Liss: Nevítaný návrat

Jak jsem naznačila na srazu v Brně, tak přidávám povídky od Liss. Tahle je první ze tří, které vznikly loni, a po domluvě s Liss je vydávám schválně okolo data, kdy byla v roce 2014 vysílána třetí série Sherlocka. Přeju pěkné počtení😉


 

 

Před rokem jsme se dočkali dlouho očekávané 3.série. A jen pár dní před premiérou i plnohodnotného traileru. A ten ve mně ihned po shlédnutí zažehnul touhu napsat úvod k Empty Hearse a vlastně i mou první Sherlockovskou FF. Trailer sice nevyzrazoval nic zásadního, ale navnadil na spoustu možností, které se mohou odehrát. A já se nechala inspirovat. Několik scén a replik, které se v traileru objevily a zazněly jsem přímo zasadila do své povídky. A okolo těchto „pevně daných“ scén jsem rozehrála svůj příběh Johnova a Sherlockova setkání po dvou letech. Nechtěla jsem, aby to bylo depresivní, takže jsem několika poznámkami jejich cestu k sobě odlehčila, ale ne tak, aby to ztratilo na vážnosti celé situace. Teď už tu povídku uvidíte v jiném světle, ono to už po shlédnutí „pravé verze“ ani nejde jinak, ale i přesto doufám, že se pobavíte, trochu rozesmutníte, zavzpomínáte jaké to před rokem bylo a že si celkově mou prvotinu užijete.

 

Liss

 

 

 

Nevítaný návrat

 

 

Mary se už chystala opustit byt, když se najednou otevřely vchodové dveře a vešel John.

„Ach Johne, já se vážně omlouvám, ale psala jsem ti přece, že přijdu později, nemusel jsi odcházet.“ John kolem ní s naštvaným výrazem prošel, nehnul ani brvou a zavřel se v ložnici. Mary si nebyla jistá, jestli za ním jít. Nakonec se rozhodla, že ho nechá o samotě, až bude klidný, tak si s ní promluví. Proč byl tak naštvaný? Snad ne kvůli jejímu zpoždění, vždyť mu volala a on řekl, že je to v pořádku. Vrtalo jí to hlavou, ale nešla za ním. Mohl by vybouchnout a to nechtěla. Klid je to jediné, co mu teď může dopřát.

John seděl na posteli neschopen myslet na cokoliv jiného než na to, co se odehrálo v restauraci. Prvotní vztek ho pomalu opouštěl a měnil se ve smutný, nechápavý výraz. Jak to mohl udělat? Prostě jen tak přišel, přisedl k němu a řekl, že je živý. John si doprdele všiml, že je živý! Jak mu to jen Sherlock mohl udělat? Jak mohl umřít a pak se jen tak po dvou letech vrátit, jako by se sakra nic nestalo? V prvních měsících po tom skoku ze střechy Bart‘s si John tolik přál, aby to vše byl jen zlý sen, aby se ráno probudil, slyšel Sherlockův hlas a věděl, že je vše v pořádku.

Ale to se nestalo.

Během prvního měsíce po Sherlockově smrti vůbec nespal. Nebo možná ano, ale dalo by se to sečíst jen do několika desítek minut. Musel se odstěhovat z jejich společného bytu – z Baker street. Nebyl schopný normálně fungovat.

Dva měsíce po pádu ho Lestrade a paní Hudsonová přesvědčili, aby šel za terapeutkou. Že je prý důležité se z toho všeho vypovídat. Ale on o tom nechtěl mluvit. Chtěl být sakra sám! Sám se svou ztrátou…

Sezení s terapeutkou dopadlo podle očekávání nevalně. Nijak mu nepomohla, jen se mu rýpala v otevřené ráně. Po dalších dvou měsících začal alespoň vycházet mezi lidi. Stamfordovi se povedlo ho vytáhnout na pivo. Ale John se nedokázal uvolnit. Hodinu a půl před ním stálo malé pivo, kterého se skoro ani nedotkl.

Lestrade a Anderson mu pomohli s přestěhováním, protože on sám by toho nebyl schopen. Celé dny jen ležel na posteli a přehrával si poslední chvíle Sherlockova života. V hlavě si promítal telefonát adresovaný jemu. Sherlockův poslední telefonát.

John měl Sherlockův pád z budovy nemocnice stále před očima. V první vteřině nemohl uvěřit, že to opravdu udělal, že vážně skočil, ale když potom Sherlockovo nehybné tělo viděl na chodníku, s rozraženou hlavou a prázdnýma očima, tak pochopil a zhroutil se. Jeho nejlepší přítel byl mrtvý. Díky Sherlockovi měl po své vojenské kariéře nový smysl života. Řešil zločiny a cítil se užitečný. Zachraňoval životy.

Teď neměl nic.

Když se se Sherlockem seznámil, nemohl tušit, co ho s ním čeká. Tehdy prostě jen hledal spolubydlícího. Ale získal mnohem víc. Práci, která ho bavila, krásný prosluněný byt v dobré čtvrti (ve kterém se sice čas od času objevily kusy lidských těl, ale to byl nedůležitý detail), ale hlavně přítele. Takového, jaký mu celý život chyběl. Pravého přítele. I když musel uznat, že se Sherlockem to bylo občas k nevydržení (vlastně byl Sherlock nesnesitelný devadesát procent času), tak Johnovi hodně pomohl. Přibral ho jako spolubydlícího, i když ho pořádně neznal, díky němu zjistil, že bolest nohy je jen psychosomatický problém, a dostal se k práci u policie.

Zpočátku netušil, co si má o Sherlockovi myslet. Sherlock ho viděl ani ne pět minut a už o něm věděl hodně osobních věcí, včetně toho, že jeho sestra je alkoholička a právě se rozvádí. John byl ohromen jeho intelektem a pozorovacími schopnostmi. Byl sice hodně náladový, mluvil na něj v jeho nepřítomnosti, střílel v jednu v noci do zdi, dokázal se zhádat do krve, to všechno je pravda, ale přesto na něm bylo něco, co vás donutilo mu odpustit. John mu tohle všechno odpouštěl.

Ale pak přišel ten den. Den Sherlockovy smrti. Proč říkal, že je podvodník, že nic z jeho geniality není pravdivé, že to vše byl jen trik? Jak to jen mohl Johnovi udělat? Jak mohl skočit a nechat ho, aby to celé sledoval? Jak ho mohl nechat samotného? John si u jeho hrobu přál, aby se stal zázrak a Sherlock obživl.

To se mu splnilo, ale proč se sakra objevil až po dvou letech?

Proč až teď?

Proč si musel John projít takovou bolestí?

Půl roku po Tom Dni ho Stamford zase vytáhnul na pivo, ale John byl pořád stejně netečný. Stamford se mu snažil promlouvat do duše, ale to už John nevydržel a rozohnil se. A zrovna když rozhazoval rukama, zavadil o sklenku vína, která byla na baru položená vedle. Převrhl ji tak nešťastně, že se vylila na halenku své majitelce.

Tak se seznámil s Mary.

John se jí začal omlouvat za neopatrnost, a že jí halenku nechá vyčistit nebo jí zaplatí koupi nové a byl to vlastně první den po několika měsících, kdy řekl více než dvě věty v kuse. Mary se John hned zalíbil a jako omluvu chtěla pozvání na večeři. A jelikož nedopadla vůbec špatně, tak spolu chodili ven častěji a častěji a pomalu se sbližovali.

Po osmi měsících vztahu jí John řekl o Sherlockovi. Ona byla první člověk, kterému byl schopen všechno říct. Ona od začátku tušila, že má John tajemství, ale byla trpělivá a doufala, že jí ho jednou poví.

John se s ní cítil bezpečně a důvěřoval jí. Byl s ní šťastný. Našel v ní nového nejlepšího přítele. Konečně první vztah, který se mu nerozpadl. Nastěhovali se k sobě a začali si plánovat společnou budoucnost. Na Sherlockův hrob chodil pořád, ale už ne tak často. Začal se smiřovat s tím, že je Sherlock doopravdy mrtvý, žádné vzkříšení se nekoná. Pořád ho jeho ztráta bolela, ale nyní na to nebyl sám, měl Mary, která mu stála po boku. Už nebyl osamělý a ztracený.

 

Před pár týdny požádal Mary o ruku. Všechno bylo skvělé. Ale pak se to stalo. Dnes večer se jeho svět otočil o sto osmdesát stupňů.

John seděl v restauraci a pročítal se jídelním lístkem. Mary mu před pár minutami psala, že se zpozdí. Přistoupil k němu číšník. „Zatím si neobjednám, čekám na snoubenku“, řekl, aniž by zvedl oči. Ale číšník stále stál vedle. ,To je ten chlap hluchej?‘ řekl si John a zvedl hlavu.

V tu chvíli se mu zastavilo srdce. Byl tam. Ten, jehož smrt oplakával tolik měsíců. Muž, který býval jeho nejlepším přítelem. Sherlock Holmes.

,,Ahoj Johne.“

Když zaslechl ten hluboký hlas, nebylo pochyb, že je to doopravdy on. John se nezmohl na slovo. Jen na Sherlocka zíral, neschopen se pohnout. Sherlock se posadil naproti němu a zpříma se mu díval do očí.

„Jsem naživu, Johne.“ V Johnovi se začal hromadit vztek. Dýchal zrychleně. Prudce oddechoval a začala ho brnět ruka. Tolik chtěl tomu chlapovi naproti vrazit. Ale něco ho drželo zpět. Proč ho nedokáže uhodit, po tom všem, co mu provedl?

,,Johne.“ Jestli ještě jednou řekne jeho jméno, tak ho vážně praští. „Chyběl jsi mi.“ Tak a dost.

,,Chyběl? Ty tvrdíš, že jsem ti chyběl? Tak kde jsi kurva dva roky byl, když jsem ti tolik chyběl? Proč jsi mi neřekl, co máš v plánu? Proč jsi musel doprdele dva roky čekat, abys mi tohle přišel říct? Víš ty vůbec, co se mnou bylo? Víš vůbec, jak jsem se cítil, když jsem tě viděl skočit, když jsem tě viděl ležet na chodníku, bez kousku života? Tušíš vůbec, jakým peklem jsem si prošel? Nemohl jsem myslet na nic jiného, než na tvá poslední slova. Každou minutu jsem tě slyšel, slyšel jsem tvé loučení se mnou. Snažil jsem se nevěřit novinářům, kteří tvrdili, že jsi byl podvodník. Myslel jsem si, že tě znám, že jsem tvůj jediný, nejlepší přítel, kterému říkáš všechno. Ale teď vidím, že jsem tě neznal ani trochu. Rozhodně jsem si nemyslel, že jsi takový arogantní parchant, který nechá ostatní trpět v přesvědčení, že je mrtvý! Je mi z tebe zle!“ John byl na nohou, křičel, třásl se v záchvatu vzteku, z čela mu odkapávaly krůpěje potu. Obě ruce měl zaťaté v pěst a zfialovělé od pevného stisku. Celé osazenstvo restaurace je pozorovalo uprostřed hrobového ticha, které se po Johnově výlevu rozhostilo.

,,Omlouvám se Johne, nechtěl jsem ti ublížit.“ Sherlock byl v koncích, netušil co říct, ale tahle upřímná slova se mu z úst vydrala sama.

John propuknul v hysterický smích. „Víš co? Jdi s tou svou omluvou k čertu. Jdi tam celej, nechci tě už nikdy vidět.“ Po těch slovech vypochodoval z restaurace. Ani netušil, jak došel domů. Ale teď tu seděl na posteli a brečel.

Bytem se rozezněl zvuk zvonku. Mary šla otevřít. Za dveřmi stál vysoký muž, v ruce Johnův kabát.

,,Zapomněl ho v restauraci.“ Mary toho muže poznala, John jí ho ukazoval na fotkách. To byl ten Johnův nejlepší přítel, přes jehož smrt se tak dlouho přenášel. Stál tu, byl živý. Mary to začalo docházet. John se s ním musel potkat v restauraci. Proto přišel domů tak rozhozený. Nedivila se.

Podal jí kabát a otočil se k odchodu.

„Počkejte, neměl byste si s ním promluvit?“

„Ne, teď na to není správný čas.“

 

oOo

 

Sherlock kontroloval svůj zevnějšek. Musí vypadat co nejlépe, večer se konečně sejde s Johnem.

„Jak myslíš, že se bude John tvářit? Jistě, bude překvapený, ale uvidí mě rád, nebo ne? Ale co to povídám, samozřejmě že rád. Asi ho překvapím, vyskočím na Baker Street z dortu. To by ode mě jistě nečekal.“ Usmál se své nápaditosti. Ale kde sežene tak velký dort? Mycroft si s tím bude muset poradit.

,,Baker Street? Tam už ale John dávno nebydlí. Byl jsi pryč dva roky, začal nový život.“

Sherlock se zamračil. ,,Jaký nový život? Vždyť jsem byl pryč.“ Nedokázal si představit, že by John začal novou etapu svého života, když při tom on nebyl. Ze zamyšlení ho vytrhnul Mycroft, podávající mu složku. První, co Sherlock po otevření viděl, byla Johnova aktuální fotka.

,,Co to má probůh pod nosem? To musí okamžitě pryč, vždyť vypadá o dvacet let starší a já nechci být spojován se starochem.“ Sarkasmus mu pomáhal vyrovnat se s předchozím faktem.

,,Rozhodovat o tom, jestli si nechá John narůst knír nebo se bude oblékat jako hippie už není ve tvé kompetenci. Jak už jsem říkal, John má nový život a je šťastný. Asi tak jako každý normální člověk, který má před svatbou.“

Složka spadla na zem. Sherlock stál nehybně na místě. Mycroft se potutelně usmál.

,,Snad sis bratře opravdu nemyslel, že když se po dvou letech najednou objevíš, tak ti skočí do náručí a hned se spolu vrhnete na vyšetřování nějakého národní bezpečnost ohrožujícího případu. Že by na tebe snad v Baker Street čekal a nedělal nic jiného. Jsi stále tak arogantní.“

,,John se bude ženit?“ Sherlock nechápal, proč ho to tak vzalo. Když John chodil se Sarah i s několika dalšími ženami, tak se dalo očekávat, že jednou přijde svatba. Tak to přece ve společnosti chodívalo. Ale tahle představa byla vždy jen mlhavá, protože John s žádnou známostí nevydržel déle než tři měsíce. Nutno říci, že to bylo také Sherlockovým zapříčiněním. Některé vztahy ničil záměrně, vždyť ty ženy byly tak hloupé, co na nich mohl John vidět? Ačkoli podle jeho měřítek byla většina žen hloupá, výjimku tvořily jen Molly Hooper (když mluvila o nějakém medicínském problému a neprobodávala ho zamilovanými pohledy), Irene Adler (když ho zrovna nezdrogovala a nemlátila bičíkem) a paní Hudsonová (ano, i ta měla občas své světlé chvilky mezi drbáním celého bloku a vařením čaje).

Mycroft zvedl složku z podlahy, vyndal z ní fotku a podal ji Sherlockovi. John na ní byl se ženou. Působila sympaticky, stejně vysoká jako John, blondýna, se srdečným úsměvem.

„Ty jsi vážně netušil, co svým činem způsobíš.“ Mycroft sklopil hlavu, povzdechl si a podíval se zpět Sherlockovi do očí. „Když jsi udělal to, co jsi udělal, tak se John zhroutil. Uzavřel se do sebe, přestěhoval se, nevycházel z bytu, nejedl, nespal. Čtyři měsíce nebyl schopen normálního fungování, nevycházel mezi lidi. A i když ho poté Stamford nebo Lestrade dostali ven z bytu, tak byl myšlenkami jinde. Nevnímal. Nikoho z nás. A pak po půl roce potkal Mary. Milá žena. Hodí se k sobě. Ona ho dostala z ulity. Díky ní se z něho zase stal starý dobrý John.“

Sherlock upíral svůj zrak na fotku. Hledal výraz v Johnově obličeji, který by prozrazoval, že s tou ženou není šťastný. Že to jen hraje před okolím. Ale nic takového tam nebylo.

,,Už je čas, měl bych jít.“

oOo

 

„Tys to věděl, musel jsi, víš přece všechno!“ řval John na Mycrofta. Ten se ho marně snažil uklidnit.

,,Ne moc dlouho, dozvěděl jsem se to teprve před nedávnem. A musel jsem mu slíbit, že ti to neřeknu, chtěl ti to oznámit sám,“ snažil se mluvit konejšivým hlasem.

,,Jo jasně, to teda oznámil. A jak! Prostě tam jen tak nakráčel a řekl, že je jako naživu a že mi nechtěl ublížit. A co sakra čekal, že se stane? Že mu padnu kolem krku a budu rád, že ho vidím? To je vážně takový idiot nebo co to se mnou hrál za zkurvenou hru? Nechá mě myslet si, že je mrtvý, a za dva roky se zjeví a myslí, že to všechno smáznem?“ John zase zatínal ruce v pěst a brunátněl.

Mycrot si povzdechl. ,,Upřímně, ano, myslel. Možná podvědomě tušil, že na něj budeš naštvaný a že na něj budeš křičet, ale nepřiznal si to. Měl důvod, proč byl pryč dva roky. Kdyby neměl, tak by se ti ukázal mnohem dřív. Chyběl jsi mu. Doufal, že až se situace po jeho návratu uklidní, tak spolu znovu začnete bydlet a řešit případy. Ale musel jsem mu říct, že už máš jiný život. Že se budeš ženit. A myslím, že to nevzal příliš v pořádku.“

John se uchechtl. Dobře mu tak. Způsobil Sherlockovi bolest. To je dobře. Moc dobře. John byl plný nenávisti, ani netušil, kde se to v něm bere.

„Nikdy už to nebude jako dřív.“ To si říkal celé dva roky. Sherlock je mrtvý, jaký teď bude jeho život? Jakým směrem se bude ubírat? A teď, když byl Sherlock naživu, tak by se přece život mohl vrátit do starých kolejí. Ale nemohl. Byl pryč příliš dlouho, John za tu dobu ušel velký kus cesty. Kdyby se Sherlock objevil v prvním půlroce, tak všechno mohlo být jinak. Jejich život mohl být stejný jako předtím. Ale teď, teď už bylo pozdě. Pozdě na vše. Může se s ním pořád přátelit?

Mycroft zadumaného Johna pozoroval. Správně usoudil, že je rozpolcený. Na jednu stranu to bylo dobře, nebyl si jistý, jak se k Sherlockovi zachovat. Na druhou stranu, pochyboval o přátelství s ním. A to bylo vážné, protože John nikdy nepochyboval. Ani když se s ním znal sotva pár dní. John byl Sherlockovi bezmezně oddaný. Až doteď. Co to ten jeho bratr probůh provedl? Odehnal od sebe jediného člověka, který za něj byl ochoten položit život a neočekávat za to žádný vděk. Prostě by to udělal. Možná to byl pozůstatek vojáka v něm. Bojovat proti zlu a ochránit kohokoli. Ale na to Mycroft znal Johna moc dobře. A svým způsobem chápal Johnův pocit křivdy. Nemohl to pochopit v celé plnosti, protože si s bratrem nikdy nebyli příliš blízcí. Naopak s Johnem si Sherlock byl velmi blízký. Možná v něm hledal bratra, kterého v Mycroftovi nikdy pořádně neměl.

,,Měl bys jít domů, Johne.“ John sebou trhnul.

,,Ano, to bych měl, Mary bude mít starost.“

 

 oOo

 

„Byl tu?“

Mycroft kývnul.

„Co říkal?“

Mycroft se na bratra zamračil. „To je mezi tebou a ním. Měli byste si promluvit.“

Sherlock se hořce pousmál. „To by John musel mít o něco méně bojovnou náladu. Byl tak plný zloby. Nikdy jsem ho tak rozčileného neviděl.“

„A ty se divíš? Vždyť chodil dva roky truchlit na tvůj hrob.“

„Mám u něj ještě šanci? Chci svého malého přítele zpět.“ To vážně vyšlo z jeho úst? Sherlock byl sám ze sebe zmatený. Jeho „posmrtný“ život se bortil, takhle si to tedy rozhodně nepředstavoval. On si to vlastně nijak nepředstavoval. Neměl plán pro případ, že by s ním John už nechtěl mít nic společného. To si ani nedokázal připustit. John byl loajální, nikoho takového Sherlock ještě nepotkal. Měli mezi sebou zvláštní pouto, jenže když byl ještě s Johnem, nedokázal ho docenit. Teď už na to bylo pozdě. Docházelo mu, že o Johna přišel. Že přišel o nejlepšího přítele. A ještě k tomu ho John nenávidí.

,,Nemáš cigaretu?“ zeptal se bratra. Chtěl si zapálit. Potřeboval si zapálit. Potřeboval zaplnit tu podivnou prázdnotu, která se uvnitř něj najednou objevila.

,,Cigaretami Johna nenahradíš.“ Sakra, ten Mycroft snad už i uměl číst myšlenky.

„Poradíš mi, co dělat, nebo si mě vychutnáš, jak se smažím ve vlastní šťávě?“ odsekl Sherlock nevrle.

Mycroft upřímně pokrčil rameny. „Už jsem ti řekl, co bys měl udělat, ale je to čistě na tobě. Ty se musíš rozhodnout: zachráníš vaše přátelství, nebo ho necháš jít?“

 

oOo

 

„Miláčku, mohl bys mi prosím přinést ještě jednu krabici ozdob? Jsou v ložnici, spodní zásuvka v komodě.“ Mary se ohlédla po Johnovi, který seděl na gauči a byl zabraný ťukáním do klávesnice. ,,Zlato?“ zkusila Mary znovu, ale John ťukal do klávesnice ještě zuřivěji než předtím. „Johne?“ Zareagoval teprve až na své jméno, i když ho za poslední dobu slyšel častěji, než by si přál.

„Jde o to, co se stalo se Sherlockem?“

John to Mary po pár hodinách uklidňování se řekl. I jen mluvit o tom pro něj bylo těžké, ale nechtěl to před ní tajit. Obzvlášť po tom, co mu Mary řekla, že se u nich Sherlock zastavil.

John hodně přemýšlel o rozhovoru s Mycroftem. Opravdu Sherlockovi chyběl? I on sám mu to řekl. Ale ne, určitě to nemyslel vážně, musel vědět, že to je fráze, co se říká mezi lidmi, kteří se dlouho neviděli. Kdyby mu na Johnovi záleželo, tak by mu řekl o svém plánu nafingovat smrt. Nebo by mu to řekl těsně poté. Nebo by prostě udělal cokoliv. Ale neudělal. Nic.

Přemýšlel o tom, co řekl první den u Sherlockova hrobu. V tu dobu byl na dně. A teď se necítil o nic lépe než v ten den, kdy ho pohřbíval. Vždyť co na tom záleží, že je Sherlock naživu? Pro Johna je mrtvý.

Johnovi se po tvářích řinuly slzy. Mary si k němu přisedla a objala ho. Tuhle těžkou situaci spolu překonají. John si musí se Sherlockem promluvit.

,,Musíš si s ním promluvit,“ řekla pevně.

John prudce zavrtěl hlavou. „Ne, nechci s ním už nikdy mluvit. Nemůžu.“ Mary mu setřela slzy a pozvedla mu bradu, aby se jí díval do očí.

„Prosím tě o to. Udělej to pro mě.“ John si povzdechl. Proč na něj všichni naléhají? Mycroft mu vytrvale zanechával zprávy na záznamníku. A Greg se to dozvěděl nejspíše od něj, protože za Johnem byl a snažil se ho přesvědčit o tom samém. Proč ho sakra všichni nemůžou nechat být? Nejraději by byl sám, ale bydlení s Mary komplikovalo jeho snahu zalézt do izolační ulity a ignorovat okolí. Nemůže se tomu vyhýbat věčně, jednou by to stejně musel udělat. Takže to udělá co nejdřív.

Mary se usmála, jako by tušila, co se Johnovi honí hlavou. Stiskla mu ruku a políbila ho na tvář. „Dozdobím ten stromek a pak bychom mohli jít do kina a na večeři, co ty na to?“ John se na ni mírně usmál. Byl šťastný, že ji má.

 

 oOo

 

Sherlock stál před 221b. Věděl, že tam John nebude, ale přál si, aby byl. Chtěl vyběhnout po schodech, otevřít dveře do obýváku, kde by seděl John, četl by si noviny nebo psal nějaký článek na blog. Hořce se pousmál. John byl ve svém novém domově. Mycroft říkal, že v Baker  Street nebyl už skoro dva roky. Sherlock rázně vykročil směrem ke dveřím. Paní Hudsonová asi bude doma, snad jeho pokoj nepronajala někomu jinému.

Snažil se za sebou opatrně zavřít, ale náhlý průvan dveře naplno zabouchl. Sherlock zaklel a zaposlouchal se. Slyšel pohyb v opačné části domu. Tam byla kuchyně paní Hudsonové. I když byla nahluchlá, tak to musela slyšet. Pomalu tedy šel k proskleným dveřím, které ho od jeho bytné oddělovaly. Rozhodně, ale pomalu je otevřel a ocitl se naproti paní Hudsonové, která vyděšeně zírala na potenciálního zloděje s pánvičkou v ruce. Když ale na místo toho uviděla Sherlocka, zalapala po dechu a zaječela.

„Hlas máte stále ve formě, na někom se určitě trénujete,“ usmál se. Viděl ji rád, sice se s ní hádal, hlavně kvůli jeho experimentům uloženým v lednici, jeho lebce na krbu a střílení do zdi, ale měl ji rád. A věděl, že ona má ráda jeho. Měli by ji za to svatořečit.

„Proboha, proboha.“ V tom šoku nebyla schopná říct víc. Sherlock překonal vzdálenost mezi nimi a sklonil její ruku s pánvičkou. Díval se do její vyděšené tváře. Kolik takových tváří ještě uvidí při svém „návratu“? Zatím se setkal jen s jednou pozitivní reakcí. A to od svého bratra. Ten jako by snad počítal s tím, že není mrtvý. Ale na reakci Mycrofta mu příliš nezáleželo. Záleželo mu na tom, jak se bude tvářit jeho bytná, Greg a hlavně John. Zatím to nešlo dobře. John na něj křičel, paní Hudsonová křičela, tak snad Lestrade nebude tak teatrální. Má v plánu za ním zítra zajít. Ale teď musí vyřešit problém s bydlením.

,,Je můj pokoj stále volný?“ Paní Hudsonová nesměle přikývla.

„Je neobydlený od doby, co jsi…“ rozvzlykala se. Sherlock ji objal.

„To je v pořádku, jsem tu a už neodejdu. Slibuji,“ konejšil ji. Když se mu podařilo trochu ji uklidnit, zavedla ho nahoru.

Byt vypadal stále stejně. Jako by Sherlock snad ani neodešel. Ne, vlastně něco bylo jinak. V lednici nebyly kusy těl a vzorky tkání, na krbu chyběla lebka a hlavně, nebyl tam John. Celý byt působil chladně, nepřívětivě.

„Děkuji paní Hudsonová, za všechno.“ Usmál se na ni. Rozhlížel se. Vrátil se domů.

Vešel do své ložnice, kde ve skříni visely jeho věci. Nezbavili se jich. Zkumavky a ostatní vědecké věci věnovali škole, ale oblečení zůstalo netknuté. Jemně po něm přejel prsty. Náhle ho napadlo zajít do Johnova pokoje. Nechápal sice proč, ale táhlo ho to tam.

Pokoj byl vyklizený. Byla tam pouze postel, skříň, komoda a noční stolek. Sherlock jakoby cítil Johnovu kolínskou, i když sám racionálně věděl, že je to nesmysl. Zatřásl hlavou, jako by se snažil zaplašit všechny vjemy a vzpomínky. Za dva roky, co byl pryč, nebylo mnoho příležitostí, kdy by dal najevo svou lidskou stránku. Jeho oblíbenější byla ta nepřístupná a géniovská, která mu pomohla objasnit tolik případů v zahraničí. Vlastně, jediné chvíle, kdy se dokázal chovat lidsky, se odehrály zde, v Londýně a obzvlášť na Baker Street, ve společnosti jeho přátel. Nostalgie pro něj dřív také nebyla typická. Že by tohle všechno byl trest za to, co udělal? Za to, že fingoval svou smrt a tím tolika lidem ublížil?

 

oOo

 

Lestrade seděl za stolem a četl protokol hlášení o přepadení benzínky z předchozí noci. Když se ozvalo zaklepání na dveře jeho kanceláře, ani nezvedl oči a jen prohodil: „Dále.“ Osoba vešla a zavřela za sebou. „Milesi, ten protokol je odfláknutý, chybí tu spousta věcí a jsou tu hrubky.“

„Naučil ses všímat si detailů, dřív bys to považoval za kompletní hlášení.“

Lestrade zvedl oči. ,,Takže je to pravda. Vrátil ses.“

Žádný křik, oddechl si Sherlock. „Doufal jsem, že si těch chyb všimneš, po těch měsících mého výcviku by bylo s podivem, kdyby ne, ale u policejních inspektorů člověk nikdy neví.“

Lestrade se uchechtl. Typický Sherlock, sarkastický a nadřazený. „Takže jsi to psal ty, mám pravdu?“

„Nejsi překvapený, že jsem zpět.“ Proč by měl vlastně být, o Sherlockovi už nejspíš věděl celý Londýn.

„Volal mi John. Ale to, že jsi zpět, jsem tušil už před pár týdny. Vlastně mě na to někdo navedl.“

To Sherlocka zaujalo. Kdo věřil v jeho návrat?

„Někdo nevěřil tomu, že jsem mrtvý? Napadá mě jen jediný člověk a tím je můj bratr, ale pokud vím, tak se spolu neznáte.“

Greg se zasmál. I kdyby Sherlock hádal několik hodin, tak by neuhodl.

„To, že tvá smrt byla fingovaná, napadlo někoho, od koho bys to nikdy nečekal. Vlastně jsi toho člověka vždy podceňoval a měl ho za idiota, ale ten jediný se mě snažil přesvědčit, že žiješ. Přišel o práci, protože stále hledal stopy toho, že jsi se nezabil. Zničilo mu to život. Ale až tě uvidí, bude nadšený.“

Sherlock tu informaci zpracovával. Za idiota vždy považoval Andersona, ale proč by ten zrovna věřil, že nespáchal sebevraždu? A ještě se nechal připravit o práci? Nedávalo to smysl. Tázavě se na Grega podíval. Ten kývnul. Vážně? Anderson? Nejspíš ho opravdu podcenil. Což by bylo příjemné překvapení.

„A jen tak mimochodem, s tvým bratrem jsem už byl seznámen, měli jsme tu jeden případ týkající se agenta Interpolu a Mycroft to sem přišel zamést pod koberec. A poté se tu ochomýtal podezřele často, nejspíš kontroloval, jak děláme svou práci bez tvé pomoci.“

 

oOo

  

John těkal pohledem ke dveřím. „Nemusíš ho vyhlížet, určitě přijde,“ uklidňovala ho Mary.

„Vím, že přijde. Jen jsem prostě nervózní,“ povzdechl si John.

Mary ho přemluvila, aby Sherlockovi napsal. Myslel si, že napsat sms bude lehké. Ale jen vzal mobil do ruky, veškeré myšlenky se mu rozprchly. Měl začít pozdravem nebo ho rovnou pozvat? A jak měl to pozvání formulovat? Měl napsat, že ho rád uvidí? A byla by to vůbec pravda? Celou tu dobu si John nepřál nic jiného, než aby Sherlock byl opět mezi živými. A teď mu chtěl jednu vrazit a zároveň ho obejmout, říct, jak mu chyběl, dokonce i jejich špičkování a kousky těl v lednici. Ale chtěl vědět důvod toho všeho, co se stalo. Zasloužil si vědět, proč musel vidět svého nejlepšího přítele zemřít.

 

***

Na mobilu pípla smska. Sherlock ho zvedl a usmál se. Zpráva od Johna.

19 hod, St. Louis restaurant. Mary se s Tebou chce seznámit, tak kdyby ses mohl obtěžovat a přijít. Bude ráda. A já taky. John

Napsal, že bude rád, když přijde. Že by mu začal odpouštět? Jistěže rád přijde. Podíval se na hodiny. Bylo čtvrt na sedm. Skvěle, spousta času na to, vybrat něco, co se bude hodit na tuto speciální příležitost. Usmíření s Johnem a seznámení s jeho budoucí manželkou. To si opravdu zasloužilo něco speciálního. John bude koukat.

 

***

John nervózně podupával nohou. Bylo 19:06. Sherlock měl smysl pro dramatično a vyžíval se v tom, že nechával lidi v napětí a očekávání. Mary položila svou ruku na jeho, aby ho uklidnila.

Zadíval se jí do očí. Vážně ho potkalo štěstí. Ona. Byla hodná, milá, vždy upřímná, měli společné názory a zájmy. Byla ženou, kterou hledal a se kterou chtěl strávit zbytek života. Vlastně nebýt Sherlockova odchodu, nikdy by ji nepoznal. Nebo možná ano, ale jejich vztah by se rozpadl hned v počátcích, protože by nedokázala snést Sherlocka jako konkurenci, kterou pro všechny Johnovy partnerky byl. Ale teď už to tak nebude. Teď pro něj bude na prvním místě Mary a Sherlock se bude muset podřizovat. Což pro něj bude asi nejtěžší věc v jeho dosavadním životě, ale John neustoupí ani o píď. Když o tom tak přemýšlel, tak Mary i Sherlock byli dominantní. Sherlock tedy už od pohledu nemusel ani promluvit. U Mary to nebylo tak zjevné, ale uměla Johna srovnat do latě. Ti dva si nesednou. A pokud ano, tak se to obrátí proti Johnovi.

John se snažil zrovna zaplašit myšlenku na to, jak by ti dva mohli být jeho otrokáři, když se otevřely dveře restaurace a vešel Sherlock. John vytřeštil oči, protože nemohl uvěřit tomu, že Sherlock má na sobě smoking a motýlka.

„Dobrý večer,“ pozdravil Sherlock a uklonil se Mary. „Sice jsme se už viděli, ale nebyla vhodná příležitost k seznámení. Sherlock Holmes.“

„Mary Morstan.“ Podali si ruce a poté se Sherlock posadil.

„Takže, Mary, co děláte za práci?“

„Jsem učitelka ve školce. Milá práce. Pokud máte rád děti.“

„Věřím, že jsou budoucností lidstva, ale nemám k nim vřelý vztah.“

John chtěl původně sníst alespoň předkrm, než se začne Sherlocka vyptávat, ale musel to udělat hned.

„Proč?“

Sherlock se na Johna tázavě podíval.

„Proč tohle všechno? Dva roky jsi byl pryč, nikomu jsi nedal vědět, že jsi živý. Co se stalo? Nezajímá mě, jak jsi to nafingoval, chci jenom vědět proč.“

 

***

Věděl, že tahle otázka přijde, ale stejně byl zaskočený. Jak měl začít?

„Chránil jsem tě Johne. Tebe, Grega a paní Hudsonovou. Kdybych neskočil, tak by vás Moriartyho zabijáci zastřelili. A to bych si nikdy neodpustil.“ Povzdechl si. „Vím, že mi nevěříš, když říkám, že mě to mrzí. Viděl jsem tě se se mnou loučit na hřbitově. Chtěl jsem ti něco říct, ale nešlo to. A taky jsem se nemohl hned vrátit. Musel jsem se postarat o Moriartyho kumpány. Měl kontakty v zahraničí, a ty jsem musel zničit. Spálit celou zločineckou síť. A všude, kde jsem se objevil, jsem vyřešil nějaký případ. Ztratil jsem přehled o čase. Až před pár měsíci jsem se začal vracet zpět k domovu. Kontaktoval jsem Mycrofta. A před několika dny jsem se vrátil do Londýna. Byl jsi první člověk, nepočítaje mého bratra, za kterým jsem zašel. Jediný člověk, na kterého jsem stále myslel. Mluvil jsem s tebou každý den. Většinou jsem si uvědomoval, že tam nejsi, ale byla to síla zvyku. A občas jsem mluvil a až po hodné době jsem si uvědomil, že vlastně mluvím k tobě. Jsi můj malý přítel. Můj nejlepší přítel. A prosím tě o odpuštění.“

 

***

John hleděl Sherlockovi do očí. Celé to znělo věrohodně, řeč nevykazovala známky lži, i když Sherlock byl ve lžích přeborník, u něj si člověk nikdy nemohl být jistý, kdy mluví pravdu a kdy si ji upravuje podle svého.

„Máš pochybnosti,“ pronesl Sherlock pomalu.

John zapomněl i na tuhle jeho schopnost, číst myšlenky druhých.

„Udělám cokoliv, Johne, jen abys mi odpustil.“ Sherlockův pohled v sobě měl něco, co u něj John nikdy neviděl. To něco rozhodlo o tom, že už Sherlocka nebude dál netrápit.

„Odpustil jsem ti, ale tak snadno to nevymažu. Byla to pro mě těžká doba. Jedny z nejtěžších měsíců mého života.“ Sherlock posmutněl. „A… Taky jsi mi chyběl, dlouháne.“

 

To nejhorší bylo za nimi. Zbytek večeře už probíhal v uvolněnější atmosféře. A Sherlock s Mary si opravdu padli do noty, ale Johnovy hororové vize o zotročení se naštěstí nenaplnily.

 

 

**

 

12 komentářů Přidejte váš

  1. Katy napsal:

    To bylo… Wow. Nevěřím, že jde o tvou prvotinu, protože klobouk dolů, Liss🙂 Děj byl krásný, plynul mi před očima sám od sebe a Mary se ti podařilo napsat tak, že jsem proti ní ani nedokázala cítit své obvyklé antipatie. Abys mě nechápala špatně, já se obecně snažím mít Mary ráda, nicméně většinou se nedokážu zbavit žárlivosti a dojmu, že Johna Sherlockovi nějak ukradla.
    Ale tady se ten negativní pocit nějak… nedostavil. A jsem za to moc ráda🙂 Možná proto, že se John s pomocí Mary nesnažil Sherlocka nějak nahradit; snažil se svůj život sesbírat zase dohromady a vydal se nejlepší možnou cestou. Nezávidím mu bolest, kterou si prošel – ostatně ani Sherlockovi, který přece jen žil asi dva roky s pocitem, že až se vrátí, bude tu John ‚jen pro něj’… Ale tahle Mary, která se mu tam ‚vetřela‘ vůbec není špatná, protože se vlastně nikam nevetřela, ale zachránila jeho Johnovi zdravý rozum🙂 Tak mě napadá, že teď už je to vlastně ‚jejich‘ John. Hmpf. Johnovy zajímavé představy o otrokářství asi padnou na úrodnou půdu…😀
    Hodně štěstí do další tvorby!🙂 K.

    1. Liss napsal:

      Tvé smeknutí mě Katy zaskočilo, budu se červenat :3 Pochvala od Tebe mi moc lichotí, protože já naopak velmi obdivuji Tvou práci s překlady🙂 A nejde o mou prvotinu jako takovou, už od doby, kdy jsem se naučila číst a psát jsem si zamilovala vymýšlení příběhů a jejich sepisování. Sloh už od základky miluju, ale psaní jsem se věnovala spíše okrajově (nepřála bych Ti číst ty výplody, které jsem psala když mi bylo 13 a četla jsem dívčí romány, kterými jsem se nechávala inspirovat :D). Jde o mou prvotinu co se Sherlocka týče, ale o to víc mě těší, že ačkoliv s touto tematikou začínám, tak se mi zatím dostává samých kladných a povzbuzujích reakcí. Jste zlatí🙂
      Tvůj pocit z „mé“ Mary je přesně ten, který jsem chtěla, aby čtenáři měli! Ne, že je zlá a teď bude Johna před Sherlockem bránit zuby nehty, ale že je to žena, která mu pomohla v jeho nejtěžších chvílích. Nevěděla o Sherlockovi nic krom toho co jí John řekl, neměla vůči němu předsudky, byl to pro ni muž, který Johnovi po válce pomohl a kterého John obdivoval. A hlavně to byl jeho nejlepší přítel. A teď když se objevil na prahu jejího života s Johnem, tak ho do něj chce přijmout. Johna miluje a ani by ji nenapadlo Sherlocka vyškrtávat z jeho života, protože do něj patří a patřil mnohem dříve, než se objevila ona. Ví, že celá ta situace s falešnou smrtí Johnovi velmi ublížila, ale také ví, jak mu na Sherlockovi záleží, co pro něj všechno znamená, takže je chce usmířit. Prostě ideální baba, ne?🙂 Ale je dominantní. John si sice umí dupnout, ale ve vztahu k ní a Sherlockovi je povětšinou submisivní. A proto se oprávněně otrokářství obává😀 A označení „jejich John“ je přesné, je to jejich „otrok“ přeci!😀🙂 Ještě jednou moc děkuji🙂

  2. katka napsal:

    já jsem skromnější žádná svatba a Mary papa

    1. Liss napsal:

      Pokud nemáš ráda Mary a svatbu, tak Tě příští povídka rozhodně nepotěší😀 A

    2. helsl napsal:

      Máš naprostou pravdu, Katuško, plně se ztotožňuji s Tvým úhlem pohledu.
      Mimochodem, Mary si z pochopitelných důvodů zařídila falešnou identitu. Její doklady musely být velice dokonale padělané, když na to dosud nikdo nepřišel, ale to nic nemění na faktu, že jsou falešné. Nemám přehled o britských zákonech a se svou neznalostí angličtiny ani nemůžu příslušné informace získat, ale u nás by byl takový sňatek neplatný. Nevěřím, že by to scénáristům uniklo, takže doufám, že to v dalších dílech proti ní použijou.

      1. Liss napsal:

        Máš pravdu, doklady jsou neplatné, hlavně pokud si vzala identitu již zesnulé osoby. Ale věřím tomu, že Mycroft by byl schopen tento podvod zamést pod koberec, kdyby chtěl. Ale anulace manželství (nebo co by to v tomto případě bylo) je zajímavá představa a rozhodně by to zamíchalo dějem. Necháme se překvapit, co vše nás ve 4.sérii čeká🙂

  3. squire napsal:

    Tak teda ode mě full kudos za sympatickou Mary a normálně reagujícího Johna. Osobně jsem měla Mary moc ráda v prvních dvou epizodách třetí série (není divu, protože ani Amanda Abbington neznala scénář třetího dílu, když točila předchozí dva), a třetí díl mě neuvěřitelně naštval. TPTB to vážně pohnojili.

    Jenže ve fandomu plného Mary haters jsem tímpádem trochu osamocená…:)

    1. Liss napsal:

      Děkuju🙂 Já si Mary oblíbila aniž jsem ji znala, a seriál mě pak jen utvrdil v tom, že je to milá, vtipná, starostlivá, chápavá a toleratní žena. Pomohla Johnovi v nejtěžších chvílích jeho života víc, než kdokoli jiný. Ideální žena. Ale když jde o povídku, která popisuje rozvíjení milostného vztah Sherlocka a Johna a vystupuje tam Mary, tak je tam prostě navíc. Ale jelikož tohle není JL v pravém slova smyslu, tak sem zapadá naprosto skvěle a podporuje usmíření těch dvou. A když máš Mary ráda, tak Tě možná potěší informace, že pracuju na povídce, která bude vyprávěna právě z Maryina pohledu🙂

  4. helsl napsal:

    Skvěle napsané, moc krásně se to četlo, i když, jak napsal Angel, málo johnlocku. Co vás to všechny (Tebe, Gatisse, plus Miina Půlnoční) popadlo, že jste se tak zpronevěřili duchu literární předlohy? John přece nemůže nebýt šťastný, že se mu Sherlock vrátil. Samozřejmě má otázky, námitky a výhrady; kdo by je neměl, ale ta radost, jakou (byť velmi decentně) popsal Doyle, ta mi tam chybí, na tu jste ‚zapomněli‘. To není výčitka, jen lítostivý povzdech, neber to prosím ve zlém. Jednu za ucho by zasloužil spíš Gáťa, který k tomuhle dílu napsal scénář a inspiroval Tě.

    1. Liss napsal:

      Děkuji za pochvalu, jsem moc ráda, že se povídka líbila. Jak už jsem psala Angel, na klasický JL ještě nemám „koule“, ale mám moc ráda náznaky, kterých bude ještě dost🙂
      Já vím, je to takové hořkosladké přivítání, on má John (jak ho známe z BBC) docela prudkou povahu a mně se jeho intenzivní reakce na situaci zdála přiměřená. Po nějaké době, kterou potřeboval na vychladnutí si uvědomil, že mu Sherlock chyběl. Ale že Gáťa s Moffem zaslouží je pravda, tyrani😀

  5. Wretched Angel napsal:

    Bylo pěkné si to přečíst zase z trochu jiného pohledu, ale na můj vkus moc málo Johnlocku:D
    To nic nemění na kvalitě nápadu a jistě vložného úsilí:)
    Víte já moc nemusím Mary, ale Mary ve vztahu z Johnem. tedy abyste rozuměli jako ona sama je to super postava, ale z Johnem mi prostě nejde dohromady. V prvních dvou dílech to ještě šlo, ba jsem ji měla fakt dost ráda, ale zkrátka si to u mě pohnojila když střelila Sherlocka:D

    1. Liss napsal:

      Moc děkuji za komentář🙂 Asi jsem ve svém obsáhlém úvodu měla varovat, že o Johlock, jak jsme tu na něj zvyklé se nekoná😀 U další dvou povídek budou další náznaky, spíš takové jemné, ale na psaní toho „tvrdšího“ JL asi ještě nemám.
      Mary je dle mne postava s neskutečným potenciálem. Už v restauraci jsem si ji oblíbila a moc se mi líbil její vztah k Sherlockovi a pochopení pro jeho vztah s Johnem. Samozřejmě, 3.díl nám ji ukázal v dost jiném světle, ale i přesto mi jí bude líto, až nastane její čas. Sama mám v plánu o Mary napsat povídku, tak uvidíme, kam to povede🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s