Ještě jednou a s citem: 5. kapitola

Další, v pořadí už pátá, kapitola Ještě jednou a s citem 🙂 V té předchozí se Johnovi podařilo přežít konec večeře a jakž takž se (ne)vyrovnat se Sherlockovým polibkem. A potom šli samozřejmě spát. Spolu. Do jedné postele. Protože to je pochopitelně to, co páry dělávají, že? 🙂

Takže teď nás všechny čeká probuzení – zjistíte, že je Sherlock vlastně docela roztomilý, když spí 😉

Obávám se, že tahle kapitola už nebude tak veselá jako ty předchozí, ale i tak doufám, že se pobavíte 🙂

 

Katy

Kapitola 5.

 

 

John se vzbudil s pusou plnou černých kudrlin.

Dostaly se mu až do nosu, a když se John snažil zvednout ruku, aby je odhrnul, jen taktak zabránil kýchnutí. Snažil se ji zvednout, protože byl momentálně pohřbený pod změtí dlouhých nehybných končetin.

Sherlock byl evidentně jedním z těch lidí, kteří zabrali celou postel bez ohledu na to, kdo v ní byl. John se ocitl úplně zavalený Sherlockovým tělem, a ten spal – samozřejmě – jako zabitý.

John sebou vrtěl ze strany na stranu a ze všech sil se snažil vykroutit zpod detektivního konzultanta, který ho v současné době používal jako polštář. Sherlock nespokojeně zamručel. Jeho štíhlé prsty marně svíraly Johnovy paže a boky a snažily se mu zabránit v pohybu. Nakonec se Johnovi podařilo najít skulinu a dostat se na svobodu. Nejistě se postavil na nohy.

Sherlock natáhl ruku a přitáhl si k sobě oba polštáře, aby je použil jako náhradu za Johna. Jak tam tak ležel, s mírně pootevřenými ústy, Johna napadlo, že by měl vypadat naprosto směšně. A taky dost neatraktivně. Vždyť měl koneckonců otevřenou pusu.

A přesto si John nedokázal pomoct a připadalo mu to, no… roztomilé.

Bůh mu pomáhej, jestli se Sherlock někdy dozví, že ve spojení s ním použil takový výraz, ale bylo to tak. Sherlock Holmes, spící a roztomilý. A v jeho posteli. John si olízl rty.

Rozhlédl se po pokoji a ano, ano, vzpomínky na včerejší noc se k němu začaly vracet jako přílivová vlna.

John zívl a protáhl se a potom se vydal do kuchyně. Nepřítomně se poškrábal na zádech a měl matný pocit, že mu vlasy trčí na všechny strany.

Přivítala ho vůně vajíček a slaniny. John vstoupil do kuchyně a ve tváři se mu objevil ospalý úsměv, když viděl, že jeho matka vaří. A stejně jako vždycky toho vařila jako pro deset lidí, přestože jich tu nebyla ani polovina. Alespoň že sousedi bývají vděční za ten nespočet zbytků.

Paní Watsonová ho uviděla ve dveřích a vesele mu popřála dobré ráno. Potom ho informovala, že už má v jídelně přichystaný šálek čaje – přesně takový, jak ho má rád.

John zamumlal poděkování a v polospánku zamířil do jídelny. Posadil se a usrkl ze svého čaje. Jeho matka ho po chvíli následovala a začala prostírat na stůl a John se pomalu, ale jistě probouzel. Jakmile byl stůl pokrytý nepřeberným množstvím jídla, posadila se naproti němu a začala si na talíř nandávat snídani. John ji napodobil a čím víc byl vzhůru, tím víc si začínal uvědomovat jistý znepokojivý pocit.

Jeho matka ho pozorovala.

Sledovala ho takovým tím pohledem. Tím, který signalizoval problémy.

John se ji ze všech sil snažil ignorovat, ale sotva si stačil vzít několik soust, začala:

„Johne, chci, abys věděl, že mám Sherlocka opravdu, ale opravdu moc ráda.“

„Aha, ehm… dobře? Taky ho mám rád.“

„Já vím, že jo, zlato, a proto, no…“ Zatvářila se váhavě, což podle Johnových nesčetných zkušeností vždycky znamenalo něco špatného. „Je to jen… Já doufám, že tenhle vztah neskončí stejně špatně jako ty předchozí. Protože přísahám, Johne, že jestli tomu ubohému chlapci zlomíš srdce, tak nevím, co budu dělat!“

John upustil vidličku a jeho hlava sebou cukla, jakoby mu jeho matka dala facku.

„Jeho srdce?! Mami, já jsem tvůj syn! Neměla by sis dělat starosti spíš o moje srdce?“

„Ach, zlatíčko, nic takového nehrozí! Vždyť on je do tebe tak strašně zamilovaný!“

John si posměšně odfrkl. „Mami… myslím, že si to jen špatně vykládáš.“

„To teda ne! Už jen podle toho, co říká a jak se na tebe dívá, musíš vidět, že tě miluje! Že tě skutečně, šíleně a hluboce miluje!“

„Mami, vážně, on –“ John zavrtěl hlavou a snažil se přijít na způsob, jak to co nejlíp podat, když jeho matka dodala:

„A to ani nemluvím o tom polibku, který ti dal včera večer!“

Ach ano. Ten polibek.

Před očima se mu okamžitě vynořila vzpomínka na včerejšek a zdálo se, že jsou jeho myšlenky víc než spokojené s přehráváním té chvíle znova a znova, než se je John přinutil zastavit. Ten polibek včera večer… všechno to byla jen nějaká… podivná odchylka v čase. Vlastně celá ta událost byla jako z jiného světa a John se rozhodl, že se všechno vrátí zase zpátky do starých vyšlapaných kolejí.

Dnes se spolu vrátí do Londýna a Sherlockovo o-němž-si-spolu-ještě-promluvíme chování, se nějak vysvětlí. Konečně přestane hrát Johnova dokonalého partnera a bude zase sám sebou. Všechno se vrátí do normálu.

Paní Watsonová, věrna svému zvyku, vedla celou tu dobu rozhovor za ně za oba: „… když už jste tady, a bylo by to jen na pár minut. Deset nebo patnáct, víc ne!“

John zamrkal. „Promiň, cože?“

„Vážně, Johne! Měl by sis ty uši nechat vyšetřit! Říkala jsem, že byste dneska se Sherlockem mohli jít se mnou a s tvým otcem na tu květinovou výstavu! Počasí už se venku celkem umoudřilo – až na ty mraky, o kterých mluvili včera – ale myslím, že to není nic strašného. Byla bych moc ráda, kdybyste se tam aspoň na chvíli ukázali, než zase pojedete zpátky do Londýna.“

„Ne. Omlouvám se, mami, ale my už se vážně budeme muset vrátit.“

„Ach, chápu. Rozumím.“ Hlas paní Watsonové zněl sklesle. „Neviděla jsem tě celou věčnost a potom se tady zastavíš na večeři a hned se chystáš zase odjet, ale díky bouřce musíš zůstat přes noc a teď jenom abys byl co nejdřív ze dveří, bez poděkování, bez lásky, bez –“

„Tak to není, mami!“ snažil se protestovat, ale jeho matka pokračovala, jako by vůbec nic neřekl.

„ – pomyšlení na mě, svou ubohou matku, které jsi tolik chyběl. A to ani nemluvím o tvém otci, kterému se po tobě stýskalo snad ještě víc než mně, i když to neumí dát správně najevo. Všechno, co po tobě chci, je, aby ses tam na chvíli zastavil a setkal se s mými přáteli a s Mary…“

Johnovi se rozšířily oči. „Mary?“

„Ano, Mary tam bude taky. Říkala jsem ti, že mi to všechno pomáhala zorganizovat! Je pravda, že jsem nejdřív chtěla, aby ses s ní setkal, protože jsem si myslela, že by to mohla být skvělá příležitost, ale to jsem ještě nevěděla o tobě a o Sherlockovi! Ale teď byla bych ráda, kdyby ses s ní setkal, protože, no, protože je ke mně vždycky tak milá. I když teď mě napadá, že se vy dva už vlastně znáte, když jste spolu chodili do školy, takže by to bylo takové znovusetkání.“

„Přijdu,“ řekl rychle John.

Paní Watsonová se usmála:

„Vážně?“

„Jo, jo, moc rád.“

„To je skvělé! Už se nemůžu dočkat! Ty i Sherlock přijdete na květinovou výstavu! Bože, jsem tak nadšená!“

„Počkej! Ah, vydrž, Sherlock…“ John cítil, jak se uvnitř něj něco zkroutilo. Nebyl si jistý, jestli to bylo jeho srdce nebo žaludek nebo nějaká kombinace obojího, ale rozhodl se to všechno ignorovat; připomínal si, že včerejší noc byla jen nějaká podivná anomálie. Sherlock ho políbil – to bylo… Nemohl o něj mít skutečně zájem. Bylo to jen divadlo. Hrál roli. Jenom předstíral. Všechno to bylo součástí jeho role ‚dokonalého‘ přítele. Rozhodně do Johna nebyl zamilovaný. Nic z toho, co tvrdila jeho matka.

To by bylo… šílené. Absurdní. Nemožné.

Ne, ne, ne.

Soustřeď se na Mary, Mary dává smysl. Mary je krásná a jeho matka neustále tvrdí, jak je úžasná a milá. Rozhodně je to někdo, o koho by se měl snažit.

John si povzdechl. „Sherlock asi nebude moct přijít. Já… myslím, že na něj v Londýně čeká nějaká práce. Asi pojede domů napřed a já potom dorazím za ním. Nejspíš – nejspíš to tak bude nejlepší, my… však víš, včera večer jsme spolu mluvili a bylo to… věci mezi námi jsou…“

John nemohl pokračovat. Jeho matka začínala vypadat strašně rozrušeně a on zjistil, že se nedokáže přinutit jí lhát. No, alespoň ne takhle.

Tím spíš, když vydechla: „Ach, Johne, jsi… v pořádku? Jste ty a Sherlock –“

„Jsme v pořádku,“ ujistil ji s napjatým úsměvem. „Lepší než v pořádku. Všechno je prostě… skvělé.“

Paní Watsonová s úlevou vydechla a položila si ruku na srdce. „To je dobře, jsem ráda, že to slyším. Na chvíli jsi mě dost vyděsil! A upřímně doufám, že Sherlock bude moct tu svou práci na chvíli odložit, aby mohl jít s námi! Musím se jít nahoru připravit!“

Paní Watsonová odešla a teprve poté, co byla pryč, si John uvědomil, že se v jídelně objevil i jeho otec. Míchal si čaj a upřeně Johna sledoval.

Pan Watson se posadil na židli, kterou právě uvolnila jeho žena, a tiše usrkával ze svého hrnku. Oči měl stále upřené na Johna. John se na své židli nepohodlně zavrtěl. Bylo to skoro, jako by ho jeho otec mlčky vyslýchal.

„Tak,“ řekl nakonec jeho otec. „Slyšel jsem, že s námi půjdeš na tu květinovou výstavu.“

„Ah… ano. Ano.“

„Hmm.“ Pan Watson dopil svůj čaj a hrnek odsunul na stranu. „Bude tam Mary.“

„Vážně?“

„Jo,“ řekl. Potom se předklonil, sepjal ruce a položil je na stůl před sebe. „Je to milá holka.“

John se zamračil. „Ale…?“ doplnil slovo, které chtěl jeho otec nepochybně říct.

„Ale nic. Je to naprosto skvělá a milá holka. Taky je chytrá. Ne jako ty pitomé káči, se kterými jsi randil dřív.“

„Fajn, se kterou holkou jsem chodil, že si o ní myslíš, že byla tak pitomá?“ zeptal se podrážděně John.

Jeho otec tu otázku ignoroval.

„Johne, řekl jsem ti někdy, proč mám rád chemii?“

John si povzdechl. „Ne, myslím, že ne.“

Jeho otec si cosi zamumlal pod vousy a potom řekl:

„Mám chemii rád proto, že má potenciál pro tolik změn. Spousta lidí se změn bojí, ale mě vždycky fascinovaly ty možnosti, to… nebezpečí, které představují. Nepředvídatelnost, to je to správné slovo. Prvky a chemikálie se mohou vyvíjet a měnit v závislosti na různých proměnných – teplo, zavedení elektřiny, a tak dále a tak dále. Ale ta nejzajímavější věc na nich je to, jak se v určitém bodě některé z těch chemikálií skvěle doplňují spolu s jinými, ale potom si za jiných okolností už prostě nesednou. Chápeš, co se ti tím snažím říct, synu?“

„Ehm… ne?“ John nenáviděl, jak zmateně to znělo, ale opravdu nechápal.

Jeho otec ale nevypadal nijak naštvaně. Místo toho se jen usmál a zvedl se na nohy. Obešel stůl a poplácal Johna po rameni.

„No, brzy na to přijdeš. Jsi chytrý kluk… tak nějak…“

John se při těch slovech ušklíbl a jeho otec se obrátil k odchodu.

Zdálo se, že střídání lidí v kuchyni i nadále pokračovalo, protože sotva jeho otec zmizel, objevil se Sherlock. Měl na sobě oblek, který Johnova matka spravila. Po tom rozespalém muži, který byl dnes ráno v jeho posteli, už nebylo ani stopy. John zjistil, že ho to – z důvodů, které nechtěl zkoumat – zklamalo.

Místo toho se rozhodl přejít rovnou k jádru věci. „Moje matka mě pozvala na svou květinovou výstavu a já mám v plánu tam přijít.“

„Samozřejmě,“ odpověděl Sherlock.

„Samozřejmě?“

Sherlock přikývl. „Půjdu s tebou.“

Johnovi se rozšířily oči. „Co? Proč?“

„Proč ne?“

„Sherlocku, ty – ty přece vážně nemůžeš chtít jít zrovna na květinovou výstavu. Unudíš se k smrti. Upřímně řečeno, nudil bych se tam taky, kdybych ne – ehm…“

Sherlockova tvář byla naprosto bez výrazu.

„Já své slovo držím. Dnes ukončím náš smyšlený vztah, ale předtím, než to udělám, by bylo nejlepší, kdybychom se tvářili, že jsme pořád spolu. Taky budu moct snadno odvést pozornost tvé matky, zatímco si budeš… ‚povídat‘ s Mary.“

John pozvedl obočí. „Ty budeš –?“

„Přátelé by si přece měli pomáhat, ne? A ty jsi nás nedávno označil jako přátele.“

„Ano. Samozřejmě, jistě, ale…“ John si ho podezřívavě změřil. „Musíš něco chtít.“

„Proč?“

John praštil rukou do stolu tak silně, že zařinčelo nádobí. „No právě! Je tu něco… ty jsi byl… Na co přesně si to hraješ?“

„Nemám tušení, o čem to mluvíš, Johne.“

„O tomhle!“ John ukázal na celou Sherlockovu postavu. „Ty! Ty jsi… Od chvíle, co jsme tady, jsi byl tak – tak…“ došla mu slova a se snažil přijít na způsob, jak to co nejlíp podat. Nakonec se rozhodl pro: „Podívej, ne že bych neoceňoval tu… oběť, kterou jsi podstoupil, když ses musel chovat tak, ehm, normálně, ale to… nejsi ty.“

„Tím samozřejmě myslíš to, jak jsi mě včera sám popsal?“ zeptal se Sherlock a John si s jistými rozpaky vzpomněl na svá slova z předchozího večera, ale zavrtěl hlavou.

„Ne. Ne… ehm, ne přesně.“

„Nemáš důvod se omlouvat, Johne. Všechno, co jsi řekl, je naprostá pravda,“ odpověděl Sherlock hladce. „Bylo mnohokrát potvrzeno, že čím víc času strávíš v mé společnosti, tím snazší je pro tebe vidět a uvědomovat si mé chyby. Tví rodiče na to prostě ještě neměli dost času, ale ujišťuji tě, že po dnešku už nic takového nehrozí. O zničení našeho vztahu si nemusíš dělat starosti; mám ten úkol pevně v rukou.“

John nenáviděl skutečnost, že při těch slovech pocítil náhlou vlnu nespokojenosti. Byl směšný.

Copak bylo tak divné, že se mu Sherlock snaží pomoct? Ano, ale celkem vzato by za to měl být vděčný. Koneckonců je teď jeho rodiče považovali za nějaký pár snů. A oni nebyli pár. John nechtěl, aby byli pár. Nechtěl mít se Sherlockem Holmesem vztah – tedy, ne romantický. Už jenom ta samotná představa byla… byla…

John netušil, proč jeho fantazie najednou začala pracovat na plné obrátky, ale nedokázal ji zastavit; před očima se mu objevily obrázky jejich běžného, každodenního života, ke kterým se teď přidaly takové jednoduché věci, jako sezení na pohovce blíž k sobě, držení se za ruce a líbání, líbání, líbání, stejně jako včera večer, ale potom by se jejich polibky začaly prohlubovat, byly by dráždivější a hladovější… jejich vlhké jazyky by se setkaly, ruce by putovaly po těle toho druhého a vklouzly pod oblečení, aby odhalily tu bělostnou kůži pod ním. Kůže, lehce zrudlá námahou a hluboké hlasité sténání, přitiskl by Sherlocka dolů na jejich společnou matraci a –

„Johne?“

John naprosto odmítal uvěřit, že se mu z úst vydral zvuk připomínající vypísknutí, když uslyšel svou matku. Její hlas zapůsobil na jeho rozutíkané myšlenky jako kbelík ledové vody. Ona i jeho otec vešli do pokoje a teď stáli přímo před ním. Oba na něj zmateně hleděli. John je neviděl ani neslyšel přijít.

Polkl a zavrtěl se na židli. S hrůzou si uvědomil, že se mu po těle rozlévá vlna vzrušení a odkašlal si.

„Ah – ano?“

Paní Watsonová se zamračila. „Bože, ty jsi tak roztržitý! Musela jsem tvé jméno říct nejmíň pětkrát, že, Arthure?“ Pan Watson přikývl a jeho matka pokračovala: „V každém případě by bylo nejlepší, kdyby ses šel převléct a připravit. Říkala jsem Mary, že tam budeme asi za hodinu.“

Mary.

John zamrkal a potom se zamračil. Proč nemůže snít o Mary?

To by bylo lepší. Mnohem lepší. Opravdu mnohem lepší.

Snažil se ve své hlavě vytvořit nějaké představy o Mary, o kterých by mohl přemýšlet a snít, a začal se připravovat na výstavu.

 

**

INFO o povídce

další

Advertisements

24 komentářů Přidejte váš

  1. Wretched Angel napsal:

    Tak tohle mi rozhodně zvedlo náladu:) Skvělé a úžasné jako vždy, doufám, že jim to oboum konečně docvakne:)

    1. Katy napsal:

      Hehe, já taky 😉 Děkuju

  2. Amy napsal:

    je skoro nepopsatelné jak jsem byla šťastná že další díl je tu :3 a tenhle díl stál opravdu za to páni páni tohle je ta naprosto nejlepší věc kterou jsem kdy četla a že toho nebylo málo
    Myslím že asi zůstanu tvím dlužníkem do konce mého života (a i potom) za tento naprosto skvělí překlad
    děkuji ti 🙂

    1. Katy napsal:

      Moc děkuju 🙂 usmívám se jako sluníčko

  3. tes napsal:

    Sakra já pořád ještě doufám že to dobře dopadne a že John se Sherlockem budou spolu. Jinak budu potřebovat terapeuta…..

    1. Katy napsal:

      😀 neboj…

  4. PharLap napsal:

    Tahle povídka neustále překonává mé limity. To co dříve bylo roztomilé a kouzelné se ve srovnání s tímhle jeví jako oslizlá ropucha v růžovém záhonku (fakt nevím, kam na to chodím…). A ne jen v tomhle ohledu.
    Mám pocit, že část mé mysli už začíná pokukovat po pastelkách, protože tohle si opravdu zaslouží umělecké ztvárnění. Co říkáš?? 😀

    1. Katy napsal:

      Oslizlá ropucha v růžovém záhonku – to si musím zapamatovat 😀 A třikrát ano!! Páni chystáš se něco nakreslit?? Woow nemůžu se dočkat 🙂

  5. em napsal:

    Ach joo, já tu povídkou prostě žeru! Už jsem tu musela něco okomentovat 😀 velmi se tesim na pokračovaní 🙂

    1. Katy napsal:

      Jee 😀 jsem moc ráda. Děkuju 😉

  6. helsl napsal:

    Tentokrát zcela mimořádně je tím natvrdlým John. Zajímavá změna proti obvyklé konstelaci, kdy tím s dlouhým vedením bývá Sherlock. Nádherně se to četlo, úplná senzace. Jen to zklamání ‚Jé, to už je konec kapitoly? Já nechcí!‘, to bylo skoro trochu jako facka. Četla bych bez dechu do konce celé povídky, jak sugestivně umíš zprostředkovat tu atmosféru, že se člověk nemůže odtrhnout. Díky.

    1. Katy napsal:

      Děkuju moc (červenám se) 🙂 Jsem ráda, že se líbí (a pevně doufám, že ještě bude 😉 )

  7. Radka napsal:

    Johnův mozek sice není tak geniální jako Sherlockův, ale sakra by mu mělo dojít, že pokud se tam samovolně zjevuje ten rozčepířený hraniční sociopat, tak má bahňačka holt smolíka… Chjo… nemůže někdo toho Johna popostrčit? I ti jeho rodiče to vidí!!! Jako vždycky skvělé!!! Jen tak dál… a žádnej rozchod!!!

    1. Katy napsal:

      bahňačka… 😛
      jo, Johnovi popostrčení zřejmě nepomůže, bude potřebovat KOPANEC! 😀

  8. Liss napsal:

    Chudáček John, proč je vždy věrným terčem pro ztrapňování? A ještě se ho jeho vlastní rodina málem zřekne, pokud se s Sherlockem rozejde 😀 Je vážně škoda, že se v seriálu Johnovi rodiče neobjevili, minimálně Harry by se mohla objevit, ta by to tam pořádně rozvířila! Ale zpět k dnešní kapitole- i ten podtón blížícího se rozchodu nepřebil vtipnost- Johnovo zapomínání se v myšlenkách, rozplývajícího se nad spícím Sherlockem, i oprávněné uražení, když by ho jeho matka snad nejradši vyměnila za Sherlocka 😀 Těším se na další kapitolu, až se setkáme s Mary. Ale rozchod jen přes mou (a mámy Watsonové) mrtvolu! 😀

    1. Katy napsal:

      Ah, děkuju 😀 Jo, Harry bych rozhodně chtěla vidět. Pořád se o ní mluví ale on ji vlastně ještě nikd nikdo neviděl… 😀 hm, s tím by mofftiss mohli něco udělat 😀
      Děkuju za komentář, omlouvám se za tak pozdní odpověď :/ vůbec jsem se sem minulý týden nedostala (shy)

  9. Kayla napsal:

    Tiež sa pridávam k fanúšikom Jonovho mozgu spojeného s predstavami o Sherlockovi 😃

    1. Katy napsal:

      To mi všichni… 😛

  10. Yuki-chan napsal:

    Oooo, ano… Sherlock musí být vážně rozkošně roztomilý, když spí 🙂 A John… jen ať jeho mozek pracuje na představách o Sherlockovi… žádná Mary, ale Sherly :3 😀
    Jen dál, Katy 🙂 Jen dál. Těším se na další část 😉

    1. Katy napsal:

      😀 Děkuju. Doufám, že se bude líbit i nadále 😉

  11. Little Britophile napsal:

    Když mi do mailu přišlo oznámení, že je další kapitola Ještě jednou a ctitem, úplně jsem vyjekla radostí. Samozřejmě jsem taky nebyla zklamaná. Super, super, pokračuj! 😀

    1. Katy napsal:

      Jsem ráda, že se líbilo. Omlouvám se, že odpovídám na komentáře až teď, měla jsem ve škole docela fofr :/

  12. katka napsal:

    jsem přímo rozpolcená a jen doufám že Johnuv mozek z cela zaplní představy o Sherlockovi

    1. Katy napsal:

      😀 Děkuju

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s