Deset stolků do tuctu: Osmý

Huh, snad ani radši nebudu zmiňovat, jak je to dlouho od posledního Stolku, totiž dílu téhle povídky… Budiž mi omluvou, že každá kapitola stojí více méně samostatně a navazuje jen velmi velmi volně. 🙂

A i když se to nejspíš většinu téhle kapitoly nebude zdát, tak ano, pořád jde o destrukční téma 😀

P.S.: Nutně jsem potřebovala, aby byl John tentokrát tím opečovávaným, co se zdravotního stavu týče. Zdá se mi, že narážím na příliš mnoho povídek, kde se něco stane Sherlockovi a John se o něj stará, a jelikož žádný z mých oblíbených autorů nepíše na objednávku, musela jsem si to napsat sama :D.

P.S.2: Tahle kapitola silně naznačuje užití omamných látek. (Bez devastujících účinků.)

P.S.3: NSFW, vážení. NSFW.

 

Osmý.

 

 

„Zvládnu to! Nejsem nějaký zatracený děcko!“

Sherlock a John pomalu stoupali po schodech do třetího patra, kde se nacházel byt Molly Hooperové.

„Přísámbohu, jestli mě okamžitě nepustíš, tak tě…,“ chvilka zamyšleného ticha, „tak ti dám loktem do břicha. Takhle z boku to bude vážně bolet, to bys ale mohl vědět.“

O dalších pět schodů později  – a bylo to pět nekonečně vysokých schodů, pokud si to dokážete představit – a jednu ufuněnou sonátu s kníknutím pikolo flétny během mezihry, se John zastavil uprostřed schodiště, posledního schodiště, které vedlo k Mollyinu bytu, a jadrně zaklel. Jeho výrazivo raději nebudu přepisovat, mohlo by to s vámi docela otřást.

S kým to ale vůbec nehlo, byl Sherlock.

Sherlock si jen dlouze povzdychl (což je skutečný výraz jeho nekonečné trpělivosti, kterou v sobě objevil teprve nedávno) a čekal.

Čekal, až John popadne dech, než se vydají vstříc posledním deseti schodům, za nimiž na ně čekal ráj.

„Dobře. Dobře,“ začal tiše John, když zklidnil dech a vztek, který během své poslední rekonvalescence nějakým zvláštním způsobem pravděpodobně vycucal z Sherlockova bytí. (Sherlock na oplátku z Johna vysál jeho nebetyčnou trpělivost.) „Fajn. Můžem,“ dodal ještě tišeji, protože tím posledním slovem, ač bylo téměř neslyšné, dal najevo, jak je ve skutečnosti slabý a že ten odpočinek (uprostřed kurva schodiště do kurva třetího patra! Kurva.) vážně potřebuje.

Oba se zhluboka nadechli a posledních nekonečných deset schodů vyšli bez přestávky, bok po boku, Sherlock své paže pevně omotané kolem Johnova těla, čekal na jakoukoli nuanci nepohodlí, bolesti, nebo čehokoli, co by mohlo eskalovat v Johnův pád nebo nevolnost. John zatínal zuby, až měl pocit, že mu na pětce vpravo nahoře musela popraskat sklovina, ale nakonec s táhlým zafuněním položil chodidlo levé nohy na odpočívadlo před dvěma bytovými jednotkami ve třetím patře, opřel se o ně a konečně se zastavil přede dveřmi bytu Molly Hooperové. Sherlock mu ještě chvíli dopřával pohodlí své náruče, než se odtáhl a opřel Johna o zábradlí. Pak kolem něj proklouzl a znovu seběhl schodiště, protože kufr s jejich věcmi stál pořád ještě dole v přízemí. Lehkým krokem vyběhl zpět, i když měl obě ruce plné, a John ho skutečně nenáviděl. Věděl, jak je to od něj strašně hloupé, ale nemohl si pomoct. Léky tlumící bolest už zjevně vyprchávaly z jeho organismu a on neměl potíže nesnášet cokoli, natož lidi, kteří jsou schopni schody ne vybelhat, ale vyběhnout. Sherlock položil kufry, z kapsy brašny na notebook vylovil klíče od bytu a odemkl, zavazadla spěšně pohodil a pak se vrátil zase na chodbu, kde stál – opřený, pokřivený jak paragraf a s rukama svírajícíma zábradlí – jeho John. Byl trochu zelený ve tváři. Celkově připomínal břečťan. Ale to si Sherlock pochopitelně nechal pro sebe.

S rukama opatrně nataženýma k Johnovi, jako by měl pro něj připravenou nějakou klec, nebo spíš hebký baldachýn, kdyby (paličatého) Johna přece jen zradily jeho (unavené a nadopované) nohy, Sherlock opatrně navedl Johna dovnitř.

John pravděpodobně rozdrtil sklovinu další stoličky, zatímco se velmi snažil neodsekávat a nebrblat nad Sherlockovou netypickou ochranářskou stránkou osobnosti.

Zastavili se v předsíňce, po levé ruce zrcadlo, po pravé uzavřený botník a háčky s kabáty děsivých vzorů a modelů, které Molly nosila.

Sherlock se pak otočil a zavřel za nimi dveře.

Oba muži se nadechli a zadrželi dech, čímž chtěli oddálit chvíli, kdy se budou muset nadechnout znovu.

Bože.

(Sherlock si ani nebyl jistý, jestli to bylo prosebně znějící bože, nebo jen obdivné a zaskočené bože.)

Tady to bylo cítit jako v cisterně se čpavkem!

Zpoza kabátů, které se spodním lemem opíraly o botník, vykoukla první kočka. Zvědavě je pozorovala.

Chvíli jen tak stáli v předsíňce, John těžce oddychoval s nosem zabořeným do ohbí lokte, Sherlock kalkuloval, jestli je pro jejich společné přebývání v Mollyině bytu vhodné, aby prováděl experimenty na exkrementech jejích mazlíčků.

Nakonec se v něm ale probraly manýry hostitele (to nejspíš taky pochytil od Johna) a zeptal se:

„Čaj?“

Během toho velmi krátkého slova se jeho hlas zachvěl. Dvakrát.

„Udělám ho,“ řekl John paličatě a Sherlock potlačil další táhlé povzdechnutí. No vážně, on tohohle muže miloval, ale teprve teď, když byl John o tolik méně pohyblivý než obvykle, si dokázal připustit, jak strašně umíněný vlastně John je. Jako nějaký zatracený beran. Sakra!

Sherlock přikývl, nenápadně Johna podepřel a dovedl jej do minikuchyňky, která byla zčásti propojená s obývacím pokojem.

Krok mu trochu zadrhl, když si všiml, že v obýváku na stolku u zdi stojí ještě akvárium s rybičkami. U nějž seděly další dvě kočky.

Nikdy netušil, že by Molly byla sadistka. Ta žena byla plná překvapení.

Sherlock Johna bez okolků opřel o úzký pruh linky, něco jako bar, mezi kuchyní a obývákem, otevřel nejbližší okno dokořán, aby vyvětrali dřív, než se přiotráví odérem z kočičích záchodků, a poté se sám chystal připravit čaj.

John se zatím rozhlížel po pokoji, svoji předchozí udatnou poznámku ignoroval, protože se snažil uvelebit jakkoli, aby ho nebolela jeho noha. Obě nohy.

Sherlock kvapně připravil dva hrnky, postavil vodu a přispěchal k Johnovi, aby ho doprovodil k pohovce vedle stolku s akváriem.

Když se John se úlevným vydechnutím posadil a Sherlock mu zvedl obě nohy na pohovku, obě kočky u akvária usoudily, že mají právě teď zajímavější podívanou. Seskočily dolů a ladným krokem došly k Johnovi. Sherlock se vrátil do kuchyňky, slít čaj. Kočky – jedna mourovatá a druhá černá s bílým flíčkem na nose – se uvelebily Johnovi u nohou a zvědavě si jej prohlížely. Třetí kočka, zrzavá s bílým bříškem, která se prve schovávala pod kabáty, se pořád zdržovala v předsíni.

John se rozladěně podíval na jednu svoji nohu, která byla od stehna až po kotník v ortéze, a pak na tu druhou, která byla naprosto zdravá, až na ten vtipný fakt, že si jeho mozek v bodrém záchvatu humoru uvědomil, že vlastně může Johna psychicky terorizovat. Takže jedna noha bolela ozdravným procesem a druhá jen tak, psychosomaticky, protože proč ne.

Ohlédl se ke kuchyňce, kde Sherlock ještě stále nepochopitelně laboroval nad hrnky s čajem, a pak se rozhlédl po pokoji. Skříň, malá knihovna vedle stolku s televizí. Pod televizí řada DVD, pár z nich mělo ohmatané obaly. Konferenční stůl z IKEY, bílý a samá hrana, v jeho spodní polici kupka populárně-naučných magazínů s křiklavými titulky.

Co se děje v lidském mozku při psychické bolesti?

20 druhů diet, které vás budou stát zdraví, a 10 dalších, které vážně fungují!

Jsou námluvy zvířat tolik odlišné od těch lidských? – sex kočkovitých šelem

Nejdrsnější sérioví vrazi dvacátého století!

John se zamračil.

Myslel si, že Molly o jejich vztahu ví. Přesto měl dojem, že titulky z těch magazínů měly co dočinění s tím, že se ještě stále snažila uhnat Sherlocka.

Sherlock mu zakryl zorné pole, když před něj postavil hrnek s kouřícím čajem.

„Ještě donesu sušenky,“ dodal a odchvátal do předsíně. John podmračeně pozoroval svůj hrnek.

Když se Sherlock opět vrátil do obýváku, tentokrát s krabičkou plnou drobných, kulatých, zvláštně tmavých keksů, John zafuněl a snažil se (neúspěšně) potlačit jedno rozezlené zavrčení.

„Odkdy jsi z nás dvou ty ta hospodyňka??“ řekl nakvašeně.

Sherlock se na něj podíval, několikrát zvolna mrknul, nevinnost sama.

„Vezmi si sušenku,“ nabídl mu místo odpovědi krabičku a John automaticky natáhl ruku, na špičce jazyka připravené děkuji, když už je to přece Angličan, jenže tenhle Angličan byl právě teď téměř neustále nabroušený, protože ho dopaloval jeho momentální zdravotní stav, takže nakonec si jen v duchu vynadal a ruku zase stáhl. Poslední čtyři dny, co měl nohu zafixovanou do natažené polohy, protože už očividně není nejmladší a při poslední honičce si zvládl natrhnout kolenní vazy, měl pro sebe jenom ty pěkné, šťavnaté a často také ponižující nadávky. Víte, John Watson je zvyklý o lidi pečovat. Jenže když má dojít na něj, nejradši by zalezl do kouta, tiše si lízal rány a hlavně nikoho proboha neobtěžoval.

Což mu Sherlock už od prvního dne stonání nedovolil. John měl tušení, že Sherlockův starostlivý přístup má co dočinění s tím předávkováním ve vlaku před půl rokem, a prvních pár hodin, kdy kolem něj Sherlock běhal s čajem a polštáři a léky a knížkami, tu péči jen tiše toleroval. Myslel, že ho to nakonec přestane bavit, až mu dojde, že teď nejde o život, a pak dá Johnovi pokoj. Jenže následující hodiny onoho prvního večera s ortézou Johnovi došlo, že se plete.

„Od půl deváté večer dávají Quantum of Solace, to se podíváme, ne?“ zeptal se při večeři Sherlock.

Johnovi málem zaskočilo obzvláště ostré kari. S přidušeným Hchhmm-chm-chmm ho napadlo, že Sherlock svoji péči myslí upřímně a že s ní nehodlá přestat.

Ta hrůza! Ten horor!

No a teď John seděl v Mollyině obýváku, protože jí před měsícem slíbili, že jí pohlídají zvířata. (John si při tom slově představil kocoura Tobyho, o němž měl tušení, že existuje, a andulku, kterou Molly nakonec neměla. Sherlock si pod tím slovem představil kočku Dolly, o níž byl přesvědčen, že existuje, ale ve skutečnosti se spletl ve jméně; dále čekal nějakého hada, aspoň dva potkany a želvu v lednici. Jeho představy o experimentování na potravním řetězci k jeho zklamání zůstaly jen představami.) Molly potřebovala nutně odjet na víkend na sestřinu svatbu a John trval na tom, že to zvládne, přestože byl téměř nepohyblivý a většinu času nadopovaný.

Sherlock přimhouřil oči.

„Zase jsi roztěkaný. Právě proto je čas na čaj a sušenku,“ připomněl mu jemně a krátce zatřásl krabičkou. „Vezmi si. Pekla je paní Hudsonová.“

„Nemám chuť,“ odsekl John, spolkl další obligátní děkuji. Co chvíli se díval ke stolku, který od něj stál tak neskutečně daleko… Je ten čaj už pitelný? Nebo je pořád příliš horký?

Sherlock uchopil Johnův hrnek, usrkl, mlaskl.

„Je přiměřeně horký.“ Nabídl hrnek Johnovi, který nasupeně kulil oči.

„Dokážu se předklonit sám.“ Zkřížil ruce na prsou a zazíral na kočičí obecenstvo, které se v tuto chvíli rozrostlo o předsíňovou zrzku a s nastraženýma ušima sledovalo výměnu názorů. Po Johnově posledním zavrčení všechny tři kočky nesouhlasně přimhouřily oči.

„Chováš se dětinsky,“ řekl Sherlock a smutně si povzdychl, čaj opět položil. Kočky se zahleděly na něj. „Vezmi si sušenku. Aspoň dvě nebo tři. Víš, jak útrpně se paní Hudsonová umí zatvářit. A  když jí povím, že jsi ani neochutnal…“ Zatřásl krabičkou Johnovi přímo pod nosem, asi tři centimetry od nosních dírek. Johna zašimrala těžká vůně.

„Kristepane, dej ode mě ty podělaný sušenky pryč! Řek jsem, že nechci!“

Rozhostilo se ticho. Kočky se vyčkávavě zahleděly na Johna, pak na Sherlocka. Johnovi hlučně zakručelo v břiše. Kočky okamžitě změnily směr pohledu k jeho trupu.

„Myslím, že nechceš přiznat, že chceš. Kdybys chtěl, byl by to ve tvých očích další důkaz tvého dle tvých slov ubohého stavu. Vezmi si, Johne.“

„Hmff.“ John zavřel oči.

„Lhal jsem ti,“ ozvalo se po chvilce dalšího ticha. Zrzka překvapeně mrkla. Mourovatá přešlápla. Černá vyčkávavě poslouchala.

John otevřel oči. „Hm. Nebylo by to poprvý.“

Sherlock se rozechvěle nadechl.

„Ty sušenky nepekla paní Hudsonová.“ John pozvedl obočí. Podíval se na krabičku, která nebyla nijak označená. Z Tesca zjevně nebyla. „Pekl jsem je sám,“ dodal Sherlock.

John si odfrkl. „Cože? A kdy jako?“

Sherlock uraženě našpulil pusu. „Když jsi byl nadopovaný.“

„Ale to bylo před třemi dny.“

„Musel jsem je dát uležet nahoru pod střechu.“

„M-hm, tak takhle to je. Chceš mě otrávit, abys měl konečně pokoj,“ zavrčel John.

Sherlock ani nemusel vyslovit káravé oslovení. Jen se na Johna zamračeně díval.

Tohle jsi přehnal, shodly se jednomyslně kočky.

John se ošil, protože věděl, že přestřelil.

„Dej to sem,“ zamručel omluvně a vzal si jednu sušenku, a protože byla malá, vložil ji do úst celou. Už když kousal… cítil, že chutná nějak divně. Taky mu skoro zaskočila, hrozně se drobila.

„Hhhrrm. Hrm,“ odkašlal si, když vyvolal dostatek slin na to, aby tu úděsnost spolkl. „Dobrhý,“ zasípal a natáhl se pro čaj, mocně zapil.

„Tak to si vezmi ještě jednu,“ nabízel Sherlock s úsměvem.

„Né… né, děkuju. Jsem plnej.“ John při té okaté lži trošku zrudnul. Sherlock se nenechal vyvést z míry.

„Vím, že nejsou moc dobré, přesto si ještě jednu dvě vezmi.“

John se zarazil.

Nevěřícně se podíval na Sherlocka.

„Co… jsi do nich dal?“ zeptal se pomalu.

Sherlock se zazubil.

**

Dvě hodiny po první sušence (a po níž to pečivo konzumoval jak John, tak Sherlock) vypadal Mollyin byt trochu jinak, než když do něj John se Sherlockem vkročili, a jeho mužské osazenstvo se pohybovalo jako ze zpomaleného filmu.

Závěsy byly zatažené a jejich cípy uprostřed byly na několika místech zpevněné dohromady plastovými kolíčky na prádlo, aby ani skulinkou neproniklo světlo zvenku. Po obýváku byly roztahané dráty, protože někdy před hodinou a půl si Sherlock řekl, že je tady moc ticho, takže rozebral Mollyinu hi-fi sestavu a přes nějaký zlepšovák, který Johnovým teď poněkud skleněným očím připadal jako bužírkový ježek, propojil reprobedny se svým notebookem, až místnost duněla pomalou, podmanivou klubovou hudbou, která vláčně přešla v nějaký sladký song o lásce. John pomalu zavřel oči a opět je otevřel, měl pocit, jako by mu víčka trochu drhla o bělmo.

„Tohle je ttchaak… ssentim-ntální…“ řekl velmi pomalu.

„Hmmmmm,“ odpověděl rozvážně Sherlock, který ležel na zádech na koberci před gaučem, jednu nohu pokrčenou, druhou kotníkem opřenou o koleno. Měl bosé nohy, pohyboval svými dlouhými prsty více méně do rytmu. Olízl si vyschlé rty. „Nevimmm, co mě to napadlo.“

„Tsože? Co jako?“ zeptal se John s mírným zmatením.

Sherlock zvedl ruku a zakroužil zápěstím, jeden prst vztyčený, jako by anténkou chytal signál.

„Ta hudba. Hmmm. Johne?“

„Chmmmjo?“ John si ztěžklými otupělými prsty promnul oči.

„Funguje to.“

John se velmi pomalu zamračil. Obecně, tihle dva teď dělali všechno velmi, velmi pomalu, jak už jsem naznačila, a vám to asi stejně došlo. Všechno plynulo šnečím tempem. Jako když se táhne med. Představu asi už máte.

Ale k tomu, proč se John teď mračil – nebyl už nevrlý, ne. Teď byl v první řadě sjetý Sherlockovými sušenkami („Spetsiální nepřřílišš legální kořřžení od paní Hudsonové, Johne.“ „Počkej… To myslíš?…“ „Jojo. Přřřímo ze zakázaného truhlíku.“ Johnovo zahihňání). A pak, John se snažil přimět nervovou soustavu k rychlejší činnosti; podíval se na svoji zpevněnou nohu a zamračil se o něco víc.

„No jo. Fak-to… funguje. Necítim nohu.“

„Ssssuper,“ Sherlock se široce usmál. Zamrkal zarudlýma očima, aby do nich vehnal trochu vlhkosti.

„Sherlocku. Já ji vážžně necítím. Jestli to není spíšš tim, že potřebuju povolit ty stahovací pásky.“

„Ah.“ Sherlock se posadil (jako když se táhne med… Chápeme?), klekl si a začal Johnovi rozepínat nejdřív pásek a pak poklopec jediných dost širokých manšestráků, které John vlastnil. Když už se dostal k zipu, John se zahihňal.

„Co to děláš?“

Sherlock se zarazil.

„Jdu ti povolit tu ortézu?“

„No jooo, ale proč mi rozepínáš kalhoty?“

„Máš ji pod nimi… ne?“

Chvíle zamyšleného ticha. Oba muži se skelnýma očima zahleděli na vycpanou nohavici.

„Ajo. Sem zapomněl.“ John se znovu zahihňal a Sherlock se k němu po chvíli přidal svým hlubokým smíchem. Vyměnili si rozesmáté pohledy a začali se smát nanovo, nakonec se John zlomil v pase a Sherlock smíchy úplně slzel.

„Měl bys vidět, jak ses tvářil!“ křenil se Sherlock.

„Mno jo. Ááááchjojábychsidalsex.“ John si znovu promnul oči a pořád se při tom usmíval.

Sherlock se podíval na tříčlenné kočičí osazenstvo, které v poslední hodině s Johnem pokřtili na Dolly, Jolly a Holy (protože jak jinak by se mohly jmenovat tři kočky žijící u Molly?), olízl si rty, špička jazyka vyčuhovala z úst o něco déle než obvykle.

„A to by ti nevadilo… mít svědky?“ zeptal se. John se znovu rozhýkal smíchy.

Když se uklidnili, John rozvážně zavrtěl hlavou.

„Mám dojem, že  na to celou tu dobu čekají.“

Sherlock našpulil rty a mírně pokýval hlavou. John si velmi pomalu (ach, ano, stále  ano) olízl svoje rty. Jejich pohledy se  střetly a neuhýbaly. Pak se svorně podívali na zvědavé šelmy. Dolly se nepatrně naježila, až vypadala skoro jako ovce. Jolly vesele zastříhala ušima. Holy se z neznámého důvodu zadívala ke stropu, jako by snad vyhlížela vyšší moc.

**

„Ohhh…,“ zamručel John. „Jo. Hmm-mm-mm,“ slastně dodal, sinusoidně crescendo a decrescendo, zatímco Sherlock rytmicky tlačil a povoloval.

Sherlockovi svítily oči. Byly zarudlé a skelné, ale to je vedlejší. Pozoroval sténajícího a vzdychajícího Johna a sám měl poněkud zrychlené dýchání.

John se zavrtěl na gauči, hlavu zvrácenou, ústa pootevřená.

„Trochu… trochu,“ nakrčil čelo, neschopen upřesnit, kde chce cítit kýžené tření. „Hmm. Jako doleva?“

„Tady?“ Sherlock přesunul své prsty níž.

Anooo,“ vydechl téměř neslyšně John a dlouze zafuněl nosem.

Ozvalo se krátké zaškrábání na dveře od obýváku, ale nikdo si toho nevšímal. Holy byla uvržena do klatby poté, co si během činnosti, kterou se Sherlock a John zabývali, začala hlasitým kočičím způsobem omývat intimní partie. To pak kohokoli přejde chuť absolutně na cokoli, ať už by šlo o konzumaci večeře nebo čtení jízdních řádů. Teď se snažila získat zpět jejich pozornost. Dolly před několika minutami přestala pozorovat pro ni nezajímavou činnost těch dvou lidí a uvelebila se vedle Sherlockova notebooku tam, kde ventilátor vyfukoval horký vzduch, se zavřenýma očima počítala ovečky. Jolly byla nejspíš v Mollyině ložnici, kde si hrála s něčím, co cinkalo.

Ale zpět do obýváku. Tam je to zajímavější než v Mollyině ložnici.

„Hmmmmmm,“ opět vzdychl John, otevřel oči a zadíval se na Sherlocka. „Měli bychom si to zase vyměnit. Co?“

Sherlock zavrtěl hlavou. „Ještě chvíli.“

Posunul prsty svých rukou níž po Johnově holém chodidle a palci třel dokola v drobných kroužcích. John zase zavřel oči.

A pak jedno oko zase pootevřel a pousmál se. Sherlock mu masíroval chodidlo zraněné nohy, seděl při tom na konferenčním stole a Johnovu nohu měl položenou na stehně. Kolena měl prakticky zabořená do gauče, na němž John seděl, aby tu fixovanou nohu příliš nezatěžovali. John zvedl druhou nohu, a chodidlo, které bylo už v předchozích minutách řádně namasírované, položil Sherlockovi mezi nohy.

Totiž… John už měl s jistými funkcemi svého těla (pouze ve stavu opojení) problémy, když ještě chodil na medicínu. Jak před chvílí zjistili, v současné době bylo skutečně problematické mít erekci, když byl zhulený sušenkami. Sherlock, zdá se, takový problém neměl.

John trochu víc zavrtěl chodidlem o Sherlockův ztuhlý klín. Sherlock tichounce zakňučel.

„Johne. Tohle má být o tobě. Ne o mně.“ Sherlock mocně vtáhl vzduch do plic, když John pevným pohybem zakroužil nohou.

„Kašli na to. Je mi fajn. A tobě…“ John si promnul rty. „Tobě taky bude.“

Sherlock se předklonil a John mu vyšel vstříc, hluboce ho políbil a zkousl mu ret, olízl jazykem, dráždil… Sherlock teď drobně pohyboval svými boky vpřed, blaženě vydechl do Johnových úst. John mu vpletl prsty do vlasů, hladil, kučeravé kadeře proklouzávaly mezi bříšky prstů, až najednou sklouzly níž, za zátylek, John pevně zatáhl a Sherlock zaklonil hlavu.

„Ahh…“ Sherlock vzdychl, když ho John dlouze olízl po krku a pak sjížděl stejnou cestičkou zpět, oždiboval jej zuby. Boule pod Johnovým chodidlem ztvrdla docela.

„Rozepni se a pojď blíž. Mám na tebe chuť.“

Sherlock opatrně položil Johnovu zraněnou nohu na zem, narovnal se a bleskurychle se svlékl od pasu dolů, kalhoty i boxerky odhodil na podlahu, skončily kousek od Johnových manšestráků, které po čase uvolnění ortézy zůstaly zapomenuty na koberci. Pak přisunul stůl blíž ke gauči a klekl si na něj, aby byl k Johnovi co nejblíž a aby se mohl John pohodlně rozvalit na gauči.

Klekl si. Na stůl. Který krátce zapraskal.

Ano. Hm…

Předklonil se, aby ještě jednou Johna políbil, a John ne že by ho zrovna odbyl, ale přece jen se před chvílí vyjádřil docela jasně, co chce dělat – aspoň ve slovníku Johnovsko-Sherlockovském to byla jasná výzva k orálnímu sexu.

Sherlock se narovnal, mírně povystrčil boky vpřed a nabídl Johnovi k ochutnání, co se mu lesklo na špičce penisu. John se s táhlým zavrčením nenechal dál pobízet a začal jemně olizovat, než svýma rukama sjel na Sherlockovy půlky a pevně je hnětl v dlaních, Sherlock dlouze zasténal a s trhnutím přirazil Johnovi do úst.

„P… Promiň,“ Sherlock se už už odtahoval, ale John znovu zavrčel, nejsem nějaká zasraná porcelánová panenka, a zatlačil rukama na Sherlockův zadek a pevně sál, dráždil jazykem. „Hnnnnng…“ Sherlock prudce zvrátil hlavu a zazíral na strop, než se mu oči samovolně zavřely slastí.

John jen souhlasně zahučel a dál svýma rukama naváděl Sherlockovo tělo k jemným přírazům do svých úst.

Stůl se, nepatrně, pohnul.

John okrajem mysli přemítal, jak to má udělat, aby mohl dál mačkat Sherlockovu úchvatně pevnou, plnou a oblou prdelku a přitom si taky ulevit; boxerky nebyly tak mučivě těsné jako kalhoty – díky bohu za drobné maličkosti – ale přece jen. Nepohrdl by nějakým třením. Aspoň maličkým.

Nakonec si jeho tělo začalo stejně dělat věci podle svého, nečekalo na Johnův otupělý rozum, a jeho levá dlaň sklouzla z Sherlockova zadku přes bok na jeho varlata, pohladila a jemně stiskla.

„Ach… Zatraceně!“ Sherlock otevřel oči a podíval se dolů na svého milence, jak ho laská, a to byla chvíle, kdy i jeho tělo mělo trochu jiné úmysly než jeho mozek. „J-Johne…“ Začal rychle přirážet a John to vzal jako znamení pro to, aby Sherlockovi trochu pomohl. Pustil jeho varlata a přesunul ruku ke kořeni penisu, jemně stiskl… Sherlock hluboce zavrčel.

A stůl, na němž klečel muž, jenž by rozhodně mohl přibrat nějakých těch pár kilo –

„Mmmmmmmm, Johne… Johne Johne Johne –

– aby mu aspoň zmizely stíny mezi žebry –

„Ahhhh ještě ještě ano…

– nevydržel detektivův prudký houpavý pohyb a bez dalších okolků a s děsivým zapraštěním se rozložil.

Sherlock byl tak uvolněný a na pokraji orgasmu, že si jen s mírným zpožděním uvědomil, že neklečí, ale že se svezl na bok, rukama se instinktivně zachytil okraje gauče a už se škrábal na nohy k Johnovi, který zůstával sedět s pootevřenou pusou – rty měl naběhlé třením a vlhce se leskly –

„Ach bože bože Johne JOHNE pojď sem HNED –

Jenže John nakonec nemusel chodit vůbec nikam, Sherlock se vydrápal na gauč a nacpal se Johnovi znovu do úst, jako by je před chvílí nevyrušil moment destrukce, a pak už jen stačilo, aby John pohnul hlavou dolů a nahoru – jednou, dvakrát, třikrát pro štěstí… a Sherlock se s dlouhým úlevným výdechem udělal.

Jen pomalu dokázal zamlžený zrak znovu zaostřit a stejně tak zvolna uvolňoval své prsty, které křečovitě svíraly Johnova ramena. John se opřel čelem o jeho podbřišek, pootočil hlavu a po chvilce prudkého oddechování se vysoce zahihňal.

„Rozbil jsi stůl. Rozbil jsi Mollyin stůl, když jsem ti… Když jsme…“ Znovu se zahihňal a Sherlock se omámeně zazubil.

„Už to tak vypadá.“ Olízl si rty a snažil se zklidnit dech, zatímco hleděl na desku, zpod níž vykukovaly vyrvané nohy stolu.

„Hmm,“ povzdychl si John a poposedl, rukou pohladil Sherlocka po břiše. „S tímhle teď stejně nic neuděláme, tak co kdybys…“ Kývl hlavou ke svému klínu a Sherlock si znovu olízl rty, několika dlouhými, jemnými polibky počastoval Johnův obličej a pak se bez dalšího slova předklonil.

„Jistě, Johne,“ vydechl horce a stáhl mu boxerky, aby mu oplatil.

**

A zatím co John dával velmi hlasitě najevo, jak je mu díky Sherlockově jednání dobře,  kočičí obyvatelky bytu se svým speciálním, lidskému uchu neslyšným, jazykem dohodly, že

1) jedna z nich má příliš svatouškovskou povahu na takové orgie, tak se přestala dobývat do obýváku,

2) druhá z nich si řekla, že ožužlávat a čistit špičku své vlastní oháňky na posteli jejich Majitelky je nejenže příjemné, ale momentálně i z hygienických kočičích důvodů prostě nutné;

a 3) třetí si odsouhlasila, že nebude dál podporovat stádoidní chování svých kolegyň a v tajném úkrytu za asparagem na skříni sledovala celou akci, aniž by si jí kdokoliv všímal. Jenže jak už to tak s kočkami bývá, spánek má pro ně přes den mocnější vábení než cokoli jiného, takže ve chvíli, kdy Sherlock hlasitě odkopával trosky stolu stranou, aby si mohl kleknout mezi Johnova kolena, byla už dávno v limbu, jen občas tichounce zavrněla.

 

 

**

Další

Číst od začátku

Reklamy

17 komentářů Přidejte váš

  1. Kat napsal:

    Ahoj , u “ stolků“ jsem se fakt bavila dokud , jsem nepřišla domů a s hrůzou nesledovala manžela , který testoval horkovzdušnou pistoli na roztrženén kabelu od sluchátek, které údajně spravoval, ale dle mého, jen umělá hmota, kapala na stůl. Kdo to uklidí? No já tak předpokládal , že ty . Vyčistím stůl jako vždy…..Druhý den kape na stůl vosk ze svíček z adventního věnce, prý experiment, vždyť je to jen vosk , to se uklidí a já uklidím jako vždy…..3 den můj syn s dcerou , na stole prolévají omalovánky a křičí na mě mami to je experiment 😀 V reálu to tak vtipné neni

  2. Little Britophile napsal:

    Hahahahahah….Tak tohle mě fakt baví! Výbuchy smíchu, dokonalý, skvělý, naprosto super!!!!

    1. miamam napsal:

      😀 Děkuji za ovace :))

  3. Terka napsal:

    Yay!! S radostí jsem uvítala návrat úžasných Stolků. Perfektní, jako obvykle. U tvých povídek se člověk zabaví natolik, že potom zapomene i na test z biologie (ups). 🙂

    1. miamam napsal:

      Jé to je super, že tě tak zabaví 😀 jen teda doufám, že jsi nepřišla k újmě na průměru z biologie :-))

  4. Liss napsal:

    Po přečtení dalšího dílu „stolní skládačky“ mě zajímá jediné: reakce Molly. Protože nejenže ji doma čeká zdemolovaný stolek, zkažené kočky, dozajista sežrané rybičky :D, omamné látky, ale také zprávy o vztahu Johna a Sherlocka. Stejně si myslím, že to musela tušit, ale i kdyby to věděla (a přála jim to), tak to, že její byt „zneuctili“ jim jen tak neodpustí. Vidím na to na trucování- nedodávání orgánů na Sherlockovy experimenty 😀 Ale doufám, že kluci poté, co si jeden druhého dostatečně užijí, koupí nový stolek, aby si usmířili Molly a kocoura (nejlépe nějakého -ly, ale konkrétní jméno mě nenapadá 😀 ), aby jim kočky nemusely závidět 😀

    1. miamam napsal:

      Nějaké vysvětlení to zasluhuje, co :)… hm. Zřejmě připojím k Devátému i nějakou tu scénu navíc (s Molly). 🙂

  5. katka napsal:

    tak jim nestačili vlastní stoly chudák Molly může být ráda že to odnesl jen ten stůl snad se dopočítá koček díky bezvadný

    1. miamam napsal:

      né, to je ta naše milovaná demoliční četa z 221b 🙂 dík 😉

  6. PharLap napsal:

    Nemohouci John sprostej jako dlazdic, starostivy Sherlock, oba sjeti susenkama a slash, muze byt lepsi kombinace? Pohihnavani s Johnem v jedne tonine, oci prilepene k obrazovce a jemny rumenec ve tvarich snad nevyvolal strach o me dusevni zdravi u osob me blizkych. Dekuju moc, uzasne jsem se bavila! 😀

    1. miamam napsal:

      Chí, to jsem ráda ^_^

  7. helsl napsal:

    Jé, to byla zase jednou sranda! Zajímalo by mě, jestli Sherlock předvídal tenhle vývoj událostí, když přidával do sušenek tu neobvyklou ingredienci, nebo zda to dokonce udělal cíleně za tímto účelem. S rozbitým stolem však určitě nepočítal, jakpak to asi Molly vysvětlí? Pravdu říct nemůžou; já bych to svedla na kočky.

    1. Liss napsal:

      Všichni mají rozhodně štěstí, že kočky neumí mluvit, protože to, co by se od nich Molly dozvěděla, by ani jednoho z nich nepotěšilo 😀

    2. miamam napsal:

      Pochopitelně Sherlock pekl s úmyslem Johna omámit, ale mám takový dojem, že původní omámení se mělo týkat akorát bolestí… 😛 Díky 😉

  8. mím napsal:

    Sherlock, John, marihuanove sušienky, rozflákaný stôl a mačky, luxusná kombinácia, mám o pozitívnu náladu postarané na celý týždeň 🙂 diky Mia

  9. Yuki-chan napsal:

    Sjetý! Oba dva dokonale sjetý! 😀
    A ty kočky Holy, Dolly a Jolly, co bydlí u Molly (:D) šmíralky jedny… jejich panička je asi nenaučila správnému chování 😀
    Prostě skvělý! 🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s