Liss: Splněný slib

Po minulé, zábavné povídce přichází něco diametrálně odlišného. Nápad k napsání přišel jako blesk z čistého nebe až loni v září. Ano, třičtvrtě roku jsem potřebovala ke vstřebání pocitů ze závěrečného dílu 3. série. A tak na dvě etapy vznikl His Last Vow z Johnova pohledu. V první etapě šlo psaní snadno, ale pak mě postihla tvůrčí krize (nedostatek času a výpadky inspirace, kdy jsem nedokázala vyjádřit myšlenky vhodnými a vůbec celkově slovy). Naštěstí se má zatoulaná múza vrátila a já povídku jednou v noci dopsala na jeden zátah (bylo to psychicky vyčerpávající, ale když jsem konečně věděla, co psát, tak jsem nemohla přestat).

Jak jsem už na začátku psala, povídka je odlišná od předchozích. Nejde v ní o dojmy ze sestříhaného traileru. Jde v ní o to, co jsem viděla a cítila při  sledování HLV. Johnlock v ní není přímo popsán, ale věřím, že najdete náznaky, tak jako jsem je v tom díle našla já a snažila se je zinterpretovat zde.

 

Liss

 

 

 Splněný slib

 

John nervózně přecházel po čekárně. Uplynulo teprve několik málo minut, kdy Sherlocka převezli na sál, ale Johnovi to připadalo jako věčnost. Díky svému lékařskému vzdělání věděl, že když kulka zůstane v těle, tak to rozhodně není dobré. U Sherlocka to vypadalo na masivní vnitřní krvácení a upadnutí do šoku. A od záchranářů zaslechl, že jim v sanitce zkolaboval. Měl opravdu strach a začal přecházet sem a tam čím dál kvapněji.

Nemůže ho ztratit znovu. Podruhé už by tu bolest nepřežil. Tentokrát už by to byla definitivní ztráta. Ale ne, nesmí hned myslet na nejhorší, musí doufat. Snad aby se konečně začal modlit, třeba by byla i jeho hříšná ateistická duše vyslyšena. Konečně se po dlouhých minutách  ve dveřích objevil chirurg.

 

,,V hrudní dutině byla spousta krve, ale měl velké štěstí, že kulka minula všechny důležité orgány a velké tepny. I tak měl bohužel na chvíli zástavu.“ John ji po této větě na malý okamžik měl také. ,,Ale tak jako v naší praxi na zázraky nevěříme, tak zde se opravdu jeden stal. Bez jakéhokoliv zásahu sám naskočil. Jako by snad ještě nechtěl odejít.“

Johnovi se nesmírně ulevilo. Tak Sherlock žije. Chtěl děkovat Bohu, ačkoli na podobné věci nevěřil. Doktor už se otáčel k odchodu, když se zarazil.

,,A ještě něco, když se probudil, řekl jméno.“ John s napjatým dechem čekal. ,,Znáte někoho jménem Mary?“ John se zarazil. V koutku duše doufal, že vyřčené jméno bude jeho. Proč zrovna Mary? Věděl, že ji má Sherlock rád (jako jedinou z jeho partnerek), a i ona ho brala jako nedílnou součást Johnova a potažmo i svého života. Možná má o ni a dítě strach, napadlo ho. ‚Jo Johne, už nejseš tak nepostradatelnej a důležitej jako před dvěma lety, s tím se musíš holt smířit,‘ napomenul se. S úlevou nad informacemi se zhroutil na nepohodlnou plastovou židli.

,,Můžu za ním zajít?“ zeptal se. Doktor zakroutil hlavou.

,,Je vyčerpaný, museli jsme mu dát nějaký morfin, takže bude teď spát.“

John poděkoval za dobré zprávy a promnul si bolavé oči. Od chvíle, co viděl ležet Sherlocka na podlaze s kulkou v hrudi, se mu do očí draly slzy, které však potlačoval a jednal co nejracionálněji. Ale teď jim dal volný průchod. Brečel a usmíval se u toho a snad i děkoval bohům a jiným nadpřirozeným bytostem, že Sherlock Holmes je takovej zatracenej paličák, kterej nechce umřít. Když přišla Mary, tak jí ve stručnosti řekl, co se stalo, nechal ji u něj na stráži a šel si domů odpočinout, protože toho na něj bylo za těch posledních pár hodin opravdu moc. Ale spánek mu nepřinesl očekávaný odpočinek. Zdálo se mu znovu o Sherlockově skoku ze střechy, a když k němu tentokrát doběhl, tak měl Sherlock prostřelený hrudník a byl skutečně mrtvý. Znovu stál u jeho hrobu a znovu si přál, aby se vrátil.

Vzbudil se zpocený a vyděšený, než si po několika vteřinách uvědomil, že to byla jen noční můra a Sherlock je naživu. Rychle se oblékl a vrátil se zpět do nemocnice. Před ní se potkal s Gregem, který chtěl Sherlocka vyslechnout a sepsat výpověď. V pokoji ale nikdo nebyl. John se ptal sester, jestli ho nevezly na nějaká další vyšetření, ale když to popřely, tak se v něm znovu probudily obavy. Jako první ho napadl únos. Protože ani Sherlock přece nemůže být takový idiot a odejít z nemocnice pár hodin po vážné operaci, navíc když mu na několik minut přestalo tlouct srdce! Ihned volal Mycroftovi. Když má pod palcem všechny kamery v Londýně, tak přece musí sakra vědět, kde jeho bratr je! Zavolal také Mary, aby jí řekl, že se domů hned tak nevrátí a namířil si to naopak na velmi známou adresu.

Paní Hudsonová ho starostlivě uvítala.

,,Co se to zase děje?“ zeptala se s obavami v hlase. John si povzdechl. To by taky rád věděl. Paní Hudsonová jim šla uvařit čaj na uklidněnou a John se zhroutil do křesla.

Moment.

Křeslo.

To tu včera nebylo. A Johna to ranilo, protože to značilo jakýsi Sherlockův vzdor. Všechno, včetně toho křesla bylo předchozí den úplně jinak. Sherlock znovu beroucí drogy, válející se v odporném feťáckém doupěti, polonahá Janine u něj v ložnici a laškující s ním. Při vzpomínce na muckající se pár znechuceně zkřivil rty. A pak celá ta záležitost s Magnussenem, vloupáním se do kanceláře za pomocí falešné žádosti o ruku (Johnovi  se mezi rty prodralo mírné zavrčení) a končící postřelením Sherlocka. Jako by se po svatbě všechno otočilo vzhůru nohama. On, jako vzorný manžel, jezdící do práce na kole, starající se o těhotnou ženu a utěšující rozrušené sousedky. Bylo to něco úplně jiného, než na co byl zvyklý ze života se Sherlockem.

Jistě, ne každý den honili krvelačné zabijáky, vychytralé psychopaty či jen prohnané zlodějíčky, ale byl to život plný napětí a adrenalinu, který mu tolik chyběl a který tolik potřeboval. To vše skončilo detektivovou smrtí. Za celou dobu soužití se Sherlockem neměl ani jednou noční můru. Všechno zlé z jeho života jako by zmizelo. Ale za poslední dva roky se nepříjemné vzpomínky vracely. Nejen na válku, ale i na to, co si prožil v nedávné době. Sezení u psycholožky nepomáhala a alkohol zrovna tak. Všichni okolo něj jen v tichosti našlapovali a o Sherlockovi nemluvili.

A pak po několika měsících potkal Mary. Viděla, že ho něco trápí, ale netlačila na něj, věděla, že se jí časem otevře a poví o svých trápeních. S ní John cítil, že se jeho život vrací do starých kolejí. Noční můry ustoupily, ale ne úplně. Mary mu naslouchala a podporovala ho, když mluvil o všem tom, co se stalo. Byl jí vděčný a konečně měl pocit, že našel toho pravého člověka, se kterým by mohl sdílet zbytek života.

Jenže se jako blesk z čistého nebe znovu objevil Sherlock. A John stál na rozcestí. Byl sice hrozně naštvaný, ale chtěl se k bývalému životu vrátit. Znovu být se Sherlockem. Ale nemohl jen tak opustit Mary, která ho celou tu dobu držela nad vodou a kterou, jak si myslel, miloval. A miloval ji ještě víc po tom, co chápala jeho pouto k Sherlockovi a nechala ho s ním řešit případy.

Myslel si, že jeho život se ubírá tím správným směrem. Čekal s Mary dítě, byl z toho nadšený, nic už nemohlo být lepší. Ale v hloubi duše cítil, že se mu Sherlock vzdaluje. Ze svatby se vypařil beze slova, pak se mu ani neozval, jen se Johnovi naboural do blogu, zatímco on byl s Mary na líbánkách. John to celé nechápal, obzvlášť po tom Sherlockově svatebním projevu, ve kterém bylo nejvíc citu, co kdy od Sherlocka zažil. Byli si nejblíže za celé ty roky a John si bolestně uvědomil, že se to všechno po svatbě, navíc s očekáváním dítěte, od základů změnilo.

,,Proč si Sherlock myslí, že se vrátím?“ zeptal se paní Hudsonové. Odpovědi se nedočkal, ale jeho pozornost upoutalo něco jiného. Na stolku ležel Maryiin parfém.

,Clair De Lune‘ řekl Sherlock v Magnussenově kanceláři. Cítil tam tu vůni. Stále zaraženě koukal na flakon a nevnímal, co se kolem děje. Ze zamyšlení ho probudil až hlas paní Hudsonové těsně za ním.

,,Johne, Sherlock volá.“

Stále myšlenkami jinde zvedl telefon.

,,Johne, musíš přijít do Lannister Garden. Hned. Všechno ti řeknu, až přijdeš.“ Zavěsil.

John se okamžitě zvedl a nereagoval na otázky paní Hudsonové. Sherlock něco ví, něco chystá.

Když dorazil na místo, Sherlock stál s Billym přede dveřmi domu č. 23 a něco mu říkal. Ten jen přikývl a odešel.

,,Tak řekneš mi sakra, co se děje tak naléhavýho, žes‘ musel zdrhnout ze špitálu, nikde o tom ani neceknout a nutit nás všechny dělat si o tebe starosti?“ vychrlil na Sherlocka John.

,,Ani nevím, jak ti to mám, Johne, říct.“ Sherlock se zhluboka nadechl. ,,Byl jsi na Baker Street?“

,,Ano.“

,,Co jsi tam viděl?“ John se zamračil. Hlavou mu hned proběhl Maryin parfém. Sherlock trpělivě čekal.

,,Kdo tě postřelil, Sherlocku?“ Musel se zeptat, i když tušil, že bude téhle otázky litovat. Sherlock sklopil oči a povzdechl si.

,,Je mi moc líto, že se to dozvíš takto. Je mi to tak moc líto, Johne, vážně.“ Johnovi se sevřelo srdce.

Sherlock ho zavedl do budovy a na konec chodby. John se posadil na kolečkové křeslo a vyčkával. Netrvalo dlouho a zaslechl z vedlejší místnosti Sherlockův hlas hovořící s Mary. Chvíli poté Mary vešla do chodby. Upřela zrak přímo na Johna ponořeného ve tmě. John pocítil záchvěv vzteku. Když vytáhla zbraň a namířila ji na něj, vztek s ním už cloumal, ale rozhodl se vydržet, dohrát hru až do konce.

Mary vyhodila minci do vzduchu a prostřelila ji. John cítil, jako by střelila jeho.

,,Neříkej to Johnovi.“

Pozdě. Když se světla rozsvítila, uviděl na její tváři překvapení, které přešlo ve smutek. Oči jí zalily slzy. Ale Johna to neobměkčilo. Stál tváří v tvář své ženě. Ženě, kterou neznal. Té zatracené lhářce, která málem zabila jeho nejlepšího přítele.

,,Musíme si promluvit,“ řekl Sherlock po době, která trvala snad tisíc let. V absolutní tichosti se přesunuli na Baker Street. Až tam John popustil uzdu vzteku. Křičel střídavě na Mary a Sherlocka. Ani pořádně nevěděl co, ale cítil, že si musí vykřičet hlasivky. Byl tak naštvaný, ale zároveň se cítil tak bezmocně jako ještě nikdy.

,,Proč ona?“ zeptal se z posledních sil Sherlocka.

,,Protože… sis ji vybral.“ V Sherlockových průzračných, avšak těžko čitelných očích zahlédl žal, smutek, bolest, až se v Johnovi všechno sevřelo a pod tíhou své vlastní bolesti nemohl ani dýchat. Zhroutil se mu svět.

Proč mu vždy nejvíce ublížili lidé, které tolik miloval? Jako by ho snad trestali, že se párkrát nechal unést těmi podle Sherlocka nesmyslnými city. Proč ho zradila žena, do které se zamiloval, kterou si vzal a se kterou čekal rodinu? Nechápal, co se to kolem něj děje, ale neměl sílu bojovat.

….

 

,,Chápu, proč jsi musel předstírat svou smrt, ale přemýšlel jsi nad tím, jaké to bude mít důsledky?“ Seděli se Sherlockem na lavičce v parku.

,,Myslel jsem jen na to, že Moriarty nesmí vyhrát.“

John si povzdechl. Ten pocit zrady smíšený s bolestí necítil nyní poprvé. Živě si vybavoval, jak hleděl vzhůru na střechu nemocnice, kde stál Sherlock a snažil se Johna přesvědčit o tom, že je podvodník. V uších se mu stále rozléhal jeho vlastní hlas křičící Sherlockovo jméno. Kolikrát si tu chvíli musel znovu a znovu prožívat ve snech. Vidět ho padat více než stokrát, spatřit jeho bezvládné tělo na chodníku, necítit žádný tep a naopak cítit prázdnotu z jeho otevřených očí. Být utopen v beznaději, kterou nezmírní ani milion uklidňujících slov blízkých lidí. Vnímal jeho přítomnost na všech známých místech a nejvíc v jejich bytě. Musel odtamtud pryč. Stále sedával v obýváku, oči upřené na dveře, uši nastražené, aby nepropásnul ani malinké zavrznutí schodů. Když se mu po mnoha probdělých hodinách podařilo na chvíli zavřít oči, tak ho probudil zvuk houslí. ,Zatraceně Sherlocku, proč musíš vždycky hrát v tu nejnevhodnější denní dobu,‘ zaklel a otevřel oči. Nastalo ticho. Ticho rvoucí uši.

Nebyl tu.

Jen se mu to zdálo.

Jak moc mu chyběly jeho noční houslové symfonie, střílení do zdi, provádění zapáchajích a výbušných experimentů, skladování částí těl v ledničce, zapomínání kupování mléka a jiných pro život potřebných věcí, neustálé kýchání kvůli prachu, který nikdo neutíral. Ale nejvíc mu chybělo vyšetřování vražd a složitých případů, honičky v zapadlých londýnských uličkách, Sherlockovo arogantní chování a sarkastické poznámky k Donnovanové a Andersonovi a zimní večery, kdy seděli u hořícího krbu a mlčeli, bok po boku. V 221B byl Sherlock stále přítomen a Johna to bolelo víc než cokoli jiného. Odříznul se od svého starého života, odstěhoval se do bytu na druhé straně Londýna a Baker Street se obloukem vyhýbal. Jediné místo, na které chodil pravidelně, byl hřbitov. Tam k Sherlockovi mluvil. Prosil ho. Nadával mu. Omlouval se. Plakal. Věděl, že ani jedno z toho nemá cenu, ale potřeboval si ulevit. Chtěl vědět, proč to udělal. Proč ze sebe udělal lháře, neschopného podvodníka. Proč si zvolil takovou smrt. Proč ho opustil.

Jak mohlo být všechno teď jiné, kdyby se to nestalo! Kdoví, třeba by s Mary ani nebyl, Sherlock by ji svou nesnesitelností odradil, jako mnohé před ní. A John si uvědomil, že by mu to nevadilo tolik, jak si doteď myslel.

,,Vážně jsem ti nechtěl ublížit, věříš mi?“ Sherlock hleděl před sebe.

,,Už je to pryč. Odpustil jsem ti. Vlastně jsem ti odpustil už v té restauraci.“

Teprve nyní na něj Sherlock pohlédl.

,,A jí jsi taky odpustil?“ John upřel zrak na mladý pár s dítětem několik metrů před sebou.

,,Ne úplně. Ale jsem připraven se s ní vidět.“

….

,,Ach Johne.“ Mary s obrovskou úlevou objala svého manžela. John ji k sobě pevně přitisknul. Za tu dobu, co ji neviděl, jí bříško pořádně narostlo. Už to nebude dlouho trvat a dítě se narodí. Ještě ani neměli vybrané jméno. Najednou se Mary zhroutila Johnovi do náruče. Ten vyděšeně položil její bezvládné tělo na pohovku. Do místnosti nakoukl Sherlock a kývl na Johna. Byly Vánoce, Sherlock za pomoci Billa zdrogoval svou i Johnovu rodinu, jen aby mohli jít za největším vyděračem všech dob s citlivými údaji britské vlády a tajné služby. Jako by se vše opravdu vracelo do starých kolejí.

Víc se John nemohl mýlit.

….

 

,,Proboha Sherlocku, cos‘ to udělal?“ vypravil ze sebe John otřeseně, s rukama za hlavou a očima upírajícíma na mrtvolu před sebou. Mířily na ně desítky zbraní, Sherlock s hlavou sklopenou si klekal na zem. ,Ať se teď stane cokoliv, dobrý to rozhodně nebude,‘ pomyslel si John, a netušil jakou má pravdu. Ozbrojenci je odvedli do auta a odvezli do Londýna. Johna pustili na svobodu. Zbraň byla sice jeho, ale Mycroft se před soudcem přimluvil za jeho bezúhonnost s odkazem na služby vlasti. Sherlocka odvezli do Toweru a nikoho za ním nepustili.

….

Auto vezlo jeho a Mary na soukromé letiště. Byl to teprve týden, co Sherlock zastřelil Magnussena, ale jako by mezitím uplynuly stovky let. John byl nervózní. Netušil, co se bude dít. Když se ptal Mycrofta, co s jeho bratrem bude, tak mlžil. Prý to projednával s ministerským předsedou a dalšími, a shodli se na tom, že by se měl Sherlock na nějakou dobu vzdálit ze země. Nic konkrétního. Ale John tušil, že Sherlockův čin bude mít následky. Nevratné.

Sherlock stál před letadlem společně s Mycroftem.

Mary Sherlocka objala a něco mu pošeptala. On jí odpověděl a usmál se na ni. Pak promluvil na Mycrofta.

,,Jestli to má být můj poslední rozhovor s Johnem Watsonem, můžeme být chvíli o samotě?“

Když se Mycroft, Mary a bodyguardi vzdálili, zůstali stát čelem k sobě. Sami. Tak jak tomu bylo vždy. Na všechno vždy byli sami. A i teď. Po tom všem, čím si prošli.

,,Tak jsme tady,“ řekl prostě. Netušil co říct. Vlastně to tušil velmi dobře, ale bylo toho tolik, že nevěděl čím začít. Vyhýbal se Sherlockovu pohledu.

,,William Sherlock Scott Holmes,“ zazněl nejhlubší hlas, jaký kdy John poznal.

,,Prosím?“

,,Mé celé jméno. Kdybyste hledali nějaké pro miminko.“

John se musel uchechtnout. Ten idiot si stále dělal srandu z jeho jména a najednou vyklopil celé své.

,,Ne, podle snímků to bude holčička.“ Proč lže? Dítě je pootočené, podle ultrazvuku nelze jeho pohlaví určit. Ale Mary by moc chtěla holčičku, takže se s tím smířil i on sám.

Sherlock se usmál, pak sklopil oči. John se rozhlížel, jako by hledal nápovědu pro to co říkat.

,,Nenapadá mě nic, co teď říct.“

,,Ani mě ne.“ Novinka, génius, který věčně s někým argumentoval, který měl vysvětlení na vše, který musel mít poslední slovo, byl nyní v koncích. Za normální situace by mu to John vmetl do tváře, ale teď ne. Něco na tom, že Sherlock nemá slov, ho rozesmutnilo.

,,Hra skončila.“ Určitě skončila. Musela. Magnussen je mrtvý, Mary se nemusí ničeho obávat.

,,Hra nikdy nekončí, Johne. Ale mohli by do ní vstoupit noví hráči.“ Ano, je to jako válka, sotva ji někdo opustí, hned do ní vstoupí někdo jiný. Nikdy nekončící koloběh.

,,Východní vítr nás stejně všechny semele.“

,,Cože?“

,,Bratr mi to vyprávěl, když jsme byli malí. Východní vítr je strašlivá síla, která při své cestě všechno ničí. Vyhledává nehodné a smetává je ze země. Myslel tím samozřejmě mne.“

,,Hezké.“

,,Byl to starší bratr na baterky.“

Představoval si Mycrofta, jak čte Sherlockovi pohádky. Pobavilo ho to a začal přemýšlet nad tím, jaké asi oba museli mít dětství. Nepochopení okolím, sami se svou genialitou a asociálností.

,,No a kam teď vlastně pojedeš?“ Proč se ptá, když to nechce vědět?

,,Do východní Evropy, pracovat v utajení.“

,,Na jak dlouho?“ Prosím řekni, že se vrátíš.

,,Na šest měsíců, jak odhaduje můj bratr, a ten se nikdy nemýlí.“

,,A co potom?“ Ví to. Sherlock na něj upřel své průzračně zelené oči a John v nich tentokrát dokázal číst a vidí odpověď. Nemusel nic říct, i tak ví, co to znamená. Vždyť to sám zažil. Kolik vojáků odjelo do Afgánistánu „jen“ na půl roku a už se nikdy nevrátilo. Byli posláni zemřít. Přesně to Mycroft naplánoval jako trest pro svého bratra.

,,Kdo ví.“

John pokývnul hlavou. Potvrzeno. Má chuť dát Mycroftovi přes hubu. Chtěl to udělat už od jejich prvního setkání, ale konečně našel pořádný důvod vyrvat mu ten jeho zatracený deštník a narvat ho tam, kde ho ani tajná služba nenajde.

,,Johne, něco bych ti měl říct. Něco, co jsem ti měl říct už dávno, ale neudělal jsem to. A jelikož už se nejspíš nikdy neuvidíme, tak to řeknu teď.“

John na něj upřel zrak. Srdce se mu sevřelo. Upřeně Sherlocka pozoroval a snažil se číst v jeho tváři. Co mu chce říct? A chce to vůbec slyšet? Sám mu chtěl říct tolik věcí. Že ho neskutečně štval hraním na housle v jednu ráno, ale taky ho strašně rád poslouchal. Že ho štvalo, že neustále není mléko, ale vždycky pro něj bez řečí došel. Štvaly ho neustálé experimenty, při kterých stále něco vybuchovalo a hořelo, ale pokaždé je zaujatě pozoroval. A co teprve jeho povyšování nad ostatní a poukazování na jejich chyby a hloupost, aby se pak mohl vytasit s geniálním vyřešením případu, ale i přesto se vždy nechápavě s otevřenými ústy snažil pochopit, jak na to celé tak rychle přišel z těch nejmenších detailů. Štvalo ho na něm tolik věcí, kolik jich na něm obdivoval. Štvalo ho, že ho donutil být s Mary. Ano, čekala jeho dítě, ale v momentě, kdy ji John slyšel telefonovat s Sherlockem a viděl prostřelit minci, tak byl rozhodnut, že ji opustí. Ji, ne to dítě. Na něj by posílal alimenty a chodil ho navštěvovat, ale s jeho matkou by už nechtěl mít nic společného. Znovu by začal žít na Baker Street.

Ale Sherlock mu to vymluvil, stál na Maryiině straně. Proboha proč? Vždyť ho málem zabila! To, co se nepovedlo Moriartymu, se málem povedlo jeho těhotné manželce. Johna zabolelo u srdce, když si vzpomněl na ten večer. Když jim oběma vyčítal, co mu provedli a že jsou si oba podobní, a že se on neustále k takovým lidem upíná.

,Proč ona?‘ zeptal se tenkrát Sherlocka. Dodnes si živě vybavuje jeho slova.

,Protože… sis ji vybral.‘

Na ten pohled nikdy nezapomene. V Sherlockových očích se mísil smutek a bolest. Bolest, která nepocházela z toho, že mu fyzicky kolabovalo srdce. Tenkrát v těch očích viděl, co nikdy předtím, ani potom. Přál si, aby mu v tu chvíli Sherlock řekl, že s Mary to nemá smysl. Že nechce, aby se k ní vracel. Že chce, aby si vybral jeho a byl s ním. A John by s nadšením přijal. Nezaváhal by ani na vtěřinu. Ale ta chvíle byla pryč. Až do teď. Vyčkával. Sherlock se zhluboka nadechl.

,,Sherlock je vlastně dívčí jméno,“ vychrlil ze sebe.

Ten zatracenej bastard. Takhle ho donutit ke smíchu ve chvíli, kdy mu do smíchu není. Na jednu stranu se mu ulevilo, že Sherlock chce jejich loučení odlehčit a neodcházet ve smutku a slzách, ale na tu druhou tušil, že to nebylo to, co chtěl Sherlock doopravdy říct. Ale to už se nikdy nedozví. V Sherlockovým očích zahlédl záblesk radosti z toho, že mu na tváři vykouzlil úsměv.

,,To teda není.“

,,Za pokus to stálo.“

,,Nepojmenujeme po tobě naši dceru.“ Proč se pořád ohání tím nevinným, nenarozeným dítětem? Co by Mary řekla na to, kdyby se narodil kluk a John ho chtěl pojmenovat Sherlock?

,,Podle mě by to šlo.“ Jistěže šlo. Usmál se na něj. Sherlock úsměv opětoval, ale v očích už měl zase jen smutek. Je to tady. Konec. Sherlock natáhnul ruku.

,,Ať se ti daří, Johne.“ John na krátký moment zaváhal. Není teď ta chvíle? Říct mu, že nechce, aby odcházel na smrt, vzdával se tak snadno? Že to takhle skončit nemusí? Že je nepostradatelný?

Pro Londýn.

Pro Anglii.

Pro Johna Watsona.

Ale pak všechny myšlenky zahnal a svou rukou sevřel tu Sherlockovu. Díval se, jak jeho jediný skutečný přítel odchází do letadla, a nedokázal vnímat nic než tlukot svého srdce. Dal by cokoliv za to, znát Sherlockovy myšlenky. Vědět, na co právě v tuto chvíli myslí. Co se mu honí v té jeho geniální hlavě.

Už se chystal s Mary odejít, když Mycroft s telefonem u ucha vystoupil z auta a jeho výraz byl… Vyděšený? Nebyl si jistý, nikdy Mycrofta neviděl jinak než s kamennou tváří, která nic neprozrazovala. Jedno ale bylo jisté, je zle.

,,Moriarty je zpět. Jeho obličej je na všech obrazovkách v zemi. A prý jestli nám chyběl,“ hlesl Mycroft. ,,Musím zavolat Sherlockovi,“ dodal a vrátil se do auta.

,,Říkal jsi, že Moriarty je mrtvý,“ řekla zmateně Mary.

,,Ano, to je. Vystřelil si mozek.“ Moriarty je uzavřená kapitola, nemůže vstát z mrtvých. I když… To samé si myslel i o Sherlockovi.

,,Tak jakto, že je zpátky?“ Proč se ženy vždy ptají na otázky, na které nikdo nezná odpověď?

,,Jestli je, tak by se měl teple obléct. Východní vítr přichází.“

Letadlo se vracelo zpět. Není to konec. Je to druhá šance?

 

**

Reklamy

13 komentářů Přidejte váš

  1. Wretched Angel napsal:

    Moc krásně napsané, rozhodně to byl velmi dobrý nápad to takhle přepsat, vidíme věci, které v seriálu třeba vidět nejsou. Málo Johnlocku, ale to se všechno vykompenzovalo brilantním stylem, kterým je povídka napsána.

    1. Liss napsal:

      Děkuju, já právě chtěla popsat do hloubky situace, které jsem mohli vidět jen povrchně. Opravdu moc mě těší, že se mi to povedlo 🙂 A ano, JL málo, ale náznaky tam jsou! Slibuji, že se do příště polepším a bude ho tam víc! :))

  2. Desire napsal:

    Ach,. Vzpomněla jsem si znovu na 3. sérii. Je to už doba, co jsem ji viděla naposled… Pamatuji si, jak Sherlock seděl v letadle a díval se ven, já na to jen nevěřícně zírala a v těch několika sekundách jsem si ani neuvědomila, že bude nějaká další série a byla jsem poměrně v šoku. Sherlock se konečně ukázal. Zabil pro Johna, stejně jako John pro něj a teď se znovu chystá pryč?! Vážně?! Konec s Moriartym byl epický. Ale stejně jsem tomu jednoduše nemohla uvěřit, co nám fanouškům provedli. Následně jsem nějakou dobu pohledem hypnotizovala zeď a nejspíš jsem se marně snažila vstřebat všechny pocity. 😀 Ale i tak, si pamatuji, že se mi tahle série strašně líbila. Spoustu lidí mluvila o tom, že je horší, než dvě přechozí, že se tam už Sherlock nechová jako Sherlock. Já si to nemyslím. 🙂 Podle mě jen dospívá, uvědomuje si věci, se kterýma předtím neměl zkušenost a to člověka změní, no ne? 🙂
    V další sérii očekávám něco úžasného! 😀 Doufám, že tam Mary už dlouho nebude. Herečku mám ráda, ale samotný charakter už tolik ne.
    Jinak, četlas TJLC nebo M-teorii? Pokud ne, rozhodně si ji přečti! :3 TruTru ji překládala do češtiny. 🙂
    A popravdě, ať už to tím směrem míří nebo ne, je to naprosto dokonalé! 🙂
    Díky za povídku. Četla se hezky. 🙂

    1. Liss napsal:

      Ztotožňuji se s Tebou, když Sherlock odlétal, tak jsem si říkala, že to vypadá jako konec, ale takhle by to přece skončit nemohlo… Jak píšu v perexu, dlouho mi trvalo vstřebat všechny pocity, protože to bylo opravdu velmi emocionálně vyčerpávající a nejen poslední díl, ale celá série. A zase s Tebou souhlasím, také se mi 3. série líbila nejvíce. Proč všichni dělají z Sherlocka necitu a asociála? Vždyť to on není! Má city, jen je v sobě celou dobu potlačoval a nikdo si o něm nikdy nemyslel, že by jich mohl být schopen. Chová se jako lidská bytost a přítel, ale neztácí nic na své genialitě- a tak se mi Sherlock líbí! A se setrváním Mary v seriálu také moc nepočítám, přece jen se nemůžou příliš vzpříčit kánonu. Amandu mám ráda, i jako Mary byla fajn, ale je tam prostě navíc a možná si to uvědomuje i ona sama. Jsem na to každopádně hodně zvědavá.
      Něktéré teorie jsem četla, některé věci mi přijdou přehnané, ale s jiným naopak souhlasím. V celém seriálu jde o víc než řešení zapeklitých případů (to víme všichni 🙂 ). A třeba se jednou i dočkáme. Moc Ti děkuji 🙂

  3. Dargleew napsal:

    Jo… už jsem skoro zapoměla na emoce, které mi 3. epizoda přinesla. Ten šok a strach, když Sherlock odcházel. Za ro děkuji. Zaplavil mě svírající pocit skloubený s nadějí, která mě díky způsobenému žalu před necelým rokem napadla se vzpomínkou na originál Doyla a Maryinu smrt, protože nic proti ní, ale nemám ji ráda. A to by znamenalo zkluz do starých kolejí… ikdyž nikdy už nebudou stejné. Moc se těším. Zase se mě zaplavil díky tvému dílku euforický pocit emocí. Děkuju 🙂

    1. Liss napsal:

      Já si 3. díl taky silně prožívala a při loučící scéně jsem měla co dělat abych se nerozbrečela naplno. Kánon znám a i když jsem si Mary oblíbila (hlavně díky Amandě), tak počítám s tím, že v seriálu skončí. A to hochy změní, hlavně Johna. Bude zase s Sherlockem sám, ale už to nebude jako dřív. Znovu si prožít ztrátu milovaného člověka (vlastně dvou!) ho zlomí a přikláněla bych se ke scénáři, který tu nastínila Mia ve své předvánoční povídce- že se oba odcizí. Ale věřím tomu, že k sobě cestu najdou, protože ti dva bez sebe už nyní nedokáží fungovat. Moc Ti děkuji 🙂

      1. Dargleew napsal:

        Přesně tak, bereš mi slova z pusy. Ikdyž já věřím, že zlomeného Johna Sherlock podrží a vše dopadne jak má. Alespoň se budeme víc těšit. 😉

  4. helsl napsal:

    Tisíceré díky, Liss! Samozřejmě za celou povídku, ale hlavně a především za naději posledních dvou vět. Jejich seriálové loučení a šok z možného návratu Moriartyho mě tak rozhodily, že jsem si v plné míře neuvědomila, že ta šance tu vlastně pořád ještě je. Zvlášť když do čtvrté řady je ohlášena tragédie, jíž by v souladu s literární předlohou mohla být smrt Mary. Na základě závěru Tvé povídky přečkám ten dlouhý rok s klidnějším srdcem a jsem Ti za to nekonečně vděčná.

    1. Liss napsal:

      Helsl, ani netušíš jak moc mě Tvá slova zahřála! Díl přece nemohl skončit odletem, vždyť to by bylo příliš kruté! Naštěstí má Mofftiss občas své světlé chvíle a nenechá nás fanoušky tolik trpět. Nebo nechá, ale alespoň v naději. A já sama bych povídku nemohla zakončit negativně, tu jiskřičku naděje jsem na konci HLV vnímala tak moc, že jsem ji přes celkově smutně laděný příběh vložila na závěr jako maják, který pro nás bude zářit až do 4.série (která jak říkáš nebude také zrovna nejšťastnější). A ať si Moriarty nebo jeho přívrženci trhnou jabkem, Sherlock s Johnem se postaví jakémukoli nebezpečí, společně, tak jak tomu vždy bylo a vždy bude. Opravdu Ti ještě jednou moc děkuji, doufala jsem, že nejen smutek, ale hlavně naději vleji vám čtenářkám do žil 🙂

  5. Thea napsal:

    snad…. opravdu povedené 🙂

    1. Liss napsal:

      Děkuji 🙂

  6. Tinka napsal:

    Páni 🙂 je to úplně něco jiného to číst než pozorovat.. Mnohem víc mě to vtáhlo do děje.. A ta závěrečná scéna na letišti.. :‘)

    1. Liss napsal:

      Děkuji, každého tvůrce těší, když napíše něco, co čtenáře pohltí 🙂 A ano, scéna na letišti … Smutná, ale zároveň plná naděje, jak už jsem tu zmiňovala… Četba je krásná v tom, že nás donutí zapojit představivost, ale pokud čteme něco, co jsme už viděli, tak je to ještě lepší- víme, jak se postavy tváří, můžeme z jejich mimiky vyčíst emoce a více se tak do textu vžijeme, protože slyšíme i hlasy, kterými promlouvají…

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s