squire: O ošemetných lžích, omamných látkách a osudové lásce – 4. část

Staré vzpomínky vyplouvají na povrch.

Uf… No. Nechť vás při životě drží vědomí, že už v pátek se dočtete, jak to vlastně bude dál… o.o

 

Kapitola druhá: Dvořící se detektiv – jediný na světě – druhá část

 

 

John za sebou ramenem přibouchl dveře od bytu a opřel se o ně, pořád bez dechu.

„To bylo…“

„Brilantní?“ napověděl Sherlock s úsměvem od ucha k uchu.

„Tohle už je trochu ohrané,“ zahihňal se John. „Měl jsem na jazyku ‚praštěné‘, protože do kolena jsem se praštil fakt pořádně.“ Prohmatal si kolenní čéšku. Hrubá látka džínů ho ochránila před odřeninou, ale modřinu tam bude mít úžasnou.

„Je to hodně zlé?“ Sherlock se odloupl ode dveří a zamířil do kuchyně prohrabat mrazák. „Nemáme doma led, ale je tu ten mražený hrášek, cos říkal, že nemáš rád –“

„Netrap se tím,“ odmávl to John. „Měl jsem se spustit dolů za ruce, než jsem skočil, a ne se tam předvádět jako nějaký zatracený ninja.“

„Což je další důkaz toho, že Clay opravdu utekl tímhle oknem,“ rozzářil se Sherlock. „Je ještě o čtyři centimetry menší než ty, a nejspíš se taky napřed nespustil, a měl odřená a špinavá obě kolena, když ho zahlédla hlídka.“

„Když už mluvíme o hlídkách, byla by to fakt taková hrůza, kdybys dal vědět policii s předstihem, že se chystáme vyšetřovat? Že bych si to dvakrát užíval, musel před nimi skoro každých čtrnáct dní zdrhat jako nějaký kriminálník…“

„Mysli na ty peníze, které ušetříš, když nemusíš chodit do posilovny,“ zavolal Sherlock z kuchyně. Skoro mu nebylo rozumět přes kus koláče, kterého si ráno ani nevšiml a teď ho do sebe cpal jako o závod. V Johnovi se při pohledu na něj ozval hlad. Zjistil, že je skoro čas na večeři. Ten bláznivý útěk měl ještě jednu nečekanou výhodu: měl teď čas na to se osprchovat a převléci, než vyrazí na rande.

Kafe se Samanthou Willisovou minulý pátek bylo velmi příjemné. Na dnešek John naplánoval večeři. Sam byla hezká, chytrá a lehce ho dokázala odvést od myšlenek, které mu poslední dobou dělaly těžkou hlavu. Jako například ty zvláštní pohledy, které po něm Sherlock poslední dobou házel, anebo jeho zvyk usnout na pohovce, zatímco John koukal na telku, a uložit svou kudrnatou hlavu na Johnově rameni. Johnovi to upřímně ani moc nevadilo. Tyhle mírumilovné, domácké večery byly jako požehnání a John se nedokázal donutit k tomu, vstát a uložit Sherlocka do polohy vhodnější pro pouhé přátele. Ale mimo tyto vřelé a pohodlné chvíle se taky vyskytovaly chvíle jako tahle – okamžiky sdíleného adrenalinu a smíchu, kdy vzduch mezi nimi jiskřil elektrickým nábojem tak silným, že kdyby z toho mohli generovat proud, obešli by se bez dodávek z elektrárny. Johnovi to mávalo s libidem a víc než kdy jindy se pak musel sebrat a jít ven. Poslední dobou hodně randil.

„Povídám, indickou kuchyni nebo thajskou? Něco objednám,“ Sherlockův hlas k němu konečně dolehl skrz mlhu jeho zmatených myšlenek.

„Ech, nenamáhej se. Dneska budu jíst venku, a pro tebe je tam zbytek těch lasagní ze včerejška,“ odvětil a vyběhl schody do svého pokoje. Když se vrátil dolů s náručí čistého oblečení, zjistil, že mu cestu do koupelny zahradil zakaboněný Sherlock.

„Můžeš uhnout?“ pokusil se proklouznout okolo něj.

„Zrovna se mi nechce,“ odsekl Sherlock. „Proč pořád trváš na udržování těch bezvýznamných flirtů? Co ti ty bezduché ženské mohou nabídnout?“

John položil své oblečení na židli a protřel si obličej. „V těch otázkách je toho tolik špatně, že ani nevím, kde začít,“ řekl. „Ale abych to zkrátil, vysvětlím ti tu nejjednodušší, Sherlocku, a nelekej se: týká se to sexu. Existují lidi, kterým se sex líbí, víš?“

„Aha, tohle.“ Sherlock protočil oči. „To můžeš mít i doma, kdybys chtěl.“

John zvedl oblečení, položil ho na zem a sedl si na židli místo něj.

„Zopakuj to?“

„Jestliže je nedostatek sexuálního vyžití to jediné, co tě odsud vyhání, ničí mou koncentraci a tluče se s naší prací, bylo by oboustranně výhodné začít spolu spát.“

Sherlock to podal jako vrcholný výkon logiky a John se ptal sám sebe, jestli nemají někde v bytě schovanou skrytou kameru. Každou chvíli čekal, že někdo vyskočí a zařve Překvapení!

„Takže navrhuješ, abychom se stali… přáteli s benefity,“ řekl opatrně. Kdo by to byl řekl, že Sherlock vůbec věděl, co to sousloví znamená?

„Přesně!“ rozzářil se Sherlock přesně v tom okamžiku, kdy John rozhodně zatřásl hlavou: „Nikdy.“

„Proč ne?“

„Nebudu spát se svým nejlepším přítelem jenom proto, abych si vrznul,“ sdělil mu John. „A vůbec, randění není jen o sexu. Rád bych měl dlouhodobý milostný vztah, i když to nezní moc pravděpodobně s tím životem, který vedeme, ale to neznamená, že bych se o něj měl přestat snažit.“

„Ten přece můžeš mít taky.“ Sherlock vypadal mírně uraženě, což dělával, když si myslel, že to Johnovi pomalu myslí, a Johna by to pobavilo, kdyby se zrovna nerozhodoval, jestli být víc překvapený nebo naštvaný.

„Milostný vztah – s tebou.“ John věděl, že se opakuje, ale neodpustil si to. Provokovat Sherlocka mu mohlo dát čas k tomu, najít nejlepší cestu ven z téhle absurdní situace.

„Pro rány Boží, Johne, dával jsem ti najevo svou ochotu už celé týdny.“ Sherlock naštvaně udeřil pěstí do rámu dveří. „A stejně jsme prakticky svoji, všichni to říkají. Dokonce i Sally Donovanová, a to i vačice má lepší pozorovací schopnosti než ona.“

John se v duchu uchechtl nad obratem ‚prakticky svoji‘. Kdybys jen tušil, Sherlocku. Nahlas se ovšem uchýlil ke své oblíbené odpovědi. „Cože?“

Sherlock začal vypočítávat na prstech. „Vyjádřil jsem ochotu sdílet s tebou soukromé informace.“

„Slídil jsi po mém prostředním jménu, to se fakt nepočítá jako –“

„Lichotil jsem ti, dokonce na veřejnosti, před lidmi –“

„– přičemž titíž lidé měli problém rozlišit, jestli ty urážky byly míněné vážně nebo jenom tvůj normální způsob komunikace –“

„Dával jsem ti promyšlené dárky. Ty košile, co jsem ti koupil, ti fakt sluší.“

„To by bylo skoro ctnostné, kdybys mi napřed nezničil všechny staré –“

„Ty bys je totiž jinak nepřijal!“

John se zhluboka nadechl. „Jenže zmanipulovat mě, abych je přijal, to se ve vztahu prostě nedělá, Sherlocku.“

Sherlockovi sloužilo ke cti, že se zatvářil provinile, ale rychle se z toho vzpamatoval. „Nemanipuloval jsem tě, když jsem ti řekl, co pro mě znamenáš, fyzicky i emočně.“

„Ech?“ John chvilku tápal, než si vzpomněl, na co Sherlock naráží. „Tím myslíš, jak jsi mě tehdy přirovnal k výbušným plynům, co způsobily masivní vymírání, nebo co?“

„Řekl jsem ti taky, že mi je v bytě tepleji, když jsi doma,“ pronesl Sherlock tiše.

„Takže ses doopravdy choval jako kazišuk, kazil mi rande a odstrašoval moje přítelkyně, jenom abys měl nohy v teple?“ odsekl John velice nahlas. Nehodlal povolit ve své rozhodnosti pod nátlakem Sherlockova štěněčího pohledu.

„Ale přitahuju tě!“ namířil na něj Sherlock ukazovák. „Nesnaž se to zapírat s tím svým refrénovitým ‚Já nejsem gay‘, když každý s očima může vidět, že jsi ve skutečnosti bisexuál.“

John si olízl rty a založil ruce. „Tak fajn. Jo, jsem bi. Ale co tě přivedlo na myšlenku, že se mi líbíš ty, ty jeden sebestřednej –“

„Dívej se mi do očí, Johne,“ přerušil ho Sherlock s náznakem spokojeného pobavení v hlase. John nadskočil a zjistil, že mu oči doopravdy sklouzly k jejich oblíbenému místu – souhvězdí znamének na tom bledém, dlouhém, překrásném, přímo k nakousnutí vyzývajícímu krku.

„Fajn,“ připustil. „Takže dovedu ocenit, že vypadáš dobře. Ale pořád s tebou nechci spát. Problém?“

„Nevím, proč by sis to měl odpírat. Tak tvrdohlavě si pořád udržuješ distanc. Dával jsem ti poslední dobou uklidňující prostředky, aby ses tolik necukal nad náznaky mé tělesné náklonnosti, jenže ty –“

„Cože jsi dělal?“ John se velice pomalu postavil. Sherlockovi bleskly oči zleva doprava, jako kdyby hledal únikovou cestu.

„Ty jsi mě dopoval? Když jsem chodil do práce a vyšetřoval pacienty?“

„Ty pitomé chorobičky bys svedl diagnostikovat i s půlkou mozku on-line, Johne –“

„Řežeš si pod sebou větev, Sherlocku,“ varoval ho John. Pak se podíval na hodinky. Na večeři už bylo pozdě. Krucinál. Další rande v háji.

„Jdu ven,“ oznámil. „Ne za Sam, fakt díky, ale abych rozchodil, že mě dopuješ, abych se necukal. Dřív než podlehnu touze tě popadnout za krk a trochu tě přiškrtit.“

Och.

„Jak och?“

„Právě mě napadlo, že by se mi to mohlo líbit,“ prohlásil Sherlock nejistě. „Určitě to nechceš vyzkoušet? Erotické škrcení je –“

John si pospíšil, aby už byl pod schody. Šest stop vlněného kabátu se mu drželo za patami.

„Ale Johne –“

„Ne a ne, Sherlocku!“

„Ale proč ne? Já mám zájem, ty máš zájem –“

John se otočil v hale a vytáhl se na špičky. „Hned prvního večera jsi mi řekl, Sherlocku, že jsi ženatý. Ženatý se svou Prací. Já nehodlám chodit s ženatými muži.“

Dveře za ním práskly tak hlasitě, že Sherlock přeslechl tiché skřípnutí otvíraných dveří od 221A. Ven vykoukl zvědavý obličej jejich paní domácí. „Copak, měli jste zase roztržku?“

„Kdyby jenom,“ zamumlal Sherlock a vrátil se domů. Potřeboval přehodnotit strategii.

oOo

–Dlužíš mi.

Mycroft si přečetl zprávu, potlačil povzdech, složil noviny, které zrovna četl, a odebral se i s telefonem do své soukromé, odhlučněné kanceláře v Diogenově klubu.

„Zdravím tě, bratříčku. Beru to tak, že milý doktor tvůj návrh nepřijal zrovna vlídně?“

„Znamená bouchnutí dveří kladnou odpověď byť jen v jediném z těch šestadvaceti jazyků, které ovládáš, Mycrofte?“

„To skutečně neznamená. Co se pokazilo? Byl jsem si jist, že můj plán byl blbuvzdorný.“

Sherlockův hlas na druhém konci linky byl podivně váhavý. „Zdá se, že některá moje zlepšení měla spíš opačný efekt.“

„Sherlocku.“ Mycroft káravě mlaskl jazykem. „Čemu jsi nerozuměl, když jsem ti kladl na srdce, že máš moje pokyny poslouchat do posledního písmene?

„Ty tvoje pokyny byly stejně pitomé,“ zahučel Sherlock. „Nechápu, jak jsem se k tomu mohl nechat přemluvit.“

„Já si naopak myslím, že byly brilantní. Já ti dám návod, jak se dvořit – pokud to zabere, budeš mi dlužit laskavost, pokud ne, budu ji dlužit já tobě. Což je situace, ve které nelze prohrát, a jediná věc, se kterou jsi byl ochoten souhlasit.“

„No, a ono to nezabralo.Sherlock nezněl vítězoslavně, jak obvykle býval, když Mycroftovi dokázal, že se mýlil. Zněl nešťastně. Což bylo pro Mycrofta jasným ukazatelem, jak vážná ta situace je.

„Jaká byla Johnova námitka?“ Něco tam být muselo. Mycroft si byl jistý, že John by bezdůvodně jeho bratra neodmítl. Tloušťka složky s hlavičkou Dr. John H. Watson se od prvního dne, kdy se potkali, ztrojnásobila.

„Abych ho citoval, že prý nebude spát se svým nejlepším přítelem.“

„Ach, Sherlocku. Copak on neví o tvých ošemetných –“

„Mycrofte, jestli chceš, abych zavěsil, tak –“

„Ne, Sherlocku, ty poslouchej. Jestli jsi mu jen nabídl sex a svoje city sis nechal pro sebe, tak se nediv. Zamiloval ses do čestného muže. Měl by ses mu ke všemu přiznat.“

„Chtěl bych tě vidět na mém místě,opáčil Sherlock. Mycroftovi tím živě připomněl toho tvrdohlavého kluka, kterým byl, když mu bylo pět.

„Jeden z nás si musí uchovat výhodu,“ odvětil hladce. „Ale na tobě mi záleží, bratře, a když ses rozhodl najít svoje štěstí ve vztahu s jinou lidskou bytostí, zasloužíš si mou plnou podporu. Představ si, jak nadšená bude máti, až –“

Sherlock zavěsil.

Mycroft schoval telefon v kapse, vstal a přešel k oknu. Ze svého oblíbeného místa pozoroval bzukot života na ulici, nikdy nekončící hemžení toho lidského mraveniště, kterým byl Londýn. Před očima mu probleskovaly automatické dedukce o kolemjdoucích a Mycroft se usmíval sám pro sebe.

oOo

John věděl, že je něco špatně, hned jak se toho večera vrátil domů a namísto obvyklého zápachu dusivých plynů ho uvítala horká, kořeněná vůně skořice a jablek. Náhlým hladem se mu zkroutily palce u nohou.

„Dlužím ti omluvu, Johne.“ Sherlock stál ve dveřích do kuchyně a v ruce měl láhev vína.

John v duchu zaklel. Opravdu měl hlad, a udržovat neprůstřelnou fasádu bude o moc těžší, když začne přijímat omluvy.

„Nepekl jsi to v naší troubě, že ne? Protože jsem ji ráno vystříkal dezinfekcí a ještě jsem to nestačil vymýt.“

„Jasně že ne,“ odfrkl si Sherlock. „Nechal jsem to dovézt, aby to vychladlo tak akorát, než přijdeš.“

John si pověsil sako na háček a potřásl hlavou nad svou nevyhnutelnou porážkou. „A samozřejmě jsi naprosto přesně vydedukoval, kdy já vychladnu dost na to, abych s tebou mohl být v jedné místnosti, a vrátím se domů.“

„Samozřejmě.“

„Pořád si musíme promluvit, Sherlocku,“ varoval ho John.

„To jsem přece navrhoval.“

„Kdepak. Ty jsi navrhoval něco úplně jiného,“ opáčil John.

„A pořád doufám, že se k tomu ještě dostaneme,“ ušklíbl se Sherlock a podal mu sklenku.

„Nech toho, Sherlocku. Vážně. Když budu muset mluvit v holých větách, abys pochopil, že je to tvůj nejblbější nápad vůbec, budu. My – spolu – spát – nebudeme.“

Sherlock počkal, až se John usadil u stolu, a podal mu talíř. „Pořád mi říkáš, proč ne,“ začal. „Rád bych ti řekl, proč ano.“

„Abych nerandil jinde, to už jsi řekl,“ upozornil John rychle.

„To zní docela sobecky a majetnicky, když to podáš takhle.“

„Ty brďo, někdo si konečně začíná vidět do pusy,“ zamumlal John s plnou pusou pozdní večeře a dokonale přehlédl fakt, že se Sherlock své porce ještě ani nedotkl, protože měl prsty zaťaté do látky na kalhotách.

„Nebyl jsem k tobě úplně upřímný, Johne – a tím nemyslím to dopování, prosím, nezačínej s tím teď,“ zarazil ho, dřív než John stačil otevřít pusu, „…a rád bych to napravil. Já jsem majetnický, když se to týká tebe. Žárlím na tebe, tak moc, že se nemůžu soustředit. Ty věci pro tebe jsem dělal rád, i když se nakonec ukázalo, že tobě moc radosti nepřinesly. Zažívám složitou směsici emocí, která – tedy, zdá se, že – já -“ Sherlock vypadal, jako kdyby ze sebe tlačil slova přes soustředěný odpor vlastního krku a jazyka.

John se na něj podíval se směsicí pobavení a drobků v úsměvu. „Ano, pane Darcy?“

„Cože?“

John už vrtěl hlavou. „Promiň, to ode mě nebylo hezké. Jestli se mi ovšem snažíš říct, že ses do mě zamiloval, tak to je další skvělý důvod, proč bychom si nic začínat neměli.“

Sherlock zamrkal. John se naklonil dopředu, aby svým slovům propůjčil větší váhu. „Říkal jsi to sám. Láska je nebezpečná.“

„Přestaneš konečně s těmi citáty?“ zeptal se Sherlock naštvaně. „Ano, je nebezpečná, a ty jsi přišel, copak to nevidíš?“

Ano, John to chápal. Chápal ale taky, že to nejlepší přátelství, které kdy měl, skončí špatně, pokud tohle neudusí v zárodku, a tak svědomitě dusil.

„Takže se ti zdá, že ses do mě zamiloval. No a já se třeba tak trochu zamiloval do tebe, a co? Takové věci se stávají furt. Znám tě, Sherlocku. Jsi jak kulový blesk, brilantní, jiskřivá, nestálá věc – budu v centru tvé laserové pozornosti měsíc, možná dva, a potom mě budeš znát skrz naskrz a rozhodneš se, že už ses odmiloval, a to bude všechno. Tobě se věci rychle omrzí. Nefandím si, že bych tě dokázal zajímat moc dlouho.“

Když John skončil, Sherlock se díval do talíře. John téměř viděl čísla, jak pochodují Sherlockovou hlavou – od nuly do deseti a zpátky. Když pak vzhlédl, mračil se, ale pořád ovládal svůj hlas, i když těsně pod povrchem už bublalo cosi nebezpečného a zoufalého.

Nezdá se mi, že jsem se do tebe zamiloval. Miluji tě. A já se dokážu soustředit dlouhou dobu, vždyť jsem se sakra naučil hrát na housle. Celé ty měsíce mě fascinuješ. Než jsem tě potkal, nikdy jsem si nepřestavoval, že bych žil déle než do čtyřiceti. Ale teď chci. Teď chci žít tak dlouho, jak to jen půjde, tak dlouho, dokud budeš se mnou, a chci – ach.“

John polkl. Tohle speciální ach už znal. Skoro vždycky to znamenalo problém.

Sherlockovy oči zářily novým odhalením. „Chceš stálost. To jsi přece řekl. Stálý milostný vztah. Máš v sobě zakořeněná tahle staromódní přesvědčení, dům a ženu a dvě a půl dítěte, i když v srdci po nich ve skutečnosti netoužíš. Jen po nich chceš toužit. No, děti ti dát nemůžu, ale můžu ti dát – Johne, vez–“

„Ne!“ zahřměl John. „Neopovažuj se mě požádat o ruku.“

Sherlock se zamračil. Takový výbuch ho znejistil. „Ale bylo by to perfektní! Všichni si už stejně myslí, že jsme svoji, a přesvědčilo by tě to, že tě beru vážně.“

John se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. „Naneštěstí pro tebe vím přesně, Sherlocku, že manželství je ta poslední věc, kterou bys bral vážně.“

„Jak to?“ zasyčel Sherlock. „Vysvětli mi to, Johne. Pověz mi, proč tě může mít půlka Londýna a já to nesmím ani zkusit. Pověz mi, proč jsem ten jediný, kdo tě nesmí požádat, aby sis ho vzal!“

John pomalu ztrácel nervy. „Co takhle proto, že už jsi ženatý?“

Sherlock bouchl do stolu oběma pěstmi. „Ženatý se svou prací, ano, a určitě chápeš, že to byl jen slovní obrat, kterého teď hořce lituji –“

„Ne, Sherlocku, myslím tím, že jsi do prdele doopravdy ženatý!“ John se okamžitě kousl do rtu, ale už bylo pozdě. Sherlock na něj zíral a mrkal jak o závod.

„Nejsem ženatý,“ řekl opatrně.

„Ano, jsi.“ Teď, když už bylo tajemství venku, John neviděl důvod, proč s tím bojovat. Dokonce se mu ulevilo. Už to nemusel skrývat.

„Myslím, že bych o tom věděl,“ trval na svém Sherlock.

„Stalo se to, když jsi chodil na univerzitu. Skončilo to špatně a vymazal jsi to.“

Sherlockovi se překvapením rozšířily oči. „Victor? Já si Victora vážně vzal?“

John prudce vstal od stolu a odešel do obýváku. Na jídlo úplně ztratil chuť. Sherlock se za ním táhl jako ztracené štěně.

„Ale já si na to nevzpomínám,“ žadonil. „Jak to, že o tom víš ty?“

„Mycroft mi to řekl.“ John pokrčil rameny. Zmínka o Victorovi mu pořád hryzala ego. Takovou dobu žijeme spolu a přesto je zatracenej Victor ten první, na koho si vzpomene…

„Mycroft o tom věděl?“ Teď už Sherlock zněl dokonale zmateně. „Ale proč by pak – ach. Ach. Nezáleží na tom. Nesmí na tom záležet.“ Zdvihl telefon z římsy nad krbem a prudkými bodanci do displeje začal zadávat číslo.

„Je po půlnoci,“ upozornil ho John. Sherlock se zašklebil ve svém univerzálním ‚to-mě-absolutně-nezajímá‘ výrazu a zvedl telefon k uchu.

„Zdravím, drahý bratře,“ zavrčel, „smím vědět, kdy přesně ses mi chystal říct, že už jsem ženatý? A proč jsi mi to vůbec neřekl předem?“

Všude panovalo takové ticho, doprava na noční Baker Street na nule a paní Hudsonová dávno v limbu po svých bylinkových odvarech, že John mohl slyšet Mycroftův hlas na druhém konci linky, když zadržel dech.

„Dobré ráno i tobě, Sherlocku. Mám ti vůbec říkat, že bys o svém manželství dávno věděl, kdyby ses alespoň jednou v životě obtěžoval vyplnit si daňové přiznání?“

„Co má daňové přiznání co dělat – sakra, neměň téma, Mycrofte.“

„Tím se mnohé vysvětluje,povzdychl Mycroft. „Ale ano, jsi velmi ženatý. Už od září v devadesátém pátém. Nemyslím si ale, že bych ti měl gratulovat.“

„To určitě ne,“ vyštěkl Sherlock. „Podívej, Mycrofte, musím se rozvést. Vím, že máš někde nachystané papíry, vždycky máš plán B. Jenom se podepíšu na vytečkované lince a tím bude tomuhle cirkusu konec. Je to Johnova jediná námitka – že nejsem svobodný.“

„To není moje jediná –“ zaprotestoval John, ale Mycroft už zase mluvil.

„Opravdu? Zajímavé. Úplnou náhodou jsem tento vývoj situace předvídal a umístil před 221B Baker Street automobil – moje asistentka u vás bude za minutu s veškerou dokumentací. Předpokládám, že ještě pořád nemáš ani ponětí, koho sis to vlastně vzal?“

John se zamračil. Čekající auto? Připravené papíry? Málem by přeslechl Sherlockovu odpověď, a hned nato si přál, aby ji doopravdy přeslechl, protože Sherlock řekl –

„Nestarám se o to, kdo to byl. Nějaký bezvýznamný idiot, když se se mnou nezkusil spojit ani jednou za šestnáct let.“

John zaslechl otevření domovních dveří a nechal se tím zvukem vést, před očima rudou mlhu vzteku, která ho téměř oslepila. Ignoroval zbytek hovoru a popaměti se nasoukal do saka. Proplul okolo něj Sherlockův obličej, zmatený a plný otázek, ale ignoroval ho taky. Seběhl ze schodů, v hale málem narazil do té asistentky s holubičíma očima – jak se jmenovala? Andrea? – vyškubl jí z rukou papíry a rozprostřel je proti zdi, popadl pero, které mu pohotově nabídla, a podepsal se na vytečkované lince tak zuřivě, že málem protrhl papír. Pak jí všechno prakticky hodil na hlavu a vyběhl z domu, už podruhé té noci, a zabouchl za sebou dveře.

Nahoře sebou Sherlock škubl, když zaslechl otvírání bytových dveří. „Johne? Přinesl jsi ty –“ Když si všiml, kdo přišel, protáhl obličej.

„Pořád utíká,“ postěžoval si. „Nevšímejte si toho. Dejte to sem.“

„Vždycky jste tak zdvořilý,“ poznamenala Anthea svým profesionálním tónem. Rozložila papíry na konferenčním stolku a pečlivě je uspořádala. „Váš manžel už svou stranu podepsal.“

Sherlock ji ani neposlouchal a naklonil se přes ni. O vteřinu později už ji neslyšel vůbec. Sluch ho úplně opustil, stejně jako všechny ostatní smysly. Před jeho očima zůstal jen roztažený, bolestně známý podpis, naškrábaný pod úhledně vytištěným jménem:

John Hamish Watson.

Zorné pole mu zbělalo a všechno vědomí se obrátilo dovnitř. Sestoupil do svého Paláce myšlenek a pádil chodbami, dokud se nezastavil přede dveřmi označenými Září 1995. Byly chráněny elektronickým zámkem, jehož klávesnice lákavě blikala. Kód k nim nikdy nenašel – občas se snažil, ale nikdy se mu to nepovedlo.

Až dnes.

 

**

 

DALŠÍ

9 komentářů Přidejte váš

  1. Thea napsal:

    překlad je nesmírně osvěžující… ale to čekání (vím jsem děsivě netrpělivá) takže to jdu znovu dočíst v originále🙂 ale na závěr se stejně hrozně těším 100% to sjedu od začátku česky😛

  2. katka napsal:

    ach to je skvělá situace Sherlock bude muset Johna chytit teda až rozchodí tu informaci

  3. Leylon napsal:

    Ježíš… to teda Sherlock zaklincoval. A dokonale. Chudák John…
    ale Mincrofta tu zbožňujem, je vážne dokonalý. Trefné poznámky z jeho strany sú k nezaplateniu- dañové priznanie? plán chránený pred zblbovatenìm? – no to ma teda podrž😀 dakujem, teším sa na piatok😀

    1. squire napsal:

      Diky. Hlavně za pochvalu Mycroftovi – píšu ho ze všech postav nejraději. A taky je to moje nejoblíbenější postava, každou vteřinu na obrazovce proste exceluje. Jestli pul fandomu žere Bena a druhá půle Martina, já jsem blázen do Marka…

  4. Liss napsal:

    Huuuh, to je teda něco! Ještě že v pátek je závěrečná část, déle než 2 dny bych opravdu nevydržela! Skoro celou povídku jsem se smála, hlavně zdopování Johna a limb paní Hudsonové mě velmi pobavil😀 Ale ten závěr… Co nám to děláš? Zase Viktor a nakonec prozření… K oběma velmi kruté. Ale těším se, až to v příštím díle spravíš… Že jo?🙂

  5. helsl napsal:

    Tak tohle se Sherlockovi vážně nepovedlo, ale věřím, že to dokáže dát dohromady, až John trochu vychladne. Na jeho místě bych se taky vztekla, takže se mu nedivím. Kdo je sakra Victor?

    1. squire napsal:

      Victor Trevor, v Doyle kanonu Sherlockuv přítel z dob studií. V BBC Sherlock fandomove kolektivní mysli je to Sherlockuv ex z univerzity.

      1. helsl napsal:

        Ten Victor Trevor z Doylovy povídky Gloria Scottová? A ten Miin z PPD? Ale s ním přece Sherlock nic neměl (mluvíme o téhle povídce), protože se zmínil o jediné zkušenosti s polibkem, což byl ten Johnův svatební. Aspoň tak jsem to pochopila, možná blbě, omlouvám se. Každopádně -už aby byl pátek!

        1. squire napsal:

          V pohodě. My víme, že Sherlock měl jen jeden polibek, ale John to neví. Nezapomínej na princip nespolehliveho vypravěče🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s