TruTru: Dopisy Henryho Sheffielda, část 2.

Pokud jste měli dojem, že od posledního telefonátu teď všechno poběží jak na drátkách, Sherlock se šťastně vrátí domů a že vás teď čeká akorát kapitola plná fluffy cukrové vaty, tak se teda pletete.

TruTru vás prostě musí vymáchat v těch nejhorších … ehm, jak to říct slušně? … no, a potom se teprve dozvíte, jak to bylo. A jak to bude?…

Raději už nebudu rozvíjet ten pravděpodobně nejhorší perex v historii JL+, a jen vás poprosím, abyste si to vážně přečetli. No… přece musíte chtít zjistit, jak to vlastně dopadlo, nebo snad ne???

 

Varování: čtěte štítky kapitoly.

Varování č. 2: ke čtení si vezměte alespoň jeden kapesník. Nebo radši celou krabici. Nic nejezte, ale pravděpodobně se budete chtít něčeho napít. Ať už je to černý čaj nebo dvojka červeného, jako to bylo v mém případě.

 

Trigger warning. Slash.

No a hurá na to.

 

 

 

Dopisy Henryho Sheffielda

 

Část 2.

 

Myslel, že se telefonáty budou opakovat podobně, jako emaily. Byl si tím jistý. Uložil si Sherlockovo číslo a čekal, že v nejbližší době znovu zavolá. Omyl. Nedělo se nic. Tentokrát jako by byl týdenní interval delší a mučivější, než jaký býval na začátku. John však odmítal zavolat nebo napsat jako první. Vůbec nevěděl, co by mu řekl. Napadaly ho samé příšerné důvody, proč by s ním Sherlock nemusel chtít mluvit. Možná byl ten večer opilý víc, než si John myslel. Možná už ráno všeho litoval. A možná netuší, jak si s tou situací poradit. Jestli je to tak, potom na tom byli stejně.

Během toho nekonečně dlouhého týdne mu přišla smska. Nejdříve to vypadalo, že je od Sherlocka, ale když ji otevřel, hned pochopil, jak hrozně se mýlil.

 

Můj bratr na to zjevně nemá dost rozumu, takže se uchyluji s prosbou k vám. Přestaňte mu odpovídat. Skončete to dřív, než bude pozdě.

Nevrátí se.

Mycroft Holmes

 

John na tu zprávu zíral jako opařený.

Nevrátí se.

Od Mycrofta Holmese působila ta krátká věta tak definitivně, že spláchla většinu naděje, co si v sobě tak přepečlivě střežil.

Ale neměl v úmyslu ho poslechnout. Nehodlal se vzdát jediné věci, pro kterou dýchal. Na zprávu ani neodpověděl, ani si ji neschovával. Prostě ji vymazal.

Jak se sakra Mycroft dostal k jeho telefonu? Začala v něm bublat panika. Zdalipak Sherlock o té zprávě ví?

 

Další email přišel osmého dne od jejich telefonního rozhovoru. John se zhluboka napil čaje, přisunul si židli a s obavami se do zprávy začetl.

 

 

Drahý Johne,

 

před třemi dny jsem porušil svou abstinenci, protože mi došly náplasti. Snad ti to nevadí.

Představ si, že bratr vyčmuchal náš telefonát. A jak už bývá jeho zvykem, vůbec s tím nesouhlasí.

Zabavil mi mobil!

Opravdu doufám, že tě neobtěžoval. Pokud ano, pošli ho do háje. Já tě v tom rád podpořím.

Napadlo mne, že tě možná zajímá, jak si vede Henry Sheffield. Musím se zklamáním konstatovat, že stav jeho prstů se téměř nezměnil, a to už ho mám v mrazáku téměř osmnáct dní. Měřením palců jsem zachytil změnu sotva o dva milimetry. Asi tu nohu zase rozmrazím a pošlu na kremaci. Stejně se budu brzy opět stěhovat.

Případů, které se ještě dotýkají Moriartyho, stále ubývá, a tak trvá mnohem déle, než se k muškám na jeho pavučině dostanu. Kvůli tomu se dlouho nedělo nic zajímavého, co by stálo za to, abych ti o tom vyprávěl. A abych byl upřímný, nevěděl jsem si moc rady s tím, co jiného napsat. Obsah téhle zprávy je tragicky nezajímavý. Když to po sobě čtu, nejraději bych to celé zase smazal, jako jsem to udělal včera. A předevčírem. Ale už to trvá moc dlouho a já toužím po tvé odpovědi.

HS

 

 

 

Tohle bylo… nebezpečné. Z té zprávy čišela touha po jakémkoliv druhu kontaktu. Ale copak to tak mohlo být napořád? Sherlock se nevrátí. Nejen, že to tvrdil Sherlock, dokonce ho v tom utvrzoval i Mycroft Holmes.

Neuměl si představit, že takováto komunikace může fungovat do nekonečna. Co až Sherlock celou Moriartyho síť vyhladí? Co bude pak? Přestane s vyšetřováním docela? Vždyť řešení případů je pro Sherlocka Holmese všechno. Ukouřil by se k smrti! Umřel by na rakovinu plic, pokud by ho dřív neskolila nesnesitelná nuda. John nevěřil, že by jeho odpovědi nahradily práci, kterou tak miloval. Ale i když se to všechno zdálo zoufale beznadějné, nedokázal neodepsat.

 

 

Drahý Sherlocku,

tvůj bratr mi opravdu napsal.

Žádal mě, abych naši komunikaci ukončil, protože si myslí, že mám víc rozumu, než ty. Jak ho mohlo něco tak směšného napadnout?

Být tebou, nechal bych Henryho v mrazáku ještě aspoň týden. Chemii a fyzice sice moc nerozumím, ale třeba to chce prostě jenom více trpělivosti. Tři milimetry nejsou tak hrozné. Pokud je pro tebe obtížné se zmraženou nohou cestovat, můžeš mi ji poslat a já budu ve tvém experimetnu pokračovat, když mi napíšeš instrukce…

 

Nenechte se zmást, Johna Sherlockovy patologické experimenty pořád nijak zvlášť nezajímaly. Ale s Henrym Sheffieldem to už bylo trochu osobní. A pak… přál si mít u sebe něco, co patří Sherlockovi. I kdyby to měla být jen zmražená končetina.

 

Zatímco jsi nepsal, četl jsem tu tvou čtyřicetistránkovou teorii a, neuraž se prosím, lidi by to nedočetli do konce, i kdyby to napsal Elvis Prestley. Nechápu, co tě na tom tak ohromně fascinuje. Jestli chceš znát můj názor, myslím, že by bylo mnohem zajímavější, kdybys něvěnoval tolik času popisováním historie jejich výroby a místo toho se zaměřil na to, jak se takové rozlišování přírodních vláken dá použít v praxi.

Mimochodem: Kdy ti Mycroft vrátí mobil? Doplnil jsem lednici a chci tě pozvat na večeři.

JW

 

 

 

 

Johne,

nemohu uvěřit, že tě můj experiment tak zaujal, a ještě víc mě překvapuje, že si ho chceš dobrovolně schovat do vlastního mrazáku. Děláš mi radost. Jsem tak nadšený, že se pokusím najít způsob, jak ti Henryho nohu poslat, aniž by to nebylo nápadné, a aniž by se rozmrazila. Bojím se, že na to budu potřebovat bratrovu pomoc, a nejsem si jistý, zda bude chtít spolupracovat. Ale vynasnažím se ho nějak přesvědčit. Pro tebe všechno.

HS

 

 

 

O týden později Johnovi přišla do bytu upomínka, aby si na poště vyzvedl balík. Byl zatraceně těžký, adresa odesílatele neznámá. Mycroft se zřejmě činil, což Johna docela překvapilo. Nevěřil, že je ochoten je podpořit. Obzvláště po tom, co Johna žádal, aby s tím přestali.

Krabici si odnesl domů v náručí, i když byla příšerně těžká. Vybalil ji z papíru, otevřel. Uvnitř našel  mrazící box. Musel to být buď Mycroft, nebo zázrak sám, že tu věc na její dlouhé výpravě nikdo neodhalil. Balík s takovým obsahem by byl asi trochu podezřelý.

John se otřásl znechucením, když tu slavnou nohu konečně uviděl. Byla úplně bílá. Kost a mrazem zrůžovělé maso na něj koukaly z rovného řezu kousek nad kotníkem. Strčil tu věc do mrazáku a nastavil chlazení přesně tak, jak to Sherlock popsal v instrukcích.

Bylo to poněkud zvrácené, ale nemohl říct, že si to neužíval. Konečně měl šanci se Sherlockem trochu spolupracovat, s něčím mu pomoct. Dokonce si připadal i trochu užitečný. Třebaže to vzešlo z tak absurdních okolností.

Teď si alespoň nemusel lámat hlavu s tím, co Sherlockovi napsat. V dalším emailu rovnou vyplňoval jeho dotazík. Dovolil si poznamenat, že samotná cesta by se měla zaznamenat jako experiment.

Jeho lednička se brzy stala oblíbeným věděckým vybavením.

Díky, Henry. Možná ses mě pokusil zabít, ale stejně děkuji.

 

 

Týdny plynuly a jejich vztah byl podivně napjatý, vrtkavý a nejednoznačný. O té úžasné noci se ani slovem nezmínili. John to chápal tak, že je to pro Sherlocka uzavřená záležitost, ke které se nehodlal vracet. Vždyť jeho nenápadné výzvy ignoroval a nevolal a nevolal. Takže tím jejich nevinné flirtování pravděpodobně skončilo. Sex po telefonu byl jenom výsledek přemíry alkoholu v krvi a taky zoufalá touha po bližším kontaktu, nic víc.

No… asi to tak bude nejlepší. Na přátelském vztahu se nedalo nic pokazit, a udržovat kamarádství na dálku by neměl být takový problém.

John se tedy rozhodl chovat se jako dospělý a skončit flirtování s nejlepším kamarádem dřív, než to bude trapné. Odmítal zničit to nejlepší, co ve svém životě měl. Další emaily, které mu psal, byly už  striktně přátelské. Žádné chybíš mi, nebo zavolej mi. Psal o tom, co se děje v Londýně, o kolik milimetrů se zcvrkly prsty Henryho Sheffielda, nebo navazoval na Sherlockovo vyprávění o případech.

Teprve když Sherlock po dlouhé době znovu zavolal, John pochopil, že každý vidí to jejich přátelství úplně jinak.

Ten den začínal jako obvykle. John pracoval jedenáct hodin. Pak přišel z práce, skopl boty, došel si na záchod, vyprchoval se… A zrovna, když si chtěl z lednice vytáhnout pivo, rozvibroval se mu v kapse  županu telefon. Číslo neznámé.

,,John Watson,“ řekl do sluchátka.

,,Johne,“ oslovil ho Sherlock. Ani se neobtěžoval s pozdravem a rovnou pokračoval: ,,Kdo je to?“  Johnovo srdce nejdřív poskočilo radostí. Ale radost trvala jen velmi krátce, než si všiml, že je Sherlockův hlas podivně odtažitý.

,,Tohle číslo neznám, máš nový mobil?“ zeptal se, s pokusem o přátelský tón.

,,Neodpověděl jsi na otázku.“

,,Nevím koho myslíš,“ reagoval zmateně.

,,Tu ženu, se kterou se scházíš. Co s ní máš?“

John překvapeně zamrkal.

,,Proč tě to zajímá?“

,,To se ještě musíš ptát?“ Sherlock zněl naštvaně.

,,Evidentně jo,“ opáčil tvrdě. ,,Nějak mi není jasné, proč by ses staral o to, s kým se scházím. Měl jsem dojem, že jsme si to už vysvětlili.“

,,Ten dojem byl vzájemný. Ale člověk by za daných okolností předpokládal, že se s nikým scházet nebudeš.“

John odtáhl telefon od ucha a chvíli na něj konsternovaně zíral. Když postřehl, že Sherlock mele dál, zase mobil vrátil zpátky, aby toho cvoka lépe slyšel.

,,… opravdu je pro mě těžké pochopit, proč z ničeho nic flirtuješ s další osobou.“

,,Vůbec nechápu, kam tím míříš,“ informoval ho John. ,,Kromě toho, byli jsme jenom na pěti rande,“

,,Pěti!“ vyplivl Sherlock tak hlasitě, že John musel telefon krapet oddálit.

,,Lisa je kolegyně z práce,“ vrátil mu chladný tón. ,,Máme ordinaci na stejném oddělení a celkem si rozumíme… A proč ti to proboha říkám? Nic ti do toho není.“

,,Oh, skutečně?“

,,Hele, fakt nechápu, o čem tahle diskuze je, Sherlocku. Deset týdnů nezavoláš, a když se konečně ozveš, tak se chováš, jako…“

,,Spal jsi s ní?“ Sherlock mu nekompromisně skočil do řeči.

,,Cože?!“

,,Víš jak to myslím. Je to jednoduchá otázka, máš odpovědět ano, nebo ne.“

,,Co sis píchl?“

,,Nic neberu.“

,,Nevěřím. Co jiného tě může vést k tomu, aby ses mě ptal na něco tak stupidního.“

,,To znamená ano?“

,,Ne!“

,,Dobře.“

,,Teda zatím. Ještě tak daleko nejsme.“

,,Oh, takže to teprve plánujete,“ odsekl Sherlock.

John se zhroutil na židli u kuchyňského stolu. Mučivě zavyl.

,,Chci, abys to s ní skončil,“ ozvalo se mu u ucha. Na to už nebyl schopen reagovat. V naprostém šoku poslouchal Sherlockův napůl arogantní, napůl divně zoufalý hlas. ,,… osobně ne, v žádném případě, nejlepší bude, když jí to jednoduše napíšeš. Měla by odejít na jiné oddělení. Nebo, jestli budeš chtít, donutím Mycrofta, aby to nějak zařídil a přesunou ji do jiné nemocnice. Jsem si jistý, že ho dokážu nějak přesvědčit, aby…“

,,Ty jsi magor!“ zaúpěl John. ,,Necháš ji na pokoji, rozumíš?“

,,Záleží ti na ní?“

,,Zaleží mi na tom, aby kvůli tvýmu pomatenýmu mozku nepřišla o práci. Co ti proboha přelítlo přes nos?“

,,Myslíš, že vztahům nerozumím, ale já si o tom něco málo zjistil a jsem si jistý, že mě podvádíš.“

John otevřel ústa a… zase je zavřel. Oči se mu šokem rozšířily, když to konečně pochopil.

Sherlock si myslí, že spolu chodí.

Patrně si to myslí už docela dlouho. Asi od jejich prvního telefonátu.

Ježiši… Ježiši! John chvíli nebyl schopný vydat jakýkoliv zvuk, nebo se alespoň pohnout. Na

několik minut dočista zkameněl, dokud k němu nezačaly doléhat ozvěny Sherlockova hlasu, dokud slova nezačala znít jasně a zřetelně. Nakonec zvládl i pochytit jejich význam.

,,… Dával jsem si záležet, abych nic nepokazil a myslel jsem, že se mi to daří docela obstojně, než se mi do rukou dostaly ty fografie. Když se ti to nelíbilo, mohl jsi mi napsat, kde dělám chybu. Nemusel ses okamžitě uchylovat k…“

,,Fajn,“ zavrčel John. ,,Chceš vědět, kdes udělal chybu? Například ses mi vůbec neobtěžoval říct, že spolu chodíme!“

,,Říct?“ Sherlockův hlas malinko znejistil. ,,Vždyť to bylo zřejmé!“

,,Zřejmé pro koho?“

,,Poznám, když mě někdo svádí, Johne. A tvoje flirtovací taktiky si živě vybavuji. Žili jsme spolu osmnáct měsíců, četl jsem všechny tvoje emaily přítelkyním. Takže, když jsi řekl, že se se mnou chceš milovat, předpokládal jsem, že spolu, jak říkáš, chodíme.“

,,No, ale já ne! Spíš jsem se divil, že jsi mě neposlal do háje,“ přiznal.

Na druhém konci bylo chvíli ticho. John si povzdychl.

,,Chtěl jsem. Opravdu jsem chtěl, Sherlocku. Ale ty pořád opakuješ, že se nevrátíš. Nikdy jsi nenapsal nic, co by naznačovalo, že jsme něco víc, tak jak se v tom má potom člověk podle tebe vyznat?“

Uslyšel polknutí.

,,Souhlasil jsi. Souhlasil jsi, že nevadí, když se nevrátím.“

,,To jsem nikdy neřekl.“

,,Vím, že ne. To já, pamatuješ? Pro jistotu jsem ti to připomněl, než jsme… Nic jsi nenamítal!“

Zatraceně. John si matně vybavil, co se tehdy odehrálo. Ale když byl připitý, nepřikládal tomu rozhovoru žádný velký význam.

 

,,Chci se s tebou milovat.“

,,Říkal jsem, že se nevrátím. Na tom se nic nemění.“

,,Já nehodlám čekat, až se vrátíš. Chci se s tebou milovat hned.“

 

Promnul si čelo. Tenhle vývoj událostí opravdu nečekal.

,,Špatně jsi to pochopil,“ začal potichu. ,,Nikdy mě nenapadlo, že by mezi námi mohlo něco být.“

Sherlocka to prohlášení zjevně zaskočilo. Slyšitelně chtěl něco říct, tak John rychle pokračoval:

,,… ne, když se nehodláš vrátit,“ ujelo mu.

Sakra.

Tohle nechtěl říct. Vždyť to nechtěl přiznat ani sobě, natož Sherlockovi!

,,Takže to byla jenom…“

,,… snaha dostat tě zpátky do Londýna. Ano,“ dokončil otupěle. Všechno se bortilo. Svět černal. Sherlock hovor ukončil.

 

 

Po té události se emailová komunikace přerušila. Sherlock nepsal měsíc, dva, tři… a v tom ohlušujícím tichu se vznášelo něco, co Johna bolelo. Něco, čemu v normální společnosti říkají definitivní konec.

Věděl to. Jsou věci, které se změnit nedají. Přese všechno, co kdy Sherlock svou bláznivou nezodpovědností natropil, zranit toho muže byl hřích tak těžký, že táhl Johna na dno.

Snažil se opakovat sám sobě, kdo komu tady vlastně ublížil. To Sherlock ho přece opustil! To on ho nechal truchlit. On a jenom on se po té nekonečně dlouhé době ozval, jen aby ho nalákal na sladkou vůni naděje. Bohužel, už v sobě žádnou zlost nenašel, ať se snažil sebevíc.

Sherlock byl možná ignorant a příšerný pitomec, ale byl to učenlivý pitomec. S každým emailem, který mu napsal, se učil chápat emoce, rozlišovat urážky a poklony. Postupně porozuměl Johnovu zármutku a dokonce našel sílu svou chybu připustit a omluvit se za ni. Psal několik měsíců bez odezvy, snášel Johnovu ignoraci a pořád doufal, že se to někdy změní, že mu John odpustí. Tolik se snažil! Krůček po krůčku se z brilantního muže stala ta nejúžasnější lidská bytost, a John směl být u toho. Viděl ho růst tak, jako rodiče sledují dospívat své děti.

Jenomže dospělí lžou, intrikují, vždy se staví na první místo a přitom bezostyšně prohlašují, že jim záleží víc na druhých. Sherlock nikdy netvrdil, že mu záleží na ostatních, a přesto záleželo. Jen si s tím neuměl moc dobře poradit. Vyhýbal se citům, protože viděl, jak zraňují. Viděl to během vyšetřování, viděl to všude, kam se podíval.

Sherlock taky neustále říkal, co si myslel. Mnohokrát tím lidem ublížil, ale to nebylo to, co chtěl. Většinou se pokoušel o přesný opak.

Sherlock chtěl, aby ho lidé měli rádi, ale nevěděl, jak toho dosáhnout. Ovšem, připadalo mu nesmyslné přetvařovat se před druhými, protože potom by to nebyl on, koho by si zamilovali. Byla by to stejná maska, jakou si nasazuje každý druhý. A on toužil po tom, aby měli rádi jeho, ne nějakou společensky přijatelnou kreaturu.

John jeho pravé já miloval. Zbožňoval ho k zbláznění. Vždy tomu tak bylo.

Sherlock sice dospěl, ale byl stále tak čistý a nevinný, jako když se narodil.

Věděl, že se s ním flirtuje. Věděl to po celou dobu a nikdy Johna nezastavil. Učil se přijímat lásku stejně, jako se učil všemu ostatnímu. Říkal, že si o tom něco zjistil, což znamená, že se Johna snažil ničím nezklamat. Takže, jakmile viděl ty fotky… Jistěže byl naštvaný. Musel být. Po tom, co se tak snažil, po tom, co si myslel, že je všechno v pořádku… a že bude napořád… Musel z toho být zmatený. Nepříčetně zoufalý. On přece nemohl vědět, že milenecký vztah na dálku nemůže být navždy. Jak to mohl vědět? John ho v tom ještě podporoval! Ignoroval neustálé varování a zas a znovu se upínal k naději, že se Sherlock vrátí. Nebral ho vážně, a teď to vypadá, že skutečně existuje vážný důvod, který ovlivnil jeho rozhodnutí. Důvod, kvůli kterému to Johnovi odmítá vysvětlit. Dokonce i v tom byl upřímný.

A teď? Teď si myslí, že John s ním celou dobu manipuloval. Věděl dobře, jak takový citový nátlak funguje, často ho používal během vyšetřování. Když John přiznal, že byl vždycky přesvědčený o jeho návratu, pochopil to jediným způsobem, jakým to se svými zkušenostmi pochopit mohl.

Jenomže to pochopil špatně. Takhle to nebylo. John nechtěl… Bože. Nechtěl mu ublížit!

Umíral strachem, že se o něj kvůli své nenasytnosti připravil.

Přestal se scházet s kolegyní. V práci byl jako živá mrtvola, a jakmile se vrátil domů, četl všechny Sherlockovy emaily od začátku, pořád dokola.

Nechtěl ho zranit. Nikdy a ničím. Nemohl by přece ublížit něčemu tak nevinnému. Jenom si zoufale přál mít ho tu zpátky. Je to hřích? To přece neznamenalo, že o něj ve skutečnosti nestojí! Bůh ví, že stojí. Šíleně, bolestivě po něm prahl! Ta představa, že už ho nikdy neuslyší… že dokonce ani nenapíše…! Ta představa ho požírala zaživa.  Hodiny trávil na židli před počítačem a přemýšlel, jestli má vůbec smysl něco mu psát. Netušil, jak by to vysvětlil. Ve své základní podstatě měl Sherlock pravdu. John ho sváděl, John s ním flirtoval, John ho lákal zpátky. Ale to všechno jenom proto, že bez něj neuměl žít.

Kdyby tušil, jaké to je, přijít úplně o všechno, nikdy by se neodvážil chtít po něm víc. Býval by zatnul zuby a naučil by se dokonalému sexu přes telefon. Naplnil by ledničku, večeřel by při svíčkách a s telefonem položeným na ubrusu, jehož barvu by Sherlockovi líčil do nejmenších podrobností. Poslouchal by, jak Sherlock ťuká příborem o talíř, jak komentuje svoje jídlo… Určitě by mu to stačilo. Usínal by při jeho tichounkém chrápání a vstával s jeho zprávami. Každý den, měsíce a roky… až do stáří. Jednou by mohli udělat další krok a začít spolu komunikovat přes kameru. Směl by ho spatřit, mohl by sledovat ty neposedné kudrliny, jak mu padají do očí, kochat se lícními kostmi… A nejvíc pozornosti by věnoval těm vykrojeným, nádherně tvarovaným rtům, které se usmívaly vždycky jenom na něj, s obrovskou láskou. Protože to se na něj usmívala sama vděčnost, že ho někdo obdivuje dokonce i za to, co jiní nenávidí.

Ve chvíli, kdy si tohle všechno uvědomil, jeho prsty se už zbrkle pohybovaly po klávesnici. Vždyť neměl co ztratit. Důstojnost byla tak směšně zbytečná! Ve světě bez Sherlocka Holmese je mu k ničemu…

 

 

Drahý Sherlocku,

prosím, odpusť mi.

Mrzí mě, co jsem řekl. Vůbec jsem nepřemýšlel.

Mrzí mě, že jsem tě nevnímal. Mrzí mě, že jsem neposlouchal. Ve skutečnosti jsem nikdy neuvěřil, že se nevrátíš. Nevěřil jsem to ani tvému bratrovi. Zemřel jsi, a když jsem zjistil, že jsi na živu, byl jsem přesvědčený, že to bude jako dřív. Nenapadlo mě, že bys vůbec mohl chtít něco jiného. Miloval jsi Londýn. Miloval jsi svoji práci. Dokonce jsi přiznal, že jsi miloval život na Baker street. Ty se vrátíš – přesvědčoval jsem se o tom každý den. Neuměl jsem si představit nic, co by ti v tom dokázalo zabránit. Když jsi říkal, že důvod existuje, ale nechceš mi ho říct, nebral jsem tě vážně. Omlouvám se.

Prosím napiš mi. Nebo zavolej. PROSÍM. Přísahám, že už nikdy nebudu chtít víc, než mi můžeš dát. Nebudu tě přemlouvat, aby ses vrátil, nebudu se ani ptát na tvoje důvody.

S tou ženou jsem to skončil. Taky jsem na blog publikoval ten tvůj čtyřicetistránkový nesmysl, a Henryho prsty už dělají pokroky. Půl centimetru od původní šířky. Říkal jsem ti, že se trpělivost vyplatí. Teď mě napadá, že jsem to raději měl říct sám sobě.

Sherlocku… Jsem vůl. Jsem naprostý pitomec.

Víš, jak jsem prohlásil, že mě nikdy nenapadlo, že by mezi námi mohlo něco být, kdyby ses nevrátil? Byla to blbost. Zapomeň na to. Myslím, že by to mohlo jít, kdybys o to ještě stál. Zvykl bych si. Měli bychom báječný sex. Spoustu skvělých večeří, dělali bychom společné experimenty… Naučil bych se žít s tvým hlasem a tvými zprávami. Stačilo by mi to.

Budu čekat na tvou odpověď. Budu čekat se stejnou trpělivostí, s jakou jsi čekal ty na mě.

Počkám kdykoliv, pamatuješ?

Pro tebe všechno.

S láskou John

 

Když ani potom Sherlock neodepisoval, John začínal chápat, že na světě není opravdu nic, čím se jeho hloupost dá napravit. Zklamal ho. On toho úžasného a křehkého muže totálně zklamal. Sherlock mu dával ze sebe to nejlepší a teď se cítí zrazen tím jediným člověkem, o kterém si myslel, že ho tak bezvýhradně zbožňoval.

John si v sobě ale i nadále uchovával malý kousek naděje.  Když už nic jiného, chtěl alespoň doufat. Přece se nemůže zlobit věčně, nebo ano?

Trvalo to další nesnesitelné čtyři týdny, ale nakonec John přece jen zprávu od Sherlocka Holmese dostal. A jistě by to byla ta nejlepší událost pod sluncem, kdyby ta zpráva nebyla jeho poslední. Definitivně, absolutně poslední.  Další email Johnovi nikdy nepřišel… Už ani nemohl. Tehdy se všechno změnilo.

 

 

Johne,

dlouho jsem přemýšlel, co ti napsat. Nebo jestli vůbec.

Děkuji ti za tvůj poslední email. Ale nemám, co bych ti odpouštěl. Došlo mi to už pár minut po tom, co jsem zavěsil.

Manipuloval jsi se mnou… a ani sis neuvědomoval, že to děláš. Nikdy bys mi vědomě neublížil. Chtěl jsi, abych se vrátil, a bylo pochopitelné, že jsi ignoroval moje důvody, když jsem ti je zamlčoval. Což je důvod, proč ti nakonec přece jenom píšu. Chci, abys ty důvody znal. Zároveň to má být něco jako dopis na rozloučenou. Nejsem v tom moc dobrý, ale vynasnažím se.

Měl bych asi začít tím, čím to všechno začalo. Napsat ti, co se doopravdy dělo v den, kdy jsem zemřel.

Ten den je velmi důležitý, o mnohém rozhodl.

Měl bys vědět, že jsem to vůbec neměl pod kontrolou. Moriartyho záměry jsem odhalil pozdě a tebe, Lestradea i paní Hudsonovou to málem stálo život. Ten den… Ta chvíle na střeše… To bylo mé největší selhání. Byl jsem daleko za ním, vůbec jsem mu nestačil. Počítačový kód nikdy neexistoval. Moriarty pouze donutil správné lidi dělat, co zrovna potřeboval. Prohlédl mě. Řekl: „Vždycky chceš, aby bylo všechno provedeno chytře. A moc dobře věděl, co přijde pak. Buď se vrhnu  ze střechy, nebo nařídí střelcům, aby zasáhli své tři cíle. Určitě alespoň tušíš, jaké tři cíle to byly. Útočil na moje slabiny, a ty,  Johne, ty jsi má největší slabina. Klidně bych pro tebe na té střeše zemřel, ale musel jsem žít, abych ho zničil. Jeho i všechno, co kolem sebe vytvořil. Kdybych prostě skočil, co bych tím dokázal? Mohl jsem snad věřit tomu, že vás nechá na pokoji, když udělám, co chce? Snažil jsem se ho přinutit, aby střelce odvolal. A taky bych to dokázal, kdyby nevytáhl pistoli a nezabil se přímo přede mnou. Dokonce i se smrtí v očích se mi vysmál do tváře. Musel jsem skočit, jiné východisko tady nebylo. Samozřejmě jsem měl narychlo připravený záložní plán. Mycroft s Molly mi pomohli zemřít, ale dokonce i s jejich pomocí se to mohlo kdykoli zvrtnout. Neměl jsem ponětí, kde střelci stojí. Mohli všechno prohlédnout. Mohli jste být každou chvilku všichni tři mrtví. Musel jsem vaše životy riskovat, abych je zachránil. Byl téměř zázrak, že jste nakonec přežili.

Když jsem se s tebou loučil, mysel jsem to doopravdy, Johne. Věděl jsem, že si návrat do Londýna nemohu dovolit.  Došlo mi, že Sherlock Holmes musí definitivně zemřít. Kdybych se vrátil, vždycky se objeví někdo, kdo se mě pokusí zničit. Někdo, kdo by mě chtěl pokořit. Jsem jako chodící výzva pro každého geniálního zločince. A nic na tom nemění fakt, že je Moriartyho síť smetena z povrchu zemského. Každému je jasné, co je mou největší slabinou. Když to došlo mně, jim určitě taky. Odmítám dát někomu důvod, aby tě ohrozil.

Kdybys mohl, asi bys teď namítal, že tě chráním proti tvé vůli, že se o sebe umíš postarat sám a že by ti to nevadilo, i kdybys měl být v neustálém ohrožení života. A to je na tobě ten největší problém. Ty o nebezpečí stojíš, a já už ti ho nemohu nabídnout. Kdybych se vrátil, ohrozím nejenom tebe, ale každého, o kom si mohou myslet, že je pro mě důležitý.

Taky už nikdy nebudu dělat svoji práci. Ne v té podobě, jakou si pamatuješ. Mycroft chce moje schopnosti propůjčit vládě. Vždycky jsem ho trochu podezíral, že ze mě chce udělat tajnou zbraň. Už mi dokonce předhodil několik nabídek od MI6. Mohu ve vyšetřování pokračovat, ale musím zůstat v ústraní. Nic nebude stejné. Všechno, co se ti na životě se mnou tak líbilo, je nenávratně pryč. 

Cítím se trochu provinile, že jsem ti napsal, i když jsem věděl, že ti nemohu dát víc. Byl jsem slabý. Nedokázal jsem se tě vzdát a nechtěl jsem, aby sis myslel, že vůbec neexistuji. Psal jsem ti tak dlouho jenom proto, že jsem nedokázal přestat. Když jsi nakonec začal reagovat, bylo mi jasné, že jsem ztracený. Nikdy jsem ti nechtěl lhát, ani dávat ti zbytečnou naději, že se zase uvidíme. Jen jsem se bál, že bys na mě zapomněl.

Ta noc po telefonu… ta pro mne hodně znamenala. Děkuji ti za ni. Za všechno, cos tehdy  řekl a udělal. Děkuji ti za tvou trpělivost, zdvořilost, snahu, porozumění… Tu noc jsem tě vnímal tak jasně a zřetelně, jakobys byl hned vedle mě. A i když jsem to celé špatně pochopil, pořád to pro mě bude důležité. Tyhle věci kolem vztahů mi moc dobře nejdou, promiň. Jinak bych nemohl přehlédnout fakt, že po tobě žádám nemožné.

Takže teď po tobě chci jenom jednu, jedinou věc, Johne Watsone: Nezapomeň na mě.

Už nikdy nenapíšu. Nebudu ti odpovídat, nebudu ti zvedat telefon. Až tohle odešlu, okamžitě zablokuji emailový účet Henryho Sheffielda a změním si číslo mobilu. Nenechám tě, abys čekáním na mě promarnil celý život.

Měj přítelkyň kolik chceš, já ti do toho nemám co mluvit. Chci jen, abys byl spokojený. I kdyby to mělo znamenat, že se oženíš a pořídíš si děti. To lidé dělají, ne? Mají děti. A slyšel jsem, že mít děti je obtížná záležitost. Větší adrenalin než chytání zločinců.

Nemusíš se bát, že bys o mě kvůli tomu přišel. Patřím jenom tobě.

Sbohem, Johne.

 

Navždy Tvůj

Sherlock Holmes

 

 

Už někdy na začátku toho dlouhého dopisu si John nevěřícně přikryl ústa. Asi to bylo někde během věty: Má to být něco jako dopis na rozloučenou. Asi si ani neumíte představit, jaké to pro něj bylo, vrátit se k tomu dni, který všechno tak pekelně podělal. Číst, co všechno bylo v sázce a jak děsivá zodpovědnost dotlačila Sherlocka k tomu, aby se zabil a nechal za sebou svět, ve kterém z něj bude jen obyčejný podvodník.

John bojoval statečně, ale ke konci dopisu prohrál. Nezvládl sám sobě nalhávat, že se dá cokoli změnit. Slzy nechal téct.

Teď už to viděl. Ano, teď to dávalo smysl. Sherlock se nevrátí. Nikdy.

Nejde jenom o Johna. Kdyby ano, čert to vem. John by s ním tisíckrát skočil pod autobus, milionkrát by si od něj nechal přiložit ke spánku pistoli a každý den by pro toho muže oddaně umíral. Ale nemohl chtít, aby se tomu nebezpečí vystavovali také ostatní. I jemu záleželo na paní Hudsonové, na Gregovi, na Molly… Oni kvůli němu umírat nesměli.

Třásla se mu ramena, ruku tiskl ke rtům, a přesto se skrz ni draly nezadržitelné vzlyky. Vždyť je tu sám, tak proč by měl předstírat, že je statečný? Popadl hrnek od kávy – ten hrnek, se kterým každé ráno sdílel Sherlockovy emaily – a mrsknul jím proti zdi. S řinčením se rostříštil na několik kusů.

A to už se John potácel k posteli, složil se na ni, rozpadl se, jako domeček z karet. Panikařil, odmítal, nevěděl si rady. Sherlock mu nedával na výběr. Nutil ho, aby se vzdal. Ano, chtěl pro něj to nejlepší, ale John věděl líp, než cokoliv jiného, že to nejlepší právě definitivně ztratil.

To přece není pravda. To se mu muselo zdát. Určitě se mu to zdá! Jenže ať John třeštil oči na koberec sebevíc, obraz se neměnil. Hrubě si vjel prsty do vlasů. Skleněné oči pálily, obraz reality pokřivený.

,,Do hajzlu,“ vylétlo mu ze rtů. ,,Sherlocku…“

Ne, nemohl bez něj být. Bůh ví, že už se to nedá snést ani minutu, natož celý život. Pomalu zavřel oči, poslední slzy se valily přes tvář, zvolna usychaly. Když víčka otevřel, jeho pohled byl napůl prázdný, napůl odhodlaný. Existuje jenom jedna věc, která ho z toho pekla zachrání.

Někde v koutku jeho mysli zablikalo světélko naděje.

Už to tak bude. Svět bez Sherlocka Holmese není místo pro mě. Sem přece nepatřím.

Sám sobě kývnul v porozumění. Zvedl se, došel k počítači. Bez vteřiny zaváhání smazal svůj emailový účet, i se všemi emaily. S každým pozdravem a každým rozloučením… I s tím posledním.

Potom otevřel svůj blog a napsal krátký článek pro veřejnost.

 

 

Vím, že jste si po zveřejnění Sherlockovy staré teorie mohli myslet, že budu v přispívání na blog pokračovat, ale musím vás vyvést z omylu. Tohle je můj poslední příspěvěk. Blog je uzavřený, žádné další články se tu neobjeví. Mazat ho ale nebudu. Je připomenutím toho, jak úžasný člověk Sherlock Holmes byl, a je mi jedno, čemu vy ostatní věříte. Já vím, že je přesně takový, jakého jsem ho popisoval. Vlastně ne. Je mnohem lepší.

Možná nevěděl, že slunce obíhá kolem země, ale rozeznal dvěstě čtyřicet tři druhů tabákového popela. Napsal teorii o rozlišování přírodních vláken, změřil posmrtné srážení slin a zachránil stovky životů. 

Nebyl podvodník a zaslouží si vaši nejupřímnější vděčnost.

Tímto se s vámi loučím a doufám, že jste to pochopili.

Dr. John H. Watson

 

 

O tři dny později John vstal a nasnídal se, tak jako každé ráno. Oblékl si černou bundu, džíny, peněženku s doklady schoval do kapsy, zamkl byt a vyšel na ulici. Paprsky mu zahřály obličej. Mířily přímo na něj. Slunce, kolem kterého, drahý Sherlocku, obíhá naše malinká planeta, chvíli zářilo jenom na Johna. Snad aby mu dalo své požehnání. Není zbabělý. Není. Přesně věděl, co dělá. Místo do práce, zamířil tentokrát na opačnou stranu. Ještě před polednem se dostal z Londýna, k nejbližší vlakové zastávce. Pár lidí ho zahlédlo, ale nevěnovali mu pozornost. Zvláštní, jak by se jejich pohled změnil, kdyby věděli, že tenhle obyčejný muž se chystá v příští půl hodině zemřít. Nečekal na vlak, ani se na zastávce nezdržel. Pokračoval podél kolejí. Necítil strach, byl si naprosto jistý. Jen se musel dostat co nejdál z dohledu. Nepotřeboval u toho mít padesát zvědavých očí, jako Sherlock Holmes.

Během té cesty ho napadlo, že na něj bude strojvedoucí poměrně naštvanej. On a taky lidi, co budou uklízet všechen ten nepořádek z kolejí. Johnovi to nevadilo. Naopak. Trochu ho těšilo, že ještě stihne pár lidí rozčílit. Možná tenhle pocit zadostiučinění pociťují všichni sebevrazi. Jen ať si ho ještě užijou.

Pak se zastavil, podíval se na hodinky. Měl dvacet minut, než vlak vyjede ze stanice a vyrazí mu naproti. Vytáhl si z bundy peněženku a položil ji opodál, aby to jeho doklady neschytaly. Pak do křoví odhodil bundu a zůstal tam stát u kolejí jenom v košili a kalhotách. Polední slunce ho pálilo do vlasů. Podíval se vzhůru a usmál se na něj. Mířím za tebou, naznačil pohybem rtů.

 

 

 

Druhý den o něm vyšlo hned několik článků. Noviny se mohly přetrhnout.

 

Šokující událost… Známý společník Sherlocka Holmese včera v pravé poledne svého přítele následoval… Ještě před tím, než navždy odešel, zanechal na svém blogu poslední příspěvek, kde světu sděluje, že Sherlock Holmes byl nepopiratelně skutečný. Mnoho lidí se domnívá, že se tuto skutečnost snažil svou sebevraždou demonstrovat… Vlak ho srazil na kraji Londýna, ve dvanáct hodin, dvacet čtyři minut… Tělo bylo zdevastované, na několik kusů, ale na místě byly nalezeny jeho doklady, a testy DNA jeho identitu jen potvrdily… Skutečně šlo o známého bloggera, válečného hrdinu a blízkého přítele Sherlocka Holmese, Johna Watsona…

 

Válečného hrdinu? No nejsou obyčejní lidé rozkošní? Zajímavé, jak nadšeně vykládají o tragédii. John Watson by mohl být spokojený, kolik povyku kolem sebe a Sherlocka rozpoutal. Mohl by, ale Johnovi Watsonovi už to bylo jedno.

Mycroft Holmes s povzdechem odložil noviny, lokty opřel o stůl. Podepřel si bradu a pohlédl na muže naproti sobě.

,,No, doktore Watsone, zdá se, že jste se od mého bratra naučil jen to nejhorší.“

,,Taky myslím.“ Odpověděl s krátkým ušklíbnutím světlovlasý muž a uvelebil se ve svém křesle. ,,Ale pomohl jste mi.“

,,Stejně, jako jsem pomohl Sherlockovi.“

,,Ano.“

,,Jaká byla cesta?“

,,Nestěžuju si.“

Vždyť letěl soukromým letadlem. Na co by si stěžoval?

,,Věděl jste, že skokany pod vlak nikdo nemá rád?“

,,Jistě,“ John to věděl až moc dobře, taky si to celkem užíval. ,,Kdo byl ten chlap, kterého tam hodili místo mě?“

,,Jméno není důležité. Řekněme, že to byl někdo, kdo byl mrtvý už dva dny, a nikdo se k němu nehlásil. Podobná barva vlasů, podobná stavba těla… o to ostatní se postaral vlak.“

John by nechtěl, aby jeho tělo bylo na několik kusů. Trochu toho chudáka litoval.

,,Upřímně, Johne, nečekal bych, že se do něčeho takového pustíte. Když jste napsal na Sherlockův starý telefon a žádal mě o pomoc, ani se mi tomu nechtělo věřit. Uvědomujete si doufám, že oficiálně neexistujete?“

,,Naprosto.“

,,Nelitujete toho?“

John si odkašlal.

,,Lituji, že jsem tím ublížil lidem, které mám rád. Jinak nelituji ničeho.“

,,Dobře. Jsem rád, že jste to zvládl. Do poslední chvíle jsem pochyboval, jestli mého bratra opravdu tak milujete, ale tohle mi jako důkaz bohatě stačí. Jsem ochoten vás oba podpořit, jak jen bude v mých silách.“

,,Chránil jste ho,“ přikývl John. ,,To vy jste ho naučil, že jsou city nevýhoda, je to tak? Chránil jste ho, dokonce i přede mnou.“

,,Se Sherlockem je to těžké,“ povzdechl si Mycroft. ,,Vžycky všechno přehnaně prožíval. A vy moc dobře víte, jak se k němu lidé chovali. Kdyby se nenaučil povznést nad lidskou nenávist, kdo ví, jak by dopadl.“

,,Už to ví?“

,,Máte na mysli to, že jste mrtvý, nebo to, že vlastně mrtvý nejste?“

John se zašklebil.

,,Obojí,“ řekl.

Muž v elegantním obleku přehodil nohu přes nohu a trpělivě se na Johna podíval.

,,Že jste se zabil, Sherlock zjistil dnes ráno, ze zpráv na internetu. V tuhle chvíli je na tom velmi špatně. Nepouštím ho z pokoje a mí lidé ho hlídají, aby neudělal nic zbrklého. To bychom tu nakonec měli další Shakespeareovskou tragédii. A to přeci nechceme, že ne?“

John se zatvářil nejdříve překvapeně, potom zmateně.

,,Proč mu neřeknete pravdu? Víte, co s ním děláte?“

Mycroft zavrtěl hlavou.

,,Věřím, že je to správné. Musí vědět, čím jste si prošel, Johne. Měl by to vědět dokonale, pokud spolu máte žít.“

,,Mučíte ho. To je teda drsný i na vás,“ prohlásil John. ,,Řekněte mu to, chudákovi! Já nepotřebuju, aby věděl, co jsem prožil. Je to dávno za mnou.“

,,To není kvůli vám,“ namítl Mycroft. ,,To je pro něj.“

,,Nerozumím.“

,,Řeknu mu to. Ještě dnes. Zavolám mu to dřív, než se s ním uvidíte. Ale znám ho dost dobře na to, abych věděl, že těch několik hodin bolesti mu stojí za to, aby se o vás něco naučil. Byl jste od něj daleko, tak to nemůžete vědět, ale Sherlock mě přiváděl k šílenství tou svojí snahou být vám dokonalým partnerem. Posílal mi seznamy té nejstupidnější literatury, kterou našel na internetu, udělal si celou sbírku teorií o tom, co máte rád, učil se vařit, každou chvíli mě nutil, ať mu pošlu vaše fotky, a to ani nemluvím o té komplikované a nákladné cestě jeho experimentu, aby se k vám v pořádku dostal přes půlku světa…“

Jak mluvil, Johnovi poklesla brada. Překvapeně na něj zíral s ústy dokořán. Tohle že dělal?

Koutky úst mu zacukaly.

,,… Je to geniální muž, ale pokud jde o vás, chová se, jako by neuměl do pěti počítat. Na druhou stranu, je to pro něj všechno poněkud… nové. Asi vám to nemusím říkat, ale jen aby bylo jasno… vy jste jeho první láska, Johne. Sherlock nebyl zamilovaný ani v pubertě. Nikoho neměl. Nikdy. Tak s ním koukejte mít trpělivost. Celý život se pro vás šetřil.“

To už John nevydržel a vyprskl smíchy. Rozesmál se na celé kolo. Hlasitě, se slzami na krajíčku. Šťastný víc, než byl kdy zvyklý unést.

A živý, ano. Neuvěřitelně živý.

Když mu Mycroft předával klíče od Sherlockova hotelového pokoje, úsměv stále přetrvával. Bude tu už napořád.

 

 

Byl v Norsku. Přesněji řečeno ve Fredrikstadu, v tom nejdražším zatraceném hotelu, jaký si Sherlockův bratr mohl dovolit. Člověk by řekl, že s jeho výdaji budou trochu šetřit, ale kdeže. V tomhle si byli bratři Holmesovi hodně podobní. Ale nakonec… Johnovi to nevadilo. Spíš ho otravovali ti dva o hlavu vyšší chlápci, které Mycroft posal, aby mu dělali doprovod. Z každé strany jeden, provázeli ho až do třetího patra, před dveře číslo 350.

,,Tady už to zvládnu sám, děkuji.“  Zatřepal na znamení klíči a snažil se tvářit co nejklidněji. Nepotřebuje, aby ho někdo vodil za ručičku. Jde za Sherlockem Holmesem, ne do první třídy.

Oba muži ho sjeli skeptickým pohledem od shora až dolů. Pěkně mu lezli na nervy. Chudák Sherlock, jestli tohle zažíval dva roky.

,,Naschle,“ zdůraznil a ještě jim ironicky mávnul, když se otočili k odchodu. Nevypadali nijak přátelsky, tak ať táhnou. John chtěl trochu soukromí. Potřeboval aspoň krátkou chvilku jen pro sebe. S klíči a dveřmi, za nimiž čeká Sherlock.

Zhluboka se nadechl.

Možná by měl raději zazvonit a nechat ho, aby přišel otevřít… nebo taky ne.

Pomalu vydechl, dodal si odvahu a strčil klíče do zámku. Odemkl.

První, co viděl, když vstoupil do předsíně, byl společenský pokoj. Pár křesel, pohovka, konferenční stolek, na něm láhev šumivého… Všechno kolem bylo čisté, barevné a ohromně luxusní. Ale hlavně to tu bylo prázdné. Žádný Sherlock Holmes.

John si potichu svlékl černou bundu, pověsil ji na věšák vedle sebe, zul si boty. Opatrně vešel dál.  Uslyšel kroky a téměř okamžitě se po tom zvuku otočil. Pohled mu spočinul na dalších dveřích, lehce pootevřených. Přikradl se k nim tichounce, s obezřetností a hravostí číhajícího kotěte. Ani nedýchal. V hlavě se mu jen dokola ozývalo burácivé: uvidímhouvidímhouvidímho! Neztrácel čas a drze nahlédl do jeho ložnice.

Na posteli ležel pohozený Sherlockův kabát. Čistý, připravený k obléknutí. A pak… pak ho uviděl.

Panebože…

Sherlock k němu stál natočený bokem, vůbec si Johna nevšiml. Byl příliš zaměstnaný svým odrazem v zrcadle. Na sobě měl vyleštěné boty, společenské kalhoty, s puntičkářskou pečlivostí zapínal bílou košili. Látka byla na jeho hrudi napnutá, jako malířské plátno. Dopnul drobné knoflíky až ke krku, pak naklonil hlavu ke straně, nad něčím se zamyslel, a nakonec dva vrchní zase rozepnul. Odhalil trojúhelník nahé kůže. Spodní část košile měl řádně zastrčenou do tmavých kalhot, které vypadaly, že je zrovna vybalil z nákupní tašky.

Byl stále tak okouzlující, jak si ho John pamatoval. Stejný, jakého si jej představoval po telefonu a při čtení jeho zpráv. Ačkoliv… ne. Naživo byl přitažlivější.

Zůstal stát bez dechu u dveří a jen toho muže omámeně sledoval. Každý jeho pohyb, každé  zkřivení tváře, značící, že se sebou ještě není dostatečně spokojený.

Vlasy měl o trochu kratší, ale stále měly ten nejtmavší odstín hnědé a byly plné divokých kudrlin. Vlnitá ofina mu zakrývala půlku čela.

John si vzpomněl, že Sherlock se o jeho příchodu dozvěděl sotva před třemi hodinami. Do té doby na nějaké parádění určitě ani nepomyslel, když myslel, že je John mrtvý. Takže tohle všechno, ten připravený kabát, ta čistá košile, nové kalhoty… to všechno je pro něj. Protože se Johnovi chce líbit. Ta myšlenka jím protekla jako vroucí láva. Zahořela ve slabinách.

Kvůli tomu se přece vůbec nemusí namáhat! Někdo jako on by byl krásný i v přestrojení za bezdomovce.

John si krátce odkašlal, čímž docela zničil Sherlockovu koncentraci. Ten výtvor požehnané boží fantazie sebou cukl a naprosto vyveden z míry se podíval ke dveřím.

Pak nastalo napjaté ticho.

Sherlockovy oči na něj hleděly v nevěřícím úžasu, ačkoliv měl být na Johnův příchod připravený. Evidentně nebyl. Splašeně těkal zorničkami po Johnově tváři: po jeho dva dny nevyměněném oblečení, po džínách, starých botách, a zase zpátky na obličej, na strništěm zarostlou tvář, únavou podlité oči… Koukal na něj, ale na jeho pohledu bylo něco nečekaného. Sherlock se nesnažil dedukovat. Sherlock se opravdu jen díval.

,,Sluší ti to.“ John prolomil ticho s mírným pousmáním. Vešel dál. Nemohl ze sebe tu radost pustit celou naráz, to by na místě explodoval. Vždyť na tuhle chvíli čekal tak zatraceně dlouho! Všechny galaxie se slévaly do tohohle okamžiku.

,,Johne,“ vypravil ze sebe Sherlock.

Ten jeho hlas! Byl mnohem hlubší, než jak zněl v telefonu.

Držte mě někdo, nebo se na něj na místě vrhnu a už mě nikdo nezastaví!

,,Čekal jsem, že zazvoníš…“

,,Jo,“ John vytáhl z kapsy klíče a hodil je na nejbližší polici, kterou měl po ruce. ,,Mycroft mi dal náhradní, abych se sem dostal. Snad ti to nevadí.“

,,Ne. Ovšemže ne,“ Sherlock nervózně polknul. Ten pocit nepatřičnosti cítili oba. John Watson bezradně přešlápl.

,,Myslel jsem, že jsi mrtvý,“ oznámil Sherlock potichu. Rty se mu drobně zachvěly, když to vyslovil.

,,Já vím. Je to brácha za všechny prachy, co?“ Povzbudivě se na něj usmál.

Sherlock přikročil blíž.

,,Ty si ani neumíš představit, jak jsem se bál.“

,,Umím, věř mi…“

,,Trvalo celou věčnost, než se mi to Mycroft obtěžoval říct.“

,,Celých pět hodin…“ protáhl John ironicky a významně na něj povytáhl obočí.

Sherlock se zarazil.

,,Já mu říkal, aby ti to řekl dřív, nechtěl jsem…“

,,Ne…,“ pohybem ruky Johna umlčel. ,,Ne, to je v pořádku, chápu.“ Chvilku koukal po místnosti, jako by mu v hlavě něco šrotovalo, potom znovu na Johna, a taky se pousmál. ,,Uvědomuješ si, co jsi udělal?“

John vyprskl smíchy.

,,Seš druhej, kdo mi tohle dneska řekl. Mycroft se ptal na to samé. A ano, Sherlocku Holmesi, jsem si toho moc dobře vědom, díky za optání.“

Sherlock sklopil oči. Evidentně bojoval s přívalem štěstí a touhou po bližším kontaktu. Pohl se, jako by chtěl udělat další posun vpřed a zaváhal. Zdálo se, že zoufale hledá, co by řekl. Asi mu toho hlavou lítalo tolik, že se v tom sám nevyznal. Johnovi bylo jasné, že přijel právě včas, aby mu ten nepořádek v hlavě urovnal. Tohle je láska, Sherlocku, to patří sem, tohle je radost, to patří tady, a tu bolest, tu vyhoď do svýho imaginárního koše, buď tak hodný.

,,Máš hlad?“ Sherlock zjevně vydoloval první cudnou otázku, kterou ve změti nevhodných fantazií objevil.

John moc dobře věděl, co mají právě teď oba nejvíce společného, ale rozhodl se jít tou pomalejší cestou a s večeří souhlasil. Hlad opravdu měl.

 

Jídlo jim donesla pokojová služba. Do půl sedmé večer Sherlock návštěvu jaksi nečekal. Vítal by spíš dávku neředěného kokainu. Ale pak mu zazvonil telefon a plány na večer se úplně změnily. Vlastně i všechny ostatní plány na zbytek života.

,,Sražený vlakem, rozjetý na kaši…,“ předčítal svým hlubokým hlasem z ranních novin, ,,… zbytky Johna Watsona záchranáři sbírali z kolejí několik hodin…“ Noviny zašustily a skončily někde na zemi u stolu. ,,Jak tě tohle napadlo?“

John polkl sousto lasagní, než promluvil.

,,Byl to nejlepší způsob, jak znehodnotit mrtvolu, aby nešel rozpoznat obličej,“ upil šampaňského, ,,… a vůbec. Když ty se můžeš rozflákat o beton, já se můžu nechat přejet. Myslel sis, že tě nechám, abys nám oběma zničil život? Ty se možná v dramatech vyžíváš, Sherlocku, ale já toho mám za celý život tak akorát. Nevypadal jsi, že mi hodláš dát na výběr, tak jsem něco udělat musel, a nekoukej na mě, jako bys nebyl rád. Vím, že jsi.“

Sherlock odstrčil talíř. Snědl sotva polovinu. Jídlo ho asi moc nezajímalo, když měl Johna Watsona přímo před sebou.

,,Jen mě trochu rozčiluje, že mě tahle možnost vůbec nenapadla,“ přiznal neochotně.

John si neodpustil samolibý úsměv.

,,Takže…“ Sherlock si odkašlal a bylo na něm vidět, že chce rychle změnit téma. ,,Vypadá to, že jsme opět… spolubydlící.“

,,To bychom měli být,“ souhlasil s plnou pusou John. ,,Teď, když spolu chodíme.“

To prohlášení si vysloužilo veškerou detektivovu pozornost.

,,Opravdu?“ zamrkal. ,,A jsi si jistý? Nerad bych zase dospěl k mylnému závěru, který by způsobil…“

,,Pro kristovy rány, Sherlocku! Chceš se mnou chodit, nebo ne?“

,,Samozřejmě, že chci.“

,,Fajn. Tak teď jsme pár. Zvykni si.“

Sherlock se jen usmál. Rozpačitým a tajně nadšeným úsměvem.

,,Jestli si chceš stanovit nějaká pravidla,“ pokračoval John, ,,… tak klidně spusť, poslouchám.“

,,Jaká pravidla?“

,,No… vždyť víš. Koupelna, sprcha, postel a tak… můžu spát na gauči, jestli si na to potřebuješ zvyknout…“

Poslední větu drtil mezi zuby. Pořád si v hlavě  opakoval, co mu řekl Mycroft. Koukejte s ním mít trpělivost, celý život se pro vás šetřil.

No… to se lehko řekne, že?

Jak se tak zaobíral vlastní frustrací, skoro si nevšiml, že se muž na proti němu zatvářil velmi nespokojeně.

,,Na gauči?“ zeptal se ,,Proč bys spal na gauči?“

Teprve teď jeho znepokojení postřehl. Copak to nechápe?

,,Ehm… říkal jsi, že spíš napříč postele, to bych se asi nevešel,“ zavtipkoval John. On ale nevypadal pobaveně. Spíš trochu zmateně.

,,Vešel by ses,“ namítl vážně.

John taky odsunul talíř. Zůstal na Sherlocka koukat jako na zjevení. Sherlock mluvil dál.

,,Nevidím důvod, proč bychom nemohli spát v posteli spolu. Místa je tam dost. Deky jsou tu dokonce čtyři. Na nic si zvykat nepotřebuju.“

Sherlock se vyjádřil naprosto jasně. A Johna taky nikdo nemusel pobízet dvakrát, aby spal v posteli se Sherlockem Holmesem.

 

 

 

Někdy kolem desáté se oba vysprchovali.

John šel do koupelny druhý a doba, kterou ve sprše strávil, byla rekordně krátká.

Vzhledem k tomu, že momentálně neměl co na sebe, oblékl si jen spodky a hotelový župan, rukou párkrát pročísl vlhkem rozježené vlasy a bez zbytečného zdržování se vydal do ložnice.

Jeho přítel ležel na posteli v polosedu, zády opřený o několik polštářů. Bez trička.

John musel na vteřinu zavřít oči a posbírat veškerou koncentraci. Když oči opět otevřel, mimické svaly pracovaly na plné obrátky, aby zůstaly nehybně kamenné.

Přikrývka tomu muži zakrývala dolní polovinu těla, od břicha až po palce u nohou. Zabíral levou část postele, čímž Johnovi automaticky nabízel prostor vedle sebe. John ke své polovině vděčně vykročil, přičemž postřehl, že ho doprovází Sherlockův intenzivní pohled.

Snažil se to ignorovat a pohybovat se co nejpřirozeněji. S předstíranou samozřejmností se posadil na okraj, skopl bačkory, potom vyhodil nohy nahoru a schoval se pod deku. Přitáhl ji až k ramenům a zůstal zírat před sebe.

A je to. Leží vedle Sherlocka Holmese.

,,Chci se s tebou milovat,“ ozvalo se vzápětí.

John se zprudka nadechl.

Slyšel dobře?

Skousl rty, aby zabránil nemístnému úsměvu.

,,Tuhle mi někdo napsal, že nechápe, proč by si měl člověk hledat někoho do postele kvůli nečemu, co může docela dobře zvládnout sám,“ poznamenal s provokací na rtech. Oči přišpendlené na kliku u dveří. Právě teď fungovala jako celkem účinný uzemňovač. Podívat se na toho muže vedle sebe, John by byl ve vteřině ztracený.

,,To, co jsem napsal, pořád platí. Ty jsi výjimka potvrzující pravidlo,“ řekl Sherlock s nádechem předstírané arogance. Johnovi to připadalo legrační. Koutky úst mu zacukaly.

,,Víš, že to nebude stejné jako přes telefon,“ ujišťoval se.

,,V to bych doufal. Sice to bylo pěkné, ale trochu to kazil fakt, že jsi nebyl nikde poblíž. Když bylo po všem, tvá nepřítomnost začala být asi o dvacet tři procent protivnější.“

John s lehkým úsměvem zavrtěl hlavou.

,,Poslyš, já mluvím vážně. Dělám, co můžu, abych po tobě nevystartoval.“

,,Hmf,“ udělal Sherlock. ,,Já zase dělám, co můžu, abys po mě vystartoval.“

,,Sherlocku…“

,,Jsem nahý, Johne.“

Ať už se John chystal říct cokoliv, větu nedokončil.

Klid. Chce to klid, přikázal si. Zhluboka se nadechl, vydechl a pak se k Sherlockovi konečně otočil. Tušil, že Sherlockovy oči míří k němu, a přesto ho ty třpytící se zorničky zaskočily zcela nepřipraveného. Když se jejich pohledy setkaly, úsměv mu ve stejný okamžik zatuhl na rtech. Koukal na Sherlocka s pootevřenými ústy, chvilku ani nedýchal. Sledoval ho, jak zdvihá záda z polštáře. Natočil se k němu, nohy přitáhl do pokleku. Deka mu při těch několika pohybech sklouzla do klína.

John se nevědomky olízl. Jako přitahován magnetem, přisunul se blíž. Celou plochu dlaně zlehka položil na prsní sval, tam, kde Sherlockovi tlouklo srdce. Tak opravdové! Tak hrozně moc skutečné! Cítil každý jeho úder.

,,Jsi nervózní?“ Věděl, jaká bude jeho odpověď. Bude v naprostém rozporu se splašeným srdcem, který mu dováděl pod dlaní.

,,Ne.“

John se tichounce zasmál. Pohladil nahou kůži, palcem přejel tvrdnoucí bradavku. Neuniklo mu, jak se hruď pod jeho doteky zachvěla. Vnímal každý Sherlockův nádech a vnímal ho naplno. Pocit, že se mu ten muž celý bezvýhradně nabízel, byl… obrovský. Tak mocný, že ho téměř nedokázal pojmout. Posunul ruku po nahé kůži trochu stranou a omámeně přiblížil k odhalenému místu tvář. Přimknul své rty na Sherlockovu hruď a zlehka ho políbil. Druhý polibek o milimetr výš, třetí  kousek od bradavky. Sázel polibky jeden vedle druhého. Líbal tu hedvábnou kůži, jakoby světil obětní oltář. Když se rty dostal až k tmavému dvorci bradavky, pohltil ji, zcela fascinován. Laskal ji, ochutnával, cítil, jak mu v ústech tvrdne. Hruď se zvedla pod prudkým nádechem. Sherlockova dlaň mu přistála na hlavě. Prsty se vpletly do krátkých vlasů.

Nepospíchal, tenhle okamžik si hodlal vtěsnit do paměti všemi svými smysly. Slyšet Sherlockův hluboký dech, pocítit chuť jeho těla, vnímat hebkost i hrubost každého zákoutí, spatřit vše, co se mu nabízelo. Jakmile pusu oddálil od prsou, vzhlédl k jeho tváři. Mandlové oči zastřené touhou ho pozorně sledovaly. Rty se zachvěly v opatrném úsměvu.

John se dotkl jeho tváře, pohladil ho. Palcem přejel ty dokonale vykrojené rty. Pokračoval přes ucho, odhrnul tmavou vlnu z čela, a nakonec vjel dlaní do záplavy hnědých kudrlin.

Natáhl se ke rtům, pronikl jazykem do úst a přijmul každý jeho horký výdech, každý udušený sten. Sherlock mu hned vyšel vstříc. Rukou sjel Johnovi přes krk na lopatky, hrubě si ho přitiskl blíž. V tu chvíli byl polibek dávno divočejší. A mnohem, mnohem hladovější. Tíhu nedočkavosti, kterou v sobě tak nekonečně dlouho zadržovali, teď vypustili na svobodu. Zbavena okovů, nestydatě pustošila vše, co jí přišlo pod ruce. Smetla zdrženlivost, rozpoutala chaos. Až to začalo být trochu drastické. Nedočkavost umí být drsnější více než živelná pohroma.

John Sherlocka zalehl, opustil rty a líbal ho na spánku, na tváři, zlíbal lícní kosti, bradu, ohryzek. Chtěl mít všechno. A Sherlock mu to dovolil, vzpomínáte?

Patřím jenom tobě, napsal.

Navždy Johnův… Johna v té změti divokých myšlenek napadlo, že by měl Sherlockovi říct to samé, vzhledem k tomu, že je to pravda. Ale možná až za chvíli. Ještě ani neochutnal ušní lalůček, ještě se dost nenačichal jeho vlasů. Je toho spoustu, co musí objevit. Jako malý kluk na ostrově pokladů.

Zatímco Sherlocka líbal všude, kde ho napadlo, ruce nechal putovat po celém jeho těle. Přes dekolt k ramenům. Přes ramena k lopatkám. Vtěsnal dlaně mezi postel a jeho trup a přitiskl mu je na záda. Nechal je stéct k bokům, k zadku, pevně oba svaly sevřel. Dokonale do dlaní pasovaly, jakoby je někdo pro jeho ruce vymodeloval. Přitom stačil zachytit do rtů hluboké zavrnění. Sherlock měl očividně problém s kontrolou. Neuměl a ani nechtěl bránit projevům vlastního potěšení. Nechal se uzamknout v dalším polibku a zmučeně sevřel rty, když John s pusou odcestoval. To už měl v jeho vlasech zapletené obě dlaně. Brzy pochopil, že John se se svými ústy vydal prozkoumávat nové teritorium. Sherlock zvrátil hlavu do polštáře. Oči mu bezděčně mířily ke stropu.

,,Johne…,“ vydechl.

,,Hm?“ John nemohl muvit, měl plnou pusu práce. Beze spěchu cestoval jazykem přes hruď na břicho, dokud se nedostal ještě níž. Jedna ruka opustila zadek, aby mohla ze Sherlocka stáhnout deku daleko z dosahu, někam, kde nebude překážet. Prsty pohladil území hrubě zakroucených chloupků, než nakonec sevřel jeho erekci. Obemkl ji prsty, očarovaně si ji prohlížel. Nejzřejmější důkaz vzrušení se před ním tyčil ve své nevýslovné kráse. Špička se třpytila prvními kapičkami rozkoše. Pomalu ty kapičky slíbal a přitom mu do uší přitančilo další z mnoha zasténání, jako odměna.

Zkusmo jel rukou nahoru, dolů, vysluhujíc si tím další tiché zvuky slasti. Potom celou erekci pohltil ústy, pojal do sebe, jak nehlouběji uměl. Rukama Sherlocka podebral pod stehny, pomohl mu pokrčit nohy, a opět sevřel ty nejúžasnější hýžďové svaly, jaké kdy bůh stvořil. Se Sherlockem si musel dát obzvláště záležet. John v duchu děkoval, že tohle smí. S pocitem nekonečné vděčnosti, že je na světě jediný, komu je to dovoleno, ho začal ústy střídavě pohlcovat a zase opouštět. Toužil ho přivést až na nejvyšší vrchol extáze. Dostat ho tak vysoko, že za nimi zůstanou bílá pole mlhy i celé širé nebe.

Sherlock pod ním zvolna přicházel o rozum. Prohýbal se v zádech, myšlenky se mu rozplývaly do iracionálně barevných obláčků.

Bylo těžké přijímat tolik něhy, tolik neuvěřitelných pocitů, když si tím procházel poprvé. Ani si nestačil pořádně zvyknout, a teplo Johnových úst ho opustilo. Chtěl víc! Musel mít víc!

John mu sklouzl rukama pod nohy, přitiskl je blíže k Sherlockovu tělu, ponoukl ho oddálit kolena od sebe, a sklonil se, aby mohl políbit vnitřní stranu stehen, další nezmapované území. Postupoval mučivě pomalými polibky stále blíže rozkroku. Sherlock se mu otevíral, dovolil mu vidět vše, ničemu se nebránil.

,,Máš…?“ John k němu tázavě ztočil oči.

,,Ano,“ vydechl Sherlock, s velkou námahou zvedl hlavu a mávl rukou k nočnímu stolku. ,,Někde tady, dole…“

Johnovy zorničky zalétly od Sherlocka k šuplíkům. Rty jen pár centimetrů od citlivého místa na stehně. Skoro se nehýbal.

,,Jak moc dole?“ Dechem zahřál bledou pokožku, otřel se o ni tváří, posunul se o kousek níž.

Sherlockova hlava těžce dopadla zpět na polštář.

,,Úplně,“ vylezlo z něj. ,,Úplně nejníž.“ Jen co to vyslovil, kousl se do rtu. John byl sám se sebou velmi spokojený. Tolik k dvojsmyslům a lidem, kteří jsou tak stupidní, že je používají, viďte pane Holmesi?

S velkou nevolí ho nakonec pustil, aby se mohl v rychlosti svléknout a natáhnout k tomu nejnižšímu šuplíku pro prezervativ.

Zručně roztrhl obal, se zkušenou jistotou na sebe ochranu navlékl a vnímal při tom, jak ho zvědavě sledují dvě madlové oči. Hltaly každý jeho pohyb, jako by se učily. Věnoval jim vřelý úsměv. Potom si naslinil prsty. Vtěsnal se mezi Sherlockovy nohy, zpola ho zalehl a políbil na rty. Nasliněné prsty zlehka, opatrně pronikly do stažených útrob jeho těla. Sherlock mu vydechl do úst. John ho líbal a připravoval zároveň, aby ho do sebe snadněji přijmul, aby to moc nebolelo. Nedočkavost utržená ze řetězu celý proces urychlila.

Sherlock ho objal kolem ramen, zvedl nohy do vzduchu a uzamkl ho mezi svými stehny, jenom žádné zdržování. Přitiskl své čelo na Johnovo.

,,Johne,“ pobídl ho chraptivě. Třebaže oceňoval tu jeho lékařskou pečlivost, nemohl už čekat ani vteřinu, a dal mu to jasně najevo. John v něm prsty znehybnil.

,,Měj rozum, Sherlocku. Vždyť nemáme ani lubrikant,“ povzdechl si a opravdu se snažil, aby to znělo trpělivě, ale do hlasu se bezostyšně vkradla touha.

Sherlock protočil panenky.

,,Kašlu na rozum. Lubrikant je nudný,“ zamračil se na něj. To se nedalo! John se hystericky uchechtl.

,,Prosím.“ Přivinul ho k sobě pevněji, rty mu přiblížil k uchu. ,,Nevydržím to,“ zašeptal. Zavrtěl se. John z něj prsty rezignovaně vytáhl.

,,Pro tebe všechno,“ zašeptal. Rukou si pomohl, vklouzl do něj opatrně a pomalu, až úplně na doraz.

A pak… pak už by nepřestali, i kdyby si je někdo přišel vyfotit. Sherlock mu putoval dlaněmi po lopatkách, po zádech, nechal se líbat na krk, nechal se unášet euforií, spalující potřebou, boky  pohyboval proti němu ve snaze pohltit ho hlouběji. Jejich pohyby se velmi rychle sladily, staly se prudšími, až brutálními. Naprosto neutišitelnými. Tak to vypadá, když na něco čekáte moc dlouho. Konečný příval extáze byl vulkánovou erupcí. Byl devastující. Několik dlouhých minut trvalo, než se z toho vzpamatovali. Pak ale přišla ta jednodušší část. Ta, ve které John položil hlavu na Sherlockovu hruď, poslouchal klidně tlukoucí srdce a věděl, že je všechno v naprostém pořádku.

,,A co bude dál?“ zeptal se, když měl pocit, že už by mu Sherlock mohl být schopný odpovědět.

,,Jak, dál?“

Odkašlal  si: ,,Oba jsme mrtví. Ty už nebudeš dělat konzultujícího detektiva, já nebudu blogovat. Jsem nezaměstnaný, bez bytu, bez peněz… tak trochu odkázaný na nějaký tvůj geniální nápad.“

Chvilku bylo ticho, pak ucítil ve vlasech lehký polibek.

,,Budeme dělat, co budeš chtít. To je můj geniální nápad, Johne Watsone. Když budeš chtít řešit zločiny, najdeme nějaký způsob a budeme řešit zločiny. Když budeš chtít blogovat, uděláme si nové webovky a budeme blogovat. Můžeme to dělat pod krycím jménem. Napadá mě třeba… Henry. Co tomu říkáš?“

,,Henry…,“ zavrněl John. ,,To zní skvěle… Blog doktora a detektiva Sheffieldových.“

,,Ano… A co je vůbec s tou jeho nohou?“

,,Do pr…,“ vylétlo z Johna.

,,Co?“

Vzhlédl do Sherlockovy tváře, oči rozšířené.

,,Já ji tam nechal! Zatraceně,“ ulevil si. Trochu ho zaráželo, že se Sherlock usmívá, ramena se mu začala třást.

,,To není moc legrační,“ ucedil.

Sherlock se rozesmál hluboce zvonivým smíchem.

,,Sherlocku! Přijdou to tam vystěhovat. U tebe by to asi nikoho nepřekvapilo, ale já lidské ostatky v lednici normálně neschovávám!“

,,Předpokládám, že v dalších novinách vyjde článek o tom, že sebevražedné sklony nejsou jediná věc, kterou jsi ode mě pochytil.“

John zavrtěl hlavou a utišil jeho smích polibkem.

Čert vem nohu i zbytek Henryho Sheffielda.

A díky bohu za ně.

 

 

KONEC

 

 

 

 

Inspirace:

  • Atlas mraků
  • Jako kočky a psi

25 komentářů Přidejte váš

  1. belldandy napsal:

    Vím, že to bude asi dost neadekvátní reakce, ale mám teď v hlavě jen tyhle dvě myšlenky.

    Ta první: Bylo pěkné si teď v pozdní noci číst o tom, jak ti dva mají dlouhý noční hovor. Část mých pocitů se střetává s těmi jejich. Hlavně ospalost. :p

    A druhá: Konečně fandom, kde používají kondomy! Už mě to věčné okecávání, proč nejsou třeba štvalo. :p

  2. Cora napsal:

    Johnlock povídek prozatím načteno příliš nemám, i tak ale myslím, že tahle bude pro mě jedna z těch nezapomenutelných. A i nejkrásnějších. Dopisové povídky obecně zbožňuju a pokud jsou navíc podobně mistrovsky naservírované, nedám na ně dopustit už tuplem. Dopisy HS měly od začátku do konce mojí absolutní pozornost a úleva, s kterou jsem hltala poslední třetinu, byla jedním slovem nesmírná. Výborné na všech úrovních, děkuji, děkuji, děkuji!!!

  3. misa737 napsal:

    Taaaak. Musím povedať že si ma dohnala K slzám. Keby sim si nevšimla, že ešte nie som na konci (to vieš,mobil) tak vy to so mnou nirmalne seklo. Teraz musím ísť hľadať kapesnik a vysušiť vankúš.:-)

  4. Gabriela Watson napsal:

    Oh můj bože… Stůj při mě Merline, nebo se rozpustím blahem! Po tak strašně dlouhé době první přečtená Johnlock povídka a můj mozek je totálně… rozměklej… rozteklej a teď nevím jestli bude normálně fungovat. Nejspíš nebude…
    Tru, ty… jsi tak úžasná! Já fakt nemám slov… protože tohle je naprosto fenomenální. Víc než to. Celý příběh je tak skutečný. _Reálný až mi to bere dech.
    Tak moc toužím po svém Sherlockovi… Ale děkuji! Děkuji že konečně… můžu něco cítit. To chvění v žaludku. Ten úsměv, který mě provázel opravdu celou povídku. Ty slova, která se zaryla do srdce. Kdo by tě po tomhle výkonu nezbožňoval?
    Děkuji!
    Tvá Sal.

  5. kamivon napsal:

    skvělá povídka, i když díky za všechna varování. Člověk má aspoň šanci se trochu obrnit, i tak to byl tobogán. Ale dobře to dopadlo a to je hlavní.
    díky moc🙂

  6. KalamityJane napsal:

    K přečtení mě dokopala Benny, protože teď je u mě Johnlock ve velkém útlumu, ale tohle za to stálo… Líbilo se mi to převrácení z fanfikcí, kde se Sherlock vrací, k tomu, že se prostě nevrátí. Pro Johna to bylo bolavé uvědomění, a přesto se s tím nesmířil a obětoval svůj život… Geniální a obě poloviny povídky jsou úžasné, každá trochu jiným způsobem. Děkuju, moc jsem si čtení užila.

  7. Wretched Angel napsal:

    Tahle povídka mě naprosto dostala. Nebudu přehánět, když řeknu, že je to jedna z nejlepších a nejpropracovanějších povídek, jaké jsem, kdy četla. Zápletka a i ten celý nápad byl prostě geniální, moc Ti děkuji za Tvou práci a rozhodně se těším na tvé další počiny:)

  8. katka napsal:

    asi nebudu první kdo brečel tomu se prostě nedalo uniknout díky moc je skvělé že už jsou navždy spolu

  9. Tinka napsal:

    Ne.. Já.. Došli mi slova. Sakra holka tys mě naprosto dostala!😀 ležím tu a slzy které ještě před několika minutami tekly proudem zaschly a zbyla po nic jen slaná vzpomínka. Mé srdce nenese tolik radosti které mi přinesla tahle povídka. Tohle bylo to nejlepší co jsem kdy v životě četla, PŘÍSAHÁM. Má mysl je odpoutaná protože tolik emocí snad ani má pouhá tělesná schránka nedokáže vstřebat. Konec mě dohnal k šílené agonii. Jsem v rauši😀
    ,, Nemohl ze sebe tu radost pustit celou naráz, to by na místě explodoval. Vždyť na tuhle chvíli čekal tak zatraceně dlouho! Všechny galaxie se slévaly do tohohle okamžiku.,, ano přesně tak bych mohla popsat svou aktuální diagnózu. Ten příběh.. je vesmír! To on je teď má gravitace!😀 radši to už ukončím než se vážně rozpustím.. ale ještě jedno musím… BOŽSKÁ povídka děkuju!! :-*❤

    1. TruTru napsal:

      Páni! Já ani nevím, co na to odepsat, promiň! Je to lichotivé, a jsem z toho úplně neměko!
      Děkuji Ti :)))
      Tru

  10. helsl napsal:

    Dokonalé! Díky, že to můžu napsat, dost dlouho to nevypadalo. Mít slabší srdce, měla bych asi hodně velký problém, protože mně nestačí jenom číst, musím to prožívat a tohle… Věřila jsem Ti každé písmeno a nadávala, že jsi horší než Moffat, tam jsme věděli, že to nemůže být doopravdy. Bože, ty vteřiny, než se to vyjasnilo, byly absolutně příšerné, svět se zastavil já jsem Tě v duchu proklínala slovy, nad nimiž by se rděl i přístavní povaleč. Svolávala jsem na Tvou hlavu pekelné tresty, proti nimž je mučení praktikované svatou inkvizicí nevinnou kratochvílí. A pak ta úleva! Vděčná radost, že to můžu odvolat, že jsem se unáhlila. Takhle už se mnou hodně dlouho nikdo nezacvičil! Opravdu naprosto dokonalé, jinak se to říct nedá.
    Musím jen zopakovat svou (a nejen svou) prosbu, abys psala dál. Tím myslím, abys psala dál johnlock, kterému jsem propadla jako droze a v žádném případě nehodlám uvažovat o léčení.
    Můžeš si být jistá, že Tvé mistrovství vyvolá velmi intenzivní citovou odezvu vždycky, jakékoliv pochybnosti vůbec nejsou na místě. Protože UMÍŠ, na tom se tu shodneme všichni. Díky za ten dechberoucí zážitek, pro jaký jsou všechny superlativy málo.

    1. TruTru napsal:

      Děkuji!! Tak to jsem ráda, že jsem tě nakonec nezklamala.. ale, no varovala jsem tě😀 Teď alespoň víš před kterou částí😀 A omlouvám se, ale trochu napjetí to potřebovalo, jinak by ten nebyl šťastný konec moc zajímavý😀 Já se prostě hlavně chtěla vyřádit na realné erotické scéně, když jsem je nechávala tak dlouho od sebe, a musela jsem to nějak zamaskovat :DD
      Tý jo, další😀 Skoro všichni jste mě chtěli zabít ve stejné části povídky! Páni!!! Já jsem na sebe tak hrdá, že se až stydím!!!😀 Ne vážně, je to děsně lichotivé a ohromně povzbuzující! :3
      Psá určitě budu, jsem díky vám nesmírně namotivovaná😀
      Děkuji ti Helsl :)))
      Tru

  11. DarkPony napsal:

    Potrebujem kyslík…počas celej poviedky som zadržiavala dych, len aby som nezobudila spolubývajúcich nekontrolovatelným bľabotaním typu „tonemohlaurobiťnezomriešzomrelčinezomrelnemoholskýmsatomycroftrozprávapomocčosadeje“. Hodnotenie:111/10. Ospravedlňte ma, musím ísť vyžierať chladničku aby som si zrovnala myšlienky.

    1. TruTru napsal:

      xDD Ty jo chvilku mi trvalo, než jsem ten „blábolivý řádek“ vyluštila😀
      Děkuji!!!
      A dobrou chuť :3
      Tru

  12. Thea napsal:

    Právě jsem smazala asi stránkovej komentář a nemám sílu ho psát znova, takže to shrnu… Jsi génius. Kvůli tobě neusnu. Sherlock je vůl a John mu zdatně sekunduje. Málem jsem prodělala několikanásobný infarkt. Povídka je boží a skvělá by byla, ať už by skončila jakkoliv. Opravdu perla. Jsi zodpovědná za mou dnešní insomnii. A za tohle blábolení. U novinových článků jsem ztratila veškerou naději. Piš dál, máš úžasné nápady a talent s T🙂

    1. TruTru napsal:

      Omlouvám se za infarkt, i za tu insomnii (i když nevím co to je :D)
      A moc děkuju!🙂

  13. Little Britophile napsal:

    Ach jo, to bylo tak krásné. Celou mě to zničilo, zase neusnu. Úplně celou povídku jsem proslzela, vžila jsem se do toho, jako bych tam opravdu byla. Viděla jsem tu scénu před sebou jako by to bylo opravdu zfilmovaný, jako nějaký zvláštní AU speciál.
    A já zase brečím. Jak jsem už psala, ta povídka mě doslova zdevastovala, ale ten konec byl úplným pohlazením pro moji duši. Jak já ty dva miluji. Miluji citlivého a milujícího Sherlocka, stejně tak jako Johna. Ti dva jsou si prostě souzeni, ať si Moffat říká, co chce (stejně mu nikdo nevěří).
    Krásné, úžasné, dokonalé, nejlepší, jen samé superlativy.
    Jsi úžasná spisovatelka! Děkuji moc za toto výtečné mistrovské dílo, určitě si ho zítra přečtu celé ještě jednou a nepochybuji o tom, že pozítří zas a zas… Ach…❤

    1. TruTru napsal:

      Děkuji :))) !
      Jéj teď si mi připomněla, že nás vlastně jeden AU speciál opravdu čeká! Už aby to bylo, že😀
      Pravidlo číslo jedna? Moffat lže!😀 Sám to vymyslel, a přiznal, že lže🙂 Přece by nám nespoileroval něco tak důležitého ! :3
      Panečku… děkuji! Vážně díky! :)))
      Tru

  14. Yuki-chan napsal:

    Šmankote… mám dneska za sebou dost zvratů i na své poměry, a teď ještě tohle…
    U ‚posledního‘ Sherlockova dopisu mi začaly téct slzy, pokračovalo to k Johnově sebevraždě. Říkala jsem si, že tohle si přece nemohla udělat, že to není pravda…
    Pfmmmm… novinový článek mě zdrtil, ale pak to jasně světlo na konci tunelu a v něm Mycroft… John našel východisko, jak být s Sherlockem… a pomohl mu Mycroft. Nikdy jsem za něj nebyla tolik vděčná, jako v tomhle případě🙂
    A pak ten konec… jsem bez dechu, norma slzných kanálků vyčerpána.
    Drahá TruTru, máš neuvěřitelný talent a nápady, rozhodně nikdy nepřestávej psát, protože by to byla obrovská ztráta, troufám si říct, pro nás všechny.
    Smekám s úctou až k zemi a ještě hlouběji🙂
    Yuki-chan

    1. TruTru napsal:

      Omlouvám se za šechny šoky v téhle povídce😀 Ale správně sis říkala, že bych to neudělal. Jsem přece sama taky čtenář Johnlocku a vím, jak by mě nas****, kdyby někdo skončil povídku Johnovou sebevraždou😀 Jsem věrná zastánkyně šťastných konců :3
      Moc ti děkuji :3
      Tru

  15. Liss napsal:

    Ženská, Ty máš takovou kliku, že je tam ten konec, protože ukončit to Sherlockovým „posledním“ dopisem nebo články o Johnově „sebevraždě“, tak by si Tě našla a vyřídila bych si to s Tebou velmi osobně!😀 Chudák Mia, která netušila co ji čeká. Kdybych to bez jakéhokoli varování četla já, tak u dopisu na rozloučenou beru do ruky kladivo a pokud bych se přes příliv slz dočetla k Johnovi na kolejích, tak začnu mlátit kolem sebe hlava nehlava. A to nemluvě o těch novinách. Fuj tajbl, tohle už nikdy nedělej! Během povídky mi několikrát přeběhl mráz po zádech a slzy se staly součástí četby… Huh, ke slohu z minula se už neuchýlím (nedivím se, žes nereagovala, sama nevím, co mě to popadlo, že jsem toho tolik napsala). Ale chci, abys věděla, že Ti opravdu smekám, nesmírný spisovatelský talent, užívej ho co to jde!!

    1. TruTru napsal:

      Ježiš! Promiň, já koukám, že jsem něco vynechala. Měla jsem pocit, že jsem reagovala na všechny… kruciš… No, tak teď budu reagovat na oba Tvé komentáře😀 Heleď já jsem ten poslední člověk, který by ti mohl vyčítat sloh!😀 Ne, opravdu… Když pospíchám a nemám betu jsem na tom fakt tragicky😀 Díky bohu za to, že Mia tuhle věc zkontrolovala. Já jsem, co se textu týče slepá jak patrona! A abych řekla pravdu ve tvém předchozím komentáři nic špatného nevidím!
      A samozřejmě děkuji!🙂 Je neuvěřitelně lichotivé, že jsi mě srovnávala s mými autorskými idoly! :)))
      „Utlouct Moffata Sheffieldovým chodidlem“ Tohle mě rozesmálo😀 Já ti řeknu, proč Moffat nenechal Sherlocka, aby to Johnovi dal vědět: Protože pak by nás připravil o tu dokonalou a romantickou scénu, kdy se JOhn na Sherlocka vrhne v nemocnici a potom celý den trucuje, a pere se s tím, jak je naštvaný, ale zatraceně moc ho chce vidět! :))) To je úplně nejlíp ukázané v Johnově ordinaci😀 Moffat nám dal Johna vyšetřujícího varlata, odmítajícího heterosexuální porno a nakonec si splete toho chlapa se Sherlockem, řve na něj a ještě je přitom nádherně vidět, jak je vlastnně šťastný, a jak si to užívá😀 Taky máme Johna holícího se pro Sherlocka, Johna který se naparádil pro Sherlocka, ale Sherlock to nezjistil, protože ho unesli a tak dále…. Takže i když chápu tvoje „utlouct Moffata ´“ rčení… já něco podobného taky používám😀 tak ve skutečnosti nám Johnlockerkám vyšel nehorázně vstříct!!! :DDD
      A teď k tomuhle komentáři… ufffff ještě, že ten John není takový blbeček, aby se fakt nechal přejet. Koukám, že bych byla mrtvá taky😀 Přiznávám, že ty novinové články byly morbidní, ale myslela jsem si, že to tak trochu odpovídá Johnovu i Sherlockovu smyslu pro humor, až by se teda setkali… Oni jsou oba takoví legračně morbidní😀
      Moc děkuji Liss. Psát určitě budu😀 Přála bych si, aby mě to jednou živilo :)) Teda ne zrovna fanfikce, to je spíš moje osobní posedlost😀
      Měj se krásně,
      Tru

  16. Kinder napsal:

    Abych se přiznala,celou tuhle část jsem prořvala😀 napřed lítostí,pak štěstím😀
    Nemám slov..🙂
    (nestěžovala bych si,kdyby to tak opravdu dopadlo..😀 )

  17. Leylon napsal:

    ach, no do kelu,….

    krásna práca, proste nádhera na druhú. Potrápila si nás teda riadne, to ti teda poviem. Keď si Johna poslala pod vlak, ani som nedýchala, proste som si stále hovorila nie, nie a NIE, niečo také by ako autorka nespravila, bola by to strašná chyba a ona je lepšia, toto proste nie je a nikdy ani nebude vojak John Watson! A nesklamala si, klišé si otočila na niečo, čo ma donútilo takmer vyletieť zo stoličky – John Watson sa spojil s Microftom. A našiel riešenie tam, kde nikto žiadne iné nevidel. To je ono! Opäť, klobúk dole.
    Musím priznať, pri vývoji ten situácie som obratá o dych čítala ten koniec- sama na seba si si pripravila poriadne ťažkú vec, vieš o tom, že? Spísať zvítanie Sherlocka a Johna je pri ich povahách stále pomerne ťažké. Nuž ale zvládnuť to po tom obrovsky dlhom odlúčení… tá neuveriteľná túžba, neskúsenosť pretože vzťah vznikol cez internet… o to všetko to bolo sakramentsky ťažšie, veľmi ťažké napísať to prirodzene. A ty si to zvládla – dominovala Sherlockova neistota skombinovaná s intelektom a Johnova priamosť. Bravúrne.
    A ešte dva body, dve myšlienky, ktoré ukazujú ako až fascinujúco tým dvom rozumieš – to je tvojou najväčšou zbraňou, tvojou najväčšou výhodou. Sherlock, ktorý si myslel, že po tej noci spolu chodia. Sherlock bláznivo sa pripravujúci na všetko, čo s Johnom súvisí – varenie atď… to bolo tak sladké.
    Nuž a Mincroft a jeho reč o potrebnej trpezlivosti to všetko zaklincovala.
    Ďakujem za krásny zážitok. Užívala som si každé písmeno, každý dobrý i zúfalý cit, ktorý si týmto vo mne rozvibrovala. Stálo to za to – stálo by to za to, nech by si to ukončila akokoľvek (no vďakabohu za tento koniec😀 )
    Dúfam, že v písaní budeš pokračovať naďalej – máš talent a nápady, ktoré sa len tak nevidia.
    Leylon.

    1. TruTru napsal:

      Moc ti děkuji Leylon! :))))
      Jse, ráda, že se ti druhá část taky líbila :3
      A máš pravdu, samozřejmě, že sebevražda by nebyla Johnův styl😀 Ať už by se John cítil jak koliv špatně, tak moc dobře zná ten pocit, když si myslí, že je jeho velká láska mrtvá, nikdy by to Sherlockovi neudělal. Bylo by to zatraceně zlomyslné a sobecké a… smutné🙂 Ale chtěla jsem, aby byl tak jako tak Shelrock před tu skutečnost alespoň na chvilku postavený a aby si tím taky prošel, protože to byla ta poslední věc, která měla vyrovnat misky vah mezi nimi :3
      No…. ano😀 Uvědomuji si, že to bylo docela zabijácké, nechat ty dva, aby se nakonec opravdu setkali, ale sama jsem se toužila vyřádit na hezké a reálné erotické scéně, když byla celá povídka jinak o tom NEkontaktu😀 A jsem vážně ráda, že tě jejich setkání nezklamalo🙂 Vážně! Tady jsem byla trochu naholičkách s ním, jak by se k sobě chovali. Abych řekla pravdu, nejdřív jsem chtěla, aby se Sherlock o Johnově přežití dozvěděl až s jeho příchodem. Představovala jsem si, jak tam tak zdrceně sedí, pak příjde John, osloví ho a Sherlock se k němu vrhne a…. vrazí mu jednu😀 Tak, jako mu to sliboval John😀 Tuhle variantu jsem ale nakonec radši od pískala. Nevím, jestli bych dokázala tohle překvapení ze Sherlockovi strany popsat dost realisticky, poněvadž v seriálu byla taky ukázána zatím jenom Johnova reakce…🙂
      Ještě bych ráda využila tenhle komentář a poděkovala ti za reakci u té třicítky Johnlocku😀 Jen musím upozornit, že opravdu většina těch informací není z mé hlavy🙂 Například na tumblru se to už bere, jako zavedená fakta😀 I když jsem to objevila nedávno, tohle šílenství se rozpoutalo hned po Znamení tří a já se tomu ani nedivím🙂 Je pravda, že hodně lidí, kteří v tom Johnlock nevidí má pocit, že je třetí série nejhorší, nebo že jsou postavy mimo charakter, ale když se na to člověk podívá romanticky, je jasné, že se všechno vyvíjí úplně přirozeně a dává to logiku :))))
      No snad ti ty informace byly aspoň k něčemu užitečné, a jestli tě potěšili, jsem o to radši! Mě zase hrozně potěšili tvoje komentáře!!!!
      V psaní budu určitě pokračovat, to snad ani nejde nepokračovat, když mě tady všichni tak motivujete. Jsem nacpaná motivací k prasknutí😀 Cítím se nadšená a zapálená, jako nikdy🙂 Jen ten čas mi trochu chybí…😀
      Ještě znovu a znovu ti moc děkuji Leylon!
      Tru

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s