Na Hraně: 9. část 1/2

Předposlední část celé série. Příští sobotu nás čeká úplné finále…

Neztrácet naději se vyplácí, zvlášť když jen nečekáte, co vám osud nadělí, ale taky uděláte něco pro to, abyste napravili své staré chyby… Už ten začátek kapitoly by vám jasně mohl napovědět, že konec bude dobrý. Bude dobrý.

 

Na Hraně: 9. část 1/2

Nech to být, než bude příliš pozdě

 

 

„Libru za to, na co teď myslíš.“

John otevře oči; Harry sedí ve vlaku s Gilly naproti němu, Gilly spí na sedadle vedle ní, hlava se jí kinklá na Harryině rameni, pusu dokořán. John se při tom pohledu usměje, protože myšlenka na to, že bude Harry sedět klidně, zatímco jí na rameno slintá vyčerpaná žena, byla kdysi nemožná jako vzkříšení.

„Myslel jsem, že se říká penny,“ řekne John.

„Byl jsi tak ponořený do svýho soukromýho prostoru, že jsem si říkala, že bude třeba aspoň celá libra, abych tě probrala.“

„Byl to fajn víkend,“ řekne John. Gilly setkáním s Watsonovými úspěšně prošla, rozesmívala jeho otce, když chodili zahradou od jedné kytky k druhé, a od jeho mámy si vzala recept na koláčky, které chce doma připravit Harry. Není divu, že je hotová.

„To byl,“ souhlasila Harry. „Je fakt divný, jak je každý milejší, když nejsem opilá.“

John s ní souhlasí; konečně jejich rodinnou sešlost nekazilo Harryino pití nebo Johnovo nedávné šedé období smutku. Zašli na to divadlo, a před tím si dali báječnou večeři, a ještě lepší jídla v zahradě, kde si užívali zdánlivě nekončící letní večery. Jejich rodiče, i když pořád aktivní, už mladší nebudou. Jejich úleva nad změnou Harry i Johna byla úplně cítit.

„Jsem rád, že se máš tak dobře,“ řekne. „Gilly je pro tebe dobrá.“

Při zvuku svého jména sebou Gillian trochu trhne. Harry protočí rameno, aby se Gilly líp leželo.

„Díky ní jsou věci lehčí,“ řekne Harry, jako by to bylo doznání. Možná je. Harry nenávidí zranitelnost skoro stejně jako Sherlock, a přistupovala k ní podobně. „I tak se rozčiluju, přijdu si osaměle, zraněně, ale když mě poplácá po ruce -“

„Nebo po zadku,“ řekne JOhn. „Byl jsem v kuchyni, když jste vařily paellu.“

Harry pokračuje: „- tak je to najednou v pohodě. Život je pořád těžký. Ale je lehčí.“

Ten paradox dává Johnovi smysl. „S Clarou to nebylo takové?“

„Mohlo být, kdybych nezničila, co jsme měly. Znovu a znovu. Moc slibů, málo dodržených.“

To je poprvé, kdy Harry připustila jakoukoli odpovědnost za to, co se stalo s Clarou. John to nechá být. Chvíli sedí potichu, sledují uhánějící krajinu zalitou sluncem.

Snídaně se protáhla do brunche a oni nasedli na pozdější vlak, odjezd v půl čtvrté, tak se do Londýna dostanou kolem osmé. John ráno musí do práce. Večer uteče, protože se musí dostat domů, vybalit, připravit se na další den. Nemá čas zajít za Sherlockem, který stejně někdy vyslýchá lidi.

Ve tváři se mu nejpíš promítlo zklamání, protože Harry řekne: „To není to, na co jsi myslel.“

To je pravda. Když mu Harry nabídla svou libru, John zrovna znovu prožíval vzpomínku na narozeninovou párty. Cítil takové uspokojení, a to není poprvé, co si od té párty lebedil v každém detailu. Nejdřív stál Sherlock na okraji, obočí trochu zamračené, jak se snažil vyrovnat s tím hlukem a smíchem. John si uměl představit tu jeho odtažitost vůči napjatým vztahům a neznámému prostředí nějaké oslavy. Ale nakonec tam byl, sklenici vína v ruce jako převlek nebo talisman, a to Johnovi stačilo.

Nikdy si nemyslel, že by byl Sherlock nervózní kvůli nějakému dárku. Pokud by měl být k sobě naprosto upřímný, ani nečekal, že Sherlock nějaký přinese.

Otevírání krabice je nejvýznamnější část vzpomínky. Zpomalí ji, vychutnává si tu zvláštní auru stmívání a svit lampiónů odrážející se od stříbrné krabice v jeho klíně, ten ne zrovna nepříjemný pach doutníků, nesoucí se z vedlejší zahrady. Podle tvaru a hloubky krabice čekal, že dostane šálu. Sherlock zbožňoval doplňky, a měl výjimečný vkus. John plul mořem času, přemýšlel, že si dá další sklenku toho skvělého vína, ucítil teplý vánek na šíji, vůni parfému paní Hudsonové, který mu připomněl nadcházející výlet za jeho mamkou a tátou.

Pak otevřel krabici –

– pevný krémově bílý papír černé písmo žádná šála…

– darována částka ve výši jednoho tisíce liber na sbírku prince Williama a princezny Catherine pro Památník veteránů…

– vzhledem k vaší službě, jíž si velmi ceníme…

– cihlové obložení po obvodu památníku za vaši nezištnou oběť zahrnuje a vyzdvihuje výsady a hodnoty, jež jsou nám velmi blízké…

– vyryté John H. Watson, M. D., RAMC…

Vzpomíná si, jak se mu sevřelo hrdlo, horké slzy zaplavily jeho oči a srdce dunělo v jeho hrudníku. Bylo to nemožné, přesto se to stalo. Sherlock vybral a daroval dárek tak ohromující a velkorysý a neskutečný a správný, že tomu John nemohl uvěřit.

Pak promluvil Lestrade a John byl rád, že někdo něco řekl, protože on zapomněl mluvit, netušil, jak poskládat větu. Nakonec se dostatečně probral, aby vysvětlil, že to nebyla cihla, ale možná nepostihl, že to pro něj znamenalo všechno, podíval se na Sherlocka, a pak zase nemohl mluvit.

John nikdy nikoho neviděl, že by se na něj díval s takovou hrůzou a nadějí v očích.

Sherlock stál v záři světel, napůl osvětlený a napůl ve stínu, naprosto odkrytý před Johnem, a jediné, co mu John dokázal říct, bylo: Dík, Sherlocku. Moc ti děkuju.

Tohle lidé říkají, a bylo to tak nedostatečné, ale myslel to vážně. Myslel to tak velmi, velmi opravdově. Tohle by si nikdy sám nedal. Možná příteli, ale nikdy sobě. Celý víkend se snažil vymyslet vhodnější, pozornější způsob, jak by Sherlock řekl, že ví, respektuje a cení si Johna. Na nic nepřišel.

„Zase to děláš,“ řekne Harry s pokřivenou pusou. „Pět babek. Bude to stačit?“

„Promiň, promiň.“ John si přejede rukou po čelisti.

„Vím, na co myslíš. Nebo spíš na koho.“

John nic nepopře. „Co tím myslíš, Harry?“ zeptá se a čeká, jak mu Harry připomene, jak byl zlomený, jak ho Sherlock zničil, jak je šílené byť jen pomyslet na to, že by měl Sherlockovi znovu věřit.

„Lidé se nemění,“ řekne Harry.

„Ty ses změnila,“ namítne John a kývne na Gilly.

„Zeptej se Clary, jak dlouho mi to trvalo. Zeptej se jí, jak těžké bylo čekat a dívat se, nevědět, jestli právě tentokrát to byla ta chvíle, kdy to prolomím, nebo kdy do toho spadnu zpátky.“

Nemusel se ptát Clary. Prožil to, i když ne tak hluboce a bolestivě jako Clara. Co víc, Sherlock není Harry. Sherlock je ojedinělý případ v obleku na míru.

„Jsme přátelé,“ řekne.

„Viděla jsem, jak se na něj díváš.“

A viděla jsi, jak se on díval na mě? Já se na něj vždycky tak dívám, jako by byl neměnnou konstantou v tomhle mém nepochopitelném životě, ale strach a naděje a (připusť to) láska v Sherlockových očích? To se nikdy dřív nestalo. To je zázrak.

Harry se o něj snaží starat. Je to nový zvyk nabytý díky Sherlockově pokusu sletět ze střechy Bart’s, a když se Watson jednou rozhodne vychovávat a chránit, tak to mají napořád. „Jsme jen přátelé,“ řekne znovu. Prozatím. Blíží se k něčemu, co není přátelství, ale poprvé v jeho životě John uvažuje nad bojem s větrnými mlýny.

Harry jemně posune Gilly, až má její hlavu položenou na stehně. „Je těžká,“ utrousí, ale nestěžuje si. „Dala jsem mu ránu, víš?“

„Ty jsi ho uhodila?“

„Pravej hák do obličeje.“

„Na oslavě?“

„Ne, po tom, co se vrátil z mrtvých. Pozval mě na oběd k Simpsonovým, a já tam nakráčela, dala mu pěstí, řekla mu, ať se od tebe drží dál, a šla zase pryč.“

John na ni zírá. Přímo valí oči na svou sestru, která nikdy neudělala nic, aby ho ochránila, a která musela Sherlocka naprosto překvapit. „Ty jsi mu dala ránu.“

„Není mi to líto. Zasloužil si to.“

„Ty jsi mu dala ránu.“ Zní jako poškrábané CD, ale Sherlock mu o tomhle neřekl. Neřekl Johnovi o Sarah ani o Harry.

„Neposlouchal, buď -“

„Já to chtěl udělat.“

Harryina ramena se otřásají v potlačovaném smíchu. Gilly trochu zabrblá, pak se uklidní, když ji Harry pohladí vlasy. „Promiň, že jsem tě teda předběhla,“ řekne. „Proč jsi to neudělal? Vážně si to zasloužil.“

Vybaví si tu oslepující zuřivost, tu barvu krve, co by tekla Sherlockovi z tváře, způsob, jakým v Johnovi vřely emoce a dusily ho, jako když se někdo snaží dýchat, zatímco jsou jeho kosti a chrupavky rozdrcené na prach. „Bál jsem se, že když začnu, tak už nepřestanu.“

Ten impulz už je pryč. Pomalu ale jistě Sherlockovi odpouští. Nabízí se otázka, co z něj zbyde, až všechen vztek vyhoří. Ale nabídnout odpuštění ještě neznamená důvěřovat. John má problémy s důvěrou. Ella tahle slova už sice nepíše do poznámkového bloku pokaždé, když mají sezení, ale občas to tam poznamená. Má pocit, že je to stejně poznámka pro ni jako pro něj. Ella ví, že John umí číst vzhůru nohama.

Harryin výraz vystřízliví.

„Johne… Já vím, jaký je. Vím to z vlastní zkušenosti, a na něj bych fakt nesázela, je to strašný risk. Lidi se prostě jen tak nemění a nezáleží na jejich motivech. Dávala jsem Claře spoustu velkých dárků a pak, o pár týdnů později…“ Znovu prohrábne Gillyiny vlasy. „Já jsem Claru zničila,“ připustí. Nebo se spíš svěřuje. Ztěžka polyká. „Vzala jsem jí roky života a nic nedala na oplátku. To se stává, když se šlechetná duše zamiluje s opravdovým hajzlem. Mám tě až moc ráda na to, abych sledovala, jak se ti děje to samé.“

Kdyby byl John cyničtější muž, tak by se Harryiným opožděným pokusům o péči vysmál, ale je příliš ztracený na to, aby komukoli nastavoval záda, tak se na ni jen usměje. Je to smutný úsměv, ne šťastný, protože časy, kdy je potkávalo čiré štěstí, jsou už dávno za nimi. Pokud se o něj chce Harry starat, tak ji nechá.

John poposedne, ví, že následující slova budou znít jako ospravedlnění, ale stejně je potřebuje vyslovit.

„On mě poslouchal, Harry. Když se vrátil, řekl jsem mu, aby šel do hajzlu.“ Nebude chápat plný význam těch slov, protože Harry neviděla Sherlockův obličej v dešti, ani neslyšela dedukce založené na stavu Harryina starého telefonu, té noci na cestě k případu paní v růžovém. Harry neví, jakou sílu ta slova měla pro něj a pro Sherlocka. „Mohl jsem se prostě vrátit k tomu, jak to bylo, zpátky k jeho práci -“ Zarazí se dřív, než dodá zpátky do jeho postele, protože existují věci, které ani sestry nepotřebují vědět. „Ale řekl jsem mu, ať jde do hajzlu. A on mě poslechl. Změnil se.“

„To se stává, když lidé ucítí riziko, že tě jinak ztratí,“ řekne Harry. „Jenom… to neuspěchej, ano?“

Nespěchá. Když se Sherlock objevil u něj ve dveřích, vychrtlý a chvějící se a strhaný žalem, John neměl nejmenší chuť s ním vůbec mluvit, ale Sherlock je Sherlock. Znovu Johnovi ublíží a John ublíží Sherlockovi. To lidé dělají, je to nevyhnutelné stejně jako umírání. Ale Sherlock také není tím mužem, co tehdy skočil ze střechy Bart´s.

John si uvědomí, že chce vědět, kdo tenhle muž je. Protože další věc, nad kterou o víkendu přemýšlel, je fantazie o tom, že jdou Regent’s parkem, někdy za pár let, pozorují, jak se staví ten památník, a uvidí své jméno na zdi a bude vědět, že to pro něj udělal Sherlock.

Ten dárek a slib s ním spojený přinášel naději, očekávání společné budoucnosti.

Nějakou chvíli to trvá, než se jeden stane člověkem, ale John je trpělivý. Počká. Má svoje vlastní problémy, nad kterými musí přemýšlet, dva velké mezníky, které si musí vyjasnit, než on a Sherlock naleznou jejich společnou cestu. Sherlock je jiný. Změnil se, pořád se mění, přímo Johnovi před očima.

Otázkou je, zda se může změnit i John?

**

Ty překážky se objeví tak nějak samy, jako dvojitá laťka v překážkovém dostihu. Když Sherlock opět začne víc pracovat, požádá Johna o něco, co John dělával každou chvíli: požádá ho, aby zašel do Bart´s a od Molly něco vyzvedl, aby to pak donesl do 221B. Tentokrát je to ledvina. Na rozdíl od jejich minulého života, Sherlock se zeptá, zda se to Johnovi vůbec hodí, a poděkuje, když John souhlasí.

Ale jde o Bart´s, a pak má namířit do Baker Street. John nebyl v Bart´s od doby, kdy Sherlock povstal z mrtvých, nebyl ani v bytě B na Baker street, č. p. 221.

John to zvládne. Zvládne to. Obrní se, nastaví analytickou část své mysli na záznam, protože ze všech míst, která mají sílu spustit jeho PTS flashbacky, je Bart´s následovaná jejich bytem tím nejhorším místem vůbec. Čaj se Sherlockem v bytě paní Hudsonové byl fajn. U Speedyho je to taky fajn.

V Regent’s parku je to taky fajn. Vzpomíná na léta na medicíně, když vchází do Bart´s, ale když schází schody do sklepení, jeho mysl ho zrazuje. Zrychlí krok, pohybuje se automaticky, pak otevře dveře na patologii a uvidí Molly, jak v bílém plášti sedí za mikroskopem.

Přes Johna se převalí mohutná vlna vzpomínek protknutých Sherlockem.

Afghánistán nebo Irák?

Miluji te. SH

Tady bys neměl být, Johne.

Bude zpopelněn.

Myslel jsi to vážně?

John se zastaví a snaží se to rozdýchat.

Dej si na čas. Tak dlouho, jak jen potřebuješ.

Ta slova patří Elle, ale zní, jako by je vyslovil Sherlock. Dýchá. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. A ještě. Nádech. Výdech.

Znovu. Když se ten žár změní na studený pot, otevře oči.

„Johne?“

Jede na vlně vzpomínek, jak křičel na Molly Hooperovou tak, až ji vyděsil, když si uvědomil, že tehdy oplakával svého milence, zatímco seděl nad cizím tělem.

„Omlouvám se,“ vyhrkne.

Molly zamrká. „Za co?“

„Za to, že jsem na tebe křičel, že jsem tě vyděsil, tehdy, jak se Sherlock vrátil. To bylo nevhodné.“

„Ne, nebylo,“ řekne Molly věcně. Díky Sherlockovi jsou teď všichni starší, moudřejší, a nechtějí plýtvat energií nad něčím, co za to nakonec ani nestojí.

John se jí chystá vysvětlit jeho náhled na věc, že muži tu nejsou od toho, aby děsili ženy, a je jedno, jak moc jsou rozčilení, a zvlášť ti muži, co mají výcvik v zabíjení, muži, kteří se své příčetnosti drží zuby (krvavými) nehty, ale cítí, jak má z toho studeného potu husí kůži, tak ji vezme za slovo. Molly seskočí ze stoličky a přejde k němu, pohladí ho po rameni a pak ho trochu nemotorně obejme. Praskliny v přátelství se možná zahojily, ale jako skutečné rány i tyhle bolí, když je na to to správné počasí. Teď je přesně to správné počasí na bolest.

Odkašle si a vyhrabe ze vzpomínek Mollyin rukopis na balíčku, ve kterém byla šála od Blackheath. Všechno, co otevřel po Sherlockově dárku, má trochu v mlze. „Díky za šálu.“

„Nemáš zač,“ odpoví s úsměvem. „Teď je na ni dost horko, ale léto netrvá věčně.“

„Jsem rád, že jsi přišla.“

„Jsem ráda, že jsem dorazila. Kdybych to neviděla na vlastní oči, nevěřila bych, že ti něco takového dá.“

Chytí se té vzpomínky jako malá opička, co se věší na svoji maminku.

„Věděla jsi to?“

„Ne,“ připustí Molly. „S tímhle přišel úplně sám.“

To je nejspíš pravda. Lestrade očividně taky nevěděl, co je v krabici, a John si neumí představit, jak Sherlock žádá Mycrofta o pomoc s dárkem pro Johna. Ví, že to Sherlock udělal pro něj.

Ví to a pozoruje ho. Čeká.

V 221B.

Odkašle si, přenese váhu z nohy na nohu a pak se narovná. „Jsem tady pro tu ledvinu.“

„Neříkal nic o ledvině.“ Molly se rozhlíží, jako by se měla lidská ledvina zhmotnit na tácu.

John jí ukáže vlákno zpráv od Sherlocka.

Pokud se ti to hodi, prosim vyzvedni v Barts ledvinu. SH

Hodi se mi to.

Dekuju ti. SH

Molly ukáže Johnovi její zprávy od Sherlocka.

Jak tvoje matka zvladala paty tyden ozarovani? SH

Jak tvoje matka zvladala sesty tyden ozarovani? SH

Obě zprávy jsou skoro sedm týdnů staré. John je tak překvapený, že skoro zapomene na tu ledvinu.

„Ty zprávy přicházely jak podle rozvrhu, jednou týdně, v 10:47 dopoledne. Myslím, že měl nastavené upomínky,“ řekne Molly.

„Jo, to asi měl,“ poznamená nepřítomně.

Chtěl, aby byl Sherlock lidský, ne jako nějaký zkurvený sobecký robot. Ale bude z něj jeho vlastní verze člověka, Sherlock, což znamená, že si bude nastavovat upomínky, aby se zeptal na Mollyinu nemocnou maminku, i když jí pak zapomene říct, aby mu sehnala ledvinu. Sherlock cítící pocity, procítěně, je pořád Sherlock, skvělý, soustředěný jako laser, ale zapomíná.

Sevře rty, vydechne nosem a rozhlédne se po laboratoři. Tak. Teď, k těm flashbackům, kvůli kterým je zpocený a roztřesený a je mu kvůli nim nevolno, je ještě naštvaný.

Molly ho obezřetně pozoruje. „On se snaží, Johne. Opravdu se snaží.“

„Já vím.“ vydechne přes sevřené rty. „Fajn. Jasně. Tak se uvidíme později.“

„Víš, co přesně chtěl? Nějakou zvláštní patologii nebo -“

„Nevím,“ řekne John krátce. Pak se nadechne a napočítá do pěti. „Možná už ji nepotřebuje. Ozve se ti.“

Jde pěšky na Baker Street. Na jednu stranu ví, že má kratší doutnák, než by bylo vhodné. Chvíli to trvá, ale během té doby se uzel v jeho nitru uvolní, oddělí jednotlivá vlákna označená Vracím-se-do-Barts a Sherlock-bere-Johna-jako-samozřejmost.

Není to zrovna rozpoložení mysli, které chtěl mít, když se blížil k 221B Baker Street poprvé od vzkříšení.

Růžová a zlatá barva zapadajícího slunce zkrášlí letní oblohu, když John projde odemčenými předními dveřmi. Zastavit se pozdravit paní Hudsonovou vypadá jako slabost, tak jde rovnou nahoru po schodech do B, kde jsou dveře trochu prasklé. Otevře je a najde Sherlocka, jak sedí na pohovce, papíry volně rozházené na stole před ním. Má na sobě kalhoty na míru a košili, a je bosý.

Jeden dlouhý prst spočívá na svrchním zelenobílém papíru z 80. let, zatímco druhou rukou píše zprávu. Jeho lopatky vyčnívají z tmavě modré košile, ale John se zarazí při pohledu na Sherlockovy bledé, dlouhé, nahé nárty.

V jeho útrobách se bouří přehršel emocemi nabitých vzpomínek, jako klubko barevných, jedovatých hadů-

Sherlock v pyžamových kalhotách, tričku a modrém županu, bosý a voňavý po Johnově potu; hádky nad tím, kdo bude umývat záchod; chvíle, kdy seděli v kabátech po tom, co jim výbuch zdemoloval okna; sledování blbostí v televizi; nekonečné šálky čaje; šedá mlha žalu tak strašného, že fyzicky bolela –

všechno tohle bylo ozářeno tak silnou fyzickou touhou, že se bojí, že svítí tak jasně jako letní blesky. Tak se cítí. Temné bouřkové mraky rozpolcené touhou.

A to jen kvůli Sherlockovým nahým chodidlům. Chodidlům, kterými se dotýkal Johnových lýtek, stehen, zadku, když ho John šukal do bezvědomí.

Přestane dýchat.

Je to už tak dlouho, tak zasraně dlouho od doby, co měl na svém těle to Sherlockovo, co ho měl uvnitř, kolem sebe, a pane bože, že jim to spolu slušelo.

Jenže obloha se znovu zatahuje. Stejně jako blesk, touha s třeskem zmizí. Zůstává převalující se šedá a černá masa mraků.

Johnovi by nejspíš prošlo nechodit do Bart´s po zbytek jeho života. Nechodit do 221B jako domů, to je něco jiného, a právě teď se nemůže rozhodnout, jestli je to tím místem, Sherlockovou bezohledností nebo jeho vlastní zasranou hlavou.

Musí to vědět.

Sherlock vzhlédne a na okamžik je zpět, arogantní a odtažitý a přezíravý a naštvaný vyrušením. Pak se jeho oči rozšíří.

„Do prdele. Do prdele!“ Prudce vstane a rukama si vjede do vlasů, shodí další hromádku papírů, co má vedle sebe. Sklouzne na zem, zatímco Sherlock koktá: „Ta ledvina… Johne… Já zapomněl.“

Samozřejmě že Sherlocka nenapadlo myslet na to, jak se John může cítit v Bart´s a v tomhle (jejich) bytě. Ale tahle myšlenka není fér a John to ví. „To nevadí.“

„Promiň.“

Ruce stále ve vlasech, Sherlock panikaří, jako by jedna nepotřebná pochůzka poslala Johna domů, a to navždy.

„Sherlocku. To nevadí.“

Ale stejně vyvstává otázka, jak se bude Sherlock chovat, až bude čím dál víc zabředat do Své Práce. Tohle jsou složky s odloženými případy vylouděné od Lestradea, a teď je do toho zapletený i Mycroft. Sherlockův starý život láká drobným sexy úsměvem a vábivým mrknutím. Což povede Johna Watsona, bývalého Sherlockova PA a blogera… kam vlastně? K tomu, napsat článek na blog? Jak by ho vůbec napsal?

Musí to vědět.

Vejde do bytu a zavře za sebou dveře. „Na čem děláš?“

„Maisie Parksová, šest let, byla zabita řidičem, co ji přejel a ujel od nehody z East Endu před více než třiceti lety. Šla se svou sestrou, která ji jen na chvíli pustila z dosahu.“ Sherlock si nejspíš uvědomí, kde má pořád své ruce, a nechá je proklouznout svými vlasy, než je spustí dolů. „Pamatuju si, jak jsem vždycky utekl, když na mě měl Mycroft dohlížet.“

„Harry mě taky nedokázala udržet za ruku,“ podotkne John.

Sherlockův obličej se uvolní. „Vyslýchal jsem všechny přeživší svědky, zatímco jsi byl v Edinburgu. Nikdo si na nic nového nevzpomněl, ale někdo musí něco vědět. Někdo musí něco vědět.“

„Zkoušel jsi svá internetová fóra? Jsou ještě vůbec aktivní?“

„Nikdo z nás dvou je nezrušil,“ řekne Sherlock. „A nikdo jiný nemá přístup. Poplatky za doménu byly z mé kreditky inkasovány každý měsíc.“

Sherlock se na něj podívá. „Psal jsi o našich případech po tom, co jsme je vyřešili. Neměl jsem moc o čem psát, když jsem se vrátil.“

John pokrčí rameny. „A co požádat o pomoc? Jestli ti to Lestrade dovolí, napiš na blog detaily. Uvidíš, jestli se z toho něco vyvrbí. Dneska žijeme v jedné globální vesnici. Vyslýchat sousedy neznamená jen ty lidi odvedle.“

„Uděláš to, prosím?“

John si sedne se Sherlockovým laptopem. „Heslo?“

„Fibonaciho posloupnost až do jedenácté cifry, trojka je nahrazena velkým B a jednička písmenem zet.“

„Takže to je co?“ zeptá se John, aniž by vzhlédl od klávesnice. Sherlock odříká sekvenci čísel a písmen. John otevře prohlížeč a nalistuje přístup do své administrativy, po třech letech je stále netknutá. Schránka na spamy úplně praská ve švech. John vymaže její obsah, prolítne pár konspiračních teorií o Sherlockově úmrtí, pak si uvědomí, že už není jeho prací vést tyhle stránky. Drží se té myšlenky zuby nehty, a použije Sherlockovy přihlašující údaje k tomu, aby vyvěsil nový článek na hlavní stránku. Dává do kupy jeho obsah, zatímco si Sherlock píše s Lestradem a pak s přežívší sestrou zesnulé dívky. Když má John hotový článek k vydání, kompletně i s odkazem na nově zřízenou facebookovou stránku Vědy o dedukci, Sherlock má kladné odpovědi jak od Yardu, tak od její rodiny.

„Večeře?“ zeptá se John mimoděk, zatímco kopíruje, vkládá a vydává. Tady to máte, všichni.

„Čína?“

Objednají si donášku a jedí neurčitý obsah, přičemž John hloubá nad ostatními složkami. Nemá moc co nabídnout, ale může navrhnout pár identifikačních technologií, které se můžou hodit, pokud se důkazy nepoškodily. Snaží se pracovat rychle, protože vzduch je nabitý Johnovou nejistotou a touhou tak silnou, až si John představuje, jak prosakuje z těch nově potapetovaných stěn. Než si to stačí uvědomit, je dlouho po půlnoci.

John zívne, protře si oči palcem a ukazovákem. „Je ta druhá ložnice obyvatelná?“

„Ano.“

„Tak tu přespím. Nemá cenu jet do Dagenhamu, abych se tam otočil na podpatku a jel zase zpátky do Islingtonu.“

I když se Sherlock zdá být zaměřený výhradně na svůj notebook, Sherlock ztuhne.

„Jsi si jistý?“

Musí to vědět. Sherlock na něj čeká, a bude na něj čekat dál, a zaslouží si vědět, jestli se John hodlá sesypat. John to taky potřebuje vědět. Práce s veterány ho naučila, že nevědět je horší. Pokud zvládnete pojmenovat svoje spínače děsu, pak si budete jisti, budete vědět. Můžete plánovat, obcházet je, čelit jim. Nevědět je horší.

„Jsem si jistý.“

Sherlock jde do koupelny, ke skříni s povlečením. „Tyhle by měly pasovat na postel ve tvé – v té druhé ložnici,“ řekne a podá Johnovi halabala poskládané cíchy. „Tak. Pokrývky. Máš radši dvě, ale dneska je teplo, tak možná jen jednu.“

Johnovo srdce divoce buší a je úplně zpocený. Je napůl tvrdý, ale žaludek se mu svírá, tak si od Sherlocka vezme přikrývku a vyjde schody do druhé ložnice. Sherlock se objeví ve dveřích s druhou dekou. John si ji vezme a položí dlaň na Sherlockovu hruď, aby ho vystrkal ze dveří.

„Dík. Taky se aspoň trochu vyspi,“ řekne a zavře dveře.

Dlaň ho pálí, jako by ji přitiskl na rozpálený sporák a ucukl s ní. To bylo poprvé, co se Sherlocka od noci před pádem dotkl. Ano, bylo to kvůli tomu, aby ho vystrčil ze dveří, ale byl to dotyk. Sám si pak ustele postel, svlékne se do boxerek a lehne si.

Musí to vědět. Samozvaný sociopat, který riskoval svůj život, aby dokázal, že je chytrý, je dobrou volbou pro vojáka s PTS a adrenalinovým návykem. Ale s každým dalším týdnem, Sherlockovo nové já nabývá na tvaru a na hmotnosti a na jistotě, zatímco Johnova minulost na něj neustále číhá.

Musí to vědět.

**

 

Sherlock neměl ponětí, co to mělo vlastně znamenat, a Johnův dotyk, který pořád cítil na hrudníku, mu to přemýšlení vůbec neulehčoval. Následkem bylo, že ještě hodně, hodně dlouho po tom nespal.

Sedne si do koženého křesla v obýváku, kolena schoulená pod bradou, a nechá ten pocit/prostředí bytu se spícím Johnem  vstřebávat svou pokožkou až ke svým kostem.

Příštího rána se Sherlock vzbudí ve svém křesle, na kuchyňském stole šálek čaje a na lince talíř posypaný drobečky. Zatímco narovnává svou hlavu, ostře ho píchne za krkem. Masíruje si šíji, zkontroluje mobil a najde jednu novou zprávu od Johna.

Myslim, ze bude nejlepsi, kdyz uz po mne nebudes chtit, abych chodil do Barts.

Najednou se v Sherlockově mysli ostře zobrazí sled vjemů: převládající napětí v Johnově čelisti, odhodlaný přístup k případu Maisie Parksové a to rozhodné nakrčení ramen, když vycházel schody do druhé (své) ložnice. John si snaží něco dokázat, stejně jako Sherlockovi, ale hlavně sám sobě. Sherlock nevěřícně zavrtí hlavou, čehož hned lituje, když mu šíje připomene, že má čtyřicítku na krku. Dokázal překopat Londýn na nový Afghánistán, a to jen pro Johna, na kterého číhají různá místa a spouští flashbacky.

Souhlasim. Omlouvam se. SH

Ted uz to vim.

Sherlock z téhle zprávy vycítí to typické pokrčení ramen. Vystoupá schody a zastaví se ve dveřích Johnovy ložnice. Ložní prádlo není svlečené, aby John, jako slušný host, pomohl Sherlockovi, od kterého očekává, že cíchy zase vypere. Není pomačkané jako v případě, kdy by John opouštěl hotelový pokoj. Postel je čistě ustlaná, jako každé ráno, když John žil v 221B, jako by se měl toho večera zase vrátit.

Sherlockovo srdce vynechá úder. Je možné, že John tu postel ustlal. Je taky možné, že v ní ani nespal. Možná strávil noc tím, že seděl opřený zády o zeď, skrčený, dýchal, jako by se snažil překonat útoky svých vzpomínek na svou mysl, a nepožádal Sherlocka o pomoc.

Požádal vůbec někdy Sherlocka o pomoc?

Sherlock si nemůže vzpomenout. Před svým zmrtvýchvstáním sotva kdy věnoval pozornost Johnovým potřebám. Žádal někdy John o něco jiného, než o náklonnost?

Ne. John pro sebe nikdy nic nežádal.

Vyspal ses dobre? SH

Jako kdyz me do vody hodi. Prospal bych dalsich osm hodin.

Takže 221B asi nebylo jako minové pole.

Sherlock opatrně, jako kdyby snad rychlé pohyby mohly roztříštit realitu na kousky, zavře dveře do Johnovy ložnice. Zkontroluje blog a facebookovskou stránku. Spousta lajků a sdílení, ale žádná odpověď. Vrátí se zpět ke svým experimentům a odpoledne zajde do obchodu, kde pak zkoumá aktivní přísady různých čisticích prostředků a dedukuje o ženách v domácnosti, jen aby nevyšel ze cviku, dokud ho to nepřestane bavit.

Takhle trávit čas je směšné.

Zadam o uklizecku s vhodnou proverkou. SH

Ale, pripravujes hnizdecko? MH

Snad. SH

Mycroftova další zpráva je fotka z kamer, jak John opouští 221B dnešního rána. Johnův obličej dost výmluvně vypráví, jakou zažil noc. Vypadá unaveně, ale je s něčím smířený, oči jasné, připravený čelit novému dni.

Sherlocka zalije úleva. Nicméně, musí si udržet reputaci.

Jdi fakt do prdele, Mycrofte. SH

Poslu ti zivotopisy. MH

Dekuju. SH

**

Tohle je matoucí problém. Stejně jako odpouštění, ani důvěra se nedá vynutit. John může nabídnout odpuštění, ale musí se dost otevřít, aby důvěřoval. Musí Sherlocka opět pustit dovnitř. Musí být vůči němu zranitelný tak, jak nikdy dřív nebyl.

Sherlock o tom přemýšlí. Důvěra se získá tím, že bude důvěryhodný. Tím pádem ukáže, že i nadále bude spolehlivý.

Jake je Nikdykde? SH

Skvele. Radio 4 pred casem natocilo novou verzi. Hodlam to najit a poslechnout si to.

Sherlock si nedokáže představit cokoli míň zajímavého, než je vysílání Radia 4, ale on na rozdíl od Johna nedojíždí takovou dálku do práce. Zatímco přemýšlí nad odpovědí, která by nenarážela na to, že Johnovi shnije mozek a vyteče mu ušima, přijde další zpráva.

Dnes koncim ve ctyri. Vecere?

Prijd do Baker Street. SH

Je to neformální, nemá to naznačovat, že John nejspíš nebude schopný sníst jednoduché jídlo v bytě, který býval jeho domovem. Není to zkouška. Je to nabídka příteli, který pracoval dlouho a v obtížné pozici.

Nehodlas varit, ze ne?

Nikdy predtim jsi nevaril.

Sherlock protočí oči.

Vareni je chemie. Jsem chemik. Dedukuj. SH

**

 

Když John otevře dveře do 221B Baker Street, chodbou, kterou tak dobře zná, k němu doputuje lahodná vůně. Ježíši. Sherlock objednal donášku. John zvažuje, že se s omluvou vytratí, když se ze svého bytu vynoří paní Hudsonová, v ruce obálku od právníka. Oči má rozšířené, pokyne mu, aby šel k ní, prst přitisknutý ke rtům.

„Co se děje?“ zeptá se John hlasitým šepotem.

Natáhne ruku s obálkou. John ji otevře a vysype její obsah do dlaně. Vrchní list papíru je dopis od Národní banky, připojeny k němu jsou doklady k 221 Baker Street, čtvrť Westminster. Podívá se na dokument, pak na ni. Když se odstěhoval po tom, co Sherlock zmizel, sotva vycházela s penězi.

„Jak jste to -?“

„To já ne,“ řekne paní Hudsonová šeptem, pak se významně podívá nahoru na byt B. „Říkal, že s tím nemá co dělat, ale kdo jiný by… Nebo snad ty?“

Sherlockův domov, jeho domov, je byt nahoře, v této budově. John z toho vycítí společné úsilí bratrů Holmesových. Předpokládá, že teď bude muset začít zase mluvit s Mycroftem. Ve tváři malý úsměv, strčí papíry zpět do obálky a podá jí je. „To jsem nebyl já, moje milá,“ řekne. „Ale jsem moc rád i za vás.“

„To přece nemůžu… Já nevím… jak poděkovat někomu, kdo mi koupil dům?

Je to ošidné, myslí si John. Jako říct děkuju za to, že vám někdo koupil cihlu. „Rumový koláč? Zvládl u vás sníst půlku na posezení.“ Během doby, kdy žila paní Hudsonová na Floridě, získala recept, co obsahoval tolik rumu, že by dokázal sklátit nosorožce. Sherlock po tom, co ho snědl, spal celé hodiny.

„To je přece nedostatečné poděkování,“ namítá paní Hudsonová.

„Bude rád.“ Vůně kari a zázvoru lákavě mučí Johnův nos.

„Hej, Sherlocku,“ zavolá nahoru k otevřeným dveřím bytu, „jen jsem si dělal prdel. Nemusel jsi objednávat čínu.“

„Nic jsem neobjednával,“ houkne Sherlock zpátky z kuchyně.

„Cítím biryani,“ pokračuje hlasitě John a pak sebou trhne. Sherlock umí člověka přimět ke křiku. „Vy jste objednávala donášku?“ zeptá se své bývalé domácí o dost tišším tónem. Voní to dobře. Vážně dobře.

Paní Hudsonová zavrtí hlavou, zastrčí obálku do podpaží. „Došel mi rum,“ povzdychne si.

„Uložte to do trezoru,“ upozorní ji John.

„Dneska do mrazáku, zítra do banky,“ odpoví mu paní Hudsonová a popadne svou kabelku ze židle u dveří.

Sherlock se objeví navrchu schodiště, na sobě černou zástěru zavázanou přes kalhoty a košili na míru, v jedné ruce nebezpečně ostrý nůž a v druhé jedno vyděšené rajče. „Cítíš biryani, protože jsem uvařil biryani. Dobrý večer, paní Hudsonová. Nechcete se připojit na večeři?“

John se na ni usměje. Sherlock nevidí její výraz, ale John ano – užaslá nad nabytým jměním, dojatá nemožným.

„Ne, děkuju, drahoušku. Užijte si to spolu.“

John vyběhne schody. Sherlock pozvedne obočí. „Došel jí rum,“ řekne John.

 

Pozvat paní Hudsonovou na večeři byl správný tah. Johnův pochvalný úsměv mu to dokazuje. Později jí Sherlock nějak poděkuje za to, že ho odmítla. Vzhledem k reakci na dokumenty k 221 Baker Street, chvilku ještě počká, než jí řekne, že je majitelkou patentu na protiplísňový roztok, který vyvinul během měsíců po svém návratu. Paní Hudsonová, která přežila nejen svého manžela, jenž ji zneužíval, ale také roky výbuchů a střelby z pistole a křiku, nehledě na zatracené bombardování, škudlila a šetřila, jen aby vyšla do dalšího měsíce. Bude z ní rozhodně velmi, velmi bohatá žena. 221C je teď obyvatelný i pro ty největší astmatiky, ale ani ten byt nebude potřebovat pronajmout.

Popíjejí víno a jedí biryani a John oboje velmi chválí. Pak spolu sledují hlouposti v telce.

Sherlock se snaží chovat slušně, ale většina lidí, co skončí v televizních soutěžích, jsou idioti, takže nakonec jen ječí na obrazovku. John střílí pohledem mezi Sherlockem a televizí a hihňá se tím svým báječným, jedinečným, přirozeným hihotem.

Proč se lidé smějí? Protože jsou –

šťastní

pobavení

spokojení

uvolnění

v pohodě

baví je život

cítí se dobře

protože se zamilovávají.

Ach Bože. Prosím.

Když vypnou televizi, John je tak uvolněný, že se svezl dolů ve svém křesle, a když promluví, na Sherlocka se nepodívá. „Řekni mi, kde jsi byl. A co jsi dělal.“

Je pozdě. Velmi pozdě. Zvuky dopravy už skoro nejsou slyšet a město má tu strašidelnou, ospalou atmosféru, jako vždycky takhle pozdě v noci. Mezi jedním rozechvělým londýnským úderem srdce a tím dalším, Sherlock si něco uvědomí.

John testuje sám sebe.

„Ptáš se kvůli blogu?“ zeptá se Sherlock. „Protože si myslím, že by Mycroft raději -“

„Není to kvůli blogu. Je to kvůli mně.“

Rozhodně se testuje.

„Nemusíš to vědět. Nikdy. To období pro tebe ani nemusí existovat.“

John otočí hlavou, aby se podíval na Sherlocka. „Jak je to dlouho, co jsi opět mezi živými?“

Deset měsíců, dva týdny, tři dny, šestnáct hodin; nebo šest měsíců, tři týdny, pět dní a dvě hodiny, záleží na tom, které vzkříšení John myslí. První datum vychází z chvíle, kdy John nakoukl na zadní sedadlo Mycroftova auta. To druhé je měřeno od doby, kdy John ze svého bytu nevyhodil klečícího, rozervaného Sherlocka.

„Skoro rok,“ ohradí se.

„Zeptal jsem se tě někdy, za celou tu dobu, kde jsi byl?“

„Jednou,“ řekne Sherlock úzkostlivě, pro případ, že si to John nepamatuje. Sherlock si to pamatuje. „Poprvé, kdy jsme byli na večeři. To vypravování tě rozčílilo.“

„To ano,“ připustí John. „Časy se mění. Chci to vědět.“

Sherlock čeká, ale John neuhne pohledem. Jeho vůle čelit svým strachům Sherlocka znovu ohromuje. „Obávám se, že to vyvolá podobnou reakci, jako Barts.“

John poposedne a podívá se stranou. Už Barts nezmiňuj.

„Tohle není stejné jako Barts. Ne teď. Možná ani nebude. Ale teď jsem tady, v bytě. Jsem v pohodě. Chci vědět, kde jsi byl.“

„Johne…“

„Dva roky tvého života, o kterých nic nevím. Chci to vědět.“

Sherlock ztuhne. Podívá se na Johna, čeká, dokud se do jeho očí nepodívají ty úchvatné tmavě modré. „Není to nic příjemného.“

„Mycroft je nepříjemný. Registr řidičů je nepříjemný.“

To je fakt. „Moriarty měl prsty v jakékoli odpudivé variaci ponižujícího vykořisťování, co tě jen napadne. Destabilizoval celé země, vysával peníze z klopýtajících hospodářství, financoval heroinové a kokainové řetězce po celém světě. Kupcoval se ženami a dětmi, obchodoval s nimi za drogy a zbraně, pak prodával tyhle drogy a zbraně závislým a válečným podněcovačům, kteří okrádali slabé a bezmocné a vyhnance.“

„Pořád nejsem vyděšený.“ Usměje se, a je to jeden z Johnových zlomených, bezmocných, nezdolných úsměvů. „Byl jsem při invazi v Afghánistánu, pamatuješ? My prožíváme životy v temnotě, o níž většina lidí nemá ani tušení, a kdyby měla, tak by od ní utekla. Pokud teda nechceš zapomenout, co jsi udělal a viděl, tak mi to řekni. Prosím.“

Pohled upřený na Johna, Sherlock čeká dalších třicet vteřin, pak začne vyprávět. Pokračuje tam, kde skončil, jak viděl Johna na hřbitově, a tentokrát John neoddusá pryč. Sleduje, jak Sherlock mluví. V jeho očích se zrcadlí vše, co Sherlock viděl. Sherlock přechází po místnosti, gestikuluje, kreslí grafy, vysvětluje komplikované vztahy mezi právním vymáháním, zločinci, tiskem, světovými lídry a mlčenlivými teroristy. Řekne Johnovi všechno.

John ho sleduje a Sherlock je téměř v pořádku.

 

Sherlock zamrzne, když John použil my. Když začal mluvit, rozsvítil se jako nějaká zasraná supernova spoutaná jen bledou anglickou kůží, a tak tu stál, muž, kterého John miloval (a stále miluje), ale něco víc.

Intelekt a intuice splývá se srdcem a duší. Když Sherlock konečně domluví, jsou čtyři ráno. Johnovy oči pálí vyčerpáním a útroby má stažené úzkostí, jak poslouchal Sherlockův příběh. Čelil tomu všemu sám, tak strašně, nekonečně sám, a přesto, po tom všem, si vybral, že zlomí své já, a změní se kvůli Johnovi.

„Ty jsi. Úžasný.“

Sherlock pokrčí rameny. Pokrčí rameny! „Zavolám ti taxi, ano?“

Ne.

„Možná prostě… zůstanu?“

Lokty opřené o kolena, Sherlock se krátce podívá po Johnovi, a ten pohled je plný žalostné zranitelnosti. Pouliční lampy osvítí stříbro na Sherlockově spánku. „Jistě.“

Sherlock mu věří. John by tohohle Sherlocka mohl zlomit, mohl by ho roztříštit na malinké, neopravitelné kousíčky. Zlomit ho hůř a trvaleji, než jak to dokázala jeho rodina, jeho spolužáci nebo drogy. Sherlock čeká na něj, a bude na něj čekat navždy.

Měl by si být kurva jistý, jestli ten krok zvládne udělat.

Musí to vědět. Musí vědět, jestli Sherlockovi věří. Kdysi mu věřil. Zvládne to znovu.

Prostě to musí vědět.

„Díky,“ řekne.

 

John vystoupá po schodech ke druhé  své ložnici. Sherlock sedí na pohovce, přemítá nad svým emočním stavem. Říct Johnovi příběh svého zmizení ho vysálo, hruď a útroby prázdné, zůstala jen bolest, tak mocná, až ho ničí. Vrhne se do náruče touze, téměř nesnesitelně umocněné emocionálním spojením, které s Johnem vytváří, obejme bolest, obejme děsivou možnost, že jeho osudem v životě s Johnem bude neopětovaná láska.

Snaží se být skutečně vděčný za přátelství, ale bolí to, Ježíši, jak to bolí! Na dlouhý, pohnutý moment si jeho mysl pohrává s myšlenkou, otevřít dveře do Johnova pokoje, vklouznout do jeho postele a k Johnově kůži dřív, než bude dost vzhůru na to, aby protestoval. Už to přece udělal. Vzpomíná, všechny detaily dokonale jasné, na všechno, co má John rád. John by se neprobudil dřív, než by bylo příliš pozdě, až Sherlockova dovedná ústa a šikovné prsty znemožní Johnovi udělat cokoli, kromě toho, že se bude svíjet a lapat po dechu a třást.

Ale sex je komplikace, kterou nepotřebují, a Sherlock to teď ví, opravdu tomu rozumí, co to znamená zasloužit si něčí přátelství, jak křehká je ta moc, jak rychle může být ztracena.

Je jako bolavý, chvějící se uzlík nervů, roztoužený a úzkostný. Ale rozdýchává to, nepotlačuje to, a konečně ten pocit ustupuje. Usne na pohovce a sní o tom, že ho John opět pozoruje, výraz klidný, zamyšlený. Když ho probudí zavírání předních dveří, je přikrytý dekou. Na dosah ruky stojí na stole šálek čaje, mobil opřený o něj.

Má zprávu od Johna.

Existuje takovy vynalez: postel. Dobra na spani. Mel bys to vyzkouset.

Jednou rukou si mne krk a druhou odpovídá.

Postel je dobra jeste na neco jineho.

Smazat.

Nuda. SH

Porad ve spani vypadas tak zradne nevinne. Dik za veceri. Uvidime se brzy.

**

Mas dnes vecer neco? V pripadu Maisie Parksove jsem nejspis udělal pokroky. Bylo by to dlouho do noci. SH

Budu tam kolem seste.

John otevře dveře do 221B, v ruce plátěnou kabelu.

„Co to je?“

„Náhradní oblečení, žiletka a kartáček. Když jdu do práce ve stejném oblečení, následující dva dny si pacienti vymýšlejí neuvěřitelně obscénní historky o tom, kde jsem byl a s kým. Nejhorší ze všech je Ernie Garrett, ale obávám se, že ten používá humor a sexuální vtípky k tomu, aby zakryl nějaký velký -“

Všimne si Sherlockova výrazu a zarazí se. „Vadí to?“ zeptá se John, jako by nějak šlápl vedle.

„Vůbec ne,“ odpoví Sherlock tiše. „Vůbec mi to nevadí.“

Johnovy líce malinko zrůžoví. Vyběhne nahoru po schodech. Sherlock slyší, jak se otevírají a zavírají zásuvky, pak zvuk, jak kartáček zarachotil v držáčku na stěně.

A znovu: ta intimita chvíle ho skoro pošle do kolen.

„Kam jdeme?“

„Pulborough. V Sussexu,“ dodá Sherlock, když John pozvedne obočí pro lepší vysvětlení.

„Co se změnilo?“ zeptá se John, když je Sherlock naviguje z města na silnici A24. „Něco na stránkách?“

„Na facebooku,“ řekne Sherlock. „Skvělá strategie, za níž ti děkuju. Je to utrpení, sloupce událostí za sto let zpátky, celé lidské životy postnuté online, včetně obrázků, a je to archivované, akorát k mé dispozici. Soukromá zpráva od nějaké Milly Richardson, která se mi celkem dychtivě chtěla svěřit, že slyšela o mém malém dobrodružství s Talisker. Toho večera se moje jméno neslo celým Chelsea až k ní. Docela drbna, tahleta Milly. Připomeň mi, abych neděkoval Mycroftovi. Milly tvrdí, že má informace. Zkontroloval jsem její jméno s rozhovory. Není na seznamu, i když s třicet let starými daty… klidně tam mohla být.“

Povědomý omamný elektrizující pocit proběhne jeho tělem, smísený s něčím neznámým. Je vzrušený vyhlídkou vyřešit případ vyhrát!, ale také je obezřetný k tomu, co cítí. V minulosti by chtěl, aby John šel s ním, aby mohl sledovat, jak je Sherlock skvělý. Teď si není jistý, že jeho reakce budou přiměřené. Má podezření, proč ho Milly kontaktovala, a tahle situace zavání ne zrovna dobře. Potřebuje Johnovu přítomnost ke klidu.

Zaparkuje na bílé štěrkové příjezdové cestě, stáčející se před třípatrovým kamenným domem na okraji národního parku South Down. Zahrady, udržované dvěma uniformovanými pracovníky, září podzimními barvami. Ženě, která otevře dveře, je přes padesát, vlasy sčesané do hladkého uzlu, dvoudílný kostým, nízké podpatky. Ale její slova a přízvuk formoval East End, i když se to snaží setřást, a ústa má jemně samolibě pokřivená, což Sherlockovi vadí.

„Sherlock Holmes a doktor Watson,“ představí je Sherlock.

Její výraz se rozsvítí. „Ach. Dívala jsem se na stránky a tam jste byl jen vy, pane Holmesi. Nečekala jsem vašeho bloggera.“

Fanynka. „Doktor Watson konzultuje ve svých znalostech medicíny.“ Pokud jsou řečené znalosti Sherlockovým průvodcem k vhodným lidským interakcím, předpokládá, že je to forma terapie spravovaná lékařským profesionálem. „Můžeme jít dál?“

Pustí je do studené kamenné vstupní haly a vede je do prosluněného obývacího pokoje, z něhož je výhled na pozemky, pak zazvoní na služebnou. Sherlock a John se posadí vedle sebe na pohovku. Skoro ihned se objeví služebná s podnosem s čajovou konvicí a dvěma druhy sušenek. Sherlock si jednu nabídne, protože to lidé dělají. John si vezme dvě, do jedné se zakousne a Sherlock začne.

„Maisie Parksová. Šest let. Ani ne třicet kilo. Drobná bytůstka.“ Chce, aby Milly slyšela jméno, detaily.

„Dva dny po události, mě přítelkyně mé matky požádala, abych řekla, že její syn strávil ten večer se mnou.“

Sherlock ví, kdo „přítelkyně“ její matky byla, a nelíbí se mu hra, kterou Milly hraje. „Jeho jméno?“

„Walter Chessman.“

„Celoživotní alkoholik s reputací řidiče, co jezdí pod vlivem,“ řekne Sherlock. „Policie ho vyslýchala a on popřel, že by byl té noci za volantem. Věděla jste, proč vás přítelkyně vaší matky žádala, abyste lhala?“

„Ne,“ řekne Milly rychle. „Ach, ne. Nevěděla. Policie nás nikdy nekontaktovala, víte.“

Sherlock odloží šálek s talířkem na naleštěný stůl mezi nimi. „Měla jste nějaké podezření, proč?“

Paní Richardsonová se na něj podívá, jako by se choval absurdně. Vystrčí bradu. „Podezření, ano, to jsem měla,“ řekne. „Můj otec vlastnil autodílnu. Staral se o Chessmanova auta.“

John odloží napůl snědenou sušenku na talířek. Když si otře drobečky o ubrousek, jeho ruka se letmo dotkne Sherlockova stehna.

Chessman dost pravděpodobně dostal paní Richardsonovou do škol a na společenské události, což pozvedlo její nynější status. „Vaše matka byla jejich hospodyně, ne přítelkyně paní Chessmanové, a v pravý čas jste se vdala za bratrance. Neměl sice takovou pozici jako Chessmanovi, ale propracoval se v leteckém průmyslu. Tak jste neřekla nic.“

„Walter byl z velmi dobré rodiny,“ řekne. „Jeho otec byl mezi finančníky ve městě a jeho matka řídila několik charit. Sám Walter byl uznávaný právník. Udělal chybu.“

„Zemřela malá holčička.“

Johnova ruka se dotkne jeho stehna, tentokrát pevněji, zatímco pokládá šálek s podšálkem na stůl.

„Nikdo se neptal,“ opakuje paní Richardsonová. Pod tvářenkou se její tváře zabarví.

„Nechápete? Nikdo se neptal. A já vám to říkám teď.“

Ticho.

„Proč teď?“ ptá se John.

„Protože Walter Chessman někdy během posledních šesti týdnů zemřel,“ řekne Sherlock. Neví to z žádné databáze nebo záznamů. Ví to, protože tahle namyšlená žena by s tím nepředstoupila, pokud by ten muž byl stále naživu.

„Potřeboval transplantaci jater a nedostal se na ni,“ řekne Milly, jako by někdo z Národního zdravotního programu tuto skvělou rodinu Chessmanů zklamal.

„Dárci orgánů obvykle podstupují velkou oběť, sami i za své rodiny, a proto se upřednostňují potřební lidé, kteří se o ty orgány budou dobře starat, ne celoživotní alkoholici,“ odpoví John. Pokud by paní Richardsonová aspoň trochu znala Johna, rozuměla by, jak je ten neobvykle vyrovnaný hlas plný odporu.

„No. Řekla jsem vám to teď. Díky, že jste se zastavili.“

Sherlock nevstane. Rozhlédne se po slunném interiéru, z prostorného patra je výhled na park, leštěné police plné fotografií rodin Richardsonových a Chessmanových na prázdninách ve Španělsku, dvou různých finále World Cupu, otevírání dárků o Vánocích.

„Caroline jen na moment pustila Maisieinu ruku. Neměla ji pouštět. Měla ji chránit, pomáhat jí, starat se o ni, a místo toho ji pustila a Maisie zemřela. Snáší to břemeno skoro třicet let, kvůli vašemu podvodu. Koupila jste si tohle všechno za krev a slzy dvou malých dívek.“

Z tváří paní Richardsonové se vytratí barva, až zůstane jen klaunský odstín jejích rtů, tvářenky a očí, kůže pod krkem se chvěje.

„Sherlocku,“ řekne John tiše.

To nebylo dobré.

Pohlédne na Johna. Vážně? To jen tak? Protože on by tímhle způsobem mohl pokračovat hodiny.

John mírně zavrtí hlavou.

To je vše, jak se zdá. John říká, že je čas to ukončit, takže zatímco si Sherlock myslí, že ji nechává být až moc snadno, Sherlock se dá do kupy. John se postaví, takže Sherlock taky. Bez jediného dalšího slova paní Richardsonová otevře dveře svého překrásného domu. Velmi dobře se ovládá, ale Sherlock má podezření, že než bude schopná s aspoň nepatrným uspokojením sledovat svoje hnízdečko, uplyne ještě dlouhá doba.

Cesta zpět do Londýna trvá déle než rozhovor samotný. Sedí tiše, zírají z okna ven. Sherlock sleduje, jak si John mimoděk mne nohu. Tu bolavou.

„Napiš Lestradeovi,“ řekne Sherlock. „Abychom věděli, jestli je pořád ještě v práci.“

„Ty víš, že bude ještě v práci,“ řekne John, zatímco vytáhne svůj mobil.

Vskutku, když za hodinu a kousek dorazí do Yardu, Lestrade je ve své kanceláři, vyplňuje formuláře.

Projdou téměř prázdnou zasedačkou, Sherlock mu podá složky s odloženým případem Maisie Parksové.

„Walter Chessman,“ prohodí.

„A to víš jak?“

„Předstoupil svědek.“

„Zastrašený, aby dřív nevypovídal?“

„Prodala své mlčení za rozlehlý dům v Sussexu a za Land Rover.“

Lestrade pozvedne obočí. „Jasně. Ví to Chessman? Protože pokud je tu jen nepatrná možnost, že když vyburcuju -“

„Je mrtvý.“

Lestradeovi poklesnou ramena. „Dobře.“

Podívá se na Johna, který stojí tiše vedle Sherlocka. „Napíšeš to na blog?“

„Zrovna téhle svědkyni tu radost udělat nehodlám,“ řekne John.

„Škoda,“ nato Lestrade. „Chybí mi tvoje články. On je chytrej, ale neumí to tak se slovy jako ty.“

Sherlock protočí oči. John na to dost výmluvným způsobem nereaguje.

Otočí se k odchodu, když Lestrade dodá: „Sherlocku, je dobře, že jsi na tomhle pracoval.“ Ukazováčkem poklepe na složku. „Není to nic efektního. Je to jen dobře odvedená práce. Díky.“

„Použít facebook byl Johnův nápad,“ odvětí Sherlock.

John pozvedne ruce. „Napsal jsem jen status. On dedukoval.“

„Skutečně si nemyslím, že navrhnout strategii, která zapříčinila průlom v případu -“

„Jděte se hašteřit domů,“ vpadne do toho Lestrade. „Ať můžu jít taky domů. Nakonec. Někdy v tomhle týdnu.“

 

Po tom, co vrátí auto a dostanou se do Baker Street, je už dlouho po půlnoci.

„Díky, že jsi jel se mnou,“ řekne Sherlock, když vystoupají schody do bytu.

„Tenhle byl nepříjemný. Malá holčička, vlastně dvě malé holky. Jedna zemřela a druhá s tím musí žít.“

„Její sestra se přes to nikdy nepřenesla. Žije dál, ale stále tu vzpomínku tahá s sebou. Aspoň jí teď můžu říct, že to nebyla její vina, že za smrt její sestry je odpovědný opilý řidič.“

„Bude za to vděčná,“ řekne John.

„Ale nepřenese se přes to.“

Zahledí se do hloubi Johnových očí, vidí to uvědomění, které mu napoví, že oba si jsou vědomi, o čem vlastně doopravdy mluví. Dva kroky vpřed a jeden zpět, někdy si není jistý, jestli to není tucet kroků zpět. Jak by mu John ještě mohl vůbec někdy věřit? Jak? Sherlock to nechával být a John zemřel. Nebo jeho láska. Nic na světě to nevrátí zpátky, nic nepřiměje Johna, aby mu znovu věřil.

„Možná se jí to podaří,“ řekne John. Hlas má tichý, ale jistý. „Teď to bude vědět. Nepodceňuj ji. Dobrou noc.“

 

Ruce složené pod hlavou, John leží ve druhé ložnici v patře, naslouchá úžasné, usedavé melodii, kterou nezná.

Strach a naděje. Je to zdrcující kombinace, když ji zažívá sám. Když ji vidí v Sherlockových očích, je to zničující, a získává teď nový odstín. Bolest.

Musí vědět. Musí. Ale není si jistý, co přehlíží, jaká informace mu chybí. Problém je, že… nespočet věcí, o nichž si je jistý, se smrskává, a vše ostatní zahrnuje Sherlocka, kterého může zlomit, a který teď drží desetinásobně větší moc k tomu zlomit Johna.

Nechat věci jednoduše plynout,  může být problém. Musí to vědět.

 

**

 

INFO o povídce

DALŠÍ

 

 

26 komentářů Přidejte váš

  1. Katy napsal:

    Bože tahle část se mi dostala pod kůži… Ten pocit úzkosti a všechno jsi vystihla perfektně🙂 Držím palce s pokračováním.
    ps. nevím, jestli si vzpomínám správně, ale nenapsala nostraightline ještě nějakou jednorázovku jako bonus? Tuším to bylo prakticky jenom pwp, ale ptám se, jestli to budeš taky překládat?

    1. miamam napsal:

      Děkuju🙂 Yep, ještě je tam krátké pwp, ale zatím se na něj nechystám, je to vážně jen takový bonusový kousek, bez něhož se příběh tak jako tak rozvíjí sám… Možná později.🙂

  2. Terka napsal:

    Já se tak nemohla dočkat téhle kapitoly (ostatně jako vždy, když očekávám update na svých oblíbených povídkách). Krásná část, ti dva už si k sobě zase hledají cestu a i když je to bezpochyby stojí spoustu nervů, věřím, že to všechno vyřeší a pořádně ‚oslaví‘😛 Úžasný překlad, těším se na příští týden!

    1. miamam napsal:

      Můžu už říct jen tolik, že „oslava“ bude zaheslovaná…😛 Děkuju🙂

  3. Terka napsal:

    Bože těším se na druhou část! Úžasný..🙂
    Mám otázku.. Děláte nebo budete dělat příběhy na na Wattpad??🙂

    1. miamam napsal:

      Wattpad ne-e… o.o od toho existuje tenhle blog, tady jsem doma. Mám sice profily ještě na jiných píšících stránkách, ale českej JL pouze sem…
      Děkuju🙂

  4. Liss napsal:

    Vypadá to, že všechno zlé se v dobré obrací. John pomalu, ale jistě odpouští (to postupné stěhování mě dojalo) a věřím, že v příští kapitole se budu blaženě rozplývat. Je dobře, že se Sherlock ovládá, i když to musí být trýznění. Ale trpělivost se mu po celou dobu vyplácí, tak to ještě musí chvíli vydržet. Je úžasné, jak se změnil (i když si na psaní Molly musí nastavovat upomínky, ale aspoň se snaží). Johnovi koupil dar, který pro něj opravdu něco znamená a své domácí koupil dům… Jen tak dál, a ať Ti to konání dobrých skutků vydrží, dlouháne!

    1. miamam napsal:

      Náhled do Sherlockovy napětím trýzněné duše ještě uvidíme…😉 Ty upomínky mě dostaly, ale zase je pochopitelný, že nemůže mít paměť na všechno😀 Díky🙂

  5. Tinka napsal:

    Au! Sakra to bolelo :‘) jsem tak napnutá.. Opravdu povedený překlad. Mám pocit očekávání happyendu a to ještě vic podněcuje strach že mi opak zlomí srdce.🙂

    1. miamam napsal:

      Neboj se, tady sad endy nevedeme😀 (maximálně otevřené konce,…) Děkuju🙂

  6. helsl napsal:

    Nečekala bych, že pro Johna bude až tolik obtížné se vrátit. Ale doufám, že svou nedůvěru překoná a jeho srdce promluví tak, jak by mělo. Je to fantasticý čtenářský zážitek, třebaže hodně bolavý. Děkuju Ti.

    1. miamam napsal:

      Já mu celkem rozumím, zvlášť když vidí, jak se Sherlock neskutečně mění…bude to jen na chvíli? Nebo je to opravdu jiný člověk? Ale dopadne to dobře. Já děkuju🙂

  7. Wretched Angel napsal:

    Koukám, že dlouhé čekání se vyplatilo, sice jsem si musela znova přečíst osmou kapitolu, abych si to celé oživila, ale rozhodně jsem si čtení užila. Nádherně přeložené, už se nemůžu dočkat soboty:D

    1. Thea napsal:

      dechberoucí🙂 děkuji

  8. Yuki-chan napsal:

    „Ona mu dala ránu.“ to mi taky část běželo hlavou, když si to John uvědomoval. Pak mě dostal Sherlock s ostrým nožem a vyděšeným rajčetem v ruce😀.
    Takhle procítěné vypravování, zvláště s Sherlockovými myšlenkovými pochody, bylo… Něco neuvěřitelného🙂
    A to čekání do dalšího víkendu bude hrozný🙂

    1. miamam napsal:

      Hehe, to rajče mě taky dostalo, zvlášť když si vzpomenu na video s Bennym, kde se marně snaží nakrájet rajčata😀
      a pst, už je čtvrtéék😀

  9. Radka napsal:

    A do pr.. jej, proč mám pocit, že konec bude emotivní smršť, co mi rozbije srdce? Myšleno dobře, samozřejmě. Kartáček, žiletka a náhradní věci na sebe… už jen kousek, malej kousíček. Překlad jako vždy výborný!

    1. miamam napsal:

      Spíš doufám, že ti ten poslední kousek to tvoje srdce stmelí dohromady, pže po těch událostech minulých kapitol to snad ani nejde…🙂 Děkuju🙂

  10. Leylon napsal:

    Stale sa to zaryva do ziveho, pali to svojou nadmernou uprimnostou, ktora odzbrojuje, ale uz sa to zlepsuje… je neuveritelne ako moc teraz jeden nad druhym maju doslova neisto balansuju na hrane… vsetci sa lameme a zas davame dokopy, zas a znova alebo hladame niekoho kto nas zas zlepi…
    dakujem za krasnu cast🙂
    P.s. to vazne autori na archieveofourown nikde neuverejnuju svoje emaily? -_-

    1. miamam napsal:

      Ono kdyby se to najednou změnilo v hladce se odvíjející fluff, tak by to celý vyznělo najednou falešně… Je to prostě až na dřeň od začátku do konce.🙂
      p.s.: pokud myslíš mail na NoStraighLine, tak jestli chceš, dám ti ho mailem. Ale obecně na to ti autoři vážně docela kašlou… dost z nich má aspoň tumblr, kam můžeš taky zaslat zprávu.🙂

      1. Leylon napsal:

        ach, ale obidve vieme, aké je niekedy ťažké napísať to tak, aby to vyznelo reálne…
        ja sa skôr snažím skontaktovať s AwkwardAnnie ohľadom tej hudobnej vecičky (pamätáš si ešte ten môj nadšený email?😀 ). Lenže tento autor nemá na archieveofourown žiadny kontakt, podľa komentárov pri ostatných článkoch nemá tendenciu odpovedať na ne, a na tumblr (tú stránku nepoužívam, neviem sa na nej nejako extrémne dobre orientovať) som našla len odkaz na just tú prácu, ktorú som od nej čítala – ale nie na jej blog ani nič také, proste nič, čo by vyzeralo sľubne. Som z toho tak trochu v pomykove – rada by som sa s ňou skontaktovala inak sa ďalej nepohnem. nemohla by si sa pozrieť, či som to na tumblr nejako neprehliadla, resp. len nehľadala „zlou cestičkou?“ neviem čo ďalej😀😀

      2. Leylon napsal:

        alebo mi zostáva len sa na tumblr zaregistrovať a prehľadávať príspevky ľudí s prezývkou AwkwardAnnie a dúfať vo svoju šťastnú hviezdu?😛

        1. miamam napsal:

          NAŠLA jsem ji!🙂 zkusím ji kontaktovat, ano? Je na tumblr, ale ne tak očividně, jak jsem původně čekala🙂

  11. katka napsal:

    krok za krokem a kartáček je velký krok v před děkuji

    1. miamam napsal:

      taky si myslím😀

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s