Tvůj celý svět: 17. kapitola 1/2

Tak a je tu 17 kapitola! 🙂 Vlastně jen její první polovina, protože celá sedmnáctka byla natolik dlouhá, že jsem ji nakonec rozdělila.

Ráno po Noci s velkým N 🙂

 

Všem vám moc děkuji za komentáře u předchozího dílu! Jste skvělí! 🙂

Katy

 

Kapitola 17. (1/2)

Vidět pravdu

 

 

John se probudil sám. Za normálních okolností by na tom nebylo nic divného, ale tentokrát usnuli společně a Sherlockovy noční můry je většinou probudily oba. Takže jo, bylo to trochu divné.

Zkontroloval druhou stranu postele, ale byla chladná, takže Sherlock už nejspíš dávno vstal. John si znovu lehl a přitulil se k polštáři. Měl pocit, že se scénář ze včerejší noci nebude opakovat moc často, a byl v pokušení zůstat ještě chvíli ležet a vychutnávat si ty vzpomínky. Ale bylo to k ničemu.

Za necelou minutu ho jeho obavy o Sherlocka přinutily skopnout peřinu a neochotně se vyhrabat z postele. Vedly i jeho nohy, zatímco se vlekl dolů ze schodů. Cestou zvedl jejich pohozené košile a pověsil je přes zábradlí.

Ospale se loudal až do obýváku a s úlevou uviděl Sherlocka sedět na pohovce. Byl úplně oblečený, skvěle upravený a už vůbec nevypadal tak rozrušeně jako včera. Procházel si složku, kterou držel v ruce.

„Dobré ráno,“ zamumlal John a zamířil do koupelny. Podařilo se mu vyčistit si zuby s oběma očima zavřenýma. Po týdnu, kdy se prakticky vůbec nevyspal, mu chvíli trvalo se probrat.

Vrátil se zpátky do kuchyně, vzal si konvici s čajem a dal ji do dřezu. S pohledem upřeným z okna poslepu natáhl ruku a otočil kohoutkem.

Poslepu.

Co že to právě viděl?

Položil konvici na linku. Otočil se a zamířil zpátky do obýváku, kde se zastavil ve dveřích a nejistě se rozhlédl.

Sherlock byl pořád na pohovce, rychle otáčel stránkami a rukou přejížděl po přiložených fotografiích. Johnova pohledu si byl okamžitě vědom. Zvedl hlavu a usmál se.

„Dobré ráno.“

John měl pocit, jako by do něj uhodil blesk. S otevřenou pusou zíral na Sherlocka. „Co…? Kdy…? Jak…?“ vykoktal.

Sherlock odložil soubor, vyskočil na nohy a při tom pohybu sebou trochu trhl. Dvěma kroky přešel přes konferenční stolek a začal rázovat po pokoji.

„Tři skvělé otázky,“ odpověděl, přistoupil přímo k Johnovi a vzal jeho tvář do dlaní. Očima připomínajícíma laserové paprsky prozkoumával celý jeho obličej.

John se ho na ty otázky chtěl zeptat znovu. Chtěl se Sherlocka zeptat, proč ho nevzbudil, do jaké míry se jeho zrak vrátil a co budou dělat. Bohužel se zdálo, že jeho hlas odmítá spolupracovat. A tak John dokázal jen zírat, zatímco si ho Sherlock prohlížel, jako by ho ještě nikdy pořádně neviděl. Potom Johna najednou popadl oběma rukama a nadšeně ho objal, až ho málem zvedl ze země.

„Jsem zpátky!“ prohlásil a pustil Johna, jen aby ho znovu popadl za ramena. „No tak, chlape,“ naléhal. „Je tolik míst, kam musíme jít, lidé, které musíme vidět.“ Široce se usmál. „A myslím tím vidět,“ dodal.

John uvažoval, jestli je skutečně vzhůru.

„Není to sen,“ řekl Sherlock a otočil ho směrem ke schodům. „Běž,“ nařídil. „Obleč se. Jdeme ven.“

John ucítil tlak na lopatkách a potom plácnutí po zadku.

Znovu se otočil. „Ale…“

„Můžeme si popovídat cestou,“ řekl Sherlock a mávl rukou, jako by chtěl říct: ‚No tak, pohyb!‘

John se ani nepohnul. Připadal si naprosto dezorientovaně. Jako by se vrátil v čase a poslední dva měsíce se nikdy nestaly; prostě se jednoho rána probudil a našel Sherlocka pohlceného případem, což dával neobvykle vášnivě najevo.

John tam stál a zíral.

„Dobře, fajn,“ řekl Sherlock a netrpělivě si odfrkl. „Předpokládám, že toho je na tebe po ránu moc, když jsi ještě neměl svůj šálek čaje. Tak honem.“ Nasměroval Johna do kuchyně a celou dobu zůstal po jeho boku a mluvil. „Když jsem se dnes ráno vzbudil,“ podíval se na hodinky, „což bylo asi před dvěma hodinami, jak se zdá. Můj zrak byl perfektní, žádné zkreslení, žádná prázdná místa; byl v naprostém pořádku. Šel jsem dolů, abych si prošel složku – a hlavně ty nové informace, které včera večer přinesl Mycroft a které jsi ještě nečetl.“

John se tím nenechal rozptýlit. „Takže ses dnes ráno prostě vzbudil a tvůj zrak se vrátil?“ zeptal se.

Položil konvici zpátky na podstavec a otočil se k ní zády. Sherlock se k němu naklonil, natáhl se za něj a zapnul ji.

„Přesně to jsem řekl.“

Johnovi se v hlavě zrodila zvláštní myšlenka, ale nic neřekl.

Sherlock stejně obrátil oči v sloup. „Ne, Johne. Nevěřím, že by tvé… tělesné tekutiny,“ podíval se dolů, „mohly mít nějaké zázračné léčivé vlastnosti.“

„Ne. Samozřejmě, že ne,“ souhlasil John spěšně. Na chvíli o tom ale přemýšlel. Nejspíš to nebyl největší výkon, jakého byl jeho mozek schopný. „Navíc jsem použil kondom,“ dodal.

„Ano, Johne. To je důvod, proč jsem si tím tak jistý.“ Sherlock se na něj usmíval, přestože byl zjevně podrážděný.

John zrudl. „Tak jak si to vysvětluješ ty, génie?“

„Řeknu ti to později,“ odpověděl Sherlock. Popadl dva hrnky a hodil do nich sáčky s čajem. John byl nejdřív překvapený, že Sherlock vůbec věděl, kde čajové sáčky jsou, ale potom si uvědomil, že nejspíš ne. Nepochybně si při těch vzácných příležitostech, kdy něco takového potřeboval, informace prostě vydedukoval a potom je zase smazal.

„Měli bychom se vrátit do nemocnice a nechat tě prohlédnout,“ navrhl John a otočil se, aby do šálků nalil vařící vodu.

„A promrhat tak půl dne?“ Sherlockův tón byl někde mezi naprostým zděšením a pohrdáním. „Zbláznil ses?“ zeptal se ho. „Ne.“ Sherlock se vzdálil a ozvalo se otevírání dveří lednice. „Můj mozek… Je jenom moje věc. Žádné nemocnice.“

Jeho ruka se objevila vedle Johna, jak na linku pokládal mléko, a John ho za ni popadl, dřív než ji mohl zase odtáhnout. Přitáhl si ji k sobě tak, aby si Sherlock stoupl rovnou za něj.

Jak se John postupně probíral, začínalo mu to všechno skutečně docházet. Je to zvláštní, pomyslel si. Když ho Sherlock potřeboval, dokázal se okamžitě probudit i z nejhlubšího spánku a být úplně vzhůru, ale teď si připadal naprosto vyvedený z míry.

Velká část z něj byla šťastná, prakticky nadšená. Ale potom tu byla druhá, malá část, která si sobecky dělala starosti o to, jestli ho teď Sherlock bude chtít. Při té myšlence se Johnovi v žaludku udělal uzel, ale okamžitě ho zaplavil pocit viny.

Stiskl ruku, kterou si držel na břiše a snažil se ten strach pohřbít tak hluboko, jak to jen šlo. Potom se otočil a zády se opřel o linku.

„Jsem za tebe hrozně šťastný,“ řekl upřímně a zadíval se Sherlockovi do tváře.

Čelit pohledu těch očí, ze kterých znovu vyzařovala inteligence jejich majitele – to nebylo něco, co byste mohli snadno zapomenout. Ale Johnem jejich síla stejně otřásla.

Nemohl by toho litovat, uvědomil si. Ať už se stane cokoliv – i kdyby z nich opět měli být jenom přátelé – nikdy by si nemohl přát, aby byl Sherlock nějak poškozený.

Když si to uvědomil, jeho úsměv se rozšířil a pocit viny, který se mu usadil v žaludku, se trochu zmírnil.

Sherlockův pohled se do něj zavrtával, sledoval dráhy, kterými se ubíraly jeho zmatené myšlenky, a rozplétal je, aby je mohl prozkoumat.

„Ach,“ řekl. Pohledem krátce střelil k stále vařícímu čaji, ale potom zavrtěl hlavou. Omotal Johnovi ruku kolem krku, sklonil se a políbil ho.

John měl pocit, že si jeho srdce začalo žít svým vlastním životem. Téměř se zastavilo, poskočilo a potom se rozeběhlo, jakoby chtělo dohnat ztracený čas.

Opětoval Sherlockovi polibek se stejnou vášní a vervou, se kterou se vrhal všude, kam ho Sherlock vedl. Uvědomoval si, že ho nejspíš líbá příliš hladově a intenzivně. Byl si téměř jistý, že to není to, co Sherlock chtěl právě teď, když se musí soustředit na případ. Ale prostě si nedokázal pomoct.

Natáhl se na špičky a prsty jedné ruky vklouzl Sherlockovi do vlasů. Druhou rukou ho objal kolem pasu a přitáhl si ho blíž k sobě. Sherlock se podvolil a oplácel mu polibky, ale nesnažil se zajít dál. Jen ho líbal, tak dlouho, jak John chtěl, až dokud byl klidný a šťastný a uzel v jeho břiše se úplně rozpustil.

Nakonec se od sebe odtrhli a John nedokázal potlačit úsměv.

„Díky,“ řekl a bylo mu jasné, že má všechny ty pocity vepsané přímo ve tváři.

Sherlock se ostře nadechl.

„Tak takové to je,“ zamumlal, zřejmě sám pro sebe.

„Promiň, cože?“

„Oh, jen něco, co říkala paní Hudsonová,“ odpověděl Sherlock a usmál se na něj. „Jsme teď spolu, Johne,“ pokračoval. „Jen aby to bylo naprosto jasné.“

Vzal Johna za ruku a přitiskl si ji k hrudi.

„Nebudou z nás zase ‚jenom přátelé‘ nebo kolegové nebo cokoliv jiného z těch směšných pojmů, co ti kolují v hlavě.“

Nebyla to otázka, ale John stejně přikývl. Cítil se o moc šťastnější – ne, že by se vědomě bál, že se Sherlock vrátí úplně ke svému starému já potom, co bude mít svůj zrak zpět, ale ten strach byl nejspíš hlubší, než si uvědomoval.

Pootočil hlavu a zadíval se na jejich, teď už bohužel vlažné, šálky ranního čaje.

„Myslím, že ten čaj už se nebude dát pít,“ poznamenal a rozhodl se, že ještě nikdy neplýtval nápojem kvůli něčemu tak důležitému.

„Hmm,“ uvažoval Sherlock, pustil Johna a odstoupil. „V záležitostech týkajících lásky jsem úplně nový,“ řekl, což způsobilo, že John prudce otočil hlavu, aby se na něj podíval. „Ale připadá mi, že v některých případech by líbání mohlo být lepší než čaj?“

John souhlasně přikývl. Potom znovu zapnul konvici. Koneckonců, nebyl důvod, proč by nemohl mít obojí.

„Tak, kam půjdeme?“ zeptal se a uvažoval, kde bude chtít Sherlock začít. Co by chtěl vidět nejvíc poté, co byl dva měsíce slepý?

„Ven, Johne!“ odpověděl. „Myslím, že nejdřív zajdeme do Scotland Yardu, ale důležité je, abychom byli pryč dřív, než se sem dostane Mycroft.“

Mycroft sem přijde? Sherlock svému bratrovi musel zavolat už dřív – nebo spíš poslat zprávu.

„Co říkal, když jsi mu to oznámil?“ zeptal se a konečně se se dvěma novými hrnky v rukou otočil.

Sherlockovi se ve tváři objevil přemýšlivý výraz a jeho oči se zaleskly. „Johne, ty jsi génius,“ prohlásil a široce se usmál. „Dobře, změna plánu.“ Vzal si svůj čaj a okamžitě ho odložil. „Běž a obleč se a potom se vrať dolů. Jestli tu bude Mycroft, nesmíš mě prozradit.“

John protočil oči. „Ty jsi mu to neřekl, že?“ Byl zvláštně potěšený zjištěním, že se to Mycroft nedozvěděl dřív než on. „Nemyslíš si, že snažit se oklamat svého bratra je trochu pod tvou úroveň? To nemáme na práci nic lepšího?“

Sherlock ho ignoroval, evidentně zabraný do svého ďábelského plánu.

„To ho naučí, odmítnout mě ve chvíli nouze,“ zamumlal si pod nos a tahal Johna i s čajem z kuchyně.

„Tou tvou ‚chvílí nouze‘ bylo rozhodnutí poslat mě pryč?“ zeptal se ho John ostře a zůstal stát uprostřed obývacího pokoje. „To, o čem jsme se oba shodli, že patří mezi Pět Nejhorších Rozhodnutí, která kdy byla učiněna – a to včetně pozemních válek v Asii?“

Sherlock se zatvářil trochu znepokojeně, ale rychle se vzpamatoval.

„O to přece nejde, Johne,“ namítl. „A navíc – být schopný hrát ‚slepého‘ má své výhody. Přemýšlej o tom jako o takovém terénním výzkumu, spíš než jako o pokusu o podvod.“

John si povzdechl. „Nepochybuju o tom, že už máš vymyšlených půl tuctu dalších odůvodnění pro případ, že bych se s tebou chtěl hádat.“

„Vlastně osm.“ Sherlock se zatvářil samolibě.

„Fajn, i kdybys ho dokázal oklamat, o čemž upřímně řečeno pochybuji; tak já to rozhodně nedokážu,“ upozornil ho John. „Bude mu stačit jediný pohled na mě a pozná, že se něco děje.“

Sherlock mávl přezíravě rukou. „Bude to brát jako rozpaky kolem toho všeho se sexem,“ prohlásil.

John si nebyl jistý, jestli to chce vážně vědět, ale přesto uslyšel, jak se jeho hlas ptá: „To se sexem?“

Odpovědí mu bylo nakrčení obočí. „Určitě ti došlo, že se včera večer Mycroft vrátil? Ještě jsme se nijak nedohodli a ty jsi byl přímo u toho, když řekl, že si se mnou promluví později.“

„Vrátil se?“ zopakoval bezmocně John.

„Oh, snaž se držet krok, Johne. Proč bych jinak nechával naše košile hozené na schodech? Měl to být signál ‚Vypadni, my pícháme‘. A to je důvod, proč se místo toho staví dneska ráno.“

„Pícháme?“ John byl Sherlockovým použitím toho slova rozhozený skoro stejně jako vědomím, že Mycroft mohl stát dole pod schody, zatímco on o patro výš šukal jeho bratra.

Sherlock začal vypadat znepokojeně. „Jsi v pořádku?“ zeptal se. „Jsi docela bledý. Mám tě znovu políbit?“

„To je v pohodě,“ řekl John. Pevně svíral svůj hrnek s čajem a zamířil do své ložnice, kde si mohl zachovat alespoň zdání příčetnosti.

Nemělo absolutně žádný smysl se se Sherlockem dál hádat. John se rozhodl pro taktický ústup a odhozené košile vzal s sebou.

Dal si načas; snažil se celou tu událost vstřebat a zamyslet se nad důsledky. Zjistil, že je pro něj obtížné si představit, jaký teď bude jejich život. Bylo těžké, spojit si toho uzavřeného a sarkastického muže, do kterého se poprvé zamiloval, s mnohem zranitelnějším a citlivějším Sherlockem, kterého poznal během posledních několika týdnů.

Ale ten polibek v kuchyni a Sherlockova slova ho uklidňovala. A John, jakožto rozumný a praktický člověk, se rozhodl, že si s tím nebude dělat starosti a bude věci brát prostě tak, jak jsou.

 

John jejich hlasy slyšel už na schodech. Sešel dolů a snažil se tvářit, jako by se nic nestalo, a předstírat, že se právě probudil.

Sherlock k němu otočil hlavu a Johna zamrazilo v zádech, když se Sherlockovy rozostřené oči zahleděly přímo skrz něj. Ten chlap byl až děsivě dobrý, to mu John musel přiznat. Na chvíli uvažoval o tom, jestli se mu to celé jenom nezdálo a nenápadně se štípl. Strana Sherlockových úst, která byla odvrácená od Mycrofta, sebou mírně škubla a John se uvolnil.

Mycroft si ho se zájmem prohlížel a John se soustředil na to, aby svůj výraz udržel klidný a neutrální.

„Dobré ráno,“ řekl a zaměřil se na oficiální důvod Mycroftovy návštěvy. „Oba zůstáváme, jak už ti nepochybně došlo.“

„Ano,“ souhlasil Mycroft a znovu otočil hlavu směrem k Sherlockovi. „Včera v noci se nedalo přeslechnout, že je jednání… v plném proudu.“

John při jeho slovech zrudl. Přešel ke stolu, aby se o něj mohl opřít, ale zapletly se mu nohy a při chůzi mírně klopýtl.

„A jak se zdá, má můj bratr dnes ráno trochu problémy se… usadit,“ pokračoval Mycroft hned poté, co se Sherlock nepohodlně zavrtěl na židli. „Takže by jeden předpokládal, že bylo dosaženo uspokojivého výsledku.“

Sherlocka muselo stát všechny jeho síly, neprobodnout svého bratra pohledem, pomyslel si John, který byl Mycroftovými slovy opravdu zaskočený. Od toho obvykle uhlazeného a zdvořilého muže by takové osobní poznámky nečekal.

V tom začal Sherlock pomalu tleskat a Johnovi došlo, že Mycroft svého bratra záměrně provokoval.

„Co mě prozradilo?“ zeptal se.

Mycroft si dovolil lehký úsměv. „Tušil jsem to prakticky okamžitě, vzhledem k té atmosféře sotva potlačované radosti, která vás obklopovala,“ prohlásil. „A když John zakopl o koberec, už jsem o tom nepochyboval.“

John si rezignovaně povzdechl. Měl vědět, že to zaviní on.

„Jak se to stalo?“ zeptal se Mycroft, ale Sherlock ho odbyl, stejně jako předtím Johna. Rychle zopakoval své ‚můj zrak je zpátky; všechno je perfektní; žádná nemocnice‘ a naštěstí vynechal Johnovu teorii ‚zázračných spermií‘.

Rozhostilo se ticho, zatímco Mycroft uvažoval o celé té situaci a potom se pomalu zeptal: „Ví to někdo?“

Bratři se na sebe zahleděli, zapojení do jednoho z těch tichých rozhovorů, při kterých se John vždycky cítil jako páté kolo u vozu.

„Je to příliš nebezpečné,“ řekl nakonec Sherlock.

John nastražil uši. „Co?“

Sherlock jen zavrtěl hlavou, ale Mycroft odpověděl. „Uvažovali jsme, jestli by Sherlock nezískal nad Moriartym výhodu, kdyby to, že se mu vrátil zrak, zůstalo tajemstvím.“

John o tom chvíli přemýšlel a ignoroval tiché hašteření před sebou.

„Ne,“ řekl nakonec. „I když nerozumím tomu, proč by to bylo ‚příliš nebezpečné‘?“

„Tak proč jsi volil ‚Ne‘, Johne?“ zeptal se se zájmem Mycroft.

John uvažoval, odkdy má právo pro něco hlasovat a potom se otočil, aby se podíval na Sherlocka.

„Nebudeš se moct skutečně soustředit,“ řekl. „Pozorování bude mnohem těžší, když budeš muset předstírat, že nic nevidíš. Tmavé brýle nevyřeší všechno. Tenhle případ potřebuje tvou plnou pozornost. A navíc,“ vklouzl do režimu vojáka, „jakou taktickou výhodu bys z toho asi měl? Kdybys byl sám, tak možná, ale jelikož k ničemu takovému nedojde,“ nasadil svůj nejpřísnější výraz a oba bratry si jím změřil, „tak je to naprosto irelevantní, protože o mém zraku nikdo nepochybuje. A stejně, kdyby ses někde najednou objevil úplně sám, Moriarty by určitě tušil nějakou boudu.“

Mycroft přikyvoval, ale Sherlock se na něj zahleděl pozorněji. „Tohle je tvůj ‚oficiální‘ důvod, Johne. Jaký je ten druhý?“

John rozpačitě přesunul váhu z nohy na nohu a Mycroft se na něj překvapeně podíval. Nejspíš si neuvědomil, že John neřekl úplně všechno. Sherlock se ušklíbl; nepochybně si v duchu přidal bod na svou stranu nějaké imaginární tabulky.

„Nenáviděl bys to,“ přiznal nakonec John. „Oh, nepochybně by sis to tajemství užíval. Určitě by ses skvěle pobavil. Ale tohle ti tolik chybělo.“ Usmál se na Sherlocka a vzpomínal, jak vypadal, když byl skutečně ve svém živlu. „Myslím tím to pozorování – všechno vidět a všechno zaznamenávat, sypat dedukce z rukávu. Všechny nás ohromovat tím, jak jsi geniální. Používat laboratoř v Barts, provozovat ty svoje experimenty, nacházet odpovědi, odhalovat tajemství, tohle všechno.“

Zatímco mluvil, viděl, jak se úsměv na Sherlockově tváři rozšiřuje. A tentokrát byl nefalšovaný, žádný úšklebek nebo zkroucení rtů, ale skutečný, vřelý a šťastný úsměv. Mycroft po něm střelil pohledem a potom se zdálo, že nedokáže odtrhnout oči.

„Chci ve tvé tváři znovu vidět ten pohled,“ zakončil John.

Sherlockovy oči žhnuly a zdálo se, že bojuje sám se sebou, aby se přinutil zůstat na místě. John měl strach, že by se Mycroft mohl stát očitým svědkem toho, co včera v noci zaslechl, ale potom se od něj Sherlock odvrátil a podíval se na svého bratra. Výraz v jeho tváři se nedal popsat jinak než samolibý.

„Říkal jsem ti to,“ prohlásil, a John měl dojem, že mluví o něčem úplně jiném.

„Ano, říkal,“ přikývl Mycroft. „Jakkoliv mě to bolí, musím s tebou souhlasit.“ Zvedl se na nohy a s úsměvem se otočil na Johna. „Mohl bys být tak laskav a vyprovodit mě?“ zeptal se.

John rychle pohlédl na Sherlocka, který se tvářil podrážděně, ale neprotestoval, takže se John ochotně narovnal a následoval Mycrofta dolů ze schodů.

„Věřím, že se teď ode mne očekává vyslovení nějaké nudné hrozby v tom smyslu, že mému bratrovi nemáš zlomit srdce,“ řekl, čímž Johna dost překvapil. „I když, pokud bychom měli brát Sherlocka doslovně, pochybuji, že bys něco takového dokázal.“

John se řídil svým obvyklým postupem, když Holmes řekl něco obzvlášť nepochopitelného, a ignoroval to. „Proč by mělo být nebezpečné, kdyby Sherlockův zrak zůstal tajemstvím?“ zeptal se místo toho.

Mycroft se zastavil těsně pod schody a otočil se k němu. „Když bude známo, že Sherlock může znovu vidět, pak bude každá Moriartyho hrozba směřovat na něj místo na tebe.“

Johnovi trvalo několik vteřin, než to dokázal vstřebat a potom ucítil vztek. „Takže kdyby to zůstalo tajemstvím, bylo by to pro mě nebezpečnější,“ došlo mu. „To je jeho důvod? Ten zatracený idiot ode mě chce odvrátit nebezpečí tím, že ho obrátí na sebe.“

Otočil se, aby mohl po schodech vypochodovat zase nahoru, ale Mycroft ho chytil za paži.

„Ne,“ řekl prudce. „Nech mu to, Johne.“ Uvolnil sevření, ale nepouštěl ho. „Až do včerejší noci jsem ho nikdy neviděl dát najevo strach,“ dodal. „Prosím, Johne, dopřej mu to.“

Hleděli jeden na druhého, jejich hlavy byly blízko u sebe a prakticky na stejné úrovni, protože John stál na schodech. Mycroftova ruka ho držela za paži.

Vtom se nad nimi ozvalo hlasité odkašlání.

**

 

INFO o povídce

další