Tvůj celý svět: 17. kapitola 2/2

Vážení a drazí… 😀 Druhá polovina 17. kapitoly TCS. Vím, že to byla dlouhá přestávka a omlouvám se za to… Měli jsme ve škole pololetí a nestíhala jsem. Což se teď budu snažit napravit. 🙂

Pár slov pro připomenutí – v předchozí části se John probudil a zjistil, že se Sherlockovi vrátil zrak (hurá 😀 ). Taky ho Sherlock přesvědčil o tom, že to na jejich vztahu nic nemění (třikrát hurá 😀 ) a opět se objevil Mycroft (který se tam sice nachomýtl už předchozího večera, ale chlapci byli poněkud zaneprázdnění 😉 ) a nakonec si Mycroft promluvil s Johnem o samotě… a tohle, to už je vlastně pokračování. 🙂

 

Doufám, že se bude líbit,

Katy

 

 

Kapitola 17. (2/2)

Vidět pravdu

 

Hleděli jeden na druhého, jejich hlavy byly blízko u sebe a prakticky na stejné úrovni, protože John stál na schodech. Mycroftova ruka ho držela za paži.

Vtom se nad nimi ozvalo hlasité odkašlání.

John kývl na Mycrofta. Potom se otočil a vydal se po schodech nahoru, kde na něj čekal Sherlock. Jeho tvář byla jako nebe před bouřkou. John se sotva stačil dostat na vrchol schodiště, když se ocitl zády přitisknutý ke zdi. A pak byl najednou Sherlock na něm, divoce ho líbal a celým svým tělem ho tiskl ke zdi tak, že se John nemohl ani pohnout. Sherlock oběma rukama držel jeho hlavu na místě, aby se nemohl odvrátit.

Klapnutí vstupních dveří značící Mycroftův odchod Sherlock sotva zaregistroval, a ztráta jeho publika ho nijak neodradila. Sál tvrdě kůži na Johnově krku a John si byl jistý, že tam zítra bude mít modřinu.

Sherlock měl jednu ruku zabořenou v jeho vlasech a tahal za ně, aby John naklonil hlavu na stranu. Druhou rukou sklouzl kolem jeho krku.

Na celém světě neexistoval nikdo jiný, komu by John něco takového dovolil; ruka kolem krku v jeho hlavě spustila rudý poplach, a John se musel snažit potlačit instinkt se bránit. Ale zvládl to.

Zvedl obě ruce, vklouzl s nimi pod Sherlockovo sako a přejížděl jimi po jeho zádech nahoru a dolů od boků až k ramenům. Sherlockova ústa, která ještě před chvílí okusovala Johnův krk, se vrátila k jeho rtům a John mu polibek nadšeně opětoval. Jejich jazyky se o sebe otřely a John se natáhl a snažil se od stěny odstrčit tak daleko, jak to jenom šlo, takže všechen ten tlak nešel jenom jedním směrem.

Nakonec bouře začala zvolna ustupovat, a Sherlock se pomalu uklidnil. Ruka, kterou Johna držel kolem krku, sklouzla dolů, a potom kolem jeho těla. Sherlockovy prsty pustily jeho vlasy a začaly Johna jemně hladit na zátylku.

Hluboké polibky začaly být něžnější a kousání se postupně změnilo jen na lehký stisk zubů, až se oba prostě opřeli jeden o druhého. Stáli na vrcholu schodiště, objímali se a jemně se líbali.

Nakonec Sherlock zvedl hlavu, znepokojeně otevřel oči a zmateně se na Johna zahleděl.

„Omlouvám se, Johne,“ řekl a vypadal naprosto vyvedený z míry. „Nevím, co to do mě vjelo.“

Tohle,“ odpověděl John, „byl přehnaně dramatický projev žárlivosti a sobectví, spolu s prvky potlačované dominance a neskutečně velkou dávkou sourozenecké rivality.“

Sherlock se zachvěl a jeho tvář získala temně červenou barvu. „Omlouvám se,“ řekl a pokusil se od něj ustoupit. John ho nepouštěl.

„A taky to bylo zatraceně sexy,“ dodal. „A jelikož hrozí, že by sis mě jinak nějak označkoval, tak si nestěžuju.“

Sherlock se ušklíbl, ale potom si povzdechl a znovu se uvolnil. Čelem se opřel o to Johnovo. „Co jsi to se mnou provedl, Johne Watsone?“ zeptal se.

„Oh, no jasně, sveď to na mě,“ zasmál se John. „Když na to přijdu, budeš chtít, abych přestal?“

„Ne,“ odpověděl Sherlock. „Nepřestávej.“

 

oOOo

 

Příštích několik dní připomínalo vichřici.

Ani na chvíli se nezastavili; zkoumali všechny a všechno. Sherlock si chtěl promluvit s tím ostřelovačem, který na něj vystřelil, ale nevypadal moc překvapeně, když mu Anthea oznámila, že už ‚není k dispozici‘. Musel se spokojit se sledováním videozáznamu z výslechu, který byl podle něj naprosto neužitečný. John si všiml, že se všechny zaznamenané rozhovory konaly v prvních dvou dnech poté, co byl Sherlock postřelen, a potom se už nedělo nic. Nijak zvlášť ho to netrápilo.

Znovu otevřeli případ Carla Powerse a snažili se najít nějaké spojení s Raoulem de Santos. Vyslechli muže, který v Hickmanově galerii dělal účetního, a lidi, kteří pracovali pro Auto Janus. Paní Monkfordová s nimi odmítla mluvit.

Sherlock se celou dobu choval stejně jako obvykle, ale přesto tam byly patrné výrazné rozdíly. Na veřejnosti se jeho chování více méně nezměnilo. Stával k Johnovi blíž, než bylo společensky přijatelné, jenomže to dělával vždycky. Byl stále stejně netrpělivý, nevyzpytatelný a často popudlivý; ještě pořád Johna nazýval idiotem, ale jeho tón byl mnohem jemnější a už to neznělo tolik jako výtka. A také musel za všech okolností vědět, kde přesně se John zrovna nachází.

Po fyzické stránce se věci tak nějak pozastavily. Sherlock byl plně ve svém případovém režimu, podřimoval na pohovce a odmítal jíst častěji než jednou za dva dny.

Polibky bral jako nějaký druh doplňovacího paliva. Stejně jako si někdo, kdo hodně spěchá, dá před odchodem rychlý hlt čaje nebo kávy, Sherlock popadne Johna a vášnivě ho políbí. Polibek netrvá víc než minutu nebo dvě, kdy se na něj Sherlock plně soustředí, a potom Johna stejně náhle pustí a znovu odkmitá někam jinam.

John z toho velmi jasně pochopil, že sex bude především ‚ mezipřípadovou ‘ aktivitou, společně se spánkem a jídlem. Tak fajn, pomyslel si; vždycky tu bude sprcha.

 

Byli zrovna ve Scotland Yardu, aby si ověřili některé detaily v závěti z případu Pohřešované chůvy – Sherlock pořád věřil, že to mělo něco společného s Moriartym – když je Lestrade chytil ve vstupní hale.

„Našli jsme tělo. Žádná identifikace. Nechceš se na to podívat?“ zeptal se. „Oh, a gratuluju.“

Sherlock s Johnem se na sebe podívali.

„Chci říct – k tomu, že máš svůj zrak zpátky,“ dodal Lestrade spěšně. „Ještě jsem tě od té doby neviděl.“

Sherlock přikývl, ale neotočil se. Zvedl na Johna obočí, aby mu dal najevo svou touhu pomoci s případem. John naklonil hlavu na stranu a věnoval mu úsměv: ‚Udělá ti to dobře.‘

Otočili se jeden na druhého. „Pojďme.“

 

Tělo bylo nalezeno v podzemním parkovišti luxusního činžovního domu a místo se hemžilo policejními důstojníky. Sally se na ně vrhla prakticky ve chvíli, kdy dorazili.

„Takže je to pravda?“ vyptávala se.

„Ah, seržantko Donovanová, tahle otázka by se mohla vztahovat k opravdu mnoha skutečnostem,“ odpověděl Sherlock a jeho hlas byl mnohem chladnější, než by John očekával. „Jestli se ptáš na můj zrak, pak ano, jsem znovu plně schopný vydedukovat, čí koberec má v současné době vliv na stav vašich kolen.“

„Sherlocku!“ V Johnově tónu se mísilo zklamání spolu s překvapením a Sherlock se prudce zastavil.

„Omlouvám se,“ dodal, ale odmítal se ohlédnout, a vyrazil směrem ke středu dění. Johna držel za paži a táhl ho s sebou.

„Stejně to nebylo to, co jsem měla na mysli!“ křikla po nich Sally.

Znovu se k nim přitočila, zrovna když Sherlock chrlil seznam otázek, zatímco prozkoumával tělo.

„Takže jste teď ‚spolu‘?“ zeptala se. Sherlock ji ignoroval a John jí věnoval rozpačitý poloviční úsměv. „Však víte,“ nenechala se odbýt. „Jako dohromady, v romantickém slova smyslu. Jste pár? Máte spolu něco?“

V tu chvíli se zdálo, jako by se veškerá aktivita policejních důstojníků zastavila, a Sherlock vzhlédl.

„Tohle je tvoje parketa, Johne,“ řekl a mávl rukou směrem k Sally.

John byl překvapený. Jeho parketa? Nechával na něm Sherlock rozhodnutí, jestli spolu budou ‚veřejně‘?

„Myslím, že ti do toho nic není,“ řekl Sally. Z davu, který se kolem nich shromáždil, se ozvalo nespokojené zabručení.

„Ticho!“ nařídil Sherlock. „Kvůli všem těm vašim spekulacím nemůžu přemýšlet.“

Sally se na Johna soucitně usmála a ztlumila hlas. „Nechal tě, že?“ zamumlala. „Varovala jsem tě.“

Sherlock se narovnal a rozhlédl se kolem sebe.

„Tak?“ zeptal se, ale jeho slova nesměřovala na nikoho konkrétního. „Nějaké informace? Data? Odpovědi na otázky?“

Nikdo neodpověděl. John zrudl, když si uvědomil, že oči všech okolo směřovaly na něj a na Sherlocka.

„Oh proboha, jste všichni jako posedlí!“ postěžoval si Sherlock. Udělal dva kroky dopředu, vzal Johna kolem krku a důkladně ho políbil.

Teď už můžeme pokračovat?“

 

oOOo

 

Později téhož dne John s tichým nadáváním vystoupal po schodech, obtěžkaný nákupními taškami. Pokud ho ta banda ostrých hochů vážně musela všude následovat, to nejmenší, co mohli udělat, bylo pomoct mu s tím zatraceným nákupem, pomyslel si.

Sherlock seděl ve svém křesle s hromadou papírů v klíně – měl zakloněnou hlavu, zavřené oči a zřejmě byl plně ponořený v myšlenkách – ale panovačně k němu natáhl ruku. John si povzdechl, přistoupil k němu a sklonil se, aby se podíval do papírů. Ale ruka se natáhla o něco výš… prsty vklouzly do jeho vlasů a Sherlock si ho přitáhl k polibku.

Bylo to mnohem intimnější, než na co byl John v poslední době zvyklý; Sherlockův jazyk přejížděl po Johnových rtech, lehce se dotýkal citlivých koutků jeho úst. John cítil, jak jeho tělem proběhla vlna vzrušení. Sklonil se, opřel se o opěradlo křesla a zvedl obě ruce, aby vzal Sherlockovu tvář do dlaní. Potom s nimi sklouzl níž a začal Sherlocka hladit po stranách toho dlouhého, bledého krku, který byl v jeho současné pozici tak nádherně vystavený – byla to první věc, které si John všiml, když prošel dveřmi.

Zvedl pravou ruku a zabořil ji do Sherlockových vlasů. Jejich polibek se prohloubil a Sherlock zasténal; pootevřel ústa, aby Johna pustil dovnitř a zůstával pod ním uvolněný a poddajný. Celé dlouhé minuty Johna nechal, aby vedl a ovládal jejich polibek, zatímco přejížděl prsty nahoru a dolů po Sherlockově krku.

Johnovi se z toho neobvykle submisivního chování rozbušilo srdce. Zvedl hlavu a ignoroval zvuk protestu, který ten pohyb vyvolal. Sevřel Sherlockovy vlasy o něco silněji, aby ho přiměl zaklonit hlavu dozadu a začal líbat ten krásný dlouhý krk.

Jednou rukou přejížděl po Sherlockově hrudi, podíval se dolů a zavadil nehtem o Sherlockovu bradavku, která se jasně rýsovala pod jeho jemnou košilí.

Sherlock se pod ním třásl. Bože, byl tak citlivý. John přes ni znovu přejel nehtem a promnul ji mezi prsty, a náhle se mu v hlavě objevil obrázek Sherlocka s piercingem. S kroužkem, který by byl pod tím jeho těsným oblečením šitým na míru jasně viditelný, ale se kterým by si mohl hrát pouze John.

Ta představa způsobila, že se jeho krev nahrnula přímo na jih, a John musel na chvíli zvednout hlavu, aby popadl dech. Rychle ji ale znovu sklonil a kousl Sherlocka přímo do krku, začal tvrdě sát a zkroutil prsty.

Sherlock se třásl, vzdychal Johnovo jméno a jeho tělo se napjalo… a papíry začaly sklouzávat z jeho klína dolů.

Sherlock je automaticky zachytil, a potom se uklidnil. „Johne,“ řekl, a jeho zpráva byla jasná.

John odtáhl ruku ležící na Sherlockově hrudi a povolil prsty svírající jeho vlasy, aby mu umožnil zvednout hlavu.

„Omlouvám se,“ řekl Sherlock. „Ale musím to dokončit…“

John se posadil a zhluboka oddechoval. „To já taky,“ řekl nešťastně. „Ale já počkám. Dřív nebo později budeš muset uvolnit to napětí.“

Sherlock se na něj usmál a jeho pozornost se už vracela zpátky k papírům, ale když John vstal, popadl ho za ruku.

„Já…“ začal a potom si odkašlal. „Já tě miluju,“ řekl, s pohledem upřeným dolů. „Ale jsem takový, jaký jsem.“

„Já vím.“

Zanechal Sherlocka jeho papírům a vydal se ke stolu, na kterém byly rozházené další dokumenty. Nejspíš by měl být o něco klidnější, pomyslel si, zatímco bezcílně listoval stránkami. Koneckonců, věděl, jaký Sherlock byl; věděl, že případy budou vždycky na prvním místě. Jen je těžké být racionální, když je jeden úplně tvrdý.

Když se jeho tělo uklidnilo a John byl znovu schopný se skutečně soustředit, zjistil, že v rukou drží stránku nadepsanou ‚Charity‘. Přejel očima po zhruba tuctu jmen a s nimi spojených společností a zamračil se.

„Nějaký problém?“ Tentokrát se na něj Sherlock díval a John zavrtěl hlavou.

„Ne,“ řekl. „Ne, vůbec ne. Jen jsem přemýšlel, k čemu jim ty sbírky jsou, když utratí tolik peněz za pronájem místa.“ Znovu prolétl seznam očima. „Síň v zámku Highgate,“ uvedl příklad. „Dům Reichenbach, panství Mornington…“ znechuceně se odmlčel. „Zatracené panství, proboha. Všechno to zní dost snobsky na to, aby to mohlo být zástěrkou pro Moriartyho.“

Sherlock se najednou začal prohrabovat papíry, které měl v klíně. „Poslední vůle paní Harbrookové… Charitativní dary,“ oznámil nadšeně a prolistoval několik dalších stránek. „A předchozí paní Harbrooková… Názvy jiných charit, ale stejný systém.“

„Jsou to charity, Johne, musí být. Takhle dostává zaplaceno za své služby. Oh, to je geniální!“ Sherlock vyskočil z křesla a napjatého výrazu v Johnově tváři si nevšiml.

„Jsou rozseté po celé zemi, což je celkem nepříjemné,“ uvažoval. „Ale mohli bychom začít jen s těmi, co vypadají nejpravděpodobněji – jeden z těch, které jsi zmínil, a ještě pár dalších.“

John si založil ruce na prsou a zády se opřel o stůl. V žaludku se mu usadil známý zhnusený pocit, když sledoval, jak Sherlock pochoduje sem a tam, mává rukama a rozvíjí svoji teorii.

„Nikdo nezpochybňuje dobročinné dary po smrti milovaného člověka, ani příspěvky na charitu odkázané v závěti – dokonce by se daly přidat i jako padělky. A to podnikání – jejich platy nejspíš mají nárok i na slevy na daních – to je brilantní!“ Otočil se a oči mu zářily, zjevně zklamaný nedostatkem nadšené reakce.

„Brilantní,“ odtušil chladně John.

Sherlockův úsměv povadl a najednou vypadal nejistě. „Johne?“

John si ho přeměřil s kamenným výrazem ve tváři. „Řekni mi, Sherlocku,“ začal a jeho tón byl tvrdý. „Řekni mi upřímně. Kdybys mohl jenom stisknout tlačítko a Moriarty by zmizel, udělal bys to?“

Sledoval, jak kolečka v Sherlockově hlavě zapadla na své místo, a potom pokračoval.

„Ten největší protivník, jakého bys kdy mohl mít,“ řekl. „Jistě ten jediný, jehož intelekt se podle tebe vyrovná tvému vlastnímu.“ Vzpomněl si na některá slova, která ho tehdy tolik ranila. „Někdo elegantní, někdo nový, někdo, kdo ví, jaké to je se nudit,“ citoval.

Sherlock vykročil směrem k němu, ale Johnův postoj zůstával uzavřený a odmítavý a Sherlock se zastavil.

„Někdy ani nevím, jak se mnou vůbec můžeš vydržet v jedné místnosti,“ pokračoval John. Uvědomoval si, že se nechová racionálně, ale to vědomí jen způsobilo, že byl ještě rozzuřenější. „Obyčejný, nudný a přímočarý John Watson – jak bych s ním vůbec mohl soupeřit? Nikdy nebudu tak ‚úžasně zajímavý‘ jako ten zasraný Moriarty.“

Sherlock vypadal, jako by jeho oblíbenému polštáři z ničeho nic narostly zuby a kously ho do prdele. Ano, do prdele, pomyslel si John vzpurně. Můžu si zatraceně dobře myslet prdel, jestli budu chtít. „Prdel,“ řekl, což jeho argumentu sice nepřidalo moc na váze, ale cítil se díky tomu o něco líp.

Sherlockovo obočí se zvedlo neskutečně vysoko a potom se zamyšleně spojilo dohromady.

„Doufal jsi, že spolu budeme šťastní,“ vzpomínal na jejich hádku poté, co byla ta stará paní zavražděna. „Jak to, že jsem neviděl, že žárlíš?“ Nevěřícně zavrtěl hlavou. „Jak jsem to mohl přehlédnout?“

„Byl jsi tehdy trochu roztržitý,“ odpověděl zahořkle John. Proč by vlastně on měl být vždycky ten rozumný? Byl zraněný, vzteklý, ublížený a žárlivý; ano, byl tak zatraceně žárlivý na Sherlockovu fascinaci Moriartym. Během jejich tehdejší hádky, kdy ta slova pronesl, byl mnohem víc, než frustrovaný; bylo to poprvé, co neměl daleko k odchodu.

Sherlock byl Moriartym úplně posedlý a kašlal na všechno ostatní. Bylo to skoro, jako by ho Moriarty sváděl a snažil se ho odlákat nejen od Johna, ale i od jeho lidskosti. A do jisté míry se mu to i podařilo; Sherlock byl sveden.

„Vybral sis ho.“ Johnova slova teď byla úplně tichá. „Zbavil ses mě, aby ses s ním mohl jít setkat. Vybral sis ho přede mnou.“

Sherlock spojil prsty dohromady a zamyšleně se přes jejich konečky zahleděl na Johna.

„Proč jsi mi nikdy nezopakoval, co Moriarty řekl tehdy u bazénu?“ zeptal se.

Johna ta náhlá změna tématu překvapila. „Promiň, cože?“ zeptal se. „Podal jsem zprávu a vím, že jsem ti ji četl. A kromě toho jsme o tom spolu nikdy nemluvili.“

Podíval se na Sherlocka a v tu chvíli mu to došlo. „Znamená to… Chceš říct, že teď už si vzpomínáš? Vrátila se ti ta poslední půl hodina?“

Sherlock přikývl a potom se odvrátil a zahleděl se z okna. „Je vtipné, jak si nikdo nemyslel, že na tom záleží,“ prohlásil. „Dokonce ani já ne.“ Pokrčil rameny. „Jen třicet minut, jejichž polovinu jsem strávil na cestě a ten zbytek měl dalšího očitého svědka. Ani tomu neříkali amnézie, je naprosto normální si nepamatovat, jak jste přišli ke zranění hlavy… ‚Není to důležité‘, řekli.“

Zdálo se, že neví, jak pokračovat, a znovu se podíval na Johna.

„Byl jsem s naší situací předtím docela spokojený – mám na mysli náš vztah,“ vysvětlil. „Věděl jsem, že jsi pro mě byl důležitý. Dobře jsme spolupracovali a prostě se zdálo, že se k sobě hodíme.“ Sklopil pohled… mluvit o emocích pro něj nikdy nebylo snadné. „Když jsi byl uvnitř, připadal mi náš byt vždycky vřelejší. I když jsi na mě křičel kvůli mým experimentům nebo jsi mě nutil jíst. Nevadilo mi to, protože se mi líbilo mít tvou pozornost.“

John byl vyvedený z míry. Obrátit tu ohromující inteligenci na sebe a analyzovat svá vlastní jednání, přemýšlet o svých motivacích – to nebylo něco, co by Sherlock dělal zrovna často.

„Samozřejmě tu byly jisté chvíle,“ Sherlock s úsměvem vzhlédl a oba muži sdíleli myšlenku týkající se sdílení jistých průchozích prostor. „Ale nikdy jsem si skutečně neuvědomil, co jsou zač, ani jsem jim nevěnoval příliš velkou pozornost.“ Koutek jeho úst sebou škubl a zkroutil se do úšklebku. „Moje chyba,“ dodal. „Protože když jsi rozevřel svůj kabát a já jsem uviděl bombu omotanou kolem tvého těla, nechápal jsem, co se to se mnou děje. Na povrchu jsem dál fungoval, ale uvnitř mě bylo všechno rozházené a vzhůru nohama a nic nedávalo smysl, až dokud Moriarty neřekl…“

Johnův šokovaný hlas naplnil náhlé ticho. „Řekl, že spálí tvé srdce.“

„Přesně tak,“ potvrdil Sherlock. „A my jsme se na sebe podívali a já jsem si uvědomil, že přesně to jsi. Mé srdce.“ Odmlčel se a pak – jakoby to nejednoznačné prohlášení prostě nemohl nechat být – dodal: „Obrazně řečeno, samozřejmě.“

„Samozřejmě,“ souhlasil John a Sherlock se na něj podezřívavě zahleděl.

„Nedělej si srandu ze sociopata, Johne,“ varoval.

John obranně zvedl ruce. „Ne. Bože, to bych si nedovolil,“ přísahal a ze všech sil se snažil nedávat najevo úsměv.

„Když jsem se vzbudil z kómatu,“ pokračoval Sherlock, „nevzpomínal jsem si na nic od chvíle, kdy jsem vyrazil k bazénu. Nevzpomínal jsem si na to, co jsem si uvědomil, nebo že jsem si vůbec něco uvědomil. Ale spojení mezi námi, naše blízkost, to všechno zůstalo… a ty pocity se vrátily – přesně jak jsem ti říkal tu noc, kdy jsem tě políbil.“ Díval se na Johna a posuzoval jeho reakci. „Vrátily se zpátky a já jsem si je znovu uvědomil.“

Johnovi se při těch slovech trochu zatočila hlava. Na vztek už dávno zapomněl a přemýšlel, co by se stalo, kdyby se jim oběma podařilo uniknout z bazénu bez zranění. Řídil by se Sherlock svými pocity? Začal by Johna sledovat mnohem pozorněji a uvědomil by si, že jsou opětovány? Skončili by zase tam, kde jsou teď? Možná, že to bylo nevyhnutelné.

Vrátil se myšlenkami zpátky do současnosti. „A tvůj zrak?“ zajímal se.

„Vrátil se spolu se vzpomínkami,“ odpověděl Sherlock. „Ten sen o bazénu, co jsem ho míval…“

„Ten, kde nás oba střelili?“ zeptal se John.

„Vlastně ne tak docela,“ zazněla odpověď. „To bylo jen to, co jsem si myslel, že se stalo. Ale když jsem ten sen měl naposled, pochopil jsem, co se mi moje podvědomí celou tu dobu snažilo říct – byl tam jen jeden výstřel.“

„To jsi říkal,“ přerušil ho John. „Když jsi tehdy byl tak tvrdohlavý a spával jsi na pohovce, pořád sis mumlal, že tam byl jenom jeden výstřel. Vzpomínám si na to, protože já jsem měl noční můry o tom, že tam byly dva.“

Sherlock se zatvářil zmateně.

„Když tě zasáhli,“ vysvětlil John. „Střelil jsi do vesty a ten sniper střelil tebe – ozvaly se dva výstřely tam, kde měl být jen jeden.“ Při té vzpomínce se zachvěl.

Sherlock chápavě přikývl a přistoupil k němu blíž. Stál od něj jen na délku paže.

„V mém snu,“ řekl, natáhl prst a přejel s ním přes Johnovo čelo, „střelili tebe, ale krvácel jsem .“

„Myslel jsem, že jsi byl střelen do hrudi?“ John byl zmatený.

Sherlock zavrtěl hlavou.

„To byl předpoklad, který by můj mozek neměl dělat ani ve spánku.“ Vypadalo to, že je na svou snovou verzi naštvaný. „Výstřel, který tě zabil, zničil i mě,“ vysvětlil. „Konkrétně mé srdce,“ dodal.

Jeho oči přejížděly po Johnově obličeji, a jeho vlastní tvář byla tak otevřená a zranitelná, jak ji John ještě nikdy neviděl.

„Jsi mou součástí, Johne. Bez tebe nejsem celý.“

Sherlock na chvíli zavřel oči, a když je znovu otevřel, žhnuly. Jeho ruce se zvedly a sevřely Johnova ramena.

„Tak se mě neptej, jestli skutečně chci, aby zmizel,“ řekl a jeho hlas byl tvrdý.

„Protože mi tě vzal a ohrozil tvůj život a dokud dýchá, nebudeš nikdy v bezpečí. Takže jestli mi dáš to tlačítko, já ho stisknu, nebo jestli existuje nějaký vypínač, zmáčknu ho, anebo pokud by právě teď vstoupil do tohoto bytu, omotal bych mu ruce kolem krku a mačkal… dokud by se jeho bulvy nenaplnily krví a on by byl pryč z tohoto světa. Protože ty jsi můj a já se od tebe až do konce svých dnů nenechám za žádnou cenu oddělit. Rozumíš?“

John nevěděl, co říct. Jedna jeho část chtěla Sherlocka obejmout a říct mu, že ho miluje a že vždycky bude, ale Sherlock měl za dnešní den emocí pravděpodobně už dost a i tak se bude cítit celkem trapně.

John se zhluboka nadechl a přikývl.

„Rozumím,“ řekl a věděl, že udělal správnou volbu, když viděl, že se na něj Sherlock vděčně usmál a trochu se uvolnil.

„Takže… si vyrazíme na výlet?“ zeptal se John a kývl hlavou směrem k seznamu charit ležícím na stole.

„Vlastně pojedeme vlakem,“ odpověděl Sherlock. Jeho hlas byl po tom výbuchu ještě trochu ochraptělý, ale rychle se vracel k e svému původnímu uhlazenému tónu. „Ledaže bys chtěl, abych se po cestě naučil řídit? Jsem si jistý, že to nemůže být tak těžké. Vypadá to, že dneska dají řidičák každému idiotovi.“

John při představě, že se snaží Sherlocka naučit řídit, musel zatnout zuby.

„Vlak je v pohodě,“ řekl rychle.

Sherlockovi se ve tváři objevil spekulativní výraz.

„Mohli bychom být pryč několik dní,“ přemítal. „Takže bych měl mít dostatek času k prozkoumání další, velmi důležité otázky.“

John se na něj tázavě zadíval.

„A tou je co?“ zeptal se.

„Pihy.“

 

**

 

INFO o povídce

DALŠÍ

Reklamy

35 komentářů Přidejte váš

  1. Cora napsal:

    Děkuji mockrát za překlad. Je to pěkná romance se zápletkou, která má opravdu ohromný potenciál. Zbavte jednoho ze dvou budoucích milenců zraku a s poslední kapitolou bude pro slashistky zase jednou krásně na světě 🙂

  2. Avisavis napsal:

    Uplynulo 10 měsíců a nepřibyl žádný překlad. Budeš ještě někdy pokračovat. Případně nebyl by někdo ochoten překlad dokončit?

  3. DarkPony napsal:

    *tvárim sa, že vôbec nerobím voodoo rituály na to, aby si po štyroch mesiacoch preložila pokračovanie* Je mi blbé čítať celú poviedku 23. krát ale ked ja si nemôžem pomôcť! Originál je fájn, ale tento preklad tomu všetkému dodáva akési prenesenie k nim (myslím ako tretia osoba v ich izbe prizerajúca sa na ich sex…ehm pokračujem mimo zátvorky radšej) a proste príbeh dokážeš ohromne oživiť čo je megatalent, za ktorý by sa 90% obyvateľov tejto planéty (nie je dobré hovorit o planétach a Sherlockovi v jednom komentári, viem) nechalo umlátiť lyžičkou (o umlátení lyžičkou je myslím 8 hodinový film) na smrť len aby po reinkarnácii mali aspon z polovice také nadanie ako ty. Kebyže túto moc dlhú vetu čítam nahlas, pravdepodobne by som v polke zomrel na následky nedostatku kyslíka no stálo by mi to za to, pretože ti môžem ukázať moju perspektívu na tvoju prácu.

  4. tes napsal:

    Oh konečně jsem se k tomu dostala byla jsem bez netu :p je to tak úžasně drsně roztomilý Sherlock se předvádí a konečně i mluví o svých pocitech. A John o novém kdo z těch dvou žárlí víc.Už se těším až půjdeme Moriartimu na pohřeb. Který bude zároveň Sherlockovu a Johnovou svatbou. Ano jsem morbidní romantik

    1. Katy napsal:

      :DD Děkuju

  5. kamivon napsal:

    prostě krásný 🙂 díky moc

    1. Katy napsal:

      Děkuju 😉

  6. PharLap napsal:

    Znovu jsem spadla do spamu -_- (tenhle fandom v tom ma az moc velkou oblibu… Myslim v padani.)

    1. DarkPony napsal:

      Omg nah u didn’t! To hrozne bolelo. Hroznehroznehroznehroznehrozne!

  7. Kayla napsal:

    Presne. Tiež neviem, čo povedať. Všetci predomnou to tu vystihli. Ja sa už len bojím, že to skončí 😞 pretože je to fakt úžasná poviedka a tiež úžasný preklad. 😃

    1. Katy napsal:

      Neboj, ten konec ještě hned tak nebude… 🙂

  8. niki napsal:

    Vše co bych chtěla říct, tu už bylo řečeno! Já už přidam jen „prdel“ 😀

    1. Katy napsal:

      😀 😀 Tu scénu nikdy nezapomenu

  9. helsl napsal:

    To si piš, že se bude líbit i nadále! Není pochyb, že genialita překladu si nezadá s tou autorčinou, protože tohle je čtenářský orgasmus. Chtělo by se říct „čím dál lepší“, ale to by jaksi snižovalo předchozí části, což by vyznělo blbě. Tohle kdyby zfilmovali, tak by museli trhnout všechny rekordy ve sledovanosti.

    1. Katy napsal:

      Wow 🙂 děkuju *červená se*. Ooh ale filmy by to byl rozhodně zajímavý 🙂

  10. Leylon napsal:

    Pri tych poslednych odstavcoch cloveku roztava srdce… a je jedno ci v anglictine alebo cestine. Ach ale… bolo to neskutocne uzasne. Dakujem za krasny preklad

    1. Katy napsal:

      Děkuji 🙂 🙂

  11. PharLap napsal:

    Brecim, smeju se, a jsem zaneprazdnena spoustou dalsich pocitu, ktere snad ani neumim pojmenovat. Tahle povidka je neskutecna, a zhlouby duse citim, ze by verityburns mela dostat Nobelovku za literaturu, a ty druhou za preklad, protoze tohle si ji urcite zaslouzi!
    Cim dal vic se zamilovavam. S kazdou dalsi kapitolou, dalsim odtavcem, kazdym dalsim radkem, ba vetou. At je jakoliv dlouha, ze se az dostavam na hranici, o ktere jsem si myslela, ze ji neni mozne dosahnout.
    Cetla jsem toho spoutu (jako fakt, ze jo), a tohle muzu s naprostou hrdosti posadit na prvni pricku jakehokoliv zebricku. A az jednoho dne dokoncis svuj uzasny preklad, a ja se konecne dozvim, jak to dopadlo (jsem opravdu oddana a nectu napred), uchovam si tuhle povidku/knihu co nejbliz, a budu se k ni vracet pri kazde vhodne prilezitosti. Kdyz budu nemocna, kdyz se budu citit osamele, ci budu jen hledat povzbuzeni do dalsiho umorneho dne a da-li Buh (nebo cokoliv/kdokoliv, kdo sedi tam nahore na trune z oblacku, a z nudy hraje The Sims) a jednou budu mit deti, tohle bude to po cem sahnu (samozrejme az na to budou mit vek…). Ponevac vedle tohoto se muze kdejaky moderni „bestseller“ jit zahrabat. Je az zahanbujici, kolik lidi se od cehokoliv s oznacenim ‚ff‘ znechucene odvrati, a vrati se ke cteni brakovych romanu, ktere zneji jako by je napsala opice upoutana k psacimu stroji…
    Tahle povidka ma vsechno. Vsechno co jen clovek potrebuje, po cem touzi. A tak muzu s hrdosti rict, ze kdybych mela neceho litovat, tak to nebude ani jedna jedina minuta, kterou jsem stravila ctenim tohohle.
    Dekuju mockrat a zij blaze, protoze ty (a nase draha verityburns) mas pred sebou velkou budoucnost.
    xxxxx

    1. Katy napsal:

      Páni… *snaží se posbírat si myšlenky* Ani nevím, jak to napsat, abych vystihla, co mám na mysli… Všimla jsem si, že tvé komentáře na mě mívají takový vliv 🙂
      Za tu věrnost ti moc děkuji *přihlouplý úsměv* Já se samozřejmě na nikoho nezlobím, že už příběh zná dopředu – navíc jej mnozí četli ještě dřív, než jsem začala s překladem. Ale přesto je úžasný pocit, že někoho touto… svou tvorbou, můžu ještě překvapit a napínat. Hrozně mě to těší 🙂 jen doufám, že toho nebudeš litovat… Blížíme se ke konci a verity má opravdu talent na dramatická vyvrcholení… 🙂 I když jsem zároveň hrozně, strašně, neuvěřitelně ráda, že si ti tohle líbí! Tím myslím Tvůj celý svět, můj překlad… no, asi všechny ty věci dohromady 🙂 Začínala jsem s tím, protože jsem chtěla, aby tenhle příběh existoval i v češtině a chtěla jsem zkusit překládat. To, co se z toho vyvinulo… můžu jen říct že jsem si vytvořila lásku i závislost – kterou tu naštěstí většina lidí sdílí a chápe 🙂
      Také naprosto souhlasím s tvým názorem na ff vs beletrie. Člověk řekne, že má něco společného s fanfikcí a často si vyslouží křečovitý úsměv a přednášku o tom, jak je to porušování práv a příběhů a kdesi cosi. Řekne-li jeden, že čte/tvoří/píše/má rád slash a z křečovitého úsměvu se nejspíš stane lehce nervózní nebo znechucený pohled (pokud dotyčný ví, co to znamená)… Přesto jsou lidé – jako třeba tady – jejichž reakce bude přesně opačná a rozhodně ne negativní… A já už radši skončím, nebo taky spadnu do spamu 🙂

  12. Lucie napsal:

    Vau, naprosto skvělá povídka a výborný překlad, protože se to čte jedna báseň. Děkuji.

    1. Katy napsal:

      Opravdu? Moc děkuju! *červená se*

  13. katka napsal:

    jsem dojatá a vysmata najednou to dokážou jen ti dva moc děkuji

    1. Katy napsal:

      to jse ráda ;o)

  14. Tinka napsal:

    *úpad do bezvědomí*
    Tak tohle bylo brilantní! To jak Sherlock řekl že je John jeho srdce.. 🙂 Neskutečně romantické (vlastně když jsem viděla ten díl hned jsem věděla co tím Moriarty myslel).. Už se nemohu dočkat dalšího pokračování.. Svěřila hsem své srdce do správných rukou Diky ❤

    1. Katy napsal:

      Děkuji! 😉

  15. Liss napsal:

    Cesta do hlubin Sherlockovy duše. Odhalení emocí a myšlenek, které mu proplouvaly hlavou po celou tu dobu a tušení, že John je pro něj víc, než jen parťák. Kéž by šlo opravdu stisknout tlačítko, které by Moriartyho existenci vymazalo, ale asi si ho ještě na závěr užijeme, co? Děkuju za dnešní překlad, je úžasný 🙂

    1. Katy napsal:

      Takové tlačítko by se jistě hodilo. Bohužel to tak jednoduché není a Moriarty nás tu ještě chvíli bude strašit. Nemůžu se moc rozepisovat, abych nespoilerovala pro ty, co to ještě nečetli… ale doufám, že se bude líbit i nadále 🙂
      děkuju 😉

  16. Wretched Angel napsal:

    Tahle celá povídka je pro mě neskutečně silná, dovede si pohrát s psychologií lidí a s celkovým pohledem člověka na svět. Tahle kapitola pro mě byla snad ta nejlepší ze všech. Moc děkuji za krásný překlad:)

    1. Katy napsal:

      Souhlasím s tebou. Ta povídka je psána geniální autorkou a má (podle mě) tu správnou dávku všeho – romantiky, humoru, napětí, i trochu toho angst… někdy vlastně docela dost 🙂 Její překlad si vážně užívám. I když, přiznávám, mi z toho jde občas hlava kolem 🙂

  17. squire napsal:

    Radka přesně vystihla nejsrandovnější větu celé téhle části:)) Brilantní.

    1. Katy napsal:

      Děkuju 😉 😉

  18. Radka napsal:

    Sherlock vypadal, jako by jeho oblíbenému polštáři z ničeho nic narostly zuby a kously ho do prdele. 😀 😀 😀 není náhodou jeho oblíbeným polštářem John??? jéjé zkoumání pih, tak to bude makačka!!! Ach, takových emocí, Sherlock člověka dokáže pěkně dojmout! Moc díky a těším se na další 😉

    1. Katy napsal:

      Jo, tu část taky zbožňuju 🙂 Jsem ráda, že se líbilo.

  19. Yuki-chan napsal:

    *široký spokojený úsměv*
    Panebože… :3 Takový emocionální vodopád jsem od Sherlocka nečekala.. a i když bych na to měla být víceméně zvyklá, vždycky mě to svým způsobem dojme 🙂
    Těším se na příští zkoumání další, velmi důležité otázky ohledně pih 🙂 :3
    Díky Katy ❤

    1. Katy napsal:

      Děkuju 😀 😀 (široký a nadšený úsměv)

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s