squire: O ošemetných lžích, omamných látkách a osudové lásce – 1. část

EDIT 9. 3. Kvůli vašemu zvýšenému zájmu o dřívější vydání kapitol téhle povídky se druhé kapitoly dočkáte už ve středu v osm večer, další pak přibudou opět pátky a středu ve 20,00. 🙂

Příští pátky touto dobou se můžete těšit na původně tříkapitolovou, ale v češtině pětidílnou povídku od squire. Povídku původně napsala v angličtině a vydala na ao3 (odkaz pod kapitolou), ale teď ji přepsala i do češtiny! Hurá! 😀

John a Sherlock se poznali už patnáct let před Studií v růžové. Jejich známost ale neměla moc dlouhého trvání a poznamenala je oba dva. Ale pak se John vrátil z Afghánistánu, narazil na Mikea a ten ho… „seznámil“ s jeho novým možným spolubydlícím…

Sherlock se opravdu tváří, jako by Johna viděl poprvé v životě. Vážně si Johna nepamatuje?…

O ošemetných lžích, omamných látkách a osudové lásce

 

Kapitola první: Studie v devadesátém pátém
  1. ledna, 2010

„Hele, počkej chvilku…“

John se ohlédl po Mikeovi, který na cestě k biochemickým laboratořím zaostal o pár kroků zpátky. Jeho starý kamarád tak trochu lapal po dechu a v ostrém zářivkovém světle na chodbě se Johnovi zdálo, že je taky podivně nervózní. John zpomalil a netrpělivě se zamračil, jeho noha se při každé změně tempa protivně ozývala. Proč by měl mít Mike nervy z toho, že se chystá představit Johna jeho možnému spolubydlícímu?

„Podívej, Johne, tenhle chlápek… Fakt, nevím nevím, jen jsem si myslel, škoda to nezkusit –“

„Co je s ním?“ John se zastavil a přenesl váhu na svou hůl. „To má dvě hlavy nebo co?“

Mike se zasmál, ale znělo to nuceně. „Já jen – hele, neříkám, že s ním musíš začít bydlet. Bůh ví, že většina lidí by s ním nevydržela ani pět minut.“ Mike sáhl po klice a udělil Johnovi poslední radu: „Když to půjde, zkus mu jednu nevrazit.“

Dveře se otevřely a John vešel dovnitř.

Aha. A sakra.

Johnův autopilot ho přiměl udělat ještě asi dva kroky. O hůl se opíral tak silně, že s ní málem propíchl linoleum, a nedokázal odtrhnout pohled od muže u pracovního stolu, protože Mikeu? To si snad děláš srandu. Nemůžeš mě přece dávat dohromady se Sherlockem Holmesem.

Sherlock zdvihl oči a Johnův žaludek se vydal na cestu skrz podlahu do márnice o patro níž. Sherlock si ho změřil jedním všeobjímajícím pohledem – a sklonil se zpátky ke svému experimentu. Jako kdyby neviděl nic neobvyklého.

Je to spousta let, nakopl se John v duchu, aby znovu sepnul zkratované kousky svých mozkových závitů. Na první pohled tě nemusel poznat.

Silou vůle odtrhnul pohled od toho tmavovlasého dlouhána a pohlédl na Mikea. „Jiný než zamlada,“ poznamenal a doufal, že to znělo nenuceně. Neměl v úmyslu dělat scény, ale později si to definitivně hodlal s Mikem vyříkat. Ať už to byla Sherlockova představa dobrého vtipu, nebo se o nich Mike nějakou záhadou domákl, takovéhle věci se prostě nedělaly.

„Ani nemáš ponětí,“ uchechtl se Mike a láskyplně pohladil kryt spektrometru. John si uvědomil, že si Mike nejspíš myslí, že se baví o vybavení laboratoře. Bylo možné, že doopravdy nevěděl o –

Pak se rozhovořil Sherlock, cosi bezvýznamného adresovaného Mikeovi, a John docela zapomněl na svou zatracenou nohu. Jasně, Sherlock se s léty změnil. Měl upravenější vlasy a uměřenější pohyby, byl celkově elegantnější – jenže ten prokletý hlas byl pořád stejný. Zničehonic si John přál, aby ho už Sherlock poznal a oni se tak mohli rozejít a předstírat, že se dnešek vůbec nestal. Tak šup šup, ať už to máme za sebou, řekl si, vytáhl Harryin starý telefon a nabídl ho Sherlockovi dřív, než si to mohl rozmyslet.

Sherlock jej s díky přijal a po chvíli ho vrátil, aniž by dal najevo, že se konečně rozpomněl. Co se to do háje dělo?

„Co vy a housle? Když přemýšlím, hraju na housle.“

Jo tak dneska se tomu říká hrát na housle? Jenže pak se John podíval líp. Ne, Sherlock nevypadal, že by byl pod vlivem, a navíc, ředitelství nemocnice by nepovolilo přístup do laboratoří drogově závislému. Sherlock už asi nic nebral. No, člověk by měl být rád i za malá zlepšení.

„… spolubydlící by o sobě měli vědět to nejhorší.“ John zachytil konec Sherlockova projevu a pomyslel si: Ty namyšlený blbče, a co tak zmínit to opravdu nejhorší, co o tobě vím?

Nic z toho ale nahlas neřekl. Popravdě, nahlas toho řekl velice málo – jen Promiňte semhle a Cože tamhle. Čím déle Sherlock mluvil, sebevědomě a naoko přívětivě, tím méně se v tom John vyznal. Proč mě nepoznává?

A pak Sherlock prohlásil něco o tom, že musí letět, a John se chytil posledního stébla. „To je všechno? Sotva jsme se potkali –“ zdůraznil poslední slovo a polkl větu po tolika letech, kdy jsme se neviděli, která měla následovat, „a prostě se půjdeme spolu podívat na byt?“ Místo abychom konečně vyřešili problémy, které se nám nepovedlo vyřešit tehdy?

Pohrdlivý výraz v Sherlockových očích jasně říkal, že nemá ani ponětí o tom, že by něco mohlo být špatně. Namísto toho vysypal z rukávu hromádku postřehů a dedukcí, které John musel zhluboka rozdýchat, aby nevyletěl zlostí – ne kvůli obsahu těch dedukcí, ale protože Sherlock právě už podruhé vydedukoval jeho životní příběh a ani si zřejmě nepamatoval, že to už jednou udělal!

Dveře se za ním zavřely a Mike se pousmál. „Jo. Takovej je pořád.“

„To mi povídej!“ zamumlal John.

„Copak? Už jsi ho potkal?“

„Ne, vlastně ne,“ ujistil ho John a kousl se do jazyka. Sám k sobě dodal: Jen jsem si ho vzal.

  1. září, 1995

„Júúúúú ár nááát eloooouuuuun, áááájem hýýýr vitjúúúúúúúúúú….“

Sherlock se vyhnul drobné brunetce, která se kymácela uprostřed hospody a zplna hrdla vřískala na refrén písničky z rádia. Párty byla natolik v plném proudu, že si jí nikdo nevšímal.

Ze všech stran do něj naráželi studenti v různých stádiích opilosti. Zaujal místo blízko barového pultu a prohlížel si dav. Teď nebo nikdy – tohle byla jeho jediná šance. Mycroft odjížděl na měsíční stáž do Bruselu.

Sherlock by raději než Brusel měl opačnou polokouli, ale překážka v podobě La Manche mu musela stačit. Mycroft bude mít hodně práce, po uši v povinnostech stážisty, a nebude se moct tolik vrtat v Sherlockových záležitostech. Sherlock si byl navíc poměrně jistý, že Mycrofta by nikdy ani nenapadlo, co se Sherlock právě chystal provést.

Tamhle: zhruba jednadvacetiletý student medicíny. Zrovna si namlouvá děvče, ale ty oceňující pohledy, které vrhá na všechny bez rozdílu pohlaví, říkají, že je to bisexuál. Je sebevědomý: balí holku o pět čísel vyšší, než je on sám. Držení těla a gesta – otec – ne, dědeček v armádě. Jeho životní vzor. Už trochu pod parou, ale pořád si hlídá, kolik toho vypil – možná má v rodině alkoholika. Nejspíš otce. Psací mozoly a drobné vrásky okolo očí: tvrdě studuje a bere to vážně. Košile, boty, účes: zoufale potřebuje peníze. Ten bude stačit.

Sherlock počkal, až se to děvče odebere na toaletu, a bez jakýchkoli cavyků se usadil na jejím místě.

„Mám pro tebe návrh,“ sdělil udivenému pohledu svého vyhlédnutého cíle.

„Hele, kámo, já už mám zaháčkováno –“

„Je o tři roky starší, než ti řekla, že je. A i když je pravda, že někteří chlapci preferují zkušenější milenky, zjistil bys, že tahle za to nestojí – spí pořád v jednom pokoji se svou sestrou a u nich doma nemají hostinský pokoj, pokud jsi na to spoléhal.“

Blonďatá obočí se vytáhla o kousek výš. „Cože? Je to tvoje bývalka, nebo…“ Modré oči se zúžily. „Ne, tvoje bývalka to není.“ Sherlock mu v duchu poblahopřál – nestávalo se často, aby lidi uměli používat oči – ale okamžitě nato svůj kompliment stáhl. Ten student medicíny se k němu totiž důvěrně naklonil a zašeptal: „Máš vůbec občanku? Nechtěl bych, aby se tahle hospoda dostala do problémů.“

„Je mi osmnáct, nestarej se,“ Sherlock netrpělivě odsekl. „A nejsem tu kvůli pití. Jak jsem už řekl, mám pro tebe návrh.“

Koutkem oka zahlédl, jak se to děvče, které zasedl místo, vynořilo z dámských toalet. Když spatřila, co se děje, protáhla obličej a křikla po nich několik nadávek, které hlasitá hudba pohltila dřív, než je mohli zaslechnout. Blonďatý student si toho ani nevšiml. Výborně.

„Takže mám raději balit tebe?“

„Když už, tak já balím tebe. Přesněji řečeno, chci, aby sis mě vzal.“

Mladík opatrně postavil svou sklenici na bar a důkladně si Sherlocka změřil od hlavy k patě. Tvářil se u toho jako někdo, kdo se právě ocitl tváří v tvář někomu, o jehož existenci dosud víceméně pochyboval. „Ty jsi mimozemšťan,“ prohlásil a ztěžka zamrkal. Pivo mu už nejspíš začínalo lézt do hlavy.

„Cože?“

„Mimozemšťan.“ Mladík se nenechal rozhodit. „Podívej, já o anatomii něco vím. A tohle –“ zabodl prst do vzduchu kousek od ostré lícní kosti – „tohle není normální.“

Sherlock se zamračil a zkontroloval svůj obličej v zrcadle za barem. Taková absurdita ho vyvedla z míry. Ten druhý se mezitím začal chichotat.

„Doufal jsem dneska v blízké setkání, jen jsem netušil, že to bude fakt třetího druhu,“ a hodil do sebe zbytek piva. Následně ho málem vyprskl zpátky v záchvatu čerstvého smíchu, když si všiml Sherlockova zmateného výrazu.

„Nikdy jsem si nemyslel, že bych stál za únos. No tak, co je na mně tak zvláštního?“

Díkybohu tohle byla přesně ta otázka, která Sherlocka dokázala vytrhnout z rozpaků a usadit ho znova pevně v kramflecích.

„Studuješ medicínu, na tom jediném ti záleží, a jsi v tom dobrý, řekl bych nadprůměrný – škoda, že na stipendium to pořád nestačí, že? Tvojí rodině se to nelíbí, byli by rádi, kdyby sis raději našel práci, abys jim pomáhal splatit dluhy, které tvůj otec nadělal svým pitím. Máš jednoho sourozence, řekl bych o něco mladšího, který místo aby ti pomáhal, tak z tebe peníze pořád jen tahá. Takže tady tě máme: dobrý student bez jediného haléře na příští semestr.“

Medik dvakrát mrkl a zdvihl ruku. Sherlock ucukl před očekávaným úderem, jenže objekt jeho nejnovějších dedukcí jen mávl na barmana pro další pivo.

„Takže ty jsi mimozemský špeh a sbíráš informace o lidech. To víš všechno o každém v téhle hospodě?“

Sherlock naštvaně protočil oči. „Snažím se ti nabídnout obchod!“

„Obchod? Ještě před minutou jsi mi nabízel ruku –“

„Potřebuji peníze. Mám svěřenecký fond, který založila moje neskutečně staromódní babička s podmínkou, že k penězům se dostanu v jednadvaceti, nebo až se ožením. Nechce se mi čekat tři roky, nemůžu žít a dělat, co potřebuji, jenom z kapesného od mého všetečného bratra, který kontroluje, jak utratím každý halíř, takže se musím oženit. Nebo registrovat. Mimochodem, rodinní právníci by okamžitě chytili vítr, kdybych si přivedl nějakou zlatokopku, znají mě. Proto ty. Chceš se přece stát doktorem?“

Mladý budoucí doktor se čerstvé sklenice s pivem ani nedotkl. Namísto toho si Sherlocka prohlížel překvapivě střízlivým pohledem. „To se můžeš vsadit, že chci.“

„Takže tady je plán. Potřebuji jen tvůj podpis na registraci. Té otravné ceremonii se nedá vyhnout, ale věřím tomu, že odměna, kterou ti vyplatím, bude stát za to nepohodlí. Po roce bude partnerství rozvedeno. Takže?“

Sherlock sledoval, jak se myšlenky jeho protějšku převalují za staženým obočím, a teprve když ho začal bolet hrudník, zjistil, že zadržuje dech – což bylo směšné. K nervozitě tu přece nebyl důvod… Konečně se ten mladík usmál.

„To je šílenost. Naprostá a dokonalá šílenost. Proč ne?“

„Harrow Road, číslo 317. Sejdeme se tam zítra v poledne. Nezapomeň si rodný list.“

Sherlock po něm blýskl svým instantním „lidským“ úsměvem a utekl z hospody dřív, než se mu rytmická smyčka Gangsta’s Paradise mohla nadobro vleptat do mozku.

oOo

  1. ledna, 2010

Černé auto s neprůhlednými skly zastavilo u chodníku okamžitě poté, co John vyšel z hlavního vchodu nemocnice Svatého Bartoloměje. Zadní dveře se otevřely a ozval se uhlazený hlas:

„Kdybyste nastoupil, doktore Watsone.“

John by popravdě raději nenastupoval. Nechat se unést z ulice za bílého dne v autě, které se jen snaží nevypadat jako vládní, to znělo podezřele blízko všem těm filmům o špionech a mimozemských invazích, které John tak rád sledoval. Jenže stejně tak mu bylo jasné, že odporovat mělo asi takový smysl jako psát petice za více sněhu v zimě. Koneckonců, svým způsobem to vyhlížel celé roky.

Usadil se na sedadle a hůl držel v rukou, nebylo ji kam dát. Muž v dvouřadovém obleku na vedlejším sedadle se lehce zaklonil, jako by si chtěl Johna lépe prohlédnout, anebo spíš aby zvýraznil výškový rozdíl mezi nimi, zatímco si ho pohrdlivě měřil pohledem. Po pár minutách tohoto mlčenlivého souboje vůlí John povzdychl a začal mluvit.

„Dobrá – konečně ten slavný bratr. Mycroft, že?“

Druhý muž pochvalně přikývl. „Máte dobrou paměť.“

„Takže se do toho hodláte vložit teď – o patnáct let později?“

„Patnáct let a pět měsíců.“ Mycroft odkudsi vytáhl velkou složku a začal v ní listovat.

„A vkládat se do toho, jak jste řekl, by teď sotva mělo význam. Nemohu říci, že bych bratrův kousek schvaloval – ani způsob, jakým obešel podmínky babiččiny poslední vůle. Ale kdybych býval chtěl, mohl jsem to manželství zrušit kdykoli, doktore.“

John se soustředil na složku. Nebyla to jeho vysvědčení? A tamto – jeho propouštěcí zpráva z polní nemocnice v Afghánistánu?

Nahlas řekl: „Z toho, jak s tím Sherlock spěchal, jsem si myslel, že budu svobodný jak pták hned ten den, kdy jste se vrátil z Bruselu a zjistil, že se vám bratr za zády oženil.“

„A vida, tady jste: o více než patnáct let později a stále ženatý – i když bych neřekl, že nějak šťastně.“

John pokrčil rameny. „Dohodnutá manželství málokdy bývají šťastná.“ Teď ale definitivně zahlédl cosi, co vypadalo jako zápisník jeho terapeutky, vespod složky. Jak se tam sakra ocitl? Mycroft Holmes dokázal dát slovu ‚všetečný‘ úplně nový rozměr.

„Zítra jdete se svým odloučeným manželem podívat se na byt. Mám snad koncem týdne očekávat pozvánku na opožděnou svatební hostinu?“

John se rozhodl, že toho pokoušení má dost.

„Poslouchejte, pane Holmesi, vy zcela zřejmě víte něco, co já ne. Sherlock – on si na mě nevzpomíná. Já vím, je to skoro šestnáct let, a nejspíš byl sjetej celou dobu, co jsem ho znal, ale – já si na něj pamatuji, a on zatím… Takže, jestli víte, co se mu stalo, ven s tím, protože sedět na tomhle sedadle s mojí nohou je zatraceně nepohodlné.“

Mycroft pokývl. „Dobrá.“ Zavřel složku a poklepal na ni ukazovákem. „Můj bratr o tomhle neví, pokud vás to zajímá. Popravdě, vůbec neví o faktu, že je ženatý.“

John už vyčerpal svou denní dávku Cože? v biochemické laboratoři, takže se opanoval, dřív než to mohl vyhrknout i tady a teď.

„Předpokládám, že jste se nikdy nedověděl o tom, že po předpokládatelném konci vaší známosti můj bratr utrpěl předávkování a musel být odvezen do léčebny drogově závislých.“

John stáhl koutky. „Ne, o tom jsem nevěděl.“

„Nemohu vám dost dobře klást za vinu, že jste ho opustil, když jste přišel na tento jeho zlozvyk – ne s vaší životní zkušeností se závislostí,“ prohlásil Mycroft tónem, který naznačoval, že házení viny na Johna je jeho oblíbená kratochvíle.

„Tak co? Sherlock ztratil paměť?“

„Je to složitější.“ Mycroft sevřel ruce okolo držadla svého deštníku. „Je vám známa Metoda míst? Také se tomu laicky říká Palác Paměti. Je to mnemotechnická pomůcka, vyvinutá starými Řeky, metoda zvětšení kapacity paměti pomocí vizualizace míst, kam ukládáte informace, které si potřebujete uchovat.“

„Všiml jsem si, že má skvělou paměť,“ poznamenal John, „ale tady se bavíme o díře v paměti.“

„Použitím této metody se fakta stávají předměty. Můžete je uskladnit nebo uchovávat snadno dosažitelné – anebo je můžete zahodit do odpadkového koše a úplně na ně zapomenout.“

„Jasně.“ John sevřel pěst, aby potlačil třes v ruce. „Celá ta záležitost nebyla pro Sherlocka nic než smetí, takže ji zahodil. Chápu to.“

„Z mnoha důvodů bych byl sám rád, kdyby to bylo tak jednoduché,“ řekl Mycroft, pozorný pohled upřený na Johnovu roztřesenou ruku, kterou si mnul bolavé koleno. Očividně si užíval, jak se John tak tak drží, aby se pod jeho zkoumavým pohledem nekroutil jako žížala pod mikroskopem.

„Z toho, co jsem viděl, jsem usoudil, že následky konce vaší známosti mého bratra silně rozrušily. Sherlock si nikdy nevěděl rady se stresujícími situacemi. Předpokládám, že se od celého zážitku distancoval, aby se chránil.“

„Říkáte, že ho to ranilo.“ John upíral oči na svou hůl. „To jsme byli dva. Chtěl bych umět zapomínat tak lehce, jako to umí on.“

„Měl byste pochopit, doktore Watsone, že zapomenutí není přesně to, k čemu zde došlo. Můj bratr zřejmě uložil všechny související informace do zvláštního pokoje ve svém Paláci, všechno uzamkl za pevnými dveřmi, a zahodil jenom klíč.“

„A co se stane, když… ho najde?“

„To jste viděl sám, doktore Watsone.“

Jo, to viděl. Pořád si pamatoval ten panický strach v Sherlockových očích, bolest, kterou způsobila jeho pichlavá slova, jeho pečlivě vypočítané zavržení.

Jenže, čert to vem, John ten byt potřeboval. A šance, že se na něj Sherlock nikdy neupamatuje, byla vlastně docela vysoká. Vždyť ani ne před hodinou vydedukoval celý Johnův životní příběh – a přesto si na něj nevzpomněl.

„Budeme jen spolubydlící. Když nám to nevyjde, najdu si něco jiného – srdce mi to nezlomí.“

„Je zajímavé, co jste právě zmínil, doktore. Srdce.“

Všetečný a vševědoucí, tak Sherlock kdysi popsal svého bratra. No, John se s ním hádat nehodlal.

  1. září, 1995

Sherlock dorazil k registrační kanceláři o trochu dřív. Přecházel sem tam po chodbě a podpatky vyťukával vteřiny zbývající do poledne, když se tam ukázal ten medik ze včerejška.

Nejspíš na něj stále doléhaly následky včerejší párty. Střídavě si tiskl kořen nosu a drbal se za krkem.

„Aha, takže se mi to nezdálo. Doopravdy jsem se včera zasnoubil s mimozemšťanem.“

„Opakovaný vtip není vtipem. Doufám, že máš všechny náležitosti.“ Sherlock ho popohnal do kanceláře a vytáhl mu z kapsy rodný list a potvrzení o nájmu dřív, než je ten mladík stihl předložit sám.

„Připomeň mi, proč to dělám. Protože kvůli kouzlu tvé osobnosti to rozhodně není.“

„Nech si ty balicí řečičky. Náš vztah je čistě obchodní.“

„Brzdi! Vždyť ani nevím, jak se jmenuješ!“

A tak to taky zůstane, pomyslel si Sherlock, vmanévroval ho k malému stolku a vnutil mu sadu formulářů. Když je jeho ‚nastávající‘ (John Hamish Watson, podle rodného listu) vyplnil, Sherlock doplnil svoje kolonky a vrazil všechno úředníkovi dřív, než se na ně John stihl pořádně podívat.

„Jmenuji se Sherlock Holmes,“ nabídl mu alespoň kus pravdy jako příměří, když zas byli venku. John vypadal, že to pořád zpracovává.

„Fakt? Měl jsem dojem, že jsi tam škrábal něco delšího.“ Aha. Takže nezpracovával. Pozoroval. Ale Sherlock se nemusel bát. Registrační úředník mu dlužil malou laskavost a tak Sherlock zařídil všechno tak, aby zákonem požadované zveřejnění jejich zamýšleného sňatku viselo na té nejzazší nástěnce v chodbě v suterénu.

„Teď musíme patnáct dní počkat,“ pokračoval Sherlock a nevšímal si Johnových zvědavých pohledů. „Když budeme mít štěstí, můj všetečný bratr nás nevyčmuchá a nikdo nevznese žádné formální námitky.“

Bylo sotva dvacet minut po poledni. To tedy šlo hladce. S trochou štěstí na semaforech a s dobrým taxikářem by se možná ještě stihl vrátit do laboratoře včas na další kolo experimentů s rozkladem chrupavek…

„Ehm, Sherlocku?“

„Co je?“

„Dal by sis třeba oběd?“

„Proč?“

„Já vím, obchod a tak dále, peníze za podpis a jeden rok formálního manželství, ale víš, sotva se známe, a já – rád bych o tobě aspoň něco věděl.“

John vypadal nesvůj, což mu vůbec neslušelo a Sherlocka to trochu překvapilo. Copak zas zapomněl na nějaké společenské pravidlo? Rychle prošel související regály ve svém Paláci Myšlenek, jenže všechny jeho složky o mezilidské komunikaci byly žalostně tenké, a celkem pochopitelně žádná z nich neobsahovala informace o správné etiketě v případě manželství z rozumu. No vážně, co od něj kdo mohl čekat?

Fajn. Poslední co potřeboval, bylo, aby si to jeho nový snoubenec všechno rozmyslel.  Nerad, ale přece jen, Sherlock škrtl své plány na další experimenty a soustředil se na investování trochy času navíc do své obchodní transakce.

Koneckonců to nebylo tak hrozné, usoudil potom o něco později, což ho docela překvapilo, protože udržovat konverzaci s lidmi jeho věku ho obvykle nudilo k smrti. John ho nenudil, popravdě se k tomu ani nedostal – celou dobu mluvil Sherlock, John vypadal naprosto spokojen s tím, jen tam sedět a poslouchat. A sakra. Nikdo ještě nikdy nebyl spokojen s posloucháním toho, co Sherlock povídal o lidech okolo nich. Sherlock byl nejspíš zase jen nezdvořilý – a John to prostě jen toleroval. Vidina peněz na další studium by ho nejspíš přiměla tolerovat cokoliv.

oOo

  1. ledna, 2010

Je dobré vědět, že některé věci se nikdy nemění, pomyslel si John chmurně, zatímco obhlížel ten bordel, který Sherlock zvesela nadělal v 221B Baker Street dřív, než formálně podepsal nájemní smlouvu. Dotyčný mezitím vířil okolo ve snaze – poměrně marné – tak trochu uklidit, a domácí, paní Hudsonová, svým neúnavným štěbetáním odváděla Johnovu pozornost od toho neposedného člověka v drahém kabátě.

„Nahoře je ještě jedna ložnice,“ ukázala prstem ke stropu, „pokud budete potřebovat dvě ložnice.“ Rošťácky se pousmála, aby naznačila, že viděla kus světa a nic ji nerozhází.

„Samozřejmě že budeme potřebovat dvě,“ vyhrkl John poněkud důrazněji, než bylo třeba. Doufal potom, že zahořkle a roztrpčeně to znělo jen v jeho vlastní hlavě.

  1. září, 1995

Sherlock vzhlédl od Petriho misek s nosem nakrčeným z nečekané, ale známé vůně – mastná, kořeněná, opečená zelenina – a zašklebil se proti světlu pozdně odpoledního slunce dopadajícímu oknem na postavu Johna Watsona, opírajícího se o roh pracovního stolu, s krabičkou číny v rukou.

„Co tady děláš?“

„Dobrý večer i tobě, mimozemšťane Sherlocku Holmesi. Dáš si večeři?“

„Ach, nuda. Jak jsi mě našel? Nesleduješ mě, že ne?“

„Kdepak. Sledovat vlastního snoubence? Jako kdyby se mi snad schválně vyhýbal?“

Velmi dobré pozorovací schopnosti, pomyslel si Sherlock rozladěně. Doopravdy se Johnovi schválně vyhýbal. Jeho historie ve společenské oblasti byla katastrofální a nechtěl, aby mu to zkazilo tak pěkně uzavřený obchod, který navíc zoufale potřeboval. Málem na sebe narazili už včera ve studentské kantýně, ale Sherlock se otočil na podpatku a zmizel hned, jak Johna zpozoroval.

John si prohrábl vlasy. Ve světle přicházejícím oknem měly skoro přesný odstín slitiny zlata, niklu, mědi a zinku, bílého zlata, jehož barvu běžný člověk nikdy nevidí kvůli rhodiové vrstvičce, který zlatníci přidávají navrch.

„Popravdě jsem se optal spolužáka – Larryho – kde bych tě asi tak našel, abych ti mohl jednu vrazit. Zkompletovat ti monokly, víš. Řekl jsem mu, že jsi mi urazil sestru. Hned mě sem nadšeně poslal.“

Ach ano. Larry Bůhvíkdo a jeho nevěrná přítelkyně. Sherlock si bezmyšlenkovitě promnul svoje oteklé oko. Náplast nad obočím se mu trochu odchlípla.

„Fakt tě baví chodit po světě a urážet lidi? Mimochodem, na to obočí bys měl dostat aspoň jeden steh. Tou náplastí to nezachráníš, zůstane ti jizva.“

Sherlock si přerovnal Petriho misky a zoufale přemýšlel nad zdvořilým způsobem, jak Johna poslat pryč, aby mohl dokončit experiment. Jenže taková věc se očividně zdvořile provést nedala, a tak se Sherlock uchýlil k nerudnosti. Snad to Johnovi dojde. „Proč ti na tom záleží?“

„Třeba chci, aby byl můj manžel hezký? No tak, vždyť ti kape krev na stůl.“

Sakra, John měl pravdu. Krev kapala rovnou do řas v miskách. A měl po experimentu. Přesně z tohoto důvodu nenáviděl rozptylování. Vzpurně se na Johna podíval a ukázal si na obočí: „Tak mi to zašij, když budeš ten doktor.“

Šli do Sherlockova bytu, hrozného kutlochu v ještě horší čtvrti, a John mu spravil obočí pomocí několika stahovacích náplastí. Sherlocka to trochu zklamalo, protože se těšil na zkušenost s chirurgickým šitím z první ruky, ale John ho ujistil, že jizva mu zůstane jen malá a že jeho obočí jsou dost huňatá na to, aby všechno překryla.

„Nejdřív prohlásíš, že mé lícní kosti jsou anatomický nesmysl, a potom mi urazíš obočí,“ zabručel Sherlock.

John se zasmál. „Věř mi, Sherlocku, že s tvým obličejem nemám vůbec žádný problém.“

John následně trval na večeři a proti jeho nejlepšímu přesvědčení se to Sherlockovi zase líbilo. Johnovi opět nevadilo, že Sherlock víc mluvil, než jedl, a Sherlocka to mátlo: John se chvilkami usmíval, i když mu Sherlock zrovna nelichotil nebo nevyprávěl nic zábavného. Bylo to matoucí, ale zároveň ho to zajímalo: Sherlock započal během večeře s novým experimentem – jak přimět Johna se usmát a co udělat, aby se usmíval víc a častěji. Samozřejmě že pokusy na jediném vzorku byly striktně vzato nevědecké, ale Sherlock měl pocit, že druhý takový vzorek jako je John Watson by těžko našel.

Když dojedli, bylo už pozdě.

„A teď na kutě, ne?“ usmál se John.

„Nejspíš jo.“ Sherlock zkontroloval svůj telefon a nastavil si budík. „Dnešní experimenty budu muset zopakovat a začít s tím hned brzy zrána.“ Teď když o tom přemýšlel, tak ty zakrvavené vzorky by se přece jen daly použít, zvlášť kdyby…

„Taky mám ráno přednášku,“ skočil mu John do myšlenek. Sherlock se na něj sotva podíval. V duchu už propočítával koncentrace živného roztoku. John mluvil dál a znělo to trochu nejistě.

„Nevadilo by ti – z mého bytu je to do kampusu trochu daleko -“

No jistě! Správný hostitel nesmí své hosty zdržovat. „Pak bys měl raději jít, Johne. Aby ses taky stihl vyspat.“

„Ehhh… jen jsem si říkal… třeba bych se mohl vyspat u tebe na pohovce….“

Sherlock neměl doma pohovku. A ještě dnes odpoledne se mu zdál John docela všímavý! No co, člověk nemůže mít všechno.

„Odpusť, Johne, ale nejsem zařízený na návštěvy. Nemám tu další ložnici, víš,“ odvětil zdvořile a myslel už zase jen na živné roztoky.

„Fajn.“

John potom poměrně rychle zmizel a Sherlocka to trochu znepokojilo. Jako kdyby udělal někde něco nevhodného…? Společenské normy byly tak únavné. Tentokrát to ale zvládl na jedničku, byl zdvořilý a taktní, nebo ne?

Konec první části

**

DALŠÍ

squire – On Dates, Drugs, and Destiny na archiveofourown

**

Reklamy

19 komentářů Přidejte váš

  1. Rowana napsal:

    Tak tohle mě fakt baví – a probouzí zvědavost 😀

  2. misa737 napsal:

    Človeče kde nájdem zvyšok? Takto to nemôže byť ja potrebujem koniec!

    1. miamam napsal:

      „Už“ (huh… pardon :D) jsou doplněny odkazy na další kapitoly, dole pod každým dílem ;-).

    2. misa737 napsal:

      v pohode už mi to funguje ;D

  3. katka napsal:

    je to je skvělá zpráva jdu se postavit do řady k ostatním nadšencům

  4. helsl napsal:

    Díky za báječnou zprávu, že se pokračování dočkáme dřív! Kdybys věděla, o kolik je hned veseleji a líp na světě.

  5. Thea napsal:

    tak nějak jsem nevydržela čekat a dočetla to v originále o:) ale stejně se nemůžu dočkat dalšího pátku, díky 🙂

    1. imnetet napsal:

      ja tiež 😀

      1. helsl napsal:

        Ježíši holky, vy se máte, že tu anglinu takhle ovládáte! Jak je závist smrtelnej hřích a v normálním životě se mi dost úspěšně daří se jí vyhýbat, tak v tomhle případě asi přijdu do pekla.

        1. miamam napsal:

          Však neboj, po tomhle vašem bombardování jsem další díl naplánovala už na zítřek večer :-)…

  6. Liss napsal:

    Další, další, já chci další!! Hned teď!! Tohle se ti squire vážně moc povedlo! Společná minulost, rozjitřené rány a zasunuté vzpomínky. Těším se, co všechno sis pro naši dvojici připravila. Svatba „z rozumu“ je něco, co by mě jako motiv pro jejich seznámení ve snu nenapadlo 😀 Brilantní nápad, nemůžu se dočkat pátku 🙂

    1. squire napsal:

      Když to napadlo mě, tak jsem nemohla věřit vlastní múze 😀 a bude hůř… 😉

  7. katka napsal:

    musela jsem se smát když se John zeptal jestli má dvě hlavy , jasně že má jednu na krku a druhou v ledničce je to skvělá povídka moc se těším co se příště dovíme

    1. squire napsal:

      No a to je přesně ten důvod proč se Mike směje tak nuceně 😉 Jsi oficiálně první, kdo ten vtípek objevil, dokonce ani beta ho nechytla

  8. Tinka napsal:

    Teda 😀 zatím to vypadá veelmi zajímavě.. Nevím nevím jestli vydržím do pátku 😀 ,, .. chci aby sis mě vzal. “ Tak to mě totálně odrovnalo… Holky já vás žeru.. Super :-*

  9. helsl napsal:

    Ten Sherlock je vážně číslo. Zapomenout na Johna? Za to by zasloužil nařezat. Ovšem čte se to fantasticky, jen ty další pátky jsou strašně daleko. Dřív by to nešlo? Třeba zejtra?

    1. squire napsal:

      Taky bych se přimlouvala za častější časy, ale je to na Mie, já jí do blogu už tak kecám dost…

  10. Yuki-chan napsal:

    No páni… tohle vypadá na dost dobrý, slibný příběh… 🙂 Squire je výborná spisovatelka a nepochybuji o tom, že i tady se dočkáme spousty zvratů a návratů 😀 (metaforicky, samozřejmě).
    A každý pátek se tu bude objevovat další část? O:) Asi ty pátky budu nedočkavě vyhlížet 😉
    Díky Mio a squire 🙂

  11. Leylon napsal:

    Nemohla som odolat aj ked som to uz raz citala. Nadherny preklad! Bude to este poriadne zaujimave… 😀 😀

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s