myšlenkovými pochody, že by bylo lepší Johna skrýt a neohrožovat jeho život… na druhou stranu má pravdu i John… 😀
    Úžasný díl 🙂

    1. Katy napsal:

      😀 😀 Je zajímavé, jak všichni spíláte Moriartymu, který se tady ale už od 5. kapitoly vůbec neobjevil 😀 a de facto za to ani nemůže. Za to, co se Sherlockovi děje v hlavě, tedy určitě ne.
      Myslela jsem, že budou všichni naštvaní na Sherlocka a ono hele 😀 Nakonec s jeho nápadem souhlasí prakticky každý.
      Ale řekni mi – když chtěl tehdy Mycroft Sherlocka poslat někam pryč, do bezpečí – neudělal John právě to, že se za Sherlocka postavil, protože ten by o bezpečný azyl rozhodně nestál? O Johnovi platí to samé. Společně jsou silnější, ale jeden bez druhého… 🙂
      Ale jsem ráda, že se kapitola líbila 😉

  9. helsl napsal:

    ‚Po kratší pauze‘, jo? To je vtip týdne, mně ty intervaly připadají stoleté. Ale uznávám, že překlad je asi makačka. Jak umíš zacházet s češtinou je prostě obdivuhodné a určitě lepší než originál.
    Katka je příliš mírná, nakopat hýžďové svalstvo nestačí. To Mycroft nemůže poslat na Moriartyho likvidační komando? Já ale Sherlocka naprosto chápu, taky bych se snažila Johna schovat, ukrýt, převlíct za ženu, nejlíp na druhý konec světa. Vždyť by to nebylo napořád.

    1. Katy napsal:

      Děkuji 🙂 Ale… Po ‚kratší pauze‘, ano. Vzhledem k tomu, že minulý týden vyšla první kapitola mého dalšího překladu, jsem stále ještě studentem a občas si najdu i nějakou tu chvíli na odreagování – zkrátka můžu vydávat maximálně jednu kapitolu týdně a někdy nestíhám ani to. Tolik k intervalům 🙂
      A ne, Mycroft Moriartyho z povrchu zemského jenom tak nesmete 😀 Kdyby mohl, jsem si jistá, že by to už dávno udělal. Ale tady nejde o hrozbu Moriartyho – Sherlock má pouze podezření/tušení/strach – říkej tomu, jak chceš – že by Moriarty mohl Johna napadnout. Stejné obavy měl ale vždycky – po událostech v parku i poté, co se probudil z kómatu. Skutečností ale zůstává, že teprve až teď si uvědomil své pocity k Johnovi a vyděsilo ho to, protože se tím stává skutečně zranitelným.
      Někam Johna schovat nebo uklidit byl přesně Sherlockův plán – založený právě na jeho strachu z toho, co cítí – a Johnovi se to rozhodně nezamlouvalo 🙂

      1. helsl napsal:

        Omlouvám se, Katynko, měla jsem na mysli intervaly mezi jednotlivými kapitolami TCS, protože jsem vždycky hrozně napnutá, tak se mi to zdá dlouho, ale uznávám (ač nerada), že máš taky právo na nějaký soukromý život, tak se pokusím přestat sekat pyskem.
        Všichni víme, že Moriarty stojí za každým zlem světa, třebaže se přímo v ději neobjevuje; tím hůř, kuje své špinavosti potají, abychom o tom nevědli.
        Na Sherlocka se nemůžeme zlobit, má totiž pravdu. On sám není primárním cílem. Moriarty měl řadu příležitostí ho zabít, jenže takové vítězszví by ho uspokojilo na pár vteřin. On ho chce porazit, zlomit a vychutnávat si to – den za dnem, měsíc za měsícem. Naneštěstí pochopil dřív než Sherlock sám, co pro něj John znamená a jak mu ublížit víc než kulkou mezi oči. John jako takový by ho nikdy nezajímal, jen jako prostředek ke zničení Sherlocka. Jasně, člověka může přejet auto i na přechodu, to je ‚vis maior‘, to nelze ovlivnit. Ale vědět, že můj nepřítel ohrožuje milovanou bytost kvůli mně, že já jsem z ní udělala terč, to by pro mě bylo nesnesitelné. A kdyby se to skutečně stalo, dávala bych si to za vinu. S vědomím takové viny bych nemohla žít. Nemohla a nechtěla. Domnívám se, že takhle nějak to cítí i Sherlock, a proto chtěl Johna odstranit z dosahu. Chápu Johnovy protesty, ale nemohlo se mu dostat většího důkazu lásky, než že Sherlock je ochoten vzdát se jeho společnosti, jen aby ho udržel v bezpečí.
        No jo, ono by to už nebylo tak napínavé, kdyby Mycroft zakročil, že jo, ale kdyby byl co k čemu… Muž v jeho postavení jistě ty možnosti má. To by bylo, aby si jeho tajná služba neporadila s jedním mizerou! Ovšem o čem by pak byly další kapitoly, to je taky pravda. Tož nám nezbývá než vyčkat věcí příštích a doufat, že Tě ostatní aktivity neodvedou od téhle úžasné povídky na delší dobu.

      2. Katy napsal:

        😀 Děkuju za ti za tvá slova… Vážím si toho. Věř mi, že kdybych měla víc času, nedělala bych nic radši než tohle, ale bohužel… Nemám Sherlockův metabilismus 🙂
        Tuhle povídku – vlastně obě – zbožňuju a užívám si i jejich překlad, takže určitě přestat nehodlám. Jen musím požádat o trpělivost. Mívala jsem velké oči a malovala si, jak bude vycházet minimálně kapitola týdně, ale čas je holt svině… Nepočká a nepočká 😀
        Chápu i tvůj pohled na Sherlocka – mimochodem díky za objasnění, je rozhodně zajímavé – a jsem si jistá, že máš pravdu. John to bral ale jinak – pro něj to bylo, jako by se ho Sherlock chystal prostě opustit, protože má strach ze svých citů. A já jsem opravdu ráda, že ať už byl Sherlockův plán jakkoliv ušlechtilý, Johnovi se ho od něj podařilo odradit 😀
        Což nás (mých myšlenkových pochodů si nevšímej) přivádí i k Mycroftovi. 😀 Bohužel, bez všech těch okolních vlivů by neexistovala zápletka, že 😀 Ale já si myslím – a je to jen můj názor – že Mycroft tak jednoduše Moriartyho ‚oddělat‘ nemůže… Moriarty není jen nějaký šílenec, je geniální zločinec, má celou zločineckou organizaci a kdo ví, co ještě… zkrátka nestojí proti Mycroftově gardě sám 😀 takže tak jednoduché, to pro naši ‚Britskou vládu‘ asi nebude…

  10. katka napsal:

    Nakopat Moriartymu prdel jak mi je trápí , musela jsem si ulevit je to plné emoci a ty zasáhly i mě děkuji za skvělý díl

    1. Katy napsal:

      😀 Děkuji… No, Moriarty vlastně ale nic neudělal… Tedy, ne teď 🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s