Na Hraně: 7. část 2/2

Huh, je to lepší… a lepší… a nadějnější. Sherlock se snaží, opravdu ano, a přestože mu ze začátku vážně nejde chovat se jako normální člověk na obyčejných schůzkách s někým, komu by chtěl být přítelem, zdá se, že se blýská na lepší časy.

Užijte si to a děkuji za vaše odezvy u minulé kapitoly 🙂

 

 

Na Hraně: 7. část 2/2

 

Tak, jako se mění vítr

 

 

Příštího rána Sherlock vstane, osprchuje se, obleče se do čistého oblečení a rozhodne se dát byt do pořádku. Je to příhodné pro to, aby John Zachránce vběhl dovnitř a pomohl Sherlockovi navrátit se ku zdraví a pohodě. Připravuje se na to, že se proti tomu bude bránit, protože John by ho neměl zachraňovat. Jeho život je možná v troskách, ale on sám dá všechno do pořádku. Bude moct nabídnout Johnovi víc než jen brilantnost a krásu.

Co John potřebuje?

Přítele. Známky toho, že je John převážně sám, jsou jasné. Jeho byt postrádal i ty nejmenší dekorativní prvky, v lednici měl mléko do čaje, omeletu, balený salát a skoro nic dalšího. Ve skříňce měl čtyři talíře, čtyři misky, čtyři sklenice. Je nepravděpodobné, že by v tom sterilním prostředí hostil přátele, staré nebo nové.

Ty domácí práce Sherlocka vyčerpávají. Posbírat noviny, vyhodit je do koše, čistě povléct postel, odstranit vrstvy prachu nastřádané za několik měsíců. Emoce nemůže vypnout a zapnout jako stroj, a v Johnově bytě se událo velmi málo na to, aby to Sherlockovi dalo nějakou naději. Ale nemůžou se vrátit k tomu, jak to mezi nimi bylo předtím, a Sherlock bude mít čistý byt, aby ho mohl nabídnout, až ho John kontaktuje.

Ale to není to, co se stane.

John mu vůbec nenapíše.

**

Vecere? SH

John vejde do restaurace přesně v sedm, telefon zasune do kapsy, zatímco přechází přes místnost směrem k Sherlockovi. Má kravatu, sako a pohodlné kalhoty, takže jde z práce. Obličej je zčervenalý od chladného větru, takže dorazil brzy, ale čekal venku v mrazu, brouzdal na internetu, dokud nebyl čas, místo toho, aby šel rovnou mluvit se Sherlockem. John se k Sherlockovi připojí u tichého stolu v rohu, otevře menu, přelétne očima nabídku, pak jej znovu zavře.

„Řeknu to jen jednou. Nelži mi. Protože jestli zjistím, že jsi mi znovu lhal, ať už o čemkoli, i kdyby to bylo jen o teplotě vzduchu, tak končíme.“

„Ano. Samozřejmě,“ Sherlock souhlasí.

Číšník jim přednese nabídku dne, pak si vezme jejich objednávky. John odmítá víno a číšník odejde.

John si Sherlocka měří pátravým pohledem. „Kde jsi do prdele byl?“

Zalije ho úleva. Pohlcený správností celé situace, díky té naprosté radosti, že ho John pozoruje, všechno je fajn, fajn, všechno je fajn, mluví rychleji a rychleji, popisuje detaily etap jeho cesty do hlubin kriminálního podsvětí, dokud –

„Pak, když jsem tě viděl na hřbitově, věděl jsem, že teroristické jednotky byly -“

Náhle se odmlčí, protože Johnův obličej se změní z kamenného na rozběsněný. Udělal chybu. John nevěděl, že ho Sherlock pozoroval.

Ty idiote.

Než se Sherlock vzpamatuje, John vstane, upustí ubrousek na svoji židli a odejde z restaurace.

Tak, a je to.

Jenže… John je venku před vchodem. Sherlock se dívá skrz velké sklo předních oken, jak si John položí ruce v bok a dýchá hlubokými a pomalými nádechy, jako vždycky, když se snaží uklidnit po noční můře. Pokračuje v tom víc než minutu, zatímco jeden kolemjdoucí zpomalí, aby na něj zíral, a John ho naprosto ignoruje. Pak narovná ramena, vejde zpět do restaurace, popadne ubrousek ze židle a posadí se.

„Omlouvám se. To bylo bezohledné,“ řekne Sherlock, než stihne John promluvit.

John ho probodne pohledem, ale zdá se, že to až do poslední chvíle nechtěl udělat.

„Ano, to teda zatraceně bylo.“

„Řekl jsi mi, abych ti nelhal.“

Lokty na bílém ubruse, John složí hlavu do svých dlaní. Konečky jeho prstů zbělají, zatímco svírá svou lebku skrz krátké prameny vlasů, co jsou teď spíš prošedivělé než blond.

„Ano, to jsem teda sakra říkal,“ řekne směrem k talíři.

„Nicméně jsem ti způsobil bolest. Omlouvám se.“

Ruce dál svírají hlavu, John na něj pohlédne, jeho oči v Sherlockově obličeji hledají bůhvíco. Možná přesvědčení, a Sherlock dostane nový strach: že to, co cítí, na něm ostatní nepoznají. Protože rozumí Johnově bolesti, alespoň z části, a je mu to líto, a slova jsou najednou nedostatečná.

„Sledoval jsi mě ještě někdy jindy?“

Lhát by teď byla ta nejsprávnější věc, a ve stejnou chvíli je to ta nejhorší možná věc.

„Pětkrát, když jsem byl zpět v Londýně.“

„Ty zasranej haj-.“

Sherlock ví, co chtěl John udělat, a zasloužil si to. „Můžeš mi nadávat, Johne.“

„Vlastně nemůžu,“ řekne John, pohled tvrdý jako ledové jezero. „Víš proč?“

Ne. Tohle je moc těžké. Vyrovnat se s vlastními emocemi ho vyčerpává. Snažit se k tomu pobrat ty Johnovy je nad jeho síly, a přesto… „Ano.“

„Strávil jsem roky myšlenkami na to, že jsi zemřel s tím, že jedna z posledních věcí, kterou jsem ti řekl, byla, že jsi čurák.“

Sherlock se fyzicky otřese nad tím významem. Tohle není v pořádku. Možná už nikdy nebudou v pořádku.

„Mycroft mi také posílal tvoje fotky z kamerového systému,“ připustil Sherlock. Radši se přizná k tomu nejhoršímu, co dělal. „Tehdy, když na tebe mířili ti syrští zabijáci. Jak jsi je přesvědčil, aby tě nechali na pokoji?“

John se na něj podívá, jako by byl ten nejodpornější odpad vylovený ze dna Temže. „Zeptal jsem se jich, jestli vypadám, jako že jsi naživu.“

„Ach.“

„Tvůj plán se povedl. Byli vyděšení. Věděli, že po nich někdo jde. Myslel jsem, že to byl Mycroft, ale vlastně jsi to byl ty.“

Sherlock spolkne příval slov, který by popsal intriky toho pronásledování, co vedlo k téhle specifické události. Teď není vhodná chvíle. „Promiň.“

„Proč? Proč? Odešel jsi. Proč jsi mě sledoval?“

„Když jsem tě sledoval, měl jsem pocit, jako bys ty sledoval . Potřeboval jsem to. Potřeboval jsem vědět…“

Náhle umlkne, protože konec té věty je zřejmý. Potřeboval jsem vědět, že jsi naživu. To měla být správná věc. Potřeboval vědět, že John žije, protože miloval Johna, ale nevěděl, že ho miluje, a odešel, nechal ho tu, truchlícího a samotného. Johnova tvář je pustá, a teprve po tom, co ho následoval v truchlení, Sherlock pochopil pouhý zlomek toho, co mu udělal.

„Tak sis to vzal. Vzal sis to ode mě, i když jsi byl pryč.“

Jeho hlas je tak tichý, až je to děsivé. Sherlock čeká, že všechno opět bude v troskách.

John zhluboka dýchá, hlavu pevně sevřenou v rukách, a sahá hluboko po něčem, co Sherlock neumí rozpoznat. Možná hledá trpělivost. Sílu ducha. Nebo slova, kterými Sherlocka zraní.

„Sherlocku. Jak si myslíš, že se po tomhle cítím?“

Otázka je položena způsobem, jakým se obvykle matky ptají svých malých dětí, jak dělá kráva. Před čtyřmi měsíci by Johnovi řekl, aby nebyl hloupý, přízemní. Teď ví, že musí věci spravit, nebo bude znovu konec. Slova vybírá velmi, velmi pečlivě.

„Využil jsem tě. Nehorázně jsem manipuloval tebou a tvými city, abych dosáhl svých vlastních cílů. Bral jsem tě za samozřejmost. Takže, představuju si, že slyšet o tom, co jsem dělal, zatímco jsi ty truchlil, je nejspíš jako kyselina v ráně po mojí zradě. Nejspíš je to nesnesitelný pocit.“

„Jo. Tak nějak to je.“

John neodejde, ale zrovna jim donesou jídlo, takže to je možná ten důvod. Možná chtěl, aby Sherlock připustil svůj ohavný hřích. Jedí bez zájmu, aniž by promluvili, a ani jeden z nich nesní víc než jen pár soust. John odmítne kávu i dezert, poděkuje Sherlockovi, protože takhle to John Watson dělá, pak se vymluví na časnou ranní směnu. Po tom, co odejde, Sherlock si pohrává sem a tam s telefonem, zatímco číšník použije jeho platební kartu.

To byla katastrofa.

**

Opět od Johna nepřichází žádné zprávy. Sherlock nechá uplynout několik dní, promýšlí svou strategii. Zjevně nemůžou navázat tam, kde skončili; nemůžou pokračovat ani na stejném světadíle, kde skončili. Vzpomene si, jak ho Molly opatrně zvala na kafe, toho dne, kdy se poprvé setkal s Johnem. Hodila by se mu trocha praxe.

Čeká na Molly před Barts, přes ulici od místa, kde dopadlo tělo po tom, co skočil. Neviděl ji od doby, kdy ředitel bezpečnosti Barts volal kvůli osobnímu vysvětlení následků, pokud by snad Sherlock ignoroval zákaz vstupu na pozemky, a používal přitom slova jako veřejné zostuzení, pouta, obvinění v plném rozsahu práva.

„Ahoj Molly.“

„Sherlocku!“ Krátce, neohrabaně ho obejme. „Co tady děláš?“

„Přemýšlel jsem, jestli nepůjdeš na kafe.“

Její úsměv povadne. „Aha. Máš případ, viď? Mířila jsem domů, ale… Černý se dvěma cukry?“

„Nedělám na případu. Myslel jsem se mnou. Do kavárny.“

Souhlasí. Má s sebou šest různých tašek a každou chvílí jí nějaká sklouzává z ramene nebo lokte. V kavárně je nervózní a neklidná a ošívá se, ale mluví s ním. A mluví. O své matce, svých kočkách, muži, se kterým randí. Je to pošetilé a ohromně otupující, ale Molly na tom záleží, a to je nejspíš důležité.

„To bylo fajn,“ řekne Molly a krátce se na něj usměje. „Dík.“

Seznam lidí, které urazil, rozčílil, ponížil nebo rozzlobil je dlouhý, ale Mollyino jméno je hned nahoře. Začni, jako bys nechtěl skončit.

„Omlouvám se,“ řekne tiše.

„Co?“ zeptá se, rozhlédne se, jestli snad nezpůsobil nějakou katastrofu. „Za co?“

„Vánoce. Když jsi mi donesla dárek a já přede všemi vyžvanil, co ke mně cítíš. Ponížil jsem tě a nebylo to hezké. Předváděl jsem se. Promiň. Odpusť mi.“

Protože tohle lidé říkávají a tentokrát to myslí vážně.

Oči se jí rozšíří. „Ach. Tohle,“ řekne. „To je v pohodě. Vážně.“

Není. Lže mu, aby se cítil lépe, a je jí za to vděčný. „Taky je mi líto, že jsem tě požádal, abys mi sehnala tělo, abych každého celé roky podváděl.“

Její oči potemní a úsměv zeslábne. „Nevěděla jsem, že to bude tak těžké. Ale udělala jsem to a jsem za to ráda,“ řekne pevně. „Nebyl bys tu, kdybych to neudělala.“

Přikývne. Možná se mu trochu ulevilo po tom, co požádal o odpuštění, ale vrací ho to do vzpomínek, které by raději znovu neprožíval. Až na to, že jinak to všechno napravit nejde.

„Proč jsi mě pozval?“ zeptá se Molly. „Vím, že to není kvůli mně.“

„Šel jsem na večeři s Johnem. Byla to katastrofa. Já jsem byl otřesný.“

Ve tváři se jí objeví pochopení, rozhlédne se po kavárně novýma očima. „Chceš, abych ti pomohla procvičovat být normální.“

„Takový nedosažitelný úkol,“ řekne Sherlock. Žal zcela nezabral místo jeho mysli a intelektu, ani chirurgicky nenahradil celou tu novou osobnost místo té staré. Nemůže očekávat, že ho John bude učit, tak se bude učit kvůli Johnovi.

„Pomoz mi najít mé lepší já.“

Molly si pohrává s jednou z mašliček na svém svetru. Sherlock si celkem pozdě uvědomí, že žádat slepě zamilovanou Molly, aby mu pomohla dostat Johna zpět, možná zapadá do kategorie nijak zvlášť dobré, ale ona se jen smutně usměje a přikývne. „Sejděme se znovu.“

Výborně. „Zítra ve čtyři,“ řekne Sherlock.

„Špat-ně,“ zanotuje Molly. „Nepronášej to jako fakt. Zeptej se.“

Sevře zuby. „Molly, nechtěla bys jít zítra ve čtyři na kafe?“

„Nemůžu. Pracuju,“ řekne se spokojeným tlesknutím.

Nejspíš si na něm něco vybíjí, že? „Ty si to užíváš.“

„To jo,“ řekne a usmívá se. „Vážně, vážně jo. Zítra se mi to nehodí, ale mohla bych v pátek na oběd.“

Přikývne. V pátek se jí ptá na její kočky, na její rodinu, na práci. Jak se dalo čekat, nic se od úterý nezměnilo, tak pokračuje v mnohem zajímavějším rozhovoru. Po deseti minutách monologu o nedávném vývoji v geneticky modifikovaném jídle ho přeruší, aby mu jemně připomněla, že pár minut je maximální doba, aniž by dovolil druhému člověku zasáhnout nebo se zeptat nebo změnit téma. Pak jeho celkové chování zhodnotí mnohem mírněji, než kdy on hodnotil ji.

„Ah, a žádné dedukování,“ zakončí.

„Je to efektivní. Na příklad, když vím, že si vždycky dáváš sojové latté s dvojitou dávkou vanilky a máslové sušenky, můžu si to zapamatovat a objednat předem.“ To je pozorné. Ano?

„Ptej se, Sherlocku,“ řekne jemně. „Lidé mají rádi, když se jich někdo ptá.“

Takže pro Saru Sawyerovou neměl objednávat celé jídlo, a možná se měl Johna jednoduše zeptat na to, jak se má. Přikývne.

Molly chvíli uvažuje. „Měl bys jít ven i s Lestradem. Muži mají odlišnější rozhovory než ženy.“

**

Nepotřebuje Lestradea. Dva kávové sedánky by měly postačit k tomu, aby si osvojil základy. Principy nejsou komplikované a John stejně nenapsal.

Jak těžké to může být?

Kafe? SH

**

John podrží dveře kavárny ženě odcházející se svým synem. Okamžitě zahlédne Sherlocka sedícího u stolu v rohu. Má před sebou šálek a Johnovi zvolna kývne.

John se naježí, ale drží své emoce pod pokličkou. Objedná si latté a sendvič. Pracoval místo oběda, aby stihl zaznamenat informace o pacientech, a teď je hladový. Jednat se Sherlockem s prázdným žaludkem byl dost špatný nápad, ale odmítal poslat svou sestru ven pro sendvič jen proto, aby byl co nejlépe připravený kvůli muži, co… Kvůli Sherlockovi.

Koutkem oka pozoruje, jak ho Sherlock sleduje, zatímco kávovar hučí a servírka mu podá rozpečený sendvič se sýrem. Sherlock vypadá líp. Pořád děsivě hubený, ale umytý, vlasy ostříhané, a už se tak netopí.  John si není jistý, proč souhlasil s kafem. Večeře byla úplné fiasko, a neměl důvod předpokládat, že konzumace nápojů v přítomnosti Sherlocka půjde nějak líp.

Ale jsou tu věci, které chce vědět. V noci, když vzpomíná na klečícího Sherlocka, šedivého a skoro utopeného emocemi, chce vědět proč.

„Mohli jsme si dát oběd,“ řekne Sherlock, když se k němu připojí.

John si uvědomí, že se od Sherlocka odklání pryč, poposedá, aby na sebe nic neprozradil, dobře ví, s kým to sedí u stolu, a nakonec se usadí do původní pozice.

„To je v pohodě,“ řekne a zakousne se do sýrového sendviče. „Proč jsi to udělal? Proč jsi začal truchlit?“

Sherlockovy oči se přimhouří, jako vždycky, když před ním leží data, jejichž vzorec nepředvídal, pak chvíli uvažuje, než odpoví. „Byl jsi můj přítel. Můj jediný přítel. Ztratil jsem tě. Truchlil jsem.“

„Ty ses to rozhodl udělat. Jako experiment.“

Následuje ještě delší pauza než před chvílí, a pak Sherlock odpoví. John z toho pozná, že velmi přemýšlí nad svou odpovědí.

„Původně ano.“

John má co dělat, aby spolkl plnou pusu křupavé bagety a rozpuštěného sýra.

„Řekl jsi, abych nelhal,“ vyhrkne Sherlock. „Takže ano, byl to experiment. Ale pak už ne. Pak to bylo skutečné.“

Úplně si to dokáže představit, jak se Sherlock rozhodne otevřít všechny dveře zadržující nepotřebné věci jako náklonnost, emoce, lásku, a pak se pod tíhou toho všeho topí.

„A?“

S každou další otázkou jsou odmlky před odpověďmi delší a delší. „Pak jsem už nebyl schopný pohřbít, co jsem cítil,“ řekne nakonec.

Myslel jsi to vážně? visí ve vzduchu mezi nimi, ale John se tímhle směrem nehodlá vydat.

„Proč? Je to žal. Je zničující. Není to jako… oholit si hlavu ze solidarity kvůli příteli, co má rakovinu.“

K Johnově pobavení Sherlock se kvůli té představě zatváří lehce zděšeně, než se podívá směrem ke kolemjdoucím na ulici.

„Nerozuměl jsem tomu, co jsem udělal. Zjistil jsem, že to nesnesu – nechápat to. Pak jsem zjistil, že nedokážu unést to, co jsem udělal. Ale ty ano.“ Podíval se na Johna. „Říkával jsi, že je tvojí prací riskovat se mnou. Abys přežil se mnou. Chtěl jsem přežít s tebou.“

John má znovu problém dostat sýrový sendvič až do žaludku. Tentokrát polknutí brzdí knedlík, co podezřele roste v krku. „Ale ty jsi to neudělal. Nepřežil jsi se mnou.

„Já vím.“

„Vždycky to pro mě bylo skutečné. Byl to nikdy nekončící žal. Nemůžu ho smazat. Je do mě tak nějak vyrytý. A ta zrada. Využil jsi mě. Nespravedlivě jsi mě využil, abys dosáhl svého cíle. Přátelé si takové věci nedělají.“ Ztěžka polkne. „Milenci si takové věci nedělají.“

Samozřejmě, že ho Sherlock využil. To dělal. Byl Sherlock. Využíval lidi, aby dostal to, co chce. John to věděl. John ho opakovaně káral, že to dělá, ale bylo to k ničemu.

„Já vím,“ připustí Sherlock. „I když jsem věděl, že jsi naživu, ty poslední čtyři měsíce byly… nesnesitelné. Je mi to líto.“

„Můžeš se těch čtyř měsíců zbavit tak lehce, jako ses do nich vrhl?“

„Nebylo to jednoduché, Johne.“

Tentokrát je to John, kdo zamrká, podívá se na Sherlocka, skutečně se na něj podívá. Sherlockův obličej je ztrhaný. Na jeho očích je něco zvláštního, na jeho ústech, něco, co John dřív nikdy neviděl. Vídal brilantnost, ale tohle není brilantnost. Možná je to moudrost, těžce zaplacená bolestí, jak už to bývá.

„Ani si nepřeju, aby se nestaly.“

John zjistí, že na tohle nemá odpověď. Z šálku v jeho rukách stoupá pára. Usrkne kafe, podívá se z okna. Žena se dívá skrz sklo přes své zelené brýle, pak namíří mobil jejich směrem. John bezvýrazně sáhne po šňůrce od žaluzií a stáhne je.

„Pořád jsme v novinách,“ prohodí Sherlock zamyšleně.

„Já ne,“ řekne John.

„Já taky ne,“ řekne Sherlock.

„Ale my dva ano.“ Není z toho zrovna šťastný. Jednou, aspoň jednou, by si přál trochu soukromí, aby vyřešil všechny záležitosti se Sherlockem.

„Řekl jsem jim, že ty a já jsme ukončili partnerství, když jsem zmizel,“ připustí Sherlock.

„To je prostě bulvár. Musí na něčem vydělávat.“

„Přestal jsi psát blog.“

„Už jsem v tom nemohl pokračovat,“ řekne John věcně. „Nenáviděl jsem myšlenku, že lidé o mně cokoli vědí. Myslel jsem, že se po tom, co jsem tě viděl padat, nemůžu cítit víc osaměle. A pak ke mně na ulici přistupovali cizí lidi a vyjadřovali mi soucit. Všichni jsme byli oklamáni, říkali. Říkal jsem jim, že se pletou, že jsem nebyl oklamaný, že Moriarty všechny nějak podvedl, ne mě. Věděl jsem, kdo jsem já, kdo jsi byl ty, co jsme měli. Bránil jsem tě. Nás.“

„Je mi to líto.“

Vztek mocně zahoří, spálí Johnovu chuť k jídlu. Položí sendvič do papírového obalu, pak se předkloní a pro umocnění situace zapíchne prst do stolu.

„Řekl jsem ti, že tě miluju. Byl jsi uvnitř mého těla -“

rty na rtech Sherlockův palec na jeho spánku hukot Sherlockova pulzu na krku slast v průběhu celé noci jeho srdce uhánějící hrdlo stažené

milujutěmilujutěBožejakjátěmiluju

„- a řekl jsem ti, že tě miluju.“

„Omlouvám se.“ Světlo si s barvou jeho očí pohrává jako s povrchem bazénu. Stříbrný smutek modrá lítost šedá hanba zelený strach.

„Omluvit se nestačí.“ John se snaží ztišit hlas, ale lidé se začínají ohlížet.

Je v něm tolik emocí a Sherlock… Bože, Sherlock je Sherlock. Jeho srdce zběsile buší, kdykoli se mu podívá do očí, a pak se mu zhoupne žaludek, a on se rozpomene. „Omluvy to nezpraví. Nemůžou. Musíš přestat ubližovat, aby ses pak omlouval. Rozhazuješ a nikdo za tebe platit nebude. A není to jen s ostatními lidmi. K sobě se tak chováš taky, a když je čas platit -“

Odmlčí se. Není jeho práce dávat Sherlocka do kupy, ani mu naznačovat správný směr.

„Toho jsem si vědom,“ řekne Sherlock. Na rozdíl od Johna je jeho hlas velmi tichý, skoro nerozeznatelný od tichých rozhovorů kolem, přístrojů, nákladních aut na ulici. „Velmi, velmi vědom, Johne. Snažím se.“

John už to víc nesnese. „Musím jít.“

Vrazí ruce skrz rukávy kabátu, proběhne dveřmi ven, Sherlocka znovu nechá za sebou.

**

Dát si kafe s bývalým milencem je očividně dost komplikované, když k tomu přičtete faktory jako fingovaná sebevražda a dva roky žalu.

**

Hospoda? SH

Lestrade počastuje Sherlocka vysilujícím pětadvacetiminutovým monologem o fotbale, ligách a zraněních hráčů a aktuálním složení týmů. To téma je tak naprosto bezvýznamné vzhledem k bouřlivému moři emocí uvnitř Sherlocka, že když se konečně rozejdou, čelist a ramena má ztuhlá bolestí.

Molly mu vysvětluje, že muži obecně dost špatně naslouchají a taky jsou citliví jak pařez, což vede Sherlocka k nové vlně uznání vůči Johnovi, který poslouchal celé hodiny, zatímco Sherlock mluvil o ničem a o všem. Rozhodnutý trénovat, znovu zkusí Lestradea, tentokrát na večeři. Už je natolik v pořádku, že zase čte noviny, baví se nabouráváním do databáze Yardu, otravuje Mycrofta kvůli tajným informacím, které poskytne teprve poté, co k Sherlockovi vpadnou kvůli průniku do systému MI6 a MI5 ozbrojení muži.

Začíná se dít něco velkého, série zavražděných mladých východoevropských žen, vyhublých a zneužitých, se znaky opakovaných potratů a znásilnění. Jsou mladé a nikdo nenahlásí jejich zmizení. Klasický případ obchodu s lidmi.

„Můžu se podívat na těla, jestli chceš,“ řekne Sherlock Lestradeovi. Pracoval na něčem podobném, když odstřihával vlákna Moriartyho sítě.

„To nemůžu,“ řekne Lestrade.

„Strávil jsem… nějaký čas v Íránu, Uzbekistánu, Rusku a Ukrajině.“

Lestradeův pohled se přiostří. „Nepovídej. To sis udělal pěkný prázdniny, když jsi byl mrtvej.“

Sherlock přikývne.

„Nemůžu to udělat.“

„Tak mě vezmi do doků, kde jste našli těla.“ Přepravní kontejnery a lodě jsou nejběžnější metodou, jak dostat lidi do země nepozorovaně. Možná zemřeli během převozu a byli vyplaveni přílivem, nebo je tam prostě nechali. Potřebuje data, pokud má na tomhle případě pracovat.

„Uvidím, co se dá dělat.“

Sherlock se přinutí spolknout to, co by Molly nazvala otravováním, buzerací a rozčilováním.

„Jak se má tvoje žena?“

Lestrade se na něj pobaveně usměje. „Znám tě skoro deset let. Nikdy se nezajímáš o problémy a strasti. Moje křestní jméno jsi neznal do toho případu v Dartmooru.“

Zaskřípe zuby nad tímhle bordelem v průzkumu. „Prostě odpověz na otázku.“

„Má se dobře. Proč?“

„Snažím se naučit algorytmy mluveného projevu.“

Lestrade jen vyvalí oči. Odhalený, ponížený, odrazený od Práce, Sherlock odsekne: „Ale no ták, chlape! Mysli!“

Lestradeovy oči se rozjasňují tak pomalu, jako když vychází slunce. „Jak se má John?“

„Taky dobře,“ řekne Sherlock. Výbuch emocí ustupuje, nechá ho rozervaného.

John se má dobře. John má práci a byt a život bez Sherlocka. To Sherlock se nemá vůbec dobře.

„Viděl jsi ho v poslední době?“

„Byli jsme na večeři a na kafi.“

„A?“

„Výsledky byly neuspokojivé.“

Lestradeův výraz je těžko čitelný. Sherlock ví, že Lestradeova oddanost je rozpolcená. Pracoval se Sherlockem víc jak deset let, ale Lestrade má rád Johna a musel sledovat, jak se v Sherlockově nepřítomnosti rozpadá na kusy. Podle jeho náhle prázdného výrazu v tváři pečlivě uvažuje nad svojí loajalitou.

„Co chceš? Chceš, aby s tebou zase pracoval? Chceš, aby se nastěhoval zpátky?“

„Chci být jeho přítel.“

„Proč?“

Odpověď na takovou otázku by zabrala hodiny, tak se Sherlock rozhodne pro zkrácenou verzi. „Protože on byl můj přítel, a já ho zklamal.“

Lestradeův obličej se vyhladí, takže se mu nějak povedlo říct správnou věc, naznačit, jak chce Johnovi něco dát, ne si od něj něco vzít.

„A jak to jde?“

„Jak asi, když vezmeš v úvahu, že jsme byli milenci a nechal jsem ho, aby si přes dva roky myslel, že jsem mrtvý? Lhal jsem mu. Sledoval jsem, jak se kvůli mně trápí, a nepřestávám počítat, čím vším zaplatil.“

„To se dalo očekávat,“ řekne Lestrade, úplně nerozhozeně. „John ví, kdo jsi. Dej tomu čas.“ Dopije svoje pivo a naznačí, že chce platit. „Chceš se podívat na nějaké odložené případy?“

Zajímavé. Potvrzuje se, že chovat se mile k jiným lidem pomáhá jednomu s vlastními pokroky, a nejde jen o Johna. Sherlock zvažuje nabídku. V minulosti odmítal. Jsou odložené z určitého důvodu, stopy vychladlé, paměť vybledává, zahlazené stopy, a obvykle jsou prosáklé lidskými emocemi. Nejsou řešeny skvělým náhledem na věc. Jsou řešeny poctivým vyšetřováním, pevným odhodláním a více štěstím, než by se mu líbilo. „Necháš mě na nich pracovat proto, že mě nikdo nemůže obvinit z toho, že jsem ty zločiny spáchal,“ řekne.

Lestrade to nepopře. „Ano nebo ne?“

„Ano.“

Dojdou k Yardu. Lestrade ho zavede do skromně osvětleného skladu v suterénu a podá mu stoh složek tak starých, že ani nebyly zadány do počítače. Zprávy dvou z nich jsou vytištěny na zeleno-bílých proužkovaných papírech z dob jehličkových tiskáren. Jsou cítit prachem a hořkým kafem a selháním a zoufalstvím.

Ale je to něco, co může dělat, něco, co ho může vykoupit.

„A ty doky?“ zeptá se, když ho Lestrade vyvádí ven.

„Ty tam půjdeš beze mě, že jo?“

„Ano,“ zamumlá Sherlock.

„Zítra ráno. Brzy.“

Lestrade se otočí ke garážím, ale Sherlock ho zastaví.

„Lestrade.“ Stud mu stoupá po páteři a bobtná v jeho hrdle, posílá neznámé horko do jeho tváří, ale už začal a hodlá dokončit větu. „Je všechno… s tvojí ženou… finančně, je tvoje rodina… řekněme, byla schopná odejít z práce?“

Lestrade na něj několik vteřin zírá, jeho tmavé oči tak šokované, že se Sherlock vnitřně zachvěje.

„Jo. Jsme v pohodě.“

„Promiň,“ řekne Sherlock tiše. „Můžu jakkoli pomoct? Můžu pomoct. Udělám to. Jsem zodpovědný za -“

„Jsme v pohodě,“ řekne Lestrade pevněji. Pak se usměje. „Nech to být, kámo. Já to tak udělal.“

**

Zpočátku je odpuštění tak intenzivní jako stud, bodavě horké a drásající. Až na to, že jej po tom, co ustupuje, nechá Sherlocka o něco celistvějším, než byl dřív.

**

Kafe? SH

Johnova odpověď přijde po jedenašedesáti hodinách:

V sobotu odpoledne.

Kde? SH

Johnem navrhovaná kavárna je z ruky a kvůli času schůzky nebude moct Sherlock začít s jedním složitým celodenním experimentem. Ale stejně souhlasí.

Jde to líp. John je stále odměřený a křečovitý. Na Sherlockův obličej se sotva podívá, jen krátce, nikdy se nezadívá. Sherlock se zeptá na pár otázek, dostane stručné odpovědi, ale John se chová dobře. Zeptá se, jestli Sherlock pracuje. Sherlock zmíní odložené případy, aniž by zacházel do detailů, místo toho se rozhodne pro vtipnou historku. Ví, že Johna to pobaví, protože a) Sherlock je tím, kdo skončil na zádech ve slizkých rybích vnitřnostech odhozených nějakým rybářem, co nechtěl nepořádek ve svém domě a b) Lestrade a ti troubové pracující dole u doků v Tilbury se málem pochcali smíchy. Řekne to Johnovi, a i když ho John neodmění svým úžasným vysokým zahihňáním, odfrkne si smíchy tak, až mu kafe málem proletí nosem.

V nejlepším přestat. Podívá se na telefon. „Díky, že jsi se mnou šel, Johne, ale už bys měl jít,“ řekne uvolněně. „Přijdeš pozdě na schůzku.“

John zpozorní.

„Neřekl jsem, že mám schůzku.“

Odlehčená atmosféra ztěžkne, lehké tóny jejich rozhovoru se sníží o několik oktáv do zvuku, jaký by vydávaly housle v rukách tříletého děcka, kdyby byl někdo natolik hloupý, aby dal batoleti své Stradivarky. Podle Molly, pravidlo číslo jedna na schůzce nad kafem je: nededukovat. Ale očekávat, že nebude dedukovat, je jako očekávat, že nebude dýchat. Očekávat, že si nechá své závěry pro sebe, je nicméně možné, ale to už taky podělal. „Jenom odhad.“

„Nehádáš.“ John odhalí zuby. „A už mi ani nelžeš.“

Slova začnou padat z Sherlockových úst, jako by někdo držel pistoli u Johnovy hlavy.

„Setkali jsme se ve dvě hodiny na místě vzdáleném od Westminsteru i od tebe. Kontroloval jsi svůj mobil, čas, což by mohlo znamenat, že se nudíš a čekáš, až uplyne společensky vhodná doba, aby ses mohl omluvit, ale pak přišla ta anekdota a neprojevoval jsi žádné známky nudy. Možná nepohodlí, ale to je jistě pochopitelné vzhledem k okolnostem; jenže nebylo to silné nepohodlí, a jistě ne nuda. Souhlasil jsi, že se se mnou setkáš, ale máš připravenou omluvu, kdybys chtěl odejít.“

John našpulí rty. „Za kým jdu?“

„Za svojí terapeutkou. Když jsem byl pryč, nechodil jsi k ní. Teď se s ní znovu vídáš.“

John ho dlouho pozoruje. „Pořád jsi to ty, co?“

Neomalená šedivá slova jsou zabarvená tak slabounkým odstínem laskavého pohoršení, a on mu slíbil, že mu znovu nebude lhát.

„Ano,“ připustí.

„Dobře,“ řekne John a vstane. „Ahoj.“

Dobře.

John řekl dobře, ne jdi do hajzlu nebo magore nebo čuráku nebo to je škoda, začínal jsem mít rád to tvoje nové já. Řekl dobře.

Co to znamená?

Sherlock nikdy v životě nestrávil tolik času dumáním nad jedním dvouslabičným slovem.

**

O týden později je John v práci, v ruce mobil, píše Sherlockovi zprávu, než si uvědomí, že je na toho muže nasraný. Když mu to dojde, uvažuje nad všemi možnými náznaky, co by odeslání jeho zprávy mohlo znamenat. Skoro ji smaže. Místo toho stiskne odeslat, protože se v práci nudí, a vážně, vážně potřebuje vědět…

Kdyz jsi uklouznul v docich, mel jsi na sobe Belstaff?

Odpověď přijde dřív, než stihne zapsat poznámky do karty pacienta.

Samozrejme. SH

Ten výjev se přehraje v Johnově hlavě a John se usměje. V Tilburských docích byl se Sherlockem a Lestradem. Umí si to představit, cítí ten pach, a díky tomu je jeho den v práci méně rutinní.

Jeho mobil znovu zavibruje v kapse jeho bílého pláště, přeruší celkem otravný monolog na téma bolest kuřího oka. John pocítí povědomou vlnu nadšeného očekávání, ale přinutí se počkat, dokud pacient neodchází s receptem na protizánětlivou mast a žádankou k ortopedovi.

Je neuveritelne tezke dostat rybi puch z vodeodolne vlny za trinact set liber. SH

Tentokrát John jakoby vydechne smíchem. Strčí telefon do kapsy saka a zbytek služby přemítá nad problémy civilizovaného světa, a co všechno je ještě možné, když si Sherlock sám ze sebe dělá legraci.

 

**

INFO O POVÍDCE

DALŠÍ

 

 

Reklamy

13 komentářů Přidejte váš

  1. Katy napsal:

    Krásné… 🙂 Tuhle část mám ráda – Sherlock žehlí, co způsobil a John mu postupně začíná odpouštět. Čeká je ještě dlouhá cesta, ale začíná se blýskat na lepší časy 🙂 „Pořád jsi to ty, co? Dobře.“ To mi vykouzlilo úsměv a spravilo pomalu celý den… No fajn, je možná teprve deset hodin ráno, ale právě teď se vesele šklebím jsem za ty dva idioty strašně nadšená 😀

    1. miamam napsal:

      Přesně, tohle slovo „dobře“ má tady naprosto nový a nablýskaný odstín, je to úplná paráda, že to John řekl. Dobře… Ach. 😛 Díky 🙂

  2. Radka napsal:

    Sherlock uklízí…Sherlock randí…Sherlock flirtuje přes smsky…Sherlock by mohl Johnovi uvařit romantickou večeři a pak mu dát sebe jako dezert… No konečně to jde do lepších vod, já už jsem se lekla… myslím, že je zaděláno na epické finále a doufám, že si u něj popláču minimálně tak jako u kapitoly, kdy Sherlock vzal roha (rozuměj dělal mrtvýho brouka). Moc moc díky!!!

  3. Yuki-chan napsal:

    Po dlouhé době se John usmál… a díky Sherlockovi… 🙂 A Sherly se vážně snaží… nicméně si nemyslím, že se své osobnosti „zbaví“, spíše ji možná trochu „upraví“ do normálnosti okolního světa 😀 Panebože, co to píšu… 😀 úžasný díl

  4. Liss napsal:

    Sherlock učící se randit? To je počteníčko 😀 A co teprve představa ho ležícího v rybách 😀 A John nakonec začíná pookřávat, což je moc dobře. Jen tak dál hoši 🙂

  5. katka napsal:

    JOHN se usmál , to je asi jediná myšlenka která mi v hlavě vibruje díky za skvělý díl

    1. miamam napsal:

      ííí, to je moje holka! 😀 Díky 🙂

  6. Little Britophile napsal:

    Áh, tato povídka mě tak…jen najít vhodné slovo…ždímá. Ten konec byl ale tak sladký. Už se těším na další kapitolu!

    1. miamam napsal:

      ždímá… 😀 Jo. Výstižný. Emocionální ždímačka, co? 🙂 Děkuju 🙂

  7. Dargleew napsal:

    😀 no v polovině jsem si řikala „tohle mi teda nepřijde jako lepšící se situace“ ale na konci, aniž bych si uvědomila, jsem se spokojeně usmívala. 🙂 na druhou stranu Sherlock je prostě Sherlock, takže mi bude jeho staré „já“ asi chybět 😦

    1. miamam napsal:

      Přesně, ono nic není jen růžové nebo černé, a NoStraightLine to podá ak střízlivě, že to nakonec prostě musíš brát s úsměvem a klidem. 🙂 Jeho staré „já“ nikdy úplně nezmizí, neboj. To by pak přece nebyl on. Jen se nebude chovat jako sebestředný blbec.

  8. leylon napsal:

    Sherlock Holmes robiaci si srandu sam zo seba… Zeby koniec sveta? Ale nie, v podstate len zaciatok toho noveho, ukazka nie mudrlanstva ale mudrosti, ktoru musel Sherlock tazko nadobudnut. A predsa len sa pomaly ukazuju lepsie casy a to, ze ludia vedia odpustat… Dakujem. Hned mam o trochu lepsi den 🙂

    1. miamam napsal:

      A k tomu, aby na to přišel, musel dostat takovou velkou pěsťovku, co… Jinak to ale někdy ani nejde. o.o 🙂 Děkuju ♥

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s