squire: Řekněme, že jsem tě pustil dovnitř – část 1.

Jak jsem předeslala, squire se pustila do překladů, a tady je další! Osobně jsem se u něj fakt dobře bavila, takže, um, kromě tagů přidávám varování, abyste nic raději nepily/i, až budete číst. 😉

Je Halloween a Sherlockův upíří kostým Johna, řekněme, vzrušuje. Škoda že Sherlock zrovna nechápe, jak být sexy v upířím stylu… no, aspoň ne napoprvé.

 

Řekněme, že jsem tě pustil dovnitř

Kapitola první.

 

„Taky jsi mi mohl říct, že sledujeme toho dárce krve,“ zabrblal John, sotva nechal jasnou a větrnou Halloweenskou noc za dveřmi 221B. Pořád ještě se křenil jako blázen, vznášeje se na vlně adrenalinu z honičky, šustivé vůně spadaného listí a palčivosti studeného vzduchu v plících. A samozřejmě Sherlocka. „Bylo to srandovní.“

Sherlock zatřepal svým dlouhým pláštěm, podšitým rudým saténem. Vydalo to zvuk ne nepodobný uraženému smíchu, zatímco se Sherlockův maličko pyšný úsměv změnil v úšklebek. „Proč bych si jinak vybral tak směšný kostým?“

„Protože ti sluší, a ty to moc dobře víš.“ John ho ocenil dlouhým pohledem od hlavy k patě. Ten tradiční upírský kostým byl samozřejmě domyšlený do posledního detailu, v okázalém gothic stylu, z nákladné látky a se záplavou pláště, kterou kolem sebe Sherlock mohl vířit. Dokonce to mělo i límec, který se dal otočit nahoru. Vážně by to mělo být směšné, se vší tou pompézností, ale na Sherlockovi to vypadalo prostě… dobře. „A protože je to sexy.“

Sherlock se zarazil vprostřed stahování bílých rukavic, jako by ho to doopravdy překvapilo. Přejel si rukou po dvouřadové vestě z karmínového sametu a nakrčil nos. „Tobě tohle připadá sexy?“

John spustil z ramene toulec šípů a zlehka ho odložil na prkennou zem. „Viděl ses dneska vůbec?“

„A jak asi?“ Sherlock koketně zdvihl obočí. „Vždyť v zrcadle není vidět můj odraz.“

John frkl smíchy a ten domýšlivý úsměv byl zpátky. „Zábavný a ještě k tomu sexy. Do háje, Sherlocku, pokud jsem dneska nebyl zrovna dvakrát užitečný, byla to tvoje chyba. Ty. V tomhle. Rozptylovals mě.“

„S tím se netrap, Johne. Málokdy býváš nějak zvlášť užitečný.“

John našpulil rty a pokývl. „Řekl bych ti, abys mě kousnul, ale to by sis napřed musel znova nasadit zuby. A samozřejmě se budeme muset svléknout.“

„Ty to fakt myslíš vážně, že?“ Sherlock se na něj po straně podíval a přehodil své rukavice přes zábradlí. „Tobě ten absurdní kostým doopravdy připadá… sexuálně inspirující. Chodící mrtvola, kterou udržíš v hrobě, jedině když jí proženeš srdcem dřevěný kolík. Není to trochu morbidní?“

„Říká člověk, který strká do lednice uříznuté hlavy.“

„Ne protože by byly sexy,“ odvětil Sherlock upjatě.

„Sherlocku, každý si myslí, že upíři jsou sexy.“

„Vážně? Proč?“

„No, proto,“ John pokrčil rameny. „Jsou krásní. Draví. Uchvacující. Neodolatelní. Takové věci.“

„To už ale jsem tak jako tak.“

„To je mi skromnost,“ John dodal tiše a zubil se do podlahy.

„Tohle je ale… prostě jen směšné.“ Sherlock zatřepotal nadouvajícími se bílými rukávy. „Afektované. Nápadné. Příliš dramatické.“

„Hmm, asi máš pravdu. Jak tak o tom přemýšlím, tohle opravdu nejsou vlastnosti, které by mě nějak  zvlášť přitahovaly.“

Sherlock se na něj podezřívavě zamračil, což dělával vždycky, když si nebyl tak docela jistý, jestli si z něj John dělá nebo nedělá srandu.

John si promnul nos, aby skryl svůj úsměv, a odlepil se ode dveří. „Dneska jsi byl úžasný.“

Sherlock se vytáhl, potřásl kudrnami jako ten nejromantičtěji rozvrkočený hrdina a s naprosto neupřímnou lhostejností pokrčil rameny. „Ano.“

„Pojď sem.“

John spolkl uchechtnutí nad tím, jak pompézně zavlál upírský pláštík, když se mu Sherlock přihrnul do náručí. Rukama přejel po jeho sametem pokrytém těle a natáhl se pro polibek. Špička Sherlockova nosu byla po mrazivé procházce domů ještě pořád studená, ale jeho ústa byla horká a dychtivá jako vždycky, a přivítala Johna tak, že se mu potěšením kroutily palce u nohou.

I přes trochu trapné a váhavé začátky, i přes záchvaty podrážděnosti a melancholie a špatné nálady a i přes občasnou fyzickou indispozici, byl Sherlock Holmes tím nejpozornějším, nejneuvěřitelnějším, až k zbláznění nejdivočejším milencem, jakého si kdy John mohl přát. Jakýkoli nápad, který John přednesl, a kterékoli přání, které měl, byly vždy pilně zaznamenány, prozkoumány a využity v praxi se vším nadšením, které Sherlock věnoval novému experimentu. Samozřejmě i John se naučil, jak ho vyprovokovat ven z toho přísně logického chrámu jeho mysli, a to docela spektakulárně, a byl nesmírně pyšný na každičkou chvíli, kdy se mu povedlo, aby Sherlock přišel o svou vzácnou sebekontrolu. Popravdě, ta nejlepší část sexu se Sherlockem byl ten fakt, že se tak často nechával úplně pohltit tím nejjednodušším dotekem, zvukem Johnova hlasu, jeho polibky. John se pak cítil deset stop vysoký a vzácný jak z ryzího zlata. Cítil se milovaný. I když mu to Sherlock nikdy neřekl, John se cítil zbožňovaný.

Ale i tak občas choval stín podezření, že se Sherlock při jejich milování pořád drží trochu zpátky. John doufal, že činí Sherlocka tak šťastným, jako se díky Sherlockovi cítí on sám. Chtěl mu vrátit ten pocit zbožňování, desetinásobně, stonásobně – nekonečně. Chtěl svého Sherlocka bez jakéhokoliv náznaku opatrnosti, bez zábran. Chtěl, aby Sherlock věděl, že cokoliv by si přál, Johna nezlomí – nezlomí to, co je mezi nimi.

Možná, přemýšlel John, zatímco majetnicky zarýval prsty do pevných svalů Sherlockových ramen, je čas na nový experiment.

„Myslím to vážně, víš?“ zamumlal do hrany Sherlockovy brady. „Chci, abys měl na sobě ten kostým.“

„Vždyť už ho mám na sobě.“

John se odtáhl dost na to, aby se na Sherlocka významně podíval.

„Ach.“ Sherlock přimhouřil oči. „Aha. Ty myslíš…?“

„Byla by škoda toho nevyužít.“

„Chceš se mnou mít sex.“

John přitáhl jeho boky ke svým a přitiskl se k jeho stehnu. „A to je pro tebe novinka?“

„A já mám hrát upíra.“

„Jo. Bože, jo,“ zavrčel John. Naklonil hlavu k dalšímu polibku, ale Sherlock už se mračil kamsi přes jeho hlavu, ve tváři vzdálený výraz.

„Co se děje?“

„Nic,“ potřásl Sherlock hlavou a maličko mávnul. „Všechno v pořádku.“

John vzdychnul a klesl zpátky na paty. „Tak co se děje?“

„Jenom jsem si opakoval pravidla. Ze zřejmých důvodů jsem tohle téma moc nestudoval. Pro případ to nebylo třeba.“

„Pravidla?“

„Pravidla pro upíry. Například, jak jsem se dostal sem?“

„Cože?“

„Upíra musíš pozvat dál, nebo ne?“

„Tak řekněme, že jsem tě pustil dovnitř.“

„I když jsi věděl, že jsem upír?“

John pokrčil rameny. „Zmínil jsem cosi o neodolatelnosti, že?“

Sherlock se zamračil na Johnův úbor. „A vůbec, mohou se upíři živit na elfech? Je ta krev kompatibilní?“

John se zakabonil a odtáhl. „Už jsem ti nejmíň čtyřikrát říkal, že nejsem elf. Jsem Robin Hood. Tohle je kostým Robina Hooda.“

„Á-ha.“ Na Sherlockově čele se objevily zamyšlené vrásky. „Neměl bys mít punčochy?“

John vzdychl. „Ne Muži v punčochách. Ten s Russelem Crowem.“

„Kým?“

„Prostě ne, rozhodně bych neměl mít punčochy.“

„V tom případě musím zvážit různé strategie pro tvé ulovení.“ Sherlock se mračil, kousal se zamyšleně do rtu a začal se rozhlížet po chodbě a schodech a měřit si všechny tmavé kouty. „Mám co činit s mužem, který má luk a může mi tak srdcem prohnat dřevěný kolík z velké vzdálenosti.“

„Sherlocku, lásko,“ John si dvěma prsty stiskl kořen nosu, „přestaň tolik myslet. A vůbec, já nebudu el – já nebudu Robin Hood. Já budu prostě já.“

„Aha.“ Sherlock přikývl trochu moc rychle, což dělal vždycky, když se cítil nejistě v neznámých vodách. „Ale… jen jsem myslel, že bych měl zvážit všechna relevantní –“

Sherlocku.“ John si pojistil jeho pozornost jednak svým ostrým tónem, jednak pevným stiskem ruky na jeho paži. „Ve skutečnosti je to úplně jednoduché.“

Sherlock se soustředěně zamračil a pokývl na něj, aby pokračoval.

„Bude to takhle.“ John ztišil hlas. „Byl to dobrý případ. Tohle byl ten nejlepší zatracený Halloween, jaký jsem kdy zažil. Jsem nadržený jak přehrada. V tom, co máš na sobě, vypadáš neuvěřitelně dráždivě. A já chci, abys mě – v tom kostýmu – lovil, podmanil, kousl a ošukal. A Sherlocku…“ Přejel jemně prsty po jeho paži, až mu palcem zlehka pohladil holou kůži na zápěstí, „…chci to tvrdě. Je to jasné?“

Sherlock stál a zíral jak do země vrostlý.

„Sherlocku?“ John si olízl rty a maličko zapochyboval, když spatřil ten vygumovaný výraz. „Nemusíme to dělat, jestli –“

„Jsem připravený.“ Sherlock se zprudka nadechl. „Můžeme začít. Už jsme začali? Jsem připravený teď hned.“

Johnův potěšený úsměv se vrátil. „Nic moc lov, když stojím rovnou před tebou, nebo jo?“

Sherlock ho sežehl pohledem. „Tak jdi pryč.

„Nezapomeň na ty zuby,“ usmál se John přes rameno, vyklusal po schodech a nechal Sherlocka slídit v temnotě pod sebou. Konečně to začínalo vypadat slibně. Přinejmenším Sherlock byl teď trochu vytočený – správně naštvaný upír. John si nedočkavostí olízl rty. Sherlock byl úžasný milenec, ale naštvaný Sherlock byl prostě… dechberoucí.

Tohle bude prostě něco.

Světla v bytě nechal vypnutá – kvůli atmosféře – a shodil ze sebe pár věcí, které až moc připomínaly Sherwoood, aby se dostal do role. Kožené chrániče předloktí, široký pás a hnědou semišovou vestu pohodil na pohovku a očima kontroloval pokoj. Rozšněroval tkanice ve výstřihu své tuniky a rozhalil ji, což působilo, jak doufal, lákavě. Takže, zamnul si ruce, neměl by to svému pronásledovateli moc ulehčovat, ale jestli opravdu chce být pronásledován, měl by se nejspíš ztratit aspoň na tak dlouho, aby se to pronásledování dalo brát vážně. Prošel chodbou, pár minut strávil v koupelně a potom v jejich ložnici, stáhl si boty a na noční stolek nachystal lubrikant a ručníky, aby byly nadosah.

Zaslechl krátký, tichý zvuk zaškrábání dřeva o dřevo, a znehybněl. Kuchyně? Židle? Něco na stole? Srdce se mu rozbušilo rychleji.

Zvenčí k němu stále doléhalo vytí silného větru prohánějícího se ulicemi. Světlo dorůstajícího měsíce se prodíralo roztrhanými oblaky a všechny stíny se zdály být v pohybu. To všechno bylo trochu strašidelné, že? Dokonce nebezpečné. Kdo mohl tušit, co se skrývalo v temnotách? Jako voják věděl, jak se rvát a vyhrát, ale mohlo se stát, že i on by mohl být přemožen. Jako voják taky věděl, jak dávat rozkazy, ale věděl také, jak je přijímat. Zvlášť když ten rozkaz byl vydán hlasem znějícím jako hluboké, zvučné zapředení velké kočky.

Bos a jako na jehlách se John vyplížil do chodby, naklonil hlavu a usilovně naslouchal s otevřenou pusou.

„Je tam někdo?“ zvolal a snažil se, aby to znělo aspoň trochu ustrašeně a ne prostě jen zvesela nadrženě. Tiše tlapkal k obýváku, oči doširoka rozevřené kvůli tlumenému modrému přítmí.

Cosi přímo před ním slabě puklo a do tváře mu vybuchl oblak šedého kouře.

Překvapeně se nadechl a nasál tím do plic dost kouře na to, že se musel předklonit v záchvatu kašle. „Co to do pr –?“ zasípal. V tu chvíli se oblak kouře rozestoupil, odvanut – z velké většiny – mávnutím rudého a černého saténu.

Sherlock majestátně předstoupil. Rozhodil ruce, ode zdi ke zdi, a roztáhl svůj plášť jako křídla obrovského netopýra. Zvedl bradu a zíral pohrdavě dolů dramaticky vykulenýma očima. Otevřel ústa a odhalil tesáky z bílého plastu. A zasyčel.

John si přitiskl ruku na ústa a zdusil výbuch smíchu, ve který se změnilo jeho poslední zakašlání.

Sherlockovi se zúžily oči.

Bože můj, pomyslel si John a málem slzel, jen se nezačni smát.

Sherlock spustil ruce, vytáhl plastové zuby a pečlivě si ho prohlédl. „Johne, opravdu doufám, že ta červeň ve tvých tvářích znamená, že jsi vzrušený.“

John se neodvažoval vzdálit ruku od úst, ale dokázal přikývnout a vydat kratičký povzbudivý zvuk.

„Dobře.“ Sherlock přikývl, vrátil a narovnal plastové zuby a znovu zaujal svůj majestátní upírský postoj. „Protoššše sfe tě chyfftám offfťukat,“ oznámil hrdým a zvučným tónem, načež se zamračil, překvapen zradou, kterou na něm právě spáchala vlastní mluvidla.

John propadl záchvatu bezmocného smíchu.

Sherlock na něj zíral, neskonale pobouřen. „Co je?“ Líce se mu viditelně začervenaly. „FFFklapni!“

John se zhroutil smíchy a musel se opřít o zeď, aby udržel rovnováhu.

„Proboha ššvaté…“  Sherlock vytáhl zuby a se zavrčením s nimi mrštil o zem. Odskákaly o kus dál s nevinným tichým klap klap klap, zatímco Sherlock se protlačil okolo Johna a vztekle mířil do ložnice.

„P-pro-promiň, fakt promiň,“ vykoktal John a pokusil se ho chytit za plášť. Veškerý účinek omluvy byl na jejím konci ovšem pokažen dalším nedůstojným zabubláním smíchu. „Počkej!“

Dveře od ložnice hlasitě zapadly.

John se s námahou nadechl, utřel si oči a následoval Sherlocka do ložnice. Ten stál uprostřed pokoje a zlostně škubal za tkanice svého pláště.

„Předpokládám, že jsme s tím skončili,“ vyštěkl a otočil se k Johnovi zády. Plášť mu sklouzl z ramen a dopadl na podlahu.

„Promiň! Bylo to jen – bylo to… Sherlocku, opravdu. Promiň.“

„Opakuješ se,“ odsekl Sherlock a zprudka dosedl na kraj postele. Strhl si jednu černou holínku a mrsknul ji přes pokoj. „Tohle byl tvůj nápad.“

„Já vím,“ řekl John a poklekl před ním. Objal mu zápěstí a zadržel ho, než se mohl vypořádat s druhou holínkou. „Sherlocku, přestaň.“

„Ne. Tohle si svlékám. Jelikož je naprosto jasné – což jsem ostatně říkal hned – že to není vůbec sexy.“

„Sherlocku.“ John zjemnil hlas. „Koukni, já to udělám. Nech mě.“ Sáhl dolů, stáhl Sherlockovi druhou botu a nohu obutou jen ve vlněné ponožce chlácholivě stiskl. „Vidíš? Je mi to líto. Je mi líto, že jsem se rozesmál. Bylo to… bylo to…“

„Nebylo to dobré.“

„No, nebylo, jenom…“ John se kousl do rtu, aby zarazil další hrozící výbuch smíchu. Pohladil Sherlocka nad koleny a snažil se, aby to působilo konejšivě. Jediný kus Sherlockova vlastního oblečení, který se stal součástí kostýmu, byly jeho černé oblekové kalhoty, a jejich látka pod jeho dlaněmi byla hladká a známá. „Byl jsi prostě rozkošný.“

„Och. To je fakt báječné.“

„Jo, báječné! Ty jsi báječný. A taky rozkošný.“ John se k němu připlížil blíž a vtěsnal se mezi jeho dlouhé nohy. Vytáhl mu předek košile z kalhot a otřel se špičkou nosu podél pásu odhalené kůže. Cítil, jak se Sherlockovy břišní svaly pod jeho dotykem napínají.

„Rozkošný nebylo v zadaných parametrech,“ mračil se Sherlock. „Tohle byl směšný nápad. Nefungovalo to.“

„Myslel jsem, že by se ti to mohlo líbit.“ John vzhlédl a rozepnul mu kalhoty.

„Hned od začátku jsem nesouh–“ Sherlock s hlasitým klapnutím cvakl zuby. „Tohle není to, co sis přál.“

John mu rozepnul poklopec a přitiskl obličej k elastickému lemu jeho černých bavlněných boxerek. „Co jsem si přál, bylo mít sex, a to si pořád ještě hodlám splnit.“

Sherlock se na něj nevěřícně podíval. „Aha, a tomu fakt věříš?“

„Zlobíš se na mě,“ řekl John.

„Skvělá dedukce,“ ušklíbl se Sherlock v posměšné napodobenině Johna.

John se podíval dolů a olízl se. „No, tvoje péro se na mě nezlobí.“

Sherlock se zamračil na svoji erekci a zostra ji odmávl rukou. „To neplatí. To se vždycky postaví na tvoji stranu.“

„Tak se zdá, že jsme tě přehlasovali,“ prohlásil John s mírným úsměvem. „Protože tohle je to, co děláváme po případech, ve kterých jsi exceloval.“

Sherlock si odfrkl. „Já vždy exceluji,“ zamumlal a konečně nechal Johna stáhnout mu košili přes hlavu. „Proč se proboha usmíváš?“

„Protože jsem šťastný. Protože tě miluju a děláš mne šťastným.“ Prohrábl prsty houštinu Sherlockových kudrn. „Polib mě.“

Sherlock se naschvál nevlídně zahleděl do nejvzdálenějšího kouta pokoje. „Ne.“

„Fajn. Tak vylez na postel.“

„Už jsem na posteli,“ odvětil Sherlock nevrle.

John znovu poklekl a zahákl prsty pod lem Sherlockových spodků a kalhot, pak pokývl směrem k polštáři. „Já myslím úplně.“

Sherlock trucovitě nakrčil tvář do výrazu vzdoru, ale přece jen se posunul dozadu a zvedl boky. John mu stáhl kalhoty, spodky i ponožky a Sherlock, teď překrásně nahý, odcouval dozadu po posteli a opřel se o čelo postele.

John byl vcelku potěšen výsledky svého dosavadního úsilí. Vylezl na postel a posadil se obkročmo na Sherlockovy natažené nohy. Sherlock si založil ruce na hrudi a zabodl do něj nepřátelský pohled.

„Sherlocku, ty ses vysmíval mně, když jsem předstíral, že tě balím v tom baru.“

„Samozřejmě. Tvoje technika byla k ničemu.“

Moje technika?“ John přitiskl dlaně na Sherlockovy boky a palci kroužil škádlivá kolečka po každé straně, jen kousíček od horké tíhy jeho erekce. „Sherlocku, co měl znamenat ten kouř?“

Sherlock se zakabonil. „Upíři se zjevují v oblaku kouře.“

„Ne,“ zahihňal se John a zavrtěl hlavou. „Opravdu ne.“

„Opravdu?“

„Opravdu, opravdu ne.“ John se posunul zpátky a prsty přejel ve žlábku mezi Sherlockovými sevřenými stehny. „Od sebe, lásko.“

Sherlock se na něj nasupil, spodní ret vystrčený úctyhodně daleko. „A proč?“

John jedním dlouhým tahem polaskal Sherlockův penis od kořene až po špičku, kterou lehce stiskl. Ztišil hlas. „Protože já ti to teď všecičko vynahradím.“

Sherlock ho chvíli chladně pozoroval a potom si povzdychl, přehodil si ruku přes obličej a pod dotyky Johnových neodbytných prstů roztáhl nohy. „Když musíš,“ svolil s dramatickým povzdychem.

John spokojeně zamručel, sklonil se a vzal ho do úst.

//

Když se John vzbudil druhého dne ráno, Sherlock nebyl doma. Nenechal žádný vzkaz, což nebylo nic neobvyklého, ale John tušil, že i přes ten působivý orgasmus, který z něj večer vyloudil, se Sherlock pořád ještě cítil trochu trapně kvůli tomu upířímu fiasku.

John se docela styděl, že se tolik smál. A taky se styděl, že se kvůli tomu nestyděl ani zdaleka tolik, jak by měl. I když Sherlockovo ego obvykle dosahovalo stratosféry, i on měl oblasti, kde se cítil ne zrovna dvakrát jistý v kramflecích. John neměl problém poskytnout Sherlockovi studenou sprchu, kdykoliv se jeho nebetyčná pýcha hodlala utrhnout ze řetězu, ale nikdy by mu doopravdy vědomě neublížil. Vědět o něčí Achillově patě – zvláště u někoho jako Sherlock, který se snažil dělat dojem, že žádnou nemá – to byla mocná zbraň, a musela se používat opatrně.

Nechal Sherlocka, ať už byl kdekoliv, aby se věnoval svým experimentům (anebo vyhýbání se Johnovi), protože měl sám pár věcí k vyřízení. Neposlal mu ani textovku až do pozdního odpoledne, kdy mu zavolal Greg Lestrade a pozval ho na pivo, což John přijal, a začal se pomalu cítit nesvůj z nedostatku komunikace.

–Kde jsi? Všechno v pořádku?

–V pořádku. Mám práci. –SH

John pozdvihl obočí. Tak teda fajn. Bylo to stručné, ale i to bylo celkem normální. Napsal Sherlockovi o svých plánech s Gregem, ale odpověď už nedostal. Nechal to být, ale pomaličku začínal přemýšlet o způsobech, kterými by mohl Sherlocka uchlácholit, až ho zase uvidí. Koneckonců, jestliže byl v něčem dobrý – tedy kromě toho, že byl výtečný lékař, schopný voják a talentovaný blogger, samozřejmě, pomyslel si a upravil si límeček košile pod teplým námořnickým svetrem – bylo to zvládání Sherlocka Holmese.

Dali si sraz v Gregově oblíbené hospodě a uklidili se do klidného boxu vzadu, aby si vyměnili Halloweenské historky. John vyprávěl o včerejším případu – kterému chtěl dát na blogu titulek Případ Intravenózní Ligy – a málem ho rozbrečel smíchy popisem toho, jak se švihácký upír Sherlock dostal  na maškarním bále do křížku s překvapivě dobře stavěnou Malou Pastýřkou. Souboj o pastýřskou hůl naplněnou ampulkami krve se zvrhnul v naprosto nedůstojnou pranici, kterou Sherlock vyhrál jen proto, že se pastýřčina krajková spodnička zrádně zapletla do žeber kostlivce, který tam stál coby výzdoba. Na oplátku se pak John pochechtával nad Gregovými historkami o těch méně šťastných účastnících oslav, kteří svou noc zakončili na záchytce, a slzel smíchy nad Gregovou imitací Mycrofta, jak jí cukrovou vatu.

„Jak se k ní proboha dostal?“ uchechtl se John.

„No, já ji donesl domů. Přesněji řečeno, přinesl jsem ji k němu. Že je ten Halloween, a tak.“ Zlomyslně se usmál. „Protože Mycroft Holmes a sladkost na špejli… jak jsem jen mohl odolat?“

Spojenými silami piva a dobré společnosti se John dostal do náladičky, a když se nakonec rozhodli jít domů, bylo mu příjemné teplo a svět byl maličko rozmazaný. Vytáhl telefon a zkusil Sherlockovi poslat textovku, ale zase nedostal žádnou odpověď. Tvrdohlavej pitomec, pomyslel si rozjařeně a zastrčil si telefon do kapsy u bundy. Jak se ale s Gregem prodíral k východu, krk mu najednou zasvědil nepříjemným tušením. Chytil Grega za paži, zarazil se uprostřed přeplněné hospody a ohlížel se přes rameno, hledaje něco… cokoli.

„Všecko v pořádku?“ optal se Greg a zamračil se, když si všiml, jak John propátrává místnost pohledem.

Nic tam nebylo. Ostatní pivaři se věnovali sami sobě, smáli se a povídali si a nepůsobili nijak hrozivě. John potřásl hlavou. Paranoia z alkoholu. „Jo. Promiň. Jenom – asi to nic nebylo.“

„Pronásledují tě duchové Halloweenu?“ usmál se Greg a vykulil oči.

„Něco takového,“ usmál se John v odpověď a pokrčil rameny. Zamával Gregovi, když se na ulici vydali každý jiným směrem: „Měj se, kamaráde.“

První listopadová noc se vtírala pod kůži ledovými žihadly v podivně nehybném vzduchu, zvlášť ve srovnání s tím skoro hravým vichrem, který se tu proháněl pod roztrhanými mračny v předvečer Všech Svatých. I obvykle hlučné okolí Gregovy oblíbené hospody bylo pod tíhou chladu jakoby zdušené. I když se po ulici stále pohybovaly davy, rozhovory byly mumlavé a tiché, smích mezi kamarády utlumený. Johna čekala asi čtvrtmílová procházka ke stanici podzemky a když zatočil za roh na ulici, kde převažovaly obchody, společenské zvuky, pachy a světla za ním odumřely docela. Obchody klenotníků, výrobců designového nábytku a módních butiků byly zamčené a zhasnuté, jen bledé figuríny bez tváří pořád mrtvě zíraly skrz sklo výloh. Po protějším chodníku pospíchal další chodec směrem, ze kterého John přišel, bradu zachumlanou do jasně červené šály a ruce schované v kapsách šedé parky.

John žádnou šálu neměl, ale stejně se nahrbil, bradu na prsou, ruce schoval do teplých kapes hnědé nepromokavé bundy a nasadil stejně ostré tempo směrem k lampě na opačném konci opuštěné ulice. Panovalo takové ticho, že slyšel slabé vrzání levého podpatku svých obnošených polobotek, a šustění jeho oblečení se jakoby odráželo od dlouhé řady nízkých cihlových budov se zašedlými okenními tabulkami. I když byla zima, skoro si přál, aby se zvedl vítr, aby nebylo takové ticho.

Byl už skoro v půlce ulice, když se ke zvuku jeho kroků na dláždění přidaly další.

John se ohlédl přes rameno.

Proti zlatým a levandulovým světlům živější ulice za ním se rýsovala vysoká štíhlá mužská postava, kráčející  volným, neuspěchaným tempem.

John šel dál a pak se zamračil. Po kůži ho polechtalo varování.

Tentokrát se zastavil a otočil, aby se podíval pořádně. Postava za ním se také zastavila. Ten divný pocit, který mu jitřil zátylek, se mu rozlezl po celých zádech, a John se v studeném nočním vzduchu rozklepal. Silueta postavy stála nehybně a tiše, přinejmenším čtyřicet yardů daleko, a pozorovala ho. I na takovouto vzdálenost na sobě cítil soustředěný pohled toho muže. Zježily se mu chloupky na rukou.

Neměl u sebe žádnou zbraň, jen své vlastní tělo, ale to obvykle stačilo. Zaťal zuby a zvedl bradu. Jestli si to s ním někdo chtěl rozdat, John byl připravený. Vždycky.

Postava se odvrátila, vkročila do stínů a zmizela.

John polkl a čekal, pátral po každém pohybu. Když ale neviděl nic než černou tmu, neslyšel nic než vlastní zadržovaný dech, přinutil se otočit a pokračovat v chůzi. Zhluboka se nadechl, vydechl, a nechal zbytkové účinky tří piv a whiskey uvolnit všechny svaly, které před chvílí zaťal. Dost možná, jak v žertu tvrdil Greg, John doopravdy jen děsil sám sebe.

Právě vstoupil do vítaného kruhu světla z pouliční lampy, když za sebou uslyšel další zvuk, a když se otočil, srdce mu málem vyskočilo z hrudi. Ten muž byl přímo za ním. John sevřel pěsti.

Ten muž vkročil do světla.

Sherlock.

Johnův úlevný výdech se zarazil na půl cesty.

Bylo to Sherlock, ale… zároveň nebyl. I v tom slabém, jantarově zabarveném světle John jedním pohledem postřehl, že něco nebylo v pořádku. Za prvé, byl smrtelně bledý. Jeho oči úplně ztratily barvu, jejich měsíčnou stříbřitou šeď obklopovaly tmavší prstence.

„Jsi v pořádku?“ vyhrkl John a ruka mu automaticky vyletěla k Sherlockově hrudi. Byl nemocný? Zraněný? Ne snad… na drogách. Prosím, to ne.

Znepokojivě pozměněný Sherlock zvědavě naklonil hlavu. Jeho vlasy byly tmavé, tmavší než obvykle, a rozcuchané. Dokonce i jeho řasy byly jakoby černější, hustší. Neměl žádný kabát, ani šálu, jen jednoduchou černou košili vytaženou přes vybledlé džíny, příliš lehké oblečení pro takové počasí. Nebylo divu, že John jeho siluetu nemohl poznat.

„Ach,“ tiše vydechl, bledé oči se mu rozsvítily porozuměním, a když otevřel ústa, světlo se odrazilo od ostrých, svítivě bílých konečků dlouhých špičáků.

John ztratil dech. „Bože můj,“ zašeptal.

„Vylekal jsem vás,“ zamumlal hlubokým hlasem s podivným přízvukem, který taky nepatřil Sherlockovi. Dlouhé, tmavé řasy se sklonily k bledým lícím a Sherlockův pohled sjel od Johnových očí k jeho ústům. Koutek úst se mu zdvihl v jemném úsměvu, který by působil skoro něžně, kdyby jeho oči nesvítily nenasytností. „To jsem nechtěl.“

„Bože můj,“ zopakoval John hloupě.

„Ne tak docela.“ Sherlock udělal krok blíž. Stále se napůl usmívaje chytil Johnovu ruku, která pořád visela ve vzduchu mezi nimi. Prsty měl jako led.

Johnovo srdce se vzpamatovalo a rozbušilo se jako v malém králíčkovi, lapeném ve stínu útočícího sokola. S otevřenou pusou zíral na Sherlocka.

Špičky studených prstů mu přejely po žilách na zápěstí a Sherlock se znovu usmál, další záblesk zašpičatělého zubu. „Uklidněte se,“ pobaveně zabručel. „Jen vám vracím telefon.“ Vtiskl mu do dlaně studený plastový obdélníkový předmět.

„Můj telefon…?“ Volnou rukou si John přejel po najednou prázdné kapse bundy. Oči nespouštěl ze Sherlockových. „Tys byl v té hospodě.“

Sherlock na něj mrkl, pomalu a potutelně. „Měl jsem žízeň.“

Bože můj. John se včas zastavil, aby to tentokrát neřekl nahlas. Sherlocku… ty… perfektní, brilantní…

Sherlock se k němu hladce přitiskl, zdvihl mu ruku i s telefonem a stiskl jedno tlačítko. „To jste vy, nebo ne?“

John pohlédl na svoje kontaktní informace, které naskočily na displeji mobilu, podsvíceném měkkým šedomodrým světlem.

„Jo, to jsem… to jsem já.“

„Měl byste být opatrnější.“ Sherlock pronesl své varování Johnovi přímo do ucha, tichým hlasem, který mu stékal po zádech jako tající vosk. „Jste opojený.“

„Já… jo… tak trochu…“

Sherlock sklonil hlavu níž a nadechl se, pomalu a zhluboka. Závan dechu rozvířil jemné vlasy na Johnově krku a Sherlock zašeptal, přímo do jeho kůže, sotva slyšitelně: „Opojný.

Špička studeného palce mu přejela po hraně čelisti a John se zprudka roztřásl.

Sherlock od něj zničehonic odstoupil a John se zakymácel kupředu. Musel udělat krok, aby doopravdy nespadl. Sherlock to neohrabané klopýtání bez zájmu pozoroval.

Neznatelně na něj pokývl. „Přeji vám bezpečnou cestu domů.“ Znovu pomalu mrknul, a do očí se mu vrátila chamtivá jiskra. „Johne Watsone z 221B v Baker Street.“

Bez dalších slov prošel okolo Johna, který tam stál s vykulenýma očima a nenacházel slov, a zmizel do noci.

John zamrkal a zjistil, že se mu klepou nohy. Šokem, vzrušením, nadšením… a ano, dokonce i strachem. Ach Bože. Sherlocku. Ty pošahaný zázraku.

Hra začala.

 

**

 

Další kapitola zítra ráno v osm 😉 Kvůli složitostem s názvem dodávám výjimečně heslo: ŘŽJTPD

INFO o povídce

DALŠÍ

Advertisements

20 komentářů Přidejte váš

  1. niki napsal:

    Ten začátek byl šílený!! Brečela jsem smíchy 😀 a manžel vůbec netušil co se stalo.
    A ten konec- super!! Sama jsem byla napnutá jak kšandy!!

  2. Little Britophile napsal:

    „To neplatí. To se vždycky postaví na tvoji stranu.“ Já z toho nemůžu! Válím se smíchy. Bravůrně přeložené!

    1. squire napsal:

      á, někdo našel moji absolutně nejoblíbenější hlášku z celé povídky!

  3. helsl napsal:

    Vynikající čtení! A jak jsem noční můra, takže normálně vyspávám do velmi pozdního rána, tak na druhou kapitolu si přivstanu. Potřebuju se nabít humorem a dobrou náladou, abych přežila návštěvu zubaře.

  4. Radka napsal:

    ouuu v první části povídky bych se smíchy počurala a na konci bych se strachy pos… to šišlání bylo neskutečný, Sherlock by si měl pořídit ozdobu do jazyka, než by se s ní naučil mluvit, tak by se John utřískal smíchy 🙂 moc se těším na pokračování

    1. squire napsal:

      Díky:) A ad ozdoby do jazyka… haha, nevím jak moc jsi protřelá v anglicky psané Sherlock fanfikci, ale část fandomu docela ulítává na trope jménem Tattoo!Lock. V podstatě povídky, kde je Sherlock tattoo artist a sám má tetování a piercingů…

  5. Katy napsal:

    Oh. Můj. Bože. Naprosto skvělá, nádherná, brilantní kapitola… Skvělý překlad. Smála jsem se celou dobu tak do půlky – potom mě smích přešel a začalo mě mrazit 🙂
    Ten začátek byl strašně vtipný, až jsem si chvílemi říkala ‚chudák Sherlock’… A když začal šišlat, to bylo naprosto zabité – slzela jsem smíchy 😀
    A potom ten konec – běhal mi mráz po zádech. Bylo to neskutečně sexy. Sherlock byl nebezpečný, temný a děsivý… Prostě ach :3
    Těším se na pokračování… Už aby tu byl zítřek 😀

    1. squire napsal:

      Přesně moje myšlenky. Díky!

  6. Liss napsal:

    Jak další kapitola? Co to sakra … ? Já chci ihned upíří sex nebo tak něco! 😀 To bylo brilantní!! Sherlock je sexy i když šišlá, jeho: „offfťukat“ mě totálně odrovnalo 😀 První půlku jsem se prosmála a v té druhé jsem měla trochu nahnáno i za Johna, i když od takového upíra bych se nechala ukousat k smrti i v té nejmrazivější klendře a nejpodnapilejším stavu 😀 Moc děkuju za zlepšení nálady, prosímtě pokračuj ve své překládací „mánii“ dál!! 🙂

    1. squire napsal:

      oHO, neboj se, upíří sex bude! Až vám z toho bude horko.

      Na téhle povídce se mi právě líbilo, kolik nálad vystřídala. Sranda k popukání a pak najednou thriller, napínání k prasknutí a pak sexy a dojde i na totální romantiku a nakonec zase humor, tady je prostě všechno.

  7. Kayla napsal:

    To jeho šušlanie, tak to som úplne vybuchla smiechom :DD. Joooj sa teším na zajtra :DDD

    PS: To sneženie, keď som na tejto stránke je bohovské 😀 Fakt perfektne si to vymyslela. 😀

    1. squire napsal:

      Díky:)

      A souhlas, na to sněžení úplně nadšeně koukám!

  8. tes napsal:

    Málem jsem umřela smíchy. Myslím, že jsem, nic vtipnějšího ještě nečetla. 🙂 Těším se na zítřek, ale bohužel se k tomu dostanu až večer, když jsem od 6ti v práci kde nemáme internet (jo je to tak trochu týrání 😀 )

    1. squire napsal:

      Díky! A souhlas, nemít v práci internet je týrání.

  9. Yuki-chan napsal:

    Velký obdiv patří Johnovi, který se pokoušel zadržet smích. Já to nedala 😀 A čím jsem byla blíž závěru, tím víc jsem očekávala nějakou Sherlockovinu, což se splnilo… jsem plná očekávání… ať už je zítra :3 :3

    1. squire napsal:

      Sherlock se nesmí nikdy podceňovat:)

  10. niktoska napsal:

    Bože můj… ach asi tak nejak. Skvelý začiatok :), ale ten záver … nech je už zajtra.

    1. squire napsal:

      „Ať už je zítra“ je moje mantra posledních šest let:-D

  11. Dargleew napsal:

    Musím říct, že jsem se dost zasmála! 😀 ten Sherlockův monumentální výstup skrze kouřovou clonu a následné šišlání, mě dostalo do kolen. Obdivuji Johnovu snahu zastavit smích, já to totiž nedokázala 😀 😀

    1. squire napsal:

      Díky:) Já se vždycky začnu chechtat už elfa a pokračuju až do ložnice.

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s