Na Hraně: 8. část 1/2

Jupijou, naděje je slovo pro dnešní den! Protože když si s někým konečně dokážete promluvit, aniž by to bylo bolavé a hořké… (hm, přestože to chviličku bude trošku… au-au… ale jen trošku, slibuju) když pak s někým zase začínáte řešit případy… to je přece dobré znamení, že? 🙂

P.S.: Sherlock dovede esemeskování s Mycroftem na úplně nový level! 😀

 

A pst, takové „p. s. 2“, jelikož má devátá kapitola padesát (!!!) stránek ve wordu, je dost pravděpodobné, že po uveřejnění druhé části 8. kapitoly bude chvíli ticho… O.O 😦 Na druhou stranu můžete čekat skvělé finále, už teď se na to moc těším. 🙂

Na Hraně: 8. část 1/2

 

Odpouštím, odpouštíš

 

 

Zatímco pročítá sportovní přílohu London Times a na Netflixu si přidává filmy do fronty, John prolítne očima pracovní nabídky Státního zdravotnického programu. Je to zvyk, který si vybudoval okamžitě po Sherlockově vzkříšení. Ne že by neměl rád svoji současnou práci, je rád, že ji má, ale příležitostně si přijde roztěkaný, chce řešit víc, než jen nachlazení, výrony a opakující se zranění hybnosti.

Obvykle ty nabídky jen přelítne, pak se podívá na maily. Ale dnes je tu nabídka práce pro Londýnské Centrum služeb válečným hrdinům, kde by pracoval s veterány, co mají potíže s přizpůsobením se k běžnému životu. John se podívá na inzerát. Hledají vysoce motivovaného lékaře, aby doplnil práci již fungujících odborných lékařů, aby zajistil vyšetření a neustálou péči pacientům.

John tyhle pacienty zná. Ví, jaké to je, celé míle nosit bagáž po afghánské krajině, zatímco jedním okem obdivujete její krásy a druhým hlídáte talibanské snipery a pozemní miny. Ví, jak takoví lidé spí (ne zrovna dobře), co jedí (potraviny tak chudé na vlákninu a nedostatek čerstvého ovoce a zeleniny, že to u většiny osob způsobuje zácpu), po čem se jim v cizině stýská (pravidelný sex, pivo, porno, samota), a co jim bude chybět, až se dostanou domů (jejich kamarádi z armády a Královských mariňáků, nával adrenalinu, pocit, že jsou něčím důležití).

Tohle je práce, kterou chtěl dělat, když se vrátil z Afghánistánu.

Islington je na stejné straně města jako Dagenham, ale dostat se tam metrem je téměř nemožné. Pokud tu práci dostane, nejspíš se bude muset stěhovat.

Westminster je blíž, místo, odkud se z domova a zpátky snadno cestuje, připomene mu malý hlásek v hlavě. Protože když přemýšlí o domově, 221 Baker Street mu na mysl přichází pořád. Ne Dagenham. Ne Edinburg. Westminster. Jenže on už tam nežije.

Ta práce bude blíž k Sher– ke všemu, co nechal za sebou. Znovu si prohlédne ten inzerát. Je nejistý.

Mysl se mu zatoulá, přemýšlí, jestli ho ta práce tak zajímá, nebo jestli se k němu vrací ta černě okřídlená děsivá krása všeho ničivě nemožného, čím byl Afghánistán a pak Sherlock. Je opravdu neschopný posuzovat vše možné, vše rozumné, vše typické.

Pracovat s traumatizovanými veterány ničí i ty nejotrlejší profesionály; i ty běžné aspekty práce budou mačkat všechny Johnovy čudlíky, mohly by spustit jeho noční můry, chvění v ruce, bolest v noze.

Dřív znával sám sebe. S jistotou následoval své instinkty. Ustaraně doplní nové informace ve svém CV, sepíše motivační mail, ale uloží jej do konceptů, pak se jde připravit ke spánku. Předtím, než zhasne světlo, přijde mu zpráva.

Kafe? SH

Další zvyk, který nejspíš nedokáže setřást. Je to jako zavedené rande, kafe se Sherlockem předtím, než zajde za Ellou. Zvládne s ním být tak hodinu nebo dvě, a pokud se věci pokazí, no, za Ellou půjde hned potom. Párkrát Sherlockově nesmělé otázce odpoví ne, jen z principu. Později toho lituje, celé odpoledne stráví roztěkaný, s Ellou mluví zostra.

Ano.

Stejne misto a cas? SH

John nejistě přejede palcem po displeji, než nakonec odpoví.

Ano.

**

 

„Už jsi čistý?“

Johnova otázka je jako malý vtípek. Malý, maličkatý vtípek. Yard konečně, i když váhavě, urychlil vyšetřování případu se Sherlockovým dramatickým pádem ze střechy Bart‘s. Sherlock vycítí, že v tom má prsty Lestrade, a odvděčí se mu tím, že zůstane úzkostlivě zticha ohledně svazku složek odložených případů, které má na Montague Street, a svého vyšetřování v případě lidského obchodování.

„Ještě ne,“ odvětí Sherlock. John si dnes dává čaj a pár sušenek. Takže posledních pár nocí spal dobře. Když je přetažený, má pod očima ještě větší pytle a objednává si espresso, i pozdě odpoledne. Je to špatný kruh, káva a nedostatek spánku, ale Sherlock si to nechá pro sebe, protože John ví, jak kofein ovlivňuje lidský nervový systém, a nedal nijak najevo, že by vítal Sherlockův zájem o jeho zdraví.

Sherlock se zeptá na Harry (pořád střízlivá), Johnovy rodiče (stále v Edinburghu), na jeho práci (pořád nudná). John se neptá na Mycrofta. Sherlock ho nadhodil jen jednou a viděl, jak John ohnivě zrudnul, což mělo naznačit, aby se Mycroft šel vysrat a chcípnul. Mycroft tahal za nitky a usmlouval vstup do vládní laboratoře, tak se Sherlock motá kolem experimentů, z nichž některé jsou dost komplikované na to, aby Johnovi zamotaly hlavu. Příští týden si John zopakoval k tomu potřebnou chemii, což Sherlocka dojalo.

Rozhovor pokulhává, ale pro teď to stačí, jen tak sedět s Johnem a sledovat lidi kolem.

Žena v obchodě hodí okem po Johnovi, a přestože se John neusměje v odpověď, podívá se na ni ještě jednou. Je to automatická reakce, taková, kterou Sherlock před pádem nechával být, protože John mu zcela jasně patřil, ale teď ho ty úsměvy a pokoutné pohledy bolí u srdce.

„Ona s tebou flirtuje,“ sdělí Sherlock bez zájmu. John je bi, nenosí prstýnek a zcela očividně si dává kafe se svým známým. To ta řeč těla, způsob, jakým sedí a jak snadno spouští oči ze Sherlocka. John je neskutečně krásný, když se člověk pozastaví a podívá se na jeho ošlehanou, zvrásněnou tvář. Je malý, silný, tajemný, všechno vychází z jeho zranitelnosti. Vedle něj si Sherlock připadá ploše, nedotknutelně. Pěkně. Což není tak moc, když sedíte vedle ztělesněné upřímnosti.

„Čím víc jsem zlomený, tím víc k sobě táhnu ženy. Nejsem si jistý proč.“

„Ty jsi k sobě táhl ženy?“

„Samozřejmě že jo.“ John se dívá z okna, nevěnuje pozornost směru konverzace, který Sherlockovu pozornost tak zaujal. „Bylo to skoro stejně hrozný jako tehdy, když jsem odjel do Afghánistánu. Několik týdnů nic, pak každou noc, někdy i dvakrát, když jsem to zvládl. Klasická vyhýbavá taktika. Se Sarah to šlo pár měsíců, než si uvědomila, že jsem se přes tebe nepřenesl. Po tom, co jsem jí udělal, můžu být rád, že spolu ještě mluvíme. Já… toho lituju. Od té doby to byli většinou nějací neznámí týpci z klubu. Chlapi se nesnaží nic zlehčovat. Prostě chtějí zasunout.“

Sherlockovo kafe se dere zpět vzhůru jeho krkem, horké a kyselé, až dozadu do ústní dutiny. Zatřese hlavou, rychlý, odmítavý tik, pak položí svůj šálek a polkne. Ztěžka.

Přítel by řekl: „Ty seš kanec.“ Nebo něco podobně blahosklonného, vzhledem k Johnově úspěšným, testosteronem poháněným sexuálním setkáním s cizinci. Sherlock si najednou uvědomí, že ty muže nenávidí, a kdyby dostal příležitost, tak by je zmrzačil, nebo možná zabil.

To je špatné.

„Dobře ty,“ zvládne říct. Ta fráze se dere jeho krkem jako rozbité sklo.

Což si získá Johnovu pozornost. Johnův obličej válčí sám se sebou: šok, jak Sherlock reagoval, okamžitě následuje porozumění Sherlockovy naprosté ignorace, pak potěšení z toho, že Sherlocka zranil, pak stud kvůli tomu kyselému pocitu, pak lítost nad tím ubohým stavem, ve kterém se nacházejí. Nakonec se v jeho rysech usadí lítost.

„Sherlocku. Myslel jsem, že jsi mrtvý.“

John se neospravedlňuje ani nevysvětluje. Konstatuje fakt. A Sherlock je idiot. To skutečně věřil, že John, který obsadil jeho tělo a emoce všemi možnými způsoby, s nikým nebude spát celé roky? Že nevrhne svoji sexualitu na hranici z jejich vztahu, kterou Sherlock vesele polil benzínem a sám podpálil?

Ano.

Jak to, že to nevěděl?

Protože je pořád sebestředný, povrchní a hloupý.

Tentokrát je to on, kdo vezme zpátečku. „Mám… je tu jeden experiment… Lestrade… Musím jít.“

„Dobře,“ řekne John tiše.

Sherlock rázuje po chodníku pryč dostaň se pryč, než si uvědomí, že si nevšiml jedné klíčové věci. Nevěděl to, protože mu to Mycroft neřekl.

Mycroft to určitě věděl. Mycroft, s těmi svými kamerami a sledovacím týmem a svými prsty v každém koláčku britského impéria. Mycroft to věděl a neřekl mu to.

Než si uvědomí, co dělá, stojí přede dveřmi Diogenova klubu.

„Ach. Sherlocku. Čemu vděčím -“

Věděl jsi to.“

Mycroft je znatelně (a nespravedlivě) chytřejší, než Sherlock, tak z jeho obličeje vydedukuje, co má na mysli. Taky je příliš chytrý na to, aby lhal.

„Ano.“

Zuřivost v jeho těle je povědomá. Už ji dřív viděl, což mu pomůže rozpoznat ji u sebe. Co to jen bylo? Ach, ano. Je to jako… ty zasranej sobeckej robote. „Neřekl jsi mi to.“

„Ne.“

V obličeji jeho bratra není ani známka po lítosti. „Protože kdybych to věděl, mohlo by to rozptýlit moji pozornost. Nechat práci nedořešenou.“

„Potřeboval jsi, aby se soustředil jen na tebe,“ souhlasí Mycroft.

Nejspíš trochu plakal. Je chladný, vlhký den, a on šel pěšky, místo aby si vzal taxi, takže ty horké slzy na tvářích můžou být od ostrého větru.

„A taky proto, že ať už jsi byl jakýkoli, tahle informace by tě ranila. Chtěl jsem tě toho ušetřit, co nejdéle jsem mohl.“

Žádný div, že Mycroft Johna otravoval po tom, co se Sherlock sesypal. Mycroft věděl, co k Johnovi cítí. To byl Sherlock jediný, kdo to neviděl, kdo nevěděl o té důležitosti a vzácnosti?

Ano.

Sherlock se otočí k odchodu.

„Byli jsme příliš blízko k vítězství, což je v naší práci něco vzácného.“

„My?“ Sherlock zavrčí, když se otočí tváří k Mycroftovi, osvětlenému pruhem světla procházejícího otevřenými dveřmi klubu. „Vítězství?

Není to fér. Ví to. Nadhled a všechno to ostatní. Nemůže Mycrofta vinit z toho, že využil Sherlocka, když se Sherlock tak ochotně nechal využít. Ale Mycroft je bezpečný terč. Vždycky byl. A Sherlock nemá náladu debatovat o ceně zaplacené za vítězství ve velké bitvě, když je to Sisyfovská válka proti zlu. Ta válka se musela vybojovat, vždycky se v ní mělo něčím zaplatit, ale on mohl minimalizovat škody.

Kdyby dostal šanci. Ach bože. Co kdyby ji nedostal?

„Je mi to líto, Sherlocku.“

Odchází pryč, ruku ve vlasech sevřenou v pěst.

John jednou řekl, že je všechno v pohodě. Tohle není v pohodě. Ani se to neblíží pohodě.

Johnova zpráva přijde, když Sherlock vchází do bytu.

Je mi to lito.

Nemas proc se omlouvat. Co jsem si nadrobil, to si musim snist. SH

Neomlouvam se. Vyjadruju litost.

 

Empatie (podst. jm.): Schopnost rozumět a sdílet pocity někoho jiného.

Muž dříve samozvaný jako vysoce funkční sociopat nad tím uvažuje velmi dlouho. Jsou v tom společně, ach ano, jistě že jsou, jako vojáci, jako čerstvé matky, jako vyčerpaní pacienti v nemocnici. Jsou uprchlíci jdoucí po sežehnuté půdě Sherlockovy války. Ale i přes to, co Sherlock udělal, John není schopen ničeho menšího než empatie.

Možná vydedukoval Mycroftovu lest stejně jako Sherlock. John se poučil, že má od bratrů Holmesových čekat to nejhorší.

Sherlock zírá na mobil, snaží se sestavit chemický vzorec komplexní natolik, aby ze svých myšlenek vymýtil obraz jiného muže uvnitř Johna, pohybujícího se na jeho těle, hladícího jeho penis, líbajícího ta úchvatná ústa, zatímco se John chvěje a lapá po dechu a vyvrcholí, a pak přijde další zpráva.

Nemuzu najit smajlik, ktery by obsahl empatii. Druhy nejlepsi:

Další řádek zobrazuje dvě žluté bubliny, co mají ne úsměv, ale celkem rozzuřený škleb, zatímco trošku poskakují, baculaté prsty v bílých rukavičkách posílají véčko jako pozdrav. Navzdory veškerému zdravému rozumu se Sherlock zasměje. Je to krátké vyštěknutí, které ani trochu nezní pobaveně, a poleká sousedku na ulici, když venčí svého korgiho.

Do prdele s celým světem, říká ten smajlík. Do prdele s tím zasraným světem a každou zasranou věcí co na nás tak zasraně hází.

Tohle není to, jak si Sherlock představoval Sherlocka a Johna znovu dohromady. Nemělo to takhle vypadat, neměli se takhle cítit ani chovat. Ale je to vše, co má.

Prihodne. SH

To jsem si myslel. Dobrou noc.

**

 

Sherlock si znovu přečte vlákno zpráv a přemítá, jestli může přátelství vzkvétat díky bublinám na displeji. Jejich sobotní odpolední kávové sedánky jsou míň a míň povrchní, míň formální.

Je čas opět zkusit večeři.

Vecere? SH

Odpověď přijde do pěti minut.

Jsem hotovej. Neco snez sam.

Empatie stranou, večeře očividně stále nepřipadá v úvahu.

**

O.O

O.o

o.O

o.o

Sherlocku, proc mi posilas nepochopitelne symboly? MH

Jsou to smajliky. SH

-.-

>.<

🙂

😉

Sherlocku, prave mam schuzku ohledne narodni bezpecnosti s hlavou MI6 a namestkem pro bezpecnost. MH

\./

😛

Sherlocku. Ustan a uz znovu nezacinej. MH

😛 SH

Sherlocku. MH

Ale sklapni, Mycrofte. SH

**

 

Jsem cisty. SH

Proc to neni na titulni strane kazdeho vetsiho deniku ve VB?

Yard neciti potrebu vykricet do sveta sve chyby. SH

To me neprekvapuje. Gratuluju.

Diky. Vecere? SH

Dlouha smena. Neco snez sam.

Sherlock uvažuje nad donáškou jídla na Johnovu kliniku, pak ten nápad nechá být. Dost si troufá, ale učí se, jak být Johnovým přítelem. Přátelé respektují hranice.

**

 

Vecere? SH

Nemuzu. Drink v hospode s kolegou, co se stehuje do Liverpoolu. Neco snez sam.

Kdyz udelas to same. SH

Narozdil od tebe, ja nikdy nezapominam jist.

Snez neco zdravejsiho nez smazene cibulove krouzky a pivo. SH

Později toho večera mu John pošle fotku kuřecí směsi. Sherlock pozná ten stůl, je to v jeho bytě v Dagenhamu. Než aby se setkal se Sherlockem, John šel na drink, a jen jeden, protože je pracovní den, takže nejspíš pinta, pak šel domů do svého prázdného, špatně osvětleného bytu v zatraceném Dagenhamu, aby si sám uvařil a snědl večeři.

Bez Sherlocka.

Zavržení zoufalství ponížení –

Ale John mu poslal fotku.

– naděje spojení kontakt něco co byste dělali se známým se kterým se chcete víc sblížit.

 

Uloží ta data, vyfotí své jednoduché jídlo – celozrnný chleba a sýr a jablko a pošle to zpět. Bílkoviny, polysacharidy a ovoce. John to ocení. Pak to sní. Je to jako večeře s Johnem. Až na to, že není.

Možná je to od kafe k večeři přece jen velký krok.

**

 

Obed? SH

Utery?

Sherlock dorazí o patnáct minut později, vítr ho pocuchal a nahnal mu ofinu do očí. Restaurace je plná a John stojí v rohu, pohled těká mezi jídelním lístkem a hodinkami. Sherlock si sundá šálu a nadechne se k pokorné omluvě, ale když ho John uvidí, jeho výraz okamžitě zbystří.

„Co se děje?“

Na jazyku má slovo nic, dokud si nevybaví slib, že Johnovi nebude lhát.

„Jsem uprostřed něčeho s Lestradem.“

„Pustil jsi případ, aby ses se mnou setkal.“

„Měli jsme sch- domluvený čas a místo, abychom se sešli a strávili spolu nějaký čas.“

Ten hořký pohled, kterým ho John počastuje, mu napoví, že John má stejný problém oštítkovat jejich setkání jako Sherlock sám. „O co jde?“

„Žena, nalezená mrtvá u sebe doma. Žádné známky vloupání. Zřejmé známky falešné loupeže.“

Johnovy oči zasvítí. „Příčina úmrtí?“

„Bodné rány do hrudi.“

„Chceš společnost?“

To je poprvé, co něco takového John navrhne. Dovolil Sherlockovi ho vidět, mluvit s ním, cítit jeho vůni – chai a vlněné svetry a mýdlo na ruce z kliniky – a sledovat jeho výmluvnou tvář, ale nikdy první nenapsal, nikdy první nezavolal, ani sám nenavrhl čas a místo setkání.

„Stejně nemáme šanci dostat stůl,“ dodá John s pokývnutím k narvané restauraci.

Sherlockovi pod košilí, sakem a kabátem zběsile buší srdce, třepot křídel uvězněného ptáčka, tak nepříjemně silný rytmus proti jeho hrudnímu koši, až si myslí, že padne na kolena jako v Johnově bytě. John jemně pozvedne obočí.

„Je to jen místo činu, Sherlocku.“

„Ano. Jistě.“ Sherlock si znovu uváže šálu. „Tvůj názor bude cenný. Anderson je na forenzním.“

„Pořád je to debil?“

„Ano.“

„Pořád s tebou nehodlá pracovat?“

„Ne.“

„To jsou mi věci,“ zamumlá John ironicky a následuje Sherlocka ven ze dveří a do taxíku. Stará parta, zase spolu. Je tu Lestrade, který úplně zešedivěl, což dva techniky z týmu nepochopitelně rozesmívá, a taky Donovanová, která je v pokročilém stadiu těhotenství. Jeden pohled na ni a John zahodí za hlavu všechny zdvořilostní rozhovory, aby ji odvedl do kuchyně k plnohodnotnému lékařskému výslechu. Ptá se na oteklé kotníky a prsty, zadržování vody, příjem soli, krevní tlak, a zda by v tomhle stavu měla být deset hodin denně na nohou. Při slově preeklampsie její obličej zbledne a ruka pohladí břicho. John střelí po Lestradeovi přimhouřeným pohledem a pak si k sobě zavolá jeho, a Sherlock zaslechne tiché zamumlání ale ona nechtěla dělat za stolem. Skončí to tak, že Donovanová souhlasí s odpolední prohlídkou u svého gynekologa a Lestrade slíbí, že bude k těhotné ženě víc ohleduplný.

„Máš děti,“ řekne John tiše. „Už jsi přece něco zažil.“

Lestrade pozvedne palec. „Tady mluvíme o Donovanové, ano?“ Přidá ukazovák a řekne: „Naučil jsem se, že těhotným nikdy, ale nikdy neříkej nic jiného, než že vypadá skvěle.“

Sherlock tenhle kousek informací uloží do archivu.

„Dobře,“ zakončí John. „Rád tě vidím.“

„Já tebe taky,“ řekne Lestrade a podá mu pár latexových rukavic.

A pak je tu Anderson.

„Ty jsi zpátky?“ řekne Anderson, hlas vysoký a zatrpklý, nese se přes hluk v místnosti.

„Po tom, co udělal?“

Stěny a podlaha vibruje nebezpečným elektrickým napětím, když dobrýtrpělivýdoktor zmizí; v okamžiku kapitán John H. Watson, RAMC, pohltí veškerý vzduch místnosti, Londýna, a dost pravděpodobně i celé Anglie. Sherlock prohlíží rodinné fotografie vyrovnané na polici a každou buňkou svého těla naslouchá.

Ve svém periferním vidění vidí Andersona, jak zvedne ruce, což má být posměšné gesto kapitulace, ale nějak tu chybí ten posměch. „Moje chyba.“

Úlevný výdech je téměř slyšitelný. Všechno se dá zase do pohybu a kapitán Watson se znovu stane Johnem, tichým, stabilním, malým Johnem. Poklekne na zem vedle těla.

„Divné,“ prohodí, když si Sherlock dřepne vedle něj. „Všechny se shlukují přímo v jejím srdci. Kdyby ji někdo překvapil, nebyly by ty rány rozptýlené, jak by se svého útočníka snažila odrazit?“

„Žádné známky vloupání,“ řekne Lestrade. „Její sestra tvrdí, že se tu stavila pro kafe, pak odešla, aby si šla zaběhat. Teď hlídá její děti. Policista, kterého jsme poslali vyzvednout ty děti, říkal, že se k nim chovala jako máma slepice ke svým kuřátkům. Její muž je pryč a zařizuje pohřeb.“

Sherlock vytáhne slepenec profesionálních fotografií, na kterých je malá žena a v náruči má neskutečně tlustého buldoka. Ta samá žena se objevuje na okrajích mnoha, mnoha fotografií z dovolených, nikdy nemá žádného partnera. Fotografie mrtvé ženy jsou na druhé straně plné rozrůstající se rodiny a jejího úžasného manžela. „Její sestra,“ řekne Sherlock tiše.

John se podívá na tělo, pak na fotky. „Symbolicky jí chtěla vyříznout srdce z těla?“ řekne.

„Chtěla to, co měla její sestra?“

Lestrade pošle auto, aby vyzvedlo sestru k dalšímu výslechu. Když odjedou, John řekne: „To je ale debil.“

Sherlock ví, koho tím myslí. „Pokládal legitimní otázku,“ odtuší nezúčastněně.

„Není to něco, na co by se měl ptát on,“ zafuní John.

Sherlock se dívá z okna na uhánějící Londýn a usměje se.

**

 

Hodila by se mi tvoje pomoc. SH

Jsem v praci. Zkus Andersona.

Velmi vtipne. Je mozne zlomit jazylku obesenim? SH

Je to mozne, ano. Pravdepodobne to ale neni. Zalezi na tom.

Neni to bezne pri obeseni. To spis uz uskrcenim.

Sherlocku, odpovez na zpravu.

To telo spadlo primo nebo se naklonilo vpred?

Promin, byl jsem v kanale. SH

Proc?

Neodpovidej. Dopadlo to telo pod uhlem?

Dopadlo primo. SH

Tak to neni pravdepodobne. To by si spis zlomil pater mezi C2-3 nebo C4-5. Krome uskrceni to uz neni nijak bezne zraneni.

Znamky na krku nevypovidaji pro uskrceni. Bylo to bezne? SH

Bylo to bezne pro box bez rukavic. Tvrdy uder na hrdlo zlomil jazylku. Obet zemrela. Dnes je to beznejsi pro turnaje v bojovych sportech. A u deti na konich bez spravne vystroje. Zridka kdy fatalni, protoze ta kost u nich neni zcela osifikovana, ale dokaze to poradne vydesit jejich rodice.

Johne, jsi genius. SH

Jsem lekar, ktery pecuje o dospele.

Genius. SH

Neprehanej.

John zasune mobil do kapsy. Není génius, ale zažádá o to místo u Válečných veteránů hned, jak vyleze z práce. Je to jen žádost. Stejně je pravděpodobné, že ho nezavolají k pohovoru.

 

„Neměla depresi,“ prohlásí Sherlock k Lestradeovi, který se marně snaží ze svých bot dostat vrstvu bláta. „Odtahovala se, protože se bála. Promluv si s majitelem hapkido studia, tím, co mimo svou kancelář dealuje steroidy a co tak vehementně tvrdil, že se mu nelíbila.“

Lestrade na něj zírá a zamračí se, pak odhodí chuchvalec ubrousků do koše.

„Vyzpovídali jsme ho. Má alibi.“

„Lže. Měli jste mě nechat u výslechu.“

Lestrade to nijak nepopře. „Tohle všechno máš z jednoho výletu do kanálu.“

Sherlock natáhne ruku s telefonem, na displeji vlákno zpráv s Johnem.

„Aha,“ řekne Lestrade. „Dobrej chlap, John Watson. Dobrej chlap.“

„Neviděl jsem to,“ řekne Sherlock tiše, přejede palce přes displej. „Pozoroval jsem, ale neviděl jsem to.“

Lestrade možná rozumí, co tím Sherlock myslí, a možná taky ne. Sherlock tomu sám donedávna nerozuměl, ale když už na to přijde, je idiot. Zaznamenal fakta ohledně Johna Watsona – jeho věrnost, jeho srdce, jeho sílu vůle, jeho soucit – ale neviděl celého muže, ani nehýčkal to, co John tak rád nabízel. Sarah Sawyerová měla pravdu. Nevěděl, co má. Zjistil si to, co mohl využít, a byl slepý k tomu, co měl.

„Ty tyhle boty stejně vyhodíš do koše, co?“

Sherlock se podívá na své boty, jako by je viděl poprvé. Jsou prosáklé vším, co steče do kanálů, což taky nateklo do jeho ponožek a kalhoty to nacucaly až po kolena. „Á-no.“

Lestrade zavrtí hlavou a zamumlá něco, co zní jako pět set liber.

„Ten oblek taky.“

„Proč jsi mi vlastně tak chyběl. Tak pojď. Tentokrát můžeš být u výslechu.“

„Říkal jsi, že šéf superintendant pořád -“

„Sklapni a vlez do auta.“

Sherlock nasedne do auta.

**

 

Vecere? SH

Umiram hlady.

Sherlock zírá na zprávu, není si jistý, jestli nemá halucinace.

Kde?

Možnosti běží Sherlockovou hlavou. Čína. John má rád čínu. Byli na číně toho večera, kdy John zabil Jeffersona Hopea, aby zachránil Sherlockovi život. Významné, ale možná ne nejlepší, prozatím. Angelo je vždycky dobrá možnost, ale mohlo by to nastínit vzpomínky, které John vidět nechtěl, diskuze o tom, co je fajn, o čemž Sherlock ví, že nezahrnuje fingované sebevraždy před milencem kvůli tomu, aby jeden dokázal, že je chytřejší než psychotický konzultující zločinec, a pak zmizení na několik let.

Právě otevřeli jednu francouzskou restauraci, ale John nemá rád francouzskou kuchyni. Jedl ji proto, že ji měl rád Sherlock, ale tentokrát Sherlock vybere, aby Johna potěšil, takže na japonskou může taky zapomenout. John má rád indickou, řeckou, a pak je tu to thajské místo, kde Sherlock objevil překladiště nelegálních zbraní, teď ji provozuje zločincova matka, takže jídlo je mnohem lepší, protože ona se zajímá o vaření, ne o zbraně –

Jeho mobil zavibruje.

Neco vyber, Sherlocku. Muj zaludek se snazi snist sam sebe.

U Smejici se kocky. SH

Díky nepříliš jemnému kurzu od Molly a Lestradea Sherlock ví, že neměl pro Saru objednávat tříchodové jídlo jen podle dedukcí a Johnových náhodných komentářů, i když to bylo přesně to, co má ráda.

Predkrm? SH

Jarni zavitky prosim. Jsem na ceste.

Sherlock objedná jarní závitky. Taky objedná knedlíčky a polévku, co má John rád, a kterou Sherlock usrkoval, když se John nedíval. John přijede, přejede pohledem jídla na stole a mrkne po Sherlockovi.

„Říkal jsi, že máš hlad,“ řekne Sherlock.

Aniž by řekl jediné slovo, John rozdělí jarní závitky a knedlíčky napůl. Sní půlku polévky a postrčí talíř se zbytkem před Sherlocka.

To intimní gesto Sherlocka téměř zdrtí.

**

 

Vážený doktore Watsone,

děkujeme za Vaši žádost o místo Lékaře specialisty v Camdenském a Islingtonském národně zdravotním programu. Personalista byl velmi zaujatý Vašimi jedinečnými referencemi a, pokud to Váš časový plán dovolí, rádi bychom se s Vámi sešli –

Datum, čas, místo schůzky. John si bude muset přehodit směnu, ale má pohovor.

**

 

„Ne že bych ti nevěřil, Sherlocku,“ řekne John.

To už je potřetí za čtrnáct dní, co se sešli na večeři. Angelo rozsvítil svíčky na všech stolech, až na tom jejich. Angelo sám objal Johna, řekl Sherlockovi, že potřebuje přibrat, mávl rukou nad Sherlockovými protesty, že přibral dobrých šest kilo, děkuju pěkně, dal jim stůl u okna a přinesl obrovský talíř se smaženým předkrmem. Ale svíčku nedonesl.

To je jedno. Johnovy oči sjíždějí  po uhlazeném Sherlocku Holmesovi, nemůže si pomoct Sherlock má na sobě džíny, košili a svetr. Tenhle kus Sherlockova šatníku ho dělával mladším, jako by byl pěkný student z univerzity, ale teď z jeho očí vyzařuje moudrost, což ho dělá neskutečně pohledným. Podívá se přes Angelovy ravioli zpříma na Johna.

„Tak fajn. Nevěřím ti. Mám problémy s důvěrou.“

„Naprosto logické, vzhledem k tomu, jak hluboce jsem tě ranil.“

Poslední dobou Sherlock postrádá svou samolibou nadřazenost. Hádá se míň než dřív a mnohem víc naslouchá. John pozná, když se Sherlock děsivě nudí, ale aspoň se docela snaží to zvládnout. John si není tak docela jistý, jak s tím má naložit. Je nastartovaný k boji, který nepřichází.

„Když dám stranou důvěru k tobě, nejsem si jistý, jestli věřím sám sobě. Svému úsudku.“

Sherlock na něj jen zírá. „Co je to za hloupost?“

„Ne že bych nevěděl, že využiješ moje emoce – mě samého – abys dostal, co chceš.“

Sherlock krátce zavře oči. John ho nijak nevaruje, než zasadí ránu.

„Ale nejde jen o tebe. Byl jsem při invazi Afghánistánu.“ Zasměje se, což nijak neodlehčí atmosféru. „Mám minulost plnou věcí, do kterých jsem se vrhal po hlavě.“

„Pokračuj.“

„Říkal jsi mi, že jsi nebezpečný.“ Podívá se na Sherlocka. „Kdo je tu větší idiot: ten, co skočí ze střechy, nebo ten, kdo je do něj zamilovaný?“

„Ten, co skočí ze střechy je větší idiot,“ řekne Sherlock přesvědčeně, což Johnovi přijde docela milé.

John neřekne nic. Nemůže se odhodlat říct mu o té práci. Chce tu práci. Strašně. Ale bojí se tu práci chtít a taky se obává, že v ní zklame. Věci směřují k déja vu smrtícím tempem, ale Johnovi se nechce dát Sherlockovi tu správnou munici, co by to všechno ještě urychlila.

„Takže, nevěříš mně ani sobě.“

„Jo, tak nějak.“ John se podívá do Sherlockových očí a udělá grimasu, která má v posledních dnech sloužit místo úsměvu.

Zatímco John čeká briskní výčet dedukcí, je jen ticho. John nemůže uhnout pohledem od té bolesti, smutku a lítosti proklouzávající do Sherlockova bledého pohledu. Nakonec Sherlock řekne: „Odpusť mi, Johne.“

Je to tak divná fráze, tak formální, téměř zbožná kvůli tomu, jak to Sherlock pronese, a upírá na Johna stejný pohled, jako když leželi spolu v posteli. Hlas tichý, podrážděný, nekonečně procítěný, na rozdíl od toho rutinního prohlášení k Molly o Vánocích před několika lety. Dokonce se liší i od toho, co Sherlock řekl, když ho žal donutil klečet v Johnově bytě. To bylo syrové, rozervané žadonění o zproštění viny, které potřeboval stejně jako vzduch nebo vodu. Dnes večer ta slova byla hladká a temná, unavená, jako smutek, jako by je Sherlock držel ve svých dlaních, dokud jim neobrousil hrany, nedal je do zubů a na jazyk, dokud je nevdechl a s tím nepolkl i hořkou pýchu, s jakou je tak často pronášel.

„Pracuju na tom,“ řekne John, a to, že je to vlastně pravda, mu dojde až po tom, co to vysloví.

Rozejdou se nedlouho poté. John pochopil, že potřebuje prostor po chvílích, jako je tato, kdy pootevřel hranice a pustil Sherlocka, byť jen kousíček dovnitř. Bude nejlepší, když půjde domů a vyrovná se s tím emocionálním marastem o samotě, v tomto případě s možností, že se díky Johnovu odpuštění oba dva uzdraví.

Sherlock jde zpět do Montague Street, večerem je cítit nádech jara.

Pokaždé, když už si myslí, že dosáhl na konec všech věcí, které pokazil, zjistí, že se mýlil. Jedna věc, ve které se nemýlí, je, že John uvažuje nad krokem, který znovu zpochybní jeho úsudek. Tím krokem Sherlocka nechce odříznout od svého života. John řekl, že na tom pracuje.

Pracuje na tom. Ne už jsem to udělal nebo udělám to ani díky bohu nic jako nemůžu nebo to neudělám.

Pracuju na tom. Je to proces. Sherlock zjišťuje, že odpuštění není jednoduché rozhodnutí tady a teď, ale postupné smilování, které si nezasloužil a nezaslouží.

Odpuštění, ať už přijaté nebo odevzdané, vyžaduje čas a trpělivost. Sherlock ignoruje to první a zcela mu chybí to druhé.

Tak se uč, ty génie. Je to jediná cesta, jak ho získat zpět.

Zatímco jde, jeho nos zaplní vůně rozehřáté, zemité letní půdy, vůně připomínající procházky v lesích, když byl mladý. Strakaté zelené sluneční světlo a dobrá úrodná anglická půda, ten humus, ve kterém něco dokáže růst. Třeba pokora.

Pýcha je cítit jako spálená zem.

I přes Johnovy obavy, zcela jasně neztratil vkus na neudržitelné situace. Možná se do nich (za Sherlockem) přímo nevrhá po hlavě, ale ani neodkráčí pryč, jak by bylo rozumné.

Jde dál.

 

**

INFO o povídce

DALŠÍ

Reklamy

7 komentářů Přidejte váš

  1. Liss napsal:

    V první polovině jsem si říkala kde že je ta naděje, aby se potom v plné síle ukázala. Nebylo to snadné. Ani pro Johna ani pro Sherlocka. Sherlock mi svou snahou připomenul Irene, tentokrát to ale bylo úspěšné. John se snaží odpustit, víc po něm Sherlock nemůže chtít. Jen trpělivost a pokání, vše, co Sherlock nedokáže pro lásku udělá. Věřím mu!

  2. Leylon napsal:

    och..

    prepáč za neskorú odozvu, ale bolo toho trochu veľa. Ale toto…
    Nádej je skutočne to, čo tu pomaly začína dýchať… ale nie tá naivná nádej, aj v tejto nádeji je pretkaná akási praktickosť, realistický Sherlockov pohľad na svet, jeho priamosť. tieto dva aspekty sú spolu tak pevne spletené až sú nerozoznateľné.
    Konečne spoločné vyšetrovanie… Donnovanová je tehotná?! 😀 Akosi zvláštne ma dojal postup medzi Sherlockom a Johnom – cez fotené jedlo, prípad… zdieľanú polievku. Ale ten koniec… odpúšťanie je proces, ni jeden krok. to vieme všetci, ale nie všetci to dokážeme. Pri odpúštaní som ja napr. len veľmi sporadická- schopnosť nevkladať ruku dva razy do jedného ohňa som doteraz považovala za dobrú ale čo ke´d vlastne ani tak dobrá nie je?

    ďakujem za kapitolu. Ďakujem za nádej 🙂

  3. Katy napsal:

    Krása 🙂 A taky si říkám: Konečně. Protože konečně se ti dva začínají dostávat zpátky k sobě. Ne, nic už nebude stejné, ale myslím, že ani jeden z nich nechce, aby bylo…
    (tleskající smajlík) 😉

  4. Kayla napsal:

    OK. Čítam to od začiatku, no nikdy neviem, čo napísať. Dúfam, že prežijem tu dlhšiu pauzu. Súcitím so Sherlockom, to ako musel počúvať, že John bol aj s niekým iným.

  5. Radka napsal:

    Ufff, jak pak bude delší ticho, já se na ten konec klepu už od 5. kapitoly, kdy to bylo pěkně v pr… Kluci randěj, opatrně, ale jde to líp a líp. Sherlock objevuje city, to je nádhera, ta surovost, to jak ho to dostává do kolen… no síla. Moc děkuji!

  6. Dargleew napsal:

    Pfff! Tak… já prostě… nevím. Tahle kapitolovka mě prostě vždycky nacpe hluboko do krušných a zoufalých pocitů, ať mám jakoukoliv náladu, neptej se mě proč 😀 :-/ vím, že už se začíná svítat na lepší časy, ale necítím se tak, snad… jako bych cítila se Sherlockem, ikdyž to obvykle nedělám a sama Johna ráda trápím :-D. Cos to se mnou provedla!? 😀

  7. katka napsal:

    Sherlocková žárlivost , jsou city které opravdu můžeme pochopit až když je sami na sobě poznáme , tak moc se těším na další vráceni se Sherlocka a Johna k sobě děkuji

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s