Ještě jednou a s citem: 3. kapitola

Sherlockovo chování je čím dál tím překvapivější, Johnova matka je… no, Johnova matka, a pan Watson si taky přijde na své. A John? Johnovi jde z toho všeho hlava kolem. 😀

Děkuju vám všem za komentáře u předchozí kapitoly. Bavím se při jejich čtení tak, jako vy při čtení kapitol 🙂

Doufám, že se bude líbit,

Katy

 

Kapitola 3.

 

Řekni nám něco o sobě.

John nemohl uvěřit, že o to jeho matka Sherlocka skutečně žádá. A co bylo horší, netušil, co se jí Sherlock chystá odpovědět.

Ale jeho přítel nevypadal ani trochu rozpačitě nebo zmateně.

„Není moc co říct. Můj otec zemřel, když jsem byl ještě dítě, takže nás oba, mě i mého staršího bratra Mycrofta, vychovávala matka. Její nejvyšší prioritou bylo naše vzdělání, takže jsme byli zasvěcení do nekonečné řady nejrůznějších témat – matematika, chemie, finance, britský zákon, politika – i když přiznávám, že to poslední byla oblast, ve které Mycroft vynikal mnohem víc než já. Nicméně jsem ho překonal ve všech ostatních předmětech, zvlášť co se týče hudby, která se matce velmi líbila.“

„Ty hraješ na nějaký hudební nástroj?“

Sherlock přikývl. „Ano, na housle.“

„To je úžasné! John dřív hrával na klarinet.“

„Ty tomu říkáš ‚hraní‘?“ zabručel pan Watson s pusou plnou pečeně. „Já bych to spíš nazval nepřirozeným týráním neživého předmětu.“

„Arthure!“

„Co je? To, co ta věc vyluzovala, bylo horší než cokoliv, co jsem kdy v životě slyšel. Vždycky mi připadalo, že takhle nějak by mohl znít umírající pták.“

Paní Watsonová se na svého manžela zamračila a mávla rukou, jako by ho chtěla umlčet. Potom se obrátila zpátky na Sherlocka. „Ještě něco, drahoušku?“

„Nic zvláštního. Hodně jsem cestoval – Itálie, Rusko, Francie – moje matka milovala Paříž a Marseille. V době mého dospívání jsem tam několikrát strávil léto.“ Sherlock to všechno řekl naprosto klidně a se samozřejmostí, přestože na něj John otevřeně zíral už od chvíle, kdy začal mluvit.

Zjistil, že už prostě nedokáže mlčet. „Nic z toho jsem nevěděl.“

„Nikdy ses neptal,“ odpověděl hladce Sherlock. Uchopil sklenici s vínem stojící před ním a usrkl.

John si rukou promnul obličej a začal vrtět hlavou. Tak je to konečně tady. Zbláznil se. To bylo jediné možné vysvětlení všeho, co se mu dnes večer stalo.

„Takže umíš mluvit francouzsky?“ zeptala se jeho matka, stále soustředěná na Sherlocka.

„Ano.“

„Ach! Řekneš něco, prosím? Něco ve francouzštině? Máš tak hluboký a sametový hlas. Měl bys vážně uvažovat o namluvení nějakých audioknih, víš. Vsadím se, že nejmíň tucet dívek z mého knižního klubu by dalo nevím co, aby jim takový hlas něco předčítal. A ta představa, že to děláš ve francouzštině…“ vychrlila paní Watsonová nadšeně. „Prosím. Mohl bys, prosím, říct něco francouzsky?“

Sherlock se znovu napil ze své skleničky a něco řekl. A ano, olízl si John rty, i on musel uznat, že rozhodně stálo za to slyšet Sherlockův baryton ve francouzštině.

Jeho matka nadšeně zatleskala. „Co jsi říkal?“

„Poděkoval jsem vám za jídlo. Taky jsem říkal, že máte opravdu krásný dům.“

„Ach, děkuji ti drahoušku! To jsi řekl opravdu krásně. Musím přiznat, že jsem z Johnova popisu měla vždycky dojem, že jsi celkem hrubý, ale podle mě jsi naprosto –“ Slova Johnovy matky byla přerušena zlověstným zaburácením hromu.

John zaklel a přinutil se zůstat sedět u stolu, místo aby se šel podívat ven, když jeho matka řekla: „To bude ta bouřka, o které mluvili v předpovědi počasí – prý to bude opravdu katastrofa. Johne, víš, že pokud tu budete chtít zůstat –“

„Ne!“ téměř vykřikl John. Potom sebou trhl a zkusil to znovu, i když tentokrát mnohem mírněji. „Ne, mami, myslím, že to nebude nutné.“

„No, připravila jsem ti tvůj starý pokoj, jen pro případ, a vyhrabala nějaké tvé staré oblečení. Myslím, že ti pořád ještě bude, i když teď máš trošku ‚bříško‘.“ Johnovy oči se při těch slovech rozšířily a pozorně se zadíval na své břicho, než svou matku probodnul pohledem. „A taky tu mám jeden ze Sherlockových obleků,“ pokračovala.

„Jak tady můžeš mít jeden z jeho obleků?“ vydechl ohromeně John.

„Jak? Copak si nevzpomínáš, Johne? Poslal jsi mi ho poštou, abych spravila ty roztrhané švy – podle té poznámky, co k tomu byla přiložená, jste bojovali s nějakým strašným podezřelým se šavlí nebo tak něco, a já jsem to právě spravila.“

Sherlock věnoval Johnovi zděšený pohled.

„Říkal jsem ti, že to máš poslat krejčímu.“

„Vždyť jo,“ zabručel John, když si bral svou vlastní sklenici s vínem a dlouze se z ní napil. Polkl a potom se na sklenici zahleděl. „To víno je… vážně dobré.“

„Je výborné, viď? A podívej se na tu láhev! Docela kvalitní.“

Paní Watsonová mu podala láhev a John si ji zamračeně prohlédl – podobné víno v Tescu ještě nikdy neviděl. Vypadalo to příliš draze, a když láhev v ruce několikrát otočil, zjistil, že se v jeho hlavě začíná tvořit obraz – tak šílený, že to nejspíš nemohla být pravda.

Bohužel neměl moc času nad tím přemýšlet. Jeho matka totiž znovu otevřela pusu a zeptala se Sherlocka na něco, z čeho se Johnův mozek málem zastavil.

„Tak, Sherlocku. Řekni mi, kdy sis uvědomil, že k mému synovi něco cítíš?“

John vrátil láhev zpátky na stůl a cítil, jak v obličeji rudne.

„Ach, mami, to – on – on ne – na tohle nemusí odpovídat…“

Sherlock si ho nevšímal. „Když mě poprvé napadlo, že bych k vašemu synovi mohl něco cítit, zastřelil taxikáře, aby mi zachránil život,“ řekl. „Později se mé podezření potvrdilo, když se vrhl na psychopata, zatímco měl na sobě vestu obalenou semtexem.“

John neměl slov. Absolutně ne. Jen odsunul svůj talíř stranou a nechal svou hlavu dopadnout na jídelní stůl.

Paní Watsonová zvedla ruce ke svému obličeji. „Pane bože!“

„Zastřelil jsi taxikáře?“ zeptal se pan Watson svého syna. „Chtěl po tobě příplatek?“ dodal po chvíli.

John zvedl hlavu ze stolu jen proto, aby svému otci věnoval nevěřící pohled. Ten jenom pokrčil rameny.

„Neviním tě, jestli jsi to udělal. Dělají to, víš?  Nebo moc mluvil? To je další dobrý důvod. Nesnáším, když ti zatracení taxikáři pořád o něčem žvaní – když chtějí, umí být horší než tvoje matka.“

John nechal svou hlavu dopadnout zpátky na stůl.

Paní Watsonová těžce vydechla. „No, Johne. Z toho, co jsem četla na tvém blogu, jsem tušila, že by tvůj život mohl být nebezpečný. Nemluvě o čase, který jsi strávil v Afghánistánu. Ale upřímně – slyšet to všechno nahlas! Semtexová vesta? To je prostě… Je to tak –“

Ve chvíli, kdy se John chystal zvednout hlavu a pokusit se uklidnit svou matku, která byla nepochybně na pokraji hysterie, Sherlock promluvil:

„Paní Watsonová, ujišťuji vás, že pro mě je to mnohem nebezpečnější než pro Johna. Dávám si záležet, abych přijal všechna opatření k zajištění Johnovy bezpečnosti.“

John za celý svůj život neslyšel tak nestydatou lež.

Za to jeho matka o těch slovech nejspíš ani na vteřinu nepochybovala. „To doufám! Nesnesu pomyšlení, že by mé ubohé dítě muselo čelit takovým strašným, strašným situacím!“

John nechápal, jak jeho matka může něco takového říct, když právě teď musí čelit strašné, strašné situaci.

„Ale na druhou stranu, jak jsem mu říkala, když jsem s ním posledně mluvila po telefonu,“ pokračovala paní Watsonová, „řekla jsem mu, že vím, že mu na tobě záleží, takže tobě pochopitelně záleží na něm a vím, že se o něj postaráš. Ale stejně je dobré slyšet to od tebe osobně. A vypadáš jako takový milý mladý muž a tak dobře vychovaný a hodný –“

„Pletete si mě s vaším synem,“ přerušil ji Sherlock.

Paní Watsonová začala okamžitě prohlašovat něco o tom, jak je taky skromný, ale Sherlock zavrtěl hlavou.

„Ne, nesouhlasím. Váš syn je prakticky definicí všech těchto vlastností. Získal je od vás obou, vás i pana Watsona. Co se vás týče – věřím, že pochází z toho, že jste byla vychovaná jako nejmladší z pěti dětí.“

„Jak můžeš vědět, že jsem –“

„Vaše potřeba mluvit často a nahlas naznačuje neustálou touhu po pozornosti, která pramení z toho, že jste vyrůstala v prostředí, kde byl váš hlas jen jedním z mnoha. Nicméně to není ten nejdůležitější detail, kterého jsem si u vás všiml. Ne, jsou to spíš vaše obrovské zkušenosti v zahradnictví. Viděl jsem, že všechny květiny a rostliny ve vašem domě jsou dobře pěstěné a čerstvé.“

„Jak jsi to proboha –? Oh. Oh!“ Paní Watsonová měla ve tváři nadšený výraz. „Děláš tu věc s tím dedukováním! John mi říkal, co všechno dokážeš! Že se na někoho jenom podíváš a hned o něm víš úplně všechno – to je tak fascinující! A měl jsi ve všem naprostou pravdu, víš. Nemůžu uvěřit tomu, jak jsi bystrý! Jsi tak inteligentní a chytrý, jsi opravdu geniální! A teď bys nám měl říct všechno, co víš o Arthurovi. Arthure, Arthure! Nech ho, ať se na tebe může pořádně podívat, aby nám o tobě mohl všechno říct!“

„Proboha, Emmo,“ zabručel pan Watson. „Vždyť ty už o mně všechno víš. A není to žádná cvičená opice, které bys mohla házet mince. Nech toho chudáka, ať se v klidu nají!“

„Ale Arthure –“

„Emmo, to, co dělá, není trik. Je to důležité pro jeho práci. Přestaň to znevažovat.“ Pan Watson na Sherlocka omluvně kývl. „Nezlob se na ni. Občas se nechá unést.“

Paní Watsonová se zamračila.

„Neříkala jsem, že to je trik. Myslím si, že to je zatraceně úžasné!“

Pan Watson ji poplácal po ruce.

„Pšš, já vím, miláčku. Ale ty ses nechala unést. Ani sis nevšimla, že tvůj syn má celou tu dobu hlavu na stole.“

„Proboha! Johne, zlatíčko, je ti dobře?“

„Myslím, že jsem spadl do králičí nory,“ zamumlal John do stolu.

V tom pan Watson bez jakéhokoliv upozornění přetáhl svého syna rukou po hlavě. John zasyčel a posadil se.

„Au! Za co to bylo?“

„Nechci, aby ty tvé velké uši poškodily dřevo,“ zasmál se pan Watson.

John na něj zůstal chvíli zírat. „A po kom si myslíš, že ty uši mám? Nebo ses poslední dobou přestal dívat do zrcadla?“

„A má tě, Arthure! Všichni chlapi z Watsonovy strany mají takové uši – jsou jako talíře! Vlastně si myslím, že to byly právě ty uši, kvůli kterým jsem měla takový problém Johna porodit. Ach, to bylo strašné! Trvalo to celé hodiny a ta bolest byla prostě neuvěřitelná. Taky že byl pořádně velký, když byl ještě miminko. Nevěřil bys, kolik vážil! Bůh pomáhej Harry, jestli se s Clarou někdy rozhodnou mít dítě a ona bude tou, která ho porodí. I když na druhou stranu se Harry tenhle problém možná ani týkat nebude, protože otcem toho miminka by nebyl Watson. Ne, větší problém by to byl spíš pro ženu, která by měla dítě s Johnem. Ale John je teď s tebou, takže předpokládám, že tím se to dilema o velkých uších vyřešilo, protože kdybyste se vy dva někdy rozhodli mít dítě…“

„Mami!“ přerušil ji zoufale John. „Mohla bys, prosím, změnit téma?“

„Proč?“ zeptala se paní Watsonová tak nevinně a nechápavě, jak to dokázala jen ona.

„Je ještě trochu brzy na to mluvit o dětech, nemyslíš, Emmo?“ poznamenal suše vždycky praktický pan Watson. „Pojďme se bavit o něčem jiném. Co třeba ta květinová výstava?“

„Ach! Ta květinová výstava! Johne, já jsem tak nadšená! Zítra budeme mít dole v obchodě výstavu květin a bude s námi spolupracovat ještě několik dalších místních podniků. Budou tam stánky a obchůdky a živá hudba a bude se tancovat a…“

Paní Watsonová začala nadšeně brebentit o výstavě. John ji s povděkem přestal poslouchat a postupně se uvolnil, jak se všechno začalo vracet zpátky do starých kolejí.

Nijak se do rozhovoru nezapojoval, až dokud mu jeho matka nestrčila do rukou složené noviny.

„… a tady jsme dokonce v novinách! Ten reportér, Edward Hoyt, s námi dělal rozhovor a bylo poznat, že se o tu výstavu skutečně zajímá. Já i Mary jsme kvůli tomu byly tak nadšené, protože jsme na tom obě tvrdě pracovaly a…“

John se podíval na stránku v novinách a uviděl fotografii své matky stojící vedle jedné z nejkrásnějších žen, jakou kdy v životě viděl. Očima sklouzl k titulku pod obrázkem: ‚Emma Watsonová a Mary Morstanová‘.

Měl pocit, jako by ho někdo dusil.

Tohle je Bahňák Mary?“

„Johne, povídala jsem ti, abys jí tak neříkal! Mary je opravdu milé děvče a bahno už dávno nejí! A navíc pro mě byla jako dar z nebes. Pomáhala mi celou tu květinovou výstavu zorganizovat a dokonce bude mít svůj vlastní stánek – snaží se získat nějaké peníze pro ubohá opuštěná zvířata. Je to zlatíčko, je opravdu skvělá! Doufejme, že se do zítřka vyčasí. Říkali, že má být polojasno, ale naštěstí nic takového jako ta bouřka, co by měla přijít dnes v noci. Tak, myslím, že teď je čas na dezert! Udělala jsem nám úžasné čokoládové dortíky. Arthure? Pomůžeš mi?“

Pan a paní Watsonovi odešli z jídelny, což Johnovi skvěle hrálo do karet. Ve chvíli, kdy byli z doslechu, se obrátil na Sherlocka.

„Musíme se rozejít,“ oznámil.

Sherlock naklonil hlavu na stranu.

„Proč?“

John mu ukázal noviny a prstem poklepal na Mariinu fotografii. „Podívej se na ni.“

„A tím myslíš co?“ zeptal se ho chladně Sherlock a John na něj zůstal zírat.

„Co? Tohle, to tím myslím! Ta holka je nádherná!“

„Rozcházíme se jen kvůli jejímu vzhledu?“

„Cože?“ zopakoval zmateně John a odložil noviny. „Ne! Sherlocku, na tom přece nezáleží. Vždyť ve skutečnosti ani nejsme –“

„Rozruší to tvou matku.“

„Proč by ti na tom mělo záležet?“ zavrčel John.

Při pohledu na Sherlockův obličej začal uvažovat, kdy přesně se sakra ocitl v téhle převrácené realitě. Možná, že když včera v noci spal, provedl Sherlock nějaký experiment, který způsobil, že se jejich role obrátily. To by rozhodně mnohé vysvětlovalo. Na jedné straně byl John, kterému na citech jeho matky ani v nejmenším nezáleželo, a na druhé Sherlock, s výrazem naprostého nesouhlasu.

John se zhluboka nadechl a zkusil to znovu.

„Podívej, alespoň bychom měli začít trochu řídit směr, kterým se ten rozhovor ubírá. Právě teď nás moji rodiče mají skoro za manžele. A ještě k tomu ty děti. Jen… Přestaň předstírat a začni být zase sám sebou.“

„Sám sebou?“ zeptal se sarkasticky Sherlock.

„Ano. Zmiň se, jak je ti naprosto ukradené, jestli lidé umírají, pokud je tajemství jejich smrti zajímavé. Řekni jim, že bych měl přestat vnucovat své názory světu, vykládej, jak je pro tebe ten tvůj mozek nejdůležitější věc na světě, buď chladný a bezcitný –“ V tu chvíli si John uvědomil, co říká, a okamžitě se zarazil.

Ach bože, tohle opravdu přehnal.

Sherlock na něj upřeně hleděl, ale jeho hlas byl nezvykle klidný.

„Takže tohle si o mně myslíš?“

„Já…“ John polkl a vydechl tiché ‚ne‘, následované: „Ne. Ne, Sherlocku, já… omlouvám se, já… to bylo – nemyslel jsem to tak…“

John zmlkl, protože se jeho rodiče vrátili zpátky do pokoje.

Jeho matka – naprosto lhostejná k napětí, které mezi nimi panovalo – jenom položila dort na stůl.

„Doufám, že máte oba rádi sladké. Jinak bych to musela sníst celé sama!“

Paní Watsonová začala krájet dort a každému z nich podala kousek. John si ho od ní vzal a začal ho okusovat, jen aby udržel podezření své matky na uzdě. Ale jestli nějaké měla, nezmiňovala se o tom a místo toho se soustředila na svůj vlastní kousek.

Opět se rozhostilo příjemné ticho a John začal v duchu spřádat plány na to, jak ukončit jeho a Sherlockův smyšlený vztah.

Musel existovat nějaký způsob, jak to udělat, aniž by tím zranil matčiny city. Něco jednoduchého a přirozeného. Tak, aby nikdo nebyl na vině.

John byl tak pohlcený snahou najít odpověď, že málem dostal infarkt, když ho jeho otec znovu praštil po hlavě.

„Au! A za co bylo tohle?“

„Tvá matka se tě na něco ptala.“

John své matce věnoval kajícný pohled. „Omlouvám se. Na co ses mě ptala, mami?“

„Ach, to nic nebylo! Arthur to rozhodně nemusel dělat znovu. Omluv se svému synovi, Arthure.“

Pan Watson zabručel omluvu a paní Watsonová se rozzářila.

„Tak tak, tohle je mnohem lepší! A teď, když už mi všichni věnují pozornost, to zopakuju. Říkala jsem, že Sherlocka jsme se vyptávali skoro celý večer, a teď je řada na tobě. Tak, Johne, doufám, že uslyším i tvou verzi příběhu!“

„Příběhu?“ zeptal se nejistě John.

„Ano! Však víš, kdy sis uvědomil, že k němu něco cítíš a tak. A hlavně bych moc ráda věděla, co se ti na něm líbí. Dneska večer o tobě řekl tolik pěkných věcí. Podívej, dokonce obrátil všechny moje komplimenty na tebe, takže bys nám to měl říct! Řekni nám, proč ho miluješ!“

„Proč ho…“ John ta slova ani nedokázal dokončit.

Podíval se na Sherlocka. Bylo by mnohem jednodušší něco vymyslet, kdyby Sherlock nezíral přímo na něj. Jeho pohled byl téměř vyzývavý.

John si olízl rty a zjistil, že těm pronikavým očím nedokáže čelit. Armádní doktor, který byl v Afghánistánu a zase se vrátil zpět, a nezvládne se ani podívat do očí svému spolubydlícímu.

Ale na druhou stranu – tohle byla poměrně zákeřná otázka, tak snad měl na trochu těch obav právo.

Odkašlal si a těkal očima ze strany na stranu, jak se snažil na něco přijít.

„No, ehm… Je chytrý. Samozřejmě. Je to génius. Chci říct, že to, co umí, je… úžasné. Bez něj by spousta zločinů zůstala nevyřešená a…“

John se zarazil a podíval se na svou matku, která na něj nedočkavě hleděla, a na svého otce, který ho pozoroval s podivně nečitelným výrazem – a potom zpátky na Sherlocka.

Tentokrát se mu skutečně podíval do očí, a slova z něj začala proudit takřka bez námahy.

„Sherlock má spoustu chyb. Umí být bezcitný a sobecký a arogantní. Nejmíň desetkrát jsem měl chuť mu prostě zakroutit krkem. Bývá bezohledný a tvrdohlavý a občas se chová jako naprostý kokot. Ale potom jsou tu ty…“

John potřásl hlavou a bylo jasné, že mluví spíš sám k sobě, než ke komukoli v místnosti.

„… jsou tu ty… dobré věci. Je… zábavný a taky pozorný. Neustále mě překvapuje. Jo, to rozhodně. Skoro vždycky je upřímný; občas je to kruté, ale je to… v pořádku. A život s ním je jako dobrodružství, je vzrušující… nikdy se ani na chvíli nenudím. Spousty nocí pobíháme po Londýně a čelíme nebezpečí a intrikám, ale někdy se prostě jen… smějeme. Za celý svůj život jsem se s nikým nesmál tolik jako s ním.“

Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Bojoval sám se sebou; najednou bylo mnohem těžší ta slova vyslovit, kvůli tomu, kolik znamenala.

„Nevyměnil bych ani jedinou vteřinu. Za nic na světě. Čas, který s ním trávím, být s ním, je to… on je… Když jsem se vrátil z války, byl jsem tak… svět byl tak… pustý a šedý a bez života. Byl prázdný. Já jsem byl prázdný. Připadal jsem si, jako bych už nebyl k ničemu. Bylo to jako… jako bych tam umřel. A potom jsem potkal Sherlocka a… všechno se změnilo. Jako by svět explodoval a najednou byl plný života a barev a světla a cítil jsem se jako… on… díky němu se cítím naživu.“

John otevřel oči.

Podíval se na svou matku, která si otírala oči ubrouskem, a potom na svého otce, který byl opřený o opěradlo židle a sám pro sebe si se zvednutým obočím přikyvoval.

Nakonec se podíval na Sherlocka. Jeho tvář neprozrazovala jedinou emoci a John si zoufale přál vědět, na co přesně ten muž myslí.

Ten okamžik byl přerušen paní Watsonovou.

„Johne, zlatíčko, to bylo tak sladké! Tedy, nemyslím tu první část, kdy jsi říkal všechny ty špatné věci, ale ta druhá polovina byla strašně romantická. Netušila jsem, že máš něco takového v sobě!“

„Nevěděl jsem, že umíš blábolit stejně jako tvoje matka,“ prohlásil pan Watson a paní Watsonová ho plácla po paži.

Jeho otec se jen zasmál a políbil ji na tvář, než dodal, „Ale nepřekvapuje mě, že to umíš se slovy. Kromě velkých uší máš tohle taky po mně.“

Paní Watsonová vstala od stolu.

„Jsem tak ráda, že jste nás oba přijeli navštívit. A teď na vás mám ještě jednu malou, malinkatou prosbičku. Chtěla bych vaši fotku!“

„Oh, mami ne, no tak…“

„Ano, Johne. Prosím? Nemám žádnou tvoji novou fotografii a chtěla bych jednu s tebou a se Sherlockem,“ řekla paní Watsonová přes rameno, když odcházela z místnosti.

Když se vrátila, mávala ve vzduchu malým fotoaparátem.

„Tak se na to podíváme… Arthure, vstaň a přesuň svou židli blíž k Johnovi a k Sherlockovi, vezmi tu židli a ano, ano, výborně… John se Sherlockem budou sedět u stolu vedle sebe, takhle je to skvělé…“

John a Sherlock se posadili vedle sebe na jedné straně stolu a pan a paní Watsonovi stáli naproti nim na straně druhé. Paní Watsonová je dál navigovala.

„Tak Johne, otoč se trochu víc k Sherlockovi a Sherlocku, ty udělej to samé, a ano, ano, dobře, perfektní – a teď se nakloňte blíž k sobě. Blíž. Blíž! Nakloňte se blíž k sobě! Proč se oba tváříte tak nepříjemně?!“

Pan Watson se ušklíbl.

„Možná proto, že jim strkáš ten zatracený foťák přímo do obličeje.“

„Arthure! Dej si pozor na jazyk!“

Pan Watson pokrčil rameny a paní Watsonová si povzdechla.

„Nechápu, proč se vy dva neuvolníte. Zvlášť ty, Johne. Jsi tak napjatý! Slíbil jsi mi, že nebudeš tak stydlivý, jako byla Harriet, když nám představila Claru! Teď se tváříš naprosto příšerně – vlastně vypadáš skoro stejně, jako když ti bylo asi sedmnáct, a nachytala jsem tě, jak v koupelně masturbuješ nad obrázkem nějakého chlapa.“

„Mami!“ vykřikl zděšeně John.

Pan Watson se zamračil. „Emmo, tohle není dobré.“

„Co je? Je to naprosto přirozené! A není to, jako bych tě nikdy nenachytala i s obrázky holek. Vždycky se ti líbilo obojí. A ten chlap na tom obrázku byl vážně hezký! Nějaký herec… nemůžu si vzpomenout na jeho jméno… nehrál on v East Enders? Johne? Hrál v –“

„Emmo,“ zkusil to znovu pan Watson. „Prosím tě, přestaň svého syna uvádět do rozpaků a už je sakra vyfoť.“

Paní Watsonová se zamračila a vypadalo to, že na chvíli ztratila nit. Potom však zalapala po dechu a zářivě se na ně usmála.

„Ach, už vím! Johne, Johne, dej mu pusu!“

John se zmohl jen na pouhé: „Huh?“

„Polib ho! No tak, do toho! Bude to nádherná fotka!“

Johnovi se při té poznámce ve tváři vystřídalo hned několik výrazů. Nakonec si ale promnul oči, několikrát zamrkal a potom pokrčil rameny. Rozhodnutý, že tím nejspíš nic nezkazí, se rychle naklonil dopředu a vtiskl Sherlockovi polibek na tvář.

Sherlock se otočil a podíval se na něj. Jeho výraz byl stále stejně protivně nečitelný.

„Co to bylo, Johne?“ pokárala ho paní Watsonová. „Říkala jsem ti, že se nemáš stydět! Musíš ho políbit pořádně! No tak, ještě jednou a s citem…“

„Mami,“ odsekl podrážděně John. „Nebudu tady sedět a muchlovat se se Sherlockem přímo před vámi! To prostě… To je prostě –“

Sherlock jeho slova přerušil, vzal jeho tvář jemně do dlaní a políbil ho.

Bylo to, jako by se celý svět prostě zastavil. Všechno se rozplynulo do obláčku bílého kouře a kolem nich se rozhostilo ticho, klidné jako padlý sníh.

Neexistovalo nic než tohle.

Jen tohle.

Jen oni dva.

Měkké. Sherlockovy rty na těch jeho byly… měkké. Neuvěřitelně měkké. Plný spodní ret a dokonale vykrojený horní.

Byl to naprosto nevinný polibek. Jejich ústa se o sebe jenom lehce otírala, bylo to trošku vlhké a nebylo to nic víc než jemný tlak. Ale John cítil, jak mu v hrudi začíná prudce bušit srdce a v uších slyšel svůj zrychlený puls.

Cítil, jak Sherlockovy dlouhé elegantní prsty hladí jeho tvář. Sklouzly k jeho šíji a zaplétaly se mu do vlasů. Ale ve chvíli, kdy se John chystal vběhnout svou vlastní rukou do Sherlockových kudrlin, a když začal naklánět hlavu na stranu, aby jejich polibek prohloubil, se Sherlock odtáhl.

Johnovy rty se ho snažily následovat, ale Sherlock už byl příliš daleko. Nezbývalo mu nic jiného, než otevřít oči (o kterých ani nevěděl, že je zavřel), a rozpačitě zamrkal, jeho víčka byla nepřirozeně těžká.

Paní Watsonová se rozzářila.

„Ach, děkuju vám! Ta fotka je nádherná! Vidíš, Arthure?“

Paní Watsonová podala foťák svému muži, aby se na to mohl podívat, a zahihňala se.

„Ach, Johne, jen se na sebe podívej! Ty se červenáš! Špičky uší máš celé rudé a tvoje tváře jsou úplně červené a podívej se na něj, Arthure! Vypadá tak zamilovaně! Jeden by skoro řekl, že to byl jejich první polibek!“

Pan Watson se podíval na obrazovku fotoaparátu a potom zpátky na Johna a Sherlocka, a chvíli si je mlčky prohlížel.

Když konečně promluvil, zněl jeho hlas zamyšleně. „Ano… skoro.“

Vrátil foťák paní Watsonové a pak si odkašlal a zamračil se.

„Sherlocku, co kdybys mi šel pomoct ven? Řekl bych, že ta bouřka ještě není tak strašná – můžeš mi pomoct uklidit zahradní nábytek. Koneckonců, Emma už měla šanci strávit s tebou chvíli o samotě. Příběh o vybuchujících sušenkách a to všechno. Myslím, že teď jsem na řadě já.“

„To zní jako skvělý nápad! John a já se zatím můžeme dívat na televizi!“ řekla paní Watsonová a přešla k Johnovi, který seděl na židli a stále se tvářil naprosto omámeně.

Jeho matka ho vzala za ruku, vytáhla ho na nohy a dostrkala ho až do místnosti s pohovkou. Posadila ho na ni a sama si sedla vedle něj.

 

**

Info o povídce

Další

Reklamy

25 komentářů Přidejte váš

  1. PharLap napsal:

    Božínku! Po naprosto příšerném dni dokáže vykouzlit úsměv, snad jenom tohle. Tuhle povídku si začínám zamilovávat s každou kapitolou čím dál tím víc, až to snad není ani možné. Moje srdcová záležitost! Myslím, že s okamžikem dopsání poslední kapitoly, dostane prestižní místo v mé čtečce knih 😀
    Johnovy reakce mi jsou až neskutečně blízké, a tím víc jsou přitažlivé a vtipné. A ten polibek na konci, ten je prostě…. NESKUTEČNÝ!
    Opravdu moc a moc děkuji! Rozzářila jsi mi den!

    1. Katy napsal:

      Děkuju 😀 Taky se teď usmívám na všechny strany. Což ovšem mé okolí shledává mírně znepokojujícím… 😀
      Jsem ráda, že se povídka líbí 😉 Doufám, bude i dál… 🙂

  2. helsl napsal:

    Jo, přesně tahle věta ‚Zastřelil jsi taxikáře? Chtěl po tobě příplatek?‘ je minimálně na cenu Magnesia litera. Vypadalo to, že se smíchy zadusím, jak jsem nemohla popadnout dech, ale tohle by stálo i za astmatický záchvat (ten se naštěstí nekonal). Watsonovi jsou jedineční, nicméně jako Johnova potenciální nápadnice bych se je navštívit neodvážila.
    Johnovo vyznání bylo nejopravdovější, jaké jsem kdy četla. A že si uvědomuje i Sherlockovy chyby je pro vztah jenom dobře, romantická zaslepenost nikdy nemá dlouhého trvání.
    Já to vidím nadějně; po tom, co John řekl, když mu to samotnému konečně došlo, a po tom polibku, nemůže mít nějaká Marjána sebemenší šanci. Přece není tak blbej, aby nepoznal, že má na dosah ruky skutečné Štěstí, jaké je dopřáno jen málokomu.
    Úžasné, skvělé, fantastické čtení. Takové chvíle jsou kořením života, které z něj dělá delikatesu. Děkuju Ti za to.

    1. Katy napsal:

      Děkuju! 😉 Jop, ‚Chtěl po tobě příplatek?‘ je jedna z vět, na které opravdu nezapomenu. Pan Watson skvělý, stejně jako jeho žena 😀
      Ach, a naděje je nejdůležitější. Johnovi holt chvíli trvá, než mu pár věcí dojde… Stejně jako věci týkající se všemi oblíbené Mary 😀 Ale můžu ti říct, že ze Sherlockova polibku se John bude vzpamatovávat ještě dlouho 😉
      Děkuju, jsem ráda, že se líbilo 🙂

  3. Radka napsal:

    Precizní, nemám slov… Chudák John, boom hlavou do stolu, jednou a pak podruhé… že by se v další kapitole rozběhl hlavou proti zdi??? Matka Watsonová je absolutně dokonalá 🙂 dostává mne do kolen!!! Tatínek je evidentně pohodář. A ten polibek, nádhera krása. někdo by měl Johnovi říct, že když nechá Bahňáka plavat, tak dostane víc 😀 Btw – já myslela, že takhle šílené dialogy se vyskytují jen u nás doma, když se sejdou tři generace 🙂 je dobré vědět, že v tom nejsem sama!!!!

    1. Katy napsal:

      Tak tohle mě pobavilo 😀 No, s klidným svědomím ti můžu říct, že hlavou do zdi John nepoběží. Přestože k tomu bude mít nejspíš chuť 🙂
      A paní Watsonová, to je legendární postava 😀 Btw – neboj, určitě nejsi jediná 😀
      Děkuju 😉

  4. kamivon napsal:

    začátek kapitoly a hlavně těhle pár větiček :„Zastřelil jsi taxikáře?“ zeptal se pan Watson svého syna. „Chtěl po tobě příplatek? “ mně rozsekali
    druhá část ale nadhazuje různé zajímavé doměnky… Tak jsem zvědavá, jestli se v nich pletu 🙂
    krásný, díky

    1. Katy napsal:

      Mno… tvé předpoklady budou nejspíš správné, pár lidiček už to tady taky nakouslo, tak… se nech překvapit 😉
      Děkuju! 😀

  5. tes napsal:

    Když John oznámil, že se chce rozejít, tak jsme ho málem zabila. Ale to co řekl o Sherlockovi bylo tak procítěné od srdce a ta pusa? No doufám, že mu napravila hlavu. Jak tohle skončí? Prosím ať to dají dohromady a není to jej jeden jediný víkend

    1. Katy napsal:

      Taky jsem v těch chvílích měla chuť Johna něčím praštit. Nejlíp po hlavě, aby se mu rozsvítilo…
      A… no, ty víš, že k tomu konci ti nemůžu nic říct, viď? 😉
      Jsem ráda, že se povídka líbí… 🙂

      1. tes napsal:

        Ano já vím, už jsme to řešili u TCS. Jen doufám že mohu věřit své iracionalitě. Až že to tak bude 😉

  6. Little Britophile napsal:

    Já prostě zbožňuju tuto povídku, zbožňuju pana Watsona, roztomilého Sherlocka a Johna a ten polibek na konci. U toho jsem se snad začala červenat tak jako John. Asi se rozpustím… 🙂

    1. Katy napsal:

      Děkuju 😀

  7. Dargleew napsal:

    “ je chytrý, …“ 😀 po tomhle jsem s ‚panebože!‘ odpadla, řechtala se a ještě dvakrát potom se snažila donutit znovu zapnout telefon, abych to mohla dočíst. Ještě nikdy jsem uprostřed povídky nevypla mobil nebo nevstala od počítače 😀 všechno jednou poprvé 😀
    Upřímně taky tuším o čem bude rozhovor Johnova otce a Sherlocka, ale… uvidíme, už se těším 😉

    1. Katy napsal:

      😀 Děkuju. Ježíš, teď už se ani já nemůžu přestat smát…
      Jo, pan Watson je chytřejší, než na co vypadá… Ale nechme tomu volný průběh 😉

  8. Liss napsal:

    Teď Johna myšlenky na rozchod dozajista přejdou. „Bahňák“ ho sotva uhrane tak jako Sherlock. Matka Watsonová se do budoucího zeťáka očividně zamilovala, ale kdo by se jí divil, takového chlapa v rodině by chtěla každá (ale pravda, na zeťáka je ho škoda :D). Krásně se nám to tak brzy rozjelo, už ve 3.kapitole první (a nádherný) polibek! Skvělá kapitola! :))
    P.S. Mluvil někdy Ben francouzsky? Jestli ne, tak by to měl rychle napravit!!!!

    1. Katy napsal:

      😀 😀 Moje myšlenky přesně. ‚Bahňák Mary‘ Sherlockovi nesahá ani po kotníky, i když uznávám, že jsem v tomto směru trošičku předpojatá. Je to milá žena, ale John už holt patří k Sherlockovi a tak by to mělo i zůstat… ehm 😀 Ale kde by pak byla zápletka, že?
      PS. Netuším, ale Benovu francouzštinu bych si rozhodně ráda někdy poslechla!

  9. Kayla napsal:

    kjdcnvjiernlvjcbw fj 😀 ja nemám slov :DD Ten bozk. Vaaaaaaaaa 😀 Božeeeeeeee. Ako málo mi stačí ku šťastiu. DIKI 😀 Aj ja dúfam, že John po tom bozku na Mary zabudne.

    1. Katy napsal:

      To já taky 😉 Děkuju

  10. Leylon napsal:

    tak k tomuto by malo byť varovanie – nečítať s čajom v ruke pokiaľ nechcete mať mokrý celý monitor!
    Celý čas som sa nedokázala prestať smiať. Och, ale mať takú matku ako John, tak to sa asi obesím 😀 Ale ten bozk… tajila som dych. Teším sa na pokračovanie. No a prirovnanie s napadaným snehom… akosi sa mi dostalo pod kožu. krása 🙂
    ďakujem 🙂

    1. Katy napsal:

      😀 Děkuju za krásná slova. Jsem ráda, že se líbilo a že tě to pořád baví 😀
      A ano, Johnovu maminku zbožňuju, ale na papíře, resp. v počítači, ji mám asi radši… 😀 Děkuju

  11. katka napsal:

    Zamilovala jsem se do Johnova tatínka , má skvělé vtípky ale mám pocit že po té puse něco tuší , nač by potom organizoval rozhovor mezi 4 očima se Sherlockem . Doufám že po tom polibku John zapomene na Mary a už se nepustí Sherlocka moc děkuji

    1. Katy napsal:

      Sakra, já ti na ten komentář moc odpovědět nemůžu… 😀 Snad jen, že pan Watson je mnohem vnímavější než jeho manželka. Zato John občas bývá trošku zabedněný a bude těch pomyslných ‚nakopnutí‘ ještě pár potřebovat 😉
      Děkuju, Katy

  12. Yuki-chan napsal:

    Tak ještě jedno a s citem… ❤
    Pokusím se… co na to říct… 😀 smála jsem se od začátku tak do poloviny, než došlo na to focení. Těsně před tím, než chudák John plácl hlavou o stůl jsem to samé udělala taky, jen do klávesnice 😀 a poté znovu, úžasná souhra náhod 😀
    Paní Watsonová je ta nejbáječnější žena, a někdy bych někoho takového chtěla potkat, Johnův otec… je Johnův otec… 🙂
    A ten polibek… tajila jsem dech :3 Tuším, o čem si chce Arthur s Sherlockem promluvit, ale počkám si na další dílek 🙂
    Tuhle povídku miluju!!! Díky Katy, obdivuji autory, kteří takto psát (i tebe Mio ;))

    1. Katy napsal:

      Děkuju 🙂 Hrozně moc. Taky jsem v těch částech měla vždycky chuť praštit hlavou o stůl 😀 Jsem ráda, že se líbilo 😉

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s