První setkání: O vzkazech

Jedno z mých nejoblíbenějších Prvních setkání vůbec. Pořád mě dostává, jak je křehké. Snad si ho taky užijete. 🙂

Jedna hospoda, kam se shodou okolností dostanou dva osamělí lidé. Míjí se. A tak si začnou nechávat vzkazy.

 

 

O vzkazech

(22.)

 

Vůbec nic se mi neděje.

„Cože?“

Majitelka hospody mu znovu odpoví, ale Sherlock Holmes ji ani tentokrát nevnímá. Ale to je jedno, už jí stejně řekl, který zaměstnanec unikal soudnímu stíhání s příjmovými doklady, kde je štípnutý gin a že její přítelkyně není lesba.

Jsem tak osamělý.

Ne, Sherlock nepřemýšlí o případu, který si ani nezaslouží umístění na stupnici. Přemýšlí nad vzkazem o třech větách, který drží v ruce, vzkazem, který našel zastrčený ve starém lístkovém katalogu na vnitřní straně vstupních dveří.

„Ach, tahle věc je jen tak na ozdobu,“ řekla majitelka, když si Sherlock začal prohlížet každý koutek, aby našel další vodítka.

Je tam někdo?

Desítky šuplíčků byly prázdné – až na jeden. Přeložený ubrousek, na něm jedenáct slov, pach inkoustu stále zřetelný.

Majitelka odejde stranou, aby Sherlockovi vypsala jeho hubený šek, a on zatím naškrábe odpověď.

Samota tě ochrání. Nikdo ti nemůže ublížit, když jsi sám.

A tak to začne.

 

Připadá ti, že jsi chráněný?

Takovou odpověď Sherlock nečeká, když se za dva dny vrátí. Ale ani nečekal, že odpoví takhle:

Ne.

Objedná si pivo. Udělá to vždy, když se vrátí.

Jsi taky osamělý?

Sherlock ho nikdy nedopije.

Ano. Vždycky.

Ale na druhou stranu, nikdy nezůstává dlouho.

Protože to tak chceš?

Jediné, co Sherlock dělá, je, že prohledá šuplíčky a pak zanechá odpověď.

Ne.

Vydedukoval, že pisatel je muž a že přichází v neděli a čtvrtek večer.

To je mi líto.

A tak Sherlock chodí v pondělí a v pátek odpoledne.

Proč by ti to mělo být líto?

Sherlock bývá vždycky aktivní, ale tady ho máme: reaguje, odpovídá a jen zřídka se ptá.

Protože spřátelit se je těžké. Někdy mám dojem, že je to ta nejtěžší věc na světě. Ty si to nemyslíš?

A pak, Sherlock se v těch vzkazech neposmívá, nelže, ani nic netají.

Nevím. Nikdy jsem žádného přítele neměl.

Tady prostě vyklopí pravdu. Nemá tušení proč.

Nevíme o sobě vůbec nic, ani neznám tvoje jméno, ale… pokud chceš, tak já taky.

Poslední část věty je přeškrtnutá a dole je dopsáno:

To znělo divněji, než jak jsem to myslel, a nemůžu najít další ubrousek, ale… jo, jestli mě chceš za přítele…

Sherlock zastrčí ten krátký vzkaz do kapsy. Vypije celé své pivo. Odejde, aniž by napsal odpověď.

Sherlock se do té hospody nechce vracet.

To mu vydrží šest dní. No, pět, pokud počítáte to, že kolem prošel dvanáctkrát. Tři dny, pokud počítáte ty zahozené odpovědi, které napsal na hromádku staré pošty. A vlastně ani jeden den, pokud vezmete v úvahu opakované čtení vzkazů toho cizího muže.

Nezáleží na tom, jak to nakonec budete brát, Sherlock se vrátil do hodpody, tentokrát v neděli večer.

Najde si místo v rohu a pozoruje. Je vážně jednoduché vydedukovat mužovu identitu. Sherlock si řekne, že ho bude pár minut sledovat a pak odejde.

„Ahoj.“

Muž, který se otočí k Sherlockovi, je malý, vážný a ukazuje na barmana.

„Wallace… no, řekl mi, že jsi ten, kdo…“ Muž se zamračí. „Tohle byly… Vůbec jsi neodpověděl…“ Podá Sherlockovi malý štos koktejlových ubrousků.

Sherlock pootevře ústa. Sledoval špatného muže. Mýlil se.

Jenže Sherlock nemá čas začít se vztekat, protože ten muž už zase mluví.

„Jsem John. Myslel jsem, že jenom, no, že ti přijdu říct ahoj.“

Muž se nadechne. Sherlock neřekne nic. Muž se nadechne znovu. Sherlock pořád mlčí. Muž odejde.

 

Sherlock se podívá na svou ruku. Podívá se na ubrousky. Dívá se velmi dlouho.

Pak Sherlock začne číst.

Promiň, jestli to na tebe bylo trochu moc, říká první vzkaz.

Jsem osamělý. A nechci být, je na tom druhém.

Všichni moji přátelé jsou pryč. Ve válce, v menších městech, prostě pryč.

Jsem dobrý přítel.

Nevrátil ses. Pokud je to kvůli mně, tak se omlouvám, nechtěl jsem – ne, nebudu se omlouvat. Nic se nezmění, dokud to sám nezměníš. Dokud se nepokusíš. Já se pokusil. Doufám, že se pokusíš někde jine a že to bude fungovat.

Měj se.

Sherlock počítá své nádechy a výdechy.

Sherlock nezvedne svou hlavu, aby se podíval.

Sherlock se bojí, že jestli se podívá, tak ten muž – tak John bude pryč. A nezvedne ji taky proto, že se bojí, že John nebude pryč. Místo toho Sherlock obrátí každý ubrousek a na druhou stranu začne psát.

Jmenuju se Sherlock.

Nevím, jestli jsem dobrý přítel.

Nevím, co dělat dál.

Nevím.

Nevím.

Já nev-

Sherlock přestane psát a nezvedne hlavu. Strašně ji chce zvednout a podívat se. Víc než cokoli na světě chce, aby se John vrátil, aby on byl tím odvážným.

Ale Sherlock se nepodívá a John se nevrátí a tak Sherlock sáhne po čistém komínku ubrousků a Sherlock píše a píše ještě trochu a pak, s bradou přitisknutou na hruď, dojde ke katalogu a do každé ze čtyřiceti zásuvek vloží vzkaz a jedna pěkná pravidelná zákaznice opodál řekne něco duchaplného a on se nepodívá, Sherlock se nepodívá, jde k oknu hospody a počítá své nádechy a nepodívá se.

Trvá to věčnost.

Trvá to devadesát osm nádechů.

John stojí vedle něj. Sherlock se na něj podívá.

Po tom, co hospoda zavře, barman otevře šuplíčky. Najde v každém jeden ubrousek. Na každém z nich jsou ta samá dvě slova.

Odvážná slova.

Slova, co mění životy.

Slova, která můžete vyslovit téměř neslyšně.

Pokusím se.

 

**

Atlin Merrick, Well Met (Of Note)

 

Další První setkání

**

Reklamy

11 komentářů Přidejte váš

  1. Gabriela Watson napsal:

    To bylo… vyrazilo mi to dech! Doslova. Nevím jestli mám brečet nebo se usmívat. Krásný… a chápu proč tenhle díl máš tak ráda!

    Sa.

    1. miamam napsal:

      Měla jsem stejný pocity. Díky 🙂

  2. katka napsal:

    krásně dojemné až bolestivé děkuji

  3. helsl napsal:

    Moc krásné a na první máj se to tak perfektně hodí. Má to naději do budoucna, že oba najdou přesně to, co hledají, co jim až doposud chybělo.

  4. Liss napsal:

    Velmi milé 1.setkání, připomnělo mi to tak trochu klip Bad Day od Daniela Powtera 🙂
    Pro Sherlocka je těžké s někým mluvit a anonymní psaní mu pomohlo překonat prvotní ostych, jenže konfrontace s faktem, že by se mohl setkat s člověkem, kterému se otevřel pod rouškou anonymity je moc rychlé a děsivé. Naštěstí je touha po příteli, nebo alespoň o něco bližším člověku silnější než strach. Tohle první setkání působí opravdu křehčeji, než ty předchozí, protože neobsahuje mnoho dialogů, ale je spíše ve sféře myšlenek. Moc hezké, opravdu 🙂

    1. miamam napsal:

      Anonymita je mocná věc, zvlášť když jde o dva osamělý lidi. Chatovací místnosti jsou plný lidí, kteří tam na sebe vyžvaní víc, než co by řekli svým nejlepším přátelům do očí. Tady to aspoň pomohlo dát dohromady dva úžasný samotáře. Díky 🙂

  5. Yuki-chan napsal:

    Tohle mě dostalo… tváře mám vlhké, oči červené a jsem tak ‚mimo‘, že se obávám, že dneska nedopíšu bakalářku, kterou jsem měla v plánu…
    Ale něco takového jsem potřebovala.
    Zrovna dneska.
    Děkuji.
    Opravdu… 🙂

    1. miamam napsal:

      No není zač 😀 Takovou reakci to ze mě vyždímalo při prvním čtení v originále. Byla jsem z toho paf. Snad jsem ti příliš nenarušila pracovní agendu 🙂

      1. Yuki-chan napsal:

        Nenarušila… 🙂 Jsem tak nemožně pozadu, že si stejně budu muset prodloužit studium o půl roku 😀

  6. PharLap napsal:

    To bylo to tak krehke, tak kouzelne. Rozbrecela jsi me, vis o tom? Miluju takovehle silne kousky. Tolik pocitu vepsanych do par odvaznych slov na ubrouscich… Dekuju moc krat. Opravdu…

    1. miamam napsal:

      Mám takový zvláštní pocit, že si podobný koment, jako jsi napsala, za pár dní přečtu(-eme) zas, ale tentokrát bude od někoho jiného a na tu tvoji povídku. 🙂 Díky 🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s