Ještě jednou a s citem: 4. kapitola

Mám tady pro vás takový malý, předsilvestrovský dáreček 🙂 v podobě další kapitoly Ještě jednou a s citem.

Aneb následky Sherlockova polibku. A opět menší vměšování paní Watsonové… Myslím, že minulou kapitolu někteří z vás vyjádřili přání, aby Sherlock s Johnem zůstali přes noc…

 

Přeji pěkné čtení,

Katy

Kapitola 4.

 

 

John seděl na gauči a zíral na televizi, ale nesledoval ji. Jeho mysl se snažila zpracovat to, co se stalo sotva před pár minutami.

Sherlock ho políbil.

Sherlock ho políbil.

Sherlock.

Ho.

Políbil.

John si přitiskl prsty ke rtům a cítil, jak byly teplé. Olízl si rty a v duchu se mu míhaly vzpomínky na ta měkká ústa proti jeho vlastním. Poškrábal se na krku. Ještě pořád cítil dotek Sherlockových prstů ve svých vlasech. Zachvěl se a polkl.

Co. Se to. Kurva. Stalo.

John se pomalu vrátil zpátky do reality. Jeho mysl se postupně vzpamatovávala a jeho srdce… Bože, jeho srdce stále uhánělo jako o závod. Děkoval bohu, že se jeho tempo vrátilo zpátky k normálu, když se konečně začal soustředit na hlas své matky. Ta už několik minut vedla monolog.

„… jsme hodně sledovali ‚QI‘ a vsadím se, že by se to Sherlockovi líbilo. Netuším, jestli se vy kluci vůbec díváte na televizi, ale dovedu si představit, že by sledoval něco takového. Nebo ten seriál, ‚Doctor Who‘ – vím, že jsi ho měl vždycky rád. A ‚Prostřeno‘! Díváš se na to ještě? Viděla jsem jeden díl, kde –“

„Jsme zpátky,“ oznámil pan Watson a John s leknutím trhl hlavou.

Jeho otec někam odešel?

Otočil se a viděl, jak se pan Watson a Sherlock vynořili z kuchyně. Johnovi se rozšířily oči. Sherlock byl někde sám s jeho otcem? Kdy se to stalo? A jak dlouho tam byli?

Paní Watsonová, která zřejmě měla mnohem větší ponětí o tom, co se kolem ní děje, se jenom usmála.

„Už máte venku všechno hotové?“

„Ne, ani jsme s tím nezačínali. Lije tam jako z konve. Ale pěkně jsme si spolu popovídali. Vážně přímý rozhovor.“

„Chceš říct upřímný, drahý.“

„To taky,“ usmál se pan Watson a poplácal Sherlocka po rameni. „Budete tady muset zůstat přes noc, Johne. Ten liják je strašný, ale ty hromy, blesky a vítr,“ zavrtěl hlavou, „jsou mnohem, mnohem horší.“

Když se John konečně vzpamatoval a slyšel, co jeho otec říká, neměl daleko k panice. „Ne, ne, přece to tam nemůže být tak strašné!“

Zvedl se na nohy a došel ke dveřím. Otevřel je, aby se mohl podívat ven, a to, co viděl – ano, to bylo hodně špatné.

Déšť (pokud se tomu tak dalo říkat), dopadal z nebe v tlustých, těžkých provazcích, a jako by se příroda rozhodla dát jeho otci za pravdu, ozvalo se zaburácení hromu doprovázené skučením větru.

John zavřel dveře a čelem se opřel o dřevo. Bože. Byl tu v pasti. Se svými rodiči.

A se Sherlockem.

Se Sherlockem, který ho políbil.

John se znovu dotkl prsty svých úst. Jeho myšlenky se vrátily zpátky k té chvíli, k těm měkkým rtům na jeho vlastních a…

Zavřel oči a zhluboka a hlasitě se nadechl nosem. Potom se otočil a podíval se na své rodiče a na Sherlocka.

„Není to… není to tam tak špatné.“

„Že to tam není tak špatné?! Johne, ty ani Sherlock teď nemůžete nikam jít! Je to moc nebezpečné! Řekni mu něco, Sherlocku!“ prosila ho paní Watsonová.

„Řekl jsem tvé matce, že je pro mě tvé bezpečí tou nejvyšší prioritou,“ připojil se k ní Sherlock.

John na něj chvíli zíral a potom se otočil na svou matku.

„I kdybychom… tu zůstali… tak v mém pokoji je jen jedna postel!“

„Johne,“ ušklíbla se na něj paní Watsonová. „Já nejsem nějaká prudérní stará babka! Jsem si dobře vědomá toho, že spolu doma sdílíte postel, a chci, aby ses tady tak cítil – jako doma. Kromě toho by se dalo doufat, že tu postel skutečně použijete na spaní. Věřím, že jednu noc dokážete udržet ruce od sebe! Na druhou stranu, vím, jak můžou být některé páry vášnivé! Například tvůj otec a já –“

John vykřikl, aby ji přerušil, a znechuceně zkřivil obličej. Rukama si zacpal uši.

„Tak tohle fakt slyšet nepotřebuju!“

Paní Watsonová jen pokrčila rameny, ale potom mrkla na svého manžela, který se zatvářil až příliš nadšeně a přistoupil ke své ženě.

„Tak pojď. Co kdybychom se my dva dnes večer už vytratili? Ať chlapcům dopřejeme taky trochu soukromí.“

Paní Watsonová přikývla a následovala svého manžela nahoru po schodech. Potom se ale otočila a zakřičela dolů na Johna:

„V šatníku bys měl mít ještě nějaké staré pyžamo! Myslím, že se tam něco najde pro vás oba! A vaše oblečení na zítra tam máte taky!“

„Díky, mami.“

„Ach, ach!“ zakřičela znovu jeho matka. „A v koupelně vedle tvojí ložnice máte nějaké nové toaletní potřeby. Jsou ve vrchní poličce v té skříni nejblíž k –“

„Ano, ano, díky, mami!“ zakřičel John zpátky a potom se obrátil na Sherlocka.

Konečně sami.

John se poškrábal na zátylku. Sherlock se na něj jen díval. John zabloudil očima zpátky k televizi.

„Chtěl bys-ehm?“

Sherlock naklonil hlavu směrem k pohovce a John se posadil, ale Sherlock se k němu hned nepřipojil. Místo toho přešel k polici s knihami a vytáhl jednu z knih o chemii, které patřily Johnovu otci. Posadil se s ní vedle Johna a tiše si četl, zatímco se John díval na televizi.

Bylo to docela příjemné. Tak nějak.

Nebylo to moc odlišné od večerů, které spolu trávili v jejich bytě.  Tedy až na to, že se John cítil… trapně.

Hlavou se mu honilo milion otázek. Proč ses dnes večer takhle choval? Proč jsi řekl všechny ty věci, které jsi řekl? A proč, ach proč, jsi mě políbil?

Zvlášť tu poslední otázku měl neustále na jazyku, ale za nic na světě se nedokázal přinutit ji vyslovit. Každá odpověď, která mu zatím přišla na mysl, byla příliš… závažná. A po všem, čím si dnes večer prošel, neměl nejmenší chuť něčemu takovému čelit.

Nebylo to jen kvůli Sherlockovi a jeho činům – jeho matka na tom všem měla taky svůj spravedlivý podíl. Prakticky každé druhé slovo, které jí vyšlo z pusy, bylo ponižující a trapné. A k tomu jeho otec s těmi svými kousavými komentáři.

Miloval své rodiče, vážně. Ale večer strávený v jejich přítomnosti mu znovu potvrdil, proč se po návratu z války rozhodl, že se sem nevrátí.

Nemluvě o jeho lásce k Londýnu. Nedokázal si představit, že by měl žít někde jinde. Opravdu ne. A bydlet tam mělo rozhodně své výhody…

Jeho myšlenky se stočily zpátky k tomu, co o Sherlockovi řekl. Oh bože, bylo to stejně hluboké jako všechno ostatní, co dnes večer padlo. Stále nemohl uvěřit tomu, že to všechno skutečně řekl, ale jednou věcí si byl jistý. Všechno to byla pravda.

Skutečně to tak cítil… Co to o něm říká? A o Sherlockovi? O -?

John zívl.

Dlouze, hlasitě a hluboce. Najednou ho přemohlo vyčerpání, které bylo takřka nesnesitelné. Ale bylo to celkem pochopitelné. Měl za sebou zatraceně náročný večer.

Zvedl se na nohy.

„Myslím, že si už půjdu lehnout.“

Sherlock neodpověděl a John zamířil ke svému starému pokoji. Vstoupil a zasáhla ho vlna nostalgie. Jeho pokoj vypadal úplně stejně, jak ho zanechal, když tady byl naposledy. Možná byl trochu uklizenější, ale celkově se nijak nezměnil.

Přešel ke skříni a vytáhl svoje staré pyžamo. Podařilo se mu najít i nějaké pro Sherlocka – přesně jeho velikost – a to mu znovu připomnělo, jak moc je jeho matka všetečná. Nejspíš si podle Sherlockova obleku zjistila jeho míry a potom koupila tohle.

Vypadalo to, jako by to všechno měla v plánu. John by byl dokonce ochotný věřit tomu, že nějak manipulovala s počasím – i toho byla schopná.

Po chvíli si John uvědomil, že v místnosti není sám. Otočil se a viděl, že ho Sherlock následoval.

Johnovi se zastavil dech a očima okamžitě střelil k posteli. K jeho velmi, velmi malé posteli. Samozřejmě, že by se tam mohli oba vejít, ale bylo by to dost natěsno… Byli by přitisknutí jeden ke druhému… Přitisknutí jeden ke druhému na Johnově velmi, velmi malé posteli. John si nebyl jistý, jestli za to mohla jen jeho únava, ale měl pocit, jako by měl omdlít.

Za to Sherlock vypadal naprosto nevzrušeně.  Byl plně soustředěný na zkoumání všeho, co se nacházelo v místnosti, a John se z nějakého důvodu cítil strašně vystaveně. Sherlock už o něm dedukoval tolikrát, že by to John nedokázal spočítat. Ale teď mu to připadalo tak nějak… intimnější.

Tohle byl pokoj, ve kterém vyrůstal a žil velkou část svého života. Mít Sherlocka tady, jak všechno zkoumá a pozoruje…

Sherlock přecházel sem a tam a John se přistihl, jak mumlá vysvětlení pro každou věc, o kterou zavadil pohledem.

„To je moje stará výbava na ragby… Trochu jsem hrával, když jsem byl, ehm… A to je můj klarinet… Nevím, proč ho někdo vytáhl, možná ho sem dala máma, já ne… Tohle je fotka mě a Harry v Sussexu, když jsme byli děti. Byl to rodinný výlet a… a…“

Sherlock teď stál opravdu blízko, prakticky se tyčil přímo nad Johnem, a díval se na zárubeň skříně za ním. John trochu pootočil hlavou a na dřevě za sebou uviděl řadu čar a zářezů.

„O-oh, jo, značil jsem svoji výšku… Vždycky, když jsem měl narozeniny, udělal jsem zářez, ale přestal jsem s tím potom, co…“ Slova mu odumřela na jazyku, když ho vzal Sherlock jemně za paže a zády ho přitiskl ke skříni.

John zadržel dech.

Sherlock sáhl do svého kabátu a vytáhl pero.

„Postav se rovně.“

„Já…“ John zavrtěl hlavou a poslechl ho. Sherlock se natáhl a vyznačil na dřevě místo přímo za jeho hlavou.

John se snažil přijít na něco, co by měl říct.

„Láhev vína, pero… Tvůj kabát je dnes večer skoro jako kufřík Mary Poppinsové.“

„Mary Poppinsová je jeden z Mycroftových oblíbených filmů,“ zamumlal Sherlock. „Obdivuje její schopnosti a efektivitu.“

John o tom nepochyboval.

Najednou Sherlock sáhl rukou do skříně, a když ji vytáhl, držel v ní povědomou hnědou krabičku. Johnovi trvalo několik vteřin, než ji dokázal zařadit. Když si konečně uvědomil, co to je, nahrnulo se mu teplo do tváří.

„Ah, to… to-to je moje sbírka knoflíků.“

Oba se podívali dovnitř. Krabička byla téměř po okraj naplněná knoflíky nejrůznějších barev, tvarů a velikostí, a Johnovy rozpaky rostly.

„Začal jsem s tím, když mi bylo asi pět… Byl to nenáročný koníček… Levný. Je to jen hloupost, vážně, ale bylo to… Nemůžu si vzpomenout, kolik jich tam je nebo kdy jsem s tím přestal, ale bylo to, ehm, byla to docela zábava. I když – i když trochu…“

Sherlock vrátil krabičku zpátky a obrátil svou pozornost k pyžamu, které John držel v ruce. Potom se posadil na postel.

John zjistil, že je víc než jen trochu obtížné přemýšlet, když je Sherlock na jeho posteli. „Dnes večer jsi… docela tichý.“

„Říkal jsi, že čím míň budu mluvit, tím líp.“

„Ty jsi mě poslouchal?“ zeptal se pochybovačně John.

Sherlock se na posteli posunul a začal si vysvlékat sako. „Stává se to vzácně, ale musím přiznat, že jsem byl překvapený, když jsem zjistil, že jsou tví rodiče skutečně zajímaví. Zvlášť tvůj otec.“

Najednou si John vzpomněl, že Sherlock a jeho otec po večeři někam zmizeli a že neměl tušení, jak dlouho tam vlastně byli.

Zamračil se. „O čem jste spolu vy dva mluvili?“

Sherlock přehodil svůj kabát přes nejbližší židli a začal si sundávat další oblečení.

John začínal být netrpělivý. „Na něco jsem se tě ptal.“

„Ano, a já jsem se rozhodl neodpovídat.“

Sherlockovy prsty už rozepínaly poslední knoflíky jeho košile, když si John konečně uvědomil skutečnost, že se před ním ten muž svléká.

„Co to děláš?“

Sherlockovy prsty se zastavily a jejich majitel se na Johna podíval jako na idiota.

„Řekl bych, že to je docela jasné.“

„Pro mě ne.“

Ozval se unavený povzdech. „Připravuji se do postele.“

„P – poste –“ John to slovo ani nedokázal vyslovit. „To nemůžeš myslet vážně!“

„Johne, prosím, jsem docela unavený a tvoje hloupost tomu nepomáhá.“

„Nemůžeme spolu spát v jedné posteli!“

„A proč ne?“

„Proč…“ John nemohl uvěřit, že se ho na to Sherlock vůbec ptá. Teď byla řada na něm, aby Sherlockovi věnoval pohled typu ty-jsi-idiot. „Sherlocku, vážně nemůžeme –“

„Jsme oba dospělí lidé, Johne. Na tom, že spolu jednu noc budeme sdílet postel, není vůbec nic nepatřičného. Uznávám, že je to malá postel, ale měli bychom se tam oba vejít, a jak už jsem řekl, jsem unavený.“

„Co se stalo se ‚spánek je nuda‘?“

„Ano, za normálních okolností bych s tím souhlasil, ale strávil jsem celý večer ve společnosti tvých rodičů. Myslím, že pochopíš, že i já si potřebuji odpočinout.“

Proti tomu John nemohl nic namítat. Koneckonců, přetrpěl to samé. Ale stejně – zadíval se na postel a potom sklouzl očima na podlahu. Mohl by spát na podlaze. Vzal by si nějaké deky, pár polštářů a podlaha by mohla být…

Sherlock si svlékl košili. Johnovy oči hladově putovaly po jeho obnažené bledé kůži a cítil, jak mu v hrudi prudce buší srdce. Hodil po Sherlockovi jeho pyžamo a prakticky utekl z pokoje.

Zatímco stál v koupelně, převlékal se a prováděl večerní hygienu, uvědomil si, že je naprosto směšný. Neexistoval žádný rozumný důvod, proč by on a Sherlock nemohli sdílet postel. V Afghánistánu spával v mnohem horších podmínkách.

Tak je ta postel malá. No a co? Tak v té posteli bude Sherlock s ním. Proč by to měl být problém? A ano, Sherlock ho políbil. Ale –?

John zasténal. Už o tom nebylo nejmenších pochyb. Sherlock ho políbil a to bylo to, co Johnovi bránilo brát celou tu věc jako banalitu. Měl by se ho na to prostě zeptat.

Vyšel z koupelny a zjistil, že Sherlock, oblečený v dokonale padnoucím pyžamu (ano, díky, mami), trpělivě čeká venku. John se ho snažil ignorovat, zatímco si spolu vyměnili místa a potom zamířil do svého pokoje. Odhodlaně vlezl do postele.

Nebyl to žádný problém. Nic to nebylo. Prostě se chystá jít spát a tečka.

John se svalil na záda a pevně zavřel oči. Pomalu se nadechoval a zase vydechoval a po chvíli zjistil, že se skutečně začíná uvolňovat. Vlastně byl už téměř v polospánku, když Sherlock vstoupil zpátky do jeho pokoje. Matrace se pod jeho váhou prohnula a John vedle sebe ucítil dlouhé štíhlé tělo.

John se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Jeho myšlenky mu pořád dokola opakovaly: spi, spi, spi, prostě jdi spát.

Přesto se je rozhodl neuposlechnout a přistihl se, jak se tiše ptá: „Sherlocku?“

Sherlock odpověděl tázavým zamumláním.

„Ty… no, ehm, chrápeš?“

Rozhostilo se rozpačité ticho.

Ve chvíli, kdy se John kvůli té otázce začal cítit hloupě, zaslechl Sherlockovu odpověď.

„Ne.“

Neznělo to moc jistě.

Johnovy rty sebou při tom zaškubaly. Potom se Sherlock otočil na bok a zamumlal do polštáře:

„Ráno se s tebou rozejdu.“

John prudce otevřel oči a zíral do tmy.

Na Mary a na rozchod úplně zapomněl.

John otevřel pusu, aby mu odpověděl, ale nedokázal na nic přijít. Brzy se jeho oči zase zavřely a John upadl do hlubokého spánku.

**

 

INFO o povídce

DALŠÍ

Reklamy

24 komentářů Přidejte váš

  1. niki napsal:

    Já to žeru!! Sherlock je tady tak dokonale nesherlokovskej 😀 připomíná mi velkého plyšového medvídka 😀
    A strašně se u toho řežu smíchy

  2. Kikaii napsal:

    Oh môj bože! To je tak dokonalá fanfiction *_* Uctievam ťa za to že to prekladáš! 😀

    1. Katy napsal:

      Jsem ráda že se líbí!! :3 Děkuju 😀

  3. Wretched Angel napsal:

    Nádhera, krása, dokonalost…, jenomže to nestačí, chci další kapitolu. Hned. Teď.
    Ne vážně, jsi moc talentovaná, tak piš hezky pečlivě a pomalu aby i ostatní kapitoly byly takhle skvělé:)

    1. Katy napsal:

      Děkuju 🙂 Ne, kdepak, jak už psala tady tes, jenom překládám. Ale snažím se pečlivě, tak jsem ráda, že se to líbí 🙂

  4. tes napsal:

    Cože? To už zas mám vraždit nějakou autorku? Ach ne kde mám své zbraně? Proč jsem je tomu Moriartymu půjčovala. Achich jo tohle mi nedělej. Takový konec 😦

    1. Katy napsal:

      😀 Moriarty ti je určitě vrátí… s mou vraždou ale prosím počkej aspoň do příští kapitoly 😉 (věřím, že pak k ní budeš mít větší důvod)

      1. tes napsal:

        Ty jsi jen překladatelka ne??Jinak ti co mě znají tak vědí, že zabíjím jen nerada a raději používám efektivní výhrůžky. Jak to bylo v jedné mé oblíbené knížce. Vraždím jen když na tom oběť trvá. Jen už nevím která to byla 😀

  5. helsl napsal:

    Nerozejde, že ne? To by z něj paní Watsonová taky mohla udělat dva malý, protože ona je dobrá duše, to jo, ale dovedu si představit, že chtít někdo ublížit jejímu Johnovi, probudí se v ní lítá šelma.
    Taky by mě zajímal rozhovor pana Watsona se ‚skorozetěm‘, dozvíme se později?
    Báječná povídka; jsi ohromná, že nám ji dopřáváš. Vděčně děkuju a ať Tě překladatelský elán ani v příštím roce neopouští, konáš chvályhodné dílo.

    1. Katy napsal:

      Děkuju! Páni, tvá slova hladí na duši 🙂 S tím rozchodem to snad opravdu nebude tak horké – i když to záleží jen na Johnovi, že? Rozhovor mezi panem Watsonem a jeho (skoro)zetěm 😛 se nakonec taky objasní, aspoň částečně 🙂
      Jinak ti přeju vše nejlepší do nového roku! A neutuchající lásku k johnlocku, samozřejmě 😉

  6. kamivon napsal:

    jen doufám, že to s tím rozchodem nebude tak horké. Krásná přdsilvestrovská kapitola a v mém případě narozeninová, tak jsem si jí vychutnala s o to větším potěšením 🙂

    1. Katy napsal:

      Děkuju. Wow, všecko nejlepší! 🙂

  7. Liss napsal:

    Zmínka o Doctorovi mi vykouzlila úsměv na rtech a pak také to, že paní Watsonová je schopná ovládat počasí 😀 Chudák John, zmatený, ztrapněný a bez odvahy. Voják a lékař, který zažil leccos se nedokáže zeptat na vlastně úplně jednoduchou otázku nadprůměrně inteligentního a arogantního génia. Víme na co myslí John, ale kdo má sakra vědět, co se honí hlavou Sherlockovi? Jak celou situaci bere on? Je to pro něj stále hra nebo to prožívá stejně? A pokud ano, jak zvládá hrát absolutní nezájem? A teď do toho ještě ta Mary … Doufám, že bude natolik rozumná a nechá Johna na pokoji (i když kvůli zápletce je jasné, že asi ne hned). Ty kapitolovky mě jednou zabijou, vždyť to je týrání, přerušit to v takové situaci! Příští týden očekávám novou kapitolu, jinak zažiješ můj hněv (ďábelské mnutí rukou, pohled zpod obočí a Grinchův úsměv) 😀 Ale ne, děkuju a přeju Ti krásný Nový rok, plný překladů, které stojí za to nenechat ležet ladem a hodně úspěchů v osobním a studijním životě 🙂

    1. Katy napsal:

      Děkuju 😛 Yep, tvůj grinchovský úsměv mě bude pronásledovat až do příští kapitoly 😀
      Johnovi tu situaci moc nezávidím, je toho na něj celkem dost o.o Ale Mary… Jakkoliv se ji snažím mít ráda, občas to dost dobře není možné 🙂 Ale útěchou snad může být, že se tady nejedná o žádnou bývalou agentku CIA ani nájemnou vražedkyni, ale dokonale milou a ‚normální‘ slečnu… jestli je to dobře nebo špatně, to už záleží na úhlu pohledu 😀
      Vše nejlepší do nového roku i tobě 😉

  8. Dargleew napsal:

    Uff! Už vím proč jsem začala nesnášet kapitolovky. Protože pokaždé co se dočkám pokračování a řeknu si uff! Čeká mě ještě větší nervozita z té další, vážně únavná zátěž 😀 ale moc děkuji, Johnovi nervózní reakce mě vždycky dostanou do kolen 😀

    1. Katy napsal:

      Děkuju! No, o to jsou ty kapitolovky pak napínavější, ne? 😉

  9. Yuki-chan napsal:

    Tohle mi nemůžeš udělat! 😀
    Nejdřív mi tu píšeš o dětinském Johnovi, pak ztrapňujícím se Johnovi a nakonec nejistém Johnovi a Sherlockovi… Ach…. Paní Watsonová exceluje, to se jí musí přiznat, ale mít za mámu bych ji nechtěla 😀 To by byla jasná letenka na druhou stranu polokoule 🙂
    A navíc… ti dva se nemůžou ‚rozejít’… to by byla hluboce závažná chyba, a tak doufám, že se John pořádně vyspí a ráno to Sherlockovi důrazně rozmluví O:)
    Jinak přeji krásný nový rok, hodně štěstí, Johnlocku a úžasného psaní, kterým obdařuješ nás ostatní 🙂

    1. Katy napsal:

      Taky přeju vše nej do nového roku 😉 Mno… Chudák John, toho ještě čeká nejedna taková sranda.
      Paní Watsonovou zbožňuju – ale úplně vím, co máš na mysli 🙂
      Díky

  10. Radka napsal:

    Nemůžou se rozejít, to nejde!!! Chudák John, zatím mu to úplně nedošlo, ale myslím, že je na dobré cestě. Chjoooo, to budou ještě nervíky!!! Jako vždy výborné!

    1. Katy napsal:

      :DDDD Děkuju

  11. katka napsal:

    budu chtít aby nikdy nepřišlo ráno ano slova bolí a myslím si že to Johna bolelo . Děkuji úžasný díl kdy si připomeneme že rodiče i když nám jdou občas na nervy jsou vlastně báječné osoby

    1. Katy napsal:

      Děkuju! 😉 Ano, slova bolí, a John si v sobě musí nejdřív udělat trochu pořádek…

  12. Leylon napsal:

    ach, jéje! obidvaja sú pekne neistí. John nevie dostať z hlavy ten bozk, neistota ho pripravila o jeho normálnu priamu odvahu. Sherlock je zas neistý kvôli tomu že je neistý John- aj keď ten má vo svojich citoch očividne väčší poriadok. Veľmi by ma zaujímalo, o čom sa Sherlock a pan Watson bavili… no, zas tu bola prítomná tá príjemná trápnosť na ktorej som sa pochechtávala celú kapitolu – mať takú matku ako je pani Watsonová, tak sa asi odstrelím 😀 😀
    Ďakujem za krásny predsilvestrovský darček. prajem síce dopredu ale- krásny nový rok a všetko dobrého doň! 🙂

    1. Katy napsal:

      Taky děkuju 🙂 No, tyhle typické trapnosti a rozpaky nás budou provázet až do konce povídky, přestože teď už začíná její obsah dost nabývat na vážnosti 🙂 Sherlock s Johnem toho mezi sebou musí ještě hodně vyřešit… ale co se Johna týče, mám takový pocit, že ten nemá moc jasno ani ve svých pocitech, ale ani sám v sobě… No, však on na to přijde 😉

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s