squire: O ošemetných lžích, omamných látkách a osudové lásce – 5. část

Závěrečný díl – a nebojte, žádný smutný konec vás nečeká! 😉

Stane se něco téměř nevídaného a pokud vás dosud žrala osoba jménem Victor, tak jí v téhle kapitole definitivně odpustíte. 🙂

 

 

Kapitola třetí: Napodruhé a tentokrát dobře

 

John ani nedorazil na roh ulice, když mu v telefonu cinkla příchozí zpráva. Zaťal pěsti a zvysoka dupal při každém kroku. Nebude ji číst. Pak se zastavil. Se skloněnou hlavou počkal, až se vydýchá. Pak se podíval na telefon.

–Opakujeme staré chyby? –MH

Polib si, Mycrofte. John málem mrsknul telefonem do nejbližší popelnice.

Noc byla chladná, tak jak noci v druhé polovině léta bývávají. Na obloze bez mraků problikávalo skrz zamlžený opar několik hvězd. Johna ještě pořád bolelo koleno a pořád ještě měl trochu hlad. Najednou se znova zarazil.

Nebezpečná noc. V nocích jako tahle vždycky s paní Hudsonovou prohledávali byt, ale tu zatracenou injekční stříkačku nikdy nenašli. Noci po prohraných případech, obětech únosu nalezených příliš pozdě. Noci porážky.

John si vzpomněl, co mu Mycroft řekl o Sherlockově předávkování. Po předpokládatelném konci vaší známosti… jak moc dlouho poté se to vlastně stalo? Po dnech? Hodinách? Minutách?

Povzdychl si a otočil se zpátky.

 

oOo

 

Dveře od 221B se otevřely a do chodby zavanul studený vzduch. Postava s rameny svěšenými únavou se zastavila uprostřed haly, pak zvedla hlavu a zaostřila na ohyb schodiště. Stál tam Sherlock a nervózně si pohrával s manžetami.

„Johne,“ vydechl, hned jak se dveře zavřely.

„Ani nezačínej,“ přerušil ho John.

„Ale –“

„Ne.“ John zavrtěl hlavou. „Fakt ne. Jdu do svého pokoje. Potřebuju přemýšlet. Až dopřemýšlím, tak si promluvíme. A ať tě ani nenapadne dotknout se houslí.

Řekl to tak důrazně, že Sherlock hned pochopil, co tím ve skutečnosti myslel. Ztuhnul a oči se mu rozšířily. „Johne…“

John si ho nevšímal. Schoval ruce v kapsách a vydal se po schodech nahoru. Dopady jeho kroků se ozývaly nerovnoměrně, noha ho bolela. U sebe v pokoji ze sebe shodil sako a propocenou košili a jenom v tričku se svalil na postel. Ruce složil za hlavou a hodně dlouho prostě jen zíral na strop.

O chvíli později zjistil, že když Sherlockovi obrazně zakázal housle, nezahrnul do toho zákazu všechny ostatní zvuky, které by ho mohly odvádět od soukromého pátrání v hlubinách svého srdce. Sherlock si neztišil telefon a John tak slyšel každý stisk klávesy a každé cinknutí odeslané zprávy skrz tenké dveře do svého pokoje, za kterými seděl na schodech jeho přítel.

–Omlouvám se.

–Byl jsem hlupák.

–Měl jsi pravdu. Chtěl jsem se oženit kvůli penězům, ale vzal jsem si tebe kvůli tobě. Kéž bych to byl chápal už tenkrát.

–Prosím tě, Johne, nerozváděj se se mnou.

John to vzdal. Zesílil hlas, aby byl slyšet skrz dveře: „Tuhle zprávu si ukládám, abych ji mohl příště ukázat na Yardu, až jim zas polezeš na nervy.“

Dveře se pomaličku otevřely. John se ani nehnul. Dál se díval na strop, i když Sherlock opatrně vešel dovnitř. Neudělal mu místo na posteli, ale taky se alespoň nebránil, když se Sherlock posadil na krajíček matrace.

„Řekl jsi příště.“ Znělo to nadějně. John zariskoval krátký pohled na tvář svého přítele. Ke své velké úlevě tam nenašel ani stopu po těch slavných štěněčích očích, které nenáviděl, protože byly zbraní, kterou Sherlock používal na chuděrky jako Molly, když potřeboval čerstvou mrtvolu. Ne, dnes v noci Sherlock vypadal jako… jako zestárlý pes, který ví, že své dobré časy má za sebou a už mu nezbývá nic než víra v lásku svého pána, že ho nechá dožít se dalšího dne. Cosi v Johnově srdci se při tom pohledu zlomilo, ale ať už to bylo cokoliv, žádná velká ztráta pro svět to nebyla.

„Omlouvám se, Johne,“ zopakoval Sherlock. „Zacházel jsem s tebou ohavně, já –“

„Nepředváděj mi tu zase Austenovskou novelu,“ přerušil ho John. „Já se omlouvám. Taky jsem se choval jak hajzl. Neměl jsem tě nechat samotného.“ Chvíli se ještě díval na strop. „Ani tehdy poprvé.“

„Nemáme si co vyčítat, co se žárlivosti týče,“ dodal po chvíli. „Jenom mě dožralo, když jsi dneska večer zmínil Victora. Promiň.“

„Victora?“ Sherlock se krátce, skoro hystericky zasmál. „Copak to nechápeš? Victor nikdy neexistoval. Byl jsi to ty. Vymazal jsem tě, jak jsem jen nejlíp mohl, ale jisté věci se prostě vymazat nedaly. Tvůj dotek, zvuk tvého hlasu. Pořád jsem o to ve vzpomínkách zakopával, a tak jsem si všechny ty nesouvisející kousky zařadil pod jedno jméno. Jméno člověka, kvůli kterému jsem ztratil hlavu. Který nade mnou zvítězil v lásce. Latinsky vítěz se řekne Victor, proto.“

„To je…“ vydechl John. Nevěděl, co na to říct.

„A potom, tu naši první noc, když jsi zastřelil toho taxikáře – zdálo se mi, že jsem tě zaslechl volat moje jméno. A připadalo mi, že už jsem ten hlas někde slyšel, ale věděl jsem jistě, že jsem ho nemohl nikde slyšet, takže jsem si toho nevšímal – ale od té doby jsem se pořád cítil jako – jako kdybych našel něco, o čem jsem ani nevěděl, že to bylo ztracené. Bylo mi teplo – i uvnitř.“

John zaslechl, jak Sherlock polkl, jako kdyby potlačoval cosi podezřele blízko vzlyku. Když se na něj podíval, zjistil, že Sherlock upírá oči na jizvu na jeho rameni, která vykukovala pod okrajem trička.

„Bývaly časy, kdy jsem za tohle byl… vděčný,“ řekl tiše, zdušeným hlasem plným hrůzy a znechucením nad sebou samým. „Nikdy bych ti to samozřejmě neřekl do očí, ale někdy jsem na ni myslel a byl jsem rád, že tě střelili, protože jsem věřil tomu, že jinak bychom se nikdy nepotkali.“

Několikrát znovu polkl. Očividně měl potíže udržet hlas pod kontrolou.

„Nikdy jsi ty peníze nedostal, že? Tu částku, na které jsme se domluvili. Abys mohl financovat svoje studia.“

John zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem ani nezahlídl oddací list. Myslím, že Mycroft ho stopil ten den, kdy se o nás dověděl. Ale abys věděl, kdyby ses tehdy odvážil ukázat se s těmi penězi, býval bych ti je hodil na hlavu.“

„Takže ses přihlásil do armády. Zaplatili tvoje studia výměnou za odsloužené roky.“

Johnovi došlo, kam Sherlock míří. Zprudka se posadil, popadl ho za rameno a donutil ho, aby se mu díval přímo do očí.

„Tys mě do Afghánistánu neposlal. Tys na mě tu pušku nenamířil, tys tu spoušť nestiskl, Sherlocku. Není to tvoje vina. Vždycky jsem toužil po nebezpečí. Dřív nebo později bych stejně skončil postřelený nebo probodnutý – s tebou i bez tebe.“

Pustil Sherlockovo rameno a uchopil místo toho jeho ruku. Studené prsty se propletly s jeho.

„Představ si všechny ty paralelní vesmíry, kde jsme se poprvé potkali v té laboratoři u Bartoloměje. Já jsem pořád já, voják s psychosomatickým kulháním, a ty jsi pořád ty, bývalý feťák s tím nejlepším mozkem v Londýně. Nic se doopravdy nezměnilo.“

Sherlock nevypadal přesvědčeně, ale výraz toho hrozného sebeobviňování, které mu stínilo oči, se trochu zjemnil. Usmál se. John to vzal jako povzbuzení a pokračoval.

„Anebo všechny ty vesmíry, kde jsme se potkali už jako děti a nenáviděli jeden druhého ještě před koncem střední.“

Sherlock si odfrkl smíchy. „Ty jsou statisticky nepravděpodobné.“

„Anebo ty vesmíry, ve kterých jsme se nikdy nepotkali,“ zdůraznil John.

„Na ty nechci myslet.“ Sherlock se kousl do rtu a znovu se Johnovi podíval do očí. „A co bude s námi? Co se stane v našem vesmíru?“

„No, vzhledem k tomu, že se celý vesmír spikl s tvým všetečným bratrem, aby nás znovu svedl dohromady a dal nám druhou šanci…“ John si olízl rty, položil si Sherlockovu ruku na tvář a naklonil se k němu blíž. Zavřel oči a nechal se vést jen horkým, po skořici vonícím dechem Sherlockových úst. Prsty druhé ruky zapletl do kudrn nad Sherlockovou šíjí a dalších několik minut se věnoval dýchání a ochutnávání vší skořicové vůně, kterou Sherlock mohl nabídnout.

„Dobré ráno, manželi,“ zašeptal, když zase otevřel oči.

Úsměv na Sherlockově tváři by svedl rozzářit noční oblohu nad celým Londýnem.

 

 

 

 

… a kratičký epilog

 

„Johne? Johne!“ Lestrade vyletěl z místnosti a rozhlížel se okolo po Johnu Watsonovi jako topící se muž po záchranném kruhu.

„Co Sherlock provedl tentokrát?“ zeptal se odevzdaně John. Ani si ještě nestihl navléknout modrý ochranný oblek a už zas musel uhlazovat načepýřené hřebínky.

Lestrade přistoupil blíž a s obavami se ohlédl. „Pozdravil Donovanovou. Hezky. A ještě ani nerozebral Andersona na atomy za to, že pohnul s mrtvolou.“

„Aha, tohle.“ John se usmál. „No, inspektore, vítejte ve světě Šťastného Sherlocka.“

Lestrade se pořád s obavami ohlížel, jakoby mu byla ve skutečnosti příjemnější ta stará známá Sherlockovská osina v zadku. „Neprodělal lobotomii nebo něco takového?“

John se zasmál. „Ne, vůbec ne.“ Pak se ušklíbl. „Přinejmenším ne chirurgickou.“ Když se na něj Lestrade tázavě podíval, zašklebil se přímo vítězoslavně. „Jenom jsem mu včera v posteli možná zkratoval nějaké obvody.“

Na Lestradově obličeji se v rychlosti vystřídalo několik výrazů, než se konečně ujednotil na širokém úsměvu. „Dobrá práce, kamaráde!“ Poplácal ho po rameni. „Jenom pro orientaci – jak dlouho jste už vlastně spolu?“

„Lestrade by rád věděl, kdo v Yardu vyhrál sázku,“ dolehl k nim Sherlockův hluboký hlas.

John lítostivě protáhl obličej. „No, pokud si nějaký jasnovidný konstábl nevsadil na dvaadvacátého září, tak jste prohráli – všichni, jak tu stojíte.“

„Počkat. Vždyť je teprve srpen. A loni v září jste se ještě neznali. Potkali jste se u té růžové sebevraždy v lednu –“

„Bylo to v září v devadesátém pátém, Lestrade.“ Sherlock se objevil mezi dveřmi. „Dávejte přece pozor.“

„Cože?!“

Tímhle tempem to vypadalo, že brzy budou vyšetřovat Případ oněmělého inspektora, ale John si to užíval moc na to, aby mu to nějak zvlášť vadilo.

„Tak tak,“ potvrdil. „Toho dne jsem si ho vzal.“

 

Konec

 

**

Reklamy

13 komentářů Přidejte váš

  1. KalamityJane napsal:

    Ach to byla nádhera. ❤️

  2. Rowana napsal:

    Krása. Mám ráda zmateného Sherlocka a šťastné konce pěkně pohromadě v jedné povídce. Stejně tak jako zmatené Lestrady s vědoucími úsměvy. 😀

  3. katka napsal:

    tak jim vyrazit dech , myslím že v yardu nebude nikdo s té noviny spát úžasná povidka

  4. Dargleew napsal:

    To bylo… Wau! Zase něco nového na nastartování mozkových a fantasijních buněk. Zhltla jsem všechno naráz! Tak se můžu jít spokojeně prospat na tech pár hodin 😀

  5. squire napsal:

    Děkuji všem za nádherné komentáře, a především Mie za publikaci @-}–

  6. Thea napsal:

    ano sjela jsem to znovu od začátku a ano, bylo to skvělé, jako napoprvé, ne-li lepší 🙂 John byl v celé povídce prostě k nakousnutí a Sherlock je přece vždy nejkouzelnější, když neví o co kráčí 🙂 nemůžu si pomoci, ale tyhle přeslazené kousky miluju 😀

  7. Liss napsal:

    To je milá tečka za 15-ti letým manželstvím, to ti povím! Ten začátek je ještě trochu srdce svírající, ale zbytek… Ten to teda napravuje! Bezbranný Sherlock (takového mám nejradši), který neví co říct, ale když už ví, tak to stojí za to. Jedinou výtku mám- mohlo to být delší, posilněno o popis postelové lobotomie 😀 Ale ten epilog mě dostává, prý případ oněmělého inspektora 😀 Velmi povedené, doufám že nás brzy zase obohatíš o svou tvorbu, moc hezky se to čte 🙂

  8. helsl napsal:

    To byl nádhernej konec! V něco takového jsem doufala, ale byla ve mně malá dušička, protože dost dlouho to nevypadalo.
    Líbilo by se mi být John a zkratovávat Sherlockovi obvody… Co máš v plánu dál? Už stará lidová moudrost praví, že s jídlem roste chuť.

  9. Yuki-chan napsal:

    Též skládám poklonu autorovi až k zemi a ještě hlouběji 🙂
    I když jsem nekomentovala předchozí části, věz squire, že jsem je četla a nekomentovala jenom proto, že jsem neměla dostatek slov, která by se dala použít, aby vystihla všechno, co se mi honilo hlavou 🙂
    Mycroft byl jedinečný, John je … prostě náš hodný, milý John a Sherlock neumí zklamat. Sice má člověk někdy potřebu a chuť mu jednu vrazit, ale když si to pak po ‚Sherlockovsku‘ vyžehlí… ach jo :3
    Děkuji, děkuji, děkuji squire ❤

  10. Leylon napsal:

    Skutocne si ma dostala do kolien, so vsetkym co k tomu patrí. Krasa! John bol proste John, brilantne vystihnute postavy. Ten epilog bol nadherny a vtipny a Microft opat nesklamal- opakovanie starych chyb, och, trafil klinec po hlavicke. Bez neho by boli obidvaja strateny.Pises ho skutocne nadherne, nezmienujes ho privelmi ale za to brilantne. neplanujes napisat nieco s nim ako hlavnou postavou? 😉

    1. squire napsal:

      Plánovala jsem kdysi krátký Mycroft-centric oneshot – jeho pohled na scénu v Srbskem vězení na začátku TEH – ale nikdy jsem se k tomu nedostala. Rodina a práce…

  11. PharLap napsal:

    Pocit naprosteho hrejiveho stesti se jako hebka ovecka usadil na mych vnitrnostech. Tahe povidka je naprosto dokonala a bez jakychkoliv otazek ci pochybnosti se zaradila do TOP10. Skladam autorovi poklonu az k zemi 😀

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s