Případ pražského domu: 9. kapitola

Naposledy Sherlocka s Johnem v „rozjezdu“ (lol) zastavil telefonát od Mycrofta, a navíc pak od paní Stonerové, která je podle všeho ukrytá kdesi v domě, protože se jí někdo snažil vzít čerstvě nalezenou mapu pokladu Stonerových…

A teď, Sherlock, John a Viktor vyráží do domu, aby našli Mirandu Stonerovou… Najdou opuštěný pokoj, otevřené okno… a jednu skříň, v níž Viktor najde něco, co teda vážně nečekal.

Děkuju za vaši trpělivost a snad se vám bude kapitolka líbit.😛

9. kapitola

 

Viktor už byl v županu, když jim otevřel. Chystal se jít spát a byl docela rozladěný, že mu ten lákavý plán ničili dva Angličani.

„Že tě ten tvůj doktor tak rychle vyléčil, hm?“ zavrčel, když viděl, že Sherlock sice opatrně, ale rozhodně chodí po dvou.

„Ty jsi… Ty jsi tu uklidil!“ vyhrkl rozčileně Sherlock, zatímco se oběma rukama rozháněl po místnosti, jež vypadala jako při příjezdu hosta, až na dokumenty složené v úhledných kupkách, jedna vedle druhé. John na Viktora omluvně pokrčil rameny, ten po Sherlockovi blýskl pohledem.

„Vojna aspoň na někom zanechá své následky,“ prohodil Viktor.

John i Sherlock se na něj se zájmem zadívali.

„Vy jste snad na vojnu nemuseli?…“ řekl pak váhavě a přemýšlel, jestli kdy o něčem takovém, co by se týkalo Anglie, někdy slyšel.

John sklouzl pohledem na jeho ramena a pak na rozhalené vé jeho županu. Sherlock si všiml, kam zabloudily Johnovy oči a zamračil se. A Viktora napadlo, že od doby, kdy Sherlocka vyhodil před dveřmi jejich pokoje, se mezi těmi dvěma tupci asi nic zvláštního nezměnilo, jen že John pravděpodobně neodchází.

„Ach bože, neříkej mi, že jsi mu nic neřekl,“ zamumlal útrpně. Sherlock protočil oči, rychlými, i když opatrnými, kroky došel před Johna a krátce jej políbil. John udělal tiché hmfff a vykulil oči, pohledem těkal mezi Viktorem a Sherlockem, který zase spokojeně odkráčel ke gauči a rozvalil se, nohu přes nohu.

Viktor ho pobaveně pozoroval, než upřel pohled na Johna, který byl rudý jak rak.

„Okej. Takže jste si promluvili. To je fajn. A teď k věci, co potřebuješ, Sherlocku?“ V očích mu hrálo pobavení. Sherlock se ušklíbl, skrývat spokojenost nad vývojem událostí dnešního večera bylo obtížnější, než by si byl myslel. John zatím vypustil přebytečnou páru přes sevřené rty, jen to zasyčelo.

„Stonerová je zavřená v domě, skrývá se před někým, kdo ji sledoval při objevu mapy pokladu. Potřebuju, abys Johnovi ukázal projektovou dokumentaci, abychom se tam neztratili. Musíme vyrazit co nejdřív.“

John se zamračil, tohle mohlo znamenat buď to, že je dům nějak propojený se sousedními domy, nebo že má složité sklepení. Doufal, že to bude ta první možnost. Ale když mu Viktor ukázal mapy, některé skoro sto let staré, dlouze napjatě vydechl. Sklepení byla opravdu rozsáhlá, nedržela se jen půdorysu domu, ale šla víc do hloubky; jako sklepy pod sklepy. Jako katakomby.

„Je tohle normální?“ zeptal se tiše.

„Praha je úplně protkaná katakombami a různými tunely po těžbách. Není to vyloženě normální, ale není to ojedinělé. Jenže tohle,“ poklepal prstem na mapu katakomb, „není příliš spolehlivé. Nemám tušení, nakolik se to ve skutečnosti může větvit, kam až to vede.“

„Perfektní. Takže se hodláme vydat do baráku, který má víc než dvě patra, tlejí mu podlahy a je prošpikovaný chodbami, které třeba ani nikam nevedou. Prima. Jdeme?“ prohodil John sarkasticky.

„Tvůj přístup se mi líbí!“ vyhrkl Sherlock. John na něj nevěřícně zazíral. „Pochopitelně jsem postřehl stopu sarkasmu v tvém hlase. Ale vydat se tam tak jako tak musíme. Trochu života…“ Mávl rukou a odmlčel se. Zbytek věty by zněl až moc jako rouhání.

„Pověrčivost?“ odfrkl si Viktor a prohrábl si počínající strniště na tvářích. Sherlock jen něco neurčitého zamumlal.

„Nic moc z toho nevyčtu, nemám tak úchvatné schopnosti jako ty, abych si zapamatoval mapu města, natož sklepení. Prostě budem muset zůstat nějak pohromadě,“ prohodil John k Sherlockovi.

Viktor se při Johnových slovech podíval na Sherlocka, který si jen zamyšleně pozoroval špičku boty. Měl tušení, že Sherlock plánuje přesný opak toho „zůstat pohromadě“.

Objednali si taxi přes recepci, a než se Viktor oblékl a všichni tři pak sjeli dolů do haly, už na ně čekal starší taxikář s bříškem, kouřil kousek dál od nastartovaného auta. Zahodil nedopalek a vyndal z kapsy bonbón, než nastoupil.

„Dobrý večer, kam to bude?“

Viktor si sedl dopředu a vzal si na starost komunikaci s taxikářem, docela uvolněně o něčem povídali, ale česky, John nerozuměl ani slovo. Sherlock byl opřený o dveře a díval se na noční provoz. John si všiml, že i přes zjevnou lhostejnost je Sherlock nějak napjatý a jeho jindy rozostřeně zamyšlený pohled vypadá spíš útrpně a soustředěně. John si povzdechl a přisunul se blíž na sedačce k němu. Zlehka položil ruku na tu Sherlockovu, který sice od okénka neuhnul pohledem, ale výrazně se uvolnil. John si nemohl pomoct a usmál se.

„Nebuď tak samolibý,“ prohodil Sherlock tiše.

„Od tebe to sedí,“ zazubil se John. Sherlock se ušklíbl.

Pak mu cinkla nová příchozí zpráva.

„Pravá náprsní kapsa,“ zamumlal Sherlock.

„A co já s tím?“

Sherlock Johnovi levačkou jemně stiskl prsty ruky. Chci tě dál držet.

John se drobně usmál a svou levou rukou vklouzl pod Sherlockův kabát a k náprsní kapse. Ne že by to bylo nutné, ale ten okamžik, kdy se takhle Sherlocka dotýkal, trochu protahoval, než konečně vylovil mobil a podal ho Sherlockovi.

„Mám tě přečteného,“ řekl Sherlock a John se tiše zasmál.

„To je mi jasný.“

Sherlock pak chvíli psal zprávy a palcem občas pohladil Johnovy prsty, snad nevědomky. Musíš být opatrný.

John se na Sherlocka zadíval, Sherlock po něm sem tam střelil pohledem. Oba měli ve tváři vetkanou obavu, ale alespoň John zůstával klidný.

Vždycky, když cítil hrozbu, zůstával klidný.

**

Vystoupili o ulici dál od onoho domu. Teplo taxíku rychle unikalo z jejich kabátů, i přes snahu se víc zachumlat. Viktor si hned přitáhl klopy kabátu ke krku a John měl na okamžik podivný pocit, že vidí dvojmo. Dva štíhlí, vysocí, atraktivní muži v kabátech, a udělali téměř ve stejnou chvíli stejné gesto. John povytáhl zip své bundy a otráveně zafuněl, když si uvědomil, že už je dávno zapnutý až ke krku. Nebylo mu to nic platné; lezavý, vlhký, jakoby přilnavý chlad se mu dostal za krk, a i když šli celkem svižně směrem k ulici směrem k domu, nemohl se zbavit dojmu, že je mu čím dál větší zima.

Zastavili se na rohu ulice a dívali se směrem, kde stál opuštěný dům.

Viktorovi začal vibrovat telefon. Vrátil se několik kroků zpět, odkud přišli, a přijal hovor.

„Co uděláme?“ zeptal se John.

„Budeme se muset rozdělit,“ odpověděl Sherlock pomalu a protože se John prudce nadechl, rychle mu ještě skočil do řeči. „Z nás tří má zbraň jen Viktor. Potřebuju, aby šel do domu, bude hlídat východ. My zjistíme, jestli je vchod do dvora vážně zazděný, jak bylo naznačené v plánech. Pokud nebude, bude to komplikovanější…“ Netrpělivě se ohlédl po Viktorovi, který pod nedalekou lampou poslouchal a pak mluvil a byl čím dál zamračenější. Podíval se na Sherlocka, něco krátce zamumlal a ukončil hovor. Vrátil se zpět k nim.

„Jen pojistka,“ poklepal kapsu s telefonem. „Kdyby mě někdo hledal, aspoň bude vědět, kde jsem stál naposled,“ dodal netečným hlasem. „Bude třeba zkontrolovat zadní východ,“ řekl s přimhouřenýma očima, než se usmál. „Ale to už jsi Johnovi asi řekl.“

Přešli ke dveřím, které byly zavřené, ale ne zamčené. John se zamračil, co to sakra?

„Počkáš tady dole, my to jdeme zkontrolovat okolo,“ sykl tiše Sherlock a John pustil Viktora dovnitř.

John se Sherlockem zamířili k sousednímu domu, který měl kromě vstupních dveří ještě bránu do dvora. Byla vysoká a dřevěná, se starším fabkovým zámkem, který Sherlock během několika desítek vteřin odemkl paklíčem. Brána trochu vrzla, když ji pootevřeli, ale nikde se nerozsvítilo, v ulici bylo pořád ticho. Nikoho nevzbudili.

Vstoupili do průchodu a tichými kroky se vydali do dvora.

Dvůr byl potemnělý, ale pořád tam bylo docela dobře vidět, v jednom z horních oken protějšího domu se svítilo. John si všiml černého bezu, který předtím viděl z odpočívadla schodiště. Co ale předtím shora neviděl, byl kus staré žíněnky ležící pod keřem, na kterém se choulila kočka. Pozorovala je svítícíma očima a pomalu mrskala ocasem.

Sherlock popošel pár kroků, s každým krokem jeho podrážky tupě kleply o zaprášený beton, drobné kamínky zapraskaly. Chvíli si prohlížel zeď, kterou někdo zastavěl původní dveře sousedního domu, krátce přikývl a typickým zběžným pohledem se rozhlédl kolem sebe… než se zarazil a podíval se zpět na opuštěný dům Stonerových. Kromě jediného okna, z něhož vycházelo tlumené světlo, neviděl John nic zajímavého. To okno určitě patřilo k bytu paní Stonerové, a vzhledem k tomu, že z toho bytu kvůli někomu utekla, dost jistě za sebou nestihla zhasnout.

„Řekni mi, že jsi s sebou vzal baterku,“ sykl tiše k Johnovi, zatímco nepřestával zírat někam nahoru.

John zalovil v kapsách a našel malou svítilnu, podal ji Sherlockovi, a ten ji už rozsvícenou namířil na temné okno těsně pod střechou. Bylo trochu pootevřené.

Sherlock zhasl baterku. Oba mlčky zírali nahoru, než si John tiše odkašlal.

„Hádám, že to neudělala paní Stonerová. Nebo Viktor.“

„Ne,“ řekl Sherlock vláčně. „Nejspíš ne. Pojďme.“ Rychlým krokem se vrátil zpět na ulici, John za nimi akorát zavřel dveře vjezdu do dvora. Co nejtišeji si otevřeli vchodové dveře domu a vklouzli dovnitř.

Zastavili se v chodbičce vedoucí ke schodišti. Viktor tam měl čekat na ně, ale byl pryč. John čekal, co na to Sherlock, ten však jen naklonil hlavu do strany a po chvilce mávl směrem ke stropu. Budou se muset nahoru vydat sami.

Po schodech dolů dopadalo slabé světlo. Vyměnili si krátký pohled a zamířili ke schodům, u kterých se John málem přerazil o smeták opřený o zeď. S tichým zaklením ho chytil a tiše opřel zpátky, než se zarazil. Kartáč smetáku byl mokrý, nechával na podlaze drobnou loužičku. John chytil Sherlocka za rukáv a zadíval se mu do očí, než se pohledem vrátil zpět ke smetáku a pak zase na Sherlocka. Ten jen přimhouřil oči a přikývl, že rozumí.

Našlapovali opatrně, stoupali nahoru po schodech, až došli do patra, kde se nacházel byt po zemřelé Anně; dveře otevřené, uvnitř se svítilo, přesně jak si John myslel. Světlo bylo slabé, snad ze stolní lampy.

John položil Sherlockovi ruku na rameno. Sherlock se po něm ohlédl a John ústy naznačil: Viktor? Sherlock zavrtěl hlavou, dveře byly jen pootevřené. Viktor by se neobtěžoval je nijak přivřít, když by vešel dovnitř nebo vyšel ven. Musel jít rovnou nahoru k půdě.

Sherlock přivřel oči, pozoroval; dveře se za ní nezavřely, nezůstaly dokořán, když z bytu vybíhala ven. Rohožka nakřivo, u prahu byla téměř nepatrná vypouklina –

obutá pravá dámská noha – ne lodičky, ne – prudce dopadne na rohožku, kinetická energie nakrčí celou předložku u prahu dveří

– Miranda z bytu vyběhla. Vyběhla. John Sherlockovo rameno pevně stiskl, než jej pustil a obešel ho, aby pootevřel dveře. Kromě tichého zašustění, jak se dveře otřely o podlahu, se neozval žádný další zvuk. John vešel dovnitř jako první.

Sherlock si nechal dvoumetrový odstup, následoval Johna a letmo se ještě podíval po klice vchodových dveří – mezi klikou a kováním uvízlo červené vlněné vlákno. Nejspíš to bude vlákno z oblečení Mirandy Stonerové; zatím jej nechal být a pokračoval do předsíně. John nahlížel do kuchyně, kde na stole stála rozsvícená lampička. John za sebe mávl rukou, aby se šel Sherlock podívat sám, a vrátil se kousek zpět do předsíně. Sherlock nahlédl do kuchyně.

Stůl a lampa na něm byly netknuté, stály jako klidný, osamělý ostrůvek v jinak neskutečném chaosu. Židle ležela na podlaze, úhel nasvědčoval tomu, že na ní někdo seděl u stolu a pak prudce vstal. Takže ten ostatní nepořádek musel někdo udělat ještě předtím… Sherlock zvolna mrknul, obraz Mirandy Stonerové vyskočivší ze židle; stop. Miranda se v jeho mysli vrátila ode dveří zpět do kuchyně, posadila se na židli a něco si na stole prohlížela.

To k ničemu nevede.

Zpět.

Něco v těch rozházených věcech, papírech, knihách, sešitech, tužkách, nádobí… něco v tom všem musí napovídat, co se tu dělo.

Sherlock se zhluboka nadechl a znovu prohlížel rozházené předměty, mozek se snažil postupně odklízet cestu tak, jak ji Miranda za sebou musela zaneřádit. Něco našla, pak si šla sednout a prohlédnout si to pečlivěji. To je výsledek. Co našla? Kde to našla?

„Ložnice je prázdná,“ zašeptal téměř neslyšně John, jeho šepot se skoro ztratil v Sherlockově vnímání, ale přece jen z něj něco zbylo a Sherlock mlčky přikývl, nenechal se dál rušit. Stáli ve dveřích, John čelem k východu, Sherlock do kuchyně, mračil se, zuřivě přemýšlel.

Co je vespod, co je pod tím vším, co bylo první?

První byly hrníčky a šálky, pečlivě vyskládané jeden na druhém na lině pod oknem – to ještě byla klidná, snažila se postupovat opatrně a ohleduplně. Další nádobí, talíře. Zásuvky, směrem zprava doleva – vytáhnout, zasunout, vytáhnout… bylo jich mnoho, u deváté už začala ztrácet trpělivost, zůstala povytažená – mozek mu letmo nabídl vzpomínku na uspořádání, když tu byli naposledy. Vše pečlivě pozavírané – pořád ještě nechce ztrácet hlavu nad tím, co dělá, ale nakonec všechno hodí za hlavu a předměty vytažené nechá tak, položené tam, kam je zrovna dala. Něco ji muselo nakonec rozčílit, nebo překvapit, nebo obojí – snad slyšela, že sem někdo jde?

Tak jako tak, pokračovala kvapně; obešla celou kuchyň, pak se vrátila zpět ke kredenci, pak začala brát fotky z polic, jednu po druhé –

Sherlock sevřel oční víčka, myšlenka se jen zableskla a pak se chtěla vytratit – vrať se, tohle bude důležité

Prudce otevřel oči a rychlým krokem přešel k hromádce zarámovaných fotografií. Jedna chyběla, jen si nemohl vybavit, která. Obrátil se k Johnovi, který se po něm co chvilku ohlížel, až se jejich pohledy střetly.

„Řekla mi, že odnesla mapu. Ale chybí fotografie,“ zašeptal Sherlock.

John se k němu připojil, prohlíželi jednu fotografii za druhou, skládali je vedle sebe, tři děti sedící vedle sebe, svatební fotografie, několik portrétů a jedna drobná podobenka zasunutá z vnější strany rámečku.

„Vím, že jedna chybí, bylo jich tu vyskládaných sedmnáct,“ zamumlal Sherlock.

„Jo,“ John přikývl, i když by si sám počet rozhodně nepamatoval. „Není tu ta, na které byl její prapradědeček,“ dodal zamyšleně.

Sherlock překvapeně vzhlédl, ústa pootevřená. Pak mu blýsklo v očích, silně sevřel Johnovu ruku a usmál se.

John se zamračil. Bylo fajn dostat pochvalu ve formě překvapeného obličeje Sherlocka Holmese, jenže zjevně udělal víc, než jen napověděl, co tu chybí.

Sherlock ho znovu pustil a s odhodlaným výrazem znovu prohlížel místnost.

Ano.

Ano, takhle to bylo.

Miranda před jeho očima znovu vysouvala a zasouvala zásuvky, vytahovala nádobí, přehazovala papíry, knihy, nakonec vyndavala fotky, jednu po druhé, pomaleji, pomaleji – stop –

Imaginární Miranda před ním sedí u stolu, pozoruje fotografii prapradědečka Stonera – ha, to je vtipné, to byl ale mazaný lišák! – a potom… Potom…

Sherlock přešel zpět ke stolu a klouzal očima po podlaze; nějaké dopisy rozházené vedle stolu, pošlapané, nakrčené – ona na ně šlápla, když vstala ze židle a rozeběhla se – Sherlock zatřepal hlavou ze strany na stranu, dvě myšlenková vlákna zpracovávala vjemy:

 

Pozorovala fotografii co s ní pak udělala jak to souvisí s mapou ???

Papíry na podlaze vedle stolu pošlapané pošlapané nakrčené zaprášené stopy

Viděla na fotce svého prapradědečka s manželkou a přestala hledat… snad to nemůže být až tak očividné???

 

Dřepl si, nadzvedl hromádku papírů a pod ní našel ležet prázdný rámeček. Myšlenky uháněly rychleji, vyjmula fotografii z rámečku a až PAK na ni nahrnula ty papíry

utíkala utíkala utíkala z kuchyně VEN

 

Sherlock se prudce narovnal, pohledem střelil k jedinému oknu v místnosti. Rychle došel k němu, přikrčený stranou, aby nestál přímo před ním, a syčivě zaklel. Prstem zespodu zavadil o okenici, která se zvolna otevřela.

Podíval se na Johna.

„Udělala takový nepořádek, protože spěchala, pak si ale stejně sedla ke stolu a pečlivě zkoumala fotografii, vyjmula ji z rámečku. Někdy poté se otevřelo okno a ona, když viděla útočníka, shodila rámeček na zem, jak prudce vstala, a rozeběhla se, málem tady uklouzla na všech těch papírech, které rámeček zakryly. To okno, Johne,“ syčel Sherlock. Bylo celou dobu nezajištěné. Útočník sem vyšplhal. A já si nevšiml, že je klička v odemčené poloze; teď se chvíli nehýbej,“ zavrčel nakonec, zhasl lampičku a otevřel okno, vyklonil se ven a znovu se rychle stáhl dovnitř. „Stopy na římse, vrstva prachu je narušená, a ne kvůli sychravému počasí… Někdo vlezl dovnitř.“

John mhouřil oči, snažil si přivyknout na šero. Z protějších domů dovnitř dopadalo jen slabé světlo, ale adrenalin mu s nočním viděním dost pomohl, po chvilce rozeznával obrysy mnohem líp. Sherlockův myšlenkový tanec ho vždy uchvacoval a před okamžikem, během těch několika málo minut, kdy  mlčel a pozoroval a sbíral data, prakticky bylo slyšet, jak neuvěřitelně rychle přemýšlí; John měl díky tomu pocit, že každá molekula kyslíku, která putuje plícemi do jeho těla, je nabitá mocnou energií, kterou Sherlock při dedukcích vyzařoval. Jako před pár vteřinami cítil moc Sherlockových myšlenkových pochodů, teď visel ve vzduchu Sherlockův vztek nad tím, že přehlédl takovou maličkost, jako je nezavřené okno.

„Dveře byly otevřené. Nejspíš udělala průvan, jak vybíhala ven, a okno se přivřelo,“ nabídl John klidně. Sherlock znovu rozsvítil lampu a krátce přikývl.

„Musíme ji najít. Pokud ji už nenašel ten člověk, co sem vyšplhal,“ řekl Sherlock temně a vyšel z bytu ven, Johna v patách.

Sotva Johnova noha dopadla na rohožku vchodových dveří, zaslechli z patra nad sebou krátké skřípnutí. John v duchu zanadával. Proč šel Viktor bez nich?

**

 

Lucka se vysíleně opírala o stěnu skříně, ve které, i po několika hodinách po probuzení, zůstávala uvězněná.

Zkoušela všechno možné; nejdřív velmi opatrně, tiše, protože se bála, že ten… člověk (otřásla se) ji brzy přijde hledat. Jenže nikdo nepřicházel a ona, spíš než aby zkroušeně čekala, co jí osud nadělí, nebo spíš kdy s ní bude ámen, se vzchopila a začala přemýšlet, jak se člověk může dostat ze zamčené skříně ven… Zvlášť, když nešlo o obyčejnou lepenou z dřevotřísky nebo papundeklovou z Ikey. O kvalitách tohohle zatraceného kusu nábytku se přesvědčila celkem záhy po tom, co se nejdřív pokusila vzpírat ruce proti dveřím, pak do nich tlačila a kopala nohama, což vedlo k tomu, že se jedno křídlo dveří na škvírku pootevřelo, ale než si toho Lucka stačila všimnout, kopla znovu a dveře se mírně nahnuly, panty částečně povolené, ale zkřížené, takže už dál nechtěly povolit.

Nakonec, vzteklá a vyděšená, do nich bušila pěstmi tak dlouho, že si na kotníkách prstů levé ruky sedřela kůži.

Šatní tyč jí taky nebyla moc platná, byla nějak přimontovaná ke stěnám a držela pevně jak židovská víra.

Lucka dýchala rychleji, přestože seděla v klidu už nějakou dobu, a taky jí začínalo být dost teplo. Zmámeně vyvlékla ruce z rukávů mikiny a přetáhla si ji přes hlavu. Na okamžik se jí ulevilo, v propoceném tričku jí bylo nepatrně chladněji, ale pořád cítila, jak jí úplně hoří tváře a začínala ji dost bolet hlavat.

Málo vzduchu.

Vyškrábala se na kolena a v kleče se pak předklonila až k podlaze skříně, nos nalepený na škvíru po zkřížených dveřích. Nutila se dýchat pomalu, ale hluboce, a po chvilce se jí udělalo o něco lépe, i když jí pořád bylo dost vedro.

Už už sebrala síly na další pokus o útěk, když se ozvaly kradmé kroky.

Lucka se syčivě nadechla… okamžitě si zakryla dlaněmi ústa. Je to… on?

Jasně že je to on, kdo jinej by zůstával v týhle díře, ty trubko

Napínala uši, oči třeštila do téměř naprosté tmy skříně.

Kroky se přibližovaly. Byly… opatrné. Jen prochází kolem? Nebo nechce zakopnout o nějaké další tělo?

omámené uškrcené mrtvé

Sevřeným bolavým hrdlem se dralo ven kníknutí, ale Lucka sevřela oční víčka, zaryla nehty svých prstů do tváře, druhou ruku přitiskla na  tu první, jen zůstat zticha!!!, snažila se myslet na cokoli, jen ne na divoké a krvavé představy, co se jí hnaly hlavou.

Na okamžik se rozhostilo ticho, Lucka zamrkala, oči ji pálily vyčerpaným marným civěním do tmy. Pak se ozvalo dvojí cvaknutí a objevil se úzký proužek světla. Další kroky; jak se přibližovaly, světlo bylo jasnější, už byly skoro u ní, už musel být jen pár metrů od ní… Zahlédla, jak se před škvírou dveří mihla něčí noha, jen černá silueta proti kuželu světla, který se stočil stranou a osvětloval protější zeď.

Minul ji.

Lucce se začínala motat hlava z nedostatku kyslíku, nutně se potřebovala zhluboka nadechnout…

Jenže jestli je tu kromě toho nechutnýho chlapa ještě někdo další se stejnýma choutkama děsit lidi sliby o skvěué večeři, pak je docela v prdeli, musí zadržet dech, dokud tenhle člověk neodkráčí do pryč-

Vzpomínka na chraptivý šepot, který jí sliboval chviuičku uwežet když pěkně voníš budeš ještě voňavější pak tě nasouíme ji tak vyděsila, že si nevšimla, že už vlastně neslyší žádné kroky.

Úlevně zalapala po dechu, nadechovala se, jako by celou minutu strávila pod vodou, a pak vykřikla, když se ve škvíře mezi dveřmi znovu objevilo světlo, tentokrát namířené přímo na ni.

Někdo pak zvenčí začal lomcovat dveřmi, nejdřív jen trochu, pak asi zabral oběma rukama, ale až na to, že rozkýval celou skříň, se nic podstatného nezměnilo; Lucka se hryzla do jazyka, až jí vytrsykly slzy, rukama je rychle otřela a schoulila se do klubíčka, lokty pozvednuté, nohu připravenou k výkopu, kdyby se tomu venku přece jen podařilo otevřít.

Vyděšená a díky adrenalinu zas plná energie, Lucka si všimla, že úhel dopadu světla z baterky se změnil.

„Ku-w-va-dwuát,“ zahuhlal ten člověk a přestal lomcovat dveřmi. Ozvalo se vlhké plop a muž pokračoval zřetelněji, i když tiše, anglicky: „Vím, že jste teď vyděšená, ale můžete se nějak zapřít nohama o ty dveře? Zkusím je vylomit.“

Lucka mlčela, snažila se pochopit, s kým má tu čest.

„Jmenuju se Viktor a nehodlám vám nijak ublížit,“ zašeptal muž.

Zvláštní, Lucka mu i přes to, že o něm nevěděla nic, ihned uvěřila. Něco v jeho hlase ji konejšilo, snad nějaký odstín stoické dominance. Panebože, jakej anděl strážný mi sem poslal policajta?

„J-,“ Lucka se zarazila, „Jo,“ české ano dokončila anglicky.

To jsi ale fakt nemusela, znělo jí hlavou, ale ona byla tak zblbnutá, že nechápala vzkaz svého podvědomí.

„Dobře, zapřete se, až řeknu, tak se snažte tlačit, zkusím to vylomit,“ ozvalo se z druhé strany dveří. Lucka poslechla, v zádech jí ostře píchlo, jak znovu zaujala zkroucenou pozici s jednou podrážkou boty na dveřích, a čekala na pokyn. Chvilku se nedělo nic, slyšela jen nějaký rachot krámů, snad dřevo a suť…

„Prostrčím do té mezery tyč. A teď… Tlačte!“

Lucka napjala namožené svaly, tlačila ze všech sil a Viktor z druhé strany opakovaně lomcoval s tyčí, až jí něco nad hlavou s břinknutím puklo a dveře se se zaskřípěním konečně otevřely.

Lucka se hluboce nadechla. Bylo to jako vyjít ven na nějakou horskou vyhlídku, jako stát na palubě uhánějící lodi, přísun vzduchu byl neskutečný a chladivý balzám.

Viktor k ní stál bokem, snažil se prohlédnout tmu okolo, i když baterku nechal ležet na zemi. Teď by měl kdokoli nejlepší příležitost k útoku… Otevření téhle almary byla dost hlučná záležitost, a on se trochu obával, aby nepřitáhli nechtěnou pozornost.

Když se ale nic zvláštního nedělo, položil tyč na zem, oči upřené na Lucku, nahmatal na podlaze svítící baterku a pomalu se narovnal. Baterku namířil stranou, aby ji příliš neoslňoval, za což mu Lucka byla vděčná, i to malé nepříliš jasné světlo bylo jako polední slunce v létě.

„Jak jste se zvládla zamknout ve skříni?“ zeptal se Viktor nevěřícně.

Lucka se na něj nechápavě zahleděla.

jsem se do ní nezamkla. To udělal nějakej chlap,“ řekla Lucka tiše, několikrát polkla. Pár slov a v krku měla jak na sahaře.

Viktor si dřepl, přimhouřil oči a pootevřel ústa. Několik vteřin mlčel, než znovu promluvil, plynnou a jasnou češtinou: „Vy nejste Miranda Stonerová, že ne?“

Stonerová…

Lucka se zamračila. Takže ne anglán, i když tak vážně docela zněl.

Moment… Miranda Stonerová? Ta Stonerová, o níž jí říkal John?

Přimhouřenýma očima pozorovala tohohle Viktora. Vysoký, i přes nepříliš dobré osvětlení bylo vidět, že je docela kus. Že by tenhle Viktor byl ten snobskej týpek, co balil Johnova Sherlocka a co se jim míchal do vyšetřování?

„Je s vámi i John?“ odpověděla mu Lucka otázkou. Viktor zaraženě přešlápl.

„Kdo jste?“ zeptal se pomalu.

„Lucka. Pomáhala jsem mu dneska obcházet lidi v okolí a hledat informace o Stonerových. Jako taková jeho česká spojka.“ Znovu několikrát ztěžka polkla. Království za sklenici vody. „Když už jsme se tak pěkně představili, mohli bychom teď odsud vypadnout? Někde se tu nejspíš potuluje pěkně pošahanej magor a já bych na něj nerada znovu narazila.“

Viktor si krátce olízl rty a zamyšleně si ji prohlížel.

„Pojďte se mnou. Vypadá to, že si máme co vyprávět,“ nabídl jí ruku a pomohl jí na nohy.

„No, to asi jo. Jak jste se sem vůbec dostal?“ kulhala pomalu za ním, zamířili do úzké zatuchlé chodbičky.

„Hledal jsem paní Stonerovou. Někde se tu ukrývá. Možná před tím samým, kvůli němuž jste byla zamčená ve skříni.“

Lucka zaraženě mlčela. Doufala, že se tahle paní Stonerová schovala opravdu pořádně.

 

**

 

další

24 komentářů Přidejte váš

  1. Cora napsal:

    To je výtečná povídka, jednoduše VÝTEČNÁ! Nemohla jsem se odtrhnout; nešlo komentovat po částech, omlouvám se, vážně nešlo. Dopiš ji, pěkně prosím, srdce až krvácí nad tím chybějícím závěrem. Ať tě múza provází🙂

  2. Cora napsal:

    To je výtečná povídka, jednoduše VÝTEČNÁ! Nemohla jsem se odtrhnout, nešlo komentovat po částech, omlouvám se, vážně nešlo… Až srdce krvácí, nad tím chybějícím závěrem… Pěkně prosím, dopiš ji, ten zmařený potenciál by tady hodně, hodně bolel… ať tě múza provází🙂

  3. helsl napsal:

    Tak jak to vypadá? Už se to uklidnilo, ať to bylo cokoliv? Březen nám zahučel do propadliště času, máme polovinu dubna a já nedočkavě poposedávám před monitorem, jestli už něco. I další dvě kapitoly by byly dobrý, zaplať pánbůh za ně, ovšem komplet by byl ještě lepší. Takže paní obžalovaná, táži se Vás spolu s Ciceronem, quo usque tandem…?

  4. 2662s napsal:

    Chtěla bych se zeptat jestli hodláš pokračovat a kdy by popřípadě vyšla další kapitola.:)

    1. miamam napsal:

      Ahojky, pokračovat mám rozhodně v plánu! Předpokládám, že se věci během března trochu uklidní, a tak bych snad mohla psát dál. Mám napsané a nevydané další dvě kapitoly, ale nechci tuhle povídku „probouzet“ dřív, než ji prostě budu mít kompletní.🙂

  5. misa737 napsal:

    Takže, pôvodne som nemala v pláne začať čítať túto poviedku práve preto že nie je dokončená, ale jednoducho som nemohla odolať. Takže dúfam, že pokračovanie bude pretože táto patrí k mojim TOP 10 (pokiaľ to koniec nepokazí ;DD)

  6. niki napsal:

    U Jashina! Případ pražského domu jsem přečetla jedním zatajeným dechem!! A byla to bomba!! Líbí se mi, že to není jen bezduchý slash- i když, doufám, že nám naservíruješ i nějaký pikantní bonus! Napětím se mi kroutily prsty na nohách, občas jsem se přiblble usmívala a s chutí klikala na další a další část a teď jsem na konci. Napnutá jak kšandy čekám na- bohužel- poslední díl.

  7. Liss napsal:

    Čím dál víc otázek a nejasností. Aspoň, že už je Lucka ze skříně venku. Za to, že se Viktor nedržel jejich rad by mu mohli kluci poděkovat. Ale pořád mám takové kradmé tušení, že paní Stonerová v tom všem není úplně nevinně, jak se zdá. Ale jsem moc zvědavá na to, jak se bude příběh vyvíjet dál, má to správný spád🙂

  8. Katy napsal:

    To bylo… Oh bože, došla mi řeč😀 Čtu to už podruhé (ano, doufala jsem, že když si to přečtu znovu, třeba mi to pak se slovíčky půjde líp) Nicméně…😀 Tak do toho.
    Bylo to neuvěřitelně napínavé – jako vážně. Celou dobu, co jsi popisovala Sherlockovo a Johnovo pátrání jsem byla jak na větvi. Mimochodem, poklona za Sherlockovy myšlenkové pochody, protože rekonstrukci „z místa činu“ jsem si z jeho pohledu neskutečně užila. Dovedu si představit, že takhle nějak ten jeho mozek vážně funguje – čišela z něj genialita. Mnoho autorů se tomuhle vyhne; tomu přeskakování od myšlenky k myšlence a neskutečnému přicházení k závěrům rychlostí 100 mil za hodinu. A nebo to zkazí, takže to vyzní strašně out of character. Tebe se ale netýkal ani jeden z těch případů. Jak říkám, strašně jsem si to užila😀 Minimálně tak, jako John😀
    A když jsem pak začala číst tu část s Luckou, běhal mi mráz po zádech. Ježíši, chudák. A to si ještě podle mě zachovala dost chladnou hlavu. Mnoho lidí by na jejím místě skončilo s tím, že by střídavě řvali a mlátili pěstmi do stěny a potom tiše vzlykali v koutku. No jo, Lucka je hrdinka😀 Ne, že ona by do stěny nemlátila, ale zvládla to na výbornou. A záchrana Viktorem byla sladká… Tak si říkám, že by mohla i přeskočit jiskra😉
    Takže… neskutečně-super-bomba-úžasné…😀 Fajn, tak jinak; úžasný díl, vážně skvělý. Už se nemůžu dočkat pokračování… Protože to vážně skončilo v místě, kdy chci vědět víc, víš?😛

    1. miamam napsal:

      To je to, že ta Lucka je prostě odvážná holka. Bejt tam zavřená já… tak jsem tam asi pořád ještě zavřená… nebo naložená… uzená… O.O (bože, radši pryč od toho) Můj obdiv k ní, přestože to není skutečná postava, akorát roste, protože s každým odstavcem, co o ní napíšu, mě ta holka nějak překvapí😀 Jo, píše se tak nějak sama. Nevim, kde se vzala…
      Snad se mi podaří ten mrazivý efekt i příště, kdy se na scéně objeví ten podivnej… člověk. o.o B-)
      Děkuju ti za ohromnou podporu, svázat si ty tvoje komenty do malé knížečky a nosit je pořád s sebou, k tomu mít víc času, než kolik mám, a další kapitoly by se psaly úplně samy! ♥ Děkuju :-*

  9. tes napsal:

    Dobrí ne skvělé ne Vynikající safla mě chybí slova.😀 Já chci ještě

  10. Kayla napsal:

    Jooooo😀 Ja som si tiež myslela, že už ste na túto poviedku zabudli😀 No keď som zbadala ten nadpis, tak by ste vôbec nechceli byť vedľa mňa😀 Diki. Super. Už sa teším na 10.

    1. miamam napsal:

      Nezabudli, neboj!🙂 Naopak na ni myslím víc, než by bylo zdrávo… o.o Snad se to pak taky odrazí na tom, jak to bude napsané.🙂 Děkuju ♥

  11. Leylon napsal:

    no tak to teda páni!

    Poviem ti, oplatilo sa nám počkať – bolo to úžasné, držíš si stále rovnaký štandard, mia🙂 začiatok a rozhovor s Viktorom ma rozosmiali – vieš veľmi dobre dopasovať lásku/romantiku kombinovanú s pohybom a nebezpečím tak, aby to vyznelo prirodzene, čo je viac, ako obdivuhodné. Páčila sa im interakcia medzi Sherlockom a Johnlom v aute – čo všetko sa dá povedať dotykom a aj to trochu „zakamuflovať tým“ Sherlockovým „nebuď samoľúby“😀 Proste, ten cit sa stal ich súčasťou, prijali ho, ale nijak medzi nimi nenarušil to ostatné – a presne tak to má byť🙂

    Sherlockove dedukovanie? mia, to bolo neskutočne nádherné a hodnoverné, uvedomuješ si to? Verila som ti každé slovo a to už je čo povedať – som dosť náročný čitateľ😀 a Lucka, hallelujah, je v poriadku a slobodná! Som zvedavá, ako na to, že sa tam ocitla, bude reagovať John – náš stále-tak-zodpovedný-vojačik….

    ďakujem za nádherný dar. a pokiaľ môžem veriť FB, prajem všetko najsamlepšie!🙂🙂

    1. miamam napsal:

      Uf-uffff!!! Ty mi tak často dokážeš vyrazit dech! (Někdo by mě měl lehce poklepat po zádech, abych se vzpamatovala…jo, třeba ty, Johne, děkuju :-P) Děkuju za úžasná slova chvály, strašně mě těší, že si myslíš, že to neupadá! Občas mám pochyby, že jsem si přece jen ukousla obří krajíc, ale pak přijde někdo jako ty a trochu se zas uklidním😀 ♥

  12. Yuki-chan napsal:

    Páni! Mrazivý díl… sledovat Sherlocka, jak si přehrává tu scénu, jak se chovala MIranda… jako bych tam byla taky🙂 Tohle bude úžasná detektivka😉 Těším se na další dílek, Mio🙂

    1. miamam napsal:

      Super😀 Děkuju!🙂

  13. katka napsal:

    John zabodoval vždycky jsem štěstím bez sebe když se mu podaří překvapit Sherlocka , díky za další skvělý díl

    1. miamam napsal:

      I vice versa, prostě když se kluci umí překvapovat, je to vždycky fajn \o/😀 Díky

  14. helsl napsal:

    Tak to já jsem zapomínat nezačala, protože je to děsně napínavý. Ale už týdny v duchu proklínám Miu, že se na nás vykašlala, že nás napíná na skřipec, protože tyhle rozestupy jsou k nepřečkání. Jako když Moffat ukončil první sérii v nejnapínavějším okamžiku, to bych ho zabila.
    Ale brr, zažít bych to nechtěla. Mrazí mě, jen když to čtu, nešla bych tam ani za zlatý tele. Ovšem v pohodlí a bezpečí domova se to čte nádherně.

    1. miamam napsal:

      Já se proklínala taky, ale k nahromaděné práci se navíc dostavil, aniž by ho někdo pozval, spisovatelský blok, takže jsem několikrát otevírala Word s tím, že jsem ho po několika minutách naštvaného zírání na kurzor opět zavřela.:-/ Je fajn, že jsem se přes to překlenula a že měla tahle kapitola taky nějaký efekt😀.

  15. PharLap napsal:

    WoW! Tak tohle bylo prostě… Úžasný! Skoro jsem na tuhle povídku začala zapomínat, ale jakmile jsem uviděla nadpis, s radostí jsem poposkočila na židli😀 Začíná se z toho stávat opravdu dobrá detektivka. Mám už nějaké podezřelé, ale ještě nebudu předcházet. Děkuju moc a moc! Nemůžu se dočkat 10. kapitoly!

    1. miamam napsal:

      No… upřímně by mě zajímalo, co za scénáře se vám všem honí hlavou, jak se to vyvine a tak😀 Děkuju za nabíjecí koment🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s