Povídka pro Terku: Celkem dobrý plán

Poslední soutěž vyhrála Terka a po mně chtěla napsat zasněženou romantiku, zimní procházku, pokud možno nějaký sladký first kiss… Jak jsem to zadání četla, čím dál víc jsem vyděšeně kulila oči. 😀 Kupodivu ta nejvíc jednoduše znějící témata jsou pro mě docela oříšek o.o Díky bohu za její dovětek, že se jí líbila povídka Svařené víno… Ta totiž není takový čistý fluff od začátku do konce, že? :-)…

 

John už je nějaký ten pátek rozvedený s Mary. Nespolehlivých, tajnůstkářských a falešných ženských má už evidentně dost, rozhodl se začít úplně znova a rovnou s někým, na koho dosud myslel jen podvědomě.

John potřebuje nějaký plán, aby to vyšlo…

Když Sherlock zjistí, s kým teď John chodí, nevezme to zrovna sportovně… Protože Johnovi teď nejspíš nejde o krátkodobý vztah, víme?

Sherlock taky potřebuje plán, aby to nevyšlo, jenže jeho mozek si zřejmě vzal dovolenou.

Ach. Jo…

 

EDIT 28. 1. Squire celou povídku přeložila do angličtiny!!! o.o Pokud byste se chtěli  pokochat její anglickou verzí, najdete ji TADY, stejně jako její další povídky a překlady. 🙂

 

Celkem dobrý plán

povídka pro Terku 🙂

 

 

John se zachumlal do šály a přivřel oči proti prudkému větru, který se proháněl londýnskými ulicemi. Ostré sněhové vločky ho štípaly do tváří, přidal do kroku. Kolem šnečím tempem projížděla auta a často se ozývalo troubení. Touhle dobou bývala dopravní špička i bez přispění sněhové kalamity, jenže kvůli ní byl provoz mnohem horší než obvykle. Patnáct centimetrů čerstvého sněhu, a pořád nepřestávalo sněžit. John se rozhlédl a přešel na druhou stranu, kličkoval mezi stojícími auty, za jejichž volanty seděli otrávení řidiči.

Mrknul na hodinky… Jde pozdě, zamračil se. Měli se sejít už před dvaceti minutami, a on si jako na potvoru zapomněl mobil doma, takže ani nemohl dát vědět, že bude mít zpoždění. Snad se nebude zlobit…

Už se blížil k prosvětlenému vchodu do restaurace. Pět metrů od něj málem skončil na zemi, protože pod sněhem, kterým se brodil, byla zřejmě zamrzlá kaluž. Jenže ho za loket chytil další kolemjdoucí, vysoký štíhlý muž s šálou uvázanou až pod nos a čepicí hluboko naraženou do čela. Prošívaná bunda jako by odpuzovala padající vločky.

„V pohodě?“ zeptal se, když John našel téměř ztracenou rovnováhu.

„Díky,“ kývl krátce a každý šel dál svou cestou.

Na rohoži před vchodem do restaurace se marně snažil očistit svoje boty. Rohož byla plná udusaného sněhu, tak jen několikrát prudce dupnul, aby ze sebe shodil to nejhorší, a vešel dovnitř. Horký vzduch interiéru byl na jeho zkřehlé tváře jako facka. Rychle ze sebe strhával vrstvy, zatímco projížděl pohledem stoly a hledal…

Periferním viděním zahlédl krátké mávnutí, otočil se, mávl zpět a zamířil k boxu se stolem. Jak se blížil ke stolu, nespouštěl oči z hosta, který tam na něj už čekal, a pak se zářivě usmál.

„Ahoj Molly,“ řekl a v očích mu natěšeně svítilo.

„Ahoj Johne.“ Molly se široce usmála a nepatrně poposedla. „Je to tam strašný, co?“ kývla směrem k velkému oknu, kterým bylo vidět na tu chumelenici venku.

„To jo. Promiň, zapomněl jsem mobil, nemohl jsem ti napsat, že trčím v taxíku. Pak jsem to vzal raději pěšky, když jsme se víc jak pět minut ani nepohnuli.“ John si pověsil bundu a posadil se naproti Molly.

K jejich stolu přišla servírka a zapsala si jejich objednávky. John na stole sepjal ruce a olízl si rty, než se na Molly znovu podíval.

„Jsem vážně… vážně hrozně rád, že jsi s tímhle souhlasila.“ Krátce trhnul hlavou do strany na srozuměnou.

Molly si skousla spodní ret a usmála se, krátce sklonila pohled a pak se mu znovu zadívala do očí.

„Přemýšlela jsem nad tím… a uvědomila jsem si, že nad tím v duchu uvažuju vlastně už hodně dlouho.“ John překvapeně pozvedl obočí.

„No vážně,“ přesvědčovala ho Molly. „Asi už… No. Asi už od, hm, od svatby,“ dodala tišeji. Johnovi zmrzl úsměv na rtech a nepatrně se zamračil.

„Jak… to myslíš?“ zeptal se tiše napjatým hlasem. Molly vykulila oči.

„P-promiň, myslela jsem, ž-že bude nejlepší, když budu upřímná,“ koktala a nervózně si ho prohlížela. „Už na té svatbě nám to s Tomem moc neklapalo, jenže jsem… Tehdy jsem potřebovala aspoň někoho. Zavírala jsem oči před tím, jak mě štval, ale pár dní po svatbě…“ Pokrčila rameny. „Věděla jsem, proč mě tak štval. A ty to víš taky, že jo? Teď už je to dost jasný. A ty jsi tehdy stejně… No, prostě, měla jsem takové tušení. Je to tak špatné, že to teď říkám? Myslela jsem, že už Mary…“ Krátce našpulila pusu, jako by nechtěla vyslovit následující větu, „že už s ní… Rozvedli jste se, ne?“ zeptala se tišeji.

John ji dlouho pozoroval a přemýšlel.

„Tehdy jsem ji vážně miloval,“ promluvil zvolna. „Jenže ty jsi vždycky viděla víc, než kolik ostatní na první pohled dávali najevo, viď? I tehdy, když bylo všechno tak… ideální.“

Molly znovu pokrčila rameny. „Někdo tvůj názor nesdílí,“ řekla s potutelným úsměvem. „A to by se mohlo hodit,“ mrkla.

John v jejích očích hledal náznak smutku, nějaké píchnutí bolesti, ale pak si uvědomil, že nic takového nevidí… Narovnal se a opřel se do židle. Zavrtěl hlavou, nevěřícně se usmál.

„Ty… Ty to myslíš vážně, viď? Žádné vedlejší úmysly. Prostě jdeš do toho.“

„Jo,“ kývla pevně Molly. Usmála se, naklonila se vpřed a chytila Johna za ruku. „Jdu do toho, Johne.“

 

***

 

Sherlock pročítal aktualizované vydání Anglických plevelů a jejich farmaceutického využití a hledal nějaké zásadní změny. Zatím jich našel jen pár, a to byl skoro v polovině. Znuděně si povzdechl, vložil mezi stránky záložku, na níž pár vteřin bezmyšlenkovitě zíral, a pak knížku zaklapl a dal ji na hromadu dalších knih a papírů, odložených na konferenčním stolku. Spojil ruce do stříšky a zíral do stropu, oči rozostřené, katalogizoval. Úžasná činnost. Zajímavé, jak jednomu při něčem takovém čas letí.

Bouchnutí vchodových dveří: John je zpátky. Sherlock vnitřně zkontroloval svůj pravděpodobný výraz, přidal mu na roztrpčené znuděnosti a čekal.

John měl dnes nějak lehký krok. Něco zajímavého zažil – v práci? Ne, směnu měl včera, dnes měl volno a musel… hm, kam říkal, že to musí zajít? Však to zjistím –

Sherlock mrknul na Johna, který právě procházel dveřmi a sundával si bundu. Odhodil ji na křeslo a zmrzlýma rukama (červené prsty neohrabané pohyby šel pěšky skoro tři čtvrtě hodiny proč proboha?????) se snažil vymotat z dlouhé šály. Zachvěl se po celém těle, ohlédl se po Sherlockovi a jeden koutek úst povytažený do úsměvu, odešel do kuchyně, evidentně připravit čaj.

„To seš na tom gauči celý den?“ houkl hlas z kuchyně. Sherlock zkontroloval čas, och, půl druhé ráno? Pak ale přimhouřil oči. Johnův hlas zněl napjatě, snaží se něco potlačit nebo nedat najevo. Protože byl John nezměrně zajímavější než prasklina na stropě, již takovou dobu pozoroval, vstal z gauče a tichým krokem se přemístil za Johna. Zastavil se metr od něj, John si něco téměř neslyšně broukal a chystal si hrnek a čaj. Něco z něj… bylo cítit… Něco…

Sherlock zvolna mrknul, paměť ho zásobovala vzpomínkami na vůně a jejich složky, až došel k závěru, že z Johna cítí –

hranolky

hovězí polévku – bujón – ne, vývar

kávu, zrnkovou, uh

květiny

– otevřel oči a zamračil se, poslední vjem měl širokou škálu složek, takže nejde o květinovou výzdobu, je to parfém.

John měl rande. S někým, kdo se na schůzku dobrovolně navoněl směsí vanilky a sladkých květin, och, tak nudné, vanilkovo-květinově navoněné ženy bývají tak romantické nuda NUDA… Jenže… Sherlockovi došlo, že kdyby šlo o první rande s danou osobou, necítil by z Johna tak typické vůně bufetu. John na první schůzky chodil vždy někam, kde vařili přinejmenším průměrně, tohle ovšem značilo…

Sherlock teď nevěřícně vykulil oči.

… že s tou ženou už musel chodit aspoň pár týdnů. Familiérnost, pohodlí v tom, že můžou zajít do obyčejného podniku, aniž by ohrozili průběh schůzky, a navíc si John zpívá, zjevně šlo o dobře se vyvíjející vztah.

Jak mu proboha mohlo uniknout, že John s někým chodí?

John se náhle otočil čelem k Sherlockovi a trhl sebou, hladina horkého čaje se povážlivě naklonila k okraji. Sherlock kmitl pohledem k hrnku a rychle zachytil Johnovo zápěstí, aby se nepolil. John se zaraženě podíval na Sherlockovu ruku na svém zápěstí, pak k němu opět zvedl pohled a krátce se zasmál.

„Jsi jak duch.“ Sherlock ho s nevolí (voní po kytkách ach bože měl by vonět něčím-někým úplně jiným) pustil a John odešel s hrnkem do obýváku.

„To říkáš často,“ zamumlal Sherlock a zvědavě ho následoval. „Jak to šlo?“ zeptal se ho nevinně, když John odložil čaj do bezpečné vzdálenosti na stolek a otevřel svůj laptop.

„Hm? No, dobře. Fajn,“ poznamenal John hlasem, kterým chtěl Sherlocka očividně odradit od dalšího vyptávání. Na Sherlocka to mělo pochopitelně opačný účinek.

„Šest týdnů?“

John dvěma prsty vyťukal heslo a ignoroval ho.

„Sedm?“ Sherlock si znepokojeně uvědomil, že z jeho otázek musí být citelně znát napětí. John zvedl pohled od klávesnice a povystrčil bradu.

„Na co přesně se mě ptáš?“

Sherlock otráveně zafuněl a rozvalil se do svého křesla naproti Johnovi. Kolena si strčil pod bradu a vypadal přesně jako přerostlé trucující pětileté děcko.

„Nedělej ze mě blbce. S někým chodíš.“

John pevně sklonil hlavu, podíval se stranou a olízl si rty.

„A to je teď zločin?“ Zabodl do Sherlockových očí pohled a Sherlock po chvíli rádoby nenuceně pokrčil rameny.

John ho ještě chvíli propaloval pohledem, čekal nějaký útok, který už po tom, co se s Mary rozvedli, dvakrát zažil (a to ani o nic nešlo), toužil po nějaké horkokrevné reakci… pak cítil, jak rozčilení a napětí opadá a bylo mu spíš smutno, než aby pociťoval vztek. Sherlock mu bude pořád bránit v tom, někoho vídat, ale vždycky jen proto, aby měl Johnovu maximální pozornost. Nikdy pro nic… víc.

Dlouze si povzdechl a otevřel prohlížeč.

„Vždyť už sis to stejně vydedukoval. Co ti mám asi odpovědět?“ zabručel a hledal mezi titulky dnešních zpráv něco zajímavého. Sherlock dodal svému trucování nablýskaný punc, když Johnovi neodpověděl a stáhl se do svého Paláce mysli. Když v uplynulých týdnech tak trapně přehlédnul důkazy o tom, že John někoho má, musí je teď najít.

 

***

 

Sobotní téměř-poledne, o týden později, Sherlock se protáhl v posteli, v níž trávil přerušovaným spánkem posledních šest hodin, pak vstal a šel se vysprchovat. Sotva však otevřel dveře od své ložnice, jedna ruka se stále snažila dostat skrz zamotaný rukáv županu, ucítil všeříkající „vůni“. Jeho bratr ho opět poctil návštěvou.

Sherlock jen tiše zavrčel a pokračoval do koupelny, jeho veličenstvo bude muset počkat. Dal si na čas, přesto na sebe nakonec jen hodil župan a chystal se oholit – ale na poslední chvíli se zarazil, ruku kousek od holicího strojku. Ne, Mycrofta vždy velmi iritovalo, když měl Sherlock viditelné strniště. Ušklíbl se a vyšel ze zakouřené koupelny, postavil na čaj, jen pro sebe, a s falešným úsměvem se otočil směrem do obývacího pokoje.

„Čemu vděčím za nevítanou návštěvu tvé nepříjemné maličkosti, bratře?“ Přešel k přepážce a zahleděl se na Mycrofta, který si s pro většinu lidstva nicneříkajícím výrazem prohlížel nějakou složku, co měl na klíně. Mycroft pozvedl obočí a pak i hlavu, široce se usmál svými tenkými rty. Sherlock na okamžik pocítil paniku, protože tenhle úsměv nebyl plný obvyklé přezíravosti. Mycroft pod svou maskou skrýval hluboké znepokojení. Sherlock si nebyl jistý, co z toho zatím vyvodit, tak strčil ruce do kapes županu, nepatrně tak roztáhl uvázané cípy od sebe. Mycroftovýma očima problesklo podráždění, když si všiml, že před ním Sherlock stojí prakticky nahý a ke všemu se strništěm na tvářích.

„I tobě přeji krásný den,“ ucedil kysele. Sherlock se uklidnil. Nemohlo jít o nic příliš vážného, když stačilo tak málo a Mycroft se choval jako obvykle.

„Měl jsem dojem, že by tě mohlo opravdu zajímat, co jsem ti tentokrát přinesl. A ne, nejde o případ,“ pozvedl ruku, aby zastavil cokoli, co se v tu chvíli chtělo ozvat z Sherlockových pootevřených úst. „Jde přímo o tebe.“ Zavřel složku a velmi váhavě ji pozvedl směrem k bratrovi.

Sherlock přenesl váhu z nohy na nohu. Co má tohle znamenat? Nějaký trapný pokus o bratrovské opečovávání? Myslel si, že tohle už mají dávno za sebou. Zjevně ne.

„To jsi při svém špehování zjistil něco převratného? To bych se divil.“ Získat čas, promyslet si, jestli si má tu složku vzít, nebo ne.

V patře se otevřely dveře, John vycházel ze svého pokoje. Mycroft sebou překvapeně (a téměř neznatelně) škubl a složku si opět položil do klína. Sherlock přimhouřil oči.

„A-h…“ John vydechl, když sešel schody a uviděl Mycrofta sedět v křesle. „Dobré… um. Poledne.“

Sherlock se otočil na svého společníka. Špatná noc? Skenoval jej pohledem a hledal důkazy o nočních můrách.

Mycroft si Johna změřil od hlavy k patě a stiskl rty. „Skutečně dobré, že?“ pronesl ledově a John se podíval stranou, nepatrně se začervenal. Sherlock střelil pohledem k Mycroftovi a pak zpět na Johna a snažil se na něm najít něco, co… zjevně chápali jen oni dva. Sherlock rozladěně zafuněl.

„Tak snad jindy, Sherlocku. Velmi brzy, podotýkám,“ řekl Mycroft, vstal a i se složkou, kterou prve tak toužil dát Sherlockovi, odcházel.

Takže nejde o Sherlocka. Jde o Johna. Mycroft by mu jinak předal, co měl, jenže nechtěl, aby u toho byl John…

Ach.

Nejspíš půjde o tu Johnovu známost. Sherlock ztěžka polkl. Je to až tak vážné, že mu o tom Mycroft přišel poreferovat? Donesl mu její životopis? Společné fotky Johna s tou ženou z momentů, na něž Sherlock odmítal jen pomyslet?

Zamyšleně zašel do ložnice, aby se konečně oblékl do více vrstev, než navrch opět navlékl župan.

John se ani později k Mycroftově reakci nijak nevyjadřoval, ani nereagoval na Sherlockovy následné narážky na nejspíš probděnou noc. Jenže Sherlock byl vytrvalý, a když chtěl, tak i trpělivý. Chvíli před jednou hodinou John s hlubokým výdechem (není to úleva – napětí – očekávání) zaklapl notebook a odešel do svého pokoje. Sherlock s ubíhajícím časem, kdy byl John nahoře, postupně vyškrtával možnosti, co se stalo v noci a co se chystá a na definitivní plán Johnova odpoledne přišel tehdy, když John sešel dolů a zamířil do koupelny. Na sobě své jediné lepší džíny a petrolejovou košili s šedým proužkem, díky níž byl odstín jeho vlasů a očí velmi výrazný. Sherlock se zamračil, prudce vstal z gauče, až se za ním rozevlál župan, a zamířil za Johnem do koupelny.

„To už jdeš zase za ní?“ zeptal se nevěřícně.

John na jeho odraz v zrcadle zakoulel očima.

„Máš snad nějaká měřítka pro četnost schůzek potřebných k úspěšnému vztahu mezi dvěma lidmi?“

Sherlocka ta otázka zaskočila, hlavně proto, že takovou tabulku skutečně měl. Než se stačil vzpamatovat, John si ho už měřil pobaveným pohledem. „Ježíši,“ zavrtěl hlavou a usmál se. Odložil hřeben a otočil se k odchodu, jenže Sherlock stál pořád ve dveřích. „Odcházím,“ poznamenal John významným tónem. Sherlock neuhnul. Zčásti proto, že byl John čerstvě navoněný a Sherlock se musel nutit dýchat pomaleji, aby ho ta podmanivá dřevitá vůně úplně neoblbla. Založil si ruce na hrudi a kalkuloval.

„Kam jdete?“ zeptal se rádoby nonšalantně.

„To není tvoje věc. A nudilo by tě to.“ John přešlápl, ale Sherlock nic. Ani se nepohnul.

„Kdy se vrátíš?“ pokračoval Sherlock ve směšném výslechu. John naštvaně sevřel rty. V duchu ale nadšeně poskočil, jen doufal, že to nebylo znát v jeho výmluvném obličeji. Sherlock se tvářil pořád stejně, takže patrně nic nepostřehl.

„Možná až zítra,“ pokrčil John rameny. Sherlock trochu našpulil ústa. John ho popadl za ramena a přesunul ho, jako kus nábytku, z koupelny ven.

„Ale co když tě budu potřebovat?“

„Mobil budu mít vypnutý, jakmile dorazím na místo!“ zvolal veselým tónem John.

Sherlock stál jako zkoprnělý a poslouchal, jak John rychle sbíhá schody, než se rozhostilo ticho.

Johnova vůně ještě okamžik setrvávala v ovzduší 221B, než se pomalu rozplynula.

Tohle John ještě nikdy neudělal. Nikdy. Nikdy! Nikdy neměl John nikoho, za kým by tak nadšeně upaloval. Devadesát devět procent žen bylo pro Johna spíš rozptýlení, to si nemusel ani jeden z nich nalhávat… Až na Mary, kterou svého času vážně miloval, ale ta se ani nedá počítat jako vetřelec, aspoň tedy zpočátku ne, protože jim jejich dobrodružství a více méně původní život ještě schvalovala. Ostatní ženy neměly šanci, protože John vždy upřednostňoval Sherlocka a případy. Ale teď… On si doopravdy chystá vypnout telefon?!

To všechno se Sherlockovi prohnalo hlavou během mrknutí oka, shodil ze sebe župan, navlékl kabát a šálu a pospíchal za Johnem. Bude ho sledovat. Až zjistí, s kým to John tak spokojeně chodí, nějak to už zařídí, aby s ní už dál nechtěl zůstat.

***

 

John se při svém útěku z 221B několikrát ohlédl, poprvé hned u paty schodiště domu, ale Sherlocka neviděl, tak pak trochu zvolnil krok. S Molly měli dnes jít na pozdní oběd, a protože měla volno, chtěli si potom zajít do kina. Zbytek večera pravděpodobně stráví nad Monopoly, co u ní doma posledně rozehráli…

Tohle.Tohle byl vážně skvělý plán.

Před týdnem Sherlock konečně pochopil, že s John někým chodí, ale nevěděl s kým, a teď John při každém pohledu na detektiva úplně viděl, jak se mu nad hlavou rojí čím dál víc otazníků, až skoro bzučely v rozladěném mračnu kolem jeho vlnitých vlasů.

John se usmál. Zkontroloval mobil, každou chvíli čekal, že mu Sherlock pošle jakoukoli zprávu, obsahující něco jako Nezvladam experiment, pomoc nutna nebo Pomoc Johne vznitila se mi noha/ruka/oboci/zadek. Jenže Sherlock nenapsal ani čárku. John našpulil rty a zastavil se na místě, koukal na mlčící displej. Pak ho napadlo, že přece jen…

Prudce se otočil na místě a skenoval pohledem celou ulici za sebou. Jenže tady, v centru, se v davech lidí hledalo obtížně cokoli, byť by to byl vyčouhlý atraktivní detektiv, kterého by John poznal kdekoli. Po pár desítkách vteřin s povzdechem zahnal příval paniky/napětí/adrenalinu a cítil, jak se začervenal při představě, že ho Sherlock skutečně sleduje a že jej uvidí s Molly. Znovu se vydal směrem, kde na něj bude Molly čekat, a doufal, že to, co měl v plánu, ji příliš nevyvede z míry, aby vypadla z role.

Oba věděli, že jednou dojde k tomu, že si jich Mycroft všimne a – jako dnes ráno – přijde svého bratra informovat o něčem, o čem by měl dle jeho názoru vědět, takže i když v jistou chvíli ještě určitě nehrozilo, že by o nich Sherlock věděl, hráli to divadýlko pro tlusté čočky městského kamerového systému. Dosud to ovšem bylo jen krátké líbnutí na tvář a následné obejmutí, jednou se i políbili na ústa. Jen malá pusa.

Molly se potom nedokázala přestat křenit, a když pak byli z dohledu kamer, rozhihňala se jako školačka. John se k ní musel po chvíli připojit, protože on si při tom polibku připadal, jako by mu bylo pět a šel dát mamce pusu na dobrou noc.

Jeho mobil najednou zavibroval. Vylovil jej z kapsy a stoupl si ke zdi, aby si přečetl zprávu.

Kam jsi dal novou krabicku s cajem? Porad vsemu menis urcene misto. SH

John už už vyťukával odpověď, že čaj posledně zapomněl  koupit, ale pak ho napadlo, jestli ho přece jen Sherlock nesleduje a jen neposílá obligátní kazišuckou zprávu… Hodlal to dost jednoduše zjistit.

Je ted z druhe strany digestore, za plechovkou s kafem. J

Žádná další odpověď nedorazila. John přimhouřil oči, přešlápl a pro jistotu ještě zavrtěl otráveně hlavou, aby případný nejmenovaný pronásledovatel viděl, že John vážně čeká nějakou odpověď.

Nasel jsi to??? J, napsal ještě pro jistotu.

Ano. SH

 

Ty pitomej lháři, ty idiote, pomyslel si John láskyplně. Sklonil hlavu, aby před svým okolím co nejvíc skryl svoji usmívající se tvář. Takhle byla svědkem jeho pobavenému obličeji akorát počmáraná zeď.  Ah, tohle je tak dobré. Sherlock skutečně někde poblíž stojí a sleduje ho. Jakmile John zasunul telefon zpět do kapsy, vyrovnal svůj výraz do obvyklé nicneříkající masky londýnského chodce, a zrychlil, aby nepřišel pozdě.

Konečně dorazil ke křižovatce na Park Village, kde už stála Molly a přešlapovala z nohy na nohu na udupaném sněhu. Ruce zabořené do kapes, nahrbila se před větrem, a pak si Johna všimla a široce se usmála. John přešel ulici a s významně pozvednutým obočím, pronikavým pohledem a napjatým úsměvem k ní došel, zvedl ruku a položil ji na její chladem zčervenalou tvář. Molly se rozšířily oči překvapením a pochopením, ale John ji propaloval svýma očima. Neuhýbej. Prozradíš nás. Zavřela oči a přijala polibek na ústa, typický pro milence, nijak vulgární, ale vláčný a pozvolný. John cítil, jak je napjatá, s tímhle sice hypoteticky souhlasila už na začátku, protože o to šlo, aby je někdo, tím líp Sherlock, sledoval a viděl, že se k sobě chovají, jako by spolu vážně chodili. To ale neznamenalo, že by jim to oběma bylo nějak zvlášť příjemné. Krátce ji pohladil palcem po spánku, teď se odtáhnu, a Molly zůstala stát se zavřenýma očima. Dýchala zrychleně, ale John si nebyl jistý, jestli je to nervozitou nebo dalším potlačovaným smíchem. Vzal ji za ruku, a když se na něj konečně podívala, bylo mu jasné, že má Molly co dělat, aby doopravdy nevyprskla. Trochu se mu ulevilo. Jeho mužská ješitnost doufala, že zůstane nezraněna, protože John si o sobě myslel, že líbá docela dobře. Ušklíbl se a šli ještě pár set metrů, než došli k The Edinboro Castle, kde se chystali jíst.

 

***

 

Sherlock šokovaně zíral skrz větve tisu, z nichž někdo částečně shodil napadaný sníh.

Molly.

Molly? Molly? To přece není možné… S tou by John… Nikdy s ní… Přece se na sebe nikdy nedívali jako… jako by se navzájem přitahovali!

Marně procházel svůj palác mysli a hledal nějaké indicie o předchozích sympatiích jednoho ke druhému, nic nenacházel. Ano, John k ní byl vždy zdvořilý a po tom, co jim všem představila Toma (ten hňup už byl dávno passé, ale teď by ho Sherlock bral všemi deseti, aby se k Molly vrátil!), se o něco víc zpřátelili.

 

Data: zdvořilost – opakované otevírání dveří, pomoc s navlékáním kabátu, nuda, nuda, John se takhle z nepochopitelného důvodu choval ke každé ženě, přestože o ni evidentně neměl zájem.

 

Data: zpřátelit se – sdílení společenských zážitků, jako je návštěva hospody v pátek večer, kam chodili oni dva (vždy) plus Tom (v šedesáti procentech případů) plus Sherlock (jen jednou, ach můj bože, víckrát by to otupující tlachání a hihňání a popíjení Sherlock nezvládl. Nehledě na ty neblahé následky druhého dne.) plus Mike Stamford (pravidelně) plus Greg Lestrade (téměř vždy) mínus Mycroft (přestože se jednou snažil nenápadně vetřít pod záminkou, že Sherlockovi škrtnout Gregovi nese důležitý případ).

 

Ach.

Že by přehlédl tak důležitý faktor, jako je emoční sbližování, když šlo přece jen o hospodu? Tehdy ta „zábava“ vypadala docela nevinně.

Sherlock zavrtěl hlavou, aby rozehnal vířící myšlenky, které byly stále jen teoriemi, jež neměl čím podložit. Počkal, až John s Molly zajdou za roh a po chvilce je následoval, neviděn, nepoznán, oči na šťopkách, smysly napjaté, byl jako pes na stopě, jako dravec letící střemhlav dolů za kořistí… málem by je při té sebestředné ódě na umně provedené pronásledování ztratil. Zamrkal, zaostřil, viděl už jen mizející patu Johnovy boty a ucítil ten děsivě vtíravý parfém, kterým se Molly dnes zlila, nejspíš od hlavy až k patě.

Takže zašli do restaurace. Co to ti lidé mají se společně sdíleným jídlem? Snad na obědy a večeře chodí proto, aby hned na začátku vztahu viděli to nejhorší ze svého možného partnera, totiž, jakým způsobem se stravuje?

Sherlock těkal očima po fasádě (čistá) a rohoži před vstupem (udržovaná) a přemýšlel, jestli jít za nimi.

Tělem se mu po svědectví toho dlouhého panebože úplně ne-ko-neč-né-ho polibku proháněla dosud vcelku úspěšně potlačovaná vlna zoufalství, která o sobě opět mocně dávala vědět: Sherlockovi se zpotily dlaně (tak rychle přece nešel!), v krku měl sucho a podivně ho v něm tlačilo a pálilo něco, co tam fyzicky nemohlo existovat (knedlík) a cítil se skoro přesně jako tehdy, když John skočil do Temže, aby zachránil jednoho hajzla, jehož pronásledovali, a sám při tom málem utonul.

Sherlock zaskřípal zuby, uvědomil si, že třeští oči, jako by znovu Johna viděl mizet pod hladinou.

To je ono!, nakopl ho k přemýšlení ustrnuvší mozek. Musíš ho vidět. Bude ti pak líp.

Jedna velmi intenzivní a poslední dobou často probíraná myšlenka na důvody zlepšení Sherlockova stavu po tak triviálním činu, jako je oční kontakt s Johnem, odsunuta stranou, Sherlock vešel do restaurace.

Tamhle vzadu, tam sedí. Molly něco vypráví a gestikuluje, John se upřímně směje. Sherlock dál pomalu kráčel restaurací, ještě si ho nevšimli. John něco poznamenal a Molly se taky zasmála.

Pravděpodobně došlo k tomu, že Sherlock od svého myšlenkového škobrtnutí nad očním kontaktem poslouchal jen jednu mozkovou hemisféru. Ta druhá totiž už při míjení maître d‘ ječela, aby se proboha otočil na podpatku a šel zase zpátky ven, ale zůstala nepovšimnuta. Až když Sherlock konečně došel k Johnovu stolu a posadil se k náhle překvapeně se tvářícímu páru, zkratovaný obvod se opravil a Sherlock to varovné ječení uslyšel: „Nemáš plán! Nemůžeš si k nim sedn- skvělé! Už sis sedl. Tak se snaž vymyslit něco uvěřitelného!“

„Ahoj Molly. Johne,“ řekl nonšalantně Sherlock a rozložil si na klín látkový ubrousek.

Chvíle napjatého ticha, John i Molly se na něj beze slova dívali, než se Molly svým typickým způsobem usmála, s drobným kníknutím. Podívala se na Johna a pak na Sherlocka, než sáhla po skleničce s vodou a napila se. Otočila stránku ve svém menu a neřekla vůbec nic.  K Sherlockovi se přitočil číšník a podal mu menu, pak znovu zmizel.

„Hm, chodíte sem často?“ prohodil Sherlock a pak se v duchu nakopl za tak stupidní otázku.

„Co tady děláš?“ zeptal se John, prstem poklepával o desky svého zavřeného jídelního lístku. Sherlock se zamračil a zvedl pohled od tištěné kurzívy.

Zvláštní… John by měl být přímo rozzuřený a rozhodně velmi překvapený, že mu Sherlock kazí schůzku. Zřejmě byl překvapený jen mírně a rozzuřeně opravdu nevypadal. Spíš trošku-rozladěně-napjatě-pobaveně.

„Řešíš teď těžký případ? Že jsi potřeboval zaskočit, hm, sem?“ zeptala se najednou Molly a odložila menu.

Sherlock spolkl otrávené cože a přikývl, ochoten hrát o čas. „Občas se takové naskytnou, ano.“ Ke stolu se opět vrátil číšník, aby si zapsal objednávku. „Sledování pachatele je -“

Molly kývla hlavou, jakože poslouchá a chápe, a pak začala objednávat pro ně pro všechny. Cože?

Číšník s úsměvem odešel, John se na Molly široce usmál a olízl si rty. Molly jej vzala za ruku. Sherlock se velmi usilovně snažil nezamračit nad tak očividným gestem náklonnosti.

„- leckdy složité,“ dokončil mdle větu. Na okamžik se rozhostilo významné ticho.

„Takže, vy dva. Spolu,“ konstatoval Sherlock. Nikoho zjevně nezajímal imaginární případ, který si stačil vymyslet, a jenž by vysvětloval, proč se objevil ve stejné restauraci jako oni dva, tak Sherlock přešel k věci.

„Už to tak vypadá, že?“ zeptala se Molly jemně a John se z nepochopitelného důvodu ještě víc zazubil.

„Nechtěli jsme ještě nic říkat,“ pokrčil John ramenem a volnou rukou nepatrně poupravil umístění příboru na stole.

„Vážně. Dosud jsi mi každou novou přítelkyni hrdě představoval, snad jako důkaz své heterosexuální maskulinity. Co je s Molly jinak? Stydíš se za ni?“ zeptal se Sherlock pichlavě.

„To ne-“ vyhrkl John, ale nikdo si ho nevšímal. Molly sebou při Sherlockových slovech malinko trhla, ale Johna dál držela. „Kdy jste mi to chtěli říct?“ pokračoval Sherlock, „Ah! Jistě, měl jsem to vydedukovat. Nu, stalo se.“

John se starostlivě podíval po Molly, která po Sherlockově urážce zabodla pohled do ubrusu.

„Chtěli jsme ti to říct,“ začal John pomalu, ale Molly za něj větu dokončila: „Až budeme mít datum.“

Sherlock se na ni nechápavě zadíval, zkontroloval prst, ne, nemá prstýnek, díky bohu ho nemá, srdce se mu snažilo vyskočit z hrudi. Pohled na Johnovu tvář, je mírně zmatený –

„Až budeme mít datum svatby,“ poznamenala Molly. John poněkud zbledl, ale Sherlock zatím nevěděl, čemu tu změnu výrazu přiřknout. Sám měl momentálně co dělat s přívalem podivně bublajících hořkých pocitů.

Už zase se bude ženit?

Zase?…

„Nemáš prstýnek!“ vyjel na ni ostřeji, než původně chtěl. Srdce teď dělalo podivné parakotouly.

Znovu se ke stolu přimotal ten číšník, otravný chlap, nedokáže poznat, že je jako páté kolo u vozu?! Postavil před ně skleničky s aperitivem a odešel.

Molly pustila Johnovu ruku a sáhla si za výstřih halenky. John se tvářil pořád stejně vylekaně, jak si Sherlock stačil všimnout. Svými prsty povytáhla řetízek, na němž visel prstýnek s kamenem. Zásnubní…

„Šperky a latexové rukavice nejdou moc dohromady,“ pokrčila Molly rameny.

Sherlock zavřel pootevřená ústa. Rozvážným pohybem uchopil skleničku a na jeden zátah vypil gin, který obsahovala.

„Samozřejmě,“ připustil Sherlock klidným hlasem, který už konečně neprozrazoval jeho vnitřní rozpoložení. Alespoň doufal.

Bylo mu hrozně. John požádal Molly o ruku. Ona souhlasila. Stalo se to, aniž by Sherlock tušil, že spolu ti dva vůbec chodí. John se bude ženit. Bude ženatý. Znova. A tentokrát nebude mít za ženu psychopatku, ale inteligentní, přestože často docela trapně neohrabanou, celkem atraktivní a výjimečně i vtipnou Molly. Když vcházel do restaurace, zdálo se, že se ti dva sami dokáží celkem dobře bavit. Ožení se… a odstěhuje. Už zase, zase… A možná už napořád… Takhle to vypadalo, když se dobře bavili, když chodili do té hospody? … a Sherlock zůstane sám.

Sáhl do kapsy a vyndal mobil, přečetl si imaginární příchozí zprávu a imaginárně odepsal. Tohle oznámení mě nezaskočilo. Vůbec ne. Reaguju naprosto normálně, jako kdybyste mi řekli, že v pátek zase zajdete na pivko.

„Zdá se, že se podezřelý ukázal… někde… jinde.“ Sundal z klína ubrousek a vstal, spěšně si oblékl kabát. „Tak,“ pevně kývl hlavou, náhle neschopný dalšího slova, a aniž by se na ně podíval, otočil se a chvatně odcházel, bolelo to, bolelo to, bolelo.

A on nechtěl, aby to na něm viděli. Aby to John viděl.

 

***

 

Sherlock odešel a John za ním konsternovaně zíral. Po chvilce si Molly odkašlala.

„Vypadá to, že se to povedlo,“ pronesla pak pomalu. John se na ni podíval. Kousala si ret a vypadala zamyšleně.

„No,“ přitakal John nejistě. „Promiň,“ mávl rukou v obecném gestu za-to-že-je-tak-neurvalý.

„On to tak nemyslel,“ zavrtěla hlavou. „Měl bys za ním jít a vysvětlit mu to.“

„Hm,“ John měl před očima pořád ten výraz, na Sherlocka až nevysvětlitelně odhalený, po tom, co mu Molly ukázala prstýnek. „Odkud to vlastně máš?“ kývl hlavou k řetízku s prstenem.

„Ten je po mámě,“ usmála se Molly. „Už fakt jdi. Třeba ho zastihneš dřív než na Baker Street.“

„Dobře. Jasně. Promiň.“ John vstal. Vytáhl z peněženky kartu a podal ji Molly, ta se ji snažila odmítnout. „Je Sherlockova. Pak mi ji dáš. Někdy. Později,“ dodal John roztěkaně, snažil se nasoukat do kabátu a nejistě přešlapoval, připravený vyrazit, ale váhal, přece jen mu bylo hloupé ji tady takhle nechat.

Jdi už, budu v pohodě,“ usmála se Molly a pozvedla svoji skleničku. „Ať se to povede.“

John nakonec popadl svou skleničku a krátce si s ní přiťukl, kopl do sebe gin a trošku se zašklebil.

Položil sklenici a políbil Molly na tvář. „Děkuju ti.“ A pak už pospíchal ven.

Na ulici Sherlocka nikde neviděl. Žádným směrem se neobjevil vlající černý kabát. Nejspíš chytil taxi. John si povzdychl a zamířil domů.

Chtěl u Sherlocka vyvolat nějakou odezvu. Protože jinak si nemohl být jistý, jestli by se mu Sherlock vůbec někdy vyslovil, nebo jestli si vůbec sám uvědomuje, proč se k Johnovi chová jinak než k ostatním. Jak se na něj dívá. John věděl, že ho Sherlock má do určité míry rád, ale… jak moc? Dost na to, aby pokročili… dál?

Kdyby mu John sám nadhodil, že Sherlock k němu něco cítí, a upřímně si nedovedl představit, za jakých podmínek by z něj asi vymámil odpověď, určitě by to pohrdlivě popřel. A John by to přijal, přestože by věděl své, a nechal by Sherlocka, aby dál žil v nevědomí.

Až na to, že to tak nemohl nechat. Nemohl jen tak žít vedle Sherlocka, sdílet s ním byt a práci a všechno, aniž by se aspoň pokusil…

Znovu si dlouze povzdechl. Vyhnul se odkryté zmrzlé kaluži a dál šel po udusané cestě Regent‘s parkem.

Musel zjistit, jestli je Sherlock schopný žárlit. Žárlit kvůli Johnovi. Opravdu žárlit, ne jen potutelně přerušovat schůzky, jako to dělal dosud. Jenže nečekal, že se Sherlock takhle… poddá rádoby faktu, že John chodí s Molly. Na druhou stranu, Molly na něj vytáhla těžký kalibr, svatbu.

Obloha potemněla, začalo sněžit. Lehounké chomáčky sněhu měkce dopadaly na krajinu kolem, chytaly se na Johnův kabát a na jeho vlasy. Studeně hladily po tvářích.

John přimhouřil oči a rozhlédl se, před ním se cesta vidlicovitě dělila. Párkrát zamrkal, pohled upřený do dálky přes poloopuštěný park, zastavil se na místě. Tamhle vzadu… Na lavičce pod jedním mladým cedrem seděl Sherlock, klopy kabátu zvednuté k lícím, ruce zachumlané do kapes, a nehnutě zíral před sebe. Z profilu jeho tváře a navíc z takové dálky nebylo jistě poznat, jaký má výraz. John si už asi potisící přál, aby mu dokázal číst myšlenky. Povytáhl si šálu víc k bradě a vydal se za ním.

Čím víc se blížil, tím spíš pociťoval zvláštní chvění kolem žaludku. Trochu ho vyvedlo z míry, že si ho Sherlock do poslední chvíli zjevně nevšiml. Až když se John zastavil vedle jeho lavičky, Sherlock krátce pohlédl jeho směrem a pak na něj překvapeně zazíral. Přimhouřil oči a zamračil se.

„Neměl bys teď být někde jinde?“ zeptal se pomalu. John si povzdychl a zavrtěl hlavou. K Sherlockově překvapení se John posadil přímo vedle něj, přímo vedle něj… Jejich stehna se podélně dotýkala. John vyndal ruce z kapes, opřel se lokty o kolena a propletl prsty na rukách. Díval se před sebe.

„Co… to má znamenat?“ zeptal se Sherlock a ošil se, dvakrát během tak krátké doby připustit, že netuší, co se děje, ho poněkud znervózňovalo. John sklonil hlavu. Sherlock pozoroval, jak mu sníh přistává ve vlasech a vzdorovitě se tam drží. Má i on sám ve vlasech takovou vrstvu? Ani si nevšiml, kdy začalo sněžit.

„Když jsi v restauraci poznamenal, že jsme s Molly spolu, co ti na to řekla?“ zeptal se John místo odpovědi. Sherlock otráveně zafuněl.

„Nejsem nějaký školáček, abys mě zkoušel z kdejaké pitom-“

John se narovnal a podíval se na něj. Musel se trochu odklonit stranou a taky poposedl kousek dál, k Sherlockově nemalému zklamání. Výsledkem ovšem bylo, že se mu teď John díval přímo do očí a ani jeden z nich nemusel šilhat.

„Prokaž mi laskavost a odpověz na otázku.“

„Potvrdila mé prohlášení,“ pokrčil rameny Sherlock. John na něj pořád zíral, ve tváři se postupně objevilo podráždění, které Sherlocka na okamžik zanechalo v podivném pocitu déja vu… Zakoulel očima. „No dobře, řekla přesně: ‚Už to tak vypadá, že?‘ A ty ses na to konto zatvářil jako nějaký šťastný idiot.“

John přikývl a usmál se.

Usmál se?

„Můžeš mi vysvětlit, proč jsi svou snoubenku nechal sedět samotnou v restauraci? Nechtěj mi namluvit, že jsi cítil silnější nutkání jít na pokec,“ ucedil Sherlock, „ještě k tomu se mnou, místo toho, abys s ní plánoval líbánky a ostatní nesmysly – proč,“ zarazil se a naklonil se náhle do strany, aby si změřil čím dál víc uvolněnějšího Johna, „se sakra tváříš tak strašně spokojeně?!“

John zavrtěl hlavou a pak do Sherlockova kolena šťouchl tím svým.

„Nech toho… To mě chceš jen podusit, že jo? Vždyť už to dávno víš, že jo.“ John zavrtěl hlavou a odfrkl si, ale po tom, co na něj Sherlock stále nechápavě a teď už i rozezleně hleděl, mu došlo, že si to tenhle idiot prostě nikdy nespojí dohromady. Z tváře mu zmizel úsměv, olízl si rty. Tak. Teď, nebo nikdy.

„Mělo to tak jen vypadat. Nejsme zasnoubený, nebudeme se brát… sakra, vždyť my spolu ani nechodíme. Ani jsme nechodili. To všechno bylo jen…,“ pokrčil rameny, odkašlal si. Poposedl.

„Kvůli tobě,“ dodal tiše.

Podíval se stranou, přestože se zoufale chtěl dívat do Sherlockovy tváře, až mu to konečně dojde. Jenže se do jeho tváře přece nemohl dívat, protože mu to dojde, tak se Sherlock třeba jen přezíravě ušklíbne, pohrdlivě řekne něco jako „Johne. To nemůžeš myslet vážně.“, a to John nedokáže snášet z takové bezprostřední blízkosti, vidět to v těch průzračných a pronikavých očích. Nějak to zvládne, jeho mysl ho zásobovala nekonečnými fantaziemi obsahujícími různé typy odmítnutí. Nějak to prostě zvládne.

Chvíli bylo ticho. Jen z dálky se ozýval ruch města, auta a klaksony a lidi a život. V parku bylo jinak ticho, až bylo skoro slyšet, jak sníh dopadá na krajinu kolem.

„Kvůli mně,“ řekl Sherlock zvolna. John vzhlédl. Nakonec se nedokázal nedívat.

 

***

 

Sherlock potlačoval rostoucí zmatek i nečekanou radost, jakou mu Johnovo prohlášení přineslo. Tohle mělo zjevně co dělat s emocemi, a přestože byl při rozebírání ostatních dost sebejistý, neuměl si udržet jistý odstup, pokud se jednalo o něj a jeho přátele.

Proč by se proboha John snažil předstírat, že spolu s Molly chodí? Vždyť ji líbal, z povzdálí to vypadalo tak láskyplně a něžně a hebce a panebože opravdu myslí na to, jaké má John asi hebké rty? Probral se z krátkého zamyšlení a skutečně, dosud se bůhví jak dlouhou dobu díval na Johnovy rty.

Zpět, soustřeď se. Proč by tohle všechno John podstupoval, pokud skutečně nešlo o rozkvétající vztah s jejich společnou… kamarádkou?

Neuměl najít tu správnou motivaci. Kdyby byl na Johnově místě, proč by to udělal?

Spolkl zavrčení. Tak jinak.

Co bylo výsledkem? Tvoje zesměšnění, poznamenala hořce jeho mysl. Sherlock na ni udělal prudké ŠŠŠ a hlas zmlkl.

To všechno bylo jen… kvůli tobě.

Relevantní tedy byla Sherlockova reakce. Jak mohla být relevantní? Chtěl snad John vidět, jak Sherlocka ranila a děsila představa, že John opět odejde? Že si našel někoho, s kým mu je tak dobře, že s ním (s ní, S NÍ, bude přece s Molly – jenže NEBUDE, je to přece všechno jen vykonstruované, před chvílí to John říkal!) hodlá strávit nejspíš už zbytek života?

Proč bys chtěl vidět, jak mě ranila představa tvého odchodu a že mě tvůj na první pohled spokojený vztah s Molly ničí?

Och.

John už se zase díval na něj. A Sherlock to zjevně vyslovil nahlas. Nepřípustné. Sevřel rty.

John se tvářil smutně/nervózně/nadějně. Sherlock představu o obsahu poslední složky Johnova výrazu odsunul stranou, evidentně jde o další důkaz jeho neschopnosti vystihnout emoce svých blízkých, mezi něž John patřil. John se znovu přisunul o kousek blíž k němu, Sherlock s nepatrným uspokojením postřehl, jak se do jeho stehna opět měkce opřelo Johnovo teplo.

„To jsem nechtěl. Chtěl jsem jen u tebe vyvolat nějakou reakci, to ano… Ale netušil jsem, že to vezmeš takhle.“

Sherlock pozvedl obočí.

„Fakta o tom, že šlo o podvod, stranou. Kdyby to bylo opravdové, požádal bys mě znovu, abych šel za svědka?“

John se zatvářil překvapeně. „Ale to je přece -“

„Jednoduchá otázka, Johne.“

„Irelevantní,“ zamračil se John. Sherlock nad tím slovem, typickým pro jeho vyjadřování, krátce škubnul koutkem. John si dlouze povzdechl.

„Podívej, k tomu by prostě nedošlo.“ Sherlock se nadechoval, aby Johna přerušil, ale ten se k němu natočil celým tělem a významně mu položil svou ruku na koleno a stiskl. „Protože se nehodlám ženit. Ani s Molly. Ani s nikým. Nikdy.“

„Jak to můžeš ř-“

„Prokristapána, Sherlocku!“ zaúpěl John skrz zuby, „já jen chtěl zjistit, jestli bys žárlil, opravdu žárlil, kdybys zjistil, že chodím s někým inteligentním a s někým, kdo má potenciál pro dlouhodobý vztah! Potřeboval jsem vědět, jestli se ke mně chováš…,“ mávl prudce rukou, „takhle prostě proto, že jsem lepší než většina idiotů v tvém okolí a že jsem někdo, kdo tě dokáže snášet dýl jak hodinu v kuse!“

John poposedl a naklonil hlavu do strany. Na okamžik se zatvářil neuvěřitelně vyděšeně, než se v jeho očích objevil typicky Watsonovský odhodlaný výraz a pokračoval: „Nebo jestli je to tím, že… Prostě jsem chtěl zjistit, jestli mě… Jestli si mě ceníš, jestli, hm. Mě chceš. Jestli bys byl ochotný uvažovat… o něčem víc. Mezi námi dvěma.“

John se nejistě podíval stranou, pak sevřel čelist a s tvrdým výrazem, schopným snést všechno, co na jeho ramena kdokoli naloží, ať už to bude sebenepříjemnější, se znovu zahleděl na Sherlocka. Ten ho jen konsternovaně pozoroval.

Johna po několika desítkách vteřin mlčení a zírání začínaly pálit oči.

Řekl toho moc. Řekl toho příliš. A neměl křičet. Neměl dělat ani ty falešné schůzky s Molly. Celý ten plán byl na nic. Měl –

„Obvykle tohle nedělám, protože mě to neskutečně obtěžuje,“ začal pomalu Sherlock a John se nepatrně zamračil, protože netušil, kam Sherlock míří – začít svou odpověď na Johnovo více méně vyznání takhle ho celkem zaskočilo. „Ale shrnu teď závěry, k nimž jsem právě došel, ano?“

John váhavě přikývl.

„Ty jsi… Jak dlouho vlastně?“ zarazil se Sherlock.

„Asi tři týdny,“ poznamenal John.

„Ty jsi tři týdny,“ Sherlock v duchu zavrčel nad svou nekompetentností, „předstíral, že chodíš s Molly Hooperovou, abys mě přiměl uvažovat nad tím, jestli jsi pro mě cenný?“ John zamrkal. Takhle to znělo vážně dost hrozně. „Jak daleko jsi byl ochoten zajít, abys nějakou reakci získal? Dneska jste se líbali -!“

„Protože jsem o tobě věděl, ty idiote,“ pousmál se krátce John. „A upřímně, kdybychom se občas nepolíbili někde na ulici, kousek od uzlu pouličních kamer, byť to dosud bylo vždycky jen krátce, chápeš, jak dlouho by asi trvalo, než by za tebou zašel Mycroft a ty jsi začal mít podezření?“ dodal váhavě. Kdyby měl Sherlock pírka, teď by se kolem něj uraženě načechrala. I tak se ale zatvářil podrážděně.

„Vypadalo to velmi autenticky.“

„Bylo to divný a trochu nechutný. Jako líbat svoji ségru.“ John nato vykulil oči, to prohlášení nechtěně navodilo představu jeho opravdové sestry – „Ach bože, prostě to nebylo dobrý. Ani krapet dobrý. Když jsme zašli za roh, Molly se rozhihňala, takže dost pravděpodobně sdílela moje pocity.“

Sherlock krátce pobaveně našpulil pusu.

„Idiote. Ovšem že jsi pro mě nepostradatelný,“ zavrčel pak hlubokým hlasem, plným zvláštní něhy. John znehybněl, nejistý znovu položit klíčovou otázku, když už posledně zněla dost trapně. Zdálo se, že téma bližšího vztahu Sherlock prostě nechá být. Možná je to dobře. Nechce Johna zranit svým odmítnutím. I tak k němu byl velmi  jemný, mohl jen něco sarkastického poznamenat –

„A stačilo se zeptat. Ne?“ Sherlock sklonil hlavu a naklonil se k Johnovi. „Jestli. Chci něco víc,“ dodal nakonec a po očku se na Johna podíval. Usmíval se.

John se snažil z jeho tváře vyčíst nějakou léčku, jenže Sherlock… to myslel vážně?

„Pokud to správně chápu,“ promnul si Sherlock rty a zadíval se na ty Johnovy. „Nestvrzuje pokrok ve vztahu právě polibek?“

John si ani neuvědomoval, kdy se během té rozvážně položené otázky naklonil blíž. Sherlock polkl a klidně se mu díval do očí.

„Myslíš, že bychom mohli…?“ zeptal se John nejistě.

„Hm,“ vydechl Sherlock tiše a zkousl si spodní ret.

„… začít… polibkem?“ John hypnotizovaně sledoval Sherlockův ret, uvolněný ze sevření zubů, a s rostoucím nadšením si uvědomoval, že se smí dívat na ta úchvatně vykrojená ústa z téhle vzdálenosti –

„M-hm,“ vydechl Sherlock a pak se jejich rty konečně setkaly.

Chvíli jen setrvávaly v kontaktu, pevný, i když něžný dotyk… Pak ale Sherlock nepatrně naklonil hlavu a John sklouzl k Sherlockově koutku, jemně políbil. Pohladil jazykem Sherlockův spodní ret, váhavá pozvánka, a Sherlock se prudce nadechl nosem a pronikl do Johnových úst a to bylo… Ach bože, John se podvolil Sherlockově nátlaku a najednou cítil, jak se mu tělem valí horkost a usazuje se v jeho klíně, blaženě vzdychl. John si matně uvědomoval, že rukou, kterou měl původně na Sherlockově koleni, zabloudil výš na jeho stehno, pohladil palcem a sevřel prsty pevný sval a Sherlock zavrčel otevřenými ústy, na okamžik překvapený návalem pocitů. John toho využil a Sherlockovi oplatil, hluboce jej líbal a kristepane, takhle skvělý polibek snad nikdy nezažil, nechtěl přestat, jenže za chvíli nestačil popadnout dech, pomalu se odtáhl.

Oba prudce oddechovali a John si uspokojeně všiml, že jsou Sherlockovy oči plné něčeho temného a velmi hladového. Sherlock pomalu zvedl svou pravou ruku a pohladil Johna po tváři. Svými prsty zajel do stříbrně blonďatých vlasů a usmál se pootevřenými ústy.

„Domů. Hned,“ řekl pevně.

John se usmál. „Taky ti mrzne zadek?“

Sherlockovým pohledem problesklo něco, co John nedokázal s jistotou popsat. Bylo to něco… divokého.

„To taky.“ Na okamžik se předklonil a trochu si setřásl vrstvící se vločky z jeho teď trochu splihlých vlnitých vlasů. John se zahihňal a olízl si rty, Sherlock ten pohyb napjatě sledoval a poposedl. „Ale především…“ Ztlumil hlas a Johna polilo horko. „Především se musíš osprchovat. Jsi cítit jako zamilovaná školačka.“

John zaúpěl a protočil oči.

„No jo, nevěděl jsem, jak jí to říct. Té vanilky a kytek je na tak drobnou osobu fakt dost.“

Vstali a volným krokem se vydali směrem k domovu. Sherlock po chvíli natáhl ruku k Johnovi. Ten ji s velmi příjemným pocitem u srdce přijal.

„Ale teď vážně. Molly?“ zeptal se Sherlock nevěřícně. „Jak tě to vůbec napadlo? A jak s něčím takovým vůbec mohla souhlasit?“

John pokrčil rameny.

„Je to jediný člověk, který by pro mě něco takového udělal. A pak – dle jejích slov – na to, až se dáme dohromady, čeká fakt dlouho.“

Sherlock trochu klopýtl.

„Aha.“

John se na něj pobaveně podíval.

„Nikdy jsem nechápal, proč tak rád chodíš do parku,“ řekl pak Sherlock, když trochu rozdýchal představu Molly, co zasněně sedí u okna a bloumá nad myšlenkou, že spolu Sherlock s Johnem…

Sherlock přidal do kroku.

„Um. Je tu hezky. A klid. Ve chvílích, kdy mě jeden nejmenovaný člověk neskutečně vytáčí, je tohle ideální místo na vychladnutí,“ dodal John pobaveně.

„Nejezdí tu taxíky!“ vrhl po něm Sherlock rozčileným pohledem, rozhlédl se, a pak si upravil sed kalhot. V Johnovi hrklo.

„Jo,“ zachraptěl po chvilce a odkašlal si. „Máš pravdu. To je dost… nepraktický.“

Za dobu, kterou strávili v parku, se dost sešeřilo, těžké šedé mraky clonily veškerému zbývajícímu slunečnímu svitu. Ani bílé plochy kolem nestačily rozjasnit krajinu a postupně se rozsvěcely lampy podél chodníčků. I přes špatnou viditelnost si John všiml jednoho altánu, několik desítek metrů od nich. Bude určitě zamčený, ale nebude nijak zvlášť zabezpečený. John si olízl rty.

„Jak moc ti vadí ten parfém?“ zeptal se tiše. Sherlock se na něj tázavě podíval a pak následoval Johnův pohled. Prudce se nadechl nosem, sešel z chodníčku a nekompromisně táhl Johna přes zasněžené trávníky k opuštěné stavbě. Sníh olizující jeho kotníky nevnímal.

„Vlastně… Nijak zvlášť,“ řekl jistým hlasem. John se široce usmál a v duchu počítal, za jak dlouho se dostanou k altánu, za jak dlouho Sherlock zvládne otevřít dveře, kdy se pak konečně… zahřejí.

Hm. Tohle byl nakonec celkem dobrý plán.

Bude muset Molly pořádně poděkovat. Ale jak, na to bude myslet až po altánu. Teď má mysl plnou jednoho vysokého, úžasného detektiva.

 

KONEC

 

**

Reklamy

32 komentářů Přidejte váš

  1. A.J. napsal:

    Žárlivý Sherlock to je tak..tak reálný..nemůžu se dočkat, až to tvůrci seriálu vzdají a přestanou je trápit 😁
    Jinak jako vždy, dokonalost 😍

  2. KalamityJane napsal:

    Královsky jsem se bavila,finta s čajem neměla chybu, je vidět, že John má Sherlocka prokouknuteho 😀 a ten konec – myslím, že mi v pokoji stoupla teplota o pár stupňů a to šlo jen o polibek =-O

  3. Tinka napsal:

    To bylo naprosto kouzelné báječné a prostě úžasné.. 🙂 na začátku jsem vysmrkala balení kapesníků ale na konci jsem už doslova bouchala šampáňo 😀
    Jsi skvělá, dokážeš mi vše tak zpříjemnit. Jen dky těmto povídkam jsem naprosto propadla Johnlocku.. :* děkuju!!

  4. Wretched Angel napsal:

    Tak to se teda povedlo, rozhodně bys romantiku měla psát častěji, ohromně ti to totiž jde (ale to tobě skoro všechno). Nádhera a krása, jinak to ani říct nejde:)

  5. PharLap napsal:

    Neskutečný! Další z tvých povídek, které berou dech. A to nejen způsobem provedení (*skoro se udusila smíchy*). Znovu můžu s hrdostí poznamenat, že patříš mezi mé nejoblíbenější autory. Jen tak dál 😉

    Pozn.: John s Molly?! Je až podivuhodné, že to ještě nikoho nenapadlo…

    1. squire napsal:

      Oh ale napadlo. The Wrong Wagon na fanfiction.net, 38k slov o tom, jak si John začne s Molly a Sherlocka to konečně donutí se chytit za nos.

      1. miamam napsal:

        ohoho díky za tip! to se musí prozkoumat… o.o 🙂

    2. miamam napsal:

      Děkuju 😀 Kdyby ses čirou náhodou stráášně nudila a měla chuť zas malovat nějaký fanart, tak nejspíš mluvím za všechny – moc ráda bych se zas na nějaký podívala 😉 😛

      1. PharLap napsal:

        Strááášně ráda se nudím tímhle způsobem :3 😀 A povídky na tomhle blogu jsou úžasnou inspirací. Neboj 😀 , nudit se začnu asi hodně brzo. Do té doby můžeš projít mou stránku (je jich tam ještě celkem dost, kterých si ještě nikdo nevšiml….) 😉

        Hmmmm…… Že bych ti zase něco věnovala….? 😀

  6. niki napsal:

    Oku 😀 Mám ráda „dedukujiciho“ Sherlocka 😀 křenila jsem se u toho jak blbá.

    1. miamam napsal:

      🙂 jsem ráda, že se líbilo 😛

  7. Terka napsal:

    Jak už jsem říkala, naprosto perfektní. Nedalo mi to a musela jsem to přečíst ještě třikrát 😀 áááá je to úžasné!! Díky!

    1. miamam napsal:

      😀 tak to už se blížíš k počtu mých vlastních betareadů ne téhle povídce! 😀 Jsem ráda, že se ti to tak líbí 😉

  8. Dargleew napsal:

    Konečně dílko, kde John není jen tupá náhražka člověka. Jako hlavně v těch od anglických pisatelů, které teď hodně čtu. Zasmála jsem se, uznávám 😀

    1. miamam napsal:

      Tak to mě fakt těší! 😀

  9. squire napsal:

    Heeeej! Super! Fluffy! Lovely!

    Povídky jako tahle mě strašně lákají přeložit to do angličtiny, aby to mělo víc čtenářů. Nechceš? I’d be up to the task.

    1. miamam napsal:

      Děláš si ze mě srandu?????!!!! 😀 Přeložit do aj??? Šmarjá, jako jestli se ti do toho chce vážně jít, tak hurá do toho! 😀 Se picnu, jen to, že o něčem takovým uvažuješ, mě teda naprosto vykolejilo… UFF… :-))

      1. squire napsal:

        Já měla cukani už u Svařeného vína… Povídek jako tamta je ve fandomu moc málo! A tahle je taky TAK DOBRÁ.

        V březnu mám narozeniny a na svoje narozeniny vždycky píšu povídku podle zadání. Letos bych mohla misto toho jednu přeložit!

  10. DarkPony napsal:

    Trpím tu nad písaním eseje o Hitlerovi a jeho psovi, no čo nevidím? Kašľať školu, radšej prepadnem a opäť kvôli čítaniu ff nepôjdem do školy…je to supersupersuper, chválim!

    1. miamam napsal:

      nerada bych, aby moji čtenáři došli k nějaké vzdělávací újmě… ale nemůžu si pomoct, takový typ komentů mě vždycky pobaví 😀 Děkuju! 😀

  11. Thea napsal:

    Bože, tohle bylo úžasný 🙂 Právě jsem dokoukala The Imitation Game a tohle bylo přesně to, co jsem potřebovala. Sladký, milý a neuvěřitelně uvěřitelný 🙂 a v tomto podání by se mi dokonce líbili jako pár i John s Molly, ač mě do ted tenhle pár ani nenapadl (k Molly se mi prostě nikdo z kánonu nehodí, je skvělá a já věřím, že pro ní ještě vytvoří ideálního partnera, nejlépe bez násilnických a manipulativních sklonů) 😛

    1. miamam napsal:

      žádný spoilery!!! 😀 já si počkám, až to bude v kině, a zajdu se spřízněnou duší… Vim, že se to dá už leckde sehnat, když jsou na českém propagačním takový brzdy a nejsou schopní to dát do kin dřív… O.O ale radši si to užiju v klídku v kině, kdy nebude v té tmě vidět, jak slzim… 😀 lol…
      Mě upřímně taky nenapadla Molly s Johnem, nikdy! Zajímalo by mě proč… 😀 Ale vážně, johnlock je jasný, ale krom toho jsem četla různá spárování Johna s téměř kýmkoli! A Molly mě ani nenapadla… 😀 Díky 🙂

  12. Desire napsal:

    To je tak krásné, milé a sladké,. :3 ❤
    Naprosto ideální na večer. 🙂
    Já si tedy jen stěží dokážu představit, že bych na Johnově místě jen tak přišla za Sherlockem a zeptala se ho. Tak proč to neudělat trošku komplikovaně?! John i s Molly museli mít skvělý pocit, že se jim povedlo oblafnout Sherlocka takovým způsobem.
    Skvělá povídka,. :3

    1. miamam napsal:

      John z toho nejspíš tak skvělý pocit neměl (i když z dlouhodobého hlediska asi jo :D), ale Molly s tím svým typickým úsměškem… hihi, úplně ji vidím. Ta si to asi vážně musela užít. Děkuju 🙂

  13. helsl napsal:

    Smekám, Mio, jsi prostě fantastická. Půl povídky jsem Ti baštila, že spolu chodí doopravdy, byla jsem jako na trní, ovšem ta úleva potom, že to bylo jenom jako, ta byla ohromná. Nicméně Sherlock lekci potřeboval a zasloužil si ji; klidně bych si s Molly dala tu večeři a nechala ho dusit o chvíli dýl. On nechal Johna daleko víc dusit dva roky, tak by to bylo jenom spravedlivé. Potěšila jsi mě, vždyť víš, jak miluju šťastné konce.
    Konečně někoho napadlo Johna a Mary rozvést, čekám na tenhle okamžik od odvysílání Znamení tří. Nemohla bys to Moffatovi poradit, když on má očividně příliš dlouhé vedení?

    1. miamam napsal:

      Tak to je fakt super, to byl přesně můj záměr! 😀 Jenže jsem na Sherlocka nemohla být až příliš tvrdá, jsem prostě měkoň. Nechtěla jsem ho nechat dál trápit, i tak z toho byl docela vedle…
      A upřímně, nedovedu si dost dobře představit, jak bych asi tak mohla Moffattovi radit, nebo vůbec kdokoli kromě Marka, když už jsme u toho. Ten chlap mi přijde dokonale (co se tvůrčí osobnosti týče) paličatej, takže stejně nějaký rady určitě nebere 😀 Díky tomu má aspoň tak typický rukopis. 🙂 Jsem sama zvědavá, jakým způsobem Mary vylígruje z budoucího děje, dle Amandiných slov bude Mary jak ve speciálu o Vánocích, tak v sérii 4…

  14. Little Britophile napsal:

    God bless you!
    Dnešní všeobecný Den Blbec má alespoň sladkou tečku na závěr. Povídka byla úplný balzám na nervy. Jak už je u mě zvykem, opět ukápla nějaká ta slza, ale nádhera nádheroucí! Úplně jsem zajásala, když v popisu byla zmínka o Svařeném víně, protože tu povídku jsem si naprosto zamilovala, ovšem tuto jakbysmet.
    Díky Terce za super námět, ale hlavně díky tobě Mia Mam za krásnou povídku! Fluffu není nikdy dost. 🙂

    1. miamam napsal:

      Děkuju :-)) Je fajn, že ti i tahle povídka dokázala trochu napravit den. To mě strašně těší… :3

  15. Leylon napsal:

    Och,ty si ma teda dostala! Stale ma dokazes tak krasne prekvapit… nevedela som sa prestat smiat. Naviac sa mi strasne paci ako si vykreslila Molly- nedokonalú ale nie tupú. A Sherlockove reakcie… 😀 myslim, ze nabuduce sa posnazim pri tvojich sutaziach omnoho viac 😀

    1. miamam napsal:

      Děkuju 😀 to jsem ráda… :-)) Molly v mých očích nikdy nebyla tupka, jen bláhově zaláskovaná a tím pádem trochu zaslepená… ale tahle holka má doktorát, proboha, a dělá denně na pitevně, nemůže být přece hloupá! 😛 😉

  16. Liss napsal:

    Myslím, že v altánu bude mít John Sherlocka plnou nejen mysl … Muhehe 😀 Takovou blamáž si Sherlock snad nezasloužil. Už si nějakou náklonnost k Johnovi připouštěl, ale je nejspíš pravdou, že o nějakém prvním kroku z jeho strany by nemohlo být slov. Jen trochu kruté- vidět jejich polibek, poslouchat plánování svatby a nakonec ukázka prstenu jako jasného důkazu… Dovedu si představit, že Sherlock měl v tu chvíli stejný výraz jako John, když viděl Sherlockovu falešnou žádost o ruku. Naštěstí si vše včas vysvětlili a osvětlili a teď už jen můžeme zasněně přemýšlet nad tím, co spolu ti dva v tom altánu zrovna dělají… Všechny jsme tak trochu Molly, no ne? 😀 Skvělá povídka 🙂

    1. miamam napsal:

      Máš pravdu, když jsem to psala, jak stojí u toho keře a vyjeveně zíral na ten polibek, udělalo se mi trochu nevolno a úzko, když jsem si představila, jak se u toho asi cítí… ale tak aspoň to bylo k něčemu dobrý, že 🙂 Díky 🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s