squire: Řekněme, že jsem tě pustil dovnitř – část 2.

A druhá část, kdy Sherlock konečně, jak se zdá, pochopil, jak se takový upír asi chová…

squire mi tak trochu vyhrožovala, že to je „asi jediná E věc, kterou od ní kdy kdo uvidí“ 😀 Já si teda myslim, že by to byla vážně škoda! (třeba ji ještě zlomíme, jen jí nezapomeňte svůj názor napsat do komentu!!! :-D)

 

 

Kapitola druhá.

 

 

John byl jak na jehlách celý zbytek cesty ke stanici podzemky. I když se vynořil zpátky do více zalidněných ulic, pořád se ohlížel přes ramena po stříbrných očích, pořád se zasekával v chůzi, aby se blíž podíval na tmavé vlasy nebo oblečení, a v podstatě si prohlížel kteréhokoliv chodce ve víceméně mužském oblečení, který se mu objevil v zorném poli. Na nástupišti nadskočil, když se mu o rukáv otřel cizí rukáv někoho, kdo šel prostě příliš blízko, a ve vlaku se prudce otočil, když v zádech ucítil zlovolné dloubnutí ramene náhodného okolostojícího. Ruce se mu pořád potily a srdce mu bušilo. Pokaždé, když vedle sebe nespatřil Sherlocka, projela jím vlna zklamání, vypustil zadržovaný dech – a zadržel hned ten další, jakmile pohledem zachytil další podezřelou siluetu. Cestou ale nepotkal žádné další upíry.

Když konečně dorazil do Baker Street, zatínal už zuby tak silně, až mu cvakaly. To přece rozhodně nemohlo být všechno, ne? Nedočkavostí málem vyletěl z kůže a oči ho bolely, jak je měl na stopkách po celou tu dobu.

A i tak ho John skoro minul.

Už dokázal rozeznat mosazné dveřní znamení 221B, když ho něco – ani nevěděl co… snad zachvění světla v periferním vidění, nebo šepot zvuku tam, kde by mělo panovat jen ticho – zarazilo uprostřed chodníku. Pomalu se otočil a jeho pozornost okamžitě přitáhla kaluž měkké temnoty na opačné straně ulice. Nic ani náznakem nenaznačovalo, že by tam Sherlock mohl být, a proto si byl John absolutně jistý, že tam Sherlock je.

Baker Street byla takhle pozdě v noci už klidná, pod stejným příkrovem ticha, které John pociťoval předtím, ale rozhodně nebyla opuštěná. Párek mladých žen ponořených v rozhovoru prošel okolo něj, jejich hlasy slábly, jak se vzdalovaly. Zatímco John nehybně stál a zíral do stínů, projelo okolo červené sportovní auto. Kužely světel z předních reflektorů se natáhly po dláždění a na okamžik přejely po štíhlé postavě opřené o kované zábradlí. Mužovy bledé ruce svíraly zašpičatělé ozdobné koncovky a dlouhé nohy měl ležérně překřížené, tělo líně vystavené na odiv. Hlavu měl svěšenou, ale nemohlo být pochyb, že oči upírá na Johna. Světla automobilu odplula pryč a vrátila ho stínům.

Johnovi bušilo srdce vzrušením. I když si nepřál nic jiného, než se moct zase dotknout tohoto nepředvídatelného Sherlocka s ostrými zuby, dopřál si chvíli na zklidnění těla i mysli. Jedna jeho část toužila po tom prostě se nechat pohltit tímhle soukromým představením, které Sherlock vytvořil, nechat toho důvěrně známého a milovaného cizince, aby ho dnes večer rozebral na malé kousíčky, ale jiná jeho část odmítla vzdát se kontroly, kterou ani neměl, nad jejich hrou. Byla to nakonec jeho hra, ne? Posmrkl, ušklíbl se, svěsil ramena a přešel ulici.

 

„Vy mě sledujete,“ zavolal, hned jak vkročil na protější chodník. Přišel k tomu temnému zákoutí a vkročil do něj, ale tam, kde ještě před několika vteřinami stál Sherlock, bylo jen železné zábradlí.

Přes zátylek mu zavanul syčivý dech. „Ne.“

Páteří mu projížděly elektrické záchvěvy, ale přinutil se otočit pomalu. Dal si záležet na tom, aby mu z hlasu nečišela nic než sebejistota. Vyzývavě pozdvihl obočí. „Tak co tu teda děláte?“

Sherlockovy dlouhé řasy pomalu klesly, jak sjel pohledem k Johnovu krku, a nespouštěl z něj oči. „Čekám.“

„Na mě.“

„Ano.“

„Co chcete?“

Sherlock zdvihl prst a přejel špičkou nehtu podél Johnova krku, lehce se otíraje o místečko, na kterém předtím spočíval jeho pohled. „Ty víš, co chci.“

Jeho přízvuk byl pořád podivně nerozpoznatelný. Jako by se všechny dialekty světa slily v jediný, dokonale krásný hlas, provázený ozvěnou věků. Hluboké, otevřené samohlásky a smyslně vychutnávané souhlásky, naprosto odlišné od Sherlockovy obvyklé kulometné palby slov.

John se snažil, co mohl, aby na to viditelně nereagoval. Držel se své kuráže jako tonoucí stébla. „A proč si myslíš, že budu mít zájem?“ Jeho oči si přivykaly na šero, a tak rozeznal líný, tajuplný úsměv, který se Sherlockovi objevil na rtech.

„Johne Watsone.“ Sherlock jedním rychlým krokem vklouzl do Johnova osobního prostoru. Jeho zašeptání znělo jako dopad tlap na měkké zemi v půlnoční džungli. „Proč si myslíš, že záleží na tom, co chceš ty?“

Tentokrát už John nedokázal potlačit syčivé nadechnutí. Na malý okamžik se cítil rozpolcený mezi impulsem utéci před naznačenou hrozbou a impulsem vrhnout se vstříc příslibu v Sherlockových očích.

Sherlockův úsměšek naznačoval, že ten vnitřní souboj zahlédl stejně jasně, jako viděl všechno v Johnově tváři… a na jeho těle. „Ty mě přece chceš.“ Hlas se mu zjemnil, stal se svůdným. Jeho prsty sklouzly Johnovi do vlasů na zátylku, jen palec zůstal zlehka přitisknutý na místě, kde mohl cítit jeho tep. „Tvoje krev přede touhou po mně. Slyším to. Cítím to.“

John si olízl rty. Podlehnout tomu divadlu se zdálo jednodušší a jednodušší. Vždyť by se vlastně nevzdal. Byla by to spíš spolupráce. Spolupracovat uměl. Pro spolupráci byl přímo stvořený. Sherlock měl pootevřené rty, jako by vdechoval Johnův pach, a Johnův pohled se zastavil na špičkách bílých tesáků, sotva vyčnívajících ven. „Jo. Chci. Chci tě,“ přiznal se. Ani to přiznávat nemusel.

„Cítím to.“ Sherlock mu vsunul ruku mezi nohy, dlaň přitiskl k rozkroku kalhot. „Přede,“ zamumlal vítězoslavně a stiskl Johnův klín.

John se k němu přitiskl a vděčně, roztouženě vzdychnul. Bylo to tak dobré. Od té chvíle, co ho Sherlock zastavil na ulici, byl tak nadržený, že mu z té záplavy úlevy z vytouženého dotyku málem podklesla kolena. Na ten dotyk čekal snad celou noc. Vystrčil boky vpřed. Nebyl si jistý, že by uměl příst, ale rozhodně zvládl nadšené zamručení.

Sherlockův smích byl ledový na jeho kůži. Jeho dech zavanul Johnovi pod límec, až mu na krku vyvstala husí kůže. Sherlock ho otočil od sebe, takže teď John stál tváří do ulice, přitiskl ho ke své hrudi a bokům a přidržoval ho jednou rukou, obtočenou kolem ramen. Druhou rukou sklouzl zpátky k předku Johnových kalhot. Zpevnil obě paže, zaťal obě ruce a stiskl, až Johna skoro nadzvedl do vzduchu.

„A každý to vidí,“ vydechl mu do vlasů, zatímco mu nepokrytě masíroval erekci, „jak moc mě chceš.“

John zavřel oči a zachroptěl potěšením ze stisku ve svých slabinách. Položil vlastní paže a ruce na Sherlockovy, což ho jednak vtlačilo hlouběji do Sherlockovy náruče a jednak ho chránilo před přímým pohledem. Ze vzdáleného konce Baker Street se k nim blížil chodec. Jakýsi pár, muž a žena, stáli napříč přes ulici a bavili se. Další muž se od nich vzdaloval a mluvil při tom do mobilu. Změnily se nějak stíny, ve kterých stáli? Co z jejich důvěrností ještě dokázala skrýt tma? Jak ostře se Sherlockova velká bílá ruka odrážela od tmavomodré džínoviny v Johnově rozkroku? John se znova podíval na muže, který se k nim blížil.

„Nechceš, aby to viděli,“ zašeptal Sherlock, hlas zabarvený krutým pobavením. Studenými rty mu zavadil o ucho, jazykem zlehka ochutnal kůži na krku. „Nechceš, aby někdo viděl, co s tebou dělám.“

John se zavrtěl proti Sherlockově dlani, aby zvýšil tření, a tiskl se boky vpřed a pak zase zpátky o jeho stehna v náznaku rytmického pohybu. „A ty snad ano? Ach, Bože,“ zalapal po dechu, když mu Sherlock zručně dvěma prsty rozepnul knoflík na kalhotách a vklouzl rukou dovnitř, na tenkou bavlnu spodků.

„A přesto chceš ještě víc.“ Sherlock mu přejel dlouhým polibkem po celé délce obnaženého krku. Jeden tesák, ostrý jako jehla, škrábl o kůži a John ztuhl vzrušením z nebezpečí. Sherlock zabořil nos do Johnova límce a tichounce, mručivě zasténal uspokojením z Johnova bezmocného vzrušení.

„Ano,“ vydechl John a nahrbil záda proti Sherlockovu tělu, když ucítil plíživé prsty tisknout provlhlou látku na špičce svého penisu. Muž na konci ulice už byl blízko. John dokázal rozlišit knoflíky na jeho plášti, tkaničky na jeho hnědých botách.  „Chci, ale…“

Ruka okolo jeho hrudi se pohnula směrem k jeho krku, pohlazení, ne stisk. Ruka v jeho rozkroku se pohybovala rychleji, tiskla silněji, honila ho drsnými, krátkými tahy v těsném prostoru uvnitř kalhot. „Ale ne tady?“ zamumlal Sherlock. „Cítil by ses bezpečněji uvnitř? Ve tvém bezpečném domově? Je jen pár kroků odtud.“

John zalapal po dechu a přikývl, protože si byl naprosto jistý, že se nechce udělat do kalhot uprostřed Baker Street. Což se mohlo každým okamžikem stát.

Do ulice zabočilo auto. Žluté kužely světla se začaly otáčet jejich směrem.

John ztuhl. „Sherlocku!“

Sherlock mu znovu stiskl penis a políbil ho na krk. „Ty mě chceš vzít do postele. Uvnitř. Nebo snad ne? Nebo mě nechceš uvnitř?“

Hnědé boty klap klap klapaly blíž. Žlutý kužel světla se dotkl okraje zábradlí.

„Ano. Postel.“ John se prudce otočil k Sherlockovi, stáhl si bundu přes rozepnuté kalhoty a zašklebil se, když si zkusil zanout poklopec. „Ano, dovnitř. Jo. To chci.“

Auto je minulo.

John vzal Sherlocka za ruku, která teď byla zahřátá díky jeho vlastnímu tělesnému teplu, a táhl ho přes ulici ke dveřím do 221B. Opatrně se ohlédl přes rameno. Pán s hnědými knoflíky a tkaničkami se na něj napůl zvědavě podíval a pak pokračoval dál. Rozmlouvající párek se zasmál nad nějakým vtípkem. Muž s mobilem už zmizel za rohem ulice. John spěšně zatápal po klíčích a nedočkavostí málem zakopl o práh. Dovnitř. Do postele.

Jakmile prošel dveřmi, otočil se. Čekal, že Sherlock mu bude rovnou za patami, ale ten se zastavil na nejhořejším schodu. Zdviženými pažemi se zapřel o rám dveří a vyzařovalo z něj napětí. Cípy jeho černé košile se vytáhly dost na to, aby v tlumeném světle předsíně byla patrná boule v jeho vlastních džínách. Johnovo péro soucitně zabolelo. Tak úžasný. Proboha, na co čeká?

V odpověď na jeho tázavý výraz na něj Sherlock upřel pohled, který se nedal vyložit jinak než jako toužebný. Otevřel ústa v němé prosbě a zapotácel se v rámu dveří, jako kdyby se napínal proti neviditelnému prahu, napínal touhou být v Johnově náručí.

John zíral do ohně v těch očích barvy ledu, zíral na obnažené špičky tesáků. Upír. No jistě.

„Pojď dál,“ pozval ho a po obličeji se mu rozlil samolibý, natěšený úsměv.

V jediném okamžiku Sherlock ztratil prosebný, štěněčí výraz a ovládl ho úmysl, tak chladný a dravý, že to Johnovi okamžitě smazalo úsměv z tváře. Octl se za dveřmi rychleji, než John čekal, rychleji, než to John považoval za možné. Temná šmouha jeho těla do něj narazila, až uklouzl a zády nabral tvrdý konec zábradlí. Do kůže mu zaťalo drápy tiché zavrčení, před očima se mu mihly stříbrné oči a ostré zuby, a dřív, než se mohl vzpamatovat a najít ztracenou rovnováhu, ocitl se zády proti zdi. Prudký náraz z něj vyrazil dech spolu s nadávkou. Prsty roztáhl po vráskách na strukturované tapetě, jako kdyby mu mohla poskytnout oporu.

Sherlock se k němu přitiskl, jednou nohou vklouzl mezi jeho rozkročené nohy, pažemi kolem něj vytvořil klec. Naklonil se blíž a usmál se. „Johne Watsone.“ Byl to nebezpečný úsměv. „Udělal jsi velkou chybu.“

John Sherlockovi bezvýhradně důvěřoval, ale teď jeho tělo reagovalo na hrozbu v jeho hlase a sílu jeho agresivního postoje stejně spolehlivě, jako kdyby ho zahnalo do kouta divoké zvíře. Nikdy si nebyl tolik vědom výškového rozdílu mezi nimi. Sherlock byl o tolik vyšší. O tolik silnější. Nikdy těch vlastností nevyužil proti Johnovi, ale… upír si zjevně přál, aby na ně nezapomínal. A John si je uvědomoval. Byl přišpendlený chladným pohledem dravce. Uchvacující.

Sherlock stiskl zuby a procedil skrz ně tichý, stručný rozkaz. „Teď si sundáš kalhoty.“

Tohle John vůbec nečekal. Jo, když viděl Sherlocka v kostýmu, čekal ve hře všechno možné, ale vždycky s potutelným mrknutím mezi nimi – byla to jen hra. Sherlock v posteli býval občas náročný a manipulativní, stejně jako mimo ni, ale nakonec to byl vždycky John, který udával tón, který řídil, co se stane. Sherlockův dominantní postoj ale nenechával nikoho na pochybách, kdo je ve vedení teď, a Johna ta změna dokonale rozhodila. Až dosud prostě hrál podle scénáře, ale tohle už jako hra nevypadalo. Měl by hájit svou pozici. Měl by se bránit, měl by…

S rozšířenýma očima si rozepnul kalhoty a shodil je i se spodky ke kolenům, přesně jak mu bylo nařízeno. Neodolatelní. No jistě.

Nebyl to zrovna důstojný obrázek, skoro ostudný, stát s holým zadkem a s částečnou erekcí houpající se mezi nohama. Pohled mu zaletěl ke dveřím bytu paní Hudsonové.

Sherlock si povšiml jeho obav a ušklíbl se. „Radím ti, abys byl zticha,“ varoval ho. Poklekl před ním a vzhlédl, ohrnul horní ret a odhalil tesáky. Hlas mu klesl ještě níž. „A nehýbej se.“

John sevřel stehna úsilím nepohnout se, když Sherlockův jazyk nabral jeho penis pod špičkou a navedl si ho do úst. Jeho rty okolo něj byly hebké, ale John nemohl setřást strach z nebezpečí, které hrozilo jeho nejcitlivější pokožce. Přitiskl hlavu ke stěně a zpočátku vůbec nedýchal, jen aby za chvíli lapal po dechu, když ho Sherlockův jazyk obtočil a začal vykreslovat neuspořádané, nenasytné obrazce po celé délce jeho údu. Ruce mu visely ve vzduchu jen kousek nad svůdně hebkými kudrnami, ale strach z ostrého mu bránil chytit se jich a zatáhnout. Sherlock byl samé horké rty a kluzký jazyk, ochutnával a olizoval ho – pokoušel ho. Bylo to vlhké a úžasné a frustrující, protože John chtěl jeho ústa kolem sebe těsněji. Uteklo mu žádostivé zasténání a v odpověď ucítil výdech smíchu na svém klacku, který se teď chtivě pnul vstříc Sherlockovým ústům, aby dostal víc, tesáky vem čert.

„Sotva jsem tě ochutnal, Johne Watsone.“ Sherlock vstal, naklonil se nad něj a sevřel prsty kolem jeho nasliněného péra. Stiskl a John zavřel oči a zasténal. Převalil se přes něj hlas, hlubší a hrozivější než rachocení letní bouřky. „Ale ty mě musíš ochutnat taky, aby naše transakce byla… kompletní.“

John otevřel oči právě včas, aby zahlédl, jak Sherlock, oči nespouštěje z Johna, přitiskl špičku jazyka k hrotu jednoho zubu. Zaperlila se tam kapka krve.

Johnovo leknutí mu Sherlock slízl ze rtů a rozmazal mu vlastní krev po jazyku, pak se odtáhl a zíral na jeho ústa.

A tentokrát to byl Sherlock, kdo se zachvěl.

Měděná chuť té jediné kapičky jako by mu vyplnila celá ústa. Sherlockovy oči plály a Johnovo péro svíral skoro zlostně, pěst míhající se v rychlém, zuřivém tempu, rychleji a rychleji. A všechno, co mohl John dělat – s čímkoli z toho všeho – bylo zaklonit hlavu a užasle zírat na Sherlocka a šmouhu krve na jeho spodním rtu.

Už podruhé za tuhle noc byl John na pokraji orgasmu. Byl blízko, s kalhotami okolo kolen a krví v puse. Byl tak blízko –

„Ne.“

Sherlock ho zčistajasna pustil, a John by málem brečel nad ztrátou stisku ruky, která se teď pomalu plížila po jeho těle, přes hrubou bavlnu jeho bundy, a přirazila ho zpátky ke stěně. Když se mu ta velká dlaň sevřela kolem krku, John ztuhnul. Jeho dech pádil.

Říkal jsem, že jsi udělal chybu.“ Sherlock opravdu vypadal jako poloviční bestie, divoký, ústa otevřená a rudá krví. „V bezpečí,“ pohrdavě se ušklíbl. „Teď jsi můj. Už nikdy nebudeš v bezpečí.“

Johnovi cosi bušilo v hrudi i v hlavě. To cosi nebyl strach, ani vzrušení, i když v obou pocitech se málem topil. Zaťal zuby a odtáhl rty. Úsměv to nebyl. „Dobrá.

Sherlock na zlomek vteřiny sevřel prsty na jeho krku. John neuhnul očima a zvedl bradu.

Šaty,“ Sherlock procedil skrz zaťaté zuby.

Všem řečem byl konec.

Sherlock si rozepnul džíny a vytáhl svoje péro, tvrdé a zvlhlé, a hladil si ho dlouhými, pevnými tahy, zatímco John ze sebe strhával bundu, boty, kalhoty, prostě všechno, jak nejrychleji mohl, dokud nestál před Sherlockem dočista nahý. Jakmile poslední kousek jeho oblečení dopadl na podlahu, Sherlock ho otočil ke schodišti a vtlačil ho tváří napřed do dřevěných schodů. John napřáhl ruku před obličej, aby nedopadl moc tvrdě, a druhou rukou si chránil rozkrok.

Pak na něj dolehl Sherlock a John ucítil studený, kluzký dotek – kluzký? Jak? Ale čert to vem, nezajímalo ho to – a roztáhl nohy. Sherlock do něj vtlačil prst. Johnův Sherlock se vždycky až úzkostlivě staral o Johnovo pohodlí při těch vzácných příležitostech, kdy se milovali se Sherlockem nahoře. Tenhle Sherlock neměl žádné takové ohledy. Připravoval Johna rychle a nemilosrdně efektivně, posouval jeho hranice, ale nikdy je doopravdy nepřekročil. Věděl přesně, kde ty hranice jsou. Když se do něj konečně vsunul, košile hedvábně hladící jeho záda a džíny hrubé na zadních stranách jeho stehen, bylo to jedním dlouhým vklouznutím, od špičky až po kořen. Nad svým spojením oba zachroptěli v jednom akordu.

Sherlock nasadil brutální tempo. John držel svoje péro v hrsti a nechal Sherlockovy přírazy, aby se postaraly o potřebné tření. Povrch schodů byl špinavý, posetý špínou nanošenou z ulice, prašný pod rukou, o kterou se John opíral, pod jeho obličejem. Kolena mu klouzala v prachu a znovu a znovu narážela do schodů.

Nikdy nebudeš v bezpečí.“ Sherlock se do něj vrážel znova a znova, lapal po dechu a vrčel do kůže na jeho šíji. „Teď jsi můj.“ Rukama ho svíral tak pevně, že ho prakticky zdvihal ze schodů pokaždé, když se odtahoval, a praštil s ním o zem pokaždé, když přirážel. Nepřestával mluvit. „Moje krev. V tobě.“ Sherlock zasténal. Hlas se mu chvěl, na přízvuk zapomněl. „Navždycky. V tobě.“ Svíral Johna, jako kdyby ho chtěl roztrhat. „Od teď až na věčnost,“ zašeptal mu do zpocené kůže na krku. „Řekni to.

Sherlock se nedržel zpátky, a John byl na nejlepší cestě k orgasmu, který se mu chystal přepsat mozek a dost možná přestavět buňky v těle.

Nedržel zpátky.

Přes rudý závoj vzrušení a údery Sherlockových boků, ze kterých mu cvakaly zuby, se to cosi bušící v Johnově hlavě rozpadlo na kousky.

Sherlock se vůbec nedržel zpátky.

„Přestaň!“

Sherlock ztuhnul.

John pokrčil nohu, opřel se a převalil oba na bok. Sherlock se z něj odvalil a ta prázdnota byla hrozná. Tváře měl zrůžovělé, bledé oči svítící horečkou a jakoby oslněné. Na jeho tváři se vystřídaly dvě rychlé emoce: Jsi v pořádku? Udělal jsem něco špatně? Prameny zvlhlých vlasů mu ležely na spáncích. Spodní ret mu krvácel, jak ho nejspíš zachytil o některý zub. John s pocitem úžasu vztáhl ruku a dotkl se jedné zplihlé kudrny.

„Johne?“

„Sherlocku,“ vydechl John a neohrabaně se otočil na záda. Našel si místo, kde mu hrana schodů netlačila do zad, popadl jeho černou košili do obou rukou a přitáhl ho k sobě, mezi své roztažené nohy.

Sherlock se nikdy nedržel zpátky. Sherlock mu dal všechno: své zbožňování, svůj chtíč, svou zranitelnost, svou hravost, svou žárlivost, svůj strach. Dal Johnovi všechno.

„Pane Bože,“ zachrčel John a chytil ho v bocích, zahákl prsty za poutka pásku a přitáhl ho blíž. Nevěděl, co má dělat s takovým objevem. Anebo s tím návalem pocitu viny, který vyvolal. Jak mohl být takový idiot, aby si myslel, že Sherlock je ten, kdo se drží zpátky? Sherlock se do těch peřejí vrhnul bez zaváhání, bez záchranného kruhu. Byl to John, kdo se vždycky držel zpátky, kdo se chránil za hradbou humoru, kdo se schovával za svou pýchu. John, kdo se nechtěl vzdát kontroly v této oblasti jejich vztahu, o které si myslel, že je jeho doménou. John, který nechtěl prozradit příliš mnoho. „Promiň,“ zašeptal.

Sherlock na něj jen zmateně zíral.

„Promiň… chtěl jsem tě vidět. Tebe. Buď už zase můj Sherlock. Nepřestávej. Jen… Bože… pospěš si. Chci tě. Chci tebe.“ Zavrtěl se, dokud zase neucítil špičku Sherlockova penisu, zvedl ruce a pevně ho chytil za vlasy. „Sherlocku, prosím.

Sherlock se třikrát zostra nadechl, než se znova pohnul, a potom zavrčel a znova se do něj vnořil. Divoce vystřeloval boky, John ho objal nohama i rukama, opakoval jeho jméno a oddal se pocitu tření na vlastním penisu, zajatém mezi jejich těly.

„Nikdy tě nenechám jít,“ zavrčel Sherlock.

„Věčnost. Slyšel jsem tě,“ lapal John po dechu. „Slyšel jsem tě.“

Sherlockovy oči potemněly, nozdry se mu rozšířily. Vrhl se dopředu, zabořil mu zuby do krku a vyvrcholil.

Doktor schovaný kdesi vzadu v Johnově mysli si uvědomil, že i když Sherlock během svého orgasmu saje jeho krk, ranky, které způsobil, musí být malé, sotva víc než píchnutí špendlíkem. Zajímalo ho, z čeho asi byly ty zuby, aby udělaly tak mělké, přesné ranky. Pak ten muž, co byl právě pohlcen a požírán, řekl tomu doktorovi, aby zavřel klapačku, a zachroptěl v extázi. Polapen mezi Sherlockovými zuby a jeho pulzujícími přírazy, vsunul John ruku mezi ně a okolo svého péra a udělal se taky. Zavřel oči tak pevně, až viděl rudě, až cítil červeň ve svém srdci a svých žilách a uvnitř Sherlockových úst.

Když se mu myšlenky zas vyjasnily, zamumlal jediné slovo, na které se vzmohl: „Teda.“

 

//

Dlouhou dobu leželi propleteni a obdivovali se navzájem rukama a rty, než si John musel přiznat, že schodiště bylo nepohodlné, bolela ho kolena, lokty měl od prachu a že je mu – jakožto tomu, kdo na sobě právě neměl nic kromě ejakulátu stydnoucího na zadku – docela zima a lepkavo.

Koberce, oblečení a kůže byly podle potřeby očištěny a posbírány a opatřeny náplastmi a nakonec John vylezl ze sprchy a rozkošnicky se zavinul do Sherlockova županu z vínového hedvábí. Na umyvadle našel pár ledově bílých kontaktních čoček a pár skleněných pouzder obsahujících drobounké, pořád ještě lesklé špičky upírských tesáků. John je láskyplně pohladil a pak jeden zvedl, aby si ho zvědavě prohlédl. Na spodní straně byla jmenovka londýnského make-up designéra. John se uchechtl. Ovšemže si Sherlock najal profesionála.

Sherlock byl zakutaný pod peřinou, s růžovými tvářemi a omládlý, maska pryč a lidskost zpátky. Nadzdvihl roh přikrývky pro Johna. „Dělej! Je mi zima!“

„Taky jsi mohl mít kabát, tam venku, víš?“

„Upíři mají být studení. Ale já už nejsem upír. Zahřej mě.“

John vlezl do postele a přitulil se k němu, zapadl akorát pod jeho paži a podél jeho těla. Celé tělo ho bolelo a sám pro sebe se samolibě a spokojeně usmál, když si opatrně ohmatal dvojici ranek na krku.

Sherlock si toho všiml. „Nejspíš ti nezůstane jizva,“ řekl. Zněl napůl zahanbeně, že se nechal unést tak, že Johna doopravdy kousnul, a napůl mrzutě, že na to nezůstane trvalá památka.

„Postarám se, aby zůstala,“ odvětil John tiše.

Sherlock k němu prudce otočil hlavu.

„Sherlocku.“ John si opatrně olízl rty a jazykem zavadil o rozseknuté místečko, ke kterému přišel bůhví kdy, bylo stejné, jako měl Sherlock. Už se hojilo. „Ty věci, cos říkal…“

Sherlock odvrátil pohled, vytáhl ruku zpod peřin a uhladil záhyb na svrchním prostěradle. „Upír,“ řekl a pokrčil rameny. „Byla to součást role.“

„Ne, nebyla.“

„Johne…“

„Myslel jsi to doopravdy.“

Sherlock se soustředil na jednotvárné uhlazování záhybů na prostěradle, které tam ani nebyly, a pak zvedl obočí a tiše se zeptal: „Bylo to příliš?“

Johnovi se sevřelo břicho nervozitou. Cokoliv řekne teď, nebude moct svést na bezmyšlenkovité plameny vášně. Tohle byla klidná chvíle, chvíle zranitelnosti, a bylo by tak jednoduché vrátit se zpátky k roli, které si nejvíce cenil: roli ochránce Sherlockova srdce. Čímž by dál chránil to svoje.

Sherlock v minulosti nikdy nezažil rovnocenné, milující partnerství, uznával Johnovu převahu na poli praktických zkušeností a choval se podle toho. Ale tohle… podlehnutí, kompletní odevzdání se jeden druhému, to bylo nové i pro Johna. A musel přijít upír, aby si to John přiznal. Tiše zafrkal smíchy a otočil se k Sherlockovi. „Víš proč, Sherlocku, víš, proč jsi to nakonec musel být ty?“

Sherlock na něj pohlédl, koutky úst stažené dolů. Zavrtěl hlavou. „Proč?“

John se zhluboka nadechl. „Protože to vždycky musíš být ty.“ Záměrně držel jeho pohled a v duchu ho prosil, aby pochopil, že i když všechna slova, která najde, budou chabá, jeho srdce chabé není. Hlas se mu zadrhl. Láska byla snadná. Něžnosti, sex, škádlení, ochrana… v těchhle věcech se vyznal. Co nebylo snadné, co bylo doslova děsivé, byla potřeba druhého, neschopnost být bez něj. A John Sherlocka potřeboval. „Protože já to taky myslel vážně. Pro mě jsi jen ty. Navždycky a jenom ty.“

Sherlock na něj zíral a pak se k němu najednou natáhl a chytil ho za ruku, svíraje ho tak pevně, až mu zbělaly prsty. „Johne… já… já…“ Oči měl rozšířené a upřímné a John vůbec nepochyboval o tom, co je to za slova, která se snaží vyslovit. Nakonec vyhrkl: „Ty tvoje fantazie nejsou zas až tak pitomé.“

John se usmál a políbil ho. Ne jen za jednu noc vášně, ale za ranní čaje a případy a nudu a hádky a jednou, až to přijde, stáří a smrt, a každičký zranitelný, absurdní, obdivuhodný moment mezi tím. Taky tě miluju. Budu tě milovat celý zbytek života, a jestli existuje něco jako věčnost, budu tě milovat až do jejího konce. John se cítil plný radosti, svobody a děsu. „Jsem rád, že jsi ty zuby vyndal,“ zamumlal do Sherlockových úst.

Sherlock zamručel na souhlas a přejel si jazykem po bodnutí na svém rtu.

„I když… možná by sis to chtěl zopakovat,“ navrhl John a nevinně našpulil pusu. „Někdy.“

Sherlock se na něj skepticky podíval a neurčitě zabručel.

„Co? Ne?“

„Zatímco tvoje fantazie nejsou úplně pitomé, upíři jsou pořád pitomá stvoření.“

„Aha.“ John si nemohl pomoct, trochu ho to zklamalo a taky zmátlo, zvlášť když se Sherlock účastnil řečené fantazie s takovým nadšením. „Já si to rozhodně už nikdy myslet nebudu,“ dodal provokativně.

„Což neplatí pro vlkodlaky.“

„Jasně. Počkat, co?“

Sherlock se zavrtal hlouběji pod peřinu a s obavami se na Johna zamračil. „Lidi je viděli, Johne.“

„Vlkodlaky.“

„Ano. Existují hlášení o spatření vlkodlaků v Londýně. Celkem nedávno.“

„O spatření vlkodlaků, kteří jakousi záhadou nejsou pitomí.“

„Johne,“ pravil Sherlock přísně, „vlkodlaci jsou nebezpečná, nezkrotná stvoření. Měl by sis dávat pozor.“

„Já? Tak fajn.“ John zmateně potřásl hlavou. „Budu si dávat pozor.“

„Dobře.“ Sherlock přikývl a naklonil se k němu se sladkým, pečlivým polibkem na ranku v koutku Johnova rtu. „Děsím se myšlenky, co by se stalo, kdyby tě napadli. A ty ses vrátil domů… zdivočelý.“

„Och.“ John zamrkal a konečně mu došlo, co Sherlock říká. Jsem na řadě! Teď já! Spolkl zahihňání a se stejnou vážností přikývl. „Už chápu. Máš pravdu. To zní opravdu… hrozně.“

„Hmmmm.“ Sherlock spokojeně, skoro zasněně vzdychnul, uložil se zpátky na polštář, se zavřenýma očima se celým tělem přitiskl k Johnovi a ruku mu majetnicky položil na stehno. „Hrozně.“

John zhasnul stolní lampičku, ale ještě dlouho potom ležel vzhůru, maličko se usmívaje, až se Sherlockův dech zpomalil a zpravidelnil. Opatrně, tak, aby ho neprobudil, se John natáhl k nočnímu stolku a sebral telefon. Vyvolal si stránku o počasí a usmál se. Pět nocí.

Měl čas pět nocí do dalšího úplňku. Měl navštívenku talentovaného make-up umělce. A byl nově rozhodnutý: nebude se vůbec držet zpátky. Ukáže Sherlockovi, že i jeho láska má zuby.

Anebo, pomyslel si a poškrábal se na bradě, mnohem pravděpodobněji ze sebe udělá dokonalého a nenapravitelného blázna. Naprosto se ztrapní před mužem, kterého miluje.

A to bylo v pořádku. John se usmál. Pro lásku. Z lásky. Klidně se ztrapní. Koneckonců, opravdu byl na řadě.

 

 

**

INFO o povídce

Advertisements

26 komentářů Přidejte váš

  1. Elis napsal:

    PROBOHA NAPIŠ POKRAČOVÁNÍ, NEBO NASTANE KONEC SVĚTA!!! prosím… *psí očička*

    1. miamam napsal:

      Ono to pokračování má, původní autorka tuhle povídku zařadila do série Holidays. 😉

  2. Hellen napsal:

    Tak to byl…rachot. Jedno velké WOW! :O A to se běžně takhle idio*sky v komentářích nevyjadřuji. Ale styl, jakým je tato povídka napsána (a brilantně přeložena)… Upřímně řečeno, už u první části mi došlo, že nebyl úplně dobrý plán ji začít číst uprostřed pracovní doby. Jenže se nešlo odtrhnout.
    Stručně a přímo laděná scéna končící záchvatem smíchu nejen u Johna, ale i čtenáře a následný ladný přechod, kterým však nebyl poznamenán žádný moment překvapení z nadcházejícího, do scény, kdy jsem málem vyskočila z kůže (navíc jsem měla nutkání sbalit kartičku na WC, zavřít a s mobilní verzí stránek se tam urychleně přesunout 😀 ). Bravo! Velmi doufám, že dojde i na pokračování. I když si myslím, že TOP u této povídky opravdu tvořilo zaměření na vyjasnění celé záležitosti mezi S a J a samozřejmě Sherlock nakonec plně položen do role upíra byl zážitkem sám o sobě. Čímž se opět dostáváme k perfektnímu stylu psaní…Ale je na uvážení jestli nenechat povídku být jak je. Ostatně u zbytku může zapracovat naše fantazie, jelikož ukončení bylo v tomto smyslu 😉

  3. Thea napsal:

    jsem ráda, že jsem povídku našla až teď, protože z čekání by mě asi kleplo…. myslím že začnu autorku stolkovat a psát jí výhružné dopisy, protože to pokračování prostě musímusíMUSÍ být napsáno 🙂 díky za překlad ?*

  4. Yuki-chan napsal:

    Oooo… bylo to úžasné :3 Kéž by se pokračování objevilo co nejdříve… tohle týrání nemám ráda 😀 Když se bude další PPD a Ještě jednou a s citem? O:)

  5. helsl napsal:

    Toho strašidelnýho Sherlocka jsem se docela bála. Ne tolik jako zubaře, ale bála. Nicméně Johnovi jen tiše závidím.

    1. squire napsal:

      Tak zubař a upír by měli evokovat zcela různé druhy strachu… rozhodně bych od upíra neočekávala, že na mě vezme vrtačku, a stejně tak by mě velmi vyvedlo z míry, kdyby se mi zubař pokoušel zatnout zuby do krční tepny:)

      1. helsl napsal:

        Druhy strachu jsou to různé, to máš pravdu; já jsem srovnávala spíš intenzitu. Ale počteníčko to bylo skvělý!

  6. PharLap napsal:

    Nevím, co říct… Všichni mě už s tím, co jsem chtěla říct, předběhli.
    Neskutečně mě pobavil fakt, že jsem zrovna v den vydání 1. kapitoly přemýšlela nad přitažlivostí upírů… Nicméně, teď jsi mi to dokonale objasnila 😀
    A jelikož jsi byla posledně z mé mikropovídky nadšená, myslím že ti udělám znova radost :3 Tady se do doslova vybízí 😀

    „Sherlocku. Co to zase děláš?“
    „Hledám, nevidíš?“
    „Vidím. Neměj o mě zas tak nízké mínění. Co hledáš?“
    „Malou hnědou dřevěnou krabičku. Neviděl jsi ji?“
    „Myslím, že ne… Co bylo uvnitř?“
    „Po tom, ti nic není. Alespoň prozatím…“
    „Pro případ?“
    „Pro případ.“

    John se pohodlně usadí v křesle, zahřívajíce zkřehlé dlaně horký hrnkem plným čaje. Bum. Bum. Složky, polštáře, knihy létají neuspořádaně po celém pokoji. Některé z nich nikdo neviděl už celé měsíce. Když v tom najednou Johnovi proletí těsně nad hlavou Londýn A-Z, a to bylo na pro něj trochu moc. Na Sherlockovo rozmarné chování si už zvyknul, ale dostat otřes mozku díky Londýnu opravdu nechtěl.

    „Dávej trochu pozor! Skoro jsi mi urazil hlavu!“
    Sherlockovo zabručení místo odpovědi.
    „Hledal už jsi ve svém pokoji?“
    „Představ si, že mě to ještě nenapadlo.“
    Ten sarkasmus by se dal seškrabávat…

    „Nebuď zas tak protivnej. To je to tak důležitý?“
    „Může to mít nedozírné následky. Přijde ti to dostatečně důležité? Mimochodem, co říkáš na upíry?“

    John čekal hodně, ale tohle rozhodně ne. Sherlock a upíři? Víc než jen neobvyklé. Že by nějaký případ s upírem v hlavní roli? To by dávalo smysl. Pro případ cokoliv. Ať to bylo jakkoliv, může se těšit na opravdu zajímavé chvilky. Sherlock v hedvábném plášti. Ledové oči v jednom ohni. Na pohled hebké rty v zajetí ostrých tesáků…. Zajímavý to kontrast…

    „Johne? JOHNE?! Slyšíš? Mluvím na tebe, a ty mi už deset minut neodpovídáš. Vnímáš vůbec?“
    „Oh. Promiň. Trochu jsem se zamyslel.“
    „Tak co říkáš na ty upíry?“
    „Sexy“

    Asi tak 😀 Užij si to, a nepřestávej s překladem 😀

    1. squire napsal:

      teď mě ovšem zajímá, co bylo v té krabičce…. 😀

      1. PharLap napsal:

        Vsadím se, že by náš geniální Sherly nenechal povalovat se upírské zuby a kontaktní čočky jen tak ve skleněném obalu na krbové římse 😉 Jak říkal 😀 Obsah bude mít nedozírné následky. To že půjde o jejich vztah si ale raději nechal pro sebe 😉 😀
        Líbí alespoň trošku?

      2. squire napsal:

        „Ten sarkasmus by se dal seškrabávat….“ LOL!!

  7. Radka napsal:

    Drákula si vzal krumpáč a šel zahrabat… asi tak bych to shrnula. A John jako chlupatý mazlíček vlkodlak bude??? Moc moc prosím! Bylo výborné, skvělé a temné!

    1. squire napsal:

      Bude, bude, až ho autorka originálu napíše! Musíte jít žebrat do jejích komentů:)))

  8. Kayla napsal:

    Fakt bombové. To ako to Sherlock zahral 😀
    1.PS: Dúfam, že ti tá chuť prekladať vydrží.
    2.PS: PLS nech napíše aj pokračko, veď nás nemôže takto týrať 😀

  9. Katy napsal:

    Krásný, úžasný konec 🙂 nemůžu se přestat usmívat… Sherlock se se vší vervou – jak už to mívá ve zvyku – vrhl do role upíra; bylo to skvělé, absolutně realistické a John si díky tomu uvědomil jednu moc důležitou věc… Krásná povídka… Ještě by to chtělo to pokračování 😀 😀

    1. Katy napsal:

      Jak tak pročítám ty komentáře, vidím, že už mě všichni předběhli 😀 I tak tleskám

  10. Leylon napsal:

    vau! no tak toto ako celok ma dostalo – Sherlock sa ponoril úplne do role, tak, ako to už má vo zvyku – doslova z toho miestami tuhla krv v žilách. nádherná poviedka. a to,a ko vďaka tomuto šialenému nápadu prišiel John na niečo TAK podstatné….. autorka to vymyslela parádne. dúfam taktiež v to, že napíše pokračovanie 🙂

    1. squire napsal:

      Díky! V podstatě jsi myslím trefila hřebík (klinec?) na hlavičku – myslím, že autorce originálu potrvá déle vymyslet nějakou zásadní revelation pro změnu pro Sherlocka, než by jí trvalo napsat pár chlupatých chvil vášně…

  11. tes napsal:

    Oh, tak na tohle stálo za to si počkat. Chvílemi jsem vůbec nedýchala… Temné, chladné a přesto vzrušující. Díky moc!

  12. Dargleew napsal:

    yes!! Taky souhlas, chci se dožít pokračování 😀 jak vůbec mohla autorka napsat něco takhle dobrýho s otevřeným koncem a myslet si, že wolf!John roli zahodí do odpadkovýho koše. 😀
    druhý díl mé očekávání splnil nadmíru! Děkuji! 🙂

    1. squire napsal:

      Díky:) Pevně doufám, že to nakonec napíše:)

  13. katka napsal:

    Sherlock prostě dělá všechno na 200 procent , bylo to úžasné, teď ještě John coby vlkodlak a je to

  14. Liss napsal:

    Nad tím závěrem se culím jak měsíček na hnůj, protože zdivočelýho, chlupatýho Johna chci vidět v akci! 😀 A co se týká té upírské divočiny … Od teď pro mě neexistuje jiný upír než Sherlock. Kam se hrabe Drákula a jiní … Sherlock se do role vcítil, chtěl dát Johnovi zážitek plný strachu, vzrušení, bolesti. Bylo to hodně tvrdé, místy mně samotné tuhla krev v žilách. A tohle Johna nakoplo k tomu si uvědomit, že miluje toho dlouhána ve vlnícím se kabátě. Miluje toho svého ťunťu z minulé části a neměnil by ho. Ale takové „roleplay“ rozhdoně nejsou na škodu, doufám, že se dočkáme výměny rolí a až se bude Sherlock vracet z vyřešeného případu, tak ho z hloubi noci, jen za měsíčního svitu budou pozovat dvě žhnoucí oči, lačnící po krvi …

    1. Liss napsal:

      A ano, přidávám se k Mie, prosím, překládej a piš dál, utnout to by bylo mučení a to nám přece nemůžeš udělat! 🙂

    2. squire napsal:

      Ach, ohledně toho werewolf!John sequelu… prakticky každý komentář na originální povídce (a že jich je) žadoní u autorky, aby napsala pokračování. (Já žadonila dokonce dvakrát:)) Ona se zatím šklíbí a prohlašuje, že zatím nechce. Ale jedno vím – jestli to napíše, tak to definitivně překládám taky.

      Protože: John… s několikadenním strništěm… s vlasy á la Wolverine… v rozdrápaném oblečení… hej!

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s