Láska je rytmus

První ze dvou avizovaných překladů, protentokrát magický realismus. ^_^ Akorát, když jsem to otevřela k rychlému překladu, měla jsem chuť nakopat si do zadku; když něco čtu, obvykle moc nevnímám, jakým stylem je to vypravováno, jenže když si to pak usmyslím přeložit… Uh – vypravování v přítomném čase, to je jak anotace, bleh… v češtině mi vždycky přijde, že kvůli tomu pak čtenář trpí neskutečný odstup od postav v povídce. No. O.O Snad se vám to bude i tak líbit. 🙂

 

Sherlock Holmes je nesmrtelný, stejně jako všichni ostatní Holmesové. Tedy až do chvíle, kdy se do někoho zamilují… Když totiž někomu dají své srdce, stanou se obyčejnými smrtelníky. Sherlock tak svoje srdce střeží opravdu poctivě, protože co kdyby jej dal někomu, kdo si je nezaslouží? Kdo by cit neopětoval?

Všechny životy končí. Všechna srdce se zlomí. Tak nějak ho to učil Mycroft. Jedna z mála věcí, které Sherlock absolutně věří.

 

Láska je rytmus

 

„Láska je rytmus dvou bijících srdcí.“ Clay Walker

 

**

Sherlockovi je šest let, když si poprvé uvědomí, co se s ním děje. Začne to drobnými škrábanci a odřeninami, které se okamžitě uzdraví. Také zjišťuje, že i ty nejrozsáhlejší podlitiny mizí rychle, zatímco ta nejhlubší  zranění stále nechávají jizvy.

Vyzbrojen touto novou vědomostí, vymýšlí hypotézy, které se chystá prokázat, experimenty, jež hodlá provést a připravuje se na průzkum světa, který musí prožít každý šestiletý.

A tak se stane, že blízko zadní části sídla Holmesů stojí rozložitý, košatý dub. Vysoko v koruně jeho větve už několik dní ukrývají zaběhlou kočku, a protože má Sherlock podezření, že ta kočka jednoduše nemůže dolů, vydá se ji zachránit. O kmen starého dubu opře žebřík a šplhá nahoru do koruny stromu. Jak se blíží k té kočce, spatří její malé, chvějící se tělíčko, naježenou srst, chomáče pískově zbarvené srsti.

„Tak pojď, neublížím ti,“ přemlouvá ji jemně, plazí se dál po větvi. Natáhne po kočce ruku, přesvědčený o tom, že ji  nabere do náruče a bude mít na chvíli kamaráda na hraní, jenže pod jeho vahou prohnilé dřevo praskne a Sherlock i kočka padají dolů.

Cestou dolů se vnitřní strana jeho paže zachytí o rozeklanou větev, začne mu téct krev, ale až na pár škrábanců a nepatrnou zlomeninu kostrče, která se zahojí během několika vteřin, Sherlock přistane v pořádku.

Ne však kočka.

Dej to do pořádku,“ přikáže Sherlock, zatímco vtrhne do Mycroftovy studovny s chlupatým zakrváceným uzlíčkem v rukách. Ze všech sil se snaží nešpulit rty, ale je těžké působit stoicky, když má špinavý a uplakaný obličej. Jeho bratr se na kočku podívá zamyšleným, hodnotícím pohledem, a Sherlock už ví, že bude následovat Rozhovor. Takový, ke kterému se Mycroft a rodiče už nějaký čas chystali.

Po tom, co ošetřil Sherlockovu paži, Mycroft zadumaně řekne: „Všechny životy končí, Sherlocku. Všechna srdce se zlomí.“ Odmlčí se. „Až na ta naše.“

A tehdy se Sherlock dozví, že Holmesové se nemůžou hloupě zamilovávat a dávat svoje srdce kdekomu, protože jejich srdce jsou doslova jejich životní silou.Vzdát se srdce by znamenalo ztratit nesmrtelnost a připustit si prostor pro slabost – nehledě na jejich stvrzený osud, pokud by jej snad dali někomu vrtkavému a neopatrnému.

Sherlock naslouchá, oči rozšířené dětskou zvědavostí, zatímco ho Mycroft doprovází do vzdáleného rohu pozemků, aby zakopali kočku.

„Copak nikdo… Chci říct, co když  si nemůžou pomoct a zamilují se?“ zeptá se.

Mycroft nesouhlasně zavrtí hlavou. „Slyšel jsem příběhy, klepy o těch tak blízce spjatých s jinými, že ztráta jejich partnera znamenala skon zapleteného Holmese. I když jejich partner utržil to nejmenší zranění, věděli to nebo je to bolelo úplně stejně.“

Sherlock krátce přemítá nad tím, jaké by to bylo, milovat a být tak velmi milován.

Pak zavrtí hlavou, tiše se odhodlá, nikdy nebude jako ti hlupáci, zaslepení náklonností. Plahočí se kupředu s malou lopatkou, kterou se snaží narušit půdu, zatímco si Mycroft přitáhne svůj blejzr blíž k tělu, proti kousavému větru a dešti, který se začal spouštět.

Jenže co když? přemýšlí Sherlock. Co když člověk najde někoho, kdo –

„Péče není výhodou,“ řekne Mycroft pevně, ústa stažená do úzké čárky, jako by zachytil směr Sherlockových myšlenek. Své prsty zaboří do Sherlockova ramene, aby ho přesvědčil, a na okamžik Sherlock u svého bratra pocítí nepatrnou změnu, příliš delikátní, aby ji dokázal rozpoznat jistě, ale i tak je znepokojivá.

Tohle je lekce, kterou do něj bude Mycroft vštěpovat příštích několik let, trpělivými příklady a opatrnými varováními skrz jiné oběti.

**

Na univerzitě Sherlock projde nevyvedenými sociálními experimenty a nekonečnými faux pas, ale přese všechno si své srdce pečlivě střeží, zavrhne nechtěné pokusy o sblížení a rozdrcuje všechny své vlastní sklony k náklonnosti.

Odtažitost a bystré analytické oko zůstávají jeho nejlepšími výhodami.

Díky nim se dostane k sérii zločinů, které zahrnují otrávené pilulky a vraždícího taxikáře. Poslední místo zločinu zapojí jeho spolubydlícího-ostrostřelce, a jak se Sherlockovy oči střetnou s Johnovými, přes všechna ta policejní auta a sanitky pocítí nové, zvláštní chvění v hrudi. Kvůli němu utrpí krátkodobou ztrátu racionality a svoji rozhodně soustředěnou osobu (koktá k Lestradeovi: „Musím si jen promluvit… o nájmu.“), ale ta nejvíc zatracující ztráta je ztráta jeho srdce.

Ani si není jistý, kdy se to stalo. Možná to bylo při: „Tady, použij můj,“ když John velkoryse nabídl svůj telefon cizincovi. Možná to bylo během: „Nevážeš se, stejně jako já,“ když o nich John mluvil, jako by byli přátelé ve zbrani.

Nebo to možná bylo tehdy, když John kvůli němu zastřelil člověka.

Ať tak či tak, projde kolem aut až k němu a hlavou mu běží slova jako bojovník, silné morální zásady, nervy z oceli, což misky vah jen naklání víc k Johnovi. Jak se John váhavě usměje, Sherlock usoudí, že není žádným překvapením, že se do něj zamiloval. Že po době, kdy tak usilovně střežil své srdce, propadl nezvratně muži, který vzal život, aby zachránil ten jeho.

„Večeře?“ zeptá se Sherlock. Není si jistý, jak to vlastně chodí, ale když se nad tím zpětně zamyslí, večeře se zdá být lepší berlička pro sbližovací rozhovor než věta Právě jsi zabil člověka.

„Mám hlad jako vlk,“ souhlasí John a někde v Sherlockově hrudi rozkvete vřelý pocit, roztahuje se po jeho těle, až zaplní celé jeho bytí nervózní, elektrizující vlnou vzrušení.

Náhodné setkání s Mycroftem skoro umrtví tu jiskru, co se v něm rozhořívá, ale její zbývající svit je tak jasný, že je mu úplně jedno, jak za ním Mycroft zírá, nepochybně zvyšuje Sherlockovu už tak přísnou ostrahu.

Jediné, co teď cítí, je úžasná lehkost chůze, bok po boku s Johnem, jejich ruce o sebe každou chvíli zavadí, oba jsou díky postpřípadové euforii sjetí jak sáňky v prvním sněhu. Sherlock si nemůže pomoct, pomyslí si: Udav se, Mycrofte. Ale nakonec spíš myslí na něco jiného: Myslím, že on by mohl být ten pravý.

**

Následují případy týkající se ukradených čínských relikvií a žhářské šaškárny jednoho Sherlockova vyšinutého fanouška. Všechno vyvrcholí bazénovým rendez-vous se zmíněným fanouškem, konzultujícím zločincem, hvězdou internetu pod přízviskem „Drahý Jim“.

Sherlocku, uteč!

Kvůli Johnově aktu sebeobětování Sherlocka zabolí v hrudi, a teď už není pochyb, že jeho srdce patří právě tomu jednomu muži, který by pro něj zemřel. Jenže nemůže utéct, ani to neudělá, protože kdyby opustil Johna, znamenalo by to, že své srdce nechal tady.

A tak zůstane – a Moriarty mu slíbí, že mu vypálí srdce z hrudi, lasery zamíří na Johnův hrudník. Nikdy se nedozví, jak přesné bylo jeho prohlášení.

Z plovárny se dostanou jen díky štěstí, jsou živí a spolu, a pak se nezmění vůbec nic.

Až na to, že se změní všechno.

Jistě, jejich životy se vrátí do svých perfektně zajetých kolejí, hádají se o tom, kdo nechal prkýnko dole (John), kdo nechal palce v lednici (Sherlock) a kdo půjde udělat čaj (John, a vzácně a jen s nechutí Sherlock). Ale teď, když John u snídaně podává Sherlockovi noviny, jeho prsty se na těch Sherlockových pozastaví déle, než je nezbytné. Když se dívají na televizi, John se sem tam přisune blíž, někdy se i opře o Sherlocka (zatímco si stěžuje, že Sherlock zabírá celý gauč). Jeho prsty zavadí o Sherlockovo koleno, když se natáhne po ovladači, zůstává vzhůru déle, než by měl, a pravidelně usíná na Sherlockově rameni.

Je to všechno tak znepokojivě domácké a Sherlock si není jistý, co z téhle změny vyvodit. Rád by věřil, kvůli všem těm drobným gestům a pohybům, že mu John dal svoje srdce na oplátku.

Ale nakonec John vždycky ztuhne a odtáhne se, přeruší jejich spojení tak rychle, jak jej vytvořil. Tvrdí pak, že potřebuje na vzduch, zajít za přítelkyní, nebo řekne nějaký přízemní důvod, který volá do světa Teď s tebou nechci být. Pak odejde, vezme si Sherlockovo srdce a jeho naději s sebou, aniž by měl tušení, jakou má v rukách moc.

Sherlock se pak sám stočí na gauči do klubíčka a přeje si, aby svoje srdce nikdy neodevzdal. Aby ho byl Moriarty spálil, jak sliboval. Pak by totiž nepoznal tuhle bolest, nechtěl by ji znát, byla by mu lhostejná.

**

Jednoho večera John zmizí.

Sherlock se právě probral z intelektuálního úniku, loudil ze svých houslí mučivě kakofonické akordy, když si uvědomí, že John sedí v křesle naproti němu, bloguje o jejich posledním případu. Vyzařuje z něj nervózní energie, ostatně jako i posledních pár týdnů, a Sherlock nemůže zjistit proč.

Nicméně, vydedukovat, co Johna trápí, je proces, který potřebuje palivo.

„Udělej mi čaj,“ přikáže, šťouchne svým smyčcem do Johnovy holeně. John sebou trhne, jako by dostal žihadlo, a rychle svou nohu stáhne.

Raněn tím nepatrným gestem odmítnutí, Sherlock ucedí: „Ať už píšeš cokoli, jsem si jistý, že během času, který bys strávil přípravou mého čaje, to nevyhraje žádnou literární cenu.“

Johnův jazyk krátce olízne spodní ret, úzkostný pohyb.

„Jasně, no,“ řekne nevýrazně a píše dál.

Sherlock čeká dalších pár minut. „Ale podívejme, jak svědomitě píšeš. To musíš mít nějakou smlouvu na knihu,“ odsekne. „Podepisoval jsi poslední dobou spoustu autogramů?“

„Nechápu, co je ti do toho,“ řekne John zahořkle. Zatímco Sherlock dál pozoruje konvici v kuchyni a připravuje si další útočnou poznámku, John s rezignovaným povzdechem zavře svůj laptop a vklouzne do své bundy.

„Jdeš se ven s někým zaplést, abys měl zápletku?“ zeptá se Sherlock, líně se rozvaluje ve svém šedém křesle. Najednou velmi spokojený, že se mu povedla slovní hříčka.

„Jdu ven, nakupovat,“ odsekne podrážděně John. „Vím, že do svého čaje chceš cukr, ale poslední jsi spotřeboval na experiment. A v lednici není nic k jídlu, pokud nehodláš ohlodat tu paži, kterou jsi tam nechal od minulého týdne.“ Upraví si rukávy. „To poslední, co bys mohl udělat, je, že půjdeš se mnou a taky něco poneseš.“

Sherlock přimhouří oči, zatváří se na Johna naprosto nevěřícně, a John otráveně rozhodí rukama.

„Fajn, zůstaň si tu a skřípej si dál na housle. Trocha klidu a pokoje mi jen prospěje.“ Práskne dveřmi, rozhodným krokem rázuje deštěm.

Když uplyne půl hodiny, a John se pořád ještě nevrátil, Sherlock mu začne posílat četné zprávy, od Muj caj, Johne. Porad tu cekam, az mi ho prijdes udelat. – SH až po zoufalejší Kde jsi? Pojd domu. – SH

Žádná odpověď ale nepřijde.

Sherlock zaznamenal, jak dlouho Johnovi trvá dostat se do a vrátit se z Tesca, plus mínus minutu, což záleží na tom, jestli si John vzpomene koupit mléko, a závisí také na možných hádkách se samoobslužnou pokladnou.

Rozhodně to netrvá půl hodiny.

Rychle si navlékne kabát, prochází krok za krokem směrem, kterým by se vydal John. Po tom, co několikrát projde danou cestu, pořád nenachází stopy po svém spolubydlícím; na chodníku nejsou stopy naznačující, že se John zastavil, žádná olejová skvrna nebo brzdné čáry po vozidle, dost velkém k přepravě Johna a dvou mužů, kteří by ho zadrželi.

Nikde nic, až na šepot paniky, o němž si Sherlock není jistý, jestli je jeho, nebo jestli pochází od Johna.

Pokud to bude zase Moriarty, nesmí ztrácet čas. S odevzdaným povzdechem, Sherlock vyndá svůj mobil a vytočí číslo, kterému se dosud vyhýbal. Na první zazvonění to volaný zvedne.

„O co jde tentokrát, Sherlocku?“ I po telefonu jeho bratr zvládne znít jako úlisný blbec.

„John je nezvěstný. Je to víc jak půl hodiny, co odešel nakupovat.“

„Možná se opět pohádal se samoobslužnou pokladnou,“ nabídne Mycroft suše.

Sherlock se tomu málem pousměje, než odsekne: „To by přidalo pouze osm minut k celkovému času trasy a já – podívej, prostě ho najdi. Myslím, že se mu něco mohlo stát.“

Na druhé straně je ticho, než se znovu ozve Mycroftův rezervovaný a neosobní hlas. „Ty vážně víš, jak čerpat moje zdroje.“

„Prostě… Dej to do pořádku,“ ucedí Sherlock, než jím projede vlna déja vu a on ten hovor ukončí tak náhle, jako ho začal.

Tahle slova nepoužil celé roky, a cítí se po nich malý a bezmocný, jako malý chlapec, kterým býval, doufající, že jeho bratr udělá zázrak.

**

„Zase nedáváš pozor na svoje hračky, Sherlocku?“ Z Mycrofta úplně čpí sebejistota a Sherlock si nemůže pomoct, zatíná svoje pěsti; bratr vnikl do jeho bytu. Ničemu nepomáhá, že Mycroft složil svoje kila do křesla, o němž Sherlock smýšlí jako o Johnově, šedý vlněný přehoz, vybledlý červený potah a to všecko.

„Neměl bys být zpátky ve své kanceláři? Však víš, skutečně ho hledat?“ odvětí Sherlock. „Nevolal jsem proto, aby ses mohl chvástat o svojí rozsáhlé síti neschopných špehů.“

Sherlockovo odsekávání s Mycroftem ani nehne, důsledek dlouhodobého trpění.

„Ti ‚neschopní špehové‘ jsou právě tam venku, hledají tvého doktora a prohlížejí relevantní záběry z kamer. Jsou naprosto schopní ho lokalizovat, tak bys snad mohl mít trochu důvěry v -“

Náhle a bez varování se pod Sherlockovým okem otevře rána, přímo nad jeho lícní kostí.

Sherlock se jemně dotkne svého obličeje, jeho prsty jsou obarveny mdlou červení, než ho náraz do jeho žaludku zlomí v pase a on sebou trhne, jako by ho někdo nakopl do břicha.

Už to začalo, a to v nejhorší možnou chvíli. Jeho spojení s Johnem se projevuje před Mycroftem, příhodné.

Mycroft rovnou přimhouří oči. „Ztratil jsi ho. Nebo,“ řekne a svatouškovsky poklepe na svůj deštník, „jsi jej odevzdal.“ Není pochyb, o čem mluví. „Copak ses nenaučil nic z toho, co jsem ti říkal?“

„Co je ti do toho?“ vyštěkne Sherlock na obranu. Se svým srdcem si může dělat, co chce, nikdo jiný o něm nerozhoduje.

Mycroft se postaví, jeho prvotní výraz zklamání se pomalu změní v něco zvláštně nečitelného. Kdyby si Sherlock nebyl jistý opakem, skoro by myslel, že je Mycroft potěšený.

„Pro tvé dobro doufám, že on bude tvoje city oplácet.“

Sherlock místo odpovědi jen zlostně zírá na svého bratra, mávne rukou, aby ho vyhnal ven.

„Promluvíme si později,“ pokračuje Mycroft tiše. „Budu tě kontaktovat, až najdeme Johna.“

**

Jak se ukáže, John nalezne jeho.

Jeho znovuobjevení předchází kvílení pneumatik na ulici, zabouchnuté dveře auta a rozčilené kroky po schodech do jejich bytu. John vpadne dovnitř, zmoklý jako slepice, mrskne pomačkanou taškou s nákupem do kuchyně.

„Co,“ vyprskne, „to mělo znamenat? Tvůj bratr se rozhodl si se mnou znovu popovídat, a tentokrát tím popovídáním myslím najaté drsňáky a -“

„Ach.“ Sherlock pocítí úlevu, že ho zase vidí a že je relativně v pořádku, a pak se podívá na Johna v jeho pomačkaném oblečení, zachytí nepatrný závan Mycroftovy kolínské.

Ten hajzl, pomyslí si. Samozřejmě že to Mycroft zosnoval. Do prdele. Strachoval se, že Johna unesli nebo hůř, a zavolal Mycroftovi, aby ho našli.

„Ano, ach. Co kdybys mě takhle zasvětil?“ ucedí John. Začal přecházet sem a tam, svaly na jeho krku napjaté, pěsti sevřené vztekem.

A je to tady – teď mu John řekne do prdele s tebou a tvým všekontrolujícím bratrem, řekne mám toho dost a odcházím. Sherlock při té myšlence ucítí, jak se mu v hrudi svírá cosi mrazivého a tvrdého. Krutá připomínka toho, že je spojen s Johnem díky svému srdci, a pokud John odejde, rozbije ho to na milon kousíčků.

Syčivě a s napětím se nadechne, v duchu si vynadá za takové melodramatické myšlenky.

„Co ti řekl?“ zeptá se Sherlock, předstírá nezaujetí, zatímco spojí své prsty do stříšky pod bradou. Uvolněně se opře do křesla.

„Nic moc.“ John se zamračí, snaží se vzpomenout. „Zmínil, že si byl docela jistý, že jsi ztratil své srdce a chtěl udělat experiment.“ Obočí se mu trochu nakrčí zmatením.

„Co tím vlastně myslel? Máš snad v hrudníku zející díru tam, kde bývalo, nebo co?“ nejistě se zasměje. „Nerozumím tomu, ale… potřebuješ pomoct ho hledat?“

Sherlock polkne zahihňání, které se mu dere z krku ven. Jenom John, jeho John, by k tomu přistupoval tak nepokrytě pragmaticky.

„Ne, nic takového.“ Vypustí dlouhý, uklidňující výdech. „Mycroft a já – vlastně, celá naše rodina – jsme něco, co bys nazval… nesmrtelnými.“

John přikývne, jako by to dávalo smysl, a Sherlock si nemůže pomoct a přemítá, kolik toho vlastně Mycroft odhalil.

„Ano, to Mycroft zmiňoval. Ale co to má společného se ztrátou tvého srdce?“

„Nemůžeme být zraněni, nebo zabiti.“ John otevře ústa, aby poukázal na řeznou ránu, která se objevila na Sherlockově obličeji, Sherlock pozvedne ruku, aby ho nepřerušoval.

„Až na jeden případ. Když někomu dáme svoje srdce.“

John mrkne, obočí zamračené, shodí z ramen svoji bundu a hodí ji na gauč.

„Ach. Myslím… Myslím, že potřebuju trochu čaje.“

Sherlock si nad tím prohlášením odfrkne. Jistě, John a jeho praobranný mechanismus vaření čaje, když má vyslechnout něco nepoznaného.

John se místo odpovědi na Sherlocka podívá s něčím, co se podobá milému úsměvu, ale ne docela.

„To ty bys měl dělat ten čaj, když si vezmu, že jsi tu ten, kdo má co vysvětlovat,“ řekne a zamíří do kuchyně.

Za pár minut se vrátí se dvěma hrnky kouřícího čaje, v jednom cukr, ve druhém mléko, a Sherlock se natáhne po tom, o němž ví, že je jeho.

„Sherlocku, ne, jsou horké. Počkej, položím je -“ řekne John, snaží se jeho ruce odehnat, ale z hrnku vyšplíchne čaj a přelije se přes Johnovu ruku.

John zasyčí bolestí, jeho ruka okamžitě prudce zrudne, ale Sherlockovi se na ruce dělá stejná opařenina. Aniž by se ho čaj dotkl.

Sherlock sebou škubne, i když si není jistý, zda bolestí nebo ponížením, že to Johnovi možná došlo. Podívá se na Johna, který jej pozoruje zraněnýma, rozšířenýma očima.

„Ach bože,“ řekne John slabě, než odtáhne Sherlocka ke dřezu, pustí proud ledové vody. Proplete jejich opařené ruce, a pak tam spolu stojí, voda teče proudem.

„Sherlocku, jsi v pořádku?“ Trochu strčí do Sherlockovy ruky a jemně ji stiskne. „Sherlocku?“

Sherlock se zvládne slabě, smutně pousmát. Jak moc si přál, aby tahle chvíle nepominula!

Když John konečne vypl vodu a pustil jeho ruku, aby šel najít ručník, Sherlock zopakuje: „Nemůžeme se doopravdy zranit, dokud jsme svoje srdce někomu nedali.“

John se zastaví, ale neotočí se. „A ty… jsi ho někomu dal, že ano.“ Není to otázka, ani nemůže být, ve světle jejich shodujících se zranění.

„Ve skutečnosti jsem ho ztratil,“ souhlasí Sherlock.

„No,“ řekne John tiše, „jsem… za tebe rád.“ Sherlock nerozumí, proč se John nechce otočit, proč se mu nepodívá do očí, a bolí to o to víc, protože slyší neupřímnost v Johnově hlase. Hrudníkem se mu žene tepavá bolest, svírá a škrtí, ale teprve když tou bolestí probleskne žárlivost, Sherlock si uvědomí, že tenhle pocit vychází z Johna.

„Jen pro mou informaci,“ začne John opatrně (až moc opatrně, pomyslí si Sherlock), „komu jsi jej dal? Kdo je ten šťastný?“ Otočí se a podívá se Sherlockovi do očí, úsměv příliš široký, příliš falešný.

Sherlock si přijde spíš prokletý než šťastný, být osedlaný zlomeným závažím svého srdce. Přejde ke svému křeslu a složí se do něj; bude potřebovat oporu, až se John znechuceně odvrátí nebo navždy odejde, a on určitě odejde.

„Zjevně ti tvůj nájezd na Tesco otupil mozek. Díky Mycroftově rozhovoru s tebou a tvému nynějšímu blábolení bych čekal, že je dost jasné, o koho jde.“

Po té poznámce se vmáčkne hlouběji do křesla. I když Sherlock někde slyšel, že je lepší mazat někomu kolem pusy med a ne jed (pokud se to tak tedy říká), Sherlock do svých slov umí vložit akorát jed, aby zranil. Aby každého držel dál od svého srdce, jež tak pečlivě střežil.

Ticho se prohlubovalo a Sherlock vidí okamžik, kdy to Johnovi došlo.

Ach,“ vydechne John a oči se mu rozšíří pochopením.

„Ano. Ach,“ vyprskne Sherlock, schoulí se do křesla na obranu.

„Nechtěl jsem dělat ukvapené závěry,“ řekne John tiše a pokorně a Sherlock při tom pocítí vlnu tepla, jak zaplňuje jeho hrudník, a on je tak beznadějně zamilovaný do Johna, až to bolí.

„Ty mi nerozumíš, Johne. Nikdy mě nezajímalo… Nikdy jdem nechtěl -“

Bezmocně rozmáchne rukama, když nenachází slova. Nikdy jsem se nechtěl zamilovat.

„Pochopím to, když ho nebudeš chtít.“ Sherlock si představuje, že kdyby dal Johnovi fyzicky své srdce, bylo by šedé, olovnaté, scrvklé nepoužíváním. John na něj jen zírá, mezi obočím významná vráska, a Sherlock ji chce vyhladit, protože John by se nikdy neměl tvářit tak znepokojeně.

„To nemůžeš udělat, Sherlocku,“ zašeptá John nakonec. Odmítavě zavrtí hlavou. „To prostě není fér.“

Sherlockovi se na jazyk dere odseknutí, ale uvědomí si, že by se měl nejdřív zeptat na vysvětlení.

„Co není fér?“

„Nemůžeš mi prostě dát svoje srdce, aniž bys mi to řekl.“

„Proč ne? Takhle láska funguje,“ hádá se Sherlock. „Aspoň neopětovaná láska.“ Zasměje se, a je to hořký a studený zvuk. Kdyby jen svoje srdce hlídal pečlivěji a nedal ho pryč jako nějaký pomatený zamilovaný hlupák.

John znovu vrtí hlavou, jako by vysvětloval něco malému dítěti.

„Ne. Nemůžeš mi ho jen dát… a čekat, že ti nedám svoje na oplátku.“ Tentokrát je jeho úsměv upřímný a plný naděje.

Sherlock vpíjí Johnův úsměv, nejspíš jeden z posledních, co kdy vidí, než svým pohledem opět uhne ke koberci. „Nemám žádné právo cokoli očekávat,“ řekne tiše, s rameny pokleslými.

Ozve se šustot, jak se John hýbe, rozladěné zavrčení, a najednou je přímo před Sherlockem, vezme ho za ruku a přitiskne ji ke svému hrudníku. Zatímco pod jeho dlaní pravidelně duní život, Johnovy rty u jeho ucha šeptají: „Máš právo ho čekat zpět.“

„Ale -“

„Prostě… Musím ti to ukázat,“ řekne John, zoufale tiskne Sherlockovu tvář na svoji hruď. „Musíš vědět, že tohle bije pro tebe. Jen pro tebe.“ Pod jeho prsty klidně tepe krev a Sherlock v úžasu naslouchá, jak jeho srdce bije ve stejném rytmu s tím Johovým. „Už chápeš?“

Rytmus jejich synchronizovaných srdcí posílá svoji zprávu, věrné údery, a najednou Sherlock rozumí: je to zvuk opětování, vzájemné touhy, a on teď zažívá úplné Vánoce, protože John to cítí stejně.

Obejme Johna kolem pasu, obličej zaboří do měkké vlny Johnova svetru. Chce být blíž, a zatímco se Johnovy prsty propletou Sherlockovými tmavými kadeřemi, vidí svoji budoucnost – příjemné večeře a čtení u krbu, tichý život v chatě na venkově, až je dohoní stáří a ve vlasech jeho milence přibude stříbro. S Johnem se může pokusit stáčet med, aby bojoval s jedem, který si hýčkal celý život, s jedem, který už nebude potřebovat. A až stočí medu na celý život, až bude čas, aby John odešel, Sherlock půjde s ním, protože být Holmesem, který miloval, znamená, že tu nebude zůstávat sám.

„Sherlocku?“ pobídne ho John, jeho ruce se utáhnou kolem Sherlockových ramen. Jeho hlas se nepatrně zachvěje, jako by se bál, že to Sherlock odvolá kvůli svým vlastním obavám a pochybám.

„Ty máš moje srce, víš? To svoje si neztratil pro nic za nic.“

Ve slabém světle lampy se Sherlock postaví a zazubí se, své paže pořád kolem Johnova pasu a Johnovy ruce kolem svého krku. Nijak se k sobě nehodí, ale jsou spolu a živí, a na tom záleží.

„Tak fajn,“ řekne a uklidňujícně šťouchne svým nosem do Johnova. „Předpokládám, že jsme oba jen získali.“

Sklouzne svými prsty k hebkým vlasům na Johnově zátylku, hladí, dotýká se, aby se ujistil, že John je opravdu jeho.

„Předpokládám, že ano,“ zamumlá John láskyplně, a předkloní se, aby spojil jejich rty, srdce a mysl.

**

„Jednou jsi mi řekl, že péče není výhodou,“ řekne Sherlock a usadí se pohodlně do křesla v Mycroftově kanceláři. Nalije si brandy, po tom, co napochodoval dovnitř a natrhl Mycroftovi ret a deštník za to, že se opovážil ublížit Johnovi.

„To není,“ odpoví jeho bratr, sedí naproti němu a chladí si ret pytlíkem s ledem. Smutně se podívá po svém zničeném deštníku, pak posune led trochu výš. „Sám to dobře víš.“

„Tak proč jsi to udělal? Unést Johna z ulice a nechat ho zbít. Co ses snažil dokázat?“

„Proč kdokoli dělá cokoli?“ pokrčí Mycroft rameny. „Měl jsem hypotézu a otestoval jsem ji. Nakonec se zdála být správná, mimochodem. A dohnalo to tvého doktora k tomu, aby se ti vyznal, ne snad? Možná bys mi měl poděkovat za své znovunalezené štěstí.“ Natáhne se, aby Sherlockovi vytrhl lahev s brandy, a jak to udělá, Sherlock zahlédne náznak stříbrné, tenká linka zhrublé a zjizvené kůže, která začínala těsně nad Mycroftovým zápěstím. Zastaví bratrovu ruku a prudce vyhrne jeho rukáv.

Tohle.“ Sherlock si pečlivě prohlíží jizvu, která se táhne podél vnitřní strany Mycroftovy paže. „Je stejná jako moje.“ Vyhrne svůj vlastní rukáv, aby ukázal identickou jizvu. „Úplně stejná,“ odtuší tiše.

Mycroft se marně snaží vytrhnout svou ruku. „Jen další následek toho, že jsem britskou vládou a Tajnou službou a CIA na volné noze.“

„Ne, jak jsi… To je z toho dne, že ano? Tehdy, s tím stromem a kočkou a vším. Ze dne, kdy jsi mi řekl, kdo jsme.“

Tentokrát, když Mycroft vytrhne svoji ruku, Sherlock ji pustí. „Čím jsme byli, Sherlocku,“ řekne a zní téměř lítostivě.

Nedostatek dalších stejných jizev Sherlockovi napoví, že Mycroft od té doby jeho rány nesdílel, i když obdržel další zranění. Rozdmýchává to jiskru vzpomínek, osvětluje stíny dávno zapomenutého; vzpomíná si, jak jeho bratr propašoval kartonové krabice do své studovny, aby si mohli tajně hrát na piráty; jak dezinfikoval Sherlockova hrozně odřená kolena, tišil svého ječícího bratra objetími a příběhy vědeckých objevů.

Přemítá, kdy se Mycroftova bratrská náklonnost začala rozplývat, kdy skončila, jeho pozornost směřující ke  královně a zemi, a najednou Sherlock pocítí zřetelnou bolest ze ztráty.

„Neskončila,“ tvrdil Mycroft, jako by byl napojený na Sherlockovy myšlenky. „Jen jsem měl mezitím jiné věci na práci.“ Nalije si štědrou dávku brandy. „Toho dne jsem ti řekl o našem dědictví, protože jsem nechtěl, abys dopadl stejně. Abys měl slabinu.“

Sherlock otevře ústa, aby protestoval, ale Mycroft ho umlčí téměř nezřetelným zavrtěním hlavy. „Nicméně, myslím, že zjistíš, že když člověk tak úzkostně chrání své emoce, aby neměl tuhle ‚slabinu‘, může být pak… velmi osamělý.“  Mycroft poukáže na svoji kancelář, schraňující svazky vědomostí, její starožitný nábytek, z nějž prýští dekadence a přemíra, a přesto Sherlocka napadne, jak je ta kancelář prázdná, není tu nikdo, kdo by sdílel její bohatství.

Opře se hlouběji do svého křesla, přemítá, kdy se to stalo, že si prohodili role.

„Ach.“

Ozve se zaklepání a Anthea, nebo jak si dnes Mycroftova asistentka hodlá říkat, vejde dovnitř.

„Pane? Na lince jedna máte hovor. Generální tajemník OSN by s vámi rád něco probral.“

Mycroft se na ni tence usměje, a přestože to gesto nezasáhne i jeho oči, Sherlock přemýšlí, jestli Mycroftova kapacita starat se o někoho může být znovu rozdmýchána. Že jeho emoční inhibitor (termín, který Sherlock pochytil z nějakého sci-fi seriálu, na jehož sledování v sobotu John trvá) by mohl být jednoho dne vypnutý.

„Přemýšlej nad tím, co jsem ti řekl, Sherlocku,“ řekne Mycroft, vstane z křesla a jde přijmout hovor.

Sherlock z toho slyší to nevyslovené Uč se z mých chyb – jak jsem se staral příliš, a pak až moc málo.

„A užij si společný čas s doktorem, ano?“

**

Když se Sherlock vrátí zpět do Baker Street, John si hověl v jednom z křesel u krbu a četl si knihu.

„Kde jsi byl, Sherlocku?“ vykřikne John, upustí knihu a zamíří k němu. „Měl jsem starost a -“ Zarazí se, vezme do dlaní Sherlockovu ruku a prohlíží jeho odřené klouby.

„Od čeho je ta krev? Musíme to vyčistit!“

„Pojď ke mně,“ řekne Sherlock, k čertu se zakrvácenou pěstí, přitáhne k sobě Johna a libuje si v jeho teple a vůni. Cítí se jako doma – nejde o slabost, nebo přítěž, tohle je prostě John se svým klučičím úsměvem a svetrem se skvrnou od čaje, paže omotané kolem Sherlockova pasu jsou bezpečné a ochranářské. Sherlock přemýšlí, jak vůbec dokázal žít bez Johna.

Do jeho šály se ozve tlumené „Sherlocku?“, a jak se John zakloní, aby jej políbil, Sherlock se na něj taky usměje. Je rád, že už bez něj žít ani nemusí.

 

**

 

INFO o povídce

Advertisements

14 komentářů Přidejte váš

  1. mím napsal:

    Mia diky, krásna poviedka, nádherná myšlienka o darovani, vzdani sa nesmrteľnosti, súzneni a zdieľaní dobrého i zlého…. a nielen v pripade Sherlocka a Johna ale aj Mycrofta. Fantastický preklad! 🙂

    1. miamam napsal:

      Děkuju 🙂 ten přítomný čas mi dává vždycky zabrat, přitom nevím, ale v ájině je to často tak…přirozený, že se nad tím ani nepozastavím o.o Náš jazyk na to prostě není moc dělaný, no… 😛

  2. Tinka napsal:

    Krásné!!! Brečím radostí, skáču kolem noťasu jako jojo 😀 nejradši bych ti teď slíbala obě ruce protože tak úžasnou povídku jsem už dlouho potřebovala. Mocinky ti děkuju :-*

    1. miamam napsal:

      Chí, to jsem ráda. 🙂 Takový fluff k uňufání, co… 😀 😉

  3. Lucie napsal:

    Zvláštní styl vyprávění, přítomný čas. Moc krásné to bylo, skvělo přeloženo. Děkuji.

    Ehm, musím se zeptat. Nehlodá v tobě alespoň maličký červíček, že by ses na pár let? připoutala k překladu jedné povídky, The Faithfull Compass?

    1. miamam napsal:

      Děkuju 🙂 A k tomu malinkému červíčkovi…. néééé, ani ten nejmenší mrňousek nikde nehlodá! 😀 Psala jsem o téhle sérii do Čtenářského deníku (rubrika na horní liště), a obdivuju a zbožňuju tu povídku, ale je to MAMUT a mám dojem, že začít s ním, už bych v životě neudělala nic jiného… :)) 😉

  4. Kayla napsal:

    Fúúúúúúha 😀 Tak ja si idem po čipsy, aby som znížila hladinu cukru v krvi 😀 Lebo toto bola asi najsladšia poviedka akú som čítala.

    1. miamam napsal:

      Nj, rozhodně jedna z nejsladších tady na blogu, co? 🙂 Někdy je ale potřeba, takováhle povídka. díky 🙂

  5. helsl napsal:

    To bylo naprosto kouzelné. Johnovi stojí za to dát srdce, k čemu by byla nesmrtelnost bez lásky? Přála bych i Mycroftovi, aby na to přišel a našel svoje štěstí. Díky za krásné čtení.

  6. Liss napsal:

    Tahle povídka mě zahřála více než tisíc čajů! 🙂 Sherlock dávající své srdce Johnovi, který se i přes předchozí nedorozumění v jejich vztahu, rozhodl dát to svoje svému geniálně šílenému spolubydlícímu. A pak taky starší bratr, který se ve své bublině arogance uzavřel před okolním světem, aby nikdo neviděl jeho nekonečnou starostlivost a péči o zranitelného mladšího brášku. Přeložila jsi to báječně, všechna čest. Jestli ještě na podobný typ povídek narazíš, tak se budu moc přimlouvat za překlad :))

    1. miamam napsal:

      Děkuju 🙂 a do budoucna – dobře! Sama nemám nic proti tomu sem tam to tady přisladit… 🙂

  7. katka napsal:

    dávat a brát ta to teď bude Sherlock poznávat

  8. Leylon napsal:

    och, to bolo tak sladké! Nádherný nápad. Zboznujem magicky realizmus- sama nim dost casto pisem – toto mi uzasne padlo do noty. Nehovoriac o tom ze s tym prekladom si sa popasovala proste fantasticky… dakujem 😉
    P.s. chudak Mincroft. Kto by si ho v tejto poviedke neobľúbil?

    1. miamam napsal:

      Těch povídek v M.R., které by byly fakt dobré, jsem nenašla moc, ale existujou, díky bohu za ně 😛 Když už nevim co by, tak procházím tenhle tag, a pokaždý narazím aspoň na jeden krásný kousek. Tohle jsem četla už kdysi, ale ztratila jsem link, tak jsem ráda, že jsem na to zas narazila a mohla vás tím tak potěšit ;-). Díky :*

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s