Ještě jednou a s citem: 2. kapitola

Druhá kapitola povídky Ještě jednou a s citem 😀

Čeká nás spousta srandy, nějaké ty vypjatější okamžiky, ale především nezapomenutelné setkání s Johnovými rodiči. A Sherlock vás všechny ještě překvapí… Jen ten John se pořád nemůže rozhodnout, jestli je to vlastně dobře nebo špatně.

A dál – dál si to budete muset přečíst 🙂

Všem vám moc děkuji za komentáře u předchozí kapitoly – jste skvělí! A taky něco jako poklona vám, kteří jste se zúčastnili Johnlock srazu, byl to pro mě úžasný zážitek a opravdu ráda jsem vás poznala 🙂 Takže tohle je pro vás…

 

Katy

Pozn. Vzhledem k tomu, že některé věci z angličtiny do češtiny prostě přeložit nejdou (například vtipy), musela jsem jejich znění upravit a přizpůsobit našemu jazyku, abyste z toho taky něco měli 😀

Kapitola 2.

 

 

„Jak bys popsal náš sexuální život?“

John si stiskl kořen nosu. „Naposledy, Sherlocku. Moji rodiče se nás na to ptát nebudou.“

„A jsi si tím jistý?“

„Ano,“ odpověděl John tak, že to vyznělo spíš jako nadávka.

Sherlock se tím nenechal odradit.

„Připadá mi divné, že se o to nebudou zajímat.“

John se několik minut snažil procedit odpověď skrz zuby, než ze sebe nakonec dostal ubohé: „Proč?“

„Protože moje rodina by se o to zajímala,“ prohlásil Sherlock s takovou samozřejmostí, že na něj John zůstal chvíli hledět.

Ale potom si vzpomněl na Mycrofta a ke své vlastní hrůze zjistil, že vlastně ani není moc překvapený. Mycroft by se o jejich sexuální život na sto procent zajímal. Kdyby tedy nějaký měli, což samozřejmě neměli… Ježíši Kriste, jak se k tomuhle vlastně dostal?

V zájmu zachování svého duševního zdraví se John rozhodl přemýšlet o jiných věcech. Brzy bohužel zjistil, že i přes veškerou svou snahu se mu myšlenky neustále stáčí k jeho současným problémům. Většinu předchozího týdne strávil tím, že Sherlocka připravoval na setkání se svými rodiči – i když mu občas připadalo, že je to přesně naopak.

Otázka ohledně jejich sexuálního života byla jen jednou z mnoha. Sherlock mu totiž položil celou řadu podobně stupidních dotazů, jak se připravoval na svou roli jako Johnova perfektního partnera. Rozhodli se používat označení ‚partner‘, protože to Johnovi připadalo nejmíň nepříjemné.

Sherlockovy otázky mu to ale bohatě vynahradily.

Pohybovaly se od světských (‚Kam si myslíš, že náš vztah směřuje?‘) až po naprosto výstřední (‚Jak přesně vypadají tvoje genitálie?‘). John začal uvažovat, jestli by bylo vážně tak hrozné nechat svou matku, aby ho seznámila s Bahňákem Mary nebo jakoukoliv jinou dívkou, kterou by se jí podařilo sehnat.

Nemluvě o tom, že John netušil, jestli jim vydrží počasí. Jeho rodiče žili na venkově, což byl jeden z mnoha důvodů, proč se s nimi vídal tak málo. Cestovat k té staré usedlosti bylo víc než jen trochu nepohodlné a počasí tam bylo opravdu hrozné. Tak hrozné, že John věděl, že pokud nebudou dostatečně přesvědčiví, přinutí je tam jeho matka zůstat přes noc.

Už jen to pomyšlení Johna naplňovalo hrůzou, kterou by podle něj někdo s ‚pevnými nervy‘ vůbec neměl cítit. To proto se nemohl dočkat, až se tam dostanou a budou mít celé tohle divadýlko za sebou. Tak rychle, jak je to jen možné.                                                                                                                                                                                                                                                                                                   Jeho rada Sherlockovi byla celkem prostá – buď sám sebou, ale nechovej se jako ty.

Jinými slovy nechtěl, aby Sherlock předváděl nějaké velké divadelní číslo, tak jako to dělal svědkům a podezřelým, když po nich chtěl odpovědi. Ale zároveň nechtěl, aby byl Sherlock k jeho rodičům nepříjemný, sarkastický nebo dokonce vyloženě hrubý.

Když to před ním John zmiňoval, věnoval mu Sherlock pohled, před kterým by se většina lidí radši rychle klidila z cesty. Většina.

„Nedívej se na mě tak. Víš, že nejsi zrovna neviňátko.“

„Neviňátko?“ zopakoval Sherlock, jako by to bylo cizí slovo. John si nemohl pomoct a začal se smát.

„Hele, to je ono – přesně takový bys měl být. Je to docela… roztomilé.“

„To, že tě shledávám idiotem, ti připadá roztomilé?“

„Je to roztomilé, když se při tom tváříš takhle,“ šklebil se dál John. „Podívej, já vím, že umíš být charismatický, tak to prostě… zkus. Nebo ještě líp – snaž se moc nemluvit. Vlastně, čím míň toho řekneš, tím líp.“

Na chvíli měl John strach, jestli tou poznámkou neranil Sherlockovy city, ale ten se jako obvykle tvářil lhostejně. Přesto se John přistihl, jak dodává:

„Navíc, nejspíš ani nebudeš mít šanci cokoli říct, jakmile se s mou matkou setkáš. Ona je… celkem upovídaná.“

John přemýšlel, jestli Sherlock ví, jak moc velký to byl eufemismus. No, jestli ne, stejně to už brzy zjistí.

Vyrazili v pátek časně zrána a zatím šlo všechno přesně podle plánu. Obloha sice vypadala trochu zamračeně, ale nebyla ani zdaleka tak hrozivá, jak tvrdila předpověď počasí. A až na několik krátkých zdržení a zastávek – z nichž většina byla Sherlockova vina – si vedli vážně dobře. Nejdřív se sice museli stavit v Bart’s a připomenout Molly, že má nechat nějaký konzervovaný žlučník správně skladovaný. A potom chtěl Sherlock z nějakého neznámého důvodu zaběhnout do Tesca. Proč, to Johnovi odmítal prozradit.

Skoro to vypadalo, jakoby je tam Sherlock úmyslně zdržoval.

Přes to všechno se nakonec ocitli u domu Johnových rodičů poměrně brzy, a byl to John, kdo se k hlavním dveřím přibližoval s hrdlem staženým úzkostí.

Sherlock se na něj zadíval.

„Uklidni se,“ řekl mu tiše.

„No jasně, uklidni se,“ zamumlal si John pod vousy, ale pak si odkašlal a natáhl ruku, aby zaklepal na dveře. Jeho klouby se ani nestačily dotknout dřeva předtím, než se dveře rozlétly a na prahu se objevila Emma Watsonová.

Byla to malá, temperamentní žena se stejnýma očima, jako byly ty Johnovy. V okamžiku, kdy je oba spatřila, se z jejích rtů vydral nesrozumitelný zvuk, který by se dal popsat jedině jako šťastný:

„Konečně jste tady! Oba dva! Ach můj bože, tak jsem se přece jen dočkala! To čekání bylo opravdu strašné! Ach Johne, můj Johne, dítě moje – nech mě, ať si tě pořádně prohlédnu!“

Vzala Johnovu tvář do dlaní a pak ho chytila za paže a přitáhla si ho k sobě do drtivého objetí. Políbila ho na obě tváře a potom se s povzdechem odtáhla.

„Je to už věčnost! Když jsem tě viděla naposledy, chystal ses odjet Bůh ví kam a bylo to pro mě opravdu strašné! A pro tvého otce! Pro nás oba! Byli jsme na tebe pyšní, to ano, ano, pořád jsme na tebe pyšní, ale, ach můj Bože, měla jsem o tebe takový strach! A potom ses vrátil zpátky a měla jsem možnost s tebou mluvit jen několikrát po telefonu, takže když tě tu teď vidím, je to prostě… Prostě… Jsem tak –“

Její slova se změnila v sled přiškrcených zvuků, jak se na něj paní Watsonová rozčílila ještě víc, než předtím. John si byl jistý, že se rozpaky a ponížením musí červenat od hlavy až k patě. Už teď mu bylo jasné, že na tohle ho Sherlock nenechá nikdy zapomenout, a to ještě ani nepřišel večer. Přál si, aby se pod ním země otevřela a celého ho spolkla.

S vědomím, že tohle jeho přání nikdy vyslyšeno nebude, se alespoň rozhodl snažit předstírat, že tam Sherlock vůbec není.

Což mu jeho matka samozřejmě překazila, když ho pustila a obrátila svou pozornost právě k osobě, kterou se John snažil ze všech sil ignorovat.

„A ty musíš být Sherlock!“ vykřikla.

„Těší mě, paní Watsonová,“ odpověděl a lehce přikývl.

„Ach, jen se na sebe podívej! Jsi tak vysoký! A ty lícní kosti, ty oči, a ty tvoje vlasy – všechny ty rozcuchané tmavé kudrny – a jsi vážně pohledný, víš, opravdu moc. Jako nějaký Byronský hrdina! Vlastně teď čtu jeden román ‚Okouzlit vévodkyni‘ a vzhled té hlavní mužské postavy popisuje autor velmi podobně jako –“

„Mami,“ přerušil ji zoufale John. „Kde je táta?“

„Hmm? Tvůj otec? Řekla bych, že je vzadu. Už celé dny něco kutí na zahradě v kůlně. Pořád si musí s něčím hrát. Ale jestli chceš znát můj názor, myslím si, že tam kouří dýmku.“

John se zamračil.

„Myslel jsem, že přestal.“

„To by měl, ale víš, jaký je. Návyková osobnost. To je rodinná vlastnost Watsonových. Ale proč stojíme ještě pořád venku? Pojďte dál, pojďte dál!“ začala je zvát dovnitř.

John ji následoval. Nemohl si pomoct, ale při vstupu dovnitř ucítil v hrudi bodnutí stesku po domově. Nic se tady nezměnilo. Dům měl stále své staré kouzlo – tapety v obývacím pokoji byly natřené slunečně žlutou barvou, přes opěradlo pohovky ležela přehozená jedna z babiččiných prošívaných dek a police byly přecpané knížkami. Televize puštěná na nízkou hlasitost tlumeně bzučela a tu a tam stály různé vázy, ve kterých byly stejně jako vždycky čerstvě nařezané květiny.

Z kuchyně se k nim linula teplá vůně – máslo a nějaký druh masa spolu s nezaměnitelným aroma dýmkového tabáku. Což mohlo znamenat jedině to, že byl jeho otec za rohem. Paní Watsonová to ucítila také a potřásla hlavou.

„Arthure! Jestli už jsi skončil s tím svým odporným zlozvykem, mohl by ses jít s chlapci přivítat!“

Arthur Watson se objevil v jejich zorném poli a jeho podoba s Johnem byla už na první pohled patrná – stejné uši, stejný nos – ale když promluvil, byl v jeho hlase slyšet drsný chrapot, který neodpovídal jeho jinak nenápadnému vzhledu.

„Díky bohu, že už jste tady, synu. Víš, že mě s ní nemůžeš nechávat samotného. Pořád jen mluví, mluví a mluví.“

Paní Watsonová ho praštila do ramene. „Přestaň! Co si o nás náš host pomyslí? Bude si myslet, že nemáme šťastný domov, bude si myslet, že mě nemiluješ, bude si myslet –“

„Bože pomoz mi, to víš, že tě miluju, Emmo,“ obrátil pan Watson oči v sloup a potom sjel Sherlocka pohledem odshora až dolů, než se obrátil k Johnovi.

„Takže… Tohle je tvůj kluk?“

John si při tom slově málem spolkl svůj vlastní jazyk, ale potom rychle zamumlal: „Ach, ano, partner…“

„Je docela vysoký. Vyšší, než ty. Líbí se ti vysocí?“

John odpověděl dalším zamumláním, které bylo takřka neslyšitelné. Ne, že by ho pan Watson poslouchal; jeho pozornost se obrátila zpátky na Sherlocka.

„Ale nevypadáš špatně – jsi docela pěkný.“

„Arthure, není pěkný! Je to muž! Říká se, že je pohledný!“ peskovala ho paní Watsonová a její manžel jen zavrtěl hlavou.

„Vždyť je to úplně to samé – pitomé slovíčkaření. To je důvod, proč jsem se učil chemii,“ obrátil se přímo na Sherlocka. „John říkal, že máš na chemii hlavu. Říkal, že jsi detektiv. To rád slyším – před tebou Johna přitahovali jen samí idioti.“

Paní Watsonová se hlasitě nadechla a John přimhouřil oči. Sherlockovy rty sebou škubly a bylo jasné, že se snaží ovládnout úsměv.

„Vážně?“

„Jo. Jejich jména si nepamatuju, pochop, ale všechny byly jedna jako druhá. Úplně pitomé. Ne, že bych byl sám o moc lepší, když vidím, že jsem vás ještě ani nepozdravil a nestihl vám potřást rukou.“ Natáhl ruku. „Arthur Watson, Johnův otec.“

Sherlock ho vzal za ruku a pevně ji stiskl. „Sherlock Holmes.“

„Máš rád vtipy, Sherlocku?“

„Tati,“ prosil John. Přitiskl si ruku na čelo a zavřel oči, protože to právě začínalo – nekonečná noční můra.

„Ale no tak, tenhle je dobrý. Slibuju.“

„Moc rád bych si ten vtip poslechl, pane Watsone,“ řekl Sherlock zdvořile a John vykulil oči tak, že mu málem vypadly z důlků. Sherlock, ze všech lidí na světě, si chce poslechnout jeden z trapných vtipů jeho otce… Neuvěřitelné…

Když se pan Watson hrdě nafoukl a zeptal se: „Víte, co je to ve skutečnosti Arabská guma?“, dokázal to John omluvit jen s vědomím, že Sherlock netušil, do čeho se pouštěl.

Nikdo neodpověděl a pan Watson do Johna šťouchl loktem. „No tak – nezkusíš to? Na to ani nemusíš být chemik.“

John jen zavrtěl hlavou a jeho otec se zasmál a sám si odpověděl: „Je to pánská ochrana Arabů.“

John si přál umřít.

Pan i paní Watsonovi se oba zasmáli a Sherlockovy rty sebou znovu začaly lehce škubat, když odpověděl:

„Víte, který prvek je skutečně iritující?“

Pan Watson zamyšleně naklonil hlavu na stranu.

„To nevím.“

„Iridium,“ prohlásil Sherlock s kamenným obličejem a pan Watson se začal znovu smát. Poplácal Sherlocka po rameni a John si uvědomil, že nejspíš skutečně umřel – nebo se dostal do nějaké jiné dimenze – protože Sherlock právě udělal vtip. Chemický vtip. Špatný chemický vtip, stejně jako jeho otec, který se kvůli tomu tvářil strašně nadšeně.

„Ten je dobrý! Budu si ho pamatovat!“ prohlásil.

Paní Watsonová potřásla hlavou.

„Měla bych jít zkontrolovat večeři. Udělala jsem vám něco k zakousnutí, abyste se mezitím mohli trochu občerstvit. Sedněte si k tomu stolu vedle pohovky. Je to jen pár věcí – sezamové placičky, toasty se sýrem, mango a krevetky na špejli, koláčky s avokádem, olivy nakládané v rozmarýnu, chlebíčky s uzeným lososem…“

John se na svou matku nevěřícně podíval.

„Pár věcí?“

Pokrčila rameny.

„Chtěla jsem, abyste si měli z čeho vybírat, to je všechno. K večeři jsem udělala skvělou pečeni – což je nejspíš dobře, jak to tak vidím. Vždyť ten tvůj chudák je jen kost a kůže! Upřímně, Johne, krmíš ho vůbec?“

„Mami –“ začal se John bránit, ale jeho otec mu skočil do řeči.

„Byla v té kuchyni od chvíle, kdy jsi řekl, že konečně přijedeš na návštěvu,“ zabručel. „Říkal jsem jí, aby toho nedělala tolik, ale víš, jaká je. Umí vařit tak, jako umí mluvit, a to už něco znamená. Doufám, že máte oba hlad.“

Paní Watsonová se obrátila a chystala se zamířit do kuchyně, když se Sherlock natáhl a dotkl se jejího lokte, aby ji zastavil. Otočila se na něj a Sherlock sáhl do svého kabátu a vytáhl z něj podlouhlý balíček.

„Pro vás, paní Watsonová.“

Vzala si ho od něj a po otevření se jí po tváři rozlil vřelý úsměv.

„Bože, to je od tebe tak milé! Podívej se, Arthure! Sherlock nám přinesl k večeři víno!“

John se na Sherlocka díval, jako by mu najednou narostla další hlava. Sherlock jeho rodičům koupil dárek? Byl ten muž nemocný? Očarovaný? Tohle se Sherlockovi vůbec nepodobalo. John dospěl k závěru, že se Sherlock odmítal řídit jeho radou a rozhodl se hrát dnes večer nějaké divadýlko.

Když paní Watsonová nadšeně oznámila, že dá láhev vychladit a pan Watson zamířil k jednohubkám ležícím na stolku vedle pohovky, přitáhl si John Sherlocka blíž k sobě. Ztlumil hlas a obviňujícím tónem zašeptal:

„Víno?“

Sherlock se trochu zamračil. „Problém?“

„Ano!“ vyštěkl John, ale pak se trochu uvolnil a povzdechl si. „Ne, vlastně ne, vážně, jen… Nečekal jsem to. Kdy jsi vůbec –?“ zarazil se a pak si sám odpověděl. „To kvůli tomu jsi šel do Tesca?“

„Johne?“ ozval se pan Watson. John se otočil a jeho otec na něj mávl, aby se k němu připojil.

John si olízl rty; chtěl si se Sherlockem ještě promluvit a zjistit, co přesně má za lubem, ale uvědomil si, že teď na to není ta nejvhodnější chvíle. Posadil se na pohovku vedle svého otce a starší Watson se svým synem začal okamžitě rozebírat nejnovější sportovní události. Potom pokračoval novinkami v politice a dřív, než si to John uvědomil, se jeho myšlenky soustředily na úplně jiné věci.

Co se týkalo Sherlocka, byl spokojený, když se jako tichý divák mohl jen tak potulovat po domě. John ho teď znovu několikrát zahlédl – listoval knihou, kterou někde našel, nebo si prohlížel rodinné fotografie. A přestože to bylo trochu rozptylující, nijak zvlášť to Johnovu pozornost od jeho otce neodvádělo.

Aby pravdu řekl, čím víc se svým otcem mluvil, tím víc si John uvědomoval, jak moc mu chyběl. Vlastně skoro celá jeho rodina. I když s Harry nikdy moc dobře nevycházel, vzpomínal si, jak s oběma svými rodiči zažíval podobné chvíle vzájemné blízkosti. Jen to občas bylo… příliš intenzivní. Navzdory tomu, jak to teď mohlo vypadat, v žádném případě nebyli nikdy dokonalá rodina. John si pamatoval hádky a hořkost a nešťastné chvíle, ale potom tu bylo také tohle – příjemné rozhovory, dobré jídlo a lehký humor. Přestože se ten humor občas objevil v podobě hodně špatných chemických vtipů.

Pan Watson si odkašlal.

„Jsem opravdu rád, že jste nás přijeli navštívit, Johne.“

John sklonil hlavu. „Ach. Já taky, tati.“

„A ten tvůj přítel vypadá… docela dobře.“

„Oh, aha. Ehm. Ano. Fajn.“

„Možná to skončí tak, že tady budete muset zůstat přes noc,“ zatahal se pan Watson nepřítomně za ucho. „Ve zprávách varovali, že by mohly být záplavy a tak podobně; reportéři říkali, že to nebude mít daleko ke kalamitě.“

„Do té doby už budeme pryč,“ ujistil ho John. Už jen při té myšlence mu vzadu na krku vyrazil studený pot.

Jeho otec se ale zatvářil zamyšleně.

„No… Kdybyste museli zůstat, já jen, že by to…“ Znovu si odkašlal a vyhnul se pohledu do Johnových očí. „Tvojí matce by to nevadilo, to je vše.“

John polkl a nebyl si jistý, jak by měl odpovědět. Najednou si všiml něčeho poměrně zneklidňujícího.

„Kde je Sherlock?“

Pan Watson jen pokrčil rameny a John vstal. Vešel do kuchyně, kde našel Sherlocka, jak mluví s jeho matkou. Ruku měla položenou přes pusu a třásla se. John se na okamžik obával nejhoršího, ale v tu chvíli se na něj jeho matka podívala, oči měla skelné a v obličeji byla červená a on si uvědomil, že se… smála.

Nebo přesněji řečeno, zadržovala téměř nekontrolovatelné množství smíchu. Když ho uviděla, začala se dusit. Vzdala to, a ze rtů jí unikla zvláštní směs nesmyslných slov, lapání po dechu a smíchu: „… zločinci… výbušniny… sušenky…“

Při tom posledním slově se přestala ovládat úplně a rozesmála se tak hlasitě, že tím pana Watsona přilákala do kuchyně.

Nemohl si pomoct a při pohledu na ni se uchechtl. „Co je tady k smíchu?“

„Já nevím,“ odpověděl John a neodtrhl pohled od Sherlocka, který vypadal stejně klidně a vyrovnaně jako vždycky.

Paní Watsonová mávla rukou a snažila se to vysvětlit, ale opět ze sebe nedokázala dostat víc než jen úryvky.

„Sherlock… příběh… o zločincích, které chytil a… vybuchujících sušenkách!“ Ukázalo se, že to poslední na ni znovu bylo příliš mnoho a musela se chytit jednoho z pultů, aby si mohla otřít slzy, které jí při tom téměř hysterickém smíchu vytryskly.

Když se jí konečně podařilo uklidnit, zhluboka se nadechla a povzdechla si.

„Bože můj! To bylo dobré!“ Obrátila svou pozornost zpátky k vaření, mávla na ně rukou a podařilo se jí vyslovit: „Večeře je hotová. Běžte si už sednout… Bože, nemůžu popadnout dech! Nemůžu ani mluvit!“

Pan Watson pozvedl obočí. „Nemůžeš mluvit?“

Dokázala jen přikývnout a pan Watson si Johna přitáhl blíž a zašeptal mu do ucha:

„Beru to zpět – tvůj přítel není dobrý, je zatraceně skvělý. Dokázat připravit tvou matku o řeč? Toho chlapa chci za zetě!“

Johnovi se při tom návrhu rozšířily oči a pan Watson ho vesele poplácal po zádech. „Tak pojď. Jdeme do jídelny.“

John a pan Watson vešli do jídelny a teprve když se posadili, si John uvědomil, že je Sherlock nenásledoval.

O chvíli později se objevil ve dveřích spolu s paní Watsonovou a pomáhal jí nést jídlo.  John byl opět úplně paf.

Co si Sherlock sakra myslí, že dělá?

Naproti tomu paní Watsonová přímo zářila štěstím a široce se na Sherlocka usmála.

„To je od tebe tak milé, že jsi mi s tím pomohl, drahoušku.“

„Žádný problém,“ ujistil ji Sherlock.

John měl chuť se ho zeptat, jak to, že to není žádný problém, když pro něj bylo evidentně příliš náročné udělat něco tak jednoduchého, jako vytáhnout telefon ze své vlastní kapsy. Proboha, vždyť ten člověk byl k jeho matce nápomocnější, než k Johnovi samotnému za celou tu dobu, co se znali!

Ale když o tom tak přemýšlel, celá tahle situace byla bizarní. Vyměňování vtipů s jeho otcem a rozesmát jeho matku až k slzám?

Ano, John potřeboval, aby Sherlock hrál roli jeho partnera, ale to musel být tak… dokonalý?

Všichni se konečně posadili ke stolu a dali se do jídla. Panovalo mezi nimi přátelské ticho a vlastně to bylo docela příjemné. Až do chvíle, než to jeho matka (které se konečně podařilo chytit dech) přerušila nejen tím, že začala mluvit, ale vypočítavě se zeptala:

„Tak, Sherlocku… Řekni nám něco o sobě.“

 

**

INFO o povídce

DALŠÍ

Reklamy

35 komentářů Přidejte váš

  1. Ljena napsal:

    Upřímně se nemůžu zbavit dojmu, že si Sherlock na nic nehrál. Alespoň ne s Johnovou matkou. Úplně ho vidím, jako takového mamánka :3

    1. Katy napsal:

      😀 Děkuju… Sakra, ale já ti na to nemůžu nic říct 🙂

  2. Katy napsal:

    Děkuju 😀 No… ono je zdraví fyzické a pak je taky zdraví duševní, že? 😀 😛

  3. kamivon napsal:

    taková normální rodinka 😀 a Sherlock taaaak krásně zapadl 😀 . Jen aby John tu návštěvu ve zdraví přežil 😀
    nádhera

  4. Liss napsal:

    ,,Čím bych jen začal … Jsem vysoce funkční sociopat, vyrůstající se starším bratrem, který měl komplex moci a nyní ovládá celou Británii. Mou největší vášní jsou mrtvoly, střílení do zdi, a terorizování vašeho syna, kterého miluju od chvíle, kdy kvůli mě zabil najatého vraha a jsem rád, že přišel s tímhle stupidním nápadem sehrát jeho partnera, protože jinak bych se asi nikdy nevyjádřil. A teď dovolte ať si ho odvedu do nějakého pokoje a vrhnu se na něj jako ta povodeň, která se sem žene.“ Bude to pokračovat nějak takto? Protože v to opravdu doufám! 😀 Moc hezké, Sherlock jako milý, krásný a vtipný přítel … Jaké tchýni by se takový zeťák nelíbil? :))

    1. Katy napsal:

      Ježíš to je perfektní 😀 😀 Děkuju 🙂 Hehe, vystihla jsi to docela přesně… A ani v předvídání na tom nejsi tak úplně špatně… Ale nech se překvapit 😉

  5. Verca napsal:

    Opět naprosto parádní, pěkně jsem se nasmála 😀 Jsem neskutečně zvědavá, co se bude dít dál, cimpak nás Sherlock ještě šokuje 😀 Zatím byl naprosto k sežrání!!!! Bravo za výběr povídky, tohle se vážně povedlo 🙂 Díky a krásný den přeji, Verča 🙂 ❤

    1. Katy napsal:

      😀 Děkuju. Taky jsem se smála. A Sherlock ještě překvapí… Vždyť jsme teprve na začátku 😉

  6. mimi napsal:

    Zlatko, táto druhá kapitola je Božia, fakt som sa pobavila, Johnovi rodičia sú “ k zulíbání“ a klobúk dolu ako si sa pohrala s vtipmi, veľmi dobre si to vystihla. Výborne preložené a už sa teším na ďalšiu kapitolu 🙂

    PS. Ďakujem za včerajší pokec 🙂

    1. Katy napsal:

      Děkuju! 🙂 Jsem ráda, že se líbí
      PS. Taky ďakujem 😉

  7. Radka napsal:

    Jak přesně vypadají tvoje genitálie? Pane Bože, to neee. Přesně vidím Sherlocka s tím jeho nehnuanibrvou výrazem a hrnečkem čaje v ruce, když se Johna na to ptal 😀 😀 😀 Perfektní, doufám, že větší část povídky se bude pohybovat na takovéto veselé a humorné vlně 🙂 Díky moooc!!!!

    1. Katy napsal:

      Teď jsem si ten výraz taky představila… Oh, John to nemá snadné 😀 Děkuju 😉

  8. Kayla napsal:

    Faaaaaaaaaak supeeeeeeeer :DDD To ako Johnov otec povedal, že by chcel Sherlocka za zaťa úplne zabil. Som si predstavila Johnov výraz 😀 A dúfam, že sa im pokazí počasie, nech si to John vyžere (rodičom by takto klamať nemal :D)

    1. Katy napsal:

      😀 Děkuju. Teď už se usmívám jak sluníčko. Vaše komenty jsou k nezaplacení! 🙂
      A k počasí… No, nech se překvapit, ale neboj – tak brzy by to skončit nemohlo 😉

  9. helsl napsal:

    Tohle by opravdu ještě mohla být psina. Sherlock dovede být okouzlující, když chce, a jistě mu nedá práci získat si Johnovy rodiče tak, že nejspíš začnou plánovat svatbu. Přitom, jak Sherlock miluje hry, by se do toho mohl ochotně zapojit a s Johnem to praští. Být tak muška jenom zlatá, usadit se na stropě a přihlížet – to by bylo něco!
    Chemické vtipy mě pobavily, budou další?

    1. Katy napsal:

      Děkuju 😀 No, svadba by byl rozhodně zajímavý zážitek… Ale netřeba na ty dva spěchat 😀 Nebo to s Johnem opravdu praští 😀 Chudák se cítí jak Alenka v říši divů

  10. Thea napsal:

    tuhle povídku jsem si opravdu zamilovala a jsem nadšená, žes ji začala překládat. moc se těším na další díly. paní Watsonová je úžasná a taťka Watson stojí taky za to 🙂 díky za skvělou pohdku na dobrou noc

    1. Katy napsal:

      Děkuju!!! Jsem hrozně ráda, že se ti to v mém podání líbí :3 😉

  11. katka napsal:

    Teď už si John bude muset Sherlocka vzít ať chce nebo né , tak skvělou partii nemůže odmítnout

    1. Katy napsal:

      Hele to mě nenapadlo 😀 Dobrý 😀

  12. tes napsal:

    Teď se vážně divím, že John nepopadl Sherlocka nezačal s ním mávat a křičet: Kdo jsi a co jsi udělal se Sherlockem! Protože on je jako by ho v tom Tescu vyměnili 😀 Tiše doufám, že se nám Johník do něj zamiluje. A společná noc u rodičů… Safra já chci do první řady 😀

    1. Katy napsal:

      😀 Děkuju. Nie, v Tescu Sherlocka nevyměnili. Stále se jedná o jeho plnou a multifunkční verzi… Ale sranda ještě bude, neboj 😉

  13. PharLap napsal:

    Tak tohle bylo uzasny! Zase se hihnam jako idiot 😀 Tohle mi rozzarilo muj pochmurny den (co ma taky jeden delat, kdyz je nemocny…). Pani Watsonova je uzasne ukecana zenska, a pan Watson se zda vazne charismaticky (po kom to John asi ma…). No a Sherlock je absolutne bez komentare! Nemuzu se dockat pokracovani! Vazne si myslis, ze je mozne prezit do dalsi kapitoly? Myslim, ze do te doby okousu ctecku… 😀
    Dekuju :*

    1. Katy napsal:

      Děkuju! 😀 😀 Jo, Johnovi rodiče jsou skvělí. U Watsonů se jeden evidentně nenudí… I když přítele bych si k nim asi nepřivedla 😛
      Jsem ráda, že se líbilo 😉

  14. Kayla napsal:

    U mňa máš hlbokú poklonu a to nielen za preklad ďalšej ako inak skvelej časti ale aj za preklad tých vtipov. Myslím, že si ich preložila super 😁 Som zvedavá na Sherlockovu odpoveď a dúfam, že sa im pokazí počasie 😍 (nech si to John vyžerie 😈 – rodičom sa klamať nemá)

    1. Katy napsal:

      Usmívám se jako šílenec, vaše komentáře jsou k nezaplacení… No, ano, věřím, že si to John „vyžerie“ ako si právě řekla 😀

  15. Little Britophile napsal:

    To je tak božííííííí! Naprosto bombastické!
    Svíjím se smíchy. Jako bych se na tu scénu dívala přímo před sebou. Odpověď na poslední otázku jistě manžele Watsonovi zaskočí, ale o to se víc těším na další díl!
    Skvěle přeloženo Katy, máš můj obdiv a potlesk ve stoje! 🙂

    1. Katy napsal:

      Děkuju!!!! Strašně moc 😀 Doufám, že se bude líbit i nadále… 😉

  16. Leylon napsal:

    ach, bože môj 😀 nádherný preklad, zasmiala som sa tak, ako už dlho nie – čo mi v týchto extrémne depresívnych dňoch padlo neskutočne zadobre – Sherlock je ako vymenený. John sa poriadne PORIADNE diví, ale nedochádza mu, že to Sherlock v podstate robí kvôli nemu? Snaží sa byť čo najdokonalejší, aj keď by tú rolu mohol len tak odbiť a i tak by od Johna dostal to, čo mu sľúbil… Tá posledná veta je však klinec do rakvy 😀

    Ako počúvam, parádne ste sa na stretnutí zabavili – som veľmi rada, že to dopadlo dobre, my Johnlockerky musíme držať pokope 🙂 snáď sa s vami niekedy stretnem aj ja… nemohol by niekto dať do skupiny na FB nejakú tú spoločnú fotku? Rada by som sa pokochala 😀

    1. miamam napsal:

      Ley, však ona tam ta fotka je, na stránce té události… 😉

    2. Katy napsal:

      Děkuju 😀 Fotka je, jak psala miamam, na fb stránce založené právě kvůli srazu…
      Jsem ráda, že se kapitola líbila 😀 No, Sherlock má i své vedlejší motivace, ale John svého, najednou dokonalého přítele, nemůže nějak skousnout 😀 Však ono mu to časem dojde… 😉

  17. Yuki-chan napsal:

    *brečí smíchem* Mimo to, že jsem málem vyprskla horkou čokoládu na monitor, nezvládala své výbuchy smíchu a byla slyšet přes celou třídu, protože ještě trčím ve škole, tak tohle bylo něco neuvěřitelného! 😀
    Vtípky úžasné, nápomocného Sherlocka bych chtěla vidět bez jeho obvyklého sarkasmu a povyšování naživo… a paní Watsonová bude pěkně záludná ženuška…
    „Tak, Sherly. Řekni nám něco o sobě.“ 🙂
    Chci vědět odpověď! 😉

    1. Katy napsal:

      Děkuju 😀 Taky se směju… (ještě že ve škole už nejsem 😀 )
      Ale ano, s paní Watsonovou si ještě užiješ… Zbožňuju ji 😛

  18. Hanka napsal:

    Poslední věta se dá vyjádřit jen velkým OOPS. Bože! Já se tak těším na další část. Děkuji za skvělý překlad, jen tak dál. 🙂 😀

    1. Katy napsal:

      Děkuju!! 😀 😀 Moc.

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s