TruTru: Dopisy Henryho Sheffielda

TruTru a ty její překvápkové povídky… Nikdy totiž nevím, co vlastně čekat, dokud to nečtu, děj se mi pak začne úplně promítat před očima. ♥

Tuhle věc jsem si zamilovala absolutně a okamžitě, a to hned na první přečtení! Dokázala mě dostat do neuvěřitelných stavů úzkosti, zasmála jsem se nahlas, a dokonce jsem si i pobrečela a nadávala jsem jak špaček. Mohla bych spočítat na prstech jedné ruky, u kolika příběhů se mi tohle stalo.

Oblažte své duše a ponořte se do první části dvoudílné povídky. Nemám to srdce nechávat druhý díl až o týden později, takže s ním počítejte v úterý. 🙂

 

Rok bez Sherlocka. Johnovi se ten život tak nějak vleče, spíš ho přežívá než žije… dokud mu nepřijde podezřelý mail.

A pak se mu svět otočí vzhůru nohama, protože Sherlock žije, nezemřel u Bart’s! Počáteční vztek se časem změní v něco docela jiného. Jenže Sherlock trvá na tom, že se nemůže vrátit zpět… To už si budou s Johnem psát jenom maily?…

 

**

POVÍDKA NENÍ ZAHESLOVANÁ, přestože by dle současných pravidel měla být. Berte tohle jako varování, že text je slash.

 

 

 


 

 

 Dopisy Henryho Sheffielda

 

 Část 1.

 

 

John Watson truchlil pro ztrátu svého přítele přesně rok, dva měsíce a pět hrozných dní.

Stále byl tím mužem, kterým býval kdysi, jen život se z něj poněkud vytratil. Přežíval na kolejích každodenní rutiny, z postele vstával s nechutí. Sice chodil do práce, čas od času zašel na rande, ale jinak si trpkosti života ničím neosladil. Přistupoval ke světu s apatickou lhostejností a na dalšího blázna, který by mu přitančil do cesty, už dávno nečekal.

 

Stalo se to přesně ten šestý den ve druhém měsíci, ve druhém roce od Sherlockovy smrti, kdy se jako lusknutím prstu všechno změnilo.

Stejně jako každé ráno vstal, a při snídani, jež mnohdy sestávala jen z rohlíku, nebo jablka, zapnul počítač. Jako obvykle zabrousil na starý blog, kde ho počítadlo ujistilo, že číslo návštěvnosti klesá pomalu ale jistě k definitivní nule. Potom v rychlosti pročetl hlavní události dne a nakonec přelétl očima emailovou schránku – obvykle zející prázdnotou. Jenomže tentokrát tam email našel – od neznámého uživatele jménem Henry Sheffield. Byla to ta nejpozoruhodnější věc, jaká se mu v poslední době přihodila, což bylo opravdu smutné.

Vrhl se tedy do nového dobrodružství po hlavě a zvědavě zprávu rozklikl:

 

Ahoj,

 

ještě než začneš číst: ať jíš, nebo piješ cokoliv, na chvíli přestaň. Otevři si okna, jestli jsou zavřená, a zhluboka dýchej.

 

Podrbal se na hlavě a věnoval monitoru krátký úšklebek. První řádky vyvolávaly dojem, že se jedná o řetězový dopis. O to víc byl sám na sebe naštvaný, když rezignovaně pokračoval ve čtení:

 

Dlouho jsem se rozhodoval, jestli tě mám zkontaktovat, ale (neuraž se prosím) nebyl jsem si jistý, zda se mohu spolehnout na tvoji mlčenlivost. Bratr mi opakovaně doporučoval, ať to nedělám, ale ty víš, jak rád jeho zákazy ignoruji. Usoudil jsem, že uplynula dostatečně dlouhá doba, aby změna ve tvém chování nebyla nikomu podezřelá. Takže tedy: Nejsem mrtvý.

 

Doufám, že se ti bude klidněji spát.

 

HS

 

 

John Watson neodepsal. Koukal na laptop minutu, dvě, tři a potom si celý email přečetl ještě sedmkrát. Nakonec se zvedl a šel do práce. Tam byl tak nepoužitelný, že mu doporučili, aby si vzal volno. Co naplat, vrátil se na ubytovnu, kde si tu záhadnou zprávu prošel ještě jednou, pěkně slovo od slova. Charakter Sherlocka Holmese znal dokonale, a když tohle četl, jako by ho slyšel. Jenže, buďme realisti, nemohl to být on. Něco takového se stává jenom v televizi.

… Ačkoliv ten elegantní způsob, jakým lidi nevědomky ponižoval, byl naprosto autentický.

 

Druhý den ráno se John znovu podíval do své emailové schránky a překvapivě našel nový vzkaz. Ať to psal kdokoliv, vzbuzoval v doktoru Watsonovi zájem, jaký od smrti Sherlocka Holmese necítil. Je vysoce pravděpodobné, že se ho někdo pokouší zlomit, ovládnout, nebo zmanipulovat, a ta skutečnost ho naplňovala dlouho zanedbávanou touhou po adrenalinu.

 

 

Ahoj, znovu,

 

možná jsi předchozí zprávu zatím ani neotevřel, možná jsi ji smazal, ale nabyl jsem přesvědčení, že čím častěji budu psát, tím větší je naděje, že mi odpovíš. Vím, že jsi v pořádku a že chodíš do práce, ale podle snímků, které jsem viděl, bys měl zvážit hodinu či dvě spánku navíc.

Napadlo mě, že mi možná nevěříš. Třeba sedíš u počítače, v klidu popíjíš čaj a myslíš si, že se ti jen někdo snaží uškodit. Jak tě znám, dělá ti to radost.

Nechci kazit tvoje romantické představy o nebezpečí, ale dovol mi uvést vše na pravou míru. Rozhodl jsem se vyjmenovat několik věcí, které mohu vědět jenom já.

Za prvé: Zastřelil jsi taxikáře.

Za druhé: Při řešení případu v Baskervillu jsem byl jako první vystavený plynu a (neboj, to není všechno) během našeho následujícího rozhovoru jsi mne oslovil Spocku. Teď, když jsem si zjistil, co je zač, musím dodatečně říct, že to od tebe nebylo moc zdvořilé.

Za třetí: Věta, kterou jsi mi řekl, když jsme se naposledy viděli, byla: „To přátelé chrání lidi.“ Poslední věta, kterou jsem řekl já tobě do telefonu, byla: Sbohem Johne. To by ovšem uhádl každý idiot, takže přejdu rovnou k té části, kdy jsi stál u mého hrobu a vedl dlouhý monolog o tom, jak nevěříš, že jsem ti lhal. Měl jsi pravdu, mimochodem. Nejsem podvodník, jsem nadprůměrně inteligentní, přesně, jak vypadám. A ano, slyšel jsem tě. Za všechno, co jsi tam řekl, ti upřímně děkuji.

Sice lituju, že jsi mi to neřekl z očí do očí, ale získal jsem díky tomu užitečné znalosti o lidské povaze – a sice, že smrt krásně ukazuje, jak jsou lidé v běžném životě zdrženliví. Tolik toho neřeknou a neudělají, dokud nepřijde chvíle, kdy toho litují.

Takže pokud jsi mi chtěl během našeho společného života ještě něco podobně lichotivého říct a neměl jsi k tomu dost kuráže, máš příležitost napsat mi to do emailu. Při mém současném utajovacím programu zjišťuji, jak pozoruhodně nudný je život bez společníka. Cokoliv napíšeš, bude pro mne uspokojivým rozptýlením.

Doufám, že jsem tě přesvědčil, a netrpělivě očekávám tvou odpověď.

HS

 

 

Sherlock Holmes mohl očekávat sebenetrpělivěji, ale především očekával marně. John Watson neodepsal. Několik dní jen vstřebával fakt, že je jeho přítel živý. Jakmile si to připustil, zaplavila ho obrovská vlna úlevy, radosti a nadšení, kterou ovšem převálcovala tsunami zlosti. Do hlavy se protlačily palčivé otázky, na které ani nechtěl znát odpověď. Proč to udělal? Jak vůbec mohl? A je ten chlap proboha normální? V konečné fázi se John vrátil k emailům a k jednotlivým větám. Každá z nich byla na oko protivná a v konečném celku vyvolávala dojem naprostého nezájmu. Sherlock Holmes se mu uráčil po roce napsat, že není mrtvý, a očekává, že se John přetrhne, aby ho zabavil při dlouhých chvílích osamělosti, za jakou si mohl jedině on sám! Při té myšlence ho zasvrběly ruce, jak měl chuť zmlátit toho muže do bezvědomí, jen kdyby byl poblíž.

Jak se opovažuje takhle s ním jednat? Jakým právem?

Ne, i kdyby to mělo být jen kvůli hrdosti, on neodepíše. Neměl chuť, sílu, ani náladu. Kromě toho jej napadala pouze jediná věta, která mohla v současné chvíli shrnout jeho pocity. Chvíli zvažoval, zda by pro Sherlocka Holmese bylo dostatečně uspokojivým rozptýlením, kdyby ho se vší úctou poslal do prdele, ale nakonec si to rozmyslel. Ignorovat ho bylo v tomto případě nejlepší zadostiučinění, jakého se mu dostávalo.

Netrvalo to ani týden a „Henry Sheffield“ znovu napsal:

 

 

Johne,

nemohl jsem si nevšimnout, že jsi stále neodepsal. Vzhledem k tomu, že mě Mycroft o tvých aktivitách průběžně informuje, tak vím velmi dobře, že nejsi zraněný ani mrtvý a stále máš přístup k internetu.

Napadlo mě, že se třeba zlobíš. Pokoušel jsem se představit si, jak bys asi reagoval. Na co by ses ptal, kdybychom se viděli osobně. Trochu mě to znepokojilo, ale budiž.

Proč jsem se neozval dřív?

Potřebuji, aby lidé věřili, že jsem mrtvý, abych mohl (čert to vem, napíši to) zlikvidovat celou Moriartyho zločineckou síť. Ti všichni, kteří ještě zbývají, jsou stávající hrozbou pro tebe i pro kohokoliv jiného, s kým jsem přicházel do styku. Nejsi v předstírání dobrý, o tom jsem se přesvědčil mnohokrát, proto jsem si nemohl dělat iluze, že by ti lidé věřili, kdybys to ty sám nepovažoval za pravdu. A na tobě v tomto případě záleželo nejvíc. Bydlel jsi se mnou, doprovázel jsi mě při vyšetřování, povzbuzoval jsi mě, psal jsi ten svůj blog takovým způsobem, že si mnoho lidí povahu našeho vztahu popletlo. To všechno ty. Věděl jsem, že  jakmile zemřu, zaměří se především na tebe, a to byl důvod, proč jsem se zdráhal napsat ti dřív.

Doufám, že pro tebe bude mít alespoň malý význam, když napíši, že jsem se ti snažil zachránit život.

HS

 

 

 

Ani tentokrát John neodpověděl. Cítil, jak mu při čtení některých pasáží měknou koutky úst, ale jiná slova hýřila tak příšernou arogancí, že ty drobounké záblesky odpuštění bez váhání sežehla.

Přesto ale emaily neustávaly. Chodily týden co týden, přesně a vytrvale.

 

 

Ahoj Johne,

na posledním snímku, který jsem obdržel, jdeš zrovna do práce a vypadáš spokojeně. Usuzuji, že se ti daří dobře. Nemohu říci, že mě to těší, protože jsi mi stále neodepsal ani na jeden můj email a mám nutkání tě na to upozornit. Není to slušné, ani sportovní. Měl bys napsat přinejmenším stručnou odpověď, tak se to podle mého názoru dělá. Někteří k tomu potřebují otázky, takže jsem si jednu připravil, pro všechny případy.

Co tvá noha, nebolí?

Těším se na tvou odpověď.

HS

 

 

 

 

 

O týden později:

 

Ahoj Johne,

za tu otázku ohledně tvé nohy se omlouvám. Doufal jsem, že neodoláš a napíšeš mi, že stav tvé nohy musím přece znát, když tě nechávám sledovat kamerami. Jestli jsi ale naštvaný jen kvůli tomu, pak tě ujišťuji, že to dělám pro tvou bezpečnost. A není to čtyřiadvacetihodinová záležitost. Mycroft tě kontroluje maximálně třikrát do týdne a záznamy používá pouze z kamer na veřejných místech, kde se vyskytuješ nejčastěji, to je celé.

Pokud plánuješ změnit trasu, kterou jezdíš z domova do práce a z práce domů, teď, když jsem ti to prozradil, tak tě musím upozornit na nezvyklý um mého bratra vystopovat lidi kdykoliv a kdekoliv.

HS

 

 

 

Milý Johne,

omluv mou neomalenost.

Skutečně jsem čekal, že na tu zprávu ohledně kamer a sledování budeš reagovat. Zdá se, že jsem podcenil tvou vytrvalost. Škoda.

HS

 

 

 

 

Johne,

ta žena, se kterou jsi byl včera večer v restauraci, randí s dalšími dvěma muži. Myslím, že bys to měl vědět.

Kdybys chtěl, mohu ti poslat jejich identitu, stačí říct.

HS

 

 

 

 

Dny plynuly, John neodpovídal, a k jeho nezměrnému úžasu, zprávy neubývaly. Sherlock Holmes byl tvrdohlavější, než jak si ho pamatoval. Třebaže muselo být navýsost ubíjející a frustrující posílat emaily s minimální nadějí na odpověď. Postupně prosby o reakce vymizely a místo toho psal o všem, co nebylo indiskrétní a mluvit o tom směl. John každý nový email ve schránce nacházel za doprovodu divoce bušícího srdce. Zprávu pokaždé rozklikl a se zatajeným dechem četl každou řádku.

 

 

 

Johne,

včera večer jsem seděl na posteli ve svém hotelovém pokoji, a vzpomněl jsem si na náš společný byt v Baker street. Zdá se mi neuvěřitelné, že už je to déle jak rok. Pořád mám v hlavě dokonale vypálenou vůni závěsů, knihovny, naší kuchyně. Stačí zavřít oči, a do nejmenších detailů si představuji naše křesla, jak poklidně stojí proti sobě, vidím konferenční stůl plný rozečtených novin a za ním náš proleželý gauč.

A vidím tebe. Jak sedíš za stolem u okna a s vážnou pozorností píšeš o našich případech. Čas od času otevřu tvůj blog. Čím pečlivěji se tvými texty probírám, tím více si uvědomuji, kým jsem ve tvých očích byl. Slova vybíraná tak pečlivě, aby nenápadně vyjádřila tvůj úžas. Nemůžu se nabažit té nekonečné chvály, úcty, toho, jakým mužem jsem pro tebe byl a jakého muže jsi popisoval světu.

Myslím ale, že ta doba je nenávratně pryč. Iluze se rozplynula a ty mě konečně vidíš v pravém světle.

Trochu mě to trápí, abych byl upřímný. Neustále o tom přemýšlím. Zabil jsem se před tebou, podvedl tě. Určitě ti došlo, jaký opravdu jsem. Možná tě to šokovalo natolik, že už se mnou nechceš mít nic společného. Vystřízlivění bývá nepříjemné, vím to. Nejsem takový, jakého jsi mě popisoval. Nejsem ten, koho jsi viděl. Nejsem hrdina, nejsem normální člověk, a i když nejsem podvodník, lžu docela často a nemám s tím problém. Průměrní lidé mě nudí, jsou mi ukradení, zřídka kdy na ně beru ohledy a jediné, pro co žiju, je má práce. A jak můžeš vidět, naprosto se s tím neslučuje fakt, že sedím u počítače a namáhám si hlavu s tím, co ti mám napsat. Přiznávám, že v tom nevidím žádný smysl, ale zároveň je to něco, co dělám ze stejného důvodu, ze kterého řeším zločiny.

Když jsem si včera představoval byt v Baker street, došlo mi, že v tom období jsem kromě své práce miloval i bydlení s tebou. Každou hádku, každou provokaci, každý pozdrav na přivítanou i každý společně vypitý šálek čaje.

Život je fascinující svou proměnlivostí, nemyslíš? Chtěl jsem, abys nikdy nevystřízlivěl. Líbilo se mi, kým jsem pro tebe byl. Díky tobě jsem si tak i připadal. Být pro někoho tolik důležitý, je pocit, kterého se nerad vzdávám. Ale zdá se, že jsem to tentokrát přehnal. Provedl jsem něco, co se nedá vzít zpět.

Omlouvám se ti.

HS

 

 

 

 

Těžko uvěřit, že se Sherlock Holmes umí upřímně omluvit. John se dostal do frustrující nejistoty, ve které se mezi sebou pralo dojetí a nedůvěra. Sherlock Holmes umí dokonce i plakat, aby dostal, co chce. Pamatoval si jeho hlas v telefonu, když s ním mluvil. Jak popotahoval, přerývavý dech se mu několikrát protlačil do slov na rozloučenou. Stále se ještě zcela nesmířil s tím, že to byly jenom lži. Jak tam mohl tehdy jenom tak stát a předstírat, že za pár vteřin zemře? Jak mohl předstírat, že se loučí napořád? Jakmile prožijete jednu špatnou zkušenost, obvykle se z ní poučíte. Sherlock Holmes nemusel nad oním emailem strávit ani hodinu, aby si stačil vydedukovat, co Johna Watsona přesvědčí a co ho donutí odpovědět. A také to fungovalo, protože aniž by si to byl uvědomil, už pokládal prsty na klávesnici. Samozřejmě je okamžitě zase stáhl. Neodepíše. Pokud si s ním chce promluvit, ať se vrátí, ať zaklepe na dveře a vytáhne ho pryč z tohohle nesnesitelného, normálního a přízemního života. Jenže to on neudělá. Místo toho někde ve světě vyšetřuje vraždy, ničí zbytky po Moriartym, riskuje život tak, jak to u něj bylo neustále a Johna drží ode všeho stranou.

Ne. On neodepíše.

 

 

 

Ahoj Johne,

dnes se mi podařilo vypátrat jednu organizovanou skupinu teroristů, kteří za pomoci Moriartyho před pěti lety odpálili obchodní dům v Hong Kongu. Povedlo se jim tehdy zavraždit devět set padesát tři lidí, včetně několika členů vlády. Se mnou osobně to sice nemá nic společného, ale rád bych vymazal ze světa i ty nejdrobnější pavučiny, které kdy spletl.

Říkal jsem si, že napsat něco podrobnějšího z mé současné práce by mohl být dobrý způsob, jak ti dokázat mou důvěru… Třebaže ti nic z toho nenapoví, kde se v současné době nacházím, nebo kolikrát už jsem se vystavil smrtelnému nebezpečí. Jsem si jistý, že si to i bez mého detailního líčení dovedeš živě představit.

Abych byl upřímný, překvapilo mne, že jsi ani tentokrát neodpověděl. Opravdu jsem se vynasnažil donutit tě reagovat. Marně.

Jsi stejně vytrvalý a silný, jakého si tě pamatuji. Což je dobře, protože jinak bys v mé přítomnosti moc dlouho nevydržel. A rád bych tě ujistil, že všechno, co jsem napsal, jsem tak doopravdy myslel.

Týden co týden střídám hotely, celé dny trávím za počítačem v pokojích, které jsou pro mě stejně cizí, jako celá Mycroftova jednotka, co na mne dohlíží.

Kouřím!

Pracuji na případech, a přesto se nudím k zbláznění. Můžu ti sice napsat, že tvoje odpověď by mě dokonale zabavila, ale mám dojem, že už jsem něco podobného psal. Pochybuji, že tě to donutí napsat mi alespoň větu nebo dvě.

Johne opravdu doufám, že nečekáš, až poprosím.

HS

 

 

 

John se hlasitě zasmál. Prý: Kouřím! Úplně ho viděl, jak se vzteká. Typický Sherlock Holmes. Jako dítě, které křičí a dupe kvůli něčemu, co si způsobilo samo.

Kopl do sebe zbytek ranního čaje a vstal od stolu, aby se připravil do práce. Sherlockovy pravidelné emaily jakýmsi zvláštním způsobem zapadly do jeho nudného života a udělaly ho snesitelným. Nemotorné vyjadřování vděčnosti nebo lítosti pana vysoce funkčního sociopata, dělalo jeho svět barevnějším.

Aspoň trochu.

Během týdne se několikrát přistihl, jak přemýšlí o tom, co ten blb napíše příště. A párkrát ho až zaskočilo zklamání, když ve schránce nová zpráva nebyla, protože přišla o den či dva později.

Někdy stačilo jenom pár řádků, aby Johna nasytily na dalších sedm dní dopředu.

 

 

Johne napiš mi něco. Jednu větu. Slovo. Písmeno. Cokoliv. 

Chci se jen ujistit, že to čteš.

PROSÍM.         

 

 

Bylo to… milé. Sherlock Holmes se bál, že se namáhá zbytečně.

A John se kupodivu bál, že se namáhat přestane.

Potřebuje jenom důkaz, že to čte? Stačí mu skutečně jediné slovo? Písmeno? Když to John neudělá, jak dlouho je Sherlock schopný psát bez odezvy? Pečlivě přemýšlel s prsty položenými na klávesnici.

Ano Sherlocku, čtu všechno, co píšeš. Každou větu. Každé slovo. Hlavně s tím nepřestávej. Zahoď cigarety a neopovažuj se někdy přestat mi psát.

Přesně tohle… nenapsal.

Stáhl ruce z klávesnice, ale nakonec prostředníčkem vmáčkl všechno, co by rád napsal, do jediného vykřičníku, který pak odeslal.

 

 

 

Drahý Johne,

pozítří se budu stěhovat do dalšího hotelu. A nejspíš i do jiné země. Doufám, že tam bude alespoň balkon. Pokoje s balkonem nejsou tak nudné. Nedávno jsem ho využil při svém experimentu: zkoušel jsem, jak rychle vyběhne jeden z Mycroftových mužů do mého pokoje, když mu nechám na hlavu kapat krev (nebyla moje, mimochodem). Co si pamatuji, bylo to asi devadesát vteřin. Škoda, že jsi u toho nebyl, pobavilo by tě to.

Můj bratr je posedlý bezpečnostní ostrahou a někdy mám pocit, že mne sledují kamery všude, kam se hnu. Docela jistě více než tebe.

Osobně myslím, že to přehání. Být pro celý svět mrtvý je při tajném vyšetřování velkou výhodou. Pokud vrah neví, kdo proti němu stojí, bývá nervózní a dělá chyby. Ani lidé na ulici mě nepoznávají. Když je nenapadne, že bych mohl být naživu, mohl bych se jim třeba dívat do očí a nevěděli by, že jsem to skutečně já. Ačkoliv musím přiznat, že jsem byl nucen trochu se… přizpůsobit. Hledíc na mne uprostřed davu, nepoznal bys mě nejspíš ani Ty. Umění převleků znamená schovat se všem na očích, vzpomínáš? Troufám si tvrdit, že mám na převleky talent. Během našeho společného vyšetřování jsi rozhodně neviděl to nejlepší. Ohromil bych tě.

HS      

 

John vrtěl hlavou. Vůbec se mu nelíbilo, že na jeho vůbec první reakci odepasal zase až za týden, a navíc se o tom ani slovem nezmínil. Bůh ví, jaký je blázen! Čekat od Serlocka Holmese nějaké díky a ovace za jediný vykřičník!

Na druhou stranu ani nezmínil svou nespokojenost a nedožadoval se odezvy, jako ve většině svých předešlých zpráv. To znamenalo, že vykřičník přijal, akceptoval a zcela skromně si s ním vystačil. Pokračoval ve svých dlouhých zprávách, třebaže z toho nic neměl. Bráno z tohoto úhlu pohledu, Johnovi nezbývalo nic jiného, než připustit, že se jeho falešně zesnulý přítel opravdu snaží. Buď to, nebo se z něj stal mnohem trpělivější mizera, než jakým býval.

V půlce týdne byl ve velikém pokušení napsat mu zprávu a vyzkoušet, zda je Sherlock schopen skutečné komunikace. Bohužel ještě před tím, než vymyslel vhodnou odpověď, změnil názor. Nepřipadal si dost připravený.

 

 

 

Milý Johne,

ve středu jsem se musel prát s jedním sériovým vrahem a teď mám levou paži v sádře. Bratr je naštvaný, ale stálo to za to. Ano, šel jsem po něm na vlastní pěst, přes jeho výslovný zákaz pouštět se do něčeho sám. Jenže ten člověk byl tak neuvěřitelně předvídatelný, že jsi to ještě neviděl. A ta nespravedlnost! Jen sedět a čekat, až ho zatkne někdo jiný… Bylo to frustrující. Ty bys mě určitě pochopil, kdybys tu byl.

Teď tě možná napadá, že pro výprask a zlomenou ruku stačilo přijet za tebou. Jistě nepochybuji o tom, že by ses pokusil o fyzické napadení. Ale spoléhám na tvé doktorské zkušenosti, že bys na mne nenapáchal žádné neuzdravitelné škody. Možná by to tak bylo pro nás pro oba nejlepší. Ty jsi přímý, válkou obroušený muž, ulevilo by se ti. Několik ran pěstí, a byl bys ochotný se mnou vyjednávat. Ve vteřině bych volil pár bolavých úderů namísto té nesnesitelné nejistoty, kdy nevím, jak moc se zlobíš, jak dlouho se zlobit budeš a zda mi někdy odpustíš… Možná bych to dokázal vydedukovat z tvé tváře, ale naše osudy se bohužel rozešly, a já se vrátit nesmím. Nemohu si z blízka prohlédnout tvůj obličej. Na fotkách vypadáš klidně, ale ty kruhy pod očima, co si tou svou nespavostí pěstuješ, trochu kazí hezký dojem.

 

 

 

Johne,

tvá nová přítelkyně je snad vyšší než já. Můžeš se vsadit, že to na snímcích vypadá směšně!

 

 

John vyprskl smíchy a čajem, kterého se právě napil poprskal monitor. Ano, Karen byla vysoká. Ale taky byla velmi inteligentní a vtipná. Měla pěkné tmavé vlasy, bledou pleť a výrazné lícní kosti.

Přece se s ní nerozejde jenom proto, že je o trochu vyšší.

Že prý vypadá  směšně? A jak si asi myslí, že vypadal vedle něj?

Jenomže ať už John chtěl, nebo ne, ani tenhle vztah dlouho nevydržel. Ony mají všechny pocit, že do nich John není dost zamilovaný. Že jim nenosí dost kytek, že se dostatečně nestará… I když to tak jemu samotnému vůbec nepřipadalo. Měl dojem, že se snaží až až. Jen si bohužel nepamatoval moc podrobností, protože se s ním tak často rozcházely. Karen záleželo na jejích přednáškách o literatuře a John si byl dva týdny jistý, že učí chemii. To byl zřejmě ten hlavní důvod, proč ho k sobě domů víckrát nepozvala.

 

Ahoj Johne,

nejdříve bych rád podotkl, jak se mi ulevilo, že se již nemusím dívat na fotky s tou vysokou profesorkou, a doufám, že tě má upřímnost neurazila.

Stejně by vám to neklapalo. Když se na ni tak dívám, tvoje chápání romantiky se od toho jejího podstatně liší… Tvé články na internetu nekritizovala jen proto, aby ti nepřipomněla mě, věř mi.

 

Nevěřícně se zasmál, zavrtěl hlavou. Zkusil si představit, jak Sherlock zkoumá fotografii, kde jsou John a jeho bývalá přítelkyně, a jak ze snímku dedukuje, že si o jeho blogu myslí jen to nejhorší. Když usoudil, že na to sám nepřijde, zahnal zbytečnou zvědavost a pokračoval ve čtení.

 

Zítra odjíždím do jiné země (konečně se děje něco zajímavého), takže se budu opět stěhovat.

 

Johnovi se poznámka o tom, že se bude dít něco zajímavého, moc nelíbila. Nebude totiž u toho.

 

Musím říct, že to věčné přesouvání z místa na místo mi moc nevyhovuje. Je to neosobní. Zdá se mi, jako bych už nikdy neměl být nikde doma.

„Doma“ pro mě znamená na Baker street. I když se tam víckrát nevrátím.

To mi připomíná, že jsem tě chtěl požádat, abys navštívil paní Hudsonovou. Uděláš jí radost a taky možná přestane přesvědčovat svého lékaře, aby jí předepsal na bolavé kyčle marihuanu.

Ačkoliv ty bys jí ten recept předepsat mohl…

Řekl bych ti, abys ode mě paní Hudsonovou pozdravoval, ale to nepřipadá v úvahu. Nic jí prosím neříkej.

Nebo jí řekni, že kdybych byl naživu, tak bych ji právě teď pozdravoval.

Pokud ji tedy navštívíš.

Navštiv ji, Johne. Zvedneš jí náladu.

Teď budu nejspíš dost zaměstaný, ale zase se ozvu.

HS

 

Pomalu vydechl, a pak si celý email přečetl ještě jednou.

Sherlock považuje za svůj domov Baker street. Za svůj jediný domov. Stará se o náladu paní Hudsonové. A je přesvědčený, že se sem už víckrát nevrátí.

Nikdy.

Johna teprve teď napado, že i když je Sherlock naživu, už se spolu nikdy neuvidí. Ta představa ho zcela zaskočila. Byla to děsivá a nečekaná myšlenka, kterou ve své hlavě vůbec nepotřeboval. Od chvíle, kdy dokázal akceptovat skutečnost, že je jeho přítel živý, nikdy nepochyboval o tom, že se znovu setkají. Možná to nebude hned, protože Sherlock chce dostat do vězení všechny, kteří měli co dočinění s Moriartym, ale jednou… Jednou se měl vrátit. Očividně se vrátit chce, tak proč by nemohl? Proč je přesvědčený, že se spolu víckrát neuvidí? Je to nějaký další jeho trik? Je to způsob, jak vysvětlit, proč mu před svojí smrtí vzlykal do telefonu?

John tomu nerozuměl. Byl trochu bezradný a trochu naštvaný, protože to vypadalo, jako by ho tu Sherlock plánoval nechat samotného napořád. I když je naživu, bastard.

To odmítal přijmout. Takovou dobu si byl jistý, že je Sherlock mrtvý, že si tváří v tvář už nikdy nepromluví, a on mrtvý není. OBA JSOU ŽIVÍ. Všechny ostatní překážky jsou irelevantní. John Sherlocka uvidí, i kdyby ho k tomu měl přinutit. A jednou… Jednou spolu zase budou bydlet na Baker street, lézt si na nervy a řešit spolu zločiny. Nic jiného od života nepotřeboval.

 

Během týdne navštívil Paní Hudsonovou.

Neviděl ji přes rok. Čas od času volal, ale vrátit se tam nedokázal, moc to bolelo. Jenomže teď už to nebolí, že ne? Sherlock je díkybohu v pořádku. Nyní mu v tom bránily jen jeho vlastní výčitky svědomí.

Ale protože je doktor Watson statečný muž, nakonec paní Hudsonovou navštívil. Zlobila se jen chviličku. Potom už se zdálo, že jeho chování pochopila.

To  ale neznamenalo, že jí John za odměnu předepíše trávu na nervy, kdepak. Ona si ji beztak dokázala opatřit sama. A věřte tomu, nebo ne, dokonce mu nabízela, že si spolu zakouří.

Když od ní John odcházel, cítil se už mnohem lépe. Byl lehčí, výčitky ho přestaly pronásledovat a byl rád, že jí udělal radost. A jen kdyby vás to zajímalo, trávu s ní nekouřil.

 

Ten email, co tehdy od Sherlocka dostal, ten, který ho donutil zvednout zadek a navštívit svou bývalou domácí a dobrou přítelkyni… byl poslední. Byl poslední na hodně dlouhou dobu.

Další týden nic nepřišlo, pak zase nic, a třetí týden nebyl o moc lepší.

Bylo to vůbec poprvé, co Sherlock přestal pravidelně psát. John se bál, že už ho to omrzelo, že si možná našel jinou zábavu. Přece jen napsal: ,,Odjíždím do jiné země“ a „konečně se děje něco zajímavého.“ Tak ho samozřejmě napadlo, že všechny ty emaily byly jen lékem na rozptýlení. To pomyšlení ho nepříčetně iritovalo. Několikrát otevřel svůj účet, aby mu napsal dlouhý, rozhořčený dopis o hlubokém zklamání, ale nikdy ho doopravdy neodeslal.

Hluboký nádech, hluboký výdech, a jeho divoké myšlenky se pomalu tišily.

Jaké má právo být na něj naštvaný? Sherlock mu psal celé měsíce, týden co týden, a John mu na to odeslal jediný vykřičník. A byl to, přiznejme si, sobecký vykřičník. Ten, co dáváte na konec rozkazovací věty. Říkal: ,,Opovaž se přestat psát!“

Místo toho si John začal číst všechny jeho dopisy od začátku, pěkně jeden po druhém. A jak se jimi tak probíral, byl stále víc přesvědčený, že Sherlock nepřestal z nějakého dětinského popudu, ale protože zkrátka nemůže.

Něco se muselo stát.

 

Když uplynul měsíc a půl a žádný další email nepřišel, tehdy se v Johnovi něco zlomilo. Zlost byla nadobro pryč, nahradil ji strach. Neuvěřitelný strach, že Sherlockovi někdo ublížil, nebo že je doopravdy mrtvý.

Tentokrát se s tou představou ale odmítal vyrovnat, protože když se vám naděje vrátí, její opětovná ztráta je bolestivější než cokoliv jiného.

A vůbec nejhorší bylo, že John nemohl nic udělat. Vůbec nic. Nemohl zjistit, co se děje, nemohl mu pomoci.

Byl odříznutý, neinformovaný a osamělejší víc než kdy předtím.

Nakonec pochopil, že může zkusit jenom jednu jedinou věc. A tak otevřel prázdné okno, položil prsty na klávesnici a napsal krátkou zprávu.

 

Jsi v pořádku?

JW

 

Druhý den, a každý co následoval, nervózně kontroloval svůj účet, jestli náhodou něco nepřišlo.

Emailová schránka však dál zela prázdnotou.

No tak Sherlocku. Tohle mi nedělej!

Kdyby měl John ve zvyku nervózně si okusovat nehty, žádné by mu na prstech nezbyly, tak velký měl o něj strach.

Snažil se dokonce zburcovat Mycrofta. Zkoušel to přes jeho kancelář, přes Grega, ale když Mycroft nechtěl být vyhledán, tak prostě neexistoval.

 

Sherlocku, co se děje? – To byla druhá zpráva, kterou mu napsal.

Přesně po dvou měsících, pěti dnech a dvanácti hodinách od poslední zprávy našel ve schránce neotevřený email od Henryho Sheffielda. Srdce mu úlevou málem vyskočilo z těla ven. Žije. Celý svět se mu smrštil do téhle jediné informace. Nic jiného nebylo podstatné.

Sherlock Holmes žije.

Když se John dostatečně uklidnil a rozmělnil štěstí do několika hlubokých nádechů, teprve pak email rozklikl a netrpělivě hltal každou jeho větu. Každé slovo, písmeno.

 

Nejdražší Johne,

lituji, že jsem ti nemohl odepsat. Nějakou dobu jsem neměl přístup k počítači. Asi tě teď zajímá, kde jsem tak dlouho byl, je to tak? Nakonec, proč to neříct, dnes jsem zase úplně jinde. Tak tedy: byl jsem v Srbsku. A musím se ti přiznat, že mé plány neprobíhaly přesně tak, jak jsem si je představoval. Věř, nebo ne, můj bratr mě musel zachránit. Poslední tři týdny byly dost možná nejhorší od chvíle, co jsem opustil Londýn.

Mycroft mi teď vnucuje měsíc odpočinku a pár následujících dnů mě čeká povinná rekonvalescence. Jsem tak unavený, že mi to vlastně ani nevadí. Potřebuji se nutně ostříhat a oholit. Kdybys viděl, jak teď vypadám, vzal bys nohy na ramena.

Omlouvám se, pokud má angličtina není tak vzletná jako obvykle, ale lépe to dnes nesvedu.  Strávil jsem celý den v letadle. Přistáli jsme ani ne před hodinou a přibližně před pěti minutami jsem se ubytoval v hotelu. Plánoval jsem jít okamžitě spát, ale jakmile jsem zjistil, že jsi napsal (!), musel jsem ti odpovědět.

Omlouvám se za způsobené starosti, ale nebudu ti lhát, vlastně mne moc těší, že ses o mě bál.

Tady to raději ukončím. Tvé zprávy mě naplňují nadějí, že se mnou konečně začneš komunikovat, a já bych to nerad čímkoliv pokazil.

Jen chci, abys věděl, že bych si s tebou psal opravdu moc rád.

HS

 

 

John se sytil každou řádkou. Když dočetl, zaplavila ho nekonečná úleva. Sherlock je sice zraněný, unavený, ale díky bohu v pořádku. Se soucitem se začal usmívat nad částí, kde jeho přítel popisoval, jak ho Mycroft tahal z průšvihu. Uměl si představit, jaká to pro něj byla muka.

Tak Sherlock vážně cestuje po celém světě… Srbsko? To by ho nenapadlo ani náhodou. Kde může být teď? Kam by se dalo ze Srbska doletět za čtyřiadvacet hodin?

Ačkoliv… podle téhle informace ho stejně nedohledá. Sherlock si dává pořádně záležet, aby se k Johnovi nedostalo nic použitelného. To ale nijak neznehodnotilo tu upřímnou radost vtištěnou do každého písmena. Musel být unavený, celý pomlácený (bůhví, co se mu za ty dva měsíce všechno přihodilo) a přesto, když dorazil do hotelu, bylo pro něj na prvním místě otevřít notebook a napsat Johnovi email. Neskutečně mu to lichotilo.

V poslední části bylo už docela patrné, jak moc o Johnovy emaily stojí.

John by si s ním samozřejmě taky psal moc rád. Patrně mu v tom nebránilo nic, kromě vlastní hrdosti. Ale k čertu s tím! Ať už se v Srbsku odehrálo cokoliv, Sherlock mohl umřít. Může umřít kdykoliv, vzhledem k tomu, čím se zabývá. A kdyby se to opravdu stalo… John by si nikdy neopustil, že mu odepíral i něco tak obyčejného, jako prosté dopisování.

Takže, pokud byste se náhodou chtěli ptát, právě to byla ta chvíle, kdy se John rozhodl prolomit ledy a vrátit se ke svým spisovatelským dovednostem.

 

Sherlocku,

jak jsi v jednom ze svých emailů správně podotkl, naše osobní setkání by pro tebe nedopadlo dobře. Ujišťuji tě, že bys neskončil jen se zlomenou rukou. I přes své lékařské znalosti si totiž nejsem jistý, jestli bych tě nezabil. Věř mi, že jsem chtěl. A zasloužil by sis to. Tak dlouho jsi mě nechal truchlit, ty parchante! Tak zatraceně dlouho, že jsem byl nejdříve odhodlaný ti nikdy neodepsat. Ale o naše přátelství pořád stojím a podle toho množství zpráv, které jsi poslal, předpokládám, že na tom jsme podobně.

Pořád bych tě nejraději praštil, ale nenávidím pomyšlení na to, že ti tam venku ubližuje někdo cizí. Doufám, že máš pořád všechny končetiny. Snad se brzy uzdravíš, ať už ti udělali cokoliv. Ty jsi přece nezničitelný.

Budu se těšit na tvé další zprávy. A ano, nejspíš na ně odpovím.

PS: Byl bych ti opravdu vděčný, kdybys přestal sledovat moje přítelkyně. Děkuji.

JW

 

 

Opověď přišla hned druhý den. John v to sice doufal, ale nijak zvlášť to od Sherlocka nečekal. Bylo moudré nechat nadšení spát. Sherlock měl své zásady, a než přišla ta dvouměsíční odmlka, psal jednu zprávu za týden.

 

 

Drahý Johne,

vím, že jsem ti ublížil a ještě jednou se ti za to omlouvám. Tahle chyba se už nikdy nebude opakovat. Tvému prohlášení, že bys mne zabil, ale přesto nevěřím. Vždy se snažíš dělat to, o čem si myslíš, že toho nebudeš litovat. Což je určitě důvod, proč jsi odepsal až teď. Nechtěl jsem svou zprávou zanechat dojem, že jsem denodenně ve smrtelném nebezpečí. Teď mi dochází, že jsem tě postavil do situace, kdy ses musel rozhodovat, jestli bys toho svého mlčení nelitoval, kdyby mne zabili. Nebylo to záměrné, promiň. Opravdu jsem se při psaní špatně soustředil a jediné, co jsem považoval za přesvědčovací taktiku, byl závěr, který byl tak otevřený, jak se jen dalo. Ale jsem moc rád, že jsi mi napsal.

Teď ke tvému PS (ve zprávách, které mi pošleš, se tím označením vůbec nemusíš obtěžovat, stejně mi to připadá nesmyslné). Nekomentoval bych tvoje přítelkyně, kdyby pro tebe byly dost dobré. Ale jsem si jistý, že ani jedna z těch, které sis zatím našel, se k tobě nehodily. Jen se snažím předejít tvému neštěstí. Ovšem, pokud si to přeješ, už o nich nenapíšu jediné slovo. Bylo by to pro mě mnohem snazší, kdyby sis žádnou další přítelkyni nehledal.

HS

 

 

 

Milý Sherlocku,

je od tebe sice laskavé, že máš takovou starost o můj osobní život, ale nemyslím si, že jsi ten správný člověk, který by mi mohl radit v randění. Nehledat si žádnou přítelkyni? Ale prosím tě! To zní skoro jako bys žárlil.

Nevím, co ti na PS přijde nesmyslné, ale když tě ta dvě písmena tolik iritují, tak je čistě pro tvoji útěchu vynechám.

Moc rád bych ti napsal něco zajímavého z mého života, ale v porovnání s tebou, je v mém případě skoro škoda plýtvat slovy. Chodím do práce, mám za sebou řadu pacientů a to je dohromady všechno. Ty to ale moc dobře víš, že ano? Máš to od Mycrofta pěkně z první ruky. Z jedné fotky jsi před nějakou dobou vydedukoval mou nespavost.

Je to trochu nespravedlivé. Taky by mne zajímalo, jak teď vypadáš. Mluvil jsi o převlecích a o tom, že bych tě nepoznal,  i kdybych tě zahlédl… Mě jsi tím moc nepřesvědčil. Tvoje převleky mi vždycky připadaly jako přesný odraz tvé lásky pro přehnané drama. Nedělám si iluze, že bys mi poslal fotografii, ale mohl bys mi alespoň ty své maskovací strategie pěkně do detailu vylíčit.

JW

 

 

 

 

Drahý Johne,

včera jsem měl v posteli muže.

 

John se po prvních dvou řádcích rozkašlal. Pak si je přečetl znovu, aby se ujistil, že nemá vidiny. Písmenka se ale skutečně seskupovala do věty, kterou viděl už napoprvé.

Než ho napadlo pokračovat ve čtení, zíral na tu větu dobré dvě minuty.

Sherlock. V posteli. S mužem.

Vždycky ho zajímalo, jaký živočišný druh to Sherlock vlastně je, ale tahle automatická věta zabolela, jako facka od přítelkyně (s tím už John nějaké ty zkušenosti měl).

Tak muže, jo? V posteli? A proč mu to píše? Proč si myslí, že ho to zajímá? Kromě toho, že po letech odhalil své preference, je ta informace Johnovi úplně k ničemu. Jestli si Sherlock myslí, že ho tím rozruší, potom se tragicky mýlí. Nemá vůbec žádné chvění v žaludku, ani necítí rozpustilé volání žárlivosti. Proč by měl? Pokud má Sherlock milence, je to soukromá informace, kterou John znát nepotřebuje.

Ale kdo to sakra může být? Jaká osoba dokáže svést  samotného Sherlocka Holmese? Musí to být někdo velice výjimečný, když ho Sherlock pustil tak blízko. Musí to být někdo nadprůměrně inteligentní a nezvykle atraktivní. Někdo zajímavý. Zřejmě zajímavější než John. Ale on se přece s nikým takovým srovnávat nepotřebuje. Je Sherlockův blízký přítel. Je pro něj důležitý dost na to, aby od něj dostával co týden emaily.

Bude to jen krátká, postelová záležitost.

Opřel se do židle a dlouze vydechl.

Nemusí to znamenat vůbec nic. Vzhledem k tomu, že se o tom Johnovi rozhodl napsat, měl by být pořád na prvním místě, no ne?

Pokud ovšem nepíše naposledy. Možná se s ním chystá nadobro rozloučit.

Představil si scénář, ve kterém mu Sherlock píše, jak je šťastný a že už pravděpodobně znovu nenapíše.

Absurdní! To by ani takovej ignorant, jako je Sherlock Holmes, určitě neudělal! John se nicméně proti této možnosti obrnil a neochotně pokračoval ve čtení:

 

Mohl jsem ho schovat i do koupelny, nebo do skříně, ale neměl jsem moc času. S lidmi v bezvědomí se špatně manipuluje a, samozřejmě, bratr poslal do mého pokoje svoje lidi. Jak jsem již říkal, vyhnout se jeho pozornosti je v mé situaci téměř nemožné, a vzhledem ke všem problémům, do kterých jsem se dostal v Srbsku, je jeho starostlivot nyní mnohem nesnesitelnější. Zajímavé. Nikoho z nich opravdu nenapadlo hledat ho u mě v ložnici!

Ale abys rozuměl, nehodlal jsem přenechat výslech toho muže na Mycroftovi, ani na FBI. Potřeboval jsem si s ním promluvit hezky v klidu a soukromí. Byly zapotřebí správné otázky, abych se dostal hlouběji do plánů jeho organizace. Nechat ho zatknout by znamenalo, že si to všechno nechá pro sebe. Ani nápad! Umím být mnohem přesvědčivější než ti idioti ve vazbě.

Asi si říkáš, že to bylo zbytečně riskantní – přitáhnout si do pokoje člena mafiánské organizace –  ale nemusíš mít obavy, měl jsem vše dokonale pod kontrolou. Po probuzení mi nemohl nic udělat.

Mnou vedený výslech byl více než efektivní, a i když je můj zajatec od dnešního rána za mřížemi, policie aspoň dostala užitečné informace, se kterými by se mohla někam posunout. A navíc jsem Mycrofta nádherně rozčílil.

Kromě výše uvedeného se poslední dny nedělo nic zvláštního. Až na tvůj email, samozřejmě. Velmi jsi mne pobavil. Já a žárlit? Nebuď směšný! Vím, jak si stojím: vysoko nad všemi tvými přítelkyněmi, které o tebe kdy projevily zájem. Ale neměj strach, nehodlám tě balamutit. Neradím ti jenom proto, abys u nich neuspěl. Očividně to zvládáš s přehledem i bez mojí pomoci. Bez urážky, ale tvé pokusy o vážný vztah jsou zatím asi stejně účinné, jako Lestradeovy pokusy o vyřešení neuzavřených případů na vlastní pěst.

I když mne trochu naštvalo, jak znehodnocuješ mé maskovací schopnosti, na druhou stranu jsem rád, že tě to zajímá. Bohužel, nemohu ti toho do detailu vylíčit mnoho, jak sis přál. Alespoň zatím ne. Většina mých metod se nachází v onom oddělení tajných informací, které nikomu nesmím poskytnout. Přál bych si ve tvém případě udělat výjimku, ale nemohu, je mi líto.

Nechť tě uspokojí alespoň skutečnost, že jsem měl před dvěma týdny vlasy dlouhé po ramena a pekelně mi překážely při útěku před Srbskými vojáky. Můj oblíbený kabát jsem na sobě neměl už nejméně rok. Kdysi reprezentoval Sherlocka Holmese. Byl slavný skoro stejně jako ta lovecká čepice. I desetiprocentní pravděpodobnost, že by mne lidé poznali, musím brát v úvahu. Nevím, jestli ho vůbec ještě obléknu.

Každopádně doufám, že ti toho jednou budu moct vylíčit víc. O své práci, o mých převlecích, o místech, která navštěvuji… I teď jsem ve velikém pokušení a je pro mě stále těžší odolat.

HS

 

 

 

Když si John přečetl skutečný důvod, proč cizí mužskej skončil u Sherlocka v posteli, John sám nad sebou zaklel. Jak ho to mohlo napadnout? Vždyť je to Sherlock! Kromě zločinců nebo důkazných materiálů, nebylo nic, co by si tenhle geniální detektiv schoval do postele.

,,Všechno ostatní je jen prostředek…“, to mu řekl v prvních dvou dnech, kdy se poznali. Sherlock by ani nejedl, pokud by to nebylo nutné. Nepoháněl svoje tělo ničím jiným než adrenalinem. Nepotřeboval tišit svou frustraci ničím, kromě případů. Alespoň tak to viděl John, když měl příležitost žít s ním pod jednou střechou a pozorovat jej. Neřekl by, že se jeho zvyky od té doby změnily. Možná byl jen trochu trpělivější.

Co se však nezměnilo vůbec, byla Sherlockova potřeba srovnávat se s jeho známostmi a povyšovat se nad ostatními. John se cítil až absurdně spokojený s tím, že Sherlock zůstává v jádru stále stejný idiot. Až ho znovu potká, což se určitě stane, bude to, jako by se nikdy nerozloučili. Všechno pěkně při starém.

Nebo ne?

John odložil hrnek s kafem, vypnul počítač a opustil svůj poloprázdný byt. Šel se trochu projít.

Na ulici se to hemžilo lidmi, kteří i v neděli spěchají do práce. Chytají taxíky, vedou rozhovory po telefonu s kolegy, s rodinami, milenci a milenkami… Nikdo z nich nevypadá, že by čekal, až se začne dít něco zvláštního.

Každé hlavní postavě v románových příbězích se to stane samo od sebe. Přijde nečekaná událost a změní jim celý svět. John měl to štěstí, že tohle pohádkové klišé kdysi prožil na vlastní kůži. Protože potkal Sherlocka.

Díky němu zažil to, o čem lidé celý život jenom čtou. I jemu to připadalo trochu absurdní, když si na to vzpomněl.

Čemu však nerozuměl, bylo, kdy se jeho život zcvrkl na židli, počítač a emailovou schránku. Jako by mezi přicházejícími zprávami nic dalšího neexistovalo. Jeho práce, pacienti, ničemu nevěnoval takovou pozornost, jakou soustředil během čtení Sherlockových emailů. Je to normální? Snad si ten blbec nepředstavuje, že to tak bude napořád! John potřeboval žít skutečným životem. A k tomu potřeboval Sherlocka. Opravdového, z masa a kostí, živého. Přál si mít ho vedle sebe, vnímat jeho vůni, kterou si už ani nevybavoval. Chtěl zase slyšet ten hluboký hlas. Chtěl vidět jeho tvář, studovat každé zakřivení obličeje, pozorovat precizní práci jeho rukou, obdivovat jeho elegantní pohyby…

Žíznil po dobrodružství, které mu přátelství se Sherlockem Holmesem kdysi přinášelo. Cítil se ochuzený a sám.

Sherlock měl pravdu. Nikdy si nedokáže najít přítelkyni, kterou by zbožňoval víc než jeho. Nikdo ho nedokáže nahradit. John o to vlastně ani nestojí.

To, co chce z hloubi duše nejvíc, je, být pro Sherlocka stejně nepostradatelný, jako je Sherlock pro něj. Třebaže to vypadalo, že v Sherlockově životě jiný muž neexistoval, John si nebyl jistý svou úlohou.

Možná by si to s ním měl konečně ujasnit. Možná by měl přesně tyhle myšlenky vypsat do emailu a potom jen čekat, co se stane. Zdálo se to jako rozumné řešení, ale čert ví, jak by někdo jako Sherlock Holmes mohl reagovat…

John o tom několik dní pečlivě přemýšlel.

Dal si na čas, než začal sepisovat další odpověď. Ale jak to tak bývá, nakonec nenapsal ani polovinu z toho, co chtěl, a už vůbec to nenapsal tak, jak si to původně plánoval. Když email odeslal, měl chuť začít apaticky bušit hlavou do stolu.

Jako by nestačilo, že si posílají virtuální psaníčka. Teď si vážně připadal jako puberťák.

 

 

Sherlocku,

první věta tvého emailu mi málem způsobila infarkt. Podle toho, jak jsi pokračoval, jsem usoudil, že si dvojsmyslnost toho prohlášení ani neuvědomuješ.

Mimochodem nemohu uvěřit, že se tak přesvědčeně stavíš na první místo v mém soukromém žebříčku. To jsi četl seznam? O mé seznamovací schopnosti nemusíš mít starost. Ale když jsme u toho, ty někoho máš?

John

 

 

 

Ty někoho máš? Taková pitomost! Bude zázrak, jestli na tuhle otázku Sherlock vůbec zareaguje. Nejspíš tohle téma v příští odpovědi taktně vynechá. John by se tomu ani nedivil. Více než kdy jindy ho znepokojovalo, že si Sherlock na odeslání odpovědi vymezil celý následující týden. Od chvíle, kdy John začal reagovat, byly intervaly kratší, tentokrát ho ale dusil šest dlouhých dní.

Možná to bylo moc prudké, možná to bylo nevychované. Třeba ho tím zaskočil…

Když odpověď dorazila, John začínal číst s protivným pocitem nejistoty.

 

 

 

Milý Johne,

 

vlastně jsem si byl moc dobře vědom toho, že v té větě uvidíš dvojsmysl. Většina lidí nedokáže pouze přijímat fakta, aniž by si o nich nedělala mylné závěry. Napadlo mě, že tě to překvapí, možná dokonce popudí. Ale nečekal bych, že se mě v souvislosti s tím začneš vyptávat, jestli v posteli mívám i muže sloužící tomu účelu, který tě napadl jako první (přirozeně).

Zřejmě ti žádný infarkt nehrozí. Má odpověď zní ne. Nikoho nemám. Jsem příliš zaneprázdněný, než abych se zabýval hloupostmi.

PS: Postřehl jsi vůbec, že jsem pod tou jednou větou detailně popsal NEBEZPEČNÉ vyslýchání NEBEZPEČNÉHO člena mafiánské organizace, díky čemuž je svět zas o něco bezpečnější?!

 

 

 

Johna při čtení opět polechtala trocha sobecké radosti. Ne jenom proto, že v Sherlockově životě  další osoba nefiguruje, ale také proto, že vůbec odpověděl a nenechal ho tápat v nejistotě. Za dávných časů, když spolu ještě bydleli, byl každý Johnův pokus o konverzaci na podobné téma smeten z povrchu zemského. Krásným příkladem byla třeba Irene Adlerová. Když se John odvážil zeptat, co si Sherlock myslí o jejím zázračném přežití, Sherlock odpověděl: ,,Šťastný nový rok.“

Teď mu bylo upřímně jedno, že byl jen tak mimochodem přiřazen k obyčejným lidem, co si všímají dvojsmyslů a dělají mylné závěry. Těšilo ho, že Sherlock ochotně odpověděl na jeho otázku, i když byla neomalená.

John se ani nepokoušel potlačovat nadšení a reagoval hned záhy po přečtení.

Flirtování se Sherlockem se mohlo jakkoliv zvrtnout, ale možná právě proto to bylo tak vzrušující. Vlastně to byla jediná riskantní věc, kterou John v poslední době podnikl.

 

 

Sherlocku,

odpusť, že jsem nevěnoval větší pozornost tvému případu. Připouštím, že jsi mne hned na začátku vykolejil. Nevím, co jiného napsat, než že ti gratuluji ke tvému efektivnímu výslechu. Škoda, že jsem u toho nebyl.

Tak ty jsi příliš zaměstnaný, než aby ses zabýval hloupostmi? Za mou naivitu se ti omlouvám. Jak jsem si jen mohl myslet, že uspokojení přirozených lidských potřeb a hledání životního partnera není zbytečná malichernost? Ve srovnání s chytáním nebezpečných zločinců to musí působit tak všedně, že? Zato pravidelné emaily nejsou hloupé ani trochu… Zajímavé. Budu to brát jako lichotku.

PS: Myslel jsem si, že ti označení PS přijde nesmyslné. Změnil jsi názor, nebo ses jen neubránil touze zdůraznit své rozhořčení?

PPS: Pamatuješ, jak jsi vyjádřil spokojenost nad tím, že jsem nezadaný? Nápodobně.

 

 

 

 

Johne,

děkuji za Tvůj upřímný názor. Příště vynechám provokace, abych tě zbytečně nerozptyloval od podstatných informací.

Zítra znovu odlétám. Zametl jsem kolem sebe všude, kam jsem dosáhl, a je čas se trochu posunout.

I já lituji, že jsi u toho výslechu nebyl. S tebou by to bylo zábavnější. Ale myslím, že bys jen těžko odolával pokušení, popsat něco tak zajímavého na svůj blog.

Jak se tak koukám, dlouhou dobu jsi tam nepřispěl. Že by nebylo o čem psát? Tentokrát jsem na řadě já, abych přijal lichotku. Nicméně, napadlo mne, že bys mohl své stránky trochu oživit a zkopírovat tam moje teorie o přírodních vláknech. Sepsal jsem to ve chvílích úmorného nicnedělání. Můžeš říct, že jsi to po mně zdědil, nebo žes to našel zašité v jedné z mých encyklopedií. Pošlu ti všech čtyřicet stránek, jestli máš zájem.

Mimochodem: žádného PS už se v mých emailech nedočkáš, na to vem jed. Jen jsem se snažil upoutat Tvou pozornost.

A poslední věc: Ty tvé přirozené potřeby jsou jen uměle vypěstovaná společenská norma. Člověk má přijímat jen to, co ho podporuje v přežití a fungování. Pokud ses snažil naznačit smrtelné nebezpečí sexuální frustrace, musím říct, že tvou lékařskou diagnózu nemohu ani v nejmenším považovat za objektivní. Dle mého názoru je silně ovlivněná osobními kušenostmi.

Nedokážu pochopit, proč by mělo být nevyhnutelné hledat si přítelkyně kvůli něčemu, co člověk zvládne docela dobře udělat sám.

HS

 

 

 

John se zprvu snažil nerozesmát, ale než dočetl do konce, nevydržel to a rozchechtal se na celé kolo.

Pane na nebi. Zdá se mu to, nebo na jeho flirtování Sherlock skutečně reaguje? Možná je na čase zamyslet se nad tím, zda se jeho přítel nevrátil k drogám. Popsat masturbaci, jako něco, co člověk může DOCELA DOBŘE zvládnout sám, bylo nad veškerou Johnovu představivost. Nevídané!

Jejich inteligentní konverzace se začala dostávat na VELMI podivné území.

John chvíli přemýšlel, má-li na jeho poslední větu nějak navázat, ale nakonec si to raději rozmyslel. Třebaže by rád podpořil Sherlocka, aby mu vyprávěl o svých potřebách, netušil, jak v tomhle pokračovat, aniž by ze sebe neudělal pitomce. Nakonec se rozhodl počkat, až ten šok a vzrušení trochu odezní. Pár dní nad tím přemýšlel, a jak se tím tak zaobíral, toužil dostat víc. Vidět ho, mít jej u sebe. Sdílet s ním jeho nadšení z případů… Chtěl mít alespoň zdánlivý pocit, že je mu blíž.

Když se po pěti dnech znovu usadil k počítači, napsal pouze jednu, všeříkající větu.

 

Chybíte mi, pane Holmesi.

JW

 

 

Odpověď našel ve schránce hned druhý den ráno.

 

 

Johne,

 

zdá se, že Moriartyho síť se konečně rozpadá. Už to nebude trvat moc dlouho. Má práce se chýlí ke konci. Nejsem si jistý, co se bude dít potom, ale doufám, že zůstaneme v kontaktu.

Mohlo by tě zajímat, že se opět snažím zbavit závislosti na cigaretách. Před dvěma dny jsem se vrátil k náplastem. Je to tak otravné!

Mimochodem, prohlížel jsem si nedávno pořízené snímky. Vypadáš na nich spokojeně. Máš novou šálu? Pěkná. Modrá. Co mi to jen připomíná?

 

Chybíte mi, doktore Watsone.

HS

 

 

 

John si tu šálu několik dní prohížel za výlohou, než se rozhodl utratit za ni své těžce vydělané peníze. Byla dlouhá a příjemně hřála. Barvou se velmi podobala šálám, které nosíval Sherlock. Když si ji poprvé omotal kolem krku, přepadaly ho nostalgické pocity, které sice nebyly úplně šťastné, ale byly nějak podivně vítané. Vnímal ten děsivý rozdíl, jak se všechno za dva roky změnilo. Když si s ním poprvé potřásal rukou, vůbec netušil, kam jejich seznámení povede. A teď, jak seděl u počítače, četl slova, která Sherlock při psaní volil, tak mu ty nostalgické myšlenky opět poletovaly hlavou. Znovu bylo v textu naznačeno, že se Sherlock nevrátí. Píše, že neví, co se bude dít, ale doufá, že zůstanou v kontaktu. John tomu nerozuměl. Proč? Proč by se nemohl vrátit? Pokud celou Moriartyho pavučinu zničí, žádné nebezpečí už přece nehrozí. Co mu brání? Mohl by přiletět do Londýna, nastěhovat se zpátky na Baker street. Lidé by se dověděli pravdu a on může pokračovat v detektivním poradenství. Spolu s Johnem.  Kdyby to udělal, John byl připravený okamžitě vyskočit na nohy a následovat ho na místa činu. Pokud by mu nabídl, aby se nastěhoval zpátky na Baker street, John by neváhal ani chviličku. Sbalil by svých pět švestek a s velkou radostí by z tohohle proklatého bytu vypadl.

Copak to Sherlocka nenapadlo? Nebo existuje nějaký vážný důvod, který John nemůže znát?

Bylo to tak… ubíjející. Kdykoliv bylo v dopisu naznačeno, že se znovu nesetkají, John musel vynaložit veškeré úsilí, aby tomu neuvěřil a uchoval si v sobě aspoň kousek naděje. Byla pro něj stejně důležitá, jako kyslík nebo voda. Nepřežil by bez ní.

 

 

Ještě ten samý den se stalo něco neuvěřitelného, něco, co by John od takového dne nikdy nečekal. Kromě Sherlockova emailu sice ráno nezačalo nejlépe, ale na ty nejlepší věci se vyplatí čekat,  i když nevíte, že přijdou.

V práci ho čekala celá fronta neohlášených pacientů. Pátek byl v ordinaci vůbec nejhorší. Dopoledne objednaní, odpoledne kdokoliv. Celý den se nezastavil. John měřil tep, psal recepty, kontroloval barvu moči, odebíral krev… Obvodní lékaři to nemají snadné. Když se dostal domů, jen ze sebe skopl boty a na postel padl jako podťatý. Klidně by v těch rozestlaných pokrývkách spal oblečený a neumytý až do rána, ale osud tomu chtěl, že byl o dvě hodiny později hrubě probuzen telefonem, který se rozezvoněl a rozvibroval v zadní kapse u kalhot. John Watson se líně převalil. Se zabručenou nadávkou sáhl do kapsy na zadku a hovor zatípl. Mobil odhodil na noční stolek a spokojeně se uvelebil tváří do polštáře. Jestli si kolegové myslí, že bude brát směny za toho pitomce, co marodí pětkrát do roka, jsou na omylu. Právě teď je příliš zaneprázdněný.

Jenže neuběhla ani minuta a mobil se znovu hlásil o pozornost.

John zavrčel. Rezignovaně se podíval na příchozí hovor, ale telefonní číslo neznal, neměl ho uložené. Pomyslel si, že se jedná o jednoho z těch neodbytných operátorů, ale protože byl i trochu zvědavý, telefonát přijal.

,,John Watson,“ zabručel netrpělivě. Místo reklamních lákadel se však neozvalo nic. Na druhém konci bylo podezřelé ticho.

Co to znamená?

John se naštvaně posadil, promnul kořen nosu.

,,Kdo volá?“

Někdo si z něj asi dělá blázny. Z reproduktoru slyšel tlumený dech, ale jinak bylo ticho.

,,Pokud mi nemáte co říct, tak s dovolením zavěsím. Mám důležitější věci na práci,“ oznámil   rozčileným hlasem a už oddaloval mobil od ucha, když uslyšel důvěrně známý hlas:

,,Johne?“

John se zarazil. Teď to byl on, kdo zůstal zticha.

Je to Sherlock – problesklo mu hlavou.

,,Ahoj,“ ozvalo se. Hlas byl hluboký a příjemný, jaký si ho pamatoval. Zněl jen trochu jemněji než kdysi. Nebyl to ten samý, sebejistý baryton, co si ho tolikrát přehrával v paměti.

Náhle byl John celý napjatý. Strojeně vrátil telefon na ucho.

,,To jsi ty?“ zeptal se, a hned mu došlo, jak je ta otázka pitomá. Kdo jiný by to byl? ,,Jakto, že mi voláš?“

,,Psal jsi, že ti chybím.“

John si odkašlal.

,,To jsem ne… Myslel jsem tím… Ty tohle smíš?“

,,Ovšemže ne,“ sebevědomý tón byl konečně zpátky. ,,Bratr bude zuřit,“ dodal Sherlock potěšeně.

,,Aha…“ Najednou nevěděl, co odpovědět. Ta tam byla únava, i rozespalá nevrlost. Celým svým bytím visel na Sherlockově neskutečně hlubokém hlase. ,,Takže voláš natruc Mycroftovi.“

,,Volám, protože jsem tě chtěl slyšet,“ zněla odpověď.

,,Aha,“ zopakoval bezradně. Chvilku bylo na obou koncích trapné ticho.

,,Vyrušil jsem tě,“ konstatoval detektiv, jako by si to právě uvědomil. Johna by dnes večer rušil kdokoliv, i kdyby volala Anglická královna. Ale Sherlock ne. Sherlock nikdy nerušil.

,,Nerušíš,“ ujistil ho. ,,Jsem rád, že voláš.“

,,Dobře.“

John se vyhrabal ze změti přikrývek a polštářů. Začal bezcílně rázovat pokojem sem a tam.

,,Tak… o čem chceš mluvit?“

,,Vlastně jsem si nic nepřipravil…“

,,Jo tak,“ John se tlumeně zasmál. V duchu hledal zajímavá témata pro tak vzácnou příležitost, ale přirozeně ho žádná nenapadala. ,,Kolik máš času?“

,,Kolik chci.“

,,Fajn… bezva. Už jsi večeřel?“ Jen co tu otázku vypustil z pusy, plácl se dlaní do čela. Sám nad sebou zavrtěl hlavou.

,,Ne.“ Sherlock zněl pobaveně. ,,Vlastně jsem ještě nesnídal.“

John se zastavil v půlce kroku, podíval se na hodinky.

,,Máme půl osmé. Kolik je u tebe?“

,,Kdybych ti to řekl, značně bych zúžil možnosti místa svého pobytu.“

,,Ano. Pravda. Ty nikdy nezklameš. No, když říkáš, že jsi ještě nesnídal, může to ve tvém případě znamenat kteroukoli denní dobu. Tak… co kdybychom se spolu najedli?“

Johnovo ucho zahřál krátký, hluboký smích. Bral to jako souhlas. Dodal si trochu odvahy a pokračoval.

,,Otravuješ pokojovou službu každý den, nebo máš i vlastní zásoby?“

,,Mám tu malou kuchyň, zřídka používanou. Něco by tam mělo být.“

Najednou se konverzace rozvinula zcela přirozeně. Jako by s ním Sherlock byl v jedné místnosti. Vydal se do kuchyně, přidržel telefon u ucha ramenem a postavil vodu na čaj.

,,Co máš v lednici?“ zeptal se. Natáhl paži ke dveřím vlastní ledničky, aby prozkoumal její obsah. Když uslyšel ve sluchátku zvuk odlepení magnetických dvířek, byl ujištěn, že se Sherlock chystá spolupracovat. ,,Prosím, řekni, že tam nemáš uříznutou hlavu.“

,,Hmmm,“ ozvalo se, ,,v mrazáku mám chodidlo, ale nechystám se ho uvařit.“

,,Díky bohu.“

,,Zkazil bych svůj experiment.“

,,Čí je to chodidlo?“

,,Vážně to chceš vědět?“

,,Umírám zvědavostí,“ pronesl John, zatímco očima přejížděl své chlazené zásoby. Taky toho neměl mnoho. Kečup, rajčata, protlak, několik párků, které okoraly, protože je špatně zabalil…

,,Je to chodidlo Henryho Sheffielda. Jednoho z Moriartyho nájemných vrahů. Na mém seznamu byl první. Soud se táhl několik týdnů, ale nakonec byl popraven.“

,,Henryho Sheffielda? Toho, podle kterého si pojmenoval svůj účet?“

,,Ano.“

John se rozemál. ,,Občas mě napadlo, proč sis vybral zrovna tuhle přezdívku. Dokonce jsem hledal na internetu, jestli to není vědec nebo autor encyklopedie.“

,,A našel jsi něco?“

,,Nic moc,“ podřepl a otevřel mrazák. ,,Popového zpěváka a pornoherce. Nebyl jsem si jistý, který z nich tě inspiroval, tak jsem to nechal být.“

Mrazák zel prázdnotou. John nic jiného ani nečekal. Zabouchl dveře a zase se postavil. ,,A jeho nohu sis nechal proč? Suvenýr?“

,,Četl jsem, že se prsty u nohou po smrti v nízké teplotě zcvrkávají. Chtěl jsem si to ověřit. A také, pokud možno, dosáhnout co nejbizarnějšího výsledku. Když mě informovali o Sheffieldově odsouzení, požádal jsem Mycrofta, ať zařídí, aby mi jednu jeho končetinu nechali. Jemu po popravě stejně k ničemu nebyla.“

,,Jak tě tak poslouchám, moc jsi se nezměnil.“

,,Škoda že nemohu říct totéž. Z tvého funění a bezradného otevírání a zavírání lednice vyplývá, že udržování domácnosti je pro tebe mnohem větší problém než před dvěma lety.“

,,Moc vtipné. Tak co tam máš… myslím kromě zcvrklých končetin…?“

,,Je tu nějaká zelenina. Okurka buď začala mutovat, nebo zplesnivěla. Mám tu rajčata, krev… ačkoliv tohle vypadá spíš jako obyčejný protlak. Teď si nejsem jistý.“

,,Máš špagety?“

,,Vydrž…“

Bylo slyšet vrznutí dvířek od kredence.

,,Ano. Zcela nedotknuté.“

,,Fajn, hoď je do vody. Já je mám taky.“

,,Hm Johne… Chápu, že ti to připadá romantické, ale nejsem si jistý, že ty těstoviny budou samy o sobě poživatelné.“

,,Máš kečup, já taky a pár rajčat snad nakrájet zvládneme, ne?“

Vařili společně. John nastavil u mobilu hlasitý odposlech, aby mohl používat obě ruce a během vaření s uspokojením poslouchal, jak se z reproduktoru ozývá ťukání nože o prkénko, cinkání kastrolů a hlasité rány, když Sherlockovi něco náhodou upadlo. John si ho představoval, jak stojí u kuchyňské linky, čte návody, a mračí se nad svým výtvorem.

Nakonec oba skoro úspěšně povečeřeli.

,,Jaké to je?“ ptal se John, když slyšel polknutí.

,,Dle očekávání. U tebe?“

John namotal špagety na vidličku a nacpal sousto do pusy.

,,Děsný,“ zahuhlal.

,,Opravdu? Moje taky.“

Tak jako tak společně dojedli. A telefonát stále pokračoval.

,,… je to stejné jako ve většině hotelových apartmá, Johne. Nic zvláštního.“

,,Kolik hvězdiček?“

,,Pět.“

,,Snažíš se moc nerozhazovat, co? V jakém jsi patře?“

,,Většinou to platí bratr. Ve čtvrtém.“

,,Máš balkon?“

,,V ložnici i v obýváku, ale jsou mi nanic. Nikotinové náplasti, pamatuješ?“

,,To ti gratuluji. Vydržel jsi to už celé dva dny.“

,,Ještě chvíli pokračuj se sarkasmem a vrátím se k cigaretám.“

John se tlumeně zahihňal.

,,Promiň. A co třeba ložnice? Jak vypadá?“

Uslyšel kroky, pohyb dveří. Sherlock se přesunul do další místnosti, třebaže si ve svém obrovském mozku musel pamatovat každičký detail.

,,Vestavěná skříň z dubového dřeva, béžový koberec, noční stolek, lampa, lustr, běžná dvoulůžková postel…“

,,Dvoulůžková?“

,,Nikdy nevíš.“

John zmlkl. Zamračil se, což Sherlock nemohl vidět. Téměř celou svou bytostí cítil, jak si ten mizera jeho mlčení vychutnává.

,,Vtipné.“

,,Mám rád pohodlí,“ vysvětloval. ,,Občas se rozhodnu spát napříč, což by s jednolůžkovou postelí  nebylo moc pohodlné.“

,,Já jednolůžkovou postel mám, a ležet napříč jsem zatím nezkoušel.“

,,Nebude moc pohodlná, když sedíš na zemi a používáš ji jako opěradlo.“

John zpozorněl.

,,Jak víš, co dělám?“

,,Slyšel jsem tě sesunout se na podlahu. Postel zavrzala až o několik vteřin později, když ses o ni opřel.“

,,Úžasné.“

,,Co jako?“

,,Tvůj sluch.“

,,Když člověk hraje na hudební nástroj, musí se naučit rozeznávat zvuky mnohem citlivěji, aby…“

,,Housle,“ skočil mu do řeči John. ,,Máš je někde při ruce?“

,,Proč?“

,,Chtěl bych tě slyšet hrát.“

 

Sherlock se nenechal dlouho přemlouvat, ochotně mu zahrál. Vybral jednu ze skladeb, které na Baker street hrával nejčastěji. Byla pomalá a táhlá. Každý její tón Johna odnášel zpátky do jejich společného obývajícího pokoje. Představoval si, jak sedí ve svém křesle za rozevřenými novinami, předstírá, že čte, a přitom si jen vychutnává Sherlockovu hru.

Sytý zvuk houslí stoupal z telefonu, plnil celou jeho ložnici nádhernou hudbou. John seděl opřený o postel, hlavu zakloněnou, oči zavřené. Nechal se unášet vzpomínkami a byl smutný. Byl šťastný. Těžko říct, která z těch protichůdných emocí převládala. Když Sherlock dohrál, John byl myšlenkami v křesle, v bytě 221b, a díval se na vysokou postavu v županu, jak vyhlíží z okna s houslemi v rukách.

,,Uspal jsem tě?“ Teprve tahle věta ho vzpamatovala. Rychle se natáhl po telefonu.

,,Ne, vůbec ne, promiň. Zamyslel jsem se.“

,,Nad čím?“

,,Jak mi tvoje hraní scházelo.“

 

Uplynuly čtyři hodiny. Sherlock zavolal v půl osmé, a už bylo půl dvanácté. Ani jeden se však neměl k ukončení telefonátu. Jako by to měl být nejen první, ale i jejich poslední telefonní rozhovor.

 

,,Sherlocku, nebudu tam cpát čtyřicet stránek o přírodní vlně, nebo co. Nikoho to nezajímá.“

,,Je to o rozlišování přírodních vláken.“

,,To je mi jedno. Už takhle tam mám mizernou návštěvnost.“

,,Pochopitelně. Když se čtenáři na tvém blogu nedozví nic nového, proč by tam chodili? Právě jsem ti to odeslal. Všechny části máš v emailu.“

,,Zapomeň na to.“

,,Ošidíš své fanoušky o zajímavé vědomosti.“

,,Ne. Zachráním je před několikahodinovou nudou.“

,,Johne.“

,,Tak to zkrať. Dám to na blog, když to zcvrkneš do čtyř, maximálně pěti stran.“

Do telefonu se ozvalo vzpurné odfrknutí.

,,To není možné.“

,,Prostě vyber to nejdůležitější.“

,,Ty zjevně nechápeš podstatu celé teorie. Jedno vede k druhému. Psal jsem samá závažná fakta. Pokud je vynechám, čtenáři to nepochopí a nebudou z toho mít v budoucnosti žádný užitek.“

,,Závažná fakta, jo? Jde o vlnu, nebo o únos ministerského předsedy? Jestli ses takhle stavěl ke svým teoriím o tabáku, začínám stále více rozumnět tomu, proč byly tvé stránky tak neoblíbené.“

Do ucha mu zahučelo tlumené zavrčení.

John si dlouze povzdechl. ,,Tak si to publikuj sám. Založ si nový web. Přezdívku máš, pokud se nemýlím.“

,,Pracoval jsem na tom několik dnů. Nehodlám to vydávat za práci někoho jiného. To už bude lepší vydávat to za posmrtný odkaz.“

Nad tím prohlášením se musel ušklíbnout.

,,To si teda pomůžeš.“

,,Zavěsím,“ pohrozil Sherlock.

,,Posluš si.“

Spojení ohluchlo.

John se kvapně podíval na displej u mobilu. Sherlock to opravdu ukončil. Prostě jen tak.

Parchant!

Zíral na telefon zpola nevěřícně, zpola zklamaně. Pak ho odložil a díval se otupěle na monitor svého notebooku. Ani na vteřinu ho nenapadlo ustoupit a tu pitomou věc publikovat.

Zrovna, když se rozhodl Sherlockův email i se všemi čtyřiceti soubory nekompromisně vymazat, mobil se znovu rozvibroval.

Zvedl jej rychleji, než by chtěl.

,,Tohle…,“ začal John, ,,bylo neuvěřitelně dětinské!“

,,Pořád jsi to nepublikoval, že ne?“

John se obrnil.

,,Tak se vrať a obnov svoje stránky,“ řekl. Snažil se to pronést jakoby nic, ale ve skutečnosti bylo obtížné to říct. Skutečný význam té věty zřejmě pochopil i Sherlock, protože chvilku nereagoval. Jakmile znovu promluvil, tón hlasu byl o poznání vážnější.

,,Nemůžu se vrátit.“

,,Proč ne?“

,,Jak dlouho ses na to chtěl zeptat?“

,,Hodně dlouho. Dostanu odpověď, nebo je to přísně tajné?“

,,Není to tajné. V tomto případě nejde ani tak o to, že bych nesměl. Já ti to říct nechci…“

Další ticho. Mnohem, mnohem tíživější. Johnovo těžké polknutí se určitě dostalo až k Sherlockovu uchu.

,,Myslíš…,“ navázal Sherlock opatrně, ,,že jsi schopný to akceptovat?“

,,Nevím,“ odpověděl tvrdě John. ,,A mám snad navybranou?“

,,Mohl by ses rozlobit. Mohl bys přestat reagovat na moje emaily. Mohl bys zavěsit, jako jsem to před chvílí udělal já…“

John vstal od počítače, přešel ke své obyčejné posteli a  posadil se na ni. Záda zabořil do polštářů nahňácaných u zdi.

,,Jo.“ Ani se neobtěžoval tlumit frustrované vydechnutí. ,,Jo, to bych mohl. Mohl bych zavěsit, mohl bych přestat psát… mohl bych smazat každý tvůj email… a k čemu by to bylo? Takhle aspoň vím, že žiješ. Že tě tam venku nikdo nezabil… třeba jen trochu zmrzačil, ale pořád dýcháš. Proč bych se o to připravoval? Tohle je to jediné, co mi zbylo.“

,,Mrzí mě to, Johne.“

,,Nemůžeš mi ani vysvětlit, proč mi to nechceš říct?“

,,Nevěřil bys tomu, byl bys naštvaný, protestoval bys, snažil by ses mi to rozmluvit, nebo bys řekl, že je ti to jedno.“

John zavrtěl hlavou. To, co říkal, nedávalo smysl.

,,Tím si nemůžeš být jistý.“

,,Jsem si jistý na devadesát osm procent.“

,,Co ta zbylá dvě procenta?“

,,Ta nechávám pro případ, že bys během rozhovoru dostal náhlý infarkt a skonal.“

John se hořce pousmál.

,,Už nezavěšuj a já se nebudu ptát.“

,,Platí.“

 

 

Čas rychle plynul. Johnovi nikdy neubíhal tak rychle jako dnes. Dokonce ani tehdy, když se Sherlockem řešil případy. Třebaže byla hluboká noc, necítil se vyčerpaný. Na spánek ani nepomyslel. Stačilo mu poslouchat jeho hlas, víc nepotřeboval.

… Možná jenom trochu vína.

,,Dáš si se mnou?“

,,Alkohol otupuje smysly.“

,,Výtečný postřeh, detektive. Máš tam něco?“

,,Pravděpodobně. Neřekl jsem, že si dám.“

,,Co tam máš?“

John uslyšel otevřít dvířka minibaru. V té chvíli si byl jistý, že má napůl vyhráno. Potřeboval se napít, dodat si odvahu, ale nechtěl v tom být sám.

,,Takže?“

,,Bílé, ročník dva tisíce,“ zněla odpověď. ,,Ještě je tu láhev Skotské.“

,,No prosím.“

Tady byl jasně vidět ten rozdíl. Zatímco Sherlock si do broušeného skla naléval víno nejvyšší kvality, John upíjel z pivního půllitru červené, co koupil před měsícem v supermarketu. Tak jako tak, výsledek byl na obou koncích stejný.

Po čtyřech sklenkách John zřetelně cítil, jak se mu v břiše rozlévá příjemné teplo. Připadal si nějak vláčný. Taky trochu odvážnější. Jen nebylo jisté, zda alkohol zvýšil jeho sebevědomí, nebo snížil zdravý pud sebezáchovy. Ale koho to zajímá…

Seděl u kuchyňského stolu, jednou rukou si pohrával s prázdnou pivní sklenicí, která byla do třetiny zčervenenalá zaschlým vínem, a druhou si tiskl telefon co nejblíže k uchu. Snažil se zaznamenat každý Sherlockův pohyb.

Těžké vydechnutí mu dalo signál, že ho detektiv konečně dohnal. Musel zbytek skleničky vyhltnout jako pomerančový džus.

,,Jsi v pohodě?“ zeptal se.

,,Já ano, úplně. Jen… podlaha je trochu nakřivo,“ zamumlal sotva srozumitelně Sherlock. ,,Jak jsi na tom ty?“

,,Mně je… fajn.“

,,Fajn.“

Pár minut jen poslouchali nádechy toho druhého. Oba měli dech těžký pitím. Hlubší a chraplavější.

John odložil sklenku na kuchyňskou linku, mátožně se zvedl. Ruka, kterou se opíral o jídelní stůl, mu při té aktivitě sjela po hraně tak, že málem skončil na podlaze.

,,Měl by sis jít lehnout, Johne,“ ozval se potichu Sherlock. On a ten jeho citlivý sluch.

,,Půjdu, když ty taky.“

,,Dobře. Dej mi chvilku, převleču se.“

John dopravil svoje ztuhlé tělo do pokoje, neochotně odložil telefon na noční stolek a tak rychle, jak jen mu to jeho stav dovolil, se převlékl do trika a tepláků. Když byl hotový, zalezl si pod peřinu, přitáhl si mobil k uchu a pár minut čekal, dokud neslyšel šustění přikrývky.

,,Ahoj,“ ozvalo se z telefonu.

,,Ahoj,“ reagoval John, ústa povolil do vláčného úsměvu.

,,Máš sílu mluvit?“

Ostré nadechnutí: ,,Chci se s tebou milovat.“

A Sherlock utichl.

Jedna z nevýhod telefonního rozhovoru je, že nemůžete vidět tvář toho druhého. Zjistit, jestli je napjatá, pobavená, nebo v rozpacích. Můžete jen… čekat.

Konečně se ozval zvuk: odkašlání.

,,Říkal jsem, že se nevrátím,“ řekl mírně. ,,Na tom se nic nemění.“

,,Já nehodlal čekat, až se vrátíš. Chci se s tebou milovat hned.“

,,Jak?“ Otázka zněla poněkud zmateně.

,,Popiš, co máš na sobě.“

Z repráku se ozvalo zafunění.

,,Mám župan.“

,,Barva?“

,,Modrá.“

,,A pod ním nemáš nic?“

,,Johne, tohle je směšné!“

,,Pokračuj.“

Nehodlal ustoupit, protože kdyby to udělal, znovu by na něco takového nenašel odvahu. Ne s člověkem, na kterém mu záleželo nejvíc na světě.

,,Mám tepláky.“

,,To je vše?“

,,Ano.“

,,Chodíš spát nalehko. Musíš být někde, kde je nad pětadvacet stupňů.“

,,Možná mám jen v pokoji fungující topení.“

,,Nemyslím, že bych podle počasí poznal, kde…“

,,Teď ty,“ přerušil ho Sherlock.

John se na posteli posunul do pohodlnější pozice. Na záda, s očima upřenýma do stropu.

,,Mám hnědé triko, černé tepláky a bavlněné ponožky,“ vychrlil.

,,Ty si taky chystáš svléknout?“

,,Jestli chceš…?“

,,Pro představivost je to rušivý element.“

John se zasmál. Skrčil se pod peřinou a ponožky stáhl. Skončily na zemi u postele.

,,Slyším, že to bereš vážně,“ ozval se Sherlock.

,,Samozřejmě. Je to naše poprvé.“

,,Pravda.“

Uslyšel další zašuštění přikrývek, prohnutí postele.

Když mu do ucha zabzučel Sherlockův sametový dech, věděl, že je zpátky na příjmu.

,,Co sis svlékl?“

,,Všechno,“ odpověděl detektiv s naturální samozřejmostí.

John polkl, koutky úst mu cukaly.

,,Takže jsi… nahý?“ Ocital se někde mezi rozpačitostí a záchvatem smíchu.

,,Zkus dedukovat.“

,,Jsi?“

,,Ach… Musím to říct? Existují nějaká pochybná pravidla pro sex po telefonu?“

John si přikryl pusu dlaní. Tlumeně se zasmál.

,,Ano, doktore Watsone, jsem nahý, jako pacient na celkové prohlídce.“

,,U mě se pacienti nesvlékají úplně do naha. Ani na celkové prohlídce.“

,,Vážně? To musí být nuda.“

Nuda? John nepotřeboval vidět nahá těla každý den. Byl přece lékař, profesionál. Pravidlo, co se týkalo jeho pacientů, se ale nevztahovalo na Sherlocka Holmese.

I když mohl být od Johna vzdálený přes půlku světa, právě teď mu na tom vůbec nezáleželo.

Mycroft byl možná jediný, kdo věděl, kde se Sherlock v současné době nachází, ale John byl zase jediný, kdo věděl, že je Sherlock právě teď ve své posteli, pod peřinou a úplně nahý. A to vědomí mu bohatě stačilo. Přítomnost je někdy neskutečně fascinující časová zóna. Vždyť lidstvo se ani nedokázalo rozhodnout, zda je nepostřehnutelně krátká, nebo nekonečně dlouhá.

,,Tak jo, vydrž.“ John odložil telefon a přetáhl si triko přes hlavu. Hodil ho na zem. Tepláky a spodky jej následovaly. Když si znovu přitáhl sluchátko, uslyšel Sherlockův zrychlený dech.

,,Nahý?“

,,Až na kost.“

Ticho. Sherlock se s tou informací nejspíš potřeboval pečlivě sžít.

,,Co dál?“ V hlase mu stále převládala skepse.

,,Kde máš ruce?“

,,Levou držím telefon, druhou mám položenou vedle sebe.“

,,… A teď?“

,,Na stejném místě, jako před deseti vteřinami.“

,,Sherlocku…“

Do sluchátka se ozval tichý smích. Přes zavřené rty, nádherně hluboký. Pramenil z bránice. Úplně viděl, jak se Sherlockovi chvěje smíchem celá hruď. A ta představa byla nadmíru vzrušující. Možná až příliš.

,,Kde máš ruce ty?“

John zvedl pravou ruku, kterou nedržel telefon, a položil ji na hruď. Pomalu ji sunul na prsní sval.

,,Na prsou.“

,,Cítíš tlukot srdce?“

,,Jo.“

,,Jak tluče?“

,,Rychle. Hodně rychle.“

,,Jsi v pohodlné pozici a ve stavu poloviční únavy, takže to musí být ze stresu, nebo… z nervoziy.“

,,Když myslíš. Jak tluče tvoje?“

Podle krátké odmlky to vypadalo, že Sherlock rukou konečně pohnul.

,,Rychle,“ konstatoval zklamaně.

,,Tak vidíš.“

,,Nejsem nervózní,“ namítl Sherlock.

,,No, já taky ne.“ John posunul ruku níž. Přejel přes hrbolek bradavky, pokračoval na střed hrudi. Dotýkal se vlastního těla celou plochou dlaně. Potom se zhluboka nadechl a nechal ruku stoupat s napnutou kůží. Vydechl, a dlaň společně s hrudí klesala.

,,Provádíš dechová cvičení?“

Ach jo. Se Sherlockem to bude těžké.

,,Jak ležíš?“ John byl rozhodnutý použít na něj svoji nejlepší zbraň, svatou trpělivost.

,,Na zádech.“

,,Já taky. Zatím mám ruku na břiše. Počkám tam na tebe.“

,,Tak o tom to je?“ Tiché odfrknutí, ,,chceš, abych se hladil?“

,,Psal jsi, že to zvládáš docela dobře.“

,,Nemyslel jsem takhle. To není totéž.“

,,Protože to děláme společně?

,,… Ano.“

Uslyšel další zašustění látky. Sherlock ze sebe odkrýval peřinu. Teď musel ležet na posteli úplně nahý a odkrytý. Svou hedvábnou kůži vystavoval stěnám pokoje. John těm stěnám záviděl.

Klouzání ruky po odhalené pokožce už slyšet nebylo.

,,Myslím… že jsem tam, kde ty. Pokud ještě čekáš.“

,,Já na tebe počkám kdykoli,“ ujistil ho John.

,,Hezké… A co teď?“

,,Opravdu se musíš ptát?“

,,Nikdy jsem to nedělal, postrádám zkušenosti.“

Mohl by ho podpořit a přiznat, že to taky nikdy nezkoušel. Ale měl alespoň mlhavou

představu a důvěřoval instinktům. Líbilo se mu, že je to on, kdo má kontrolu nad situací. A třebaže je Sherlock trochu zdráhavý, vnímá ho. Nechává se vést. To bylo v jeho případě vzácné.

I když… i Johnovi přišlo trochu zvláštní otevřeně o tom diskutovat. Při normálním sexu lidé kolikrát neřeknou víc než jméno toho druhého.

Ale tohle bylo něčím výjimečné. Mluvení vyvolávalo větší pocit intimity, absolutní sdílení. Každým slovem se mu John odhaloval a Sherlock dělal úplně to samé.

,,Máš erekci?“

,,Ovšemže mám. Vážně, Johne… Myslíš si, že je fyzicky možné ji nemít, když popisuješ každý svůj pohyb?“

,,Hlavně se nepobuřuj, vždyť jsem na tom stejně jako ty.“

,,Hned je mi líp,“ ucedil detektiv, hlas zbarvený ironií.

Johna začala dohánět nesnesitelná potřeba.

Zavřel oči. Celou svou bytostí se soustředil na Sherlocka. Částečně lovil v paměti, především scénu z Buckinghamského paláce, a částečně zapojil fantazii.

Viděl ho, v celé jeho nedotknuté kráse: tělo rozvalené na saténovém povlečení, výrazná ramena, srdcovitá záda s vystouplou páteří, dokonale pevný, neskonale svůdný zadek… to vše tvarovalo siluetu do nadýchaně měkké postele.

Stropu se vystavovala ještě atraktivnější část: Světlá hruď brázděná tmavými choupky, z nich,  jako poupata, raší dvě temně nachové, tvrdnoucí bradavky. Ploché břicho se prohýbá při každém nádechu, vede Johna níž, ke kraťounkým, nahuštěným chloupkům klínu, které budou s boží jistotou stejně tmavé a zkroucené jako jeho vlasy. Vztyčený penis se dožaduje pozornosti, ale Sherlock tvrdohlavě odolává, čeká na Johna, až ho pobídne. Předčasně zaklání hlavu, čímž odhaluje celou délku šíje a divoké vlnky mu přitom sklouzávají z čela i tváří, klesají na polštář. Tvoří na pohled umělecké dílo.

Dlouhé řasy se třepotají pod tíhou sevřených víček. Dává si pozor, aby nahlas neprojevil jediný zvuk nesouhlasu, možná nedočkavosti, a snaží se zuby nehty předstírat, že má svoje tělo dokonale pod kontrolou.

Kdyby John pár minut posečkal, snad by se dozvěděl, kolik je na jeho představě pravdy. Mohl by, kdyby sám sebe nedostal do horšího stavu, než přisoudil Sherlockovi.

Klín tepal zoufalou potřebou.

,,Panebože…,“ uniklo mu ze rtů, aniž by svou dlaň posunul z břicha mezi nohy. To oddalování bylo trýznivé, vzrušení se stupňovalo.

Sherlock to musel zaslechnout, protože se okamžitě ptal: ,,Kde máš ruku?“

,,Tam, kde byla,“ vydechl John.

,,A teď?“

Kdyby nebyl v tak indisponující situaci, nejspíš by se rozesmál. Místo toho pohnul rukou, sklouzl dlaní do klína a prsty pevně obemknul kolem své erekce… Nemohl čekat už ani vteřinu. Před chvílí bylo pozdě.

Posunul sevřenou dlaň dolů po svém mužství a v reakci na to zalapal po dechu.

,,Johne…“ ozvalo se, tiše a tázavě.

John slastně zaklonil hlavu.

K zbláznění jeho hlas miloval!

Chtěl, musel ho slyšet znovu! A taky že slyšel: ,,Kde jsi?“

Silou vůle zvolnil pohyb a nakonec přimněl ruku znehybnit.

,,Čekám na tebe,“ odpověděl, co nejzřetelněji dokázal. Zastřený dech mu to poněkud kazil. ,,Řekni, až budeš chtít začít.“

Vnímal, jak se Sherlock na posteli zavrtěl a posunul o kousek níž. Ale to, jak vede ruku na svůj klín, si John mohl jen domýšlet. Velkou výhodou byl satén natažený pod Sherlockem. Když přitahoval chodidla blíž k tělu, látka lehounce šustila.

Obraz Sherlocka, jak leží bezbranně na zádech, v Johnovi vyvolal další příval mučivé touhy. Viděl ho s pokrčenými koleny a rukou mizející mezi stehny.

,,Mám tě,“ zašeptal Sherlock.

,,Já tebe taky,“ ujistil ho John. ,,Můžeme?“

,,Můžeme.“ – a to byla na několik příštích minut jejich poslední slova. Víc říct nemohli. Na mluvení nezbýlal kyslík.

John pomalu začal klouzat dlaní po erekci, nahoru, dolů, s naučenou jistotou. Celé své vědomí upínal ke zvuku Sherlockových nádechů. Byly krátké, hluboké. Evokovaly v něm barvitou představu toho, jak ten brilantní muž laská svůj klín, fascinovaně, jako by ten kontakt s citlivou pokožkou dosud nepoznal.

Poslouchal jeho polykání, šustění saténu, jak se tváří otíral o polštář ve snaze nezešílet touhou. Vnímal Sherlockovu potřebu zřetelně, jako svou vlastní. Každý z těch zvuků vedl Johnovu dlaň, až pohyby začaly být naléhavější. Udržet telefon na uchu byl nadlidský výkon, ale nepolevil. Sluch byl dominantním smyslem, hlavním zdrojem rozkoše. Středobodem každé jiskřičky, co lítala mezi nimi.

,,Johne…“

Dech se v něm zadrhl, když slyšel své jméno. Cítil Sherlocka tak živě, jako by byl na dosah. Bral si každý jeho sten, každé zavrčení. Zároveň se dělil o vlastní, spalující rozkoš tím, že ji vydechoval do sluchátka. Brzy jeho ruka zdivočela. Přiváděl se k orgasmu se zběsilou prudkostí. Zbaven rozumu, zbaven všeho, co neobsahovalo aspoň kousek Sherlocka. Dech se stával na obou koncích přerývavým orchestrem. Stále hlasitějším a naléhavějším.

,,Johne…!“

John bolestně semkl rty, zatímco se celým tělem zmítal na posteli. Vlastní dlaň ho mučila. Ždímala z něj poslední zbytky rozumu.

Sherlockovo jméno mu vylétlo ze rtů a pojmenovalo vše, co cítil, co chtěl, co potřeboval, co postrádal, vše, po čem toužil. To slovo bylo dokonalé, pohladilo hlasivky a opustilo ústa podruhé, potřetí. Každý druhý výdech nesl Sherlockovo jméno.

Upustil telefon. Ruka mu vystřelila nad hlavu, sevřela polštář. Musel se něčeho chytit. Držet se a nepouštět. Od vyvrocholení ho dělila tenounká hranice. Slepě k ní chvátal. Telefon ležel zapomenutý vedle něj a přesto k ušním bubínkům dolétlo poslední hlasité: ,,Johne!“. A byl to právě Sherlockův hlas, který jeho blánu příčetnosti propíchl lehce jako mýdlovou bublinu. Projela jím vlna extáze a na břiše i dlani zanechala důkaz bouřlivého milování.

Nějakou dobu popadal dech. Křeč pomalu odeznívala, pot na těle usychal, až nakonec zůstalo jen bohapusté vyčerpání.

Trvalo dlouho, než přiměl tělo k pohybu. Schoulil se na bok a nahmatal na nočním stolku papírové kapesníky, aby se očistil. Pak sáhl pod peřinu, poslepu lovil telefon.

Když ho přiložil k uchu, unaveně zamumlal: ,,Jsi tam ještě?“

Satén šustil, což naznačovalo známky života.

,,Odpusť, neudržel jsem telefon,“ ozvalo se na druhém konci.

No aspoň si nemusejí nic vyčítat.

,,Takže…? Co ty na to?“

Byla to hloupá otázka. Opravdu hloupá. Ale John nebyl dost čilý, aby vymýšlel něco inteligentního. Naštěstí nebyl jediný…

,,Já nemám… nemůžu najít nic, k čemu bych to přirovnal.“

Unavené rty se nějakou zázračnou silou roztáhly do úsměvu. Zdálo se, že vůbec poprvé Sherlock okusil chuť milování. John si tolik přál ukázat mu víc! Představit mu všechny rozmanité podoby lásky, ukázat mu to nejpříjemnější, co život nabízel… A co si Sherlock roky tvrdohlavě odepíral.

Stálo ho veškeré vnitřní úsilí, aby nic z toho neřekl nahlas. Nechtěl, aby to vypadlo jako citové vydírání. Nechtěl říct v euforii něco, čeho by mohl litovat. O tom, co se bude dít dál, si mohou promluvit jindy. Proč tím kazit tuhle fantastickou noc?

Místo toho se podíval na displej telefonu.

,,Jsou tři ráno,“ oznámil.

Sherlock s líným zamručením přitakal. ,,Jsem unavený,“ zachraptěl.

,,Já taky. To je po sexu docela běžný,“ informoval ho John a přitom si představoval, jak by bylo hezké mít Sherlocka Holmese vedle sebe, moci se k němu přitulit a usínat v jeho náruči.

Přemýšlel nad tím několik minut, zatímco bylo na druhém konci slyšet jen mělké oddechování.

,,Chybíš mi,“ zamumlal Sherlock, ale bylo znát, že to říká již na pokraji hlubokého spánku. Třeba i jemu teď připadala postel trochu… prázdná.

Jakmile John uslyšel kraťounké, sotva slyšitelné pochrupávání, pochopil, že je telefonát definitivně u konce.

,,Sladké sny, Sherlocku Holmesi,“ šeptl do mobilu, a jen co ho vypnutý odložil na noční stolek, okamžitě usnul.

 

**

DALŠÍ

 

Advertisements

25 komentářů Přidejte váš

  1. misa737 napsal:

    Hmmmmm. Pi dlhej dobe som sa K tomuto dostala, hlavne preto bi som nemala čo čítať aj napriek tomu že to je/nieje dokončené. Bude ešte K tomuto daka kapitola?

    1. miamam napsal:

      Pardon 😀 Právě jsem aktualizovala link, takže „DALŠÍ“ už funguje a dostaneš se skrz něj do druhé části povídky. 🙂

      1. misa737 napsal:

        Jeeeeee super. >:D<

  2. KalamityJane napsal:

    Dechberouci zážitek

  3. Wretched Angel napsal:

    Tahle povídka… já prostě nemám slov. Tohle je prostě dokonalost a tečka, nevím co dodat, konec?D

  4. Lea Mell napsal:

    Ty jsi úžasná! Nemám slov, došla mi. Tolik pocitů, přirozenosti, krásy. Fakt se ti to moc povedlo, bavilo mě to od prvního slova do posledního. Zamilovaný, smutný John a Sherlock na tenkém ledě. Nemůžu se dočkat druhé části, jak to všechno vlastně dopadne. Doufám, že se to Sherlock nebude snažit utnout, jak má ve zvyku. Věřím v jejich shledání a že nám to předvedou i bez telefonu. 🙂 Díky díky!

  5. helsl napsal:

    Úchvatné, strhující, fantastické! Měla jsem v úmyslu napsat ‚dokonalé‘, ale vyděsila mě Tvoje informace, že druhý díl Miu naštval. To by taky mohlo znamenat, že se Sherlock do Londýna skutečně nevrátí, což by té dokonalosti poněkud ubralo. Přesněji řečeno byla by to katastrofa. A neodpustitelný zločin zničit tak nádhernou povídku nešťastným koncem. Já vím, že život není jen o výhrách, jak správně píše Leylon, ale v případě těch dvou je prohra prostě nepřijatelná, chápeš? Tak doufám, že zítra budu moct s úlevným vydechnutím napsat ‚dokonalé‘ a bude to pravda.
    Tvých 30 nejlepších důkazu johnlocku (+ související články) mi udělalo nevylíčitelnou radost. Do komentářů jsem to napsat nemohla, protože bych musela být někde zaregistrovaná. Využívám této příležitosti, abych Ti složila poklonu za skvělou a záslužnou práci. S některými drobnostmi sice nesouhlasím tak do puntíku, ale strašně moc bych si přála, aby to tak opravdu bylo, aby ses ukázala jako dobrý prorok, jehož předpověď se splní.
    Piš dál, prosím, neboť je morální povinností všech velkých duchů obohacovat plody svého talentu celé lidstvo, nebo aspoň tu jeho část, která umí česky. Přinejmenším Tvé věrné, vděčné a nadšené čtenářky. Je mi ctí a potěšením mezi ně patřit. Děkuju, upřímně děkuju.

    1. TruTru napsal:

      Děkuji a děkuji 😀
      Uch… to, že jsem naštvala miu jsem myslela v dobrém!:D Abych byla upřímná, tak to bylo hrozně milé, lichotivé! Jsem jí za tu reakci moc vděčná, protože jsem si v té době nebyla moc jistá, jestli tahle povídka vůbec nějaké citové reakce vyvolá 😀
      No a jak jsem četla tvůj komentář, tak tě nejspíš taky naštvu, takže když budeš náhodou zuřit, mysli přitom na to, že mě to moc mrzí, ale myslím to dobře 😀 ( a víc už o tom radši ani neceknu, abych nespoilerovala 😀 )
      Oh! Děkuju! Tys četla třicítku Johnlocku? Ale abych řekla pravdu, valná většina informací rozhodně není z mé hlavy! Osobně se moc nepovažuji za proroka, jen jsem chtěla pomoct tomu, aby byly tyhle informace zpřístupněné i v češtině 🙂 A kdyby někdo chtěl náhodou ve zkoumání pokračovat, tak, no… v AJ je toho na internetu mraky 🙂 Úplně mě ubíjí, že už to mám prolezlé skrz na skrz a nemám pomalu co číst 😀
      Samozřejmě si tím nejsem úplně jistá. To není nikdo. Ale pointa tkví v tom, že by to byl televizní převrat a mohl by změnit pohled na homosexualitu v obrovském měřítku. Zatím to tak vypadá, protože číslo diváků kteří to Johnovi a Sherlockovi přejí je sérii od série vyšší a dost rychle stoupá.
      A souhlasím s těmi, kteří jsou přesvědčeni že myšlenka, že by tvůrci přimněli všechny fandit pravé lásce, je průlomová a byla by to velká škoda ji promarnit 🙂 A pokud to neudělají Moffat s Gatissem, přísahám, že se do toho snad pustím sama :DDD
      Psát rozhodně budu 🙂 Mám co dokončovat, a tak 🙂 Ale jestli se ještě někdy objeví inspirace na Johnlock, to vážně netuším. Ono to vždycky přijde samo od sebe 🙂
      Rozhodně děkuji! Tak úplně jsem té povídce nevěřila, když jsem jí psala, ale ty reakce mě ohromně povzbuzují :))) Je to úžasné! 🙂
      Měj se hezky, a ať už tvoje reakce na druhou část budou jakékoliv, doufám, že tě to nezklame 🙂
      Tru

  6. Ljena napsal:

    Úžasné.
    Celou tu dobu, tu kdy jsem četla Sherlockovi emaili, jsem si říkala… Napsal by to takhle? Nebo ne? Ale pak jsem si řekla… Rok, dva měsíce a pět dní je dlouhá doba na to, aby se člověk změnil. Nebo „změnil“. Whatever. Ve výsledku to celé bylo dokonale přesvědčivé.

    O jejich phone sexu ani nemluvě.

    Těším se na druhou část a budu se modlit ať se Sherlock vrátí domů – do 221 Baker Street 🙂

  7. Liss napsal:

    No to je prostě totálně eňo ňuňo! Nenacházím slova k popsání té smršti emocí, které jsi nám svěřila k četbě. Ale jedno vím jistě- už tak v této o hodinu kratší noci neusnu! A to mám za 4 hodiny vstávat. V tomhle rozpoložení asi pojedu nonstop, protože i kdybych chtěla mermomocí usnout, tak se mi budou barvitě vybavovat scény z poslední části 😀 Smekám před Tebou a Tvým psaním až na zem a ještě hloub. Obdivuji tvůrkyně jako jsi ty, mnohokrát se mi nepoštěstilo číst tak brilantně napsané povídky (nemyslím jen Johnlock), jako na tomto blogu. Směle si Tě dovolím řadit k Mie, Leylon, mimi, squire a dalším čtenářkám, které sem přispívají svou i zahraniční (překladovou) tvorbou. Vážně si to tu prožívám a pro každé čtení potřebuji klid a samotu (protože číst si to třeba v MHD nebo škole by mě rozptyloval a taky by to rozptylovalo okolí, pokud by mi četlo přes rameno 😀 ). A kdyby moje rodina, přátelé, spolužáci a známím věděli o tomto mém koníčku, tak by se na mne jistojistě divně dívali, ťukali si na čelo a špitali si mezi sebou, jaký jsem úchyl 😀 Tak ať jsem- vím, že v tom nejsem sama a mám tu vás, stejně „úchylné“ spolučtenářky a pisatelky.
    A teď po tom mém strašlivém slohovém úvodu ještě „pár“ slov k povídce (nezabíjej mě prosím 😀 )
    Utlouct Moffata Sheffieldovým chodidlem! Proč prostě Sherlock nemohl dát Johnovi vědět? Jedním jediným mailem nebo sms mu sdělit, že na živu, že nemusí mít obavy o jeho (ne)bezpečí (i když se v něm permanentně nachází) a hlavně to, že se k němu brzy vrátí a nikdy ho už neopustí. Sherlockova vytrvalost je neuvěřitelná, ale je na ní úžasně vidět, jak moc mu na Johnovi záleží a i když se to prvně může zdát „jen“ jako stesk po příteli, tak nám dáváš správně tušit, že je v tom něco víc. Maily jsou boží! Musím říct, že ten s mužem v posteli mě odrovnal stejně jako Johna 😀 A neuvěřitelně mě štval John a ta jeho hrdost. Ano, chápu jo, vím, jak se musel cítit a chtěl Sherlocka vytrestat, ale on se vážně snažil. Tak jsem ráda, že jsi ho přiměla k rozumu a donutila ho odepsat víc, než vykřičník. A pak už to šlo jedna báseň. Plynulá konverzace a nakonec ten telefonát… To bude Mycroft zuřit až uvidí účet za telefon 😀 A oba dva by měli doufat, že u nich v ložnicích nejsou štěnice nebo kamery. To by bylo teprve něco pro zvědavé oči 😀 Ale snad tak Mycroft pochopí, že držel svého bratra dál od doktora Watsona je holý nesmysl a ať už s ním má plány jakékoliv, tak od nich bude muset upustit a nechat Sherlocka jít za hlasem svého srdce (a klína 😀 ). A teď dloooooouhé čekání na úterní večer, kdy jistě jako obvykle zapomenu, že se tu pokračování objeví a pak se něčím chodidlem budu do hlavy tlouct já 😀 A rozhodně Ti doporučuji nadále pokračovat v tvorbě, byl by hřích nepsat! A ještě jednou se omlouvám za ten sloh, jinak to nešlo (příště toho možná bude méně 😀 ) 🙂

  8. DarkPony napsal:

    Hrozne blbý nápad čítať to o druhej hodine ráno. Dusením som zobudila celý dom. Väčšinou som oproti emociam ako skala ale toto…wau. klobúk dole.

  9. Tinka napsal:

    Takže nádech.. To bylo naprosto božské. Mým tělem se střídavě mísily pocity štěstí, smutku, radosti, beznaději… Začátek jsem hltala d mírným pobavením.. Už od začátku telefonátu jsem cítila jemné chválil. 🙂 pak prosím finále a můj mozek střídavě vypovídal(zrádce).. Vnímali jdeme každé písmenko a nechávala plout svojí nekonečnou fantazii. Zoufalé Sherlockovo volání : Johne! mi vhanělo slzy do očí.. Nekončí jsem propukla v nekontrolovatelný pláč. Hrozně moc se těším na úterý.. S láskou oddaná Tinka

    1. Tinka napsal:

      Omlouvám se za chyby.. 😀 ale jak jsem podotkla jsem tak rozrušená(v dobrém smyslu)

      1. TruTru napsal:

        Chyby mě teda vadit nemůžou, já je dělám pořád 😀
        Moc děkuju :))))

  10. Terka napsal:

    ….Co na to říct? Fantastické. Úžasné. Povídka, která mi vzala dech.

  11. mim napsal:

    Bože…tak toto bola úplná pecka. Fantastické. Zanechalo to vo mne pocit ambivalencie…na jednej strane horký pocit straty, odlúčenia a nemožnosti návratu a na strane druhej možnosť zdieľanej intimity po telefóne. Dokonalé. Neskutočne netrpezlivo čakám na druhú časť..:)

    mim

    1. TruTru napsal:

      Děkuju! Doufám, že druhá část nebude zklamáním 🙂

  12. Little Britophile napsal:

    Ach bože, tohle je úplně dokonalé! Vtipné, romantické! Vždycky mi po předčtení takové povídky dá zabrat napsat smysluplnou odpověď, která má hlavu a patu, ale čet to vem, potřebuju to ze sebe dostat!
    Nemůžu se nabažit povídek, kde si Sherlock a John píší dopisy/emaily a ten konec. Ahhh…
    Nemůžu se dočkat pokračovaní! Ach jo, ať už je úterý!
    TruTru jsi nejlepší!

    1. TruTru napsal:

      Přišlo ti to romantické? Tak to jsem moc ráda! Já jsem dost sentimantální člověk, takže tu romantiku jaksi cpu kam jenom můžu :DD
      Děkuji! :)))

  13. Leylon napsal:

    Tak fajn. Po prečítaní tohto som si musela dať najprv sprchu, až potom som sa mohla pustiť do odpovede.
    Po prvé, musím ti vyjadriť veľký obdiv a tento raz nemôžem hovoriť len ako čitateľ, ale aj ako autor, tá poviedka je tak dobrá, že sa o nej nedá kompletne hovoriť len z jedného pohľadu, ak má človek prístup k dvom.
    Je neuveriteľné, koľko emócií si do tojto časti dokázala dať – od nádeje, cez melanchóliu – ta tam pre mňa bola všadeprítomná, len jemnučké vlákienko, ale predsa. Radosť, smiech, smútok, hnev – ako keby pri nich človek stál a prežíval to s nimi. Minimálne pre mňa to tak bolo a to sa mi stáva čím ďalej tým, menej.
    Zo strany autora – tvoj štýl a nápady sú neskutočné. Chcem sa spýtať, ako dlho si to písala? Ďalej, postavám rozumieš, až z toho človeka mrazí – bolo to z nať z každej ich myšlienky. Bolo to tak neskutočne hodnoverné…. jeden z najhodnovernejších pohľadov do ich hláv, aký sa ku mne kedy dostal. To, že si bola z jednej strany veľmi obmedzená tým, že si im zabránila v akomkoľvek fyzickom kontakte, z druhej strany obdarovaná (vytváralo to medzi nimi tú správnu túžbu a napätie, naviac, takto mal Sherlock nekonečne veľa možností ako sa k Johnovi dostať, skúšať) ti… roztiahlo krídla ale zviazalo ruky, čo si nádherne využila.
    Koniec tejto časti človeka uspokojil a zároveň ho akosi zlomil – bolo to ako život samotný. Zanechalo to vo mne neskutočne hlboký obdiv. Sum summarum, patrí ti moja hlboká úcta.
    P.S. (dúfam, že k tejto skratke nemáš podobný postoj ako Sherlock) nepoznáš náhodou knihu Priateľ do dažďa? Určite je prístupná aj v češtine, je to príbeh prerozprávaný taktiež takou formou akou si písala ty. Je nádherný a chytí za srdce, dodnes jedna z mojich najobľúbenejších kníh. Bolo by od vesmíru spravodlivé, ak by ti nejaké dielo poskytlo aspoň kúsok z toho, čo si ty poskytla nám.
    Všetko dobré, Leylon 🙂 🙂

    1. TruTru napsal:

      Ach! Leylon!! Ani nevíš, jak mě právě od tebe pochvala těší! Nevím jestli si pamatuješ můj komentář u tvého třídílného díla, ale každopádně ty povídky zbožňuji a tak se teď cítím neskutečně polichocená! 😀 Děkuji!!!
      Jsem opravdu ráda, že ta povídka zanechává pocity, to už jsem psala Mie do emailu, že já to u psaní moc odhadnout nedokážu, protože to nosím v hlavě pořád a všechno je jaksi očekávané 😀
      Na tvou otázku: Než jsem to napsala s kombinací jiných mých aktivit, trvalo to asi dva týdny, ale plánovala jsem to ještě asi měsíc před tím 🙂
      Hodnověrné postavy? Tak to je pro mě asi úplně největší kompliment! Děkuji ti!!! Já jsem totiž poslední asi tři měsíce tak trochu kašlala na fanfikce, pávě proto, že jsem se zabývala jejich charakteristikou. Četla jsem nepřeberné množství teorí a nyní patřím mezi ty, kteří jsou přesvědčeni, že Johnlock je úmysl a tvůrci seriálu mají v plánu ho zrealizovat 😀 Takže pokud něco ovlivnilo můj pohled na postavy, pak to bylo tohle :))
      Moc mě těší, že se ti to líbilo, ale raději nebudu moc jásat, ještě je tu druhá část a ta by mohla naštvat. Miu prý naštvala hodně! 😀
      PS: proti PS nemám vůbec nic, můj postoj je spíš podobný tomu Johnovu xD Nečetla jsem to, ale nalákala jsi mě 😀 (není to náhodou zfilmované?) Jsem zvědavá, určitě si to najdu :3
      Já jsem se ve skutečnosti inspirovala Atlasem mraků – napadlo mě to při čtení knížky 😀
      Moc děkuju za komentář Leylon!
      Tru

      1. Leylon napsal:

        Milá TruTru,
        na také komentáre sa nezabúda, ver mi 🙂 Som veľmi rada, že ťa môj komentár potešil, nie je za čo ďakovať, tentoraz som skôr ja tvojim dlžníkom za túto neskutočne podarenú prácu. Môj komentár bol v podstate len konštatovanie faktov, ani slovo neoprávnenej chvály 🙂
        Ďakujem za odpoveď – vidno, že niečo takto pečlivo vystavané nemohlo vzniknúť za týždeň 🙂
        vážne, až takto odborná štúdia? Vidno to a to teda poriadne. Nemohla by si mi sem hodiť jeden či dva linky na charakteristiky, ktoré ťa zaujali najviac, ak by si mala trochu času? Znie to viac, ako zaujímavo 🙂
        Tak teraz sa trochu bojím, čo si si to na nás vymyslela 😀 Ale nie, nech už to bude čokoľvek, nepokazí mi to zážitok z tejto časti. Sama som bola v tej situácii s naplánovaným horkým koncom až pokiaľ ste ma nepresvedčili dať tým dvom šancu. Chápem, že občas sa človeku zažiada napísať niečo menej príjemné… ani život nie je len o výhrach. Preto budem rešpektovať a prijímať čokoľvek si im pripravila, aj keď som, samozrejme, naklonenejšia šťastnejším koncom 😀 Každopádne, o moju priazeň sa báť nemusíš ani náhodou 🙂
        PS: tak to som rada 😀 😀 O sfilmovaní neviem, v skutočnosti by sa to filmovalo viac, ako ťažko 😀 Ver mi, nebudeš sklamaná 😀
        fanúšik Atlasu mrakov? Ach, paráda! Ja som to videla sfilmované, knihu mám už dlho stiahnutú – bolo to niečo nepredstaviteľné. Jeden z mojich najobľúbenejších filmov (platí aj v tomto prípade kniha lepšia ako film? 🙂 )
        Nech sa ti darí, všetko dobré,
        Leylon :):)

        1. TruTru napsal:

          Jé! No jasně, že ti dám link, a s chutí! 😀 O tohle se ráda rozdělím 😀 V češtině se o tom nikde nepsalo, tak jsem o tom dva zestručněné články napsala, najdeš je tady: http://www.vivereporta.estranky.cz/clanky/sherlock-bbc/teorie/tjlc/ (jen to prosím neber jako reklamu na moje stránky 😀 Já jen, že když už jsem to psala, ať se to taky pořádně zužitkuje :3
          A pak v angličtině je toho spoustu tady: http://loudest-subtext-in-television.tumblr.com/metas
          Pokud si to přečteš, určitě dej vědět, co ty na to :3 Jsem zvědavá 😀
          No já raději už o dalším díle ani neceknu, abych nic nezkazila 😀
          Ano, jsem velký fanoušek Atlasu mraků. Jsem i velký fanoušek traileru na tenhle film, plánuju, že až vyjde ten victorianský speciál, udělám variaci tohohle traileru na sherlocka :DD
          Osobně miluji nejvíc linii se skladatelem, s Timotim v domově důchodců a se Sonmi. To jsou mé oblíbené, ale samozřejmě se mi to líbí celé. Film je úžasný! S knihou je to… no, jak to napsat? Jiné 😀 Je skvělá, ale když člověk viděl první film, težko si zvyká na ty dlouhé úseky. Ve filmu se to vždy v pravou chvíli střihne na další příběh, ale v knížce má každá z těch šesti rovin příběhů dlouhou část, a vrací se k ní v knize vždy tak dvakrát, max tříkrát… ale nakonec jsem si zvykla a odpustila jí to 😀 Protože právě díky těm dopisům Roberta Sixmisovi mě napadla tahle povídka :3
          Určitě stojí za přečtení! Taky je tam dost informací na víc, které ve filmu diváci nevidí :))) A tady už se radši zastavím, protože… achjo! 😀 Jak mám mluvit (nebo psát) o Johnlock Konspiraci nebo Atlasu mraků, je těžké mě zastavit! xD
          Měj se krásně, a ještě jednou děkuji za tvou pochvalu, opravdu si toho hrozně cením! :3
          Tru

        2. miamam napsal:

          (Tru, jasně že to spadlo do spamu, a DVAKRÁT, protože ODKAZY!!! 😀 když koment obsahuje jakékoli linky, WP to vyhodnotí jako spam, LOL 😀 ze spamkoše jsem jeden vylovila, aby se Leylon taky dozvěděla, na co se ptala… hi. Ale kdykoli zmizí koment, počítej s tím, že ho zachytí spambox, nezmizí úplně, pokud ho uložíš. 🙂 )

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s