Na Hraně: 7. část 1/2

Ještě že má Sherlock toho Mycrofta. Pan Jsem-vláda-a-všude-se-nacpu se přece jen občas dokáže chovat jako milující starší bratr, a zařídí Sherlockovi schůzku se stále velice nasraným Johnem. Začátky jsou vždycky těžké, že?…

 

Na Hraně: 7. část 1/2

 

Tak, jako se mění vítr

 

„Dík, Leslie.“

John si natáhne rukavice, utáhne si šálu a vezme jedinou tašku s nákupem sestávajícím z ingrediencí na shrimp biryani. Leslie vyleze zpátky na štafle, aby dokončila sklízení blyštivě zlaté vánoční girlandy nad pokladnami, a John vyjde ven do chladného vzduchu, zamíří k sobě do bytu. Tentokrát je suchá zima. V takových dnech ho jeho rameno bolí míň, když neprší, ale tak jako tak, procházka mu nevadí.

Soustředí se na chodník pod svýma nohama, suchý vzduch v nose a plicích, příjemnou tíhu tašky v jeho ruce.

Drobnosti, ale jsou to jeho drobnosti, tady a teď. Nic víc nepotřebuje.

Když je John dva bloky od domova, v půlce bloku před ním u patníku zastaví Mycroftovo auto. John si absolutně nevšímá otevírání zadních dveří a vystupujícího Mycrofta, který mu zastoupí cestu.

„Ahoj Johne,“ zavolá mírně zvýšeným hlasem.

„Doktore Watsone,“ řekne John.

To je potřetí během posledních čtyř měsíců od doby, co se Sherlock vrátil mezi živé. Mycroft na něj číhal mezi prací, obchody a jeho bytem, ale tohle je poprvé, kdy John jakkoli reagoval na jeho hlas nebo přítomnost. Muž, který je britskou vládou, spolkne svoji nezanedbatelně velkou hrdost. John sleduje to těžké polknutí – jako by had do svých vnitřností soukal kozu. Doufá, že se Mycroft udáví.

„Doktore Watsone.“ Odmlčení, které John ignoruje. „Jsem tu proto, abych vás požádal, abyste se znovu začal vídat s mým bratrem.“

John pokračuje v chůzi, aniž by se otočil vpravo nebo vlevo, přímo k Mycroftovi.

„Poslal tě?“

„Ne.“ Mycroft se zašklebí, ukročí do strany a pootočí svým deštníkem, jak srovná krok s Johnem. „Jsem velvyslanec bez portfeje.“

Ať si tohle kurva znamená, co chce. John zjišťuje, že je mu z bratrů Holmesových k smrti zle. Z jejich výbavy, jejich drahého oblečení, jejich sklonů k využívání obyčejných lidí k dosažení svých cílů, jejich vůle lhát kurva naprosto o všem. Jistě že ho Sherlock poslal.

„Je mi líp, Mycrofte,“ řekne muži, co jde s ním, jako by byli kámoši. „Už mám jen ty noční můry o Afghánistánu. Ani nepotřebuju hůl. Pracuju. Není to ideální práce, ale je to práce. Dík, že ses zeptal.“

Mycroft má tu drzost se začervenat. „To rád slyším, doktore Watsone.“

Titěrné, nepatrné vítězství. „Je mrtvý, Mycrofte. Pamatuješ? Je mrtvý. Žádáš mě, abych zašel za mrtvým mužem.“

„Rmoutí se nad tvojí ztrátou.“

„Sherlock Holmes nemůže cítit nic natolik, aby se rmoutil,“ odbyde ho John. Biryani bude dobré. Lesliin švagr má známé, kteří mu dodávají čerstvé mořské plody. Už cítí tu vůni garnátů, chuť čerstvého zázvoru. Je to úplná radost, schopnost očekávat něco tak jednoduchého jako chutě jídla, které si sám uvaří. „Ze žalu nic nezíská. Žádné výhody. Nic tím nevyhraje.“

„Mýlíte se, doktore Watsone.“

John se odmítá zapojovat do školácké debaty, která bude probíhat nějak jako Ne nemýlím Ano mýlíte Ne nemýlím Ano mýlíte. Prostě jde dál, mysl zaměřenou na kluzký pocit, jak bude loupat krevety, odstraňovat žílu z prohnutých hřbetů, křupání, jak se budou smažit na másle.

„Tak se přesvědčte sám,“ zavolá Mycroft.

Náznak zoufalství v jeho hlase donutí Johna otočit se, zahnaného (zase) do nějaké léčky, ale je to jen Mycroft, opřený o svůj deštník kousek od černého auta.

Otočí se k Mycroftovi zády a jde domů.

Uvaří si biryani, jídlo je stejně skvělé jako jeho příprava, a zbytky uloží do lednice k sobotnímu obědu. Dívá se na dokument o vydrách, pak jde do postele. Není to život nic moc, upřímně, je dost ubohý na čtyřicátníka, doktora a vojáka, ale John už nebere jednoduché radosti na lehkou váhu. Je schopný si tohle užívat. Pro teď to stačí.

Usne, sní o tom, jak svírá špičku černého deštníku, který mu brání ve výhledu něčeho, co musí vidět. Musí vidět. Jeho paže je oděná do maskáče, jeho srdce buší prudce jako střelba po jeho pravici. Když se deštník skloní dolů, skoro ho oslepí silná sluneční záře. Mrká, dokud si jeho oči nezvyknou, a vidí prašnou cestu před vojenskou základnou. Po tom, co vybuchly dvě bomby, jednotka vojáků křičí, přidřepne si pro případ, že by se ocitli pod palbou, odtahují své zraněné do bezpečí. John tu scénu rozpoznává, jedna z posledních, které viděl, než ho postřelili. Jeho obličej a boty pokryje pot a prach.

Je tam i Sherlock, bosý, bez přilby, neozbrojený. Před chvílí explodovala bomba, co zabila čtyři a zranila desítku lidí, a všechno, co má Sherlock na sobě, je tmavě fialová košile a tmavé kalhoty.

Vypadni, křičí John. Neohlížej se!

Sherlock si ho nevšímá, pak se nakloní do vraku džípu. John si vzpomíná, co z toho auta vypadne, torzo s prázdnýma očima, hlava s přilbou a pažemi, nic od pasu dolů, až na vyhřezávající střeva a spálené maso.

Sherlocku! Ne!

Místo zničeného těla Sherlock pozvedne svoji hlavu za vlasy. Krev neteče z krku – zvláštně roztřepeného, jako by byl odstřižen od těla něčím, co Johnovi připomnělo matčiny velké nůžky – ale teče z děsivých úst, nosu a uší.

Sherlock strčí prst do úst masky, vytáhne ho ven pokrytý krví, a ochutná ji. John se prodírá mokrým betonem, protlačuje si cestu mezi vojáky, kolem zraněných, ječí Sherlockovo jméno, ale nedokáže se k němu dostat. Ví, že to nedokáže.

Krev, olej a benzín protékají rozervanou podlahou vozidla a je to znečištěné kostmi a střevy. Sherlock si klekne vedle džípu, předkloní se a olizuje rudou tekutinu prosakující do prachu stejným věcným způsobem, jako hubený zacuchaný pes, co hoduje na následcích boje. Psi války. Truchlící vojáci pozvednou své zbraně, aby je odehnali, ale zaměří se na Sherlocka.

SHERLOCKU! Sher -!

Sherlock vzhlédne na Johna, nos a ústa pokrytá vnitřnostmi, hlavně namířené na něj.

John se probudí s křikem. Jen tak tak to stihne na záchod, kde vyzvrací biryani.

**

Druhého dne zachytí z kuchyňky pach jídla, které si někdo ohřívá. Je to kari, ne biryani, ale ten pach je tak podobný, že se Johnovi vybaví ten sen. Bojuje s vlnou nevolnosti, než svůj sáček s obědem strčí zpět do lednice a vrátí se do ordinace.

Sny jsou bezvýznamné. Produkt snahy mozku vytřídit události uplynulého dne, životní zkušenosti. Není neobvyklé, že snil o Sherlockovi a Afghánistánu.

Až na to, že je. Dřív snil o Sherlockovi. A o Afghánistánu. Ale nikdy ne takhle.

Doma vyhodí do koše zbytky biryani a k večeři si udělá omeletu s párkem.

Ani po třech dnech nepřestává myslet na ten sen, na deštník, na krev, na Sherlockův obličej.

Zavolá Mycroftovi z kliniky a nechá mu u asistentky vzkaz.

„Dnes večer. Má deset minut. To je vše.“

**

Sherlock sedí u malého stolku v kuchyni, zírá z okna na to, jak slunce zapadá za nízkou clonou mraků. Počasí zrcadlí jeho náladu, otupenou, neúprosně chladnou, takže je snadné ignorovat zvonek. Když zavibruje jeho mobil, krátce se na něj podívá. Zprávy jsou vždycky od Mycrofta, ale naděje, jak zjistil, nikdy úplně neumírá, ať už jsou okolnosti jakkoli vážné.

Otevri dvere, Sherlocku. Poslal jsem pro tebe auto. John souhlasil s tim, abys ho navstivil. MH

Tohle je nemožné, ale Sherlock přistoupí na Mycroftův malý vtípek.

Proc by neco takoveho nabizel? SH

Pozadal jsem ho. MH

Sherlock zavře oči. To není vtip.

Zadal me, abych ho nechal na pokoji. SH

To je jedina vec, kterou po mne kdy chtel. SH

Ja nejsem ty. MH

To je tolik pravdivé.

Ne. SH

Prosim. MH

Mycroft nikdy neříká prosím, aniž by to myslel vážně. Nikdy. Stejně jako Sherlock to prostě nepotřebuje. Je to bezcenné slovo používané jako berlička v běžném rozhovoru mezi individui, ne skutečná prosba. Sherlock si nedokáže představit, co musel Mycroft udělat, aby podnítil takovou snažnou prosbu, ale ať už to bylo cokoli, dává to Sherlockovi výhodu.

Musis mi slibit, ze ho nechas na pokoji. SH

Mas me slovo. MH

Sherlock si oblékne kabát proti kousavému lednovému chladu. Auto s nezaujatým řidičem čeká před jeho domem. Sedne si na zadní sedačku a zavře dveře.

John o tohle nežádal. Nechce vidět Sherlocka.

Sherlock přemýšlí o tom, co mu chce říct, co je důležité. Omluví se. Požádá o odpuštění.

Nedoufá, že by jej dostal.

**

Je přesně šest hodin, když se ozve domovní zvonek. John mu jednoduše na dálku otevře dveře do domu, pootevře své dveře od bytu, pak si stoupne vedle stolu. Velmi pečlivě přemýšlel o tom, čeho se v příštích deseti minutách bude snažit dosáhnout. Ujistí své podvědomí, že po téměř pěti měsících Sherlockova jakoby lazarovského vzkříšení je Sherlock svěží a zdravý, že nepotřebuje zachraňovat sebe ani Johna. Deset minut je na něco takového až až. Vlastně by mohlo stačit deset vteřin.

Ozývají se pomalé kroky místo svižných, takže to nemůže být Sherlock. John se podívá na hodinky. Když vzhlédne, Sherlock stojí v otevřených dveřích. Udělá dva zvláštně váhavé kroky do bytu, pak se zastaví.

John si založí ruce na prsou.

Sherlock padne na kolena.

Levný koberec ztlumí dopad, nebo jen Sherlock už neváží tolik, aby to zadunělo.

Je to zvláštně neelegantní pohyb na někoho, kdo kdysi tak snadno tančil kolem vrahů.- Dlouho tak zůstává, ruce volně podél těla, lehce se kymácí, dívá se na Johna. Oči má zarudlé a zmučené. Pak skloní hlavu. Jedna ruka váhá nad jeho lebkou, chvěje se, dokud se prsty nevpletou do vlasů a pevně je nesevřou.

Vzpomínka se ozve časem a prostorem. Chceš, abych žadonila? Budu.

„Johne, snažně tě prosím…“ Jeho slova se ztratí ve slabé: „Špatně.“

John si není jistý, jestli Sherlock jen nenachází slova, nebo jestli je v deliriu z vyčerpání a/nebo hladu, a/nebo dehydratace. Dveře do chodby jsou pořád otevřené. Možná je Sherlockovi jedno, jestli ho kdokoli uvidí tak poníženého, na kolenou. Možná je to jen podivně propracovaná zdvořilost, aby to John neměl složité, až ho vyhodí ven.

Ruka stále v pěst v jeho vlasech, Sherlock si odkašle. Ten suchý zvuk Johnem otřese.

„Johne, omlouvám se. Odpusť mi. Prosím. Prosím tě… odpusť mi.“

Sherlockův sametový hlas zní zlomeně. Lícní kosti jsou ostře vystouplé, vlasy příliš dlouhé, i na Sherlockovy zvyky. Záhyby kabátu visí na jeho těle, jako by jeho ramena byla plastové ramínko. Kalhoty, před třemi lety tak těsně ušité na míru, jsou teď nízko na jeho bocích, stehna jsou slabá. John musí ovládnout zachvění, když Sherlock zvedne svoji tvář zpět k němu.

Co to se sebou Sherlock udělal, proboha?

John obejde klečícího muže a zavře dveře.

Ruce teď na bocích, John pozoruje kost a kůži na kolenou před sebou, přenechá věci doktorovi.

„Kdy jsi naposledy jedl?“

Sherlock zavrtí hlavou.

„Kdy jsi pil?“

Další zavrtění.

„Pracuješ? Lestrade? Tvůj bratr?“

Třetí zavrtění.

„Odpověz.“

„Ne. Nepracuju. Ještě nejsem čistý.“

John přemýšlí o těch mnoha mnoha věcech, co Sherlock dělá, když je znuděný, žádná z nich není dobrým vybitím stresu.

„Co děláš krom toho, že nejíš, nepiješ a nepracuješ? Drogy?“ Drogy by vysvětlovaly jeho nynější stav.

„Ne.“ To slovo zní ostře. Sherlock tam pořád někde je.

„Hraješ na housle?“

Ruka sklouzne ze zátylku do klína. Sherlock na ni zírá, jako by prsty a dlaň byly nějaký cizí objekt připevněný k jeho paži. „Už mě to nezajímá.“

John si odfrkne.

„Nechal jsem to být.“

John čeká na melodrama. Opustil jsem všechno, co jsem miloval. Ale nic takového se neozve, tak Sherlock mlčí další minutu, jenže John už má dost starostlivého vyptávání.

„Co jsi to se sebou kurva udělal?“

„Následoval jsem tě,“ řekne Sherlock. Jeho hlas je ochraptělý. „Šel bys za mnou i do pekla. Teď byla řada na mně, abych šel za tebou.“

John přemýšlí o vyjící prázdnotě, ve které trávil poslední dva roky. Je to peklo. Nepřál by to nikomu, ani Sherlockovi ne.

Jsi idiot.

Ta odpověď je automatická, stejně jako hodnocení Sherlockova stavu, ale neřekne ta slova nahlas.

„Zbyla mi nějaká omeleta,“ řekne místo toho.

Nechá tu bytost, zhroucenou na jeho podlaze, aby šla za ním. V kuchyni se zaměstná vyjmutím misky z úzkostlivě čisté lednice a ohřeje to v podobně čistoskvoucí mikrovlnce. Po tom, co zmáčkne Start, naplní sklenici vodou a postaví ji na kuchyňský stůl, ke kterému se belhá Sherlock.

„Vypij to.“

Očekává hádku. Místo toho se Sherlock usadí na židli, spolyká vodu na tři loky. Zatímco mikrovlnka hučí, John natáhne ruku a dotkne se hřbetem ruky Sherlockova čela, pak mu změří pulz na neodporujícím zápěstí.

„Nejsem nemocný.“

„To jsi vystudoval medicínu, zatímco jsi byl mrtvej?“

„Ne.“

„Tak drž hubu.“

Kupodivu Sherlock sklapne. John pokračuje v analýze. Je zima, takže v Londýně je každý pobledlý, ale Sherlock je víc než to, je nezdravě bledý. Žádná horečka, stabilních osmdesát pět úderů za minutu, dýchání pomalé, ale oboje v mezích normálu. John bezpečně ví, že zdraví jedinci neumírají na zlomené srdce, ale umírají na vyhladovění a dehydrataci. Znovu naplní sklenici, postaví talíř na stůl před Sherlocka. Nesedne si.

Sherlock mechanicky jí to, co má před sebou. Každá tři sousta zapíjí čím dál větším množstvím vody. John ho v půli jídla zastaví. „To je víc, než co jsem tě kdy u jednotlivého jídla viděl sníst.“

Sherlock se podívá na talíř, na stůl, na linku, pak svůj pohled zaměří kousek od Johnova levého oka. John ukáže k talíři. Jen si posluž.

Sherlock sní ještě kousek, pak odloží vidličku na talíř. „Děkuji.“

John odnese talíř a sklenici. Seškrábne zbytky do koše, umyje nádobí.

Když se otočí, Sherlock stojí vedle židle. Je to neobvyklé, přímo znepokojující vidět panovačného Sherlocka uhýbat pohledem.

„Díky, že jsem tě mohl vidět.“

„Prosím,“ řekne John. „A teď už jdi.“

Nepatrné trhnutí. „Můžu tě znovu vidět?“

Jeho hlas je tichý, tak tichý, jako by očekával odmítnutí, ale přesto se musel zeptat. Možná vážně musel.

John na jeho prosbu neodpověděl a je si toho vědom.

Pravdou je, že neví, jestli má chuť Sherlocka znovu vidět. Prostě neví. Sherlock není mrtvý. Něco si udělal, a tenhle Sherlock, který se vrátil a pronesl, že smrt byla skvělé dobrodružství, by se neobtěžoval s tím, aby se kvůli Johnovi změnil v takovouhle trosku. Muž před ním není schopný lhát. Nebo manipulovat.

Aspoň teď.

Sherlock byl mrtvý přes dva roky a vrátil se nezměněný. Čtyři měsíce naživu a je na hadry. Takže, co to udělal a proč?

Když mě zklameš jednou, hanba na tebe. Když mě zklameš podruhé, hanba na mě.

Změří mu teplotu.

Zavedou pravidla. John je stanoví. Sherlock musí přicházet za ním. Nebude vídat Sherlocka nikde, kde by měli společné vzpomínky. Žádná místa činu, žádné náhlé výlety do márnice nebo do lékárny, žádné dlouhé noci, skrčení za popelnicemi nebo v opuštěných budovách, žádný John následující Sherlocka kamkoliv. Bude Sherlocka vídat, jako vídá kohokoli, kdo je jen běžný známý: nepravidelně, na neutrální půdě.

„Ano. Pošli mi zprávu.“

„Dáš mi svoje číslo?“

Lži? Už tak brzo?

Zahltí ho hněv, černá spirála roztřepených ostnů ostrých jako břitva, John udeří na Sherlocka jako obuškem.

„Kurvafix, Sherlocku! Zjistil sis ho u Mycrofta, sotva jsem si koupil nový mobil!“

Sherlockovy oči se rozšíří, chytí se opěrky kuchyňské židle. „To jsem neudělal. Já -“

„Poslal jsi za mnou Mycrofta, aby do mě hučel!“

„Nevěděl jsem, že s tebou Mycroft něco domlouval, dokud mi neřekl, že jsi souhlasil s tím mě vidět. Takové chování okamžitě přestane.“

Johnova ústa se slyšitelně zavřou.

Poprvé za celý jejich vztah Sherlock Holmes respektoval nějaké hranice.

John natáhne ruku. Sherlock sáhne do kabátu a vytáhne mobil, pak, jako by si uvědomil, že bude lepší se kvůli Johnově rozpoložení nijak nepřibližovat, ho položí na stůl mezi ně. John ho popadne z laminátového povrchu a listuje Sherlockovými kontakty. Vážně tam není žádný John Watson, i když by ho mohl Sherlock vymazat před tím, než vystoupal schody, nebo schovat jeho číslo pod jiné jméno.

John si odmítá potřást rukou s paranoiou, prostě zadá svoje jméno, své nové číslo.

„Napiš mi,“ zopakuje, hlas klidný, a položí mobil na stůl.

Sherlock nepokouší své štěstí. Nezeptá se, jestli mu je odpuštěno. Neptá se, kdy může přijít. Zvedne mobil, naposled poděkuje. Pak odejde.

**

Sherlock se usadí do jemné kůže zadního sedadla Mycroftova auta a zkříží ruce na břiše. Měsíce malých porcí jídla, příliš mnoho spánku a emocionální bouře ho udělaly zmateným, pomalým, hloupým. Mysli, vynadal si. Pozoruj. Co jsi viděl?

John pořád zuří. Náhlost jeho vzteku, jeho přesvědčení, že mu Sherlock lže, Sherlocka zasáhla silou parní lokomotivy. A to Johna pouze požádal o telefonní číslo. John reagoval, jako by ho samotný Bůh pověřil vykonáním Armagedonu. John by Sherlockovi nevěřil ani nos mezi očima, a tentokrát si budou psát zprávy proto, že John topreferuje.

To prosté jídlo nebylo odpuštění. John by poskytl jídlo, přístřeší a lékařskou péči i teroristovi, a pak, kdyby mu to bylo nařízeno, by tu osobu připoutal na lůžko a poslal do krematoria. To si o Johnu Watsonovi zapamatuj.

Nicméně napíše Mycroftovi.

Dekuji ti. SH

Neni zac. Vse v poradku? MH

Ne. SH

Ach. MH

Dovolil mi znovu ho videt. SH

Sherlock už je skoro zpět u sebe v bytě, když jeho mobil znovu zavibruje.

Je to zacatek. MH

 

**

INFO o povídce

DALŠÍ

Reklamy

10 komentářů Přidejte váš

  1. Radka napsal:

    Aaaa mne to bolí i za Sherlocka, neříkej, že budou kytičky romantika atd… to budu brečet jako malá želvička… no nádhera, po víkendu na chatě s rodinkou (ještě, že už jsem doma v Praze a můžu číst :D) byl tohle balzám na nervíky, ale je fakt, že mi je to spíš ještě víc pocuchalo 🙂 Překlad jako vždy precizní! Jsem zvědavá jak se to bude dál vyvíjet, Mycroft se do toho konečně vložil!!!

    1. miamam napsal:

      kytičky ti vážně slibovat nebudu, vzhledem k celkové povaze povídky by to snad ani nešlo… 😀 Ale nehodlám se pachtit s překladem něčeho, co neskončí dobře, takže… tak. 🙂 p.s. taky jsem si díky Mycroftovi dost oddechla…

  2. Liss napsal:

    Konečně Mycroft sestoupil mezi (pro něj) obyčejné, citově založené lidi. A dokonce i on sám vypadá na to, že se v jeho ledovém srdci nějaké city probouraly na povrch. A v Sherlockovi se jeho city také odrazily. Odrazilo se v něm (pro něj) neočekávané razantní a hodně drsné Johnovo odmítnutí. Takhle člověka nezničí drogy, ale neopětovaná láska. Snad je to opravdu nový začátek.
    P.S. Pobavila mě zmínka o vydrách a času a prostoru :))

  3. Katy napsal:

    Láme mi to srdce. Vidět – fajn, číst o tom – Sherlock klečící na kolenou, zoufalý, troska… Všechno se ve mně svíralo. A zároveň jsem musela chápat Johnův přístup a pohled na celou situaci. Být v jeho kůži… Asi bych nemohla jinak. Alespoň že ten věčně všetečný Mycroft tentokrát trochu přispěl k dobru 🙂 A svatá pravda: Je to začátek
    Tumbs up 🙂

  4. Yuki-chan napsal:

    Ach… že by nějaké pozitivní vyhlídky na lepší časy? Pokud to Sherlock zase nepo*… určitě spolu zase budou, jen to chce čas a John se s tím vším musí nějak vyrovnat… ta bolest, která mu byla způsobena, jen tak nezmizí..

  5. PharLap napsal:

    Tak tohle bylo úchvatné! Sherlock mě začíná čím dál víc dostávat na kolena (haha :D) svým chováním. Konečně si záčíná věci uvědomovat (taky že bylo načase) a nebrat všechny city jako nadbytečnou součást života. Snad si to neuvědomil až příliš pozdě…
    Moc a moc děkuju :*

    P.S. Co mám s vámi dělat? Tolik jste mě navnadili těmito struhujícími kousky, že jsem taky začala psát. Konečně jsem své básnické „střevo“ probudila z hybernace, a nutím ho k pilné práci 😀 hehe 😀

    1. miamam napsal:

      No a kde to svoje básnické střevo ventiluješ? 🙂 Je fajn, že jsme tady tak inspirativní, bude nás víc, hohoho 😛

  6. katka napsal:

    jsem slabá povaha která by už teď Sherlockovi odpustila ale chápu že John musí pomalu bylo mu moc ublíženo ale věřím že jednou budou zase spolu bez nějakých výčitek

  7. leylon napsal:

    Ach… Konecne nadej na nove zaciatky. Sakramentsky tazke, pretoze su bez kuska dovery s rozzurenym Johnom a Sherlockom -znicenim-psychopatom-ktory-je-teraz-zniceny-aj-telesne (no pani, to som necakala). Dakujem

  8. Dargleew napsal:

    Ach!! Konečně nějaké vyhlídky na novou lepší cestu budoucností, upřímně už mě začalo unavovat číst neuhýbající depresi 😀 takže tato kapitolka příjemně pohladila po duši 🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s