Ještě jednou a s citem: 6. kapitola

Předposlední kapitola Ještě jednou a s citem… Nechce se mi věřit, jak rychle to uběhlo🙂

Každopádně… Sherlock s Johnem se chystají zúčastnit výstavy pořádané paní Watsonovou. Na scéně se objeví Mary a ještě několik opravdu nezapomenutelných lidiček… A John by si měl ve své hlavě udělat jasno.

Všem vám moc děkuji za komentáře u předchozí kapitoly a přeju pěkné čtení🙂

Katy

 

 

 

Kapitola 6.

 

Paní Watsonová byla v sedmém nebi, když ji Sherlock informoval, že se s nimi zúčastní výstavy. Natolik, že si John ve srovnání s ním připadal trochu méněcenný. Paní Watsonová se Sherlockovi zavěsila na paži a vedla ho směrem k výstavě. Neustále při tom tlachala o každém drobném detailu, který se té události týkal.

Výstava se konala v malé uzavřené boční ulici v centru nevelké nákupní čtvrti města. Květinářství, ve kterém pracovala Johnova matka, se nacházelo právě v té ulici, spolu s několika dalšími obchůdky, převážně s elektronikou. Každý z nich měl dveře otevřené dokořán a stánky venku před nimi hrdě vystavovaly své zboží. Na jednom konci bylo postavené provizorní pódium a tu a tam se z něj ozval zvuk ladění nástrojů, jak se muzikanti připravovali na hraní živé hudby. Vzduch byl prosycený vůní čerstvě nařezaných květin, deštěm a něčím teplým a sladkým, o čemž byl John přesvědčený, že k nim zavanulo z místní pekárny.

Obloha byla poměrně jasná, až na jeden nebo dva tmavé, indigově zbarvené mraky, a slunce dělalo vše, co bylo v jeho silách a zářilo s téměř exotickou krásou.

Stručně řečeno, všechno bylo tak neskutečně malebné, až se John zdráhal uvěřit, že to bylo skutečné.

Johnův otec se někam vypařil (s nejvyšší pravděpodobností do nedaleké hospody), takže si John připadal trochu jako třetí kolo u vozu, když kráčel za svou matkou a Sherlockem. Paní Watsonová zahlédla skupinku svých kamarádek a rychle táhla Sherlocka směrem k nim.

„… a tady jsou holky. Holky! Holky – tohle je,“ otočila hlavu a palcem ukázala přes rameno, „můj syn John, tady za mnou. A tohle, tohle,“ popostrčila Sherlocka trochu dopředu, „tohle je Sherlock. Sherlocku, tohle jsou Olivie, Abigail, Mildred a Margaret.“

Všechny čtyři ženy je začaly vřele vítat a John se snažil se všemi si potřást rukou a oplatit zdvořilosti, zatímco si je Sherlock jednu po druhé prohlížel. A pak, bez jakéhokoliv úvodu, spustil:

„Olivie pracuje s vámi, paní Watsonová, ale radil bych vám, abyste jí odteď už nedávala na starosti pokladnu, jelikož má nepěkný zvyk brát si z ní peníze. Abigail, vy se stále snažíte zhubnout váhu získanou v těhotenství před dvěma lety. S tím by vám možná dokázala poradit Mildred, jelikož sama nedávno zjistila, že je těhotná, ale ne se svým manželem. Ne, vy se s ním plánujete rozvést, Mildred, a vy, Margaret… vy máte v současné době poměr s místním zelinářem.“

Všichni na místě strnuli.

John čekal. Čekal na křik, vztek, obviňování a urážky…

Místo toho začala paní Watsonová vzrušeně poskakovat na špičkách. „Oh! Oh! Dělá to znovu! On to dělá znovu! Děláš to znovu, že ano? Ach, to je naprosto geniální! A měl jsi ve všem pravdu, viď? Tak měl? Zvlášť o tobě, Margaret, ty stará běhno!“

Ženy začaly mluvit jedna přes druhou, ale k Johnovu překvapení hněv nebyl převládající emoce. Zdálo se, že Abigail je spíš v rozpacích, víc než cokoliv jiného, stejně jako Olivie, která se jeho matce začala horečně omlouvat a slibovala, že splatí všechno až do poslední pence. Mildred mumlala něco o tom, že rozvod i těhotenství ‚mělo být tajemství‘, ale řekla to tak, že to vypadalo, jako by se jí spíš ulevilo. Margaret se zatvářila hrozně potěšeně, „Možná jsem běhna, ale Henry má tak úžasně silné ruce,“ chlubila se.

Potom se všechny ženy obrátily zpátky na Sherlocka s přívalem dychtivých otázek a chtěly vědět, jak zjistil jejich tajemství. A když jeho matka začala spěšně vysvětlovat Sherlockovu práci, a jak moc byl dobrý v pozorování, byly její kamarádky naprosto unešené a zajímaly se, co dalšího by o nich Sherlock mohl zjistit jen díky letmému pohledu.

John sám si nedokázal pomoct a vesele se šklebil, protože Sherlock – Sherlock, který byl normálně tak chladný a klidný a kterého zřejmě nic nedovedlo rozházet – vypadal naprosto ohromeně. John zrovna začal uvažovat o tom, že se tam vrhne a osvobodí ho, ale jeho matka ho předběhla.

„Hej, hej – to, co dělá, není žádný trik, milé drahé! Je to dar a my bychom ho neměly znevažovat!“

John si při těch slovech odfrkl. Tohle by jeho otec slyšel moc rád.

Najednou začala paní Watsonová tahat Sherlocka za paži a ukazovala na ženu, která se blížila směrem k nim.

„Podívej se támhle! To je Victoria Kleinová! Nemůžu uvěřit, že je tady… je příšerně nóbl. Ona a její manžel mají menší jmění – vídáme ji jenom zřídka, ale když už se objeví, oooh… ty věci, které jí padají z pusy…“ Zavrtěla hlavou a potom, naprosto v rozporu se svou povahou, prohlásila: „Měl bys ji rozebrat na kousíčky, Sherlocku. Vytáhni kostlivce z její skříně. Bylo by hezké mít nad ní konečně navrch, protože to je naprostá kráv- Viktorie!“

Paní Watsonová vyslovila jméno té ženy tak přehnaně nadšeným tónem, že to vyznělo téměř posměšně. Victoria nevypadala, že by si toho všimla. Zahleděla se na ně spatra a pronesla: „Emmo. No to se podívejme, dneska vypadáme docela… čile, že?“

„Čile, Victorie?“

Victoria si rozpačitě prohrábla zářivě rudé vlasy a přešlápla na svých předražených deseti centimetrových podpatkách.

„Hmm, ano, zrovna jsem říkala svému sluhovi, jak hrozné pro tebe muselo být, dávat to všechno dohromady, drahoušku. Koneckonců, žena tvého věku a… schopností by na sebe neměla být tak tvrdá.“

„Mých-mých schopností…“

„Ne, ne, nechápej mě špatně, Emmo, zlatíčko, s tím, co jsi měla k dispozici, jsi udělala, co mohla. Na druhou stranu, kdybych toto fête měla na starosti , nejspíš bych k tomu přistoupila úplně jiným způsobem, ale to, co se ti podařilo, je… docela originální.“

Victoria si olízla rty a poupravila draze vypadající sako, než se zadívala na Sherlocka a Johna.

„A kohopak to tu máme?“

„Ach, to je můj syn John a tohle je Sherlock.“

„Sherlock,“ zapředla a otočila se na něj, Johnovu napřaženou ruku úplně ignorovala. „Takové úchvatné jméno. Je mi potěšením poznat novou tvář. Můj manžel zbožňuje život tady na venkově, ale já toužím po sofistikovanosti města. Všichni tady jsou úplně stejní, a i když to může mít své… kouzlo, je osvěžující potkat někoho, kdo je víc jako já.“

John spustil ruku a zamračil se na ni, zatímco Sherlock klidným hlasem odpověděl: „V tom se nesmírně mýlíte, paní Kleinová. My dva si nejsme vůbec podobní.“

„Au contraire, pane Holmesi. Vše o vás – barva, postoj i šaty – naznačují, že s těmito jednoduchými, přestože příjemnými venkovany, nemáte nic společného.“

„To je pravda, ale vy stále trpíte iluzí, že vy a já máme nějaký druh spojení, což skutečně nemáme. Vlastně s těmito ‚venkovany‘ máte společného mnohem víc, než jste ochotná přiznat, vzhledem k tomu, že jste v tomto kraji vyrůstala a potom strávila většinu svého dospělého života snahou to popřít. A také byste nebyla schopná organizovat tohle ‚fête‘, jak jste to nazvala, protože jste se posledních několik týdnů věnovala neskutečnému množství procedur sloužících k zachování vašeho ‚mladistvého‘ vzhledu – botoxové injekce a několik menších kosmetických operací. A také jste přírodní bruneta, nebo jste spíš byla, protože vaše vlasy začínají předčasně šedivět.“

Victoria začala poměrně brzy rozhořčeně lapat po dechu a teď byl její obličej úplně rudý a vypadala, že nemá daleko k výbuchu. Sherlock přistoupil až těsně k ní a jeho hlas byl nebezpečně tichý.

„Z toho usuzuji, že si my dva nejsme vůbec ‚podobní‘, a bylo by od vás moudré, abyste k paní Watsonové a jejím přítelkyním v budoucnu přistupovala s mnohem větší upřímností a respektem. A to jsem ještě ani nezmínil vaše flirtování se svým rozhodně nezletilým sluhou, ale budete-li své štěstí pokoušet i nadále…“

Victoria se otočila na podpatcích a odkráčela pryč. Sherlock se otočil zpátky na jejich skupinku, která na něj ohromeně zírala, a zamrkal. „Špatné?“

Paní Watsonová k němu přiskočila a pevně ho objala. Sherlockovy paže zůstaly ztuhlé u jeho boků, ale Johnově matce na tom nezáleželo a houpala s ním ze strany na stranu. „Ty jsi tak hodný kluk!“

„Hodný kluk?!“ vykřikla Abigail. „Je neuvěřitelný! Úplně té ach-tak-namyšlené Victorii Kleinové srazil hřebínek! Tak ona si barví vlasy? A vyrůstala kousek odsud? To je k nezaplacení! Mohl by nás zásobit drby celé roky!“

Všechny ženy jí daly okamžitě za pravdu a John jen trochu zaraženě zavrtěl hlavou. Napadlo ho, že pokud jsou místní lidé schopní Sherlocka takto ocenit, možná by měl začít zvažovat, že jednoho dne odejde na venkov. Určitě by to byl dobrý konec. A John si vždycky představoval, že by se sem vrátil, až bude příliš starý na to, aby…

John ztuhl, když si uvědomil, že nejenom, že si v hlavě najednou začal plánovat svůj odchod do důchodu, ale plánoval zároveň i Sherlockův, a vykresloval si to, jako by byli spolu, jako by byli…

„Tak co je s těmi drby?“ zeptal se hlas, a když se John otočil, uviděl k nim přicházet mladého chlapce.

Paní Watsonová pustila Sherlocka a obrátila se ke klukovi. „Ach, Harolde! Nic, nic – jen jsme měli menší potíže s Victorií, ale tady Sherlock se o to už postaral.“

„Sherlock?“

„Ano, drahoušku, tohle je Sherlock. Je s mým synem Johnem. Johne, tohle je Harold, tu a tam mi vypomáhá v obchodě.“

Harold si Johna prohlédl odshora až dolů a potom se podíval na Sherlocka a posměšně se uchechtl. „Nejdřív vaše dcera a teď i váš syn? Tak to máte o drby rozhodně postaráno, to je fakt. Ale to, že je teplouš bych dokázal říct už podle –“

Harold už neměl šanci říct nic dalšího, protože se paní Watsonová pohnula rychle jako blesk a popadla ho za vlasy. Když promluvila, po tom obvykle tak přívětivém tónu v jejím hlase nebylo ani stopy.

„Harolde Petere Benette,“ vyštěkla ostře. „Vytrhnu ti z těla každičký chloupek od shora až dolů a potom ti vyškrábu oči, jestli o mých dětech řekneš ještě jediné špatné slovo. Je to jasné?“

„A-ano.“

„Ano a dál?“

„Ano madam!“

„A teď se omluv.“

„O-omlouvám se!“

Paní Watsonová s ním hrubě zatřásla. „A dál?“

„Omlouvám se, Johne, Sherlocku, madam!“ vykřikl a paní Watsonová ho pustila.

„Dobře. A teď zmiz!“ řekla opět klidným a veselým tónem.

Harold vzal nohy na ramena.

Paní Watsonová si olízla rty a otočila se na ostatní. „S Haroldem to občas bývá těžké. V tomhle věku to opravdu nemá jednoduché, a to ještě ani není v pubertě… Proto je důležité, aby měl správné vedení, hmm? Ach, ale on se to naučí. Oh! Podívejte se! Támhle jde Mary! Mary! Mary!“

Paní Watsonová zamávala na Mary, která byla ve skutečnosti stejně nádherná jako na fotografii. Tak moc, až Johnovi vyschlo v krku.

Vedle ní kráčel vysoký pohledný mladý muž s modrýma očima a rozcuchanými hnědými vlasy. V rukou měl poznámkový blog. John si ho s obavami prohlížel a uvažoval, jestli existovala nějaká možnost konkurence.

Mary objala paní Watsonovou a široce se usmála. „Ahoj! Věřila bys, jak úžasně se ta výstava povedla? Spousty lidí a všechno to vypadá fantasticky! A už jsem dostala jeden obrovský dar! Zatím jde všechno podle plánu, že?“

„Ano, ano, Mary – zatím je to hotový než úspěch a do večera to bude ještě lepší! A pan Hoyt! Jsem tak ráda, že vás zase vidím!“

Paní Watsonová si s mužem vedle Mary potřásla rukou a on se zasmál. „No, noviny po mně chtěly zprávy o tom, co se chystá, tak proč taky nenapsat o události samotné, že? I když v takový den jako je dnes bych ani nechtěl být nikde jinde. Vy dámy jste odvedly úžasnou práci!“

„Děkuji vám, pane Hoyte!“

„Edward, prosím.“

Paní Watsonová přikývla a potom vzala Johna za paži a přetáhla ho dopředu, než ho strčila směrem k Mary. „Mary, možná jsi ho hned nepoznala, když je teď dospělý a to všechno, ale to je můj syn, John.“

„Ah ano, Haribo John,“ zahihňala se Mary.

John se poškrábal vzadu na hlavě a trochu se začervenal. „Oh. Jo, máš pravdu, na to jsem úplně zapomněl. Já jsem měl na základce taky svou přezdívku, že?“

„Jen proto, že jsi ty bonbóny jedl každý den. Divím se, že ti vůbec zůstaly nějaké zuby!“

„Lepší než jíst bláto,“ odsekl John. Pak sebou trhl a začal vykoktávat omluvu, ale Mary nad tím jen mávla rukou.

„No, vzhledem k tomu, že ty jsi snědl všechno ostatní, tak co jsem měla dělat, hmm? Navíc, všichni jsme jako děti dělali trapné věci. Já jsem jedla bláto a ty nejen, že jsi jedl ty bonbóny, ale občas sis je strkal i do –“

„Máš dobrou paměť!“ přerušil ji zoufale John.

Mary se znovu zahihňala a poplácala ho pop paži. „Ráda tě zase vidím, Johne.“

„Já tebe taky,“ odpověděl popravdě John a zjistil, že se mu opravdu líbí zvuk jejího smíchu. Neměl daleko k tomu, aby se cítil zase jako zamilovaný puberťák, když jeho matka řekla:

„A tohle, Mary, je Sherlock. Je to Johnův –“

„Spolubydlící!“ vyhrkl John rychle. „Ano, ano. Můj-ehm-spolubydlící Sherlock. Sherlocku, Mary. Mary, Sherlock. Tak, teď už jsme se všichni představili, že?“

Sherlock na Mary kývl a ona mu věnovala zářivý úsměv. John nejdřív nemohl uvěřit tomu, jak to jde všechno hladce. Až do chvíle, než promluvil Edward.

„Sherlock? Jako v… Vy jste ten Sherlock Holmes?“

Sherlock se na něj podezřívavě zahleděl a Edward pokračoval: „‚Umění dedukce‘? To je… Jste ten Sherlock Holmes? Jsou to vaše internetové stránky?“

„Ano.“

„Wow! Oh, wow, to je – já ty stránky zbožňuju!“ prohlásil nadšeně Edward. „Všechno, co tam je, všechno, co píšete,“ zavrtěl hlavou a mluvil prakticky bez dechu. „Vy jste… úžasný!“

Sherlockův hlas zněl hrozně potěšeně. „Děkuji. Jste pan Hoyt, že?“

„Oh, ne! Prosím, prosím, říkejte mi Edwarde.“ Reportér k němu přistoupil o něco blíž. „Vaše pozorovací schopnosti jsou neuvěřitelné! Ten případ s žebříkem a… vy jste génius! Vaše inteligence a chápání je ohromující! Závidím těm chlápkům, co mají možnost psát o vašich případech!“

„Jeden z těch chlápků je přímo tady. John je můj blogger,“ řekl Sherlock.

Edward Johnovi věnoval rychlý pohled, zamumlal nadšené ‚těší mě‘ než se jeho pozornost vrátila zpátky k Sherlockovi.

„Víte, pokud byste někdy chtěl, aby o vaší práci psal nějaký profesionál, moc rád bych vám nabídl své služby. Byla by to pro mě čest.“

„Ano, no…“

„Mohl bych vás přesvědčit, abyste strávil nějaký čas v mé společnosti? To by bylo opravdu skvělé! Musím udělat krátký rozhovor s Roycem Walterem o jeho stánku s medem, ale potom…“

„Stánek s medem?“

„Ano. Ten muž má několik včelích kolonií, víte, a můj zaměstnavatel –“

„Včely?“ zeptal se Sherlock a v jeho hlase byl jasně patrný zájem.

„Ano.“

„Veďte mě.“

„Vy-vy… opravdu? Myslíte to vážně?“

„Edwarde.“ Sherlock naznačil rukou, že už by měl jít, a Edward, s úsměvem od ucha k uchu, vykročil.

Sherlock ho následoval a John je sledoval odcházet se směsicí emocí, kterými se vážně nechtěl zabývat.

Edward Hoyt. S tím jeho ‚těší mě‘ a s jeho sarkastickými poznámkami o někom ‚profesionálním‘, kdo by měl psát o Sherlockově práci. A jistě, byl vyšší než John a mladší a nejspíš by mohl být považován i za hezčího, ale nebyl nijak zvlášť ohromující.

Vlastně, alespoň pokud John mohl říct, nebyl nic víc, než zatracený…

„Johne?“

„Hmm?“ vydechl John. Vytrhl se ze svých myšlenek a došlo mu, že s ním Mary mluví.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se.

„Ano. Omlouvám se.“

Mary mu věnovala stydlivý úsměv. „Tak to vypadá, že už se všichni spárovali. Tvoje matka se svými kamarádkami. Tvůj spolubydlící s panem Hoytem. Nechtěl bys strávit nějaký čas se mnou? Můžeme zavzpomínat na staré časy.“

„Já… Ano, ano, to by bylo skvělé,“ řekl John a přál si, aby v těch slovech bylo víc citu.

Taky si přál, aby přestal zírat směrem, kterým odešel Sherlock.

 

 

 

**

INFO o povídce

DALŠÍ

19 komentářů Přidejte váš

  1. Avisavis napsal:

    Uplynulo 10 měsíců a nepřibyl žádný překlad. Bude Katy ještě někdy pokračovat? Jestliže už nechce nebo nemůže dál překládat, nebyl by někdo jiný ochoten překlad dokončit?

  2. misa737 napsal:

    Už bola aj posledná kapitola alebo mám zas daku PC chybu? Bo ja to musím dočítať. Je to jeden Z najlepších príbehov Johnlick čo som čítala

    1. Kayla napsal:

      PS: To by zaujímalo aj mňa😀

      1. miamam napsal:

        PC chybu nedělá, bohužel poslední kapitola přeložená není. Tohle je projekt Katy, která má poslední dobou dost svých starostí, a musela přestat s překládáním. Můžeme jen svorně doufat, že se k tomu bude moct vrátit…

  3. Annive napsal:

    Ale no tak 😻😊 Dopiš to! Prosííím 😇 a ještě jednou moc prosím! Tahle povídka je jeden z nejlepších Johnlocků, co jsem kdy četla 😻😻 Ani nevím jak jsem se dostala až k šestému dílu. Myslela jsem že jsem tak u třetího a najednou koukám a říkám si, To jako vážně? Už jen jeden díl do konce? 😹😸 No každopádně to musíš dopsat a hodně rychle. Četla jsem to celé už 17x 😹 A pořád mi chybí závěr 😿🙀

    1. Annive napsal:

      A ano, čtu to už asi od jedné ráno pořád dokola 😀😊

  4. Lirael napsal:

    Teda, teprve nedávno jsem objevila tyto stránky, ale už je úplně miluji. Já jsem jinak spíš Severuse a Harry. Ale díky seriálu jsem si johnlock úplně zamilovala. A to jsem viděla jen 5 dílu z 1 série a pak jeden s tím pádem ze střechy. Hrozné, že😉
    Ale chci říct, ze tahle povídka je úžasná a opravdu se tesim na dokončení. Doufám že už se brzy dočkáme.😉

    1. miamam napsal:

      …tý jo, kdyby měla jen první série pět dílů, tak by to bylo fajn😀 Ale každá sérka má tři díly, takže jsi pravděpodobně viděla celou první a druhou.😉
      Děkuju i za ostatní, ať se ti tu líbí dál🙂

  5. tes napsal:

    Pomoc, až teď jsem se k tomu dostala a už se o ty dva blbouny totálně bojím. Jo a je tak by mě zajímalo kam že si to John strkal ty bonbony. Prosím ať jsou spolu nebo už tady chodit nebudu většina povídek je tu tragická a já nerada u povídek brečím….

  6. Wretched Angel napsal:

    Tak tahle kapitola byla naprosto skvělá, nemůžu uvěřit, že už předposlední, i když se strašně těším na finále:)

  7. Kayla napsal:

    Na kapitolovkách milujem, že keď pridáte ďalší diel, tak si prečítam aj predchádzajú nech viem o čo pôjde. Alú túto časť som čítala jedným dychom a zrazu taký sek ?? Dúfam, že v ďalšej časti sa to bude len zlepšovať 😃 Tiež ma Hoyt celkom naštval, ale Sherlock ho schladí, že ? 😊
    PS: Súhas s hesl 😁 mohla by byť nejaká teportáž z ďalšej návštevy ??

  8. Radka napsal:

    Za 14dní jedu k babičce na vesnici, víte, co se tam probírá v sobotu ráno v krámě??? Áno, můj příjezd z Prahy😀 mám sto chutí vzít Sherlocka sebou, aby je taky vydedukoval😀 to by byl mazec!!! Krásně přeloženo a neskutečně jsem se pobavila. Myslím, že to vesnickou drbáckou atmošku vystihlo perfektně!!!

  9. Little Britophile napsal:

    Sherlock jako osobní drbna, no já toto miluju. Celou povídku jsem se křenila jako úplný pitomec a představovala jsem si to všechno před sebou, ale ten konec. Je mi hrozně líto Johna a zase nesnáším Mary, ta holka má prostě u mě smůlu, i když zrovna teď nic neudělala.

    Ách jo, tahle povídka mi bude chybět, ale že přeložíš něco podobného, pěkně prosím!

  10. PharLap napsal:

    Vse co jsem mela na mysli uz bylo receno, tudiz se nebudu zbytecne opakovat,a reknu jen jedno:
    Kratke. Moc moc kratke! Prece se jeste nemuzeme blizit ke konci. Je tam toho jeste hodne na cem by se dal stavet dobry pribeh. Ale zase na druhou, v nejlepsim je dobre prestat😉

    Dekuju moc a moc za toto uzasne dilko!
    (*teteli se blahem, a nemuze se dockat zaveru*)

  11. Desire napsal:

    Ach,. Tuhle povídku jsem si oblíbila kvůli tomu jak strašně je sladká. Vždycky, když ji čtu mám z ní úžasný pocit a dokáže skvěle zlepšit den! :3🙂 Jako bonus je dobře napsaná a vtipná.
    Z nějakého důvodu jsem si vždycky představovala Johnovi rodiče jako Weasleyovi. Prostě mi to k tomu tak nějak sedlo. Je docela škoda, že o nich není skoro zmínka.🙂 A v téhle povídce jsou tu oba a hodně podrobně.🙂 S autorčiným pohledem na Johnovi rodiče bych se mohla klidně ztotožnit.
    Jo a taky je to jedna z mála povídek, kde mi Moly nevadí. Vůbec.🙂
    Hrozně se mi líbí, jak Sherlock nakráčel k přítelkyním Paní Watsonové, vylil na ně svoje dedukce a myslel si, jak to nebude fungovat. Dokážu si to živě představit. Jeho pohled musel být naprosto roztomilý. :3 To bylo skvělé překvápko.😀
    Edward je taky super. Protože kvůli něm John žárlí. Líbí se mi když žárlí, z části si uvědomil, že mu není jedno s kým Sherlock bude a že ho chce u sebe. Ne se na něj dívat vedle nějakého ‚profesionála‘.😀
    Tahle kapitola je jednoduše skvělá. :3 Díky za překlad.🙂

  12. helsl napsal:

    No vida, jak na Sherlocka! Stačí ho ocenit, pochválit, a kam se poděl nesnesitelný sociopat? Zjevně i génia lze za dobré slovo utáhnout na vařené nudli. Kdyby to udělali Anderson s Donovanovou, do konce života nemusí hnout prstem, protože Sherlock by jim všechny případy naservíroval na stříbrném posdnose.
    John by si měl sám v sobě udělat jasno; Mary se mu líbí, proč ne, na tom není nic špatného. Ale co říká jeho srdce? Byl to on, kdo se chtěl ‚rozejít‘ – a teď žárlí? Ale blbej on není, takže mu to určitě dojde a dá to do pořádku.
    Paní Watsonová je skvělá, oba Johnovi rodiče jsou báječní, už jen tím, jak přijali Sherlocka. Kluci by je měli navštěvovat častěji. Co takhle v budoucnu nějaká reportáž z další návštěvy? Šlo by to?

  13. Liss napsal:

    Mám chuť pana Hoyta hodit do úlu, a o tom ať si napíše reportáž! (ne,nejsem sadistka:D ) Ví vůbec Sherlock, že to Johnovi vadí? Nebo se drží plánu, že se co nevidět rozejdou? Nebo ho snad viděl, jak se dívá na Mary a s rozpaky (pro něj typickými) s ní mluví? Těžko říct, pro koho je situace těžší, i když John je po celém víkendu s rodiči zmatenější než kdy dřív. Nikdy ani nedoufal, že by s Sherlockem mohli být spolu, teď přede všemi hrají pár, ale začalo se to pěkně zvrtávat. Sherlock Johna políbil (a to opravdu nebylo jen jako!) a John začal přemýšlet, že po vztahu s Sherlockem touží po celou dobu, co ho zná, jenže pak se objeví Mary (na které opravdu něco je) a John je zase na začátku. Nechce se mi věřit, že je to předposlední kapitola, i když tak alespoň vím, že příště se to rozsekne a ti dva budou spolu. Že jo?😀 A máš už vyhlídnutého něco jiného? Samozřejmě kvůli studiu, abys nezahálela v procvičování angličtiny😀
    P.S. Paní Watsonová je pěkně ostrá, s ní bych se nechtěla dostat do křížku😀
    P.S.2 Už jen kvůli Sherlockově místní oblíbenosti se s ním John nesmí rozejít, jinak by upadl v nemilost všech těch „poběhlic a zlodějek“😀

  14. Leylon napsal:

    No pekne😀 Sherlock krasne taktizuje, vsade je chaos a John si snad konecne v hlavinke da vsetko na spravne miesto… paradna kapitola. ja este nechcem koniec…😛😀 vdaka za preklad😉

  15. Yuki-chan napsal:

    Tohle nemůže být předposlední kapitola, Katy!😀 To nejde… já nechci, aby to skončilo…🙂
    Tak jo, zpátky k této kapitolce – Sherlock se musí uvnitř dmout pýchou, že ho za jeho dedukce všichni chválí a paní Watsonová… nebylo to od ní trochu, já nevím, hrubé či nemateřské, že Johna tak „odstrčila“ a byl prostě jen ‚..tohle je můj syn, John, tady vzadu.‘ Bylo mi ho líto.
    Nicméně budu teďka mírně škodolibá, protože doufám, že Sherlock pana Hoyta u včeliček řádně něčím spraží a vrátí se za Johnem, který se konečně vzpamatuje a řekne, že bez Sherlocka jednoduše nemůže existovat!🙂
    Úžasný díl, Katy.
    Děkuju❤

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s