Na Hraně: 8. část 2/2

Jedna hořkosladká vzpomínka, ze které běhá mráz po zádech (a kvůli níž jsem nakonec dala opět tag „slash“)… a potom… Ííííí narozeninová oslava!…😀 A chvíle, ke které se strašně ráda vracím. ^_^

 

 

Na Hraně: 8. část 2/2

 

Odpouštím, odpouštíš

 

 

Sarah souhlasí s tím, že se s Johnem setká na oběd v restauraci Attikis. Krátce ho políbí na tvář, pak si rozváže šálu. „Moc ráda tě vidím, Johne.“

„Já tebe taky. Jak to jde?“ Pak si všimne prstýnku na jejím prsteníčku.

„Velmi dobře,“ řekne. „Tim mě požádal o ruku a já souhlasila.“

„Gratuluju,“ řekne John, ale trochu ho rozptyluje jeho vlastní reakce, nebo spíš to, že to s ním nijak nehnulo. Vděčí Saře za svůj život, hluboce ji má rád, ale ne takhle. Ne, dokonce když se téma hovoru stočí na celoživotní závazky, pomyslí na Sherlocka.

Během předkrmu jen tak klábosí, vyprávějí si historky z kliniky a o společných přátelích. John ji zasvětí do pozice u Centra pro veterány, ale to je jen jeden z důvodů, proč se s ní sešel.

„Trávím čas se Sherlockem,“ řekne jí.

Udělá tichý neurčitý zvuk.

„Nepřekvapuje tě to.“

„Ne.“

„Dělám správnou věc?“

„Tuhle otázku za tebe nemůžu zodpovědět, Johne. Vždycky tu mezi vámi dvěma něco bylo. Vždycky.“

A to je ten problém. Sherlock je ukázkovým důkazem toho, čemu John nemůže odolat: risk, nebezpečí, to chvění z konfrontace s nemožným. „Pořád je skvělý a nebezpečný. Ale je jiný.“

„V jakém směru?“

„Všechno je pod kontrolou tak, jak to před jeho pádem nebylo. Nevyžaduje můj čas. Nečeká, že všechno zahodím, když luskne prsty. Dokonce poslouchá, když mluvím.“

John odloží vidličku na talíř. „Byl tak jiný, když se vrátil. Řekl jsem mu, aby šel do hajzlu, a myslel jsem to vážně. Opravdu. Ale něco ho změnilo a on… on tomu říká, že mě následuje do zármutku. Teď je jiný a já si nejsem jistý, co si mám myslet. Nebo cítit.“

Sařino obočí se pozvedne, jen trošku. „On za mnou přišel, víš.“

John to nevěděl. „Kdy?“

„Po tom, co jsi mu řekl, aby se šel vycpat, aspoň myslím. Byl nejistý. Ptal se na tebe, na to, jaký jsi byl, když byl pryč.“

Sherlock mu nic z toho neřekl. „Co jsi mu řekla?“

„Začal mi cpát nějakou teorii o tom, že tě chtěl dostat do bezpečí. Řekla jsem mu, že bezpečí je jen iluze a že nejspíš nevěděl, co v tobě měl, protože kdyby ano, nikdy by ti neudělal to, co udělal.“

John zamrká.

„Ptala jsem se ho, jestli mu stálo za to obětovat tvoje zdraví, tvoji psychiku.“

„Co na tohle řekl?“

„Nic. Ani slovo. Ale… Mluvíme o Sherlockovi. Takže si tohle nejspíš jen představuju, ale vypadalo to, že se vnitřně zhroutil. Sledovala jsem jeho obličej a…“ Odmlčí se. „Už jsi někdy doručoval špatné zprávy, viď?“

Kamarádům v četě, nadřízeným důstojníkům, rodičům, bratrům a sestrám a manželkám a manželům a dětem. Je to řečnická otázka. Dává mu tím čas na to, aby se obrnil.

„Jeho tvář byla jako někoho, komu bylo řečeno, že jeho bratr nepřežil operaci, nebo že jeho milenec nepřežil autonehodu. U běžného člověka vím, co to znamená. U Sherlocka?…“ Pokrčí ramenem. Ve slabé sluneční záři se zatřpytí její prsten.

„Kdy to bylo?“

„Na podzim. Myslím, že to bylo dva týdny po jeho oživení.“

„Takže po tom, co s tebou mluvil, se rozhodl mě následovat do zármutku.“ Odmlčí se. Starý Sherlock by tenhle rozhovor využil jako důkaz své naprosté změny, aby zmanipuloval Johnovy city a oddanost. Nový Sherlock neřekl vůbec nic.

„Já nevím, Sarah. Prostě nevím. Je spolehlivější, otevřenější, ale já jsem obezřetnější, uzavřenější. Vypadá to, že se s tím prostě nesrovnáme.“

„Dej tomu čas, Johne.“

**

 

Pohovor jde vážně velmi dobře. John chodil na Bart’s se dvěma z psychiatrů a oni si ho opravdu váží za jeho službu a za jeho odevzdání. Na konci rozhovoru mu ukážou okolí ústavu. To, že mu druhý den zavolají s nabídkou velmi slušného platu, není žádné překvapení.

Požádá o den na rozmyšlenou.

**

 

Mel jsi dobry den? SH

Obycejny. Rekni mi o tom svem.

Delam na zajimavem experimentu. Sel jsem se projit do St. Regents. Piju ted caj s pani Hudsonovou. SH

Pekny pocasi na prochazku. Pozdravuj ji ode me.

Pta se, kdy se u ni stavis na navsteve. SH

Rekni, ze brzo.

A ted ty. SH

Ted ja co?

Ted mi rekni o svem dni. Myslim, ze takhle to obvykle funguje. SH

6 nachlazeni, 1 zapal plic, 3 sportovni zkousky, 1 vyvrknuty kotnik, 1 hypochondr, ktereho jsem za posledni mesic videl 4x, 1 zvracejici 2lete dite. 0 prochazek v parku.

Sherlock si znovu přečte zprávy, zatímco mu paní Hudsonová krájí druhý kousek koláče. Johna jeho práce nudí. Už celé týdny.

Klidne bych si dal dalsi. SH

Zvracejici 2lete dite?

Je to trošku legrační, záměrné nedorozumění jakožto humor, a za vším tím rozptylováním je něco, co mu John neříká. Je to způsob, jakým odchyluje jeho pozornost od svého dřívějšího lamentování. Sherlock ví, že by měl odpovědět nějak podobně, ale nemůže přijít na to, co napsat. Pak si vybaví smajlíky.

O.o Myslel jsem prochazku parkem. SH

Za hodinu u hlavni brany? Musim se prevlect do neceho, co nesmrdi jako zvratky.

Tak se uvidime. SH

 

„Použil jsi smajlíka.“

To je první věc, co mu John řekne, když dojde k bráně. Sherlock strčí ruce do kapes svého saka a zamíří na stezku. „Jsou docela užitečné pro naznačení emoce, když není možná konverzace naživo,“ řekne. „Chtěl jsem tím ukázat pozvednuté obočí nad tvou účelně natvrdlou odpovědí.“

John skloní hlavu, skrývá úsměv. „Já to pochopil, Sherlocku.“

„Něco tě trápí.“

John se po něm krátce podívá. „A ty víš, co to je.“

„Mám teorii.“ Ale naučil se, že vědět, co přesně Johna trápí, není důležité. Důležité je, aby mu to John řekl sám. Důležitá je vzájemná výměna slov v rozhovoru.

„Mám nabídku na práci. V Londýně. Práce s veterány.“

Sherlock udělá neurčitý zvuk. Uvnitř však křičí vem to vem to to je perfektní Bože to jsou Vánoce co jsem zameškal protože jsem se nad tebou rmoutil; ale nechá pusu zavřenou, protože to by nebylo dobré. Poslouchá. Bolí to, ale je to poučné, protože pozorovat Johna, jak mluví, je potěšení, které už dávno nebere na lehkou váhu.

„Kde? Ach, Camden Islington.“

John přikývne.

„Plat?“

„Dost slušný na národní zdravotnický program.“

„Obavy?“

„Jsem voják s PTS a potížemi s důvěrou,“ řekne John mírně.

„Jsi lékař s úchvatnou schopností empatie a projevy soustrasti,“ odvětí Sherlock.

Dalších padesát yardů ujdou v tichu.

„Žádné dedukce?“ zeptá se John. „Nehodláš za mě konstatovat ty naprosto očividné věci?“

Sleduje cestu pod svýma nohama, zatímco mluví, na Sherlocka se nedívá. Sherlock si není jistý, že by to unesl, kdyby John odmítl příležitost, po které touží, jen proto, že mu dal Sherlock lekci. Kvůli němu přišli o tolik věcí. Ale nemůže po Johnovi chtít, aby se sám vyléčil a tím ulevil Sherlockově mysli. „Věřím, že víš, co chceš dělat,“ odpoví Sherlock. „Jen jsi to prostě chtěl probrat s někým, kdo uvažuje logicky.“

John to nepopře. „S přítelem.“

Sherlockovo srdce zaškobrtne. „S přítelem,“ zopakuje tiše.

John jde na metro. O hodinu později Sherlock dostane zprávu.

Tu praci beru.

Ja vim. SH

Dik, ze jsi me vyslechl.

Nad svojí odpovědí chvíli uvažuje.

Neni zac. SH

Pak zariskuje:

Budu rad, kdyz te budu mit bliz. SH

V parku tohle neřekl. Nenaléhal, neprosil, nemanipuloval. Čekal a nechal Johna dojít ke svému vlastnímu závěru.

Tohle není to, co chce. Ne jen brát chvástat se konstatovat; ale hlavně to brát jej drtí jako by strčil svoji ruku do lisu. Je kvůli tomu zranitelný, na pospas cizím rozmarům, a zranitelnost je ten největší risk vůbec.

Sherlock měl chvíli na to, aby vyndal svoje housle z pouzdra a znovu se seznámil s úvodní částí Prokofievovy Sonáty pro housle no. 2 v D Dur, než přijde odpověď od Johna.

Je to skoro tak dlouho, jak by mu trvalo se vysprchovat a připravit do postele.

Za to jsem taky rad. Dobrou.

**

 

První týden v nové práci John splní svůj slib a zajde na čaj k paní Hudsonové. Čaj se louhuje v konvici, zatímco Sherlock pozoruje Johna, jak si zároveň svléká kabát, líbne paní Hudsonovou na tvář a podává jí třívrstvý sherry koláč z Marks and Spencer, co má ráda.

„Ach, ty jsi nezapomněl! Děkuju, drahoušku.“

Když ho položí na stůl, John si všimne stejného dortu nakrájeného na kousky. Podívá se na paní Hudsonovou.

„Sherlock taky jeden přinesl,“ řekne paní Hudsonová. „To je báječné. Aspoň se můžu podělit s paní Turnerovou odvedle. Není jí moc dobře.“

Když se obrátí zpět k čajové konvici, John na Sherlocka pozvedne obočí.

Sherlock ho napodobí. „Prosté,“ řekne tiše.

John se usměje, napůl pro Sherlocka, napůl pro sebe. „Budeme se muset sjednotit,“ řekne.

Pak se zeptá na jejího syna v Austrálii. Ta jediná otázka pohání celý rozhovor nad čajem a dvěma kousky koláče pro každého, a pokračuje ještě při další konvici čaje.

Sherlock ji pozoruje, pozoruje i Johna, interakci, ukládá do paměti odstíny. Přemítá nad tím, jak vůbec mohl někdy brát Johna jako obyčejného, hloupého, cokoli jen ne úchvatného. John zvládal motanici emocí celý svůj dospělý život. Je to fantastické, úžasné, velkolepé.

„Sherlocku. Vnímáš?“

Nadskočí. „Promiňte,“ řekne. „O čem jste mluvila?“

„Nájemníci z B se stěhují pryč, drahoušku,“ opakuje paní Hudsonová. „Ona je těhotná a pro to maličké chtějí zahradu. Budeš ten byt chtít?“

John pevně zírá do svého hrnku. Ten kousek starého porcelánu se sedlinou Earl Greye je fascinující.

„Ano,“ řekne Sherlock.

„Tak jsme domluveni,“ odpoví paní Hudsonová. „Tentokrát ale budu tvoje domácí, drahoušku.“

„Jistě,“ přitaká. „Na nic jiného jsem nemyslel.“

Sherlock se nastěhuje o dva týdny později. Není to stejné. Předchozí nájemníci strhli tu viktoriánskou tapetu. Obývací pokoj je jasnější, nová lednice, ale sporák je stejný, stejně jako kuchyňský stůl.

Už se tam dostáváme, zní mu v hlavě. Johnův hlas z minulosti. Rozhodně se tam dostáváme.

**

 

Několik týdnů nové práce a John ví, že se v něm něco uvolnilo. Možná je to tím Londýnem, nebo Sherlockem, nebo prací. To neví jistě. Nejspíš mu je to jedno. Cítí se celistvější než za posledních několik let, což není zas tak velký úspěch, když vezme v úvahu poslední dva roky, ale myslí tím i ta předchozí léta. Centrum jeho života se přesouvá k Islingtonu a Westminsteru a on ve svém bytě prakticky jen přespává. Pro to, co se děje mezi ním a Sherlockem, existuje jméno – nejdřív kafe, pak oběd, pak případy, pak večeře. Sherlock se mu dvoří, a ví to jistě po tom, co mu Sherlock po večeři nabídne zábavu.

Zírá do Sherlockova obličeje a vidí tu vibrující energii, která naznačuje, že se něco chystá. „Hraješ stolní hry pro pobavení snobů?“

„Mycroftův nápad,“ řekne Sherlock, jako by to vysvětlovalo vše, což vlastně vysvětluje. „Vidí výhodu v tom, že jsem zpět a mírně zdiskreditován. Chce druhý názor na několik osob na tomhle večírku, které můžou nebo nemusí zakládat spojenectví s méně prospěšnými frakcemi v zemích, které nemají na srdci naše všeobecné dobro.“

Takže jen takové malé vyšetřování mezinárodního terorismu. Průměrný sobotní večer se Sherlockem Holmesem.

„A tohle je tvoje krycí historka? Někdo se vsadil s Mycroftem, že nedokážeš získat zpět lahev Talisker whiskey? To se úplně zbláznil?“

„Je to nějaká kulturní narážka, kterou jsem se neobtěžoval zjišťovat. Chceš jít se mnou?“

Případ zamaskovaný jako umělecké představení.

„Ukážeme jim pořádný cirkus,“ řekne John. „Bereš si tu svoji čepici?“

„Jsem zdiskreditovaný, ne směšný.“

Večírek se odehrává ve velmi nóbl části Chelsea a Sherlock najde Talisker svým obvyklým okázalým způsobem. Hodně víří kabátem, vraždí pohledem, sype dedukce. John ho následuje, drží to, co mu Sherlock podává, otvírá dveře a truhly a příborníky a skřínky, na příkaz zvedá koberečky, a při tom všem se co nejlíp tváří jako vojenský lékař, protože se velmi snaží nesmát se Sherlockovu naprosto směšnému žvanění. O dvacet minut později John vyjde východem pro služebnictvo a nonšalatně drží za hrdlo lahve whisku v hodnotě dvou set liber. O dva bloky dál podá Talisker Mycroftu Holmesovi, který čeká u dalšího drahého černého auta.

„Děkuji, doktore Watsone.“

John ho ignoruje. Když se k nim připojí Sherlock, popíše vztahy mezi lidmi na večírku.

„Ty přízvuky jsou zajímavé,“ zamyslí se Sherlock a potom s Mycroftem zabřednou do matoucí diskuze jazykových rozdílů hovorových arabských dialektů, než si vzpomenou na Johna, který je oba pozoruje, dokud se nepodívají stranou. Sherlock polekaně zavrtí hlavou.

„Omlouvám se,“ řekne Mycroft poněkud méně nadřazeným tónem.

John pozvedne obočí a pak krátce přikývne.

„Ach,“ Sherlock dodá jakoby mimochodem. „Pokud hledáš nějakou páku, hostitel dorazil s nezaměnitelnými bolestmi někoho, kdo se před dvanácti až dvaceti čtyřmi hodinami nechal zbičovat.“

„V době sexuální tolerance je tahle informace méně hodnotná, než kdy dřív,“ řekne Mycroft celkem smutně, než mu dojde celý význam. Pak jeho obočí vylétne nahoru. Sherlock neřekne nic.

Obočí stále v půlce čela, Mycroftův pohled střelí směrem k Johnovi.

John neřekne nic.

„Pořád s tebou nemluví, Mycrofte. Tak mazej.“

Mycroft odjíždí se svou drahou whiskey. John se začne hihňat. Pak smát. Zanedlouho se Sherlock usměje svým vzácným širokým úsměvem.

„To bylo… směšný. Napůl fraška, napůl vesnický večírek a trochu jako Bondovka. Mohl bys jít rovnou hrát divadlo.“

„Hraju pořád, Johne.“

„Ne vždycky,“ řekne John dřív, než se stihne zarazit.

Není to o tom, co řekl. Jde o to, jak to řekl, hlas nižší, trochu hrubší. Je to hlas, kterým někoho sváděl, a Sherlockovi to má něco připomenout.

Ty, potom, co jsi měl dostaveníčko s precizně ovládaným bičíkem… na zádech, nohy roztažené, ruměnec na hrudi a ten tvůj nádherný, nejspíš i ilegální krk, moje prsty uvnitř tebe, moje ústa mezi tvými ústy a ptákem, měl jsi jednu ruku ve vlasech a druhou v těch mých; to jsi nic nehrál, ne, ani stopa po představení, protože jsi byl úplně mimo, pode mnou, byl jsi můj, jen můj –

Sherlock se podívá stranou. John si odkašle. Nebojuje se svou touhou, nechá ji vzdouvat se až ke konečkům prstů, na okraj svých rtů, pak se stáhne do podbřišku.

„Promiň,“ řekne, když se na něj Sherlock znovu podívá. Nechtěl nijak provokovat. Prostě to z něj vypadlo.

„To nic,“ řekne Sherlock, hlas hebký jako samet na Johnovy rozjitřené nervy. „To je v pohodě.“

Možná to bude. Možná to bude v pohodě. Jednou.

John ho nezval do postele. Johnovi vyklouzlo z úst něco, o čem si není jistý, jestli chce nějak rozvádět. Tak Sherlock pošle Johna domů v taxíku zaplaceném z peněz ukradených z Mycroftovy peněženky, zatímco spolu mluvili.

První zpráva dorazí, když odemyká dveře do 221 Baker Street.

Porad jsi skvely. A uzasny. A velkolepy. Neprovokuju. Jen konstatuju fakta.

„Jsem doma, paní Hudsonová,“ zavolá Sherlock. Automaticky píše odpověď, zatímco jde po schodech nahoru. Ale než stiskne Odeslat, chvíli čeká, protože John je očividně ještě pořád sjetý adrenalinem. Před lety by tohle vyústilo v úchvatný popřípadový sex. Popřípadové vyhonění Sherlocka nezanechá uvolněného, chvějícího, zpoceného a bolavého, s Johnem po jeho boku ve stejném stavu.

Soustřeď se.

Johnova prohlášení jsou pravdivá. Vždycky byla, a falešná skromnost nebude nikdy součástí Sherlockovy osobnosti. John mu řekl, aby už nikdy nelhal.

Stiskne Odeslat.

Ja vim. SH

Pak přidá další odpověď.

Dekuji. SH

Neni zac.

Mělo by to znít podivně formálně, vyřčená fráze, když žádná nebyla potřeba. Ale v mysli si k těm slovům přidá Johnův hlas, pohlazení, úsměv, jeden z jeho vědoucných úsměvů.

Další zpráva přijde z ničeho nic, na nic nenavazuje, nebo možná se týká Sherlocka, jeho mysli, jeho geniality, toho, co může dát své zemi.

Vim, ze by nikdo nedokazal to, co jsi dokazal ty.

V Sherlockovi se zadrhne dech. Pokožkou proběhne zachvění a je mu nepříjemně teplo a pak chladno, pak zase teplo. Klesne na kuchyňskou židli a zírá na svůj mobil.

John úplně chladně a klidně nadnesl něco, co Sherlock udělal.

Nad svojí odpovědí uvažuje velmi opatrně, než nakonec napíše:

Vim co te to stalo, a co to stalo nas dva. Odpust mi. SH

Delam na tom.

**

 

Blíží se Johnovy narozeniny a s tím přichází horké léto. Sherlock dostane pozvánku. Ví, že John trval na tom, aby ji dostal, protože Harry otevře dveře, aniž by pronesla jediné slovo pozdravu, ale nepraští ho. V zahradě domu Harryiny přítelkyně jsou shromážděni Lestrade, Harry a její přítelkyně, se kterou je už rok, paní Hudsonová, Sarah Sawyerová a hrstka lidí ze staré práce, a pak hrstka lidí z nové práce.

Je tu hluk, všichni se mačkají a jsou posilněni lahvemi vína a prázdným tlacháním, které teď Sherlock zvládá jeden na jednoho a pouze s těmi, které zná a má rád – Johnem, Molly, Lestradem, ale hlavně s Johnem – ale za těchto okolností nemůže doufat, že by to zvládal. Stojí ve stínu, který nerozptýlí ani lampiony natažené mezi domem a garáží, sklenici vína v ruce, a pozoruje. Všichni tihle lidé milují Johna, chtějí s ním oslavit jeho narozeniny. John Sherlocka nepotřebuje. Má svoji sestru, lepší přátele, opravdové přátele kolem sebe. Jeho krátká chvilka se Sherlockem nebylo nic jiného, než bliknutí na radaru, takový ten šílený, bláznivý vztah, nad jehož koncem si všichni úlevně povzdychnou, a Sherlocku ty hloupý zasraný idiote, ty jsi to hodil za hlavu…

Kontroluj se. Pozoruj. Pozoruj a snaž se pochopit. A hlavně se snaž nerozhodit Johna.

Po víně a jídle a dortu se svíčkami se každý usadí na různorodé židle, nepřesně rozestavěné do kruhu v zahradě, a John otevírá své dárky za doprovodu smíchu a vtípků.

Knihy od Sarah pro jeho zdlouhavé cestování z Dagenhamu do Islingtonu a zpět, nahrané na e-čtečce, které koupila Harry se svojí přítelkyní. Ty tři se domluvily. Sherlock tu informaci uloží. Mnoho lahví vína, bez špetky představivosti, a přesto John zvládne každou přijmout tak, že to vypadá jako jedinečný a velmi oceněný dárek. Domácí punčový dort od paní Hudsonové. Jeho rodiče poslali vstupenky na hru v Edinburghu, kam John jede zítra s Harry a přítelkyní.

Sherlock má taky dárek.

Ani nedoufal, že by zvládl vybrat správnou věc, ale něco důležitého, co by nebylo nevhodné, snad ano. Každý zná jejich příběh, takže ten dárek nesmí být moc intimní. Kašmírový svetr tmavě modré barvy by vyzdvihl barvu jeho očí, ale mohl by vypadat jako kritika jeho oblékání. Vstupenky na hru nebo koncert by mohly naznačovat, že jsou opět spolu, což byli, ale nebyli. Něco, nějaká věc, která by se Johnovi líbila, ale co by neměla nic společného s potěšením Sherlocka. Něco, co by mu dal přítel, protože má Johna rád. Něco, co Johna uctí, všechno, čím je, všechno, čím se odevzdává.

Tak urputně se snaží být Johnovi přítelem, zatímco chce být jeho milencem, jeho partnerem, jeho společníkem. Ale v tomhle bude dobrý, protože být přáteli je začátek, a John si zaslouží lepšího přítele, než jakým před pádem Sherlock byl.

„Poslední dárek, co jsi mi dal, byl popelník, který jsi štípl v Buckinghamském paláci,“ řekne John, když otevře dárek.

Všichni se zasmějí. Jsou uvolnění vínem a dortem, dobrým jídlem a přátelstvím, příležitostí oslavovat v tomhle úžasném letním večeru. Sherlock se usměje, protože to dělají všichni, ale uvnitř se přikrčí.

Podělaný hloupý popelník.

Nemá ponětí, co říct, protože to bylo pro Johna, ano, ale John nekouří, protože John není idiot, takže to nebyl opravdový dárek, ale vytahování, a bylo špatné to ukradnout, až na to, že když na to Mycroft přišel, tak zuřil, takže to muselo být vlastně v pořádku, ať už je rozzuření Mycrofta jakkoli dětinské a ach Bože, jeho srdce bije strašně silně a on nemůže myslet, protože John zvedá poklop na lesklé šedé krabici. Odhrne papír a zírá dovnitř, jeho proměnlivý, expresivní obličej naprosto nehybný, až na jeho oči, které těkají sem a tam, prohlížejí si obsah.

„Co je to, drahoušku?“ zeptá se paní Hudsonová, nahlédne mu přes rameno přes opěrku Johnovy židle.

„Je to cihla,“ řekne John.

Jeho hlas je zaskočený. Zkušenější přítomní – Lestrade, Sarah, Molly, paní Hudsonová – hledí z Johna na Sherlocka a zpět, pak jeden na druhého, přemýšlejí, jestli je nutný nějaký zásah do událostí.

Harry odloží svou perlivou vodu na stůl a probodává Sherlocka pohledem.

„Ani Sherlock by ti nedal jen cihlu,“ řekne Lestrade do houstnoucího ticha podtrženého pověstným zvukem cvrčků. Hodí po Sherlockovi pohledem, co říká nepřežiješ příští drogový zásah, co na tebe připravím, pokud jsi tomuhle muži dal k narozeninám posranou cihlu, ty debile.

Sherlock neřekne nic, protože vyzdvihnout před Lestradem fakt, že ta krabice je příliš mělká na cihlu, není důležité. John je důležitý. Respektive je důležitá Johnova reakce na Sherlockovu nabídku.

John nepřestává zírat do krabice. „V Regent’s parku se bude stavět pomník veteránům války v Afghánistánu. Dělá se sbírka na výstavbu, a výměnou za příspěvek bude vyryté jméno na cihlové zídce pod pomníkem. Sherlock daroval peníze místo mě. Moje jméno bude na té zdi.“

Ticho se prohlubuje, a na vteřinu Sherlock není schopný dedukovat, jestli udělal něco strašně, strašně špatného, nebo něco úžasné správného. Myslel si, že to bylo správné, ale možná, že nebylo. John mlčí, nedívá se na Sherlocka, což znamená, že se cítí… trapně? Je neuvěřitelně skromný, a ach Ježíši, oproti dárkům od ostatních to stálo moc peněz, tisíc liber, jenže on ty peníze má, má jich spoustu, díky Mycroftovi a času stráveném honbě za Moriartyho klubkem zmijí. Spálil by všechny ty peníze na Trafalgarském náměstí, kdyby to po něm John chtěl, ale John by nikdy neprominul takové plýtvání, takže utratit je k Johnově poctě dávalo smysl a taky to mělo určitou dávku sentimentu, ale sentiment pořád není jeho silnou stránkou a nebylo by to poprvé, co špatně odhadl Johnův charakter, a měl zvážit, co budou ostatní schopni utratit, a možná, že mu to spíš připomene věci, kvůli kterým má noční můry a budí se zpocený a otřesený a vzlykající, ovšemže je to tak, ty idiote, –

John se na něj podívá, pohled šokovaný a v očích se mu třpytí slzy a Sherlockův mozek zmlkne.

„Dík, Sherlocku,“ řekne John a odkašle si. „Moc ti děkuju.“

Hlas má hrubý a rozechvělý. Necítí se trapně. Je unešený. Sherlock to odhadl správně. Naprosto správně. Ta úleva je závratná, nadnášející, aby ho poslala přes celý Londýn jako svázané balónky, ale pohled na Johnově obličeji ho drží při zemi, zírá do Johnových vlhkých modrých očí. Sherlock přikývne. „Není zač,“ řekne, protože to lidé říkají a protože to tak myslí vážně.

John nikdy, nikdy nemá zač děkovat, když jde o něco, co může Sherlock nabídnout, a když Sherlock nebude mít co nabídnout, stejně to nějak dostane. Kvůli Johnovi.

Lidé poposednou, odkašlou si, usrknou vína. „Hej, nech nás kouknout,“ řekne Lestrade, odlehčí atmosféru.

Sherlock se nesnese dívat na to, jak se ten certifikát přesunuje z rukou do rukou. Když se dostane zpět k němu, John opatrně přehne ten těžký kvalitní papír do jemného balicího papíru, položí víko na krabici a nechá si ji v křesle, hned u sebe. Jeho ruka se trochu třese.

Sherlockovo celé tělo se chvěje. Iracionálně žárlí na tu krabici, zastrčenou v teple Johnova těla, těsně u něj, a pak ho stejně iracionálně těší, že jako jediný tenhle dárek zůstal tak blízko Johna, pak je zas iracionálně naštvaný na sebe, že se chová iracionálně. Když se úroveň smíchu a hluku vrátí do původního stavu, zacouvá ke kuchyni, kde si sedne na židli, jako by mu někdo odstřihl vodicí lanka.

Ježíši. To lidi slaví tyhle narozeniny a Vánoce a výročí a jakékoli svátky, jako Valentýna, každý rok?

Uvažuje nad nemožností toho všeho, když do kuchyně vejde Sarah Sawyerová. Nese komínek talířů od dortu.

„Výborně,“ řekne Sarah. Odloží talíře na linku, pak nalije do dřezu jar a pustí vodu. Voda jí přetéká po prstech, když testuje teplotu, a prohlíží si při tom Sherlocka, jako by byl rychle se množící bakterií pochybného původu. „Skutečně se ti to povedlo.“

Cítí, jak se mu něco pne v hrudi, něco, co chvíli trvá, než to rozpozná. Získal ocenění od Sary Sawyerové a to ho těší. A taky je pyšný.

Sedí u kuchyňského stolu a dívá se na ni. Ona je taky těhotná, ale jako důvod pro odmítnutí vína udala antibiotika, pravděpodobně kvůli potratu. Tyhle věci si Sherlock nechá pro sebe. Přemýšlí nad ztrátou, bolestí, oddanou láskou. Myslí na to, že Saře Sawyerové dluží za to, že se starala o Johna.

„Děkuju ti. Co jsi řekla… v restauraci. Co jsi řekla, pomohlo.“

Usměje se smutným, přesmutným úsměvem. „To jsem ráda,“ řekne prostě a vloží talíře do vody.

 

Sherlock stráví zbytek večírku přemítáním nad spletitostí vztahů mezi ním a Johnem a mezi Johnem a každým, kdo má Johna rád a koho má rád John.

 

Harryina přítelkyně je nakonec všechny vyhodí. Až na Sarah, Sherlocka a vzmáhající se alkoholičku jsou všichni v různých úrovních opilosti a přítomný Scotland Yard má pohotovost, takže se rozohní diskuze, kdo bude sdílet taxíka s kým, dokud Sherlock, napjatý kvůli hodinám stráveným v lidské přítomnosti a té bezbřehé zbytečnosti toho všeho, tohle nevyřeší.

Je to jednoduchou otázkou mapy londýnských ulic, kterou zná z paměti, a dedukce, kdo žije s kým v jaké čtvrti, dětská hra se všemi těmi daty, co ho zaplavují, boty a hodinky a způsoby řeči.

„Vy dva,“ řekne, kývne na muže záměrně ignorujícího ženu, se kterou flirtoval celý večer, „kvůli ušetření času pojedete spolu. Ona má stejně v konceptech uloženou zprávu, kde vás zve na skleničku, a vám těch třicet minut prospěje. Paní Hudsonová pojede samozřejmě domů se mnou.“

Chvíle ticha a on si přeje, aby byl raději mlčel. Do téhle doby se choval tak dobře. Řekl by, že je mu to líto, ale není. Chce jít domů a zavrtat se do tmy, aby si mohl vybavovat, jak se na něj John díval, a pak potřebuje probrat tisíce a tisíce dat, která má označená jako Večírkové Chování, až na to, že nechce od Johna odejít, ale nenechá paní Hudsonovou odjet zpět do města samotnou, a všichni ti idioti – no lidi! – odkládají nevyhnutelné.

Pak do něj šťouchne Lestrade. „Vejtaho,“ řekne s úsměvem.

„To by nebyl správný večírek, kdyby Sherlock nededukoval,“ dodá Molly kvůli vylekaným nově příchozím.

Mužská část toho páru, který se stejně chystal sejít, na Sherlocka zírá. „Jak jste to -?“

Na to se ho neptejte!“ zazní najednou od Molly, Lestradea a Johna.

Další smích.

John se na Sherlocka usměje, jako by byl skvělý, fascinující, úžasný. Sherlocka by tohle těšilo, kdyby John už před několika hodinami nevběhl do náruče opojnému alkoholovému stavu.

Všichni poslušně nasednou do taxíků podle Sherlockova plánu, včetně toho jednoho budoucího páru, který si bez skrupulí vezme první taxi v řadě. Paní Hudsonová se navléká do šály a kabátu. John tráví noc u Harry a její přítelkyně, než pojedou zítra za jeho rodiči.

Položí ruku na Sherlockův pas předtím, než nasedne do taxi. „Nevím, co jiného říct, než děkuju,“ řekne znovu, tiše a těžkopádně.

Teplo Johnovy dlaně prohřívá Sherlockovu košili, rozehřívá jeho pokožku. Podívá se dolů na Johna, který se dívá vzhůru na něj. V jeho očích vidí touhu, ale Sherlock té touze kvůli přemíře alkoholu nevěří.

„Nemáš zač,“ řekne a vklouzne do taxi. John spustí ruku k boku, pak zavře dveře.

První zpráva dorazí dalšího dne z vlaku jedoucího po poledni z King’s Cross do Edinburgh Waverley, kam dorazí ve tři čtvrtě na pět. Sherlock je doma, probírá se složkami s odloženými případy kvůli holčičce zabité řidičem, co ji před třiceti lety srazil a ujel, dřív, než kamerový systém umožňoval dopadnout násilníky. Našel sousedy a dohodl si sérii výslechů, zatímco bude John pryč.

V minulosti bys toho vyuzil.

Sherlock zjistil, že psaní zpráv je pro vyznání a jednoduché rozhovory šikovné, ale kvůli kontextu nesmírně nedostačující. Johnova zpráva mohla konstatovat fakt, nebo mohla být jako flirt. Všechno záleží na tónu, naklonění Johnovy hlavy, způsobu, jakým se tenká kůže kolem jeho očí nakrčila, jak by mluvil, nebo na tom, jestli ztišil a zhrubl jeho hlas, jako tehdy, když našli lahev Talisker.

Když jde o obezřetnost, tak chybuje. Nebude předpokládat, domnívat se, teoretizovat dřív, než bude mít data. Nebude brát. I přes jejich téměř pornografickou minulost, dokud si nebude absolutně jistý, že ho John chce, bude Sherlock spořádaný jako viktoriánský gentleman dvořící se rozechvělé panně.

Protože nejde o sex. Nejde o nic míň, než o Johnovo srdce a duši, a to svévolně nabídnuté.

Casy se meni. Co tvoje hlava? SH

Prijde mi, ze nekdo odebral moji lebku, obalil ji smirglpapirem a pak ji strcil zpatky. Vlaky jsou cire zlo.

Napij se vody. SH

Kyva se to.

Ramusi. Smrdi.

Vezmi si paracetamol. SH

Slunce. Sviti.

Mozna bys na to nemel tak myslet. SH

Harryina pritelkyne se smeje jako stekajici pes.

Voda. Paracetamol. Zdrimni si. SH

Budu zvracet.

Uplyne deset minut, než dorazí další zpráva, dost času na to, aby se John proklopýtal vlakem na záchod, vyzvracel se, umyl se a vrátil na svoje místo.

Zvracel jsem.

Sherlock si povzdechne a začne od začátku.

Napij se nejake vody. SH

Ano, mami.

Byla to dobra noc. Za tu opici to stoji.

Vlastne to byly nejlepsi narozeniny vubec.

Miluju te, napíše Sherlock. Pak to vymaže.

Sherlock provede své výslechy. Cestou domů jede kolem krejčího na Bond Street a koupí denimově modrý kašmírový svetr. Nechá ho zabalit a schová ho na vrchní polici ve své šatně. K Vánocům.

Poprvé od doby, kdy se vrátil z mrtvých, dovolí si trochu doufat.

 

**

INFO o povídce

Další

6 komentářů Přidejte váš

  1. Liss napsal:

    Ta druhá polovina je úžasná a nedivím se, že se k ní ráda vracíš. Sherlock dostal naději a divím se, že odolal pokušení o cokoliv se na oslavě pokusit. Ale trpělivost růže přináší a doufám, že už brzy se dočkáme odpuštění stvrzené tou nejsladší formou :))

  2. PharLap napsal:

    Awww… Tahle povidka me dostava cim dal vic do kolen. Pouzivam ji jako dusevni detox (tj. neco, co ti udela v hlave takovej rambajz, ze se nejdriv citis neskutecne nanic, a nasledne se ti v hlave vsechny tvoje myslenky a emoce projasni, jako po podzimni bource. Velice osvezujici…).
    Tahle povidka je silna, nacpana emocemi, ale rozhodne nepripomina nejakou levnou spanelskou telenovelu. Vsechny ty emoce jsou az neskutecne pravdive a hluboke. Miluju tuhle povidku s kazdym odstavcem cim dal vic. Dekuju

  3. katka napsal:

    Jsem na Sherlocka moc pyšná a strašně se těším na jejich další krůček

  4. Yuki-chan napsal:

    Ach… oslava úžasná, Sherlock jako normální člověk, který chtěla překvapit dárkem a nejenže dojal Johna, dojal i mě… A poslední SMSka – Miluju tě… skončila jsem rozptýlená kdesi v meziprostoru🙂 Děkuju🙂

  5. Leylon napsal:

    ach… už chápem, prečo sa ti tá narodeninová oslava tak páčila. Sherlock sa zmenil a teraz tie zmeny vidno, v malých odtieňkoch správania, nie len vo veľkolepých kde ide každému o život – a o to je to silnejšie a dojímavejšie, pretože niekedy človek potrebuje viac odvahy v bežnom živote, deň čo deň v nekonečnom kolotoči, než v jednom okamihu plnom strachu… ten darček ktorý dal Sherlock Johnovi ma dojal. A tá posledná sms konverzácia – napísal milujem ťa a potom to vymazal – ma dostala na kolená. proste niečo neuveriteľné. ďakujem🙂

  6. Dargleew napsal:

    Konečně jsem si mohla dopřát zasloužené ufff! Nevím proč, ale mezi první a druhou částí kapitoly, ikdyž na sebe navazují, mi přišla obrovská změna emocí vyzařujících z týhle kapči. Nevím jestli mi rozumíš😀 takže zjednodušeně: děkuju🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s