Svařené víno

Yay, vánoční povídka!😀 Ale jak je u mě zvykem, když jde o šťastné a veselé záležitosti, jako jsou Vánoce, umím napsat potemnělé a smutné povídky!… lol… Nebojte, tohle nebude mít tak brutální konec, jako loňská Půlnoční…🙂 Naopak, nějaký ten vánoční fluff jsem letos docela nutně potřebovala, takže… O:)

 

Navazuje na konec třetí série. John si po tom, co se Moriarty objevil na obrazovkách všech televizí v Anglii, prožil své vlastní osobní peklo, které vedlo jen k tomu, že se s Sherlockem odcizili. A Sherlocka to ovlivňuje víc, než by si byl ochoten připustit. Jenže John mu dal jasně najevo, že si nepřeje zůstat v kontaktu… naposledy se spolu viděli před rokem, o Vánocích. Teď jsou ty otřesné svátky opět tady a Sherlock je kvůli vzpomínkám roztěkanější a nesnesitelnější než obvykle.

Ještě že má tři lidi, co na něj myslí, a co ho i přes jeho vrčení a kopání mají pořád rádi a chtějí mu přichystat krásné Vánoce.

Nebo jsou ti lidi čtyři?…

 

Svařené víno

23. prosince
Nejdřív je kyselé…

 

Zazvonil zvonek – jednou, krátce. Až moc krátce na případného nesmělého klienta.

Sherlockovi bleskla hlavou myšlenka na loňské statistiky o kriminální činnosti během vánočních svátků (výsledky té statistiky nebyly nijak zvlášť odlišné od těch předchozích, lidi o Vánocích zabíjeli častěji sami sebe než své spoluobčany, aspoň v Londýně), vstal ze svého křesla, do nějž svým pozadím několik posledních hodin vytlačoval hluboký důlek, a přešel k oknu. Dvěma dlouhými štíhlými prsty poodhrnul záclonku, jen nepatrně, aby si jej snad budoucí návštěvník nevšiml, ale zarazil se, když na chodníku kousek ode dveří uviděl stát Molly s deštníkem na rameni, už se dívala jeho směrem. Když ho spatřila, usmála se a zamávala.

Ah. Takže žádný klient. Jeho svobodná, přes několikeré marné pokusy o vztah s jinými muži, ještě stále do Sherlocka zaláskovaná Molly.

Sherlock se zamračil a pustil záclonku.

Rozhodl se neotevřít, usadil se zpět do křesla a zadumaně pozoroval vyhaslý krb. Zvonek zazvonil znovu, tentokrát to byla dvě delší zazvonění. Sherlock pozvedl oči ke stropu, dlouze útrpně vydechl nosem a slíbil si, že ten zvonek v nejbližší možné době zase zavraždí.

Jenže to neudělá, že? Co kdyby chtěl zazvonit někdo… někdo…

Zaslechl zezdola z chodby nějaké mumlání, paní Hudsonová zjevně pouštěla návštěvnici do domu. Mollyin krátký vysoký smích, bodré brebentění obou žen, pak dvojí kroky po schodech nahoru. Sherlock se svezl níž v křesle, bosé nohy skrčil pod sebou, zachumlal se víc do svého modrého županu, snažil se svoji existenci v obývacím pokoji co nejvíc popřít. Škoda, že ten župan neměl klopy. Mohly by skvěle zamaskovat jeho tvář.

Krátké zaklepání, paní Hudsonová vešla do místnosti.

„Sherlocku, copak neslyšíš zvonek?“ mlaskla káravě. Sherlock zavřel oči, když nikoho nevidí, nikdo ho neuvidí. Jeho ignorace zůstala ignorována, paní Hudsonová šla do kuchyně a Molly na konferenční stůl pokládala nějaké papírové tašky, přehrabovala se v nich, až to chvilkami igelitově šustilo, a pak začala na stůl vyskládávat nějaké předměty.

I přes svoje rozhodnutí ničeho a nikoho si nevšímat, Sherlock otevřel oči a zadíval se směrem k vetřelkyni. Cítil, jak se mu zorničky roztáhly zděšením.

„Co to má proboha znamenat?“ zeptal se nevěřícně, když uviděl, jak Molly rozplétá červené a zlaté střapaté řetězy a umělé cesmínové girlandy.

„To nic, vůbec si nás dál nevšímej,“ řekla Molly a sevřela rty v potlačovaném úsměvu.

„Ach, nemáš tu vůbec nic jedlého!“ zamumlala paní Hudsonová z kuchyně. Sherlock vstal a s obavami, že jeho poslední experiment, který kvetl a plesnivěl na miskách na stole, bude zlikvidován, rychle obešel (Johnovo) TO křeslo (přes nějž poslední dobou přehazoval staré noviny, takže skoro nebylo vidět) a pospíchal do kuchyně. Paní Hudsonová se prohrabovala zbytky jídel v lednici, nechala ji otevřenou a vylovila ze zásuvky v lince roli igelitových pytlů na odpadky. Sherlock zůstával v kuchyni – vyhození starého jídla ho nijak nevzrušovalo, ale experiment si ohlídá, dnes večer ho bude moct konečně dokončit a vyhodit ho teď by bylo neskutečné plýtvání.

Molly přišla za nimi, kolem krku omotané řetězy a v ohavně pistáciovém svetříku napíchané špendlíky. Zamyšleně se rozhlížela po kuchyni, pak přikývla, popadla jednu židli a odsunula ji k lince. Stoupla si na ni, vyndala z kapsy malou izolepu a dle všeho se snažila vyzdobit kuchyň.

„Nepotřebuju žádnou výzdobu. Tohle zůstane tam, kde jste to našla,“ zavrčel Sherlock na Molly a na paní Hudsonovou, která  zrovna brala do ruky misku s vepřovými játry s barvou horské louky po jarním deštíku, namířil výhrůžně prst.

„Ale jdi ty,“ uchichtla se paní Hudsonová. Sherlock nevěřícně zíral, jak ho ta žena zjevně neposlouchá, když vyhodila vnitřnosti i s miskou mezi ostatní odpad.

„Budeš to tady mít takové veselejší. Vánočnější,“ podotkla Molly a pokračovala v polepování jeho kuchyně otřesnými produkty čínské provenience.

Než otevřel ústa a řekl něco vážně neslušného, zaslechl z chodby další kroky. Pak do kuchyně vešel i Lestrade.

„Co ty tady děláš?!“ štěkl po něm Sherlock.

„Veselý Vánoce i tobě, ty pako,“ zahuhlal Lestrade, když se snažil svléknout z promáčeného kabátu. Vlasy měl splihlé a přilepené k hlavě. Molly seskočila ze židle a přikročila k inspektorovi, aby mu pomohla rozvěsit věci. Lestrade se usmál, sklonil se k ní a políbil ji krátce na tvář. Sherlock zavřel pusu, až mu cvakly zuby.

Kdy se tohle přihodilo?

Lestrade i Molly se na něj krátce vědoucně podívali, než si vyměnili pohled plný obav. Sherlock horečnatě hledal indicie, až usoudil, že jsou ti dva spolu už tři měsíce. Tři měsíce, a on si ničeho nevšiml…

„Fajn. Zřejmě se můj byt stal veřejným prostranstvím, na kterém se můžou konat všemožné i nemožné aktivity spojené s těmihle absurdními svátky. U toho nepotřebuju být.“ Odkráčel do ložnice, kde odhodil župan na postel, oblékl se a pak prakticky vyběhl z bytu a ven.

Zatraceně. Zapomněl, že prší. Kapky bodaly jako malé, ledové jehličky. A taxíky nikde.

Rozhodným krokem rázoval ulicí, klopy kabátu zvednuté, hlavu přikrčenou, aby na ten jeho dlouhý krk aspoň tolik nefoukalo. Šála zůstala v obýváku.

Nedíval se, kudy jde, několikrát navíc narazil do kolemjdoucích, kteří ho ve správném vánočním duchu svorně (a nahlas) posílali do míst, kam slunce nezasvítí. Zastavil se, až když se ocitl před restaurací  u Angela. Potlačil zavrčení nad svým zrádným podvědomím a vpadl dovnitř. Angelo měl na dveřích velkým písmem psanou ceduli, že je dnes pro veřejnost zavřeno, ale Sherlock věděl, že jeho vyhazovat nebude. Rozhlédl se po prázdné restauraci, na baru ležela utěrka a vedle ní sklenice, hudba tiše hrála, Angelo za chvíli přijde. Sherlock se posadil k oknu

je to v pohodě, všechno je v pohodě

a zíral ven na ulici. Z vlasů a oblečení mu kapala voda, ale bylo mu to jedno.

Hlavu měl jak plnou vaty, nedokázal přemýšlet souvisle a do detailů, pokud právě neřešil případ. Chvíle nicnedělání byly převážně zaplněny myšlenkami typu co by kdyby, a i když ho to nevýslovně iritovalo, nebyl schopný s tím nic dělat.

Jsou to už dva roky od Vánoc u jeho rodičů, kde byl i John a Mary. Loňské Vánoce ještě řešil ty Moriartyho malicherné hříčky, rádoby odkaz na kriminálního velikána a jeho první vzkaz, který sice nebyl nijak zvlášť hrozivý, přesto ale dost otravný kvůli tomu, kolik lidí bylo nakonec zatáhnuto do jeho odvysílání. Rozchechtanou smyčku s Moriartyho obličejem a dotazem, zda anglickému lidu chyběl, následovalo ještě několik podobných posmrtných vzkazů, včetně výhrůžky výbuchu Etonské školy. Sherlock s Mycroftem a jeho spolupracovníky eliminovali hrozby, Sherlock získal královský pardon a nemusel jít sedět za Magnussenovu vraždu, a všechno mohlo být v pořádku, mělo to být v pořádku, jenže nebylo. Kdyby bylo všechno v pořádku, pak by s ním John zase řešil případy, psal by o nich nemožně formulované a gramatických chyb plné blogové články, a měl by tu svoji dceru a ženu a Sherlocka jako svého („Takže jsem tvůj…?“ „Nejlepší přítel.“) aspoň nějakého přítele. Nebo by s ním John aspoň mluvil. Jenže ta nehoda s dítětem, několik následných, depresí prodchnutých, mlčenlivých měsíců a následný rozvod s Mary jako by udělal tlustou čáru za jejich přátelstvím. Neschopost mluvit o čemkoli, co by vždy neústilo ve slovní přestřelku (Proč jsi mě s ní dával dohromady, když ti ublížila – Miloval jsi ji – Chtěla tě zabít – Zachránila mě – Nic z toho by se nestalo, KDYBYS NEZMIZEL NA DVA ZASRANÝ ROKY) vedla k tomu, že spolu nakonec nemluvili vůbec. Naposledy se pohádali před loňskými Vánocemi, kdy Sherlock znova udělal stejnou chybu: dal přednost vyřešení Moriartyho konečné otázky před Johnem.

Jedna jeho část mu stále (i když poslední dobou čím dál tišeji) tvrdila, že nemohl dělat nic jiného. Druhá jeho část na něj křičela, že měl hodit všechno na Mycrofta a vykašlat se na toho šíleného magora, který mu dělal ze života peklo ještě roky po své smrti. Z představy, že loňské svátky strávil John střídavě na hřbitově a ve svém novém bytě s lahví místo přítele, se Sherlockovi udělalo fyzicky nevolno. Poposedl na židli u Angela a rychle polykal.

Klapot kvalitních bot na míru, Angelo mířil k jeho stolu.

„Sherlocku? Neviděl jsi ceduli?“ zeptal se Angelo pobaveně. Když k němu Sherlock zvedl tvář, úsměv mu trochu povadl. „Hm. To bude chtít něco speciálního,“ řekl tlumeně a vracel se k baru.

„Nedělej se s žádným jídlem.“ Nebyl bych schopný ho pozřít.

Angelo na Sherlockovu poznámku reagoval zabručením.

Po chvilce se vrátil k Sherlockovi, přes rameno bílý ručník a v rukách dva kouřící hrnky, jeden postavil před Sherlocka na stůl a vedle pohodil ručník. Sherlock si mlčky začal otírat tvář a prohrábl si i vlasy, pak si přisunul hrnek a zašklebil se.

„Tohle je něco speciálního?“ objal rukama buclatý hrnek s grogem, v němž bylo zjevně víc rumu než vody.

Angelo pokrčil rameny. „Je to kvalitka. Ochutnej.“

O tři další grogy později se Sherlock rozhodl, že má akorát správné rozpoložení na to vrátit se do bytu. Zčervenalý Angelo mu přivolal taxi, protože detektiv měl očividně dost – když stál, nepatrně se kýval.

„Veselý Vánoce, Sherlocku,“ řekl Angelo vážně a sevřel mu rameno, než se Sherlock klátivě usadil v taxíku.

„Ty jdi taky do prdele,“ zamumlal Sherlock, než zavřel dveře, ale nevyznělo to nijak ostře. Spíš jen povzdech. Angelo se za oknem smutně ušklíbl, a pak už Sherlock ujížděl Londýnem.

 

24. prosince
… a potom sladké.

 

Sherlock se probudil v posteli. Byl úplně nahý. Matně si vybavoval, že ho z mokrého oblečení svlékal Lestrade.

Pomalu se posadil, hlava ho trochu bolela, ale dalo se to vydržet. Zkontroloval mobil, ležící na nočním stolku – bylo půl jedenácté. Vstal z postele, zamotal se do přikrývky místo županu a šel se do koupelny opláchnout. Když zavřel vodu, zaslechl, jak někdo v kuchyni připravuje čaj.

„Sherlocku, buď tak laskavej a nechoď nahej do kuchyně, jo? Molly je tu taky,“ ozval se Lestradeův hlas.

Sherlock nakvašeně otevřel dveře, schválně nechal přikrývku klesnout až k bokům a prošel kolem mračícího se Lestradea rovnou do kuchyně, kde si vedle dvou hrnků připravil i svůj.

„Můj byt není žádný penzion,“ zavrčel a hodil do hrnku hned dva sáčky s čajem. Otevřel ústa, aby ještě něco zasyčel, ale pak si všiml, že je různě po stropě v kuchyni rozvěšeno několik blyštivých řetězů, na dvířkách skříněk byly nalepené sněhové vločky se třpytkami a z lustru nad stole dokonce viselo jmelí.

„Prokristapána! Co je tohle všechno za bordel!?“ zahřměl a s hrůzou v očích se přesunul do obýváku, kde seděla Molly a dívala se z pohovky na televizi. Když na něj pohlédla, Sherlock očekával nějakou reakci na to, že stojí před Molly polonahý, ale pak jen znechuceně zamrkal, když se na něj Molly pouze usmála a dál sledovala nějakou ranní talkshow.

Obývák byl v ještě otřesnějším vánočním stavu než kuchyně. Z nějakých nepochopitelných důvodů byly téměř všude rozvěšené barevné svítící řetězy, které velmi pomalu měňavě poblikávaly, konferenční stolek byl zakrytý ubrusem s červenými soby a v rohu stál malý stromek. e střapatých řetězů upevněných ke stropu viselo nepočítaně malinkých větviček se jmelím.

„Rozhodla ses mi spálit sítnici vším tímhle marastem?“

Molly ani nezvedla oči od obrazovky.

„Trávíme tu Vánoce s tebou a paní Hudsonovou,“ pokrčila Molly rameny.

Sherlock se rozhodl, že nejdřív vypije čaj, než začne přemýšlet nad tím, jak tyhle dva vykopne ze svého bytu.

„Trávíte tu Vánoce. To vidím,“ zabručel temně a vrátil se do kuchyně. Do svého brutálně silného čaje přidal pět lžiček cukru, odložil ho na stůl a zašel si do ložnice pro župan.

„Asi to nepochopil, Molly,“ řekl Lestrade zaraženě, když se připojil ke své přítelkyni.

„Ono mu to dojde,“ poznamenala Molly nezúčastněně a usrkla čaje, který jí Greg donesl.

Sherlock předstíral, že se zabral do bádání – ono, když sedíte u stolu a civíte do mikroskopu, sem tam pohnete ostřicím kolečkem… jednoho by to dokázalo přesvědčit, že je Sherlock zaneprázdněný. Jenže on ve skutečnosti vůbec nevěnoval pozornost řezu macerované difenbachie, napínal uši a poslouchal, co se děje ve vedlejší místnosti. Molly a Greg byli celkem potichu, dívali se na nějaké vánoční nesmysly v televizi a sem tam něco krátce okomentovali, tichý smích, mumlání, šustění látky (nejspíš ji Greg hladil po koleni), rozpačité ticho (pravděpodobně v reakci na to, že vedle přece sedí Sherlock), krátká pusa…

Sherlock sevřel čelisti. Bylo mu jasné, proč jsou tady – aby on nebyl o Vánocích sám.

Nevěděl, jestli je za to blahořečit, nebo je definitivně vyhodit.

Jenže vážně nechtěl zažít loňské Vánoce, protože se dost podobaly svátkům, jež trávil na stopě Moriartyho bandě před svým vzkříšením z mrtvých: John byl pryč a Sherlock byl nesmírně osamělý, a přestože si tehdy myslel, že tomu už nikdy v jeho životě nebude muset čelit, loňské Vánoce byly přesně tak otřesné, osamělé, tiché.

Pocítil malé píchnutí, když si konečně připustil, že ho jeho přátelé nechtějí nechat o samotě, i když to pro ně znamená utrpení v podobě jeho úsečných poznámek a jedovatých průpovídek na jejich adresu.

Další mumlání, Molly pak vstala a houkla hlasitěji: „Půjdu se dolů podívat, jestli můžu paní Hudsonové s něčím pomoct.“ Odešla z místnosti.

Lestrade po chvíli vypnul zvuk na televizi, opřel se o rám dveří mezi kuchyní a obývákem se zkříženýma rukama a Sherlock se hluboce nadechl, připraven čelit nepříjemným kázáním za své předchozí chování.

„Víš, že tě… no. Že tě máme rádi. Že jo?“ řekl Lestrade a odkašlal si, aby rozehnal rozpaky.

Sherlock tak jednoduše rozehnat rozpaky neuměl, tahle otázka ho zaskočila. Prudce se narovnal a podíval se na Lestradea, který zamyšleně pozoroval ovladač na televizi, s nímž si pohrával v ruce.

„Co mám na tohle sakra odpovědět?“ zavrčel po chvíli nevěřícně Sherlock. Lestrade se jen ušklíbl a pokrčil rameny.

„Stačí normálně odpovědět,“ popíchl ho. Sherlock nervózně poposedl a upil vychladlého čaje. Protože Greg pořád čekal na nějakou reakci, Sherlock nepatrně přikývl.

„Dobře,“ poznamenal Greg a vrátil se zpátky do pokoje. Sherlock měl pocit, že mu někdo ze zad sundal dvacetikilové závaží. Divný pocit.

 

**

Sherlock se snažil, vážně ano. Celou štědrovečerní večeři se choval docela slušně, nechal si pro sebe drtivou většinu poznámek, dokonce se nejen ponimral v jídle, ale i něco málo snědl. Věděl, že tohle je ten nejlepší způsob, jakým může dát najevo, že oceňuje snahu svých tří přátel. Paní Hudsonová připravila velkou mísu s punčem, a když se všichni najedli, odklidili nádobí jen stranou a dál zůstali sedět u stolu, kde Molly, Greg a paní Hudsonová vesele klábosili. Sherlock si řekl, že k tomu, aby přežil takové veselí, by se měl nadopovat čímkoli, co je po ruce – teď byl po ruce právě ten punč.

Molly slzela smíchy nad historkou, kterou před chvílí dovyprávěl Greg, snažila se usrknout ze své sklenice, ale pokaždé se znovu rozhihňala a sklenice tak zůstávala napůl cesty k jejím ústům. Gregovy oči svítily, sice ze sebe před pár minutami udělal dokonalého blba, ale zjevně ho těšil výsledek.

Sherlock upil punče, cítil, jak se mu od žaludku rozléhá po těle příjemné otupující teplo. Nechal pomalu vyšumět hluk kolem sebe a zadíval se z okna.

Co asi dělá John?

Je sám, nebo někoho má? Představa, že se John objímá a líbá pod jmelím s nějakou ženou Sherlocka zabolela.

Od loňského roku Sherlocka vůbec nekontaktoval a dal dost jasně najevo, že si nepřeje, aby se s ním Sherlock jakkoli stýkal. Donutit Mycrofta, aby mlčel o všem, co o doktoru Watsonovi zjistí, byl náročný úkol, ale Mycroft zjevně nakonec pochopil, že na něj Sherlock kvůli každé nové složce s aktuálními informacemi řve jen kvůli sebeobraně. Že to prostě bolí, dívat se na fotky někoho, na koho už nedosáhne.

Napjaté ticho v kuchyni ho probralo z myšlenek. Ostatní si všimli, že, je duchem jinde. Potlačil vztek, spolkl ho jako hořké kapky. Zamrkal, zaostřil na to, na co se vlastně díval.

„Sněží,“ podotkl celkem zbytečně. Stačilo, aby Molly nebo kdokoli následoval jeho pohled a uviděli by to taky.

„Pojďme se projít!“ vyhrkla Molly natěšeně a Sherlock už měl té veselé nálady tak akorát.

„Ach, ano, není nic lepšího, než se jít večer motat mezi sněhovými chuchvalci a opilými spoluobčany a kýmkoli, kdo vám bude chtít oplácet nadšené úsměvy! Mohli bychom jít vykřičet do světa své štěstí, že máme jeden druhého! Ukážeme svou dobrou vůli tím, že budeme popěvovat koledy!“ prsknul na Molly, které zamrzl úsměv ve tváři. „Absenci významných mezilidských vztahů a kyselost pocitů ze zrady předchozích známostí zamaskujeme tím, že zajdeme na pivko s cizinci, kteří se s námi podělí o vánoční historky!“ zasyčel na Grega. „Možná bychom mohli zajít na půlnoční, předstírat se stovkami dalších lidí po celém světě, že nám cizí lidi nejsou vůbec lhostejní, jako ovce oslavovat někoho, kdo na téhle zemi možná nežil a možná žil celých třicet tři let!“ Prudce vstal od stolu a přešel do obýváku, zděšené bolavé ticho chtěl protknout nějakou ostrou melodií, co s Vánocemi neměla nic společného, jenže když došel ke stojanu na noty, pouzdro ani nástroj nenašel.

„Kde mám kurva housle?!“ zahřměl směrem ke kuchyni, kde ještě pořád seděli Lestrade, Molly i paní Hudsonová, naprosto v šoku z Sherlockova výlevu.

Dupavě se vrátil ke kuchyňské přepážce a zuřivě hleděl na paní Hudsonovou, která jen s pootevřenými ústy a ustaraným výrazem zavrtěla hlavou. „Dal jsi je opravit… ne?“ Sherlock přimhouřil oči, ano, ovšem, dal je před třemi dny opravit, ale úplně na to zapomněl.

Zapomínal, nesoustředil se, vybuchoval, vztekal se víc než kdy dřív a moc dobře věděl, proč se to všechno děje, což ho ještě víc popuzovalo.

Molly sklonila hlavu a začala žmoulat rukávy svého svetříku.

„Možná bychom měli jít sami,“ zamumlala tiše.

Greg Sherlocka propaloval vražedným pohledem. Sherlock jen čekal na jakoukoli narážku, nebo výzvu, cokoli, co Greg řekne, aby mohl Sherlock dál pěnit a nějak ho znemožnit, když se za ním ozvalo odkašlání.

Gregův výraz se okamžitě změnil, hleděl na postavu za Sherlockem se směsí údivu a obav.

„Koukám, že se toho u tebe moc nezměnilo,“ pronesl John.

Sherlock stál jako zkamenělý.

Molly překvapeně zvedla hlavu a zadívala se za Sherlocka, stejně jako paní Hudsonová. Greg se hluboce nadechl a pak pomalu vydechl.

„No. Asi bychom se vážně mohli jít projít. Co myslíte, paní Hudsonová?“ zeptal se opatrně. Všichni tři se pak zvedli od stolu a prošli kolem Sherlocka, šustění kabátů sundávaných z háčku na dveřích v obýváku, kroky po schodišti, zabouchnutí vchodových dveří. Ticho.

Sherlock se konečně ovládl, vyhladil obličej do nicneříkající masky (aspoň doufal) a pomalu se otočil.

John stál kousek od svého zaházeného křesla, které zamračeně pozoroval. V ruce žmoulal své rukavice, ale kolem krku měl ještě pořád šálu a kabát zapnutý. Není si jistý, jestli chce zůstat? Chce mít možnost co nejrychleji odejít? Ve vlasech se mu blýskaly tající sněhové vločky a vycházel z něj chlad. Nejel taxíkem, šel dost dlouho pěšky.

Přešlápl a podíval se na Sherlocka, bradu nepatrně vystrčenou vpřed, jako by čekal nějaký útok.

Sherlock neměl tušení, co říct. Konečně měl Johna tady, John přišel sám za ním, a Sherlock mu mohl říct některou z těch tisíců věcí, co mu potřeboval povědět, na které v průběhu roku neustále myslel… ale v hlavě měl najedou prázdno. Tunelové vidění. Jen John a nic jiného.

„Přerušil jsem idylickou večeři, jak vidím,“ kmitnul John pohledem k nazdobenému kuchyňskému stolu se zapálenou svíčkou, ořechy a koláčky a mísou s téměř vypitým punčem.

Jsi tady, znělo Sherlockovi v hlavě, pořád dokola.

John se na něj znovu zadíval a trochu se zamračil.

„Mám…,“ mávl krátce rukou ke dveřím a malinko se pootočil, najednou nejistý, „mám odejít?“

Sherlock se vnitřně nakopl a konečně se přinutil promluvit.

„Jsi tady.“

Krucinál. Tohle bylo očividné, trapné, tupé a zbytečné prohlášení. John se kratičce usmál a maně se rozhlédl po obýváku, než se zase podíval na Sherlocka a přikývl.

„Jo. Už to tak vypadá.“ Olízl si rty a odkašlal si. „No. A můžu teda chvíli zůstat?“

Sherlock kmitl pohledem k zaházenému křeslu a pak mávl k jídelnímu stolu. „Jistě. Čaj?“

Nečekal na odpověď a šel postavit vodu, doufal, že se John nedívá na to, jak se mu strašně chvějou ruce, modlil se, že John neslyší, jak mu dunivě buší srdce.

„Vlastně, přinesl jsem nějaké víno. Mohli bychom… Nebo ne?“ Vytáhl z kapsy kabátu lahev a nejistým pohybem ji nabídl Sherlockovi.

Sherlock přikývl a vypnul konvici, začal prohrabávat skřínky a hledal nějaké sklenice. Stále k Johnovi zůstával zády. Slyšel, že si John svlékl kabát a šálu a přistoupil ke stolu, na nějž položil lahev.

„Um. Prostě najdi nějaký hrnky?“ řekl po chvíli John s patrným úšklebkem.

„Dobře,“ Sherlock se navzdory odpovědi zamračil. Otevřel dvířka, za nimiž bývaly hrnky, a ruka se jen na nepatrný okamžik zastavila nad hrnečkem, který patřil Johnovi a který tu nechal. Nakonec vyndal dva obyčejné hrníčky, které nenesly žádné emocionální stopy z dob minulých, a ze zásuvky vytáhl vývrtku.

Mlčky otevřel víno a oběma trochu nalil.

John pozvedl svůj hrnek a mlčky přikývl místo přípitku. Sherlock se napil také a oba téměř současně zkřivili tvář. John doušek útrpně spolkl a Sherlock jej bez skrupulí vyplivl zpět do hrnku.

„UH! To je fakt… Hnusný,“ mračil se John a snažil se polykat, aby zahnal pachuť kyselého vína.

„Tvůj výběr vín je pořád dost strašný, jak vidím,“ řekl suše Sherlock a zarazil se s vykulenýma očima. Jen na okamžik to vypadalo, že je všechno jako dřív, a on to teď takhle zabije.

Jenže John se krátce zasmál.

„Jo. Asi jo. Tak to svaříme?“ Když se na něj Sherlock zaraženě zadíval, John si povzdechl a začal prohledávat skřínky. Sherlock jen poodstoupil, aby nepřekážel, a fascinovaně pozoroval, jak se John pohybuje po kuchyni, vyndal kastrol, pak hledal koření, cukr, a už na sporáku pomalu míchal víno.

„Proč jsi přišel?“ zeptal se Sherlock, když už se ticho zase začalo protahovat a on měl pocit, že praskne napětím.

John ještě chvíli mlčky míchal, než konečně odpověděl.

„Doufal jsem, že tu ještě budu vítaný. Vánoce mi přišly jako dobrá omluva pro to, abych se tu konečně ukázal.“

Sherlock pochopil, že druhá část odpovědi má být jen zástěrka. Podstatné tvrzení tkvělo v té první větě. Byl tak zaskočený, že netušil, jak reagovat.

John vypláchl hrnky a pak do nich přes sítko přelil svařené víno. Posadili se ke stolu, žluté světlo svíček, lampičky nad sporákem a lamp v obývacím pokoji mělo atmosféru zpříjemnit, jenže Sherlock byl pořád nějak napjatý.

„Takže… Jak tě vůbec napadlo, udělat si večer s paní Hudsonovou a ostatními?“ zeptal se John po chvíli.

„To byl jejich nápad,“ zamumlal Sherlock a ohříval své dlouhé prsty o hrnek.

„No jo,“ poznamenal John a znovu se rozhostilo ticho. John si povzdechl. „Podívej… Sherlocku.“ Sherlock zvedl pohled k Johnovi a nejistě ho pozoroval. John si promnul rty a pokračoval: „Já… vím, že jsem se choval jako kretén. Můžeš mi to odpustit?“

Dnes ještě zjevně není konec všem překvapením. Sherlock pootevřel ústa.

„Odpustit… tobě?“ zeptal se zmateně, zatímco mu v hlavě bzučelo kdybys nechal vybuchnout kliniku, vykradl Národní banku, cokoli, odpustím ti to

John zafuněl a nervózně otáčel hrnkem sem a tam.

„Odstrčil jsem tě…“ Stiskl rty a zavřel oči. „A ponížil jsem tě. Vím, že jsi mi chtěl pomoct a že nic z toho, co se stalo, nebyla tvoje vina. Ale trvalo mi dlouho, než jsem vychladl natolik, abych to pochopil. A… samozřejmě to… bolelo. Pořád to bolí. Ale už mám jasnější hlavu, vím, že za to nemůžeš. Potřeboval jsem čas. Nemusel jsem ti kvůli tomu říkat… Mrzí mě to.“

Sherlock ho zaraženě pozoroval.

John si to ticho špatně vysvětlil. Opřel se v židli a díval se na nehybného Sherlocka, než polkl a podíval se stranou.

„Jasně. Jsem idiot.“ Odstrčil se od stolu a sahal po kabátu, když se Sherlock konečně probral.

„To vážně jsi. Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptal se Sherlock roztřeseně. John se zarazil v obýváku, kabát v ruce. Pokrčil rameny.

„K sobě.“

„Nechoď. Pokud nemusíš,“ vyhrkl Sherlock a přešel k Johnovi. John si znovu olízl rty. „Prosím?“ dodal zkusmo a Johnovo obočí při tom slově vylítlo nahoru. Přešlápl z nohy na nohu.

„Dobře…“ Přikývl a zůstal stát, kabát odložil na hromadu novin na křesle. „Já jen, že jsi nějak podezřele potichu. Myslel jsem… že tu překážím.“

„Nepřekážíš. Jen… nevím, co říct jako první. Z toho všeho, o čem jsem s tebou chtěl mluvit.“

John se na něj tázavě zahleděl a pak se usmál. „To se ti moc nestávalo.“

Sherlock přešel blíž k němu. „Nemáš ponětí, jaké to bylo těch posledních pár měsíců,“ zabručel temně.

„No, možná mám,“ řekl John smutně, postoj uvolněný, hlavu mírně svěšenou.

Sherlocka zaplavila panika, věděl, co chce udělat, ale neměl tušení, jak vlastně začít. Brnělo ho celé tělo, jak chtěl Johna obejmout, přesto se držel zpátky a čekal. Možná začít zvolna? Natáhl před sebe ruku. John zaváhal jen okamžik, přijal ji a krátce, pevně ji stiskl.

„Jsem… rád, že jsi tu,“ zamumlal Sherlock. John dlouze zafuněl a zavrtěl hlavou, na rtech drobný úsměv.

„Tak pojď sem,“ řekl tiše John, pustil Sherlockovu ruku a prudce ho objal. Sherlockovi se jako bumerang vrátila krátká, ale intenzivní vzpomínka na překvapivé objetí na svatbě. Od té chvíle už uplynula dlouhá doba, rozpačitou myšlenku zahnal a pomalu své paže omotal kolem Johna.

Stáli tak několik minut, a Sherlock by v tom klidně pokračoval, dokud by mu nezdřevěněly nohy, ale John ho pak stiskl maličko pevněji, než ho pustil a Sherlock automaticky spustil své ruce níž z Johnových zad, stiskl mu paže a nechal ruce klesnout dolů. Rozpačitě je zasunul do kapes kalhot, nevěděl, kam s očima. Tiché zahihňání, tázavě se zadíval na Johna.

„Nepřehnal jsi to letos s tou výzdobou, Sherlocku?“ mávl rukou ke stropu, kde se vzájemně proplétaly řetězy. Sherlock se temně zadíval na tu děsivou barevnou změť a temně zavrčel: „To dělala Molly, pochopitelně.“

John se v tu chvíli přestal smát.

„Aha,“ řekl napjatě.

Sherlock nechápal, proč Johna ta odpověď tak zaskočila. Zvedl hlavu ke stropu a klouzal pohledem po řetězech, z nichž všude možně visely maličké větvičky jmelí. Tak odtud vítr vane?

„Molly a Lestrade to dali dohromady,“ začal zvolna. John prudce zvedl hlavu k němu a polkl. „Jsou spolu asi tři měsíce. Nejspíš Molly chtěla využít příležitost a legálně ho v tomhle bytě ocicmávat, kdekoli se jí zrovna zamane.“ Johnův výraz se znovu uvolnil, až se usmál.

„Jo tak. Myslel jsem, že chtěla využít jiné příležitosti.“ Mávl krátce rukou k Sherlockovi.

Sherlock se, celý nesvůj, skoro otočil na podpatku, ve vzduchu viselo něco hutného, nevyřčená otázka nebo snad pokušení. Udělal krůček stranou.

„Tohle nikdy nebylo něco, co by se mezi mnou a Molly mohlo stát. Aspoň z mé strany ne,“ podotkl Sherlock a sledoval špičky Johnových bot, než se nadechl. „Ale napadlo mě. Teď. Když… tu jsme.“ Pokrčil ramenem, nejistý, jestli vůbec dokončit otázku. John udělal krok směrem k němu.

„Jo?“ pobízel ho John k pokračování.

„Myslel jsem,“ Sherlock cítil, že rudne, ale sevřel zuby a pak pokračoval, „přátelé se přece taky můžou krátce políbit. Třeba když se dlouho neviděli. Že?“ Ruce v kapsách kalhot sevřené do pěstí, oči zabodnuté do země, čekal, že se John znechuceně stáhne a svým typickým způsobem Sherlocka jemně, ale pevně odmítne.

John chvíli jen stál a Sherlock slyšel, jak klidně dýchá, žádné odfrknutí nebo opovržlivý smích. Nemohl se na Johna dívat, přestože už toužil vědět, co si o tom John myslí. Nakonec John dlouze útrpně vydechl.

„Tak se na mě konečně podívej, ty pitomče,“ řekl John netrpělivě. Sherlock poslechl. „Dva přátelé… Tohle dělávají. Někdy. Takže?“ Olízl si rty a usmál se na Sherlocka. Sherlock neváhal, rychle se sklonil a krátce políbil Johna na tvář. Srdce mu při tom bušilo, až si myslel, že mu vyskočí z hrudníku. John zaraženě zamrkal, když se Sherlock zase narovnal a rentgenoval ho pohledem, jestli to s Johnem nepřehnal.

„Fajn. Přátelé,“ řekl John a přikývl. Znovu si promnul rty a olízl je. „Jo.“ Prohledával Sherlockovu tvář a zjevně nenašel nic, co by ho přimělo vzít nohy na ramena a vypadnout ven. Natáhl se k Sherlockovi a ten pochopil, mírně se předklonil a John mu polibek na tvář oplatil, přitiskl své rty na hladce oholenou tvář a nadechl se. Sherlock zůstal předkloněný, zaraženě si uvědomil, že si k němu John přivoněl. John trochu pootočil hlavu a přitiskl svůj nos Sherlockovi na krk. Vdechoval hřejivou vůni a nakonec pátravě zvedl své ruce, položil je na Sherlockova zápěstí a pohladil je palci, až Sherlock váhavě vytáhl obě ruce z kapes a propletl si s Johnem prsty. John vydechl, zvedl hlavu, na rtech úsměv, který ale rychle zmizel. Sherlock se mu zadíval do očí, na rty a zpět… a pak se malinko předklonil, přitahován něčím, o čem netušil, jestli je dovoleno.

John zaklonil hlavu a jejich rty se dotkly.

Ach bože, ano… Sherlock zavřel oči a úplně se uvolnil, každým milimetrem své kůže vnímal, kde se ho John dotýká, jak to hřeje a brní a pálí a John si pak tichounce povzdychl a naklonil hlavu a pootevřel ústa a Sherlock stiskl pevně oční víčka, protože tohle bylo moc, bylo to skoro příliš, horký jazyk se dotkl jeho rtů, které pootevřel a pustil Johna dovnitř a ucítil sladkou chuť svařeného vína a Johna a tentokrát to byl on, kdo omámeně vydechl.

Tiskl Johnovy ruce, přitahoval jej k sobě a John pobaveně zafuněl a odtáhl se. Sherlock pomalu otevřel oči. Oba dýchali zrychleně, ale John měl výraz trochu napjatý. Sherlock se zamračil.

„To nic, jen… mi fakt drtíš prsty,“ pousmál se John a Sherlock mu rychle pustil ruce.

„Promiň,“ zvedl Johnovy ruce a sledoval, jak se do prstů rychle vrací barva. Pohladil je a nejistě se zadíval na Johna. „Takže… Co bude teď?“ zeptal se.

John se zahihňal a Sherlock trochu pookřál. Tenhle smích nikdy neznamenal nic špatného.

„No,“ John si odkašlal a oplácel Sherlockovi drobná hlazení prstů, „možná bych se mohl nastěhovat? K tobě? Myslím… sem. Do bytu.“

„Ke mně. Ano,“ Sherlock přikývl.

John se zazubil a Sherlock se hluboce a tiše zasmál. Zezdola se ozvalo otevření dveří, podupávání nohou na rohožce, tlumený hovor. Sherlock čekal, jestli John pustí jeho ruce, ale pořád jej držel a hladil.

Troje kroky nahoru po schodech, klepnutí na dveře, otevřela Molly, za ní šel Lestrade a v ruce nesl tašku, z níž vyčuhovaly tři lahve vína.

„Jsme zase zp-“ Molly nedořekla a zastavila se skoro ve dveřích.

„Doufám, že jste se tu nezabili, nesnáším práci o svátcích,“ zamumlal Greg a skoro narazil do zkoprnělé Molly, která zírala na jejich spojené ruce.

„Božínku,“ zamumlala paní Hudsonová a přikryla si dlaní ústa, která se usmívala. Greg obešel obě ženy, aniž by se podíval na Johna nebo Sherlocka, a odložil tašku na gauč, snažil se vymotat ze šály a bundy.

„Taky bych byl rád, kdyby mě tvůj bratr vyškrtl z lidí, které neustále sleduje, Sherlocku. Zastavil nás na ulici, tohle mi vrazil do ruky a poslal nás tři zase zpátky, že to prostě nepočká,“ řekl. Vytáhl jednu lahev z tašky a pochybovačně pozvedl obočí, když si přečetl vinětu. „No, to se teda nepředal, to je tak akorát… na… svařák.“ Konečně se na ně podíval a zmlkl.

John nakonec pomalu pustil Sherlocka a přešel ke Gregovi.

„No, tak já to udělám, ne?“ vzal mu lahev z ruky a Greg se konečně probral.

„Takže zůstáváš?“ Oči mu svítily a pobaveně těkaly mezi Johnem a Sherlockem.

John pokrčil rameny, ve tváři úsměšek. „Vypadá to, že jo.“

Paní Hudsonová potěšeně vydechla a Molly mrkla po Sherlockovi.

„Takže všechen ten barevný marast se vyplatil?“ zeptala se tiše a Sherlock se začervenal, což jí jako odpověď úplně stačilo.

„Dej mu přece pokoj,“ zamumlal Greg a objal Molly, společně se přesunuli i s paní Hudsonovou za Johnem do kuchyně.

Sherlock přelétl místnost pohledem, přistoupil ke stolu, kde vedle laptopu ležel jeho mobil, a rychle napsal zprávu.

Dekuju. SH

Téměř okamžitě přišla odpověď.

Jsem rad, ze jsi zase stastny. Krasne Vanoce. MH

Sherlock se ušklíbl. Protentokrát nebude na bratrův sentiment reagovat pichlavou odpovědí, protože ano, tohle nakonec byly opravdu krásné Vánoce.

 

**

 

 

 

 

 

 

25 komentářů Přidejte váš

  1. Harryet napsal:

    Hodně dlouho jsem tu byla jen tichý pozorovatel, čtu povídky pořád dokola a dokola, protože je prostě všechny miluju🙂 Dneska ale něco napíšu🙂 Narazila jsem pod dlouhé době na tuto povídku a udělala mi nádherný den🙂 Je to dokonalé skloubení toho, jak si představuju pokračování po třetí sérii. A ten polibek….ta pasáž je dokonalá, culím se celý den jak měsíček na hnoji. Mio, jsi génius, umíš tak krásně psát, kéž bych to někdy taky dokázala. Děkuju za úžasný věci, které dokážeš🙂

  2. Profesor napsal:

    Moc hezké. Sladké, ale trochu smutné, což se mi líbilo.

  3. PharLap napsal:

    Ach… Krasa, nadhera :3 Uzasne zprijemneni tezkeho dne. Jo, pripadam si jako Sherlock…
    Pribeh uzasny jako vzdycky. Hutny jako cokolada :3 Dekuju moc a moc

    1. miamam napsal:

      Hmm… to bylo úžasně mňamózní přirovnání😀 Díky🙂

  4. Dargleew napsal:

    Taky už jste někdo zažil, že od Johnlocku odpadnete, úplně zapomenete, třeba na dva, tři dny, a jakmile si přečtete něco takhle uklidňujícího, příjemného, nakopne vás to a neuvěřitelně prohřeje. Jako takové dejavu, díky kterému si vzpomenete, proč na Johnlocku vlastně ujíždíte? Mě de to teď stalo , a moc ti za to děkuji🙂

    1. miamam napsal:

      Jůůůůů tak to je vážně super🙂 Jsem ráda, že tahle povídka byla jako taková teplá peřinka🙂

  5. Kayla napsal:

    Dúfam, že vieš, že si úžasná 😃 ale keď to vieš, tak ti to aspoň pripomínam. Tak toto mi vyčaruje úsmev na tvári, keď ten sneh nie a nie padať. Ďakujem 😃😍

    1. miamam napsal:

      Je vážně milé, když se najde někdo, kdo by tohle řekl😀😀😀 Děkuju :-*

  6. helsl napsal:

    Je neuvěřitelné, jak odlišné pocity lze prožít během čtení jediné povídky. 23. prosince jsem byla vyděšená, zoufalá, nešťastná, vzteklá na Johna, průdušnici sevřenou a knedlík v krku; druhý den se mi ulevilo, jako by mě vyhrabali zpod laviny, která už hrozila, že mě udusí. Nekonečný dík, že to skončilo jinak než Půlnoční, určitě víš, jakou jsi mi udělala radost. Skvěle to dopadlo, přesně tím by se měli Moffík a Gáťa povinně inspirovat pro čtvrtou sérii. Uctivé pozdravení Tvé Múze, odvedla naprosto perfektní práci.

    1. miamam napsal:

      Já taky byla ještě „23. prosince“ docela zoufalá, nutně jsem potřebovala, aby to skončilo dobře! Měla jsem před očima tu scénu, kdy se Sherlock otočí a tam stojí John a oba pak neví, jak překonat tu propast, kterou z nějakého důvodu vybudovali… ale zaboha jsem nevěděla, jak to napsat😀 Jsem ráda, že se to nakonec povedlo a že se líbilo🙂. Jo a MOFFÍK a GÁŤA ……..:D hahahaaa, to do budoucna budu říkat taky😀

  7. Terka napsal:

    Krásná povídka, která mě naplnila štěstím, a po jejím přečtení jsem měla na tváři ten největší úsměv. Děkuji a krásné Vánoce!!

  8. Liss napsal:

    Jéééé, to je krásně roztomilý🙂 Zázraky se dějí a vánoce jsou už léta předurčeny k jejich nebývale vysokému výskytu. A když se zázraku nechce, vždy se objeví kouzelná postava (Mycroft jako Ježíšek?), která mu dopomůže. Ale samozřejmě nesmím upřít zásluhy těm třem sudičkám🙂 Ale celý tento vánoční příběh stojí na dvou lidech, kteří k sobě už po několikáté hledají cestu. Musím uznat, že s Mary a dítětem si to vyřešila s elegancí (nechala zahynout jen to mrně a Mary nechala žít, může tedy být ještě s někým šťastná) a nechala tak těm dvěma volnou cestu. Nesnáším, když se ti dva trápí a jsem tak moc ráda, že ses rozhodla pro fluffy typ povídky a ne pro nic temného. Víc takových povídek i mimo vánoční období🙂

    1. miamam napsal:

      Mycroft jako Ježíšek… hihihi😀 takhle napsaný to vypadá vážně bizarně😀 ale tak musela jsem mu tady dát takovou kladnou roli, i když je vlastně zjevně špehoval kamerami, jejich blaho je přednější. A na prvním místě vůbec je to, aby Sherlock nebyl sám.🙂 Díky😉

  9. Yuki-chan napsal:

    Bože, bože, bože, božeeeee *rozplácla se na posteli s připitomělým úsměvem na tváři* … Můj absťák je pryč :p :3
    Když jsem četla ten začátek, tak jsem si přála, aby to byl jen špatný vtip, ale jakmile nastalo 24.12. a Molly začala zdobit 221B s ostatními… Sherlock vskutku nikoho nešetřil svými poznámkami. A když přišel John, byl najednou krotký jako beránek. Když pak zkoumali strop, čekala jsem, že bude jeden z nich stát pod jmelím🙂 Nevadí, i tak to dopadlo na výbornou😉
    Ti dva k sobě prostě a jednoduše patří.
    Moc děkuji za povídku!❤

    1. miamam napsal:

      No oni ani nemuseli stát na nějakém speciálním místě pod jmelím, jde o to, že ho Molly rozvěsila ale úplně všude😀 Děkuju a jsem ráda, že se líbilo😉

  10. Little Britophile napsal:

    ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁCH! To bylo tak krásné, roztomilé,kouzlené…Mám slzy v očích (samozřejmě, ty šťastné) a koutky mých úst jaksi nejdou stáhnout dolů. Já si ji asi předčtu ještě jednou.

    Nádherný předvánoční dárek. Děkuju Miam Mam a přeju všem, ať má tak krásné vánoce jako Sherlock s Johnem🙂

    1. miamam napsal:

      Posílám imaginární kapesníček😀 Děkuju, tohle je přesně reakce, ve kterou jsem doufala…🙂😉

  11. Leylon napsal:

    tak toto bolo skutočne viac, ako príjemné rozptýlenie ad vianočného zhonu, drahá mia🙂

    Veľmi sa mi páčilo, že tentoraz bola Molly nad vecou – urobila si z nej plnohodnotnú postavu, nie len šaša (ako to bolo v prvej sérii). Snahy urobiť Sherlockovi Vianoce boli kúzelné, Angelo bol parádny… nuž a potom to prešlo do častí, ktoré ma zahriali spoľahlivejšie ako to víno.🙂🙂🙂
    veľmi pekne ďakujem. pre mňa to bol krásny vianočný dar🙂

    1. miamam napsal:

      Já vidím v Molly velký potenciál, ta holka od první série strašně rozkvetla, dospěla, častěji si stojí za svým a i když má pro Sherlocka stále zjevnou slabost, nenechá se jí otupit k úplné pubertální demenci😀. Jsem moc zvědavá, co nám ještě v příštích seriích ukáže!🙂 Děkuju🙂

  12. Katy napsal:

    Jéééééééééééééé! Křením se jak idiot, ale bylo to TAK krásné😀 A přestože jsem k vánocům běžně dost skeptická, je tohle naprosto úžasný dárek🙂 ach….
    Ale ten začátek, z toho mě dost mrazilo. Chudák Sherlock… No, ne že by to alespoň krapet nebyla jeho chyba, ale začínalo to docela angst… až jsem měla strach😀 ale úplně zbytečný! Mollyiny a Gregovy snahy Sherlocka rozveselit byly kouzelné a Angelo to úplně zabil😀 (a za to jmelí thumbs up pro Molly)😉
    A když se potom objevil John, rozlil se ve mně úžasně hřejivý pocit… Ty polibky byly krásné a všechno to bylo tak nějak přirozené a správné…yep, asi teď zním trošku maniakálně, ale to je čistě tvoje chyba😀
    Opravdu úžasná povídka… Tady by Mofftiss měli brát inspiraci🙂🙂

    1. miamam napsal:

      A já se teď křením, protože mám radost, že se ti to tak líbilo :D… íííí😀 Jop, Molly to měla vymyšlený, sice pochybuju, že tušila, že se John objeví (očividně), ale nikdy neříkej nikdy, že jo?🙂 A hlavně si ji taky dost dobře umím představit, jak toho sama s Gregem využívá, haha😀. Děkuju ti😉

  13. squire napsal:

    Wow. Klobouk dolů. Obzvlášť mi zarezonovala ta myšlenka na začátku, že se ti dva odcizí. Klidně na hodně dlouho. Souhlasí mi to s mými názory na to, kam ty dvě postavy směřují po sérii 3. A taky v Doyleovském Kánonu se Holmes s Watsonem nevidí pěknou řádku let. Takže bych se nedivila, kdyby to nastalo v BBC verzi. Ti dva mezi sebou v sérii 2 a 3 napáchali takového marastu,jeden druhému se stali v podstatě drogou, které se ani jeden nedokáží zbavit, ale kterou přesto – a právě proto – nějakou svou částí nenávidí – že by jim prospělo několik měsíců každému zvlášť, aby si to mohli urovnat a vyjasnit si, co vlastně chtějí a potřebují.

    Díky za krásnou povídku!

    1. miamam napsal:

      Whoa, dobře… o.o Kulím oči nad tvojí reakcí, nemáš tušení, jak mě těší! Mně z té třetí série právě taky vychází spíš dlouhá pomlka v jejich vztahu. Bylo to mezi nimi vždycky až moc intenzivní, a pokud se Mary brzy i s potomkem nějak brutálně odklidí z příběhu (přestože to zatím Gatiss popírá), určitě to bude mít dost vážný dopad na jejich vztah. Nemám srdce teď laborovat a popisovat, co se přesněji mohlo stát, to s velkou chutí nechám jiným, ale následky a hlavně nějaké nadějeplné shledání teď před Vánocemi napsat zvládám.🙂 Děkuju ti🙂.

  14. katka napsal:

    V tomto předvánočním shonu mě Sherlock a John naplnili štěstím a optimismem že zase bude dobře děkuji

    1. miamam napsal:

      To jsem moc ráda, že se mi to povedlo! díky🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s