squire: O ošemetných lžích, omamných látkách a osudové lásce – 2. část

Chtěla jsem nejdřív varovat, že přitvrzujeme, jenže ono vlastně ještě bude hůř… haha 😀 😉 Takže, co tu pro dnešek máme? Johna-obránce šikanovaného Sherlocka, Johna-kéž-by-víc-než-obchodního-partnera, Sherlocka, který je prostě trubka-Sherlock. Další ohlédnutí zpět do minulosti a jeden mikrokousek na dobu, kdy byl John v Afghánistánu. Protože Sherlockova stupidní otázka: „Na co bys myslel, kdybys umíral?“ Johnem z pochopitelných důvodů otřese…

Tahle povídka mě prostě dokáže rozsekat na kousky. Tak si ji užijte :D!

**

 

Kapitola první: Studie v devadesátém pátém – DRUHÁ ČÁST

 

  1. ledna, 2010

John se rád považoval za rozumného člověka. Jak se tak krčil nad růžově oděnou mrtvolou ve vybydleném domě bůhvíkde, za zády policejního inspektora s výrazem někoho, kdo snáší Sherlockovy nálady osm dní v týdnu, a s forenzním vyšetřovatelem prskajícím jako naštvaný dikobraz zabouchnutým za dveřmi, první, co Johna napadlo, tím pádem bylo –

„Co tady vůbec dělám?“

„Pomáháš mi vyhrát hádku,“ zamumlal Sherlock pod vousy.

No, to Johnovi zrovna moc nepomohlo. „Mám ti pomáhat platit nájem,“ zaprotestoval sotto voce.

„Tohle je větší sranda,“ prohlásil Sherlock škodolibě. John se zašklebil.

„Sranda? Leží tu mrtvá žena.“

„Výborná analýza,“ opáčil Sherlock, „ale doufal jsem, že zajdeš víc do detailu.“

John se uchechtl. „Tak to fakt nechceš, to mi věř.“ Nevšímal si toho tázavého pohledu, kterým po něm Sherlock střelil, a sehnul se, aby si mohl přičichnout k ústům oběti.

 

  1. září, 1995

„Co tu děláš?“ zasyčel Sherlock. Byl by to býval raději zařval, protože John se k němu nečekaně připlížil zezadu tichou ztemnělou rektorátní chodbou, ale to by potom ta chodba brzo přestala být tichá a ztemnělá.

„Sleduju svého oblíbeného mimozemšťana. Zjevně,“ zašeptal John a bylo slyšet, jak se ušklíbá. Pak dodal: „Kryju ti záda, tak bych to nazval já. A mám takový pocit, že policie tomu bude říkat napomáhání, až nás chytí.“

Sherlock si odfrkl a zvedl paklíč, který upustil na koberec, a pak málem vyletěl z kůže, když ucítil ruku na svém rameni. Do háje s ním, John se uměl plížit jako duch. Kdo by to do něj byl řekl?

„A vůbec, co tu děláš ty? Tohle je přece kancelář kvestora.“ John nepřehlédl rytou tabulku na dveřích, když se otevřely dokořán.

„Přesně tak. Mám podezření, že si kvestor ulejvá peníze z některých fondů. Potřebuji zjistit, kam ty peníze jdou. Mělo by to být někde tady,“ Sherlock vysvětlil tichým hlasem a zamířil ke skříni se šanony plnými složek.

„Proč to neoznámíš policii a nenecháš je dělat jejich práci?“ optal se John ze svého místa u dveří, odkud vyhlížel na chodbu, jestli někdo nejde.

„Policie to zamete pod koberec. Dělají to vždycky, dokud nemáš přímý důkaz,“ odmítl Sherlock Johnův nápad a zašátral po kapsách po baterce.

V místnosti se rozhostilo ticho, rušené jen šustěním papíru a hladkým šoupáním zásuvek. Minuty utíkaly a Sherlock ztrácel nervy. „Není tu nic podezřelého,“ mumlal si pod vousy. „Žádné zámořské účty, žádné pravidelné převody…“

John si ho nevšímal. Namísto toho se potuloval po kanceláři a nakonec zakotvil u malého stolku u dveří. Leželo na něm pár věcí. „Teda, to je ale brzký vánoční dárek,“ poznamenal po chvíli. Sherlock protočil oči. S čím to souviselo?

„Ale hádám, že děcka vždycky prohledají doma první poslední, a proto si kvestor dárky schovává v kanclu,“ pokračoval John s těmi svými pitomými dedukcemi.

„Pan Hemsworth nemá děti, Johne,“ zamumlal Sherlock okolo baterky, kterou držel v zubech. Další složka na nic. Do háje, kam ty peníze odcházely?

„Fakt nemá? Proč by potom kupoval Star Trek POGy? Kdyby mi bylo o deset míň, tak bych pro ně vraždil.“

Sherlock střelil pohledem po Johnovi, který stál u stolečku s malou krabičkou v ruce. Dětská hračka. To snad není možné.

„Ano, díky, skvělý postřeh,“ odvětil bezmyšlenkovitě a vrátil tu neužitečnou složku zpátky. Natáhl se pro další a najednou ztuhnul. „Ach. Fond rodičů a přátel školy. Dárky.“

Papíry ze složky se rozlétly po podlaze a Sherlock se dvěma rychlými kroky ocitl u Johna. Vyškubl mu tu krabičku z ruky a pečlivě si ji prohlédl. „Mají velkou cenu?“

John si olízl rty. „No, je to rozhodně cenný kousek, všech šedesát originálů. Všecky děcka jsou letos úplně zfanfrnělí do POGů, copak sis toho nevšiml?“ Po chvíli významného mlčení John uznal: „No dobrá, ty by sis toho asi nevšiml.“

„Mám na práci lepší věci než všímat si hraček, Johne,“ odsekl Sherlock. „Mohlo by to mít sběratelskou hodnotu?“

„Nejspíš jo.“ John pokrčil rameny. „Je tu celá parta, vidíš? Tohle je kapitán, a Rikerovi to s tím plnovousem celkem slušelo, a hele – tady je Dat, hehe, ten mi popravdě dost připomíná –“

„Ušetři mě detailů!“ Sherlock si zacpal uši. „Chápu. Je to o mimozemšťanech a tím pádem jsi na to odborník. Můžeme jít, případ je vyřešen.“ Stopil krabičku v kapse a popostrčil Johna ze dveří.

John se potichu zahihňal. „Ještě jsem ani nezačal! Takovej ten s ušima je Fereng. Jestli nějakého mimochodem potkáš, tak mu na ně nesahej…“

„Posloucháš se vůbec? Jak bych mohl nějakého potkat? Jsou fiktivní!“ Sherlock se zastavil a otočil ke svému staršímu spiklenci, který měl co dělat, aby se v tmavé chodbě naplno nerozesmál.

„Ty ses mě snažil vyprovokovat,“ dovtípil se Sherlock.

„Jo. Je to sranda,“ přiznal John a utřel si slzy smíchu z koutků očí.

„Sranda? Tohle je má práce!“

„A šla by ti mnohem líp, kdyby ses nebral pořád tak smrtelně vážně,“ poznamenal John a zdusil další uchechtnutí. Konečně vyklouzli z budovy.

„Johne, myslím to vážně.“ Sherlock doufal, že ho dokáže přesvědčit. „Nemůžeš se za mnou tahat, když řeším případy. Nejednám vždycky zrovna v souladu se zákonem a potřeboval bych, aby ses nedostal do vězení, alespoň dokud nesplníme naši dohodu.“

„Zapomínáš, že já tu dohodu potřebuji stejně tolik jako ty,“ odvětil John. „A mně to nevadí, abys věděl. Být tvůj komplic.“

 

oOo

  1. ledna, 2010

„Vy ale nejste jeho přítel,“ zavolal za ním povýšenecký hlas. Nebyla to ani otázka, prostě jen konstatování. Z těch slov zaznívala tak neotřesitelná a arogantní jistota, že se John znova otočil a změřil si dotčenou seržantku, i když si s ní zrovna moc povídat nechtěl. Byla to přece jen ta ženská s pochybným stavem svých kolen. Její názor na Sherlockovu povahu byl přinejlepším zaujatý, a dobrým slovem na něj neplýtvala.

„On přátele nemá. Takže kdo jste?“

Johna napadlo, říct jí pravdu, ale zrovna se mu nechtělo zdvihat ze země spadlé čelisti. Ne s jeho bolavou nohou.

„Já – nikdo. Zrovna jsem ho potkal.“

Seržantka nad ním zavrtěla hlavou. „Dobrá, dám vám radu: držte se od něj dál.“

Tak na to už je trochu pozdě, pomyslel si John, otočil se a odkráčel.

 

  1. září, 1995

„Jestlipak to není Holmes,“ protáhl za ním kdosi úlisně. Sherlock rychle vyhodnotil situaci. Slepá ulice před ním, knihovna za rohem nebude tak brzo ráno ještě otevřená. Jeho domácí mu zakázal v bytě kouřit a Sherlock tak vyrazil dřív, aby si užil jednu cigaretku na čerstvém vzduchu, než knihovna otevře. Špatný nápad. Teď měl za zády nejmíň tři. Sherlock se narovnal a otočil se.

„Bradley, Graham, Moseley. Čemu vděčím za tak nelibou pozornost takhle brzy ráno?“

Tři mladí muži popošli blíž a rozestoupili se do polokruhu. Žádný z nich ho nepřevyšoval, ale i tak to působilo výhružně.

„Podívejte se na něj, dokonce si pamatuje, jak se jmenujeme,“ zasmál se jeden. Neznělo to příjemně.

„Možná docela rád vzpomíná na to, jak nás nabonzoval děkanovi,“ ušklíbl se druhý.

„Vidím, že jste se ještě pořád nevzpamatovali z toho, jak hloupě jste podváděli u posledních semestrálek –“

První rána přišla dřív, než Sherlock čekal. Skoro ztratil rovnováhu, ale aspoň to neschytal plnou silou. I tak ale na tváři cítil pálivou bolest z čerstvého škrábance. Graham měl na ruce prsteny.

„Hej!“

Výkřik se ozval od knihovny. Sherlock ztratil soustředění, ale naštěstí to překazilo plány i těm třem útočníkům. Rychle se od něj stáhli, jako kdyby se nic nedělo, a Sherlock si upravil sako a smetl si z klopy imaginární smítko. Tvář ho štípala, ale i tak se pohrdlivě usmál. Ten hlas už znal.

John se k němu přiloudal, ruce ležérně v kapsách a krok neuspěchaný, a dloubl do něj ramenem. „V pořádku?“ Ty tři si měřil neuhýbajícím pohledem.

„Pánové, toto je John Watson. Můj přítel.“

Tentokrát se zasmáli všichni tři, v kruté směsici nevíry a posměchu.

„Kolik ti za to přátelství platí?“ zeptal se Moseley. Sherlock zvedl bradu a nedíval se na Johna. Věděl přesně, kolik: na částce za tu manželskou šarádu se dohodli hned na prvním obědě. Zaslechl slabounké zaskřípění zubů a pak ostrý nádech.

„Popravdě nejsem tak úplně jeho přítel.“

Po tvářích se jim rozlil spokojený výraz lidí, jejichž svět se zase začal otáčet kolem své osy tím správným směrem.

„Jsem jeho snoubenec.“

Sherlock pevně doufal, že nevypadal moc ohromeně, zatímco ho John vzal za loket a odvedl z té uličky. Trojice jeho pomstychtivých známých nejspíš vypadala jako nejnovější přírůstek mezi univerzitní sousoší ještě dlouho potom, co jim zmizeli z dohledu.

„O to se tě nikdo neprosil,“ vzpamatoval se konečně Sherlock, když se ocitl v kavárně nad šálkem kávy.

„Není zač,“ odvětil John, který se jako vždycky nenechal rozhodit. „A to jsem tě dneska ani nesledoval. Jen jsem chtěl být tenhle měsíc první, kdo se dostane k tomu jedinému výtisku Neurochirurgického žurnálu, který naše univerzitní knihovna kupuje.“

„Myslím to vážně, Johne. Nepotřebuji rytíře v zářné zbroji.“

„To je dobře,“ pokývl John, „protože mou jedinou zbrojí bude bílý plášť, a místo meče se budu ohánět jehlou a chirurgickou nití. Mimochodem, neměl bych tě znova zašít?“

„Nemůžeš aspoň jednou mluvit vážně? Tohle –“ Sherlock mávl rukou mezi nimi – „je obchod. Nepotřebuji, a co je hlavní, nechci nic víc.“

John se na něj podíval s trpělivostí, která Sherlockovi drásala nervy. „Sherlocku, proč je to tak nepochopitelné, že bychom mohli být přáteli?“

„Nemám přátele,“ odfrkl Sherlock.

„Jeden se fakt diví, proč,“ poznamenal John ironicky. „Proč jsi se tak pevně rozhodl, že nám to nebude klapat? Já myslím, že by mohlo.“

„Nevíš, o čem mluvíš.“

„Víš ty co, já myslím, že vím.“ John se na něj zamyšleně díval. Mezi obočím měl hlubokou vrásku. „Jsi ten nejbystřejší člověk, kterého jsem kdy potkal,“ pokračoval, „dedukování všeho důležitého o lidech ti jde líp než dýchání, tak mi teda řekni, proč sis mě vybral, tehdy v té hospodě? Co na mně bylo tak výjimečného?“

„Potřebovals peníze,“ odvětil Sherlock bez přemýšlení. „A byl jsi dostatečně oddán svému životnímu snu stát se doktorem na to, abys s mým návrhem souhlasil,“ dodal po chvíli, aby nezněl tak neurvale.

John jen zavrtěl hlavou. „Na to sis mohl sehnat bezdomovce. Nebo nějakého eskorta, který by za peníze předstíral, že je tvůj manžel. Jenže sis vybral . Takže teď se podívej zpátky a řekni mi, cos to vlastně viděl.“

Sherlock ani nevěděl, proč poslechl, ale poslechl. Ve svých myšlenkách letěl zpátky časem, až se znovu ocitl v té hrozné uřvané hospodě, pohled upřený na  blondýna u baru. Před jeho očima proplouvaly záblesky povrchních dedukcí, které si pamatoval, ale tentokrát…

Tentokrát si všiml ještě jiných. Ani nevěděl, že je ještě dělal – musel je registrovat jen podvědomě. Rezervovaný, ale věrný. Klidný, ale odvážný. Trpělivý, ale tvrdohlavý. Nenápadný, ale chytrý. Přitahován nebezpečím.

Sherlock otevřel oči a nasucho polkl. „Viděl jsem potenciál,“ řekl. Pak zabořil tvář do dlaní a zasténal. „Jak to, že jsem si toho nevšiml?“

Všiml sis toho,“ odpověděl John. „A vybral sis mě. Bereš si – protože sis toho všiml.“ Říkal to vlídně, ale Sherlockovi to znělo jako vlídnost veterináře, který navrhuje nejmilosrdnější způsob utracení trpícího zvířete.

„Přemýšlej o tom,“ poradil mu John a nechal ho o samotě. Sherlock ani nezvedl hlavu. V hlavě mu bzučelo.

Copak bylo možné, že jejich setkání bylo předurčeno osudem, že se samotné planety seřadily a vydaly souzvuk vesmírné harmonie v tu chvíli, kdy se ti dva setkali – to ne. Sherlock tomu nemohl věřit. Nevěřil na osudy ve hvězdách. Do háje, vždyť ani nevěřil na sluneční soustavu.

To, co navrhoval John, leželo v neprobádaném teritoriu. Zde žili draci. Před Sherlockem se v duchu rozprostřela nová realita: v ní měl asistenta, přítele, partnera. O takové možnosti se mu nikdy ani nesnilo. Netušil, jak zacházet se vztahy – s přátelstvím. Jediné, co uměl, bylo štvát lidi.

Ne. Tohle by neklapalo. Dřív nebo později by se Johnovi vrátil zdravý rozum a stejně by Sherlocka opustil. Bude laskavější, když mu ušetří čas.

 

oOo

  1. ledna, 2010

„Cokoliv na jídelním lístku. Cokoliv, zdarma.“

Bylo fajn potkat někoho, kdo měl Sherlocka pro změnu rád. I když tenhle majitel restaurace to spíš trochu přeháněl, kdybyste se zeptali Johna. Rozprostřel jim na stůl jídelní lístky a zahřímal k tomu:

„Všechno zdarma – pro tebe a tvého kluka.“

„Nejsem jeho kluk,“ zaprotestoval John a začal se mít na pozoru. Co kdyby ten nevinný předpoklad, že jsou se Sherlockem spolu, náhodou odemkl cosi v tom bludišti Sherlockova paměťového systému?

Naštěstí se zdálo, že Sherlockovi pořád nic nedošlo. Když se soustředil na případ, cosi tak všedního jako být považován za zadaného gaye bylo nejspíš hluboko pod jeho rozlišovací schopností.

John se na chvíli zarazil nad svým talířem a dopřál si dlouhý pohled na profil svého nového spolubydlícího, který vyhlížel z okna, jeho důvěrně známá tvář vykreslená v nových, lákavých odstínech fialové a modré z odrazů světla z ulice a tlumeného osvětlení restaurace. Sherlock se s léty změnil i nezměnil – pořád mluvil raketovou rychlostí a pořád ho zajímalo všechno divné a morbidní, ale ten chlapec, který okolo sebe kopal jako vyděšené hříbě, kdykoliv někdo vkročil do jeho zóny bezpečí, byl dávno pryč. Tento dospělý Sherlock se zdál být sebejistější, spokojený se svým vzhledem, ale také chladnější, jako nějaký nepochopitelný a nedotknutelný polobůh, vzdálený světu nicotných smrtelníků. Tenhle emoční odstup John už znal, ale zatímco ten chlad v mladém Sherlockovi byl plodem nevědomosti, pohrdáním pro pocity, které nikdy nezakusil, v tomto dospělém muži to působilo víc jako důsledek vědomé volby – jako rozhodnutí někoho, kdo zažil obě zla, a rozhodl se žít s tím menším.

Patnáct let byla velmi dlouhá doba. Možná se Sherlock nakonec smířil se svou lidskou stránkou a našel někoho, kdo se k němu hodil. Pokud se to John chtěl někdy dovědět, nezbývalo mu než se zeptat. Proč ne teď? Pečlivě tedy naváděl jejich rozhovor kýženým směrem – fakt, že Sherlock mu věnoval jen polovinu své pozornosti, taky nebyl k zahození.

„Takže nemáš holku?“ zeptal se John jakoby mimochodem.

„Ne, to mi nic neříká,“ odpověděl Sherlock s očima upřenýma na okno.

Prima. Čas na tu pravou otázku. „Aha. Máš teda kluka?“

Ach, tohle si už reakci vysloužilo. Sherlock se na něj zostra podíval a Johna zničehonic přepadl pocit viny. Sherlockův soukromý život ho přece vůbec nemusel zajímat. I když jejich oddací list tvrdil opak, John neměl na Sherlocka žádný nárok, žádné právo diktovat mu, s kým smí a nesmí chodit.

„Což je mimochodem v pořádku,“ zařadil John zpátečku. Bylo mu trapně.

„Já vím, že je,“ odvětil Sherlock rychle a John si pomyslel: No prima, teď vypadám, že jsem gay a stydím se za to.

Taktní úniková cesta z téhle šlamastiky neexistovala. Johnovi bylo jasné, že cokoliv teď řekne, si Sherlock vyloží špatně. Nakonec se vzdal a nechal, ať se to stane. Sherlock popřel, že by měl přítele, John ho ujistil, že nemít nikoho bylo fajn, a Sherlock tu celou hromádku trapnosti završil malým proslovem o své oddanosti Práci. Johna napadlo, kolikrát už asi Sherlock musel odmítat něčí návrhy. Ten proslov odsýpal hladce a definitivně zněl předpřipraveně.

Ženatý se svou Prací, to určitě, pomyslel si John teskně. Vždycky to tak nebylo.

 

  1. září, 1995

Ta ceremonie byla strašná. Registrační úředník, který dlužil Sherlockovi laskavost, měl dost rozumu, aby ji zbytečně neprodlužoval. Párek svědků, náhodných známostí, očividně nešťastných z toho, že Sherlockovi taky něco dlužili, byl příliš vyděšený na to, aby vůbec něco říkal. Sherlock urychleně odrecitoval svoje zákonné minimum a John…

John tam stál. Tak jak slíbil. Odříkal všechno, co se po něm chtělo. A celou tu dobu ze Sherlocka nespouštěl oči, obviňující, zklamané a naštvané.

Sherlock se mu dokázal vyhýbat celých pět dní, které následovaly po tom ránu u knihovny. Teď tu John stál, rty stisknuté v tenké, odhodlané čárce, a vypadal jako obránce pevnosti, který si zkontroloval zásobník a zjistil, že mu zbývá jedna jediná kulka.

„Můžete se políbit,“ vybídl je oddávající. Konečně je to za námi, díky Bohu, pomyslel si Sherlock a pohnul se k odchodu, když se najednou John předklonil, popadl ho za ramena, vytáhl se na špičky a přitiskl své rty na jeho.

Ten polibek byl veskrze cudný, což Sherlock zaznamenal tou malou částí své mysli, která nebyla ztuhlá překvapením. Další malá částečka za to byla vděčná: představa výměny tělesných tekutin mezi dvěma lidmi se mu hnusila. A ještě jedna malá část byla naprosto uchvácena tím pocitem cizích úst na svých, cizího dechu na své tváři, způsobem, jakým se jeho rty podvolily tlaku, jak se samy vydaly vpřed k dalšímu dotyku, aby ochutnaly, vyzkoušely, spojily se a pokračovaly v tom, aby dávaly a zase si braly, aby se nabídly a uchovaly si ten pocit a nikdy ho neztratily – ale to všechno byly jen velmi malé části, protože celý zbytek jeho úctyhodné mentální kapacity byl momentálně vynulován a jeho hlava byla čistá a klidná jako ranní nebe, když je slunce ještě pod obzorem, a vyplněná zvláštním pocitem říkajícím mu, že je chtěný, že chce, že je žádaný, je někomu patří, že si ho někdo cení, že je toho hoden, že je milován, milováníhodný –

Sherlock ucukl a otevřel oči. Jak to, že si ani nevšiml, kdy je zavřel? John se na něj stále díval, ale už bez hněvu. Namísto toho z něj vyzařovala… spokojenost? Proč? V odpověď na tu nevyslovenou otázku se John významně podíval dolů. Sherlock sledoval jeho pohled a zjistil, že se mu ruce samy přestěhovaly k Johnovým bokům, prsty zaťaté do opasku, a že ho ještě pořád tiskne k sobě.

Okamžitě Johna pustil. Ten se jen pousmál. Nebyl v tom posměch, ale náklonnost, a Sherlock si přál, aby se pod ním propadla země, protože John se do něj zamiloval a to bylo prostě nepřijatelné. Sherlock se zděsil. Bylo to prostě směšné. Stejně jako jeho poslušné, spící libido, které se probudilo jako Šípková Růženka s jedním polibkem. Takové věci by se prostě neměly stávat.

Lásku do toho nikdy nehodlal plést. Chemická porucha, nežádoucí rozptýlení. Nesměl dopustit, aby někdo pokořil ten zasněžený vrcholek jeho dobrovolného poustevnictví a stal se jeho slabým místem.

„Vaše oddací listy by měly být hotové během dvou dnů,“ říkal oddávající, ale Sherlock ho neposlouchal. Zbytek obřadu dokončil jako v mlze a potom zmizel.

Potřeboval si vyčistit hlavu.

 

oOo

  1. ledna, 2010

„… ale to bylo dávno,“ zarazil se Sherlock uprostřed zběsilého víření po obýváku. „Proč by se s tím pořád trápila?“

John se rozhlédl. Šedovlasý inspektor, zapšklý forenzní vyšetřovatel, šikovná seržantka se sklenicí očních bulev v ruce – všichni se zarazili a zírali. Trvalo pár vteřin, než si Sherlock všiml, že zase jednou zakopl o jednu z těch neviditelných čar, kterými se řídila lidská interakce a kterým se každý dokázal vyhnout, aniž by si jich byl vědom – dokud se o ně někdo jako on doslova nepřerazil a neukázal tak všem okolo, kde jsou.

Jasně, pomyslel si John, proč by se měl někdo trápit tím, co se stalo tak strašně dávno?

Myšlenky se mu rozutekly do vzpomínek na válečnou zónu, když se k němu zničehonic Sherlock přitočil a všechno ještě zhoršil.

„Kdybys umíral… kdyby ti zbývaly jen vteřiny, co bys řekl?“

„Prosím, Bože, nech mě žít.“ John vyhrkl to první klišé, které ho napadlo. Chraň ho Pánbůh, aby kdy Sherlockovi prozradil, jaká jeho téměř-poslední slova doopravdy byla.

Protože byla o něm.

„Hej, Johne! Johne, zůstaň vzhůru, neusínej, nezavírej oči, slyšíš? To je rozkaz, kapitáne!“

„‘Si můj… p’dříz’nej, Bille,“ zamumlal John. Hlava se mu točila slabostí ze ztráty krve. Nad ním se šklebila tvář Billa Murrayho pod silnou vrstvou prachu smíchaného s pomalu schnoucí krví. Jeho vlastní, Johnovou, nebo někoho jiného, kdo se už do vrtulníku po vlastních nedostal.

Bill zatlačil prsty pevněji do Johnova ramene a snažil se zastavit proud krve z roztržené tepny. Musí to bolet, napadlo Johna, musí tam být štěpiny kosti zabodnuté do svalu a obnažená nervová zakončení škvařící se v horkém pouštním vzduchu, ale John se propadal do šoku, a bolest byla jen vzdálená vzpomínka.

„Johne, neusínej, sakra! Nevzdávej to! Mluv se mnou!“

„O č‘m“, uchechtl se John. Bylo to směšné. Endorfiny byly směšné. Kdo by to byl řekl?

„Nevím, o čemkoli.“ Bill Murray se taky zasmál, trochu hystericky. Jeho ruce se třásly hmatatelným strachem. „Prostě zůstaň se mnou, jo? Nesmíš to vzdát. Někdo na tebe musí v Londýně čekat, ne? Nějaká hezká ženská. Pověz mi o ní.“

„Kd’pak ženská,“ zachroptěl John. „M’nžel, si to představ.“

„Bezva! To je ono! Nemůžeš ho přece zklamat, ne?“

John zavrtěl hlavou ze strany na stranu. Šlo to tak lehce, jako by byl panenka. Vlastní lékařské vzdělání mu říkalo, že začíná prohrávat, ale komu na tom záleželo? Jeho ‚manželovi‘ určitě ne.

Bylo to tak strašně směšné. Technicky vzato byl Sherlock pořád jeho nejbližší příbuzný. Pošlou mu kondolenci, jestli – ne, – John umře. Předají mu jeho psí známky a jeho medaile a Sherlock to nejspíš vezme do frcu a prodá za peníze na další dávku.

John zaslechl, jak se řev motoru helikoptéry změnil, když začali sestupovat k základně. Zavřel oči. Málem to dokázal, že? Nezáleželo na tom. Všechno bylo fajn.

 

  1. září, 1995

„Sherlocku?“

Ach. Jistě. Bude se muset odstěhovat. Tenhle byt byl stejně příšerný. Nebylo tu dost místa na chemickou laboratoř a pan domácí neměl žádnou představivost.

„Sherlocku, jsi doma?“ ozvalo se znova zpod schodiště.

Ano, nový byt. Někde blízko velké nemocnice s márnicí, pro lepší převoz rozkládajících se tkání. Taky někde, kde ho John nenajde.

„Sherlocku!“

I když byl tak krásný. Ano, to byla ta nejlepší věc na kokainu. Všechno po něm zářilo. Z vědeckého hlediska to byla jen zvýšená citlivost na světlo kvůli rozšířeným zorničkám a Sherlock to věděl, ale kdo by se pídil po důvodu, proč každičký Johnův vlásek září jako odraz letního slunce na jemném písku, dokud se na to mohl dívat?

Kokain zvýrazňoval každý detail. Sherlock teď bezpečně věděl, jak se mohl dopustit takové chyby, jako zamilovat se do Johna Watsona, aniž by si toho sám všiml. Ale teď, když si toho byl vědom, mohl to napravit. Mohl se nad to povznést. Byl dokonale povznesený. Pocit nadřazenosti, další nádherný účinek kokainu. Nebylo na světě nic, s čím by si Sherlock neporadil.

„Sherlocku, cos to sakra předvedl! Proč jsi –“

Byl také rychlý. Všímavý, náš John. Ne vždycky, ale skoro vždycky, když na tom záleželo. I když Sherlock měl podezření, že ta injekční stříkačka, kterou zapomněl na kuchyňském stole, se přehlédnout nedala.

John k němu opatrně popošel blíž. Pořád ještě popadal dech poté, co vyběhl schody po dvou naráz, ale teď našlapoval, jako kdyby kráčel po rozbitém skle. Nebo po zaminovaném území. Pěsti měl sevřené.

„Co sis to vzal?“

„Kokain,“ protáhl Sherlock. „Pomáhá mi myslet.“

Mlask! Síla té facky mu otočila hlavu doleva, dřív než tomu stihl uhnout.

„Tohle –“ zasyčel John, „tohle ti pomůže myslet, ty, ty –“

„Co, Johne?“ Sherlock si promnul tvář. Bože, dokonce i bolest byla ostřejší, ohraničenější, s ozvěnou, která lákala k detailnímu prozkoumání. Sherlocka mimoděk napadlo, jak by asi byla cítit rozkoš, znásobená a pozměněná kokainem. Možná by potom stála za námahu, i když normální, všední potěšení ho nijak nelákala.

„Jak vůbec můžeš?“ zaječel John.

„Jak vidíš, můžu,“ zasmál se Sherlock. „No tak, Johne, uhodíš mě zas? Ta tvoje rytířskost ti moc dlouho nevydržela.“

John spustil ruku. Když promluvil, znělo to tiše, ale se spodním proudem vší silou zadržovaného vzteku.

„Udělal bych cokoliv. Cokoliv, co by tě od tohohle udrželo dál!“

Sherlocka už vážně štvali lidi, kteří to s ním mysleli dobře.

„A proč, Johne,“ naklonil se k němu, zpět do dosahu těch širokých rukou, rukou lékaře, rukou, které obvazovaly jeho rány a vyhrožovaly jeho nepřátelům, a které se teď rudě otiskly na jeho tváři, „proč se o to vůbec zajímáš?“

John o krok ucouvl. Sherlock si to započítal jako vítězství, první z mnoha, které tento den hodlal vybojovat.

„Právě nás přece –“

„Žádné nás,“ přerušil ho Sherlock. „My neexistujeme. Ty dostaneš peníze, které sis vysloužil, a pak necháš na pokoji.“

„To mě znáš tak málo, že věříš, že bych to udělal?“

Sherlock se usmál. Měl rád, když mohl být zlý. S jazykem jako ostřím, slovy jako hřebíky. Nikomu se nikdy nelíbilo, když je rozpáral vejpůl a přišpendlil na zeď jako politováníhodný příklad nudného lidství.

„Znám tě líp, než si myslíš. Ten tvůj spasitelský komplex… Proč chceš být doktor, Johne? Myslíš, že tím odčiníš hříchy svého otce?“

Viděl, jak Johnovi pracuje čelist, ale ten blázen pořád nehodlal ustoupit.

„Nebo věříš tomu, že když zachráníš mě, tak ti bude odpuštěno, žes nedokázal zachránit svou sestru?“

„Přestaň, Sherlocku.“

„Mám pravdu, že? Místo mě vidíš ji. Něco ti povím, Johne: nemůžeš udělat nic. Ani pro ni, ani pro mě. Nebude z tebe hrdina. Hrdinové neexistují.“

„Nechápu, proč to děláš.“ John se na něj už nedíval. Už nezářil. „Ale jestli se hodláš sám zničit, nechci tady být a dívat se na to.“

Otočil se ke dveřím. Vzdálenost mezi nimi se najednou rozevřela jako propast, aniž by se kterýkoli z nich fyzicky pohnul. Sherlock cítil, jak z té propasti vyzařuje chlad a kalí Johnovu zlobu do neproniknutelného brnění.

„Dalšího feťáka už nezvládnu. Prostě ne.“

Dveře se zavřely a John byl pryč. Všechna zář, živost, blýskavý otisk bolesti a přísliby nepoznaných potěšení, všechno bylo pryč.

Sherlock si oddychl, že je zase sám. Samota byla dobrá, známá a uklidňující, bezpečná ve své předvídatelnosti. Samota byla pohodlným koutkem mimo zmatku nepochopitelných lidských interakcí. Samota byla nadřazena bahnu všedního života. Samota byla vítězstvím rozumu nad chaosem, jeho vlastní jedinečnost, jeho ochrana.

Rozhlédl se. Kdy se v bytě tak zešeřilo a ochladilo? Nadechl se své draze vykoupené izolace a najednou se zakuckal. Hrudník mu rval hořký pocit prázdnoty. Jak to, že mu teď chybělo něco, co nikdy předtím nevlastnil?

Kdy se jeho pohodlný koutek osamělosti proměnil ve studená, rozlehlá sklepení, kam se nikdo neodváží, aby ho našel a vyvedl ven?

Johne Watsone, co jsi to se mnou udělal?

Nejhorší na kokainu byl dojezd. Srdce se mu rozbušilo náhlou nervozitou. Sherlock si pospíšil do kuchyně a roztřesenými prsty si připravil další dávku.

Další věc, na kterou si vzpomínal, bylo probuzení v nemocnici. Mycroft byl bez sebe zlostí, napůl kvůli Sherlockově hlouposti a napůl kvůli tomu, že ho museli odvolat ze stáže.

Všechno vymazal. Za další dva měsíce si už ze září nepamatoval nic než poměrně slušné předávkování spojené s krátkodobou ztrátou paměti.

Někdy se ale jeho Palác myšlenek ozýval novým hlasem. Neměl pro něj jméno ani podobu, a kdyby se mu chtělo, mohl by mu říkat svědomí. Samozřejmě Sherlock nevěřil na věci jako svědomí, ale přesto pokaždé, když se chystal udělat něco ne zrovna správného, mohl slabě slyšet své jméno pronesené tímto hlasem, jak se ho snaží zastavit.

Ten hlas ho provázel všemi těmi roky skrz několik recidiv závislosti, a když se nakonec kokainu definitivně zbavil, byl už na něj tak zvyklý, že si ho sotva všímal. Tak se stalo, že když se jedné noci ocitl tváří v tvář vrahovi, který ho přemlouval, ať si vezme otrávenou pilulku, zdálo se mu, že ho zas slyší, slabě ale překvapivě jasně, jak na něj volá: Sherlocku! Poslouchat vlastní svědomí Sherlockovi nikdy moc nešlo, takže si tu pilulku dal k ústům a pak –

Později, když zahlédl svého nového spolubydlícího, jak nevinně postává za zaparkovanými policejními auty, všechny jeho dedukce zapadly do sebe jako dílky skládačky a konečně pochopil, kdo zastřelil toho taxikáře. Bylo možné, že John taky vykřikl jeho jméno, krátce předtím, než vystřelil? Nejspíš vykřikl. Vzdálenost mezi okny nebyla nejmenší a okna byla zavřená, ale v tichu hluboké noci by to možná Sherlock dokázal zaslechnout.

Ale žádné zákony šíření zvuku nemohly vysvětlit, jak by John mohl mít hlas jeho svědomí. Sherlock chvíli přemýšlel, jestli Bůh a andělé nakonec přece jen neexistují, protože pak by John mohl být jeho strážný anděl, a pak se rozhodl, že je asi definitivně v šoku. Přitáhl si oranžovou deku těsněji okolo sebe a cítil, jak se v něm zevnitř rozlévá teplo.

 

**

DALŠÍ

Reklamy

13 komentářů Přidejte váš

  1. PharLap napsal:

    IIIIIIIK!! 😀
    Uz podle nazvu se jsem si tuhle povidku zamilovala. Je to tak poeticke! Nicmene ani veskera ma ocekavani nedokazala dokonale pripodobnit uzasny dojem z teto povidky. Je to tak dobre napsane az clovek dostava dojem, ze tohle je prave to co se stalo. Ze takhle to je a ma byt, a prave proto cely serial vypada tak jak vypada.
    Dekuju mnohokrat a nedockavosti okusuju ctecku cekajice na dvacatou hodinu 😀

  2. DarkPony napsal:

    Celú noc kašlem na učenie. Na 20:00 mám nastavené 3 budíky a predpripravenú sváču. Momentálne len dokola behám po izbe a čakám. Takže tak…

  3. mim napsal:

    Squire diky, urobila si mi deň. Odviedla si kus dobrej roboty – nápad, prevedenie, preklad. Výborne zvládnuté charaktery aj dve časového línie a tvoje opisy a výrazové prostriedky sú famózne. Fakt vďaka a teším sa na ďalší diel 🙂

  4. katka napsal:

    když někoho miluješ tak to že ho nevidíš ho nevymaže pořád zůstává v srdci a John srdce má děkuji za skvělý díl

  5. Kayla napsal:

    Super časť, teraz budem počítať každú minútu do piatka.😃
    PS: Videla si Fargo ?? 😏

    1. squire napsal:

      Ne, jenom trailer. Četla jsem plot summary na imdb. Já popravdě Freemana nemusím. Není můj typ. V Hobitovi mi nevadil, ale v Sherlockovi mi už leze na nervy a všude jinde mě vyloženě irituje. Takže se nemučím divanim na věci, kde hraje.

  6. helsl napsal:

    Včerejšek byl naprosto příšernej (návštěva zubaře – kdo trpí stejnou fobií, dobře ví, o čem mluvím, a ještě mě zlobil internet), ale nakonec jsem se připojila a všechno zlé je minulostí. Díky za další část, třebaže docela bolavou; John to vážně nemá jednoduchý, leckdo na jeho místě by to už vzdal. Opravdu by si zasloužil, aby Sherlock konečně dostal rozum. Jsou všichni géniové tak zabednění?

    1. squire napsal:

      Ho ho, ještě uvidíš, že i bloggeri umí být pěkně zabedneni též

  7. Liss napsal:

    Děkuji Mie, že zveřejnila další část dřív, a děkuji Tobě, squire, za skvělý příběh. Hrozně se mi líbí Tvůj styl psaní a připodobnění momentů a událostí k „obyčejným“ věcem, pomáhá to se lépe vžít do situace a vcítit do postav. Je mi líto Johna. Tak strašně mě mrzí čím si prochází. Nejen v přítomnosti, ale i v minulosti. Sherlock je vážně mimozemšťan. Mimozemšťan, který se v momentě seznámení s Johnem Watsonem stal lidskou bytostí. A tím se začal cítit zranitelný, takže se obrnil netečností, ostrým jazykem a ostrou jehlou. Ublížil si, aby zakryl všechny příjemné pocity, které tím zvýraznil, a aby od sebe Johna odehnal, i když vlastně toužil po zachraňování. Vím, že jim dopřeješ dobrý konec a těším se na něj. Ale zatím to tak nevypadá, a já budu nedočkavě očekávat další část. Děkuji.

    1. squire napsal:

      Tak dobrý konec slíbit můžu.

      Díky za komentář, líbí se mi, jak všechno vždycky rozeberes…

  8. Leylon napsal:

    Vau! No to teda bolo niečo… uzasny John a blbecek Sherlock. Tesim sa na pokracko 😉

  9. Yuki-chan napsal:

    Sladká nečekaná odměna za dnešní prochozený den po Praze 🙂 Díky! 🙂
    Tenhle kousek se mi začíná čím dál tím víc líbit a jsem zvědavá, co ty dva ještě čeká 🙂 Už aby byl pátek… O:)

  10. Terka napsal:

    Já měla takovou radost, když jsem se dozvěděla, že další kapitola bude dneska! Tahle povídka se mi začíná líbit čím dál víc a jsem opravdu zvědavá, co dalšího si osud pro Sherlocka a Johna nachystá. Krásná povídka, chytla mě za srdce. Nemůžu se dočkat pátku!

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s