squire: O ošemetných lžích, omamných látkách a osudové lásce – 3. část

Když si Sherlock usmyslí, někomu se dvořit, ne vždycky (skoro nikdy) to dotyčné osobě bývá jasné. Ne, s ním to nikdy nebude o kytičkách a čokoládě… ale to je dobře, no ne? Jen to tomu Johnovi bude chvilku trvat, než mu to dojde. 😉

 

 

Kapitola druhá: Dvořící se detektiv – jediný na světě

 

 

“John H. Watson?” optal se jednoho dne Sherlock zvědavě. John zrovna přidával nový případ na blog a v hlavě se mu okamžitě rozblikal červený poplach.

 

A tady to máme, pomyslel si. Čert mu napískal poslouchat Ellu a ten její pitomý nápad s blogem.

 

oOo

 

V těch prvních dnech po nastěhování John pořád čekal, kdy se mu propadne země pod nohama. Že ať tak či onak, Sherlock se nakonec rozpomene, a John pošupačí hledat si bydlení s někým jiným. Čas od času se mu ten scénář zdál docela lákavý: zvlášť když se v lednici začaly objevovat části těl a esemesky o bizarních případech Sherlockovi chodily v ty nejnemožnější denní a noční hodiny. Život se Sherlockem Holmesem rozhodně nebyl nudný.

Ale čím déle spolu žili a pracovali, tím víc John věřil, že je jeho tajemství v bezpečí. Nechtěl, aby na to Sherlock přišel. V jejich spolužití spatřoval druhou šanci, nečekanou nabídku shůry k tomu, aby napravili všechno, co v minulosti pokazili.

Před těmi skoro šestnácti lety John prostě moc chvátal. Přátelství mu mělo tenkrát stačit. No, teď když měl šanci na znovuvybudování jejich partnerství, nehodlal to zkazit.

Sherlock zjevně neměl zájem o žádnou romanci. Upřímně řečeno, i jeho přístup k obyčejnému přátelství byl víc než neobvyklý. Ale snažil se, to bylo Johnovi jasné. Svědčily pro to maličkosti, snadno přehlédnutelné pro kohokoli vně jejich malé soukromé bubliny, ale nepřehlédnutelné pro něj, a John si cenil každého náznaku, že Sherlockovi na jejich vztahu záleželo.

Víc John rozhodně nepotřeboval. Zvlášť ne, pokud by to mohlo ohrozit všechno, co už měl. John Watson byl mužem, který věděl, že člověk nedostane vždycky všechno, co chce. Když studujete na neurochirurga a skončíte s třasem v dominantní ruce jako následkem postřelení, je to tvrdá, ale nezapomenutelná životní lekce.

Musel být samozřejmě opatrný. Lidé automaticky předpokládali, že se Sherlockem tvoří pár, a John to zpočátku vždy hlasitě popíral. Bál se, že by se Sherlockovi v té jeho brilantní hlavě mohlo něco rozsvítit. Ale to se nikdy nestalo. Sherlock všechny podobné komentáře prostě ignoroval.

I když někdy byly víc než přesné.

„Přísámbohu, jestli vy dva spolu nespíte, tak na tom dost tratíš,“ sdělila mu seržantka Donovanová jednoho obzvlášť únavného dne. Postávali před opuštěným domem, čekali na Sherlocka, až se vyplazí z jakýchsi tajných chodeb, které hodlal nalézt, a Johnovy mrtvěly ruce pod vahou detektivova vzácného kabátu. „Vždyť už jste prakticky svoji.“

„Kdybyste mohla uhnout levou nohou, seržantko,“ ozval se zespodu hluboký hlas, ještě ztemnělý hlubokou ozvěnou ve stokách, a oba dva nadskočili. Pod poklopem kanálu se objevil Sherlockův obličej.

„Takhle se teda dostali z toho zamčeného pokoje?“ ujistil se John a nakrčil nos. Sherlockovy kalhoty byly zmáčené tekutinami, které John nehodlal zkoumat zblízka. „Doufám, že znáš dobrou čistírnu. Tohle do prádla nedám.“

„Noco jsem říkala,“ protočila Donovanová oči. John sklapl. Takhle ty klepy nikdy neskončí.

Ano, tak měl na starosti prádlo. Taky vařil a připravoval čaj a chodil nakupovat. Jenže na tom vůbec nezáleželo, protože kdyby žil sám, tak by to všechno dělal taky. Jasně, občas se v troubě vyskytl chemický experiment, a domem se ozývaly skřeky houslí pokaždé, když je navštívil Mycroft, a Johnův čaj občas chutnal divně, ale taky tu byly případy, sledovačky a adrenalinové honičky, půvabná hra na housle během klidných večerů – a vůbec, i Sherlock lezoucí po zdi po dvou týdnech bez případu byl pořád snesitelnější než kterýkoliv z Johnových starých kamarádů a ten fakt samotný měl Johna už dávno upozornit, že je zase v háji.

Naštěstí si Sherlock podobných komentářů vůbec nevšímal a to Johnovi ke spokojenosti stačilo. Jediné, před čím se musel mít na pozoru, bylo nějak připomenout Sherlockovi nějaký fakt z jejich sdílené minulosti. Což byla brnkačka, vážně.

John Watson bylo přece tak obyčejné jméno.

John Hamish Watson, na druhé straně…

„Henry?“

„Zmlkni.“

„Humphrey?“

Vážně, Sherlocku? „Zmlkni.“

„Higgins?“

Proboha, to přece ani není křestní jméno! „Běž do háje!“

Nakonec Sherlocka bez problémů přesvědčil, že svoje prostřední jméno nenávidí. Svůj pas zamkl do stolu na klinice a svůj rodný list poslal do úschovy Mycroftovi. Pro jistotu.

oOo

 

Zaměstnanci Nového Scotland Yardu nebyli jediní, kdo trousil nebezpečně všímavé poznámky. Někdy si o to John prostě říkal. Jako toho odpoledne, kdy se jeho mozek zřejmě rozhodl vzít si krátkou dovolenou. Nijak jinak si totiž nedokázal vysvětlit, jak ho mohlo napadnout vzít Sherlocka nakupovat.

„Měl bys kupovat pastu posilující sklovinu,“ poznamenal Sherlock u regálu zubních past. „Brzo začneš mít citlivé zuby, máš na to věk a navíc rád piješ horké nápoje, a ten bělicí účinek tvé obvyklé pasty je jenom reklamní vějička. Stejně ho vůbec nepotřebuješ.“

John ho přestal poslouchat, když padlo slovo věk, ale potom si přehrál zbytek věty a zamračil se.

„Víš, mám pocit, že někde v těch urážkách se schovává poklona,“ pronesl pomalu, „ale obávám se, že se dokonale ztratila v překladu z jazyka planety Sherlock.“

Sherlock se otočil na podpatku a odkráčel pryč.

„Taky jsem nikdy nedokázala manžela přimět, aby se mnou chodil nakupovat,“ poznamenala mu za zády postarší paní. „Vlastně to bylo horší, když se mi to povedlo: četl každou etiketu, i to nejmenší písmo, a pořád otravoval zaměstnance, kde a jak je co uložené.“

„V tom případě,“ John se kysele usmál, „bych ho měl raději najít, než začne terorizovat nějakého nebohého zaměstnance.“

oOo

 

„Povídám, můžeš mi podat pero?“

John se zarazil mezi dveřmi. „Co? Kdy?“

Sherlock zíral před sebe, jako kdyby mluvil k džinovi. Což nejspíš bylo blízko tomu, jak Sherlock vnímal realitu, aspoň tak to Johnovi připadalo.

„Asi před hodinou.“

John si povzdychl. Další příklad Sherlockova přesvědčení, že jejich byt byl plný ochotných džinů, kteří mu strkali do ruky telefon, podávali mu pero, vařili mu čaj, a zřejmě taky nahlas přitakávali, když Sherlock rozebíral svoje případy s Johnem v jeho nepřítomnosti.

„Zrovna jsem přišel,“ podotkl John.

„A to pero?“

John si stiskl kořen nosu. „Fakt, Sherlocku, někdy mi připadá, že pro tebe nejsem nic než vzduch, jak málo si mě vážíš.“

Sherlock k němu prudce otočil hlavu. Když promluvil, bylo to s podtónem nebezpečné netrpělivosti.

„Víš, Johne, z čeho se skládá vzduch? Sedmdesát osm procent dusíku, bezbarvého plynu bez zápachu, na první pohled úplně nudného, jehož molekula ale obsahuje jednu z nejsilnějších chemických vazeb, jaké existují, a proto se váže k ostatním prvkům jen neochotně a při spalování těchto heterosloučenin se uvolní explozivní množství energie. Složka všech významných drog, včetně rostlinných alkaloidů, klíčová složka bílkovin a nukleových kyselin.“

Sherlock vstal a blížil se k němu. Slova se mu řinula z úst stále rychleji.

„Pak dvacet jedna procent kyslíku, vysoce reaktivního plynu a smrtícího jedu, který způsobil nejmasivnější vymírání v historii Země, když z povrchu planety vymazal devadesát pět procent tehdejšího života poté, co se rozmnožily zelené bakterie a donutily ostatní životní formy buď se přizpůsobit, nebo vyhynout. Jedno procento vody, malé zlomky vzácných plynů a znečištění.“

Sherlock se zarazil, protože mu došel dech. John jenom zíral.

„To je vzduch, Johne. Většina lidí na téhle zpropadené planetě by mohla děkovat své šťastné hvězdě, kdybych si jich vážil alespoň tak, jak si vážím vzduchu.“

„Ale říkal jsi, že dýchání je nuda,“ namítl chabě John.

Sherlock protočil oči, beze slova proklouzl kolem něj a zabouchl za sebou dveře od svého pokoje.

Co to k čertu bylo? divil se John. Trochu ho znepokojilo slyšet někoho mluvit o vzduchu v jedné větě se slovy jako nebezpečný, smrtící a drogy. Taky měl pořád takový pocit, že mu něco mělo dojít, a nevěděl co.

oOo

„Hola, doktore! Sluší vám to.“

Lestrade se usmíval úlevou nad tím, že se John konečně urval z kliniky a dorazil na scénu zločinu, aby sehrál svou obvyklou roli zachránce Yardu před netrpělivým géniem a špičatým jazykem jistého detektiva. John si nedělal iluze, proč ho všichni vždycky tak rádi vidí – obvykle mu ale neskládali komplimenty.

„Ze všech věcí, které jste mohl od Sherlocka pochytit, je jeho smysl pro to, jak se oblékat, ještě to nejlepší,“ dodal Lestrade.

Aha, tohle. John si odkašlal.

„To je spíš jen z nouze ctnost,“ vysvětlil a popotáhl si manžety košile barvy tmavého mechu. „Sherlockovi během jednoho experimentu káplo na košili něco, o čem raději moc nepřemýšlím, a on to prostě narval do koše na prádlo, aniž by tušil, že ta věc se prožírá vším, k čemu se dostala. Když jsem na to přišel, měl jsem díru v jedné každé košili, kterou mám. Takže mi musel půjčit svoji.“

„Zdá se mi nová.“ Lestrade povytáhl obočí a významně přejel pohledem přes Sherlocka zpátky na Johna, aby zdůraznil jejich výškový rozdíl.

„Jo, nikdy ji nenosil. Prý to byl dárek od jeho bratra, schválně o dvě čísla menší, aby Sherlock konečně sklapnul o Mycroftově dietě.“

I když teď, jak se John poslouchal, neznělo to moc jako něco, k čemu by se Mycroft Holmes snížil. Trochu opožděně ho napadlo, že to byl nejspíš Sherlock, kdo měl po ruce rezervní košili v Johnově čísle přesně pro případ, který právě nastal: když náhodně zničí Johnovo oblečení. To ovšem znamenalo, že Sherlock věděl, že jeho experimenty mohly poškodit Johnovo vlastnictví, provedl je tak jako tak, a potom se pokusil zahladit následky, a nebylo to prostě typicky Sherlockovské?

Lestrade naklonil hlavu na stranu a věnoval mu dlouhý, přemýšlivý pohled.

„Bejt váma, nechám ho, ať mi koupí něco nového za každičkou věc, kterou zničí,“ poradil mu nakonec.

„Jo, prima nápad,“ souhlasil zdvořile John a pro sebe si pomyslel, že ve srovnání se Sherlockem v obchodu s oblečením by i peklo vypadalo jako procházka parkem. Střelil pohledem k místu, kde se Sherlock krčil nad zbytky vybuchlého sejfu, a na vteřinku se mu zazdálo, že Sherlock vypadá nesmírně spokojeně sám se sebou. Tenhle případ byl zřejmě nejmíň osmička.

oOo

 

Pan Simon Percival Trevellyan-Smith poklidně seděl na lavičce v parku a seděl by tam nejspíš nerušeně až do svítání, kdyby se k němu nenachomýtl Šmudla.

Jenže Šmudla, mrňavý bišonek, utekl během své pozdně večerní procházky z vodítka a zmizel mezi keři. Jeho postarší panička prohledala půl parku, a když našla na lavičce sedět zdánlivě spícího pána, promptně se ho pokusila vzbudit a zeptat se, zdali neviděl jejího miláčka.

Zmíněný gentleman se nejenže neprobudil, ale také se jí zcela negentlemansky zhroutil do náruče, když se k němu sklonila, aby s ním zatřásla. Statečná psí majitelka ovšem nezpanikařila. Přitiskla dva prsty k ledovému krku, přesvědčila sama sebe, že nahmatat puls nemusí být jednoduché, a zavolala ambulanci.

Záchranář potvrdil její podezření a uvedl ji do stavu rozpolcenosti mezi náležitým zděšením a nevhodným vzrušením. Pak si ten mladý muž povšiml obrácených kapes na saku mrtvého pána a zavolal policii.

Detektiv inspektor Dimmock se svým týmem dorazil na scénu zločinu o půl dvanácté. Stačil mu jeden pohled na tu tvář s promodralými rty a zasténal zoufalstvím.

„Já prostě nemám štěstí na náhodné úmrtí, nebo na zabití, fakt ne.“

„Proč? Copak víte, kdo to je?“ zeptal se ho soudní fotograf.

„Je to bývalý poslanec,“ zahučel Dimmock. „Přísámbohu, jestli je v tom politika, já do toho vosího hnízda šťourat nebudu. Povolejte toho namyšleného konzultujícího bastarda, tenhle případ nechci mít na stole ani o vteřinu déle, než bude nutné.“

A tak se události valily vyšlapanou cestou, podobně jako ono příslovečné hovno kanálem, nabalující na sebe cestou stále víc smradu, zatímco od něj všichni dávají ruce pryč, jen aby nakonec dopadlo na Johna Watsona v podobě naléhavé textovky podepsané –SH přesně v okamžiku, kdy se John chystal využít pozvání do ložnice Vicky Morrisonové.

Vicky mu samozřejmě dala jasně najevo, že Johna už ve své ložnici nechce ani vidět. Ani ve svém bytě. Vlastně vůbec nikdy. Měla po krk chlapů, kteří si neuměli ujasnit, na čem jim víc záleželo, vážně.

„Nemůžu uvěřit, že jsi mě vytáhl kvůli tomuhle,“ zamumlal John, zatímco si zběžně prohlížel mrtvolu. „Žádné viditelné rány, žádné zvratky, slabý zápach alkoholu, ano, ale ne víc než pár panáků. Srdeční příhoda jako z učebnice. Měl jsem krucinál rande, Sherlocku!“

Sherlock to neuznal za hodné odpovědi a místo toho se prohrabával obsahem kalhotových kapes oběti. John se narovnal, stáhl si latexové rukavice, chvíli se mazlil s představou pořádného kopnutí Sherlocka do kotníku, a pak uhnul Dimmockovi plnému netrpělivých otázek a uklidil se za policejní pásku.

„Jen se podívejte na toho hajzlíka,“ zamumlal za ním ženský hlas. John se otočil a našel seržantku – Willisovou, podle její jmenovky – jak hlídkuje u pásky a pozoruje scénu zločinu s výrazem naprostého pohrdání ve své hezké pihaté tváři.

„Myslím si totéž, co vy, stoprocentně,“ ujistil ji.

„Nemyslím vašeho kluka. Myslím jeho. Detektiva inspektora Dimmocka.“

Mluvila tiše, ale pohoršení v jejím hlase se přeslechnout nedalo.

„Sloužím u policie o dva měsíce déle než on, a jako konstábl jsem odšlapala víc hodin na přesčasech než on v normální pracovní době –“ (o tom John pochyboval, ale věděl, jak zahořklí lidé rádi přehánějí) „a na střelnici mu to nandám kdykoliv si vzpomenete, a dneska je on už detektiv inspektor a já pořád jenom seržant.“

Na to se nedalo nic říct, a tak John jen soucitně povzdechl. Upřímně řečeno, Dimmock se mu vždycky zdál na inspektora trochu mladý.

„Zažádala jsem o přeložení,“ dodala rezignovaně. „Bude se mi líp chodit do práce, když se nebudu muset koukat na ten jeho ksicht a u každého vyšetřování přemýšlet o tom, jak provést ještě jednu vraždu navíc.“

„A to jsem si myslel, že Sherlock je jediný, kdo v lidech u vyšetřování budí podobné myšlenky,“ uchechtl se John. Když došlo na slušné chování, Sherlock věřil na stádní imunitu: všichni to měli, takže on se nemusel namáhat. John ho zkontroloval pohledem: Sherlock byl pořád po uši ve vyšetřování a okatě ignoroval Johnovy komentáře zpoza pásky, i když jejich rozhovor musel slyšet. No, pomyslel si John, jen ať vidí, že není jediný, kdo má dnes večer nárok na trochu zábavy.

„A mimochodem, není to můj kluk,“ dodal. Udivilo ho, že mu to předtím uteklo. „Bydlíme spolu, to je všechno.“

„Aha.“ Poprvé po dobu jejich rozhovoru, Willisová odvrátila oči od Dimmocka. John se pro sebe usmál. To Aha znělo slibně. Přestal dávat pozor na Sherlocka a tak mu unikl ten výraz šoku v jeho tváři, když Sherlock vzhlédl a s otevřenou pusou si změřil vzdálenost – v podstatě mizivou – mezi Johnem a Willisovou.

Téměř okamžitě se Sherlock narovnal a sežehl Dimmocka obviňujícím pohledem. „Kdy se konečně naučíte rozeznat rozdíl mezi skutečně zajímavým případem a nicotností, kterou byste mohl vyřešit sám, kdybyste netrávil tolik času strachováním se o svou kariéru? Tohle není vražda, tohle je prostě nepovedená loupež, a počítám, že i vy byste měl mít v hlavě dost rozumu na to, abyste vzal jeho fotku, obešel s ní místní hospody a bary a poptal se po té ženské. Na to mě nepotřebujete.“

„Počkat, jaká ženská? Jak víte, že je do toho zapletená –“ zaprotestoval Dimmock.

Vždycky je v tom ženská. Pletou se do všeho.“ Sherlock dramaticky protočil oči.

„Doufám, že jste se nechala přeložit jen k jinému týmu,“ usmíval se John. „Koukání na mrtvoly uprostřed noci by bylo mnohem veselejší, kdybych věděl, že tu můžu někdy narazit na vás.“

Zahihňala se. „To fakt potřebujete mrtvolu, abyste mě mohl zas vidět?“

„Ta ženská, která ho sbalila,“ vysvětloval Sherlock. „Jen se na něj podívejte: chlap, kterému už dávno bylo čtyřicet, bez vztahu – ano, proboha, viděl jste jeho košili? – sexuálně deprivovaný – měl v kapse tři měsíce prošlý balíček kondomů – snadná kořist.“

„Žádný rozumný chlap by neměl potřebovat záminku na to, aby vás mohl zas vidět,“ odvětil jí John galantně.

„Nabalila si ho v baru. Možná předstírala ublíženou chudinku a hrála tak na jeho rytířské city.“ Sherlock byl v ráži.

„Jak –“ Zdálo se, že Dimmock dnes nedokončí ani jednu větu.

Tulila se k němu. Tahle skvrna na klopě, to není špína, je to podkladový mejkap. Na to, aby otiskla rtěnku, byla moc chytrá. Z pozice a odstínu té skvrny odhaduji, že to byla brunetka, asi o pět čísel menší než oběť.“

„Budete mít nějaké vyšetřování tento pátek?“ zeptala se Willisová. „Když mi skončí směna, tak bych vraždila pro kafe.“ Bezva. John měl rád ženy, které šly rovnou k věci.

„Ale nešlo jí o sex, jak oběť naivně předpokládala. Chtěla ho oloupit, takže mu do drinku nasypala dávku rohypnolu. Ten obyčejně začne působit po dvaceti minutách, takže to vám zužuje okruh možných hospod v okolí, odkud sem mohli přijít. A ano, byl to rohypnol, což byste býval věděl, kdybyste se obtěžoval všimnout si toho modrého zbarvení vzadu na zubech – stopy indigokarmínu, barviva přidávaného do rohypnolu, aby muži nemohli znásilnit ženy, kterým koupí pití. Asi nedával pozor, že si nevšiml změny barvy, anebo pili nějaký silně zabarvený nápoj.“

„Káva by byla super,“ usmál se široce John a seržantka Willisová se usmívala na něj.

„Jenže se přepočítala. Oběť už měla ve zvyku brát prášky na spaní, v kapse měl recept na lexaurin. Tyhle drogy mají kumulativní účinky. Místo aby usnul a probudil se o pár hodin později s příhodnou ztrátou paměti, utrpěl zástavu dechu a zemřel. Čímž jsem právě vyřešil ten nejnudnější případ v historii a absolutně nechápu, jak jste se vůbec mohl odvážit chtít po mně pomoc.“

„Vždyť jste se málem přerazil, jak rychle jste sem letěl, když jsem vám zavolal, a to jsem říkal, že to je pravděpodobně náhodné úmrtí,“ podotkl Dimmock a toho výbuchu uražené ješitnosti si nevšímal. K jeho velkému překvapení Sherlock sklapnul a beze slova se odebral k policejní pásce.

„Takže jsi hotov?“ optal se ho John v dobré náladě. „Vážně jsem právě slyšel Dimmocka říkat, že jsi věděl, že tohle je sotva dvojka, když jsi to bral? Někdy si vážně myslím, že mi ty rande kazíš naschvál, ty kazišuku.“ Zavrtěl nad ním hlavou, ale doopravdy to tak zle nemyslel. Ne když měl číslo na tu hezkou seržantku bezpečně uložené v peněžence.

„Někdy mě tvé pozorovací schopnosti uvádějí v němý úžas,“ procedil Sherlock mezi zuby a odkráčel z parku.

oOo

 

Řev několika rozzlobených hlasivek dominoval celému patru a John přidal do kroku. Zdroj se nedal minout: Lestradeova kancelář.

„…říká se tomu důkazní materiál, prostě sem nemůžete jen tak vpadnout a –“

„…pachatelé by už byli dávno za hranicemi, než byste dostal výsledky z laboratoře –“

„…kašlu vám na procento vyřešených případů, šéfe, jestliže odsud toho úchyla okamžitě nedostanete, nebudu odpovědná za –“

John za sebou zabouchl dveře silněji, než bylo právě nutné. „Fajn. Co Sherlock provedl tentokrát?“

„Johne!“ Uraženě zněl jen, aby se neřeklo, protože jinak se na něj Sherlock zubil tak nadšeně, že John mimoděk o krok ustoupil. „Vyřešil jsem to, Johne!“

„Co?“ zeptal se John a podezřívavě si prohlédl celou scénu před sebou – Sherlocka schouleného v židli houpající se na zadních dvou nohách jako nějaké děcko, seržantku Donovanovou v nejvzdálenějším koutě s rukama založenýma a nasupeným obličejem, a inspektora Lestradeho za stolem, v ruce prázdnou plastovou láhev od iontového nápoje, kterou by očividně ze všeho nejraději omlátil Sherlockovi o hlavu.

Okamžitě začali mluvit jeden přes druhého.

„…ti maratonci, co je nařkli z dopingu. Ty drogy se jim dostaly do těla bez jejich vědomí, z jednoho z těch občerstvovacích stánků na trase. Vtisknou ti do ruky láhev, ani si toho nevšimneš –“

„…ano, ale správně jste měl posbírat vzorky a poslat je do zatracené laboratoře, Sherlocku –“

„…je to pořád to samé, jenže mě nikdo neposlouchá, kdy konečně někdo pochopí, že ho prostě nemůžeme pouštět k vyšetřování –“

„Držte huby!“ zařval John. Jakýmsi zázrakem ho všichni včetně Sherlocka poslechli.

„Promiňte,“ dodal směrem k Lestradeovi. Asi dvě vteřiny v kanceláři panovalo mírumilovné ticho. Pak se John otočil k Sherlockovi, a když znovu promluvil, znělo to tak klidně, tak kontrolovaně, že Lestrade raději preventivně schoval uši mezi ramena a Donovanová si je pro jistotu přikryla rukama.

„Takže jestli to dobře chápu,“ řekl John, „ty jsi vydedukoval, že byli nadrogováni vodou, kterou dostali během závodu, a aby sis to ověřil, tak jsi celou tu láhev vypil taky.“

„Vidíte? John mi rozumí!“ zazubil se Sherlock a málem spadl ze židle. Zamával rukama, aby našel rovnováhu. „I když musím přiznat, že jsem nepomyslel na rozdíl v rychlosti metabolismu mezi maratoncem v zátěži během závodu a mnou. Můj metabolismus je kvůli půstu z posledních několika dní spíš v útlumu –“

Řekni mi jediný důvod, proč bych tě sakra neměl zabít, Sherlocku!

„Á, výhrůžky násilím,“ odmávl ho Sherlock. „Můžeš se postavit do fronty za Sally. Popravdě, ona je mnohem pohotovější než ty – vykašlala se na vyjednávání a šla rovnou na to.“

„Vypadá to, že se pokusil dát Donovanové pusu,“ povzdychl si Greg.

„Ta droga má dost euforický náběh,“ vysvětlil Sherlock. „Taky trochu snižuje soudnost. Mám podezření na nějaký derivát THC.“

„Co kdybych ho vzal domů, aby se z toho vyspal, a vy si to s ním můžete vyřídit zítra, až bude rozumět, co po něm chcete,“ nabídl John. Greg vyčerpaně přikývl a pohřbil tvář v dlaních.

„Výtečně!“ zvolal Sherlock a vymotal se ze židle. Vstal a okamžitě se předklonil, tvář staženou bolestí. John sledoval, jak opatrně našlapuje, a zlost se v něm rychle přeměnila na starost.

„Je ti něco? Žaludeční potíže? Křeče v břiše?“

„Kopla jsem ho do rozkroku,“ zahučela Sally Donovanová. John se soucitně zašklebil, i když se mu po obličeji rozlézal škodolibý úsměv z pohledu na Sherlocka Holmese, jak se belhá z kanceláře co největším obloukem kolem Sally, která stála v koutě jako bůh pomsty.

V taxíku se Sherlock zhroutil na sedadlo a zívl jako pětileté děcko. „Domů. Do postele. Spát. Nemusí to být v tomhle pořadí, ale bylo by to tak nejlepší.“

„Měl bych tě vzít do nemocnice.“ I Sherlock ale věděl, že to John nemyslí vážně.

„Už to přestává působit,“ zívl a roztřásl se. „Je mi zima, Johne.“

„Jo, to souhlasí se zbytkem účinků,“ poznamenal John. Sherlock vypadal ospale a bledě, ale pořád dokázal zaostřit, takže se John o něj nebál.

„Sally má úctyhodné sebeobranné reflexy,“ zamumlal Sherlock a poposedl. „I když nechápu, proč by po malé puse měla následovat tak násilnická reakce.“

„Třeba se jí prostě nelíbila tvoje technika,“ zažertoval John nepřítomně. V duchu už propočítával, s jakou pravděpodobností stihnou dorazit do Baker Street dřív, než Sherlock usne.

Sherlock si odfrkl. „Aha, nedostatek umu. Tak za to rozhodně nemůžu. V líbání se nevyznám. Z jediné příležitosti moc zkušeností nenasbíráš.“

„Co?“ zeptal se John, pořád myšlenkami jinde, a pak si to znovu v duchu přehrál a – „Co? Vážně?“

Sherlock zíral do střechy. „Nevím, co tě víc bere: jestli to, že jsem měl v životě jen jednu pusu, nebo to, že jsem vůbec nějakou měl.“

„Počkej – to ne!“ John se na něj pořádně podíval a všiml si toho křehkého, neskrývaného smutku okolo očí svého kamaráda. „Popravdě, s tím, jak vypadáš,“ (sakra, zase se ztrapnil) „…Prostě mě překvapilo, žes jich neměl víc.“ Pak se na cosi upamatoval a napadlo ho: Ach bože, doufám, že po té droze všechno zapomene a na tenhle rozhovor si nebude vůbec pamatovat.

Jenže nakonec v něm zvítězila zvědavost. „A byla to hezká pusa?“

„Jak to mám vědět?“ zamumlal Sherlock. „Moc si na to nepamatuju. Stalo se to, když jsem byl na univerzitě, a tenkrát jsem bral příšerně moc drog, víš?“ Usmál se tím svým zvláštním úsměvem, kdy se mu zdvihl jen jeden koutek úst. „Nemyslím si, že to zašlo nějak daleko. Pamatuji si, že mě někdo políbil – hmatové paměti se dá těžko zbavit.“

„A pamatuješ si, kdo to byl?“ John věděl, že by měl držet pusu, ale nemohl si pomoct.

„Jeho jméno?“ optal se Sherlock ospale. „Řekl bych, že Victor. Je to hezké jméno, že?“

Victor. Aha. No, John se neměl čemu divit. Mycroft mu přece vysvětlil, že Sherlock všechno vymazal. Ale i tak… Alespoň se nemýlil, když se domníval, že Sherlock potkal ještě někoho po něm, někoho, s kým se uvolil prozkoumat svou emocionální stránku. Možná to byl tenhle Victor, kdo Sherlockovi zlomil srdce tak ukrutně, že ho dodneška nosil obložené pytlíky ledu. Ale co bylo, to bylo, a John si připomněl, že by neměl žárlit.

„Jasně, Victor je moc pěkné jméno,“ poklepal mu na rameno. Sherlock se zachumlal do kabátu a znova se rozklepal.

„Je to to jediné správné jméno,“ zamumlal. „Víš, jak lidi říkají – ztratit hlavu? Tak hloupá metafora – ale svým způsobem přesná. Láska je nebezpečná, jako bojiště. Já přišel o hlavu – ztratil hlavu – kvůli němu. Victor. Žádné jiné jméno by mu nesedělo.“

John netušil, co má dělat tváří v tvář té náhlé melancholii. „Neměl jsem ti ho připomínat. Promiň.“

„To neva.“ Sherlockovi se zavíraly oči. Krucinál. Do Baker Street jim pořád zbývaly dva bloky.

„Sherlocku. Sherlocku!“ John s ním zhurta zatřásl. „Já tě nosit nebudu, ty přerostlej pitomče v těžkým kabátě.“

Taxík zastavil. John vylezl, oběhl auto a otevřel dveře na Sherlockově straně. „Hejbni sebou a vstávej!“

„Johne?“ Sherlock mrkal a potácel se. Očividně měl problémy s orientací. „Je mi zima. Chci domů.“

„Tam se tě taky snažím dostat, kdybys ráčil hejbat nohama,“ zaklel John, přehodil si jednu Sherlockovu paži přes ramena a táhl ho ke dveřím. Už se fakt těšil na těch sedmnáct schodů k jejich bytu.

„Zůstaneš se mnou?“ Sherlock zněl jako malé dítě, které prosí rodiče, aby je večer nenechávali samotné.

„Dost dobře nemůžu nikam jít, když seš tak sjetej, že se netrefíš mezi dveře,“ zanadával John, konečně protlačil Sherlocka do obýváku a shodil ho na pohovku.

„Tak jsme tady. Až tě budou zítra bolet záda, můžeš nadávat sobě.“

„Ale zůstaneš se mnou?“ Sherlock ho chytil za ruku. John na ni chvíli beze slova zíral.

„Jasně že zůstanu,“ řekl nakonec, jemně se vyprostil a uhladil Sherlockovi vlasy z čela.

„To je dobře.“ Sherlock pokývl. „Je mi tu tepleji, když jsi doma,“ dodal, jako by ho to zrovna napadlo.

John se uchechtl. „To protože vždycky musím zapnout topení, když dorazím. Ty se k tomu nedokážeš dokopat, i když se tu potuluješ jen v prostěradle. Docela se divím, že ti není zima v jednom kuse!“

„Teď mi není,“ zadrmolil Sherlock a schoulil se na bok, s rukama pod hlavou. V příští vteřině už tvrdě spal.

**

 

DALŠÍ

Reklamy

5 komentářů Přidejte váš

  1. katka napsal:

    to bylo tak romantické , jen jsem si říkala Johne Johne kdes dal hlavu brát Sherlocka do obchodu

  2. Liss napsal:

    Začnu nesnášet jméno Viktor, fakt! John má s Sherlockem fakt hodně práce a starostí. Ale platí to i naopak. Jak se asi Sherlock musel cítit, když viděl a slyšel Johna flirtujícího s tou seržantkou. S těma dvěma si člověk nenudí, ale při takových situacích ho sevře u srdce. Doufám v brzkou publikaci další části, protože jsem hrozně zvědavá na Sherlockovo prozření a jeho reakci.

  3. Desire napsal:

    Ach,.. Do pekla! 😀 Znovu jsem nevydržela čekat a šla jsem si přečíst originál,. Skvělá povídka! :3 Vážně mě to bavilo,. :3 Budu si muset přečíst od tebe i zbytek. 🙂
    John mi tady přijde skvělý, nějak si nemůžu pomoct. Chtěl by Sherlocka, ale když už je Sherlock jeho nejlepší přítel, nechce se ho vzdát. Co kdyby to dopadlo stejně jako předtím?
    A Sherlock samozřejmě neví. Sherlock a jeho prokleté mazání vzpomínek.
    Deziluzionistu jsem četla, pravda, když jsem se dostala na konec 4.kapitoly a zjistila jsem, že není pokračování, málem mě to zabilo. Nedokončené povídky nikdy nečtu. Jen u téhle jsem udělala výjimku. Určitě patří mezi mé 3 nejoblíbenější johnlock povídky v češtině. Dala bych celou zásobu mého oblíbeného čaje za další kapitolu! 😀

  4. helsl napsal:

    Tím Victorem to Sherlock pohnojil. Já se Johnovi zase až tolik nedivím, že se snaží balit někoho jiného, on není typ pro celibát a ty jeho snahy jsou Sherlockovým přičiněním málokdy korunovány úspěchem. Spíš je mi ho líto, jak podvědomě doufá, že se Sherlock rozpomene a zároveň se toho bojí.
    A máš pravdu, Medusa si dává na čas s další kapitolou; možná kdyby nás bylo víc, kdo ji bude popohánět, třeba by to pomohlo.

  5. Leylon napsal:

    áááá, som prvá! 😀
    John, ktorý dobrovoľne pošle svoj rodný list Microftovi… to už je vážne. priam až desivé. Ach a Sherlock… to ako John balil tú seržantku a odignoroval Sherlocka bolo vážne trochu kruté – nie úmyselne ale predsa. Takéto dvorenie zo strany nášho detektíva by nespoznal vážne nikto. nuž a Sherlock pod vplyvom drog je vážne zlatý 🙂

    včera som objavila neskutočný kúsok. a tým neskutočný myslím NESKUTOČNÝ. Prosím, ak sa dáte nahovoriť a pozriete si to, zanechajte komentár na danej stránke – je to nedokončené, keď som to zistila tak som sa takmer zbláznila. JE TO PROSTE ŠIALENÁ PRÁCA a to hovorím ako niekto, kto toho zo sveta ff načítal už pomerne vážne dosť. http://medusas.blog.cz/1410/kapitola-1

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s