PharLap: Na shledanou

Úplně jiný svět. Ohraničený plotem, živící, zaměstnávající a pěstující určitou kastu lidí pro potřeby někoho jiného, bohatšího a jim nadřazeného. Sherlock je za tímhle plotem celý svůj život. Ale John je tu nový.

Moc společného času jim nezbývá. Ale co když přece jenom…

Naděje umírá poslední, že?

 

 

Na shledanou

 

 

 

Tento příběh vypráví události, jenž se udály během června roku 2013. Jedná se o myšlenky z posledních třiceti dní chlapce č. 840628/124, jenž zemřel jako jedna z obětí procesu Domov, který doposud nenabyl svého konce. Denně umírají desítky mladých žen a mužů za účelem zisku.

 

&A&

 

Stojím na zaprášené cestě. Vítr mi čechrá vlasy a slunce se odráží od mé bílé košile. Je krapet velká.

Vlastně je to krásný den, tak jasný a klidný. Ohlédnu se, slzy mi kalí zrak, ale i tak ho vidím. Nesmím se rozplakat, musím vydržet.

Stojí za branou, tak jako ostatní. Nejsou tu všichni, jen ti, co se loučí, ale i tak jich není málo. Desítky těl tlačících se na kovové mříže. Natahují paže, jak nejdál mohou, a křičí na své milované. Synové, dcery, milenci, milenky, otcové, matky… A on jen stojí. Dlaně opřené o chladný kov, jediná tichá osoba v davu. Není třeba slov, všechna už byla vyřčena. Tak rád bych zůstal, byť i o jediný den, o jedinou minutu déle v jeho společnosti. Nemůžu. Nezvládl bych odejít. Zaslechnout ještě pár úderů jeho srdce, pár nádechů, změní se můj rozum a i ta trocha kontroly pod náporem osudu v prach na jeho dlaních. To mu nesmím udělat. Musí vydržet. Alespoň on, když ne já.

Musím odejít, i když nechci. Nic nezmůžu, jsem nicotný vůči vůli lidí, co nás vlastní. Jen položka na seznamu. Život bez větší ceny.

Odvrátím se, nesnesu další zraněný pohled očí, které pro mě posledních třicet dní znamenaly svět, kousek nebe a štěstí tady. Má hubená silueta hyzdí prach. Jsem jen půlka celku, ubohý kousek skládačky. Zavřu oči. Slzy se jako malé oblázky skutálejí po kůži a vpijí se do vyprahlé půdy.

 

Nikdy na tebe nezapomenu. Nikdy.

 

Sbohem, Johne.

 

&B&

 

„Proč mě pořád pozoruješ? Mám snad něco na obličeji?“

„Líbíš se mi.“

„Proto na mě civíš?“

„Nemůžu?“

„Můžeš, ale je to divný,“ podotkne šeptavě.

„Nevadí. Líbíš se mi.“

„Tak proč to neřekneš rovnou? To civění mi leze na nervy.“

„Promiň.“

„To je dobrý,“ mávne rukou a strčí si poloprázdnou vidličku do pusy.

„Jak se jmenuješ?“

„840628/124,“ odpovím se strojovou přesností. Nesnáším to číslo a neustále ho musím opakovat.

„Jak ti říkají, ne tvoje číslo.“

„Sherlock. Říkají mi Sherlock.“

„Těší mě, Sherlocku. Já jsem John,“ řekne s úsměvem.

„Těší mě, Johne. Líbíš se mi.“

Hlasitě se rozesměje, ale téměř okamžitě si pusu zacpe rukou. Není zvyklý být tak hlučný. Strážní ho nesmí vidět.

„Musíš to pořád opakovat?“

„Je to problém?“

„Ne, to je dobrý, jen to pořád neopakuj.“

„Proč ne?“

„Uvádíš mě do rozpaků.“

„Promiň.“

„Taky se mi líbíš, jen tak mimochodem. Jen to nekřičím nahlas.“

„Já vím.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Vím. Vidím to.“

„Nepovídej. A teď vážně, kdo ti to řek‘? Harry?“

„Nikdo kromě tebe mi nic neřekl.“

„Já ti nikdy nic neřekl. Upřímně, do teď jsem neznal ani tvoje jméno.“

„Nic jsi říkat nemusel, tvoje tělo mluví samo za sebe. Pokaždé, když ke mně zabloudíš pohledem, setrváš v něm mnohem déle, než na někom jiném. Když mě někdo mlátí, zatínáš pěsti, a když se o tebe náhodou otřu, ztuhneš a zčervenají ti uši.“

„Páni…“ Horký brambor mu vypadne z pusy. „To bylo úžasné!“

„Vážně?“

„Určitě! Toho bych si nevšiml. Řekni ještě něco.“

„O kom?“

„Třeba o mně.“

„Vážně? Lidi nebývají moc nadšení, když v nich čtu.“

„Jo, pojď do mě,“ roztáhne povzbudivě paže.

„Dobře. Donedávna jsi žil venku a přivedli tě sem zřejmě proto, že tvůj bratr pije a uvrhl tak rodinu do dluhů, přesto k němu necítíš zášť. Zajímavé. Chtěl jsi být doktor a rád se pereš. Možná jsi chtěl k armádě, ne? Tvoje matka je sestřička a otec špatně placený automechanik. Stačí?“

„To bylo… Fantastické! Vážně!“

„Tohle není to, co lidi obvykle říkají.“

„Co lidi obvykle říkají?“

„Trhni si.“

Rozesměje se, potichu, jen pro mě. Má úžasný úsměv.

„Bylo něco špatně?“

„Moje matka je opravdu sestřička. Pracuje u svatého Bartoloměje, to je nemocnice pro pracháče, víš. Táta je automechanik, teda spíš byl, vyhodili ho. Chtěl jsem být doktor, ale nedostal jsem se na školu. Neměli jsme peníze na školný. Pak jsem pracoval s tátou a chtěl jít k armádě. Vojákům financují studia, víš. Jenže jsem tady. Koupili nás před pár dny – jen mě a Harry. Jakmile propadneš do spodní třídy, skončíš dřív nebo později tady. Funguje to skoro jako takový splácení dluhů.“

„Takže všechno bylo správně?“

„Všechno, až na jeden malý detail. Harry je moje sestra.“

„Sakra. Vždycky se něco najde.“

„Ale neblázni, bylo to skvělý!“

„Vždycky něco opomenu, nikdy to není dokonalé.“

„Není třeba, aby bylo něco dokonalý.“

„Ale jo. Štve mě to.“

 

&C&

 

Každý den nás těsně po poledni naženou do práce. Jsou tu skupiny, každá dělá něco jiného. Někteří pěstují zeleninu, jiní opravují Domov, další se starají o stravu nebo šijí oblečení. Není jen pro nás, vyvážíme ho. Bílé košile a úzké černé kalhoty, nosíme to tu všichni. John říká, že nejsou nijak zvlášť pohodlné, ale co já můžu vědět, nic jiného neznám.

Narodil jsem se tu. Na rodiče si nepamatuju, oba jsou už dávno pryč. Odešli, když mi byly čtyři. Zůstal jsem jen já a můj o pět let starší bratr Mycroft. Ten už je taky pryč. To on mě naučil všechno, co umím, ačkoliv ani on toho moc neuměl. Uměl ale úžasně pozorovat, a to je tu to nejdůležitější. Je jedno, jestli umíš psát, číst nebo počítat, tak, jak to umí John, stejně skončíš jako ostatní. Tady schopnosti nehrají roli. Jediné, co potřebuješ vědět, je, komu se vyhnout. To je vše.

Narodíš se a žiješ tu. Pracuješ celé odpoledne bez přestávky až do noci a pak jdeš spát, žádné jídlo. Celé dopoledne máš pro změnu volné, ale to jen proto, abys mohl nabrat síly na večer a trochu přibral. K obědu jsou vždy brambory a játra, mají nás prý vyživit. Nevím, co je na tom pravdy. Není to nic moc, ale dá se na tom docela dobře žít. Nechtějí tu žádné vyhublíky, čím silnější jsi, tím líp. Tvoje tělo musí být silné, abys pánům dobře posloužil, až odejdeš. Všichni hubení odcházejí do výkrmen, a pokud do dvou měsíců pořádně nepřiberou, odcházejí branou. Je jedno, kolik jim je.

Jediné, co znáš, je Domov a nevelká zahrada plná stromů. Domov, tak tomu říkají. Rozlehlá stavba plná hal, kde spíš, jedna velká jídelna, pár vedlejších domů, kde pracuješ v zimě nebo když prší, a výkrmna. Všechno obehnané vysokým plotem a jediným východem je obrovská kovová brána. Každý den jí prochází stovky lidí, opouštějí nás. Říká se, že jdou pracovat pro pány. Prý se budou mít líp, ale všichni tak nějak víme, co se stane. Hezká budoucnost je jen pohádka pro děti. A těm přecenemůžeš říct pravdu. Musíš jim nechat alespoň nějakou naději na lepší zítřek.

 

&D&

 

„Jaké je to tam venku?“

„Nádherné. Spousta stromů a květin. Můžeš mít cokoliv chceš, jen na to potřebuješ peníze. Není to tam sice dokonalé, války, hádky, krize, revoluce, katastrofy a tak, víš, ale i tak je to tam nádherné. Spousta krásných míst a věcí. Lidi jsou ale stejní všude.“

„Co jsi měl nejraději?“

„Hmmm…. Asi neděle. Asi to zní hloupě, ale vždycky se na oběd sešla celá rodina a povídali jsme si. Nebyly to žádný filozofický debaty, ale bylo to nádherný, svým způsobem. Člověk měl najednou pocit, že někam patří a že všechny problémy jsou alespoň na chvíli pryč. Jen tam tak sedět se svými nejbližšími a jíst skvělý jídlo.“

Podloží si paží hlavu a dál hledí do koruny stromu. Dnes je krásný den, tak slunečný a jasný. Vítr si pohrává s lístky nad našimi hlavami, ale nás si nevšímá.

„Zní to hezky.“

Vážně to nezní špatně. Zajímalo by mě, jaké to je. Ale co, nikdy se to nedozvím, tak jako spoustu dalších věcí…

„Měl jsi někdy ženu?“

„Manželku? Blázníš? Je mi 26, proboha! Nebo myslíš holku?“ rozesměje se na plné obrátky.

„Nevím, jak se tomu říká tam venku.“

„Přítelkyně nebo zkrátka holka. A jo. Nebo ne. Já nevím.“

„Jak to myslíš, že nevíš?“

„Bylo to složitý, víš. Párkrát jsem si myslel, že holku mám, ale nakonec to nikdy nedopadlo tak, jak bych si přál. Vždycky mě z nějakého důvodu opustila. Byly to všechno malicherný důvody, ale zkrátka jsem pro ně asi nebyl dostatečně dobrý.“

„Měl jsi s ní sex?“

„Páni, ty na to jdeš teda zhurta!“

Asi jsem to krapet přepískl….

„Omlouvám se. Dobře víš, že nevím, jak se chovat slušně a podle norem, jak tomu říkáš.“

„To je v pohodě. Ne, nespal jsem s ní. S žádnou z nich. Asi jsem trapnej, že jsem ještě ve svým věku s nikým… Tak nějak jsem pořád čekal na tu pravou. Teď už je to asi jedno.“

„Aha…“

Přetočí se na bok a zahledí se na mě. V očích má zvláštní, hluboký pohled. Neumím ho zařadit.

„A ty?“

„Co já?“

„Spal jsi s někým?“

„Ne. Měl bych, ale já nechci.“

„Aha… Proč nechceš?“

„Jsou tu samí idioti. Nechci s nimi nic mít, natož počít dítě.“

„To chápu.“

„Nejdřív mi to přišlo nechutné a zcela nepotřebné, pokud nejde o reprodukční účely, ale pak…“

„Pak co?“

„Pak jsi se objevil ty.“

Zčervenají mu tváře a zase se položí.

„Chceš říct, že jsi gay?“

„To znamená co?“

„Že se ti líbí muži.“

„To není přesně to, co mám na mysli.“

„Líbím se ti snad, ne? Pořád ještě?“ nejistě se zeptá.

„Jo, líbíš se mi.“

Pro změnu se na něj otočím já. Musím vidět jeho výraz, až mu to řeknu.

„Ale jen a pouze ty.“

 

Natáhne ruku a položí mi ji na tvář, krásně hřeje. Krátký okamžik mi jen tak hledí do očí, jako by hledal známku vtipu, jakékoliv škodolibé pousmání, či zhrozený pohled, ale dávám si obzvlášť velký pozor, aby byl můj obličej dokonale nehybný. Pak mě políbí. Je to tak jemné, skoro mám pocit, že tohle všechno je jen krásný sen. Je to jako by se oblaka mazlila s mými rty. Netrvá to dlouho, brzy se odtáhne. Otevřu oči, ani nevím, že jsem je zavřel. Leží v hedvábné trávě, oči slastně zavřené. Je tak krásný! Skloním se a ukradnu další polibek. Je to jako droga, přestává mi to stačit.  Ochromuje mé jindy rychlé myšlenky a zanechává je ve slastné melancholii. Chutná svobodou, trochu jako vítr. Je to něco, co jsem nikdy netušil, že existuje, ale i přesto jistá část mě doufala, že ano. Čas najednou neexistuje, nemá smysl. Ach… Čas, jak relativní pojem. To my jsme si ho vymysleli a to on nás teď nekonečně svazuje. Stále na něj bereme ohledy, jako by to byl náš jediný pán, náš jediný bůh. Snad je tu všude kolem nás a neustále nás ovládá, ale co znamená? Všechno a nic. Tolik jsme toho mohli mít, nebýt času. Dvacet pět dní, tolik mi zbývá. Tolik nám zbývá. Mohli jsme mít celou věčnost, ale kolik dostaneme? Pouhých dvacet pět dní. Je to málo, nebo moc? Ještě dvacet pět soumraků a dvacet pět rán. Nesnáším toho, kdo vymyslel čas. Byl tak nevýslovně krutý. Zasloužíme si tak brzký konec? To snad osud nedokáže dělat zázraky? Nebo je naše budoucnost předurčená a nezvratná? Je naším osudem zemřít daleko od sebe? Najednou chci umřít v jeho náručí. Tam, a nikde jinde. Chci, aby byl to poslední, co uvidím. To jemu sloužím a oddaný jsem do poslední kapky krve, do posledního dechu. To jemu toužím dát svůj život, to pro něj ho toužím obětovat. A z hloubi duše doufám, že ta touha je vzájemná.

 

Nikdy jsem nemyslel, že něco jako láska existuje, jen jsem tak nějak doufal, že ano. Teď mě naplňuje, až zapomínám, kdo jsem byl předtím. Najednou jsem tohle. Zcela nezvratně jsem se změnil pod jeho modrým pohledem. Nemusel říct ani slovo. Už nikdy nebudu stejný. A jak bych mohl?

Položím se do trávy vedle něj a propletu naše prsty. Slunce najednou svítí nějak silněji, jasněji, než ho znám. Jasněji, než jsem ho kdy za svůj život viděl.

 

„Byl jsi někdy zamilovaný?“ zeptá se John.

„Ne.“

„Opravdu?“

„Opravdu. Asi jsem čekal.“

„Na koho?“

„Opravdu to potřebuješ slyšet?“

„Rád bych.“

„Čekal jsem na tebe.“

Znova na mě upře pohled.

„Miluju tě.“

„I já tebe.“

 

&E&

 

„Proč je tady každýmu míň, než třicet?“

„Devětadvacet.“

„To je jedno. Proč?“

Stojí pod stromem a chytá jablka, která mu seshora shodím.

„Je vidět, že tu ještě nejsi dlouho. Kde stáváš u prohlídek?“

„Šestá řada vpravo.“

„Takže nevidíš dopředu, že?“

„Ne.“

„Všichni nad devětadvacet odcházejí pracovat pro pány.“

„Jak jako pracovat pro pány? Myslíš jako služebnictvo?“

Další jablko. Tohle ho trefí do hlavy.

„Promiň. Tak nějak. Jako služebnictvo končí obvykle jen ženy nebo obzvlášť silní muži.“

„A co ten zbytek?“

„Napadlo tě někdy, proč boháči skoro netrpí nemocemi?“

„Upřímně jsem o tom nikdy nepřemýšlel.“

„Dárci orgánů, v tom to je.“

„No počkej, dárců orgánů je hrozně málo. Spousta těžce nemocných zemře, protože se k nim orgány nedostanou včas. To mi chceš říct, že si je nějak předplácejí? Kupují?“

„Ne zas tak úplně.“

Utrhnu další jablko a hodím mu ho přímo do ruky.

„Ukousneš si jen kousek, nebo ho sníš celé, když víš, že je jenom tvoje?“

„Samozřejmě, že celé…“ Po tváři se mu rozlije výraz pochopení. Bolestného pochopení.

„Myslíš jako… Že je vykuchají?“ dodá potichu a zhrozeně.

„Dalo by se tak říct.“

„A kolik asi…?“ Do hlasu se mu vkrádá čím dál víc paniky.

„Proslýchá se takových devadesát pět procent.“

„To i… Ty?“

„S největší pravděpodobností ano.“

„Jak to můžeš říct s takovým klidem?“

„Už jsem se s tím smířil.“ Shodím další shluk jablek, ale on je nezvedne.

„Nemůžeš se smířit se smrtí.“

„Ale jo, můžeš.“ Seskočím dolů a uložím je do přeplněného koše.

„Tak takhle to tu chodí? Takhle to tu doopravdy chodí?“ hlesne zhrozeně a chytne mě za ruku. „Prostě se jednou sebereš a odejdeš?“

„Bohužel…“

„A to mě tu jen tak necháš?“ dodá už jemněji.

„Napadá tě něco, co s tím můžu dělat? Řekni, jestli ano, já to ohromně rád udělám, ale jestli nevíš, prosím neptej se takhle. Byl jsem v pořádku, dokud jsem tě nepotkal.“ Vezmu koš do náručí a odnesu ho ke sběrné nádrži.

„Takže já jsem pro tebe jen přítěž?“

„To jsem neřekl.“

„Ale vyznělo to tak.“ Doběhne mě a zastaví mě.

„Co chceš slyšet?“

„Pravdu.“

„Opravdu?“

„Samozřejmě.“ Postaví se do pozoru. Znám tenhle postoj. Zatáhne ramena, sevře pěsti a povystrčí bradu, ve tváři odhodlaný výraz.

„Dokud jsem tě nepotkal, vždycky jsem bral svou smrt jako samozřejmost. Narodil jsem se tu a znám ji odmalička. A pak jsi přišel ty. Zamiloval jsem se, a tak nějak najednou nechci umřít. Znám tě sotva týden a jsem do tebe bláznivě zamilovaný. Asi je to na tebe trochu moc rychlé, ale tady není času nazbyt. Dvacet devět let, pamatuješ? Mně zbývá dvacet tři dní. Myslel jsem, že to tu nějak dokončím a v klidu odejdu s tím, že jsem tu nic nezanechal a tudíž mě nikdo nebude postrádat. A teď jsi tu ty.“ Položím koš do trávy. Snažím se udržet hlas pod kontrolou.

Pohlédne na mě, slzy v očích. Ústa má pootevřená, ale slova nikde. Vrhne se ke mně a pevně mě obejme. Slyším ho vzlykat vstříc mému rameni.

„To bude v pořádku, Johne.“ Políbím ho do vlasů a objetí oplatím. Je to v pořádku. Alespoň teď.

 

&F&

 

Před pár lety tu pracoval jeden hodný strážník, Lestrade se jmenoval. Povídali jsme si. Upřímně řečeno, byl tu jediný, s kým jsem mluvil. Byl upřímný a choval se k nám hezky. Jednou mi řekl, jak to funguje doopravdy. Prý když vyjdeš branou, seřadíš se do zástupů a musíš si sundat košili. Přijdou boháči a obhlídnou si nabídku. Když se jim líbíš, vezmou si tě a užijí tě podle jejich uvážení. Ženy obvykle končí jako milenky a služky, muži zato skoro vždycky skončí v hrobech bezejmenných padlých.

Nikdy jsem se tím nevzrušoval. Tak či tak zemřu, tak proč se nad tím pozastavovat. Můj život není důležitý. Narodíš se, pracuješ, máš děti a pak zemřeš, tak to je. Tohle je naše realita.

 

&G&

 

Pracuje tak těžce. Je tak oddaný své práci, i když k ní byl vlastně jen přinucen. To odhodlání, postavit se svému údělu zpříma, je obdivuhodné. Jeho tělo nebojuje s jeho hlavou, svaly tančí pod hebkou kůží, dokonale poslouchají povely. Krůpěje potu smáčí silná záda lesknoucí se v horkém odpoledním slunci. Nikdy bych si nepomyslel, že zahradničení může být tak přitažlivé. Je skvěle stavěný pro mechanickou práci. Se svým malým, ale silným tělem, připomínajícím bojového psa, se mé křehké, bílé tělo nemůže rovnat. Jemu život a touha po svobodě proudí žilami a hrdě se rozlévá pod kůží. Tady ji však musí krotit.

Je tak kouzelně jedinečný, ačkoliv jeho vzhled by mohl zpočátku svědčit o opaku. Já jsem obyčejný, i když on si to nemyslí. Neumím nic z toho, co umí on, možná tak trochu počítat. To je vše. Nechápu, jak bych mohl zrovna jemu přijít jedinečný. Pravda, jsem naprosto odlišný od ostatních, ale on je jediný, kdo to kdy viděl jako výhodu. Nenazývá mě magorem a úchylem, tak jako ostatní.

Řekl, že mě miluje. Ta dvě úžasná slova mi rezonují v hlavě vždy, jakmile zavřu oči. Párkrát jsem je slyšel i tady v hale, mezi chrápáním, křikem budících se dětí, pláčem těch, co se se zdejší realitou zatím nedokázali smířit, a vzdechy milenců na jednu noc. Dvě obyčejná slova, ve své společnosti naprosto neobyčejná. Miluji tě. Je až neuvěřitelné, kolik emocí, tak špatně vystihnutelných slovy, je v nich uzamčeno. Jako klícka věznící divokého ptáka. Taky nedokáže uvěznit jeho podstatu. A jestli jsou uvážená? Když vidíš smrt na každém kroku, když znáš smrt jako svého starého známého, uvědomíš si, že není proč lhát. Na to je tvůj život až příliš krátký.

Následuju ho na každém kroku. Známe se jen pár dní, ale jsme nerozlučná dvojice. Povídáme si. Ve své podstatě neděláme nic jiného. Bavíme se o všem. O všem a o ničem. A komu by to mohlo vadit? Není snad tohle způsob, jak vesmír funguje? Všechno je uzavřené v ničem a nic je všechno.

Vždycky jsem si myslel, že zůstanu sám. Uklidňovalo mě to. Když na vás nikomu nezáleží, nic nebolí tak, jak by mělo. Samota mě chránila. Je dobrá, předvídatelná, kouzelná ve své jednoduchosti, něco, na čem lze jednoduše lpět. A pak přišel on. Hradby se samy bortí a dříve přívětivě hřejivé objetí samoty je plné strachu a chladu. Najednou člověku dojde její podstata. To, jak osamělý vlastně je. Jsem rozpolcený. Jedna má část touží po samotě, po tom útočišti, jediném místu, kde jsi nezranitelný, uzavřené bublině bránící srdce rozlámané zklamáním proti další bolesti. Druhá část cítí tu samotu. Tu bolestnou, dutou prázdnotu uvnitř mé hrudi. Zalepuji ji a přehlížím, ale to ji nikdy nespraví. Je tam stále, jen tiše čeká na další okamžik slabosti, kdy udeří ještě silněji než předtím. Asi bych už měl být připravený na její následky, ale vždycky to bolí.

 

&H&

 

„Pořád to tak nějak nechápu.“

„Co nechápeš?“

„Jak jsi se mohl smířit se smrtí. To není jako se smířit s vanilkovou zmrzlinou, když nemají čokoládovou. Vždyť je to tvůj život, proboha!“

Přejdu poznámku o něčem, jako je zmrzlina. Co to je? Na chvíli se zamyslím a utrhnu drobný fialový kvítek. Je maličký, ale na pohled hebký.

„Vidíš? Zemřel. Květiny umírají neustále a nikdo se nad tím nepozastavuje. Je v tom nějaký rozdíl? Je naše smrt něčím výjimečná jenom proto, že nám v hrudi bije srdce? Co když i květy mají duši? Co když i ony cítí bolest? A co když taky ví, že zemřou? Změní to nějak jejich osud? Pořád se budou trhat.“

„Květinách petúnií,“ zašeptá tiše.

„Co?“

„To nic. Nemůžeš porovnávat svůj život s kvítkem! Ty dýcháš, myslíš, a…“ položí mi dlaň na srdce.

„Miluješ. To květiny nedokážou.“

Podívám se na jeho dlaň.

„To nemůžeš vědět,“ hlesnu.

 

&I&

 

Čtrnáct dní. Známe se jen čtrnáct dní, dva týdny. Pouhé dva týdny a on už za mě zkrápí krví zem.

 

Minulý týden byla silná bouřka a z nebe se snášely blesky. Jeden uhodil přímo do jedné z jabloní, a ta se vysíleně sklátila na elektrické vedení, takže mě, Johna a Sebastiana poslali do sklepa, abychom ho opravili. Sebastian to dělá běžně, ale po tom, co John opravil dodávku na odvážení oblečení, ho posílají i na ostatní věci tohoto typu. Já jsem šel s nimi jen do počtu, navíc se od něj nechci odloučit ani na okamžik. Asi to nebyl nejlepší nápad…

Sešli jsme tedy v tom sklepení. Je to dlouhá chodba plná širokých trubek a každých dvacet kroků jedna špinavá žárovka rozřezává hustou tmu. Sebastian nás dovedl přímo k rozvodní skříni, nebo jak to John říkal, a dál to nechal na něm. John se zahrabal do změti kabelů a já na svém zadku z ničeho nic ucítil cizí dlaň.

„Co to děláš?“ ohradím se příkře.

„Neblbni.“

„Já neblbnu. Pusť mě!“

„Hele, znals‘ Jima?“

„Toho malého a černovlasého s šíleným úsměvem?“

„Jo. Znals‘ ho, že jo?“

„Jo. Neustále mi dělal naschvály, proč?“

„Minulý měsíc odešel.“

„A co to má společného s tím, že mě osaháváš?“

 

To už Johna dokázalo vytrhnout z práce. Vyvlekl ruce ze změti různě barevných drátků a otočil se na nás.

 

„Co to děláš?“

„Jak se jmenuješ, prcku?“

„John“ zaskřípe zuby.

„Takže, Johne. Tenhle tvůj dlouhej fešák je hrozně podobnej Jimovi.“

„No a?“

„Miloval jsem ho. Hrozně se mi po něm stýská.“

„To je důvod proto, abys mě osahával?“

„Jo, nech ho!“ řekne John příkře. Do tváře se mu vkrádá čím dál tvrdší výraz.

„Hele, Johne, co s ním máš?“

„Je to můj přítel.“

„Takže s ním nespíš?“

 

John se na mě na okamžik zahledí, než odpoví. Přísahal bych, že jsem v jeho očích zahlédl střípek zklamání.

 

„To není tvoje věc.“

„Řek‘ bych, že je. Jestli s ním nespíš ty, tak s ním hodlám spát sám,“ řekne a tvrdě si mě přitiskne ke stehnu. Chce mě políbit, ale já se od něj snažím co nejvíc odtlačit. Nic moc ale nezmůžu, je mnohem silnější než já. John už víc nevydrží a odtrhne nás od sebe. Stačí mě odstrčit, než Sebastianovi zasadí tvrdý pravý hák. Sebastian se jen líně zapotácí a otře si zakrvácenou pusu. John dobře mířil a obecně je mnohem silnější, než se zdá.

Za okamžik už jsou v sobě a mlátí se hlava nehlava. Musím do toho nějak vstoupit! Zrovna v okamžiku, když Sebastiana kopnu do žeber, se ve dveřích objeví štíhlá postava ženy s dlouhými, až nepřirozeně vlnitými vlasy a snědou kůží.

 

„Co tady děláte?!“ rozkřikne se.

 

Její slova ovšem nedostanou kýženou odezvu. Pískne proto na píšťalku pověšenou na krku. Ohlušující hvízdnutí se rozléhá po nekonečných chodbách. Ještě štěstí, že poslali ji, a ne někoho silnějšího. Ten by spory řešil určitě jinak.

John a Sebastian se od sebe odtrhnou.

 

„Proč jste se rvali?“

Místo odpovědi všichni hledíme na zaprášenou podlahu.

„Poslali mě sem, abych na vás dohlédla, a vy se začnete prát jako malí spratci!“

„Omlouváme se,“  zazní sborově, i když napjatě. Nikdo to nemyslí vážně. Tohle je zkrátka jen naučená fráze, kterou máme za povinnost opakovat.

„Už jste to spravili?“

John přejde ke skříni a zmáčkne malé tlačítko.

„Ano, madam.“

„Dobře. A teď nahoru. Už tohle nechci vidět!“ řekne a odejde.

 

Sotva se dostaneme na světlo, vidím, co se stalo. Oba jsou zle domlácení, ale není to nic vážného. Sebastian má natrhnuté obočí a levé oko už začíná nebezpečně modrat.

John je na tom podobně. Z nosu mu navíc stéká úzký proud krve a odkapává na podlahu.

 

„Jsi v pořádku?“ řeknu a vezmu jeho tvář do dlaní.

„Jo, v pohodě. Asi mi zlomil nos, hajzl.“

„Proč jsi se pral?“

„Ubližoval ti.“

„To bych nějak zvládl. Neměl jsi se prát, je mnohem silnější než ty, mohl tě zabít.“

„Očividně nezabil. Nepodceňuj mě,“ krátce se usměje. „Jsi v pořádku?“

„Proč bych nebyl? Na mě se nevrhl stokilovej chlap.“

„Nechci, aby ti někdo ublížil.“

„Neublížil by. Přinejmenším ne tak, jako tobě. S monokly bych se mu moc nelíbil.“

 

Vyloudí to z něj krátké, unavené zasmání.

 

„Můžeme si sednout?“

„Jasně.“ Posadím ho a opřu o zeď.

„A teď vážně. Neměl jsi se prát jenom kvůli mně.“

„Kvůli tobě bych se pral kdykoliv. A nejen to.“

„Jenom proto, že se se mnou chtěl vyspat?“

„Chtěl tě znásilnit. Zabil bych ho, kdyby to udělal.“

„Nebo on tebe a spal by se mnou dál.“

„Takhle raději nemluv, jo?“ usměje se. „Nic se ti nesmí stát. Alespoň když jsi tady. Nedovolím to.“

 

&J&

 

John se před pár dny odstěhoval ke mně. No, odstěhoval… Spíš odteď leží na tvrdé matraci vedle mě. Hlídá mě, údajně. Já si spíš myslím, že už nechce být tak daleko. Ležíme bok po boku, dlaně spletené mezi námi. Jen si hledíme do očí, nemluvíme. Není třeba. Jeho oči mluví za sebe. Jsou modré jako noční nebe a i bez jakéhokoliv světla v nich vidím hvězdy. Mohl bych je spočítat, dostat se dostatečně blízko. Na tváři se mu rýsuje něžný úsměv, lehký jako letní vánek. Modřiny už pomalu blednou a nos se už taky dostal do původního stavu. Asi je to zvláštní, ale vedle starostlivosti a pocitu viny za to, že důvodem toho všeho jsem vlastně já, mi to přijde celkem… přitažlivé. Ani nevím proč…

Víčka už se pomalu zavírají pod náporem únavy a uzavírají tak výhled temnými mraky. Hvězdy znova uvidím až ráno. Za chvíli už jen klidně oddechuje. Přivinu se k němu jak nejblíž můžu a obejmu ho, nos zabořím do vlasů. Nádherně voní. Jako teplý letní den, jako domov, jako John… Vezmu svou deku a přikryju nás.

 

Dobrou noc, Johne. Už jen týden.

 

&K&

 

„Jaké to bude, až odejdeš?“

„Jak to myslíš?“

„To se prostě jednou probudím, a ty tu nebudeš? Zmizíš, jako bys tu nikdy nebyl?“

„Dobře víš, že to tak není. Nikdy bych tě nedokázal opustit bez rozloučení.“

„Ale i tak. Jak to vlastně je?“

„Mycroft mi o tom vyprávěl těsně předtím, než odešel. Probudím se a dají mi výtečnou snídani – ovoce, které vypadá jako jazyk a je červené a sladké.“

„Jahody?“

„Asi. Měkkou, bílou, nadýchanou věc, co vypadá jako sníh.“

„To bude šlehačka.“

„A spoustu dalších věcí. Měkoučké, zlatavé kousky těsta srolované do roličky, kostku žluté hmoty, která sladce voní, ale chutná slaně.“

„Rohlíky a sýr.“

„Mycroft říkal, že je tam dlouhý, velký stůl, kolem kterého všichni seděli a jedli. Byl prý úplně plný, ale zmínil se jen o tomhle jídle. Ah, a ještě o kruhovitém polštářku s růžovou polevou. Prý to bylo to nejskvělejší, co kdy jedl.“

„To byl dort,“ usměje se. „Co dál?“

„Pak mi dají čisté oblečení a odejdu hlavní branou. Můžeš se se mnou přijít rozloučit.“

„Přijdu.“

„Nevím, jestli je to správné. Bude to ohromně bolestivé.“

„Znám bolest. Cítím ji pokaždé, když se na tebe podívám.“

„Nechtěl jsem -“

„Ale to jen proto, že vím, že odejdeš.“

„A víš kdy.“

„A vím kdy.“

„Ještě pět dní. Je horší vědět, kdy zemřeš, nebo to nevědět?“

„Nevím. Přijde mi to stejně hrozné. Vědět, kolik času ti zbývá a nemoci to změnit, nebo to nevědět a odejít bez rozloučení. Obě možnosti jsou příšerné.“

„Chci, abys byl to poslední, co uvidím.“

 

&L&

 

Zbývá nám jediný den. Špatně –  jediná noc. Teď nebo nikdy.

„Proč jsi se tehdy ptal jen na mě?“

„Kdy tehdy?“

„Tehdy u naší jabloně.“

„A na koho jiného bych se měl ptát?“

„Měl jsi se ptát na sebe. Skončíš stejně jako já.“ Ta myšlenka mě bodne u srdce. Přeju si, abych ji nikdy nevyslovil.

„Řekl jsem ti, jaké jsou tvoje šance na přežití, a ty jsi se ptal na mě.“

„Proč bych se ptal na sebe? Ty jsi jediný, na kom mi záleží.“

„Johne?“ obrátím se tělem k němu. Leží na tvrdé matraci těsně vedle mě.

„Ano?“

„Budeš se se mnou milovat? Chtěl bych to alespoň jednou zkusit…“

„Myslel jsem, že se na to nikdy nezeptáš.“

„Znamená to ano?“

„Oh bože, ano!“ v očích mu laškovně zajiskří.

„Tady?“

„Kde jinde?“

„Myslel jsem, že ti to bude vadit.“

„Trocha romantiky by nezaškodila, ale co mám dělat?“ usměje se.

„Co se takhle trochu vzepřít osudu?“

„Co máš na mysli?“

„Když jsem býval malý, chodíval jsem po nocích ven. Našel jsem skulinku, jak se dostat do zahrady. Nevyhovovalo by ti to víc?“

„Určitě. Jak to uděláme?“

„Anderson je u severního východu. Pracuje tu už pár let. Vždycky, když je na stráži, tak usne. Nebude těžké se protáhnout ven.“

Tiše, sehnutí k zemi, se plížíme skrze halu k severnímu východu. Anderson spí, tak jako vždycky. Pootevřu velká těžká vrata, ta hladce pohladí podlahu. Dovnitř vnikne trocha měsíčního světla, ale stejně rychle jako se objevila, taky zmizí. Dveře se za námi potichu zavřou.

„Kdy jsi se mi chystal říct, že tohle umíš?“

„Až by to bylo potřeba,“ nervózně se usměju.

„Bývá tu venku někdo?“

„Ne. Na noc tu zůstávají jen čtyři strážní a všichni hlídkují v hale.“

„Jsi nervózní?“ zeptá se hlubokým, hladivým hlasem.

„Trochu.“

Otočí se a něžně mě políbí.

„Nemusíš být.“

S dlaní na mé tváři a druhou na mém pasu mě dovede pod jabloň. Naši jabloň. Poklekne a stáhne mě s sebou. Ne, že by se moje tělo bránilo, ba naopak je až podezřele poddajné, když je v jeho objetí. Kolena dopadnou do měkké trávy. Dychtivě se vrhne na mé rty. Je to tak jemné, jako vždy, ale zároveň je v tom cosi dravého. Jeho jazyk zavadí o horní ret. Párkrát se to už stalo, ale nikdy to nebylo takové jako dnes. Zkoumavě ho obhlíží a prozkoumává, ochutnává. Mými rty se prodere hluboký vzdech, zvuk, o němž jsem netušil, že jsem vůbec schopen. Samy se otevřou, pozvánka není potřeba. Pokračuje hlouběji. Přejede po zubech a otře se o můj jazyk. Je to zvláštní pocit, úžasný. Celým tělem mi projede vlna elektřiny. Nezůstávám pozadu. Nikdy jsem tohle nedělal, ale tak nějak tuším, co dělat.

Tak tohle je polibek! Úžasný výmysl přírody. Naprosto nepochopitelný, ale přesto jedinečně a správně vyjadřuje podstatu lásky. Protože tohle je láska. Jeho jazyk v mojí puse, proplétající se v jedinečném tanci s tím mým, jeho prsty ve vlasech. Počkat, kdy se tam dostaly? To jedno, neznám nic lepšího. Další vzdech unikne proti jeho rtům, když jemně zatáhne. Opustí mě. Chci následovat ten pocit, ale on už si prolíbává cestičku po mé čelisti směrem ke krku. Přejede jazykem po tepu. Slyším, jak zběsile uhání. Jeho dlaně mi putují po těle. Jsou mnohem účelnější, než by se mohlo zdát. Rozepínají knoflíčky a stahují oblečení vstříc zemi. Přitáhne si mě blíž. Najednou je mi nějak těsno. Chci ho blíž, mnohem blíž. Jako by to nějak věděl, pohoupne pánví a otře se o mou erekci.

„Nebylo by… lepší… sundat si… kalhoty?“ snažím se říct mezi nádechy. Je tak těžké dýchat.

Neodpoví, jen věcně rozepne zip u mých kalhot, zatímco laská klíční kosti. Taky by mohla být řada na mně! Se znovu nalezenou kontrolou začnu rozepínat knoflíčky jeho košile. Nedojdu ani do půlky.

„Počkej, pomůžu ti,“ řekne a přetáhne si ji přes hlavu.

Jeho kůže je kouzelně medová, tak jako vždy, ale svit měsíce jí dodává nový něžný nádech po mléku. Med a mléko, to je ono! Povalím ho do trávy a vrátím se k jeho rtům, zatímco mu svlékám kalhoty. Nemusím se dívat, ruce najednou vědí, jak na to. Za okamžik tam na té temné zeleni leží úplně nahý. Oh bože, je tak nádherný! Jeho tělo je jako symfonie světla a stínu, svalů hrajících si pod kůží a vášnivého ohně, jindy tak poslušně skrytého. Teď probleskuje skrze červenající se líce.

„Jsi překrásný,“ zašeptám, když si ho prohlížím. Tak dlouho jsem čekal, až ho uvidím právě takhle.

Opravdu je krásný. Od střapatých vlasů barvy písku, přes ty silné paže, měkkou kůži vonící po větru, až po penis tepající touhou. Touhou… snad po mně? Po kom jiném, hlupáku! Usměje se, jako by snad dokázal číst mé myšlenky. To jsou opravdu tak zřejmé?

Ty jsi překrásný.“ Zvedne se a znovu mě políbí. Svalím ho svou vahou znovu do trávy. Nevypadá, že by to nějak vadilo, ba naopak, zdá se, že je čím dál tvrdší. Do hlavy se mi znovu začnou valit myšlenky. Nejsou nijak přívětivé. Co teď? Co budu dělat? Nezklamu ho? Co když nebudu dobrý? Taky mohly zůstat odložené na později.

Vypadá trochu netrpělivě.

„Necháš mě vést?“

„Ano, prosím.“

Přetočí mě, abych byl vespod. Jeho polibky se snášejí na mou hruď. Jazykem zavadí o pravou bradavku. Prohnu se v zádech pod návalem příjemného pocitu. Usměje se a začne ji sát. Oh bože! Slyším svůj dech nějak z dálky. Jako by snad toto tělo ani nebylo mé. Vznáším se na vlně slasti. Prsty sevřu trsy trávy.

Jeho polibky putují níž, zatímco jeho ruce je oddaně následují dolů po mých žebrech. Dojde až dolů a ohne mi nohy v kolenou. Ach ano, samozřejmě, jak jinak… Jedna ruka zabloudí mezi nohy, chvíli krouží kolem, až zajede dovnitř. Znova se prohnu v zádech, vstříc jeho tělu, hlasitě vzdechnu jeho jméno proti těm perfektním rtům. Nechci říkat nic jiného. Nic jiného mi neproudí myslí. Jen John a Víc!. Ach, chci víc! Mnohem víc! Překonám ten nepříjemný pocit, když dva jeho prsty vězí uvnitř mého těla.

„Víc, Johne. Prosím,“ hlesnu. Už to dlouho nevydržím.

„Už jen chvíli.“

„Ne, hned. Chci tě teď hned.“

„Dobře. Víš co? Radši se otoč a klekni si na kolena. Budu mít lepší přístup.“

Během okamžiku splním jeho rozkaz.

„Chci v sobě Johna Watsona. Teď. Hned.“

Jen co to dořeknu, ucítím vlhký tlak. Jeho špička vnikne dovnitř. Prsty pevně sevřou trávu. Pokračuje dál, zdá se být nekonečný, ale to neznamená, že ho nechci. Je asi v polovině, když tvrdě přirazím. Řekl jsem hned! Hlasitě vzdychneme v jedné tónině. Chvíli setrvá ve své poloze. Oba si potřebujeme zvyknout na ten pocit. Je to nepříjemné i zvráceně, úžasně příjemné zároveň.

„Miluju tě, Sherlocku.“ Skloní se a políbí mě mezi lopatky. Odtáhne se, až skoro vyjede ven. Cítím se tak prázdný…

„Nikdy nikoho…“ Začne přirážet.

„Jsem nemiloval jako tebe.“ Pevně zavřu oči. Oh bože, jeho hlas! Musí mít tak úžasný hlas?! Takhle to skončí dřív, než skutečně začne!

„A už nikdy… nebudu.“ Narazí na to správné místo. Blížím se k okraji, už je na dohled.

„Jsem jen tvůj.“ Rychlost jeho přírazů se začne stupňovat, až jsou skoro nepřirozené. Láska je zvrácená a mnohem drsnější, než se říká.

„Jenom tvůj.“

Hlasité vzdechy se rozléhají noční zahradou. Ani ptáci se neodváží rušit tento okamžik. Domov je jediná stavba široko daleko, nikdo nás neuslyší. Jeho prsty přímo drtí mé boky. Zítra po nich zůstanou modřiny. Tak ať! Jediná viditelná připomínka na tuto noc. Ať vidí, že jsem zažil lásku! Ať vidí, že jsem zažil vášeň a touhu! Ty značky zmizí/vyblednou, ale vzpomínka nikoliv. Budu si ji uchovávat do úplného konce. Ten pocit jeho dlaní na mé nahé kůži, jeho penisu uvnitř mého těla, tu vůni jeho potu. Bude tu, dokud můj život nevyprchá společně s jeho jménem na rtech. Přeji si, ať zmizí ve stejný okamžik jako jejich viditelná připomínka. Nevydržel bych víc. Nevydržel bych další dny bez něj.

Na další slova už mu nezbývá dech. Jen jediné se dokáže prodrat ven.

„Navždy.“

Okraj je na dosah. Obrátím se a vrhnu se do hrdla zející prázdnoty. Vyvrcholím a on jen pár přírazů po mně. Svalíme se vedle sebe do trávy. Stále cítím ten neopakovatelný pocit. Je to jako prvně vidět duhu. Ah… Jak jsem se mohl snížit k tak nepřesnému přirovnání. Tohle bylo to nejúžasnější, co jsem kdy poznal. Neříkal, že to nikdy nedělal? Tohle mi přišlo zatraceně perfektní na někoho, kdo to nikdy nedělal.

Několik minut jen tak ležíme, čekáme, až se dech zklidní a hlas a duše se vrátí na své místo.

„Navždy jsem tvůj, Johne,“ zašeptám.

Dál leží se zavřenými víčky a zrychleným dechem, zatímco se vysíleně usměje.

 

&M&

 

Stojím na zaprášené cestě. Vítr mi čechrá vlasy a slunce se odráží od mé bílé košile. Je krapet velká.

Vlastně je to krásný den, tak jasný a klidný. Ohlédnu se, slzy mi kalí zrak, ale i tak ho vidím. Nesmím se rozplakat, musím vydržet.

Stojí za branou, tak jako ostatní. Nejsou tu všichni, jen ti, co se loučí, ale i tak jich není málo. Desítky těl tlačících se na kovové mříže. Natahují paže, jak nejdál mohou, a křičí na své milované. Synové, dcery, milenci, milenky, otcové, matky… A on jen stojí. Dlaně opřené o chladný kov, jediná tichá osoba v davu. Není třeba slov, všechna už byla vyřčena. Tak rád bych zůstal, byť i o jediný den, o jedinou minutu déle v jeho společnosti. Nemůžu. Nezvládl bych odejít. Zaslechnout ještě pár úderů jeho srdce, pár nádechů, změní se můj rozum i ta trocha kontroly pod náporem osudu v prach na jeho dlaních. To mu nesmím udělat. Musí vydržet. Alespoň on, když ne já.

Musím odejít, i když nechci. Nic nezmůžu, jsem nicotný vůči vůli lidí, co nás vlastní. Jen položka na seznamu. Život bez větší ceny.

Odvrátím se, nesnesu další zraněný pohled očí, které pro mě posledních třicet dní znamenaly svět, kousek nebe a štěstí tady. Má hubená silueta hyzdí prach. Jsem jen půlka celku, ubohý kousek skládačky. Zavřu oči. Slzy se jako malé oblázky skutálejí po kůži a vpijí se do vyprahlé půdy.

Nikdy na tebe nezapomenu. Nikdy.

Sbohem, Johne.

Nebo bych měl říct na shledanou?

 

**

Advertisements

23 komentářů Přidejte váš

  1. Sherli Holmesová napsal:

    OWWWWWWW.
    Nemám slov ta povídka je naprosto úžasná.
    Vzalo mi to dech.
    Brečela jsem jako želva, klidně si vzala moje srdce a rozdrobila mi ho do mléka.
    Jsem dojata.
    Autorka to skvěle napsala.
    Spotřeba kapesníků na povídku maximální.

  2. Liss napsal:

    Neznám ten proces, o kterém se zmiňuješ na začátku, a kdyby to tam nebylo, tak bych si říkala, jak někdo mohl přijít s něčím tak krutým. Připadá mi, že v mnohém tato povídka odkazuje na koncentrační tábory a také mi připomíná film Ostrov, a nemůžu pochopit, že se něco takového opravdu děje. Snad poprvé nemám na popis mnoho slov- bylo to krásné, ale bolestivé, smutné, ale i se špetkou naděje a s několika momenty nefalšovaného štěstí. Ale bude mi z toho běhat mráz po zádech ještě dlouho…

    1. PharLap napsal:

      Ono, abych pravdu rekla, tohle vzniklo po shlednuti zaberu z velkochovu. Byla jsem tak zhrozena krutosti, s niz s nimi zachazeji, ze jsem proste musela napsat neco, co by alespon castecne vystihovalo co citim, kdyz neco takoveho vidim. Ovsem, mohla bys v tom videt i spojitost s koncentracnimi tabory, ale tohle je spis takova… farma s lidmi, jak to rekla Mia. Dost krute, omlouvam se.

      Film Ostrov jsem zatim nevidela, ale kdyz rikas, ze je to tomu dost podobne, asi na to kouknu 😉

      Dekuji mnohokrat, a jsem rada, ze se libi! 🙂

      1. Liss napsal:

        Vážně jsi ho neviděla? Protože tu píšeš v podstatě jeho zevrubnější scénář 😀 Ne, opravdu. Rozhodně se na něj podívej a budeš až překvapená, kolik situací se bude shodovat s Tvými. A je až děsivé, kolik lidí může nezávisle napadnout vlastně stejný námět. Doufám, že příště pro nás budeš mít něco s trochu veselejším koncem, i když je pravda, že tohle je život. Krutý a beznadějně vypadající.

  3. Ljena napsal:

    Upřímně?
    Příběh jsem nečetla – minimálně ne celý. Přečetla jsem si rozhovory a to ne všechny, a pár odstavců popisů. A to z toho důvodu, že je to pro mě až příliš emotivní.
    Mám ráda takovéto alternativní světy, když to řeknu hloupě, a příběhy na nich založené. Ale tenhle jsem už od začátku nemohla přečíst; a přesto jsem ho nemohla jen tak opomenout, protože je skvěle napsaný. Možná to bylo tím prvním pádem, nebo možná tou krutou odevzdaností a smířením se kterým je to psáno.
    Doufám, že někdy seberu koule a přečtu si to celé.

    1. PharLap napsal:

      Dekuji 🙂

  4. Leylon napsal:

    oiha…

    poviedka bola krutá, to sa musí nechať. Ale akosi… dnes nemám náladu na pekne maľované konce. Aj toto je realita a život….. dostali ma dosť neočakávane pasáž o tom, aké raňajky dostávajú väzni predtým ako odídu – to, ako Sherlock nedokázal pomenovať aj tak jednoduché veci ako sú jahody či koláč. To, ako skončil jeho brat. Zároveň ťa musím pochváliť za to, ako bola Sherlockova povaha prispôsobená prostrediu – tu nemohla existovať žiadna jeho arogantnosť či povýšenosť. Taktiež ma dostalo to, ako Sherlock v jednom z prvých rozhovorov opakoval stále dookola to, že sa mu John páči – vcelku veľmi jednoduchý rozhovor, odraz toho, že vo väzení Sherlock nemal možnosť považovať niečo za „nudné“. Ani jeden z nich nemal veľkú šancu nejako extrémne intelektuálne rásť, aj keď boli, samozrejme, inteligentní…

    ďakujem za túto smutnú poviedku. Si veľmi talentovaná autorka 🙂 🙂

    1. PharLap napsal:

      Dekuji mnohokrat! Jsem rada, ze se libi :3 Taky jsem jednou dostala chut, napsat neco… opravdoveho. Zadne zazraky, jen zivot. Kruty i krasny zaroven.

      Budu se snazit, nezklamat vas, a psat v prinejmensim stejne kvalite, jako do ted.

      Jeste jednou dekuji 🙂

  5. katka napsal:

    moc moc krásné ale bolestivé , přes nedostatek času který měli zažili i v pekle lásku

    1. PharLap napsal:

      Dekuji :3
      Tohle se mi libi. „I pres nedostatek casu, ktery meli, zazili i v pekle lasku.“ Budu to pouzivat, pokud ti to nevadi :3

      1. katka napsal:

        nevadí budu jen ráda

  6. DarkPony napsal:

    Neplačem, to mi len do oka spadol Merkúr. Fakt ďakujem pekne, toto ma dorazilo viac ako Alone on the water. Mofftis? Lol. Dokážeš prinútiť ľudí strieľať sa efektívnejšie ako oni odložením natáčania 4. série o ďalší rok. Sedím si von z okna na parapete s cigaretou a touto poviedkou na tablete v ruke a sople od smútku tečú ako niagáre. Vedz, že ak sa budú sťažovať chodci podomnou, je to tvoja chyba a pošlem ich za tebou. Geniálne napísané, za takéto poviedky som schopný predať dušu (no a za + 20 cm k výške naviac), ale potom premýšľam prečo by som sa tak preboha chcel týrať. Odpoveď? PRETOŽE TO ZA TO STOJÍ!!! Začínam sa blížiť k fatal error windows vista čiže zhrn: som ti vďačný za zničený deň a to bez irónie, naozaj naozaj vďačný.

    1. DarkPony napsal:

      ou a ešte sa chcem spýtať či to preložíš aj do angličtiny…viem minimálne o 65 ľuďoch, ktorí ti za to dajú ľavú obličku.

      1. PharLap napsal:

        No… Já opravdu dosud nejsem na takové úrovni, abych to celé dokázala přeložit tak, aby to znělo dobře, takže ode mně překlad rozhodně nečekej, leč znám jednu úžasnou autorku (Všichni víme o kom mluvím, že Mio 😀 ), která by to určitě dokázala. Nuže, stačí se jen zeptat, a ukecat ji na to. To by jste mohli zkusit pro změnu vy. Já mám trému, už jen když jí posílám povídky na vydání, natož ji žádat o něco tak náročného, jako je překlad 😀

    2. PharLap napsal:

      Teď jsem trošku nepobrala, jestli se ti to líbilo, nebo ne 😀 Trocha pláče nikdy nezaškodí, a donutí tě to zamyslet se nad tím, co jsem vlastně chtěla říct.

      Děkuji za pochvalu, a těš se na další povídky (Neboj, nemám znova v úmyslu někoho zabíjet. No, alespoň ne hlavní postavy 😀 )

      1. DarkPony napsal:

        Toto sa môže niekomu nepáčiť? Komu?! Povedz a zbavím sa ho! (unudím ho rozpoznávaním ihličia k smrti)
        Samozrejme, že je to perfektné ale od teba je perfektné vždy všetko.

        1. PharLap napsal:

          Dekuji mnohokrat! Budu se snazit dostat tomu, aby to tak bylo i nadale 🙂

  7. helsl napsal:

    Naivně jsem si myslela, že nikdy už nemůžu číst něco tak strašlivého jako Alone on the water. Zjevně jsem se mýlila, můžu. Ta povídka je tak děsivá, že jsem dosud nenašla odvahu přečíst si ji znovu, a k téhle se taky hned tak nevrátím, protože to bude trvat, než se vzpamatuju. Probrečela jsem celý večer a škatuli s kapesníčkama radši ještě neuklízím. Napsané je to božsky, jen ten obsah, hlavně konec mi rve srdce na cucky.
    Jestli Yuki-chan spunktuje tu revoluci, tak se hlásím k účasti, pokud už ovšem nebude pozdě.

    1. PharLap napsal:

      Ah… Tohle všechno bylo tak nějak v úmyslu. Někdo mi řekl, že nejsem typ na špatné konce, tak jsem si řekla „Proč ne?“. No… A vzniklo tohle. Dokážu být celkem ničivá, nemyslíš? 😀 Popravdě jsou to tak trochu myšlenky, co se mi honí hlavou. Nezeptala jsem se Moffata, jak být krutý.

      Opravdu se omlouvám, že jsi kvůli mě probrečela večer, ale není právě bolest jeden z projevů toho, že jsi naživu?

      Doufám, že se líbilo, a děkuji, že jsi si na mě našla čas, a přečetla si to.

      1. helsl napsal:

        Líbilo je slabé slovo, i přes tu děsivost jsem byla unešená. Píšeš úžasně; pro milovníka bohaté a vybroušené češtiny je Miina stránka skutečným pokladem. Skvělý styl s dokonalou formou tvoří naprostou harmonii, která jinde nemá obdoby. A na johnlock mám čas vždycky, jsem už tak závislá, že je to jedna z mých nejvyšších priorit. I kdyby hořelo, tak si to napřed dočtu a pak teprve poslechnu příkaz k evakuaci.
        Jo, jsi ničivá jak tsunami, na to ani Moffat nemá (on, poslušen Doyla, Sherlocka oživil), snad je dobře, že neradíš Ty jemu, to bychom se v seriálu dočkali věcí. Možná máš pravdu, ale já bych přece jen raději projevila, že jsem naživu, jucháním nad šťastným koncem. Protože kdyby se tohle mělo blížit pravdě, tak bych snad ani žít nechtěla, věříš? Optimisticky doufám, že Tvá příští díla nás obrazně řečeno, vyvedou z pekla do ráje. Ověřila sis, že na špatné konce jsi skutečně dobrá, o tom už by nikdo nemohl zapochybovat. Teď nám předveď, že na dobré konce jsi ještě lepší. Pěkně prosím.

        1. PharLap napsal:

          Veris, ze jsi me prmela cervenat se? 😀 Dekuji mnohokrat!
          Asi te jeste na chvili zklamu, jelikoz dalsi vec, na ktere pracuji, taky neni zrovna optimisticka, i kdyz nikdo neumre. Takove trosku smutne ohlednuti… Nicmene, tes se na kapitolovku, na ktere pracuji uz skoro 3/4 roku. Mas se totiz na co tesit 😉 Opravdu te provedu „skrze peklo do raje“ 😀 Jeste si ale budes muset dlouho pockat.

          Jeste jednou dekji, a preji prijemny den!

  8. Yuki-chan napsal:

    Ach… tohle bylo tak… nevím, jak to správně popsat. Tak milý, mírně světa neznalý Sherlock s svým neutuchajícím intelektem a John… John, který do temnoty přinese světlo, po ní den a nakonec i duhu…
    Tak mě ještě mimoděk napadlo, nešlo by způsobit nějakou formu revoluci, aby mohli zůstat spolu? O:) Děkuji za úchvatnou povídku 🙂

    1. PharLap napsal:

      Dekuji mnohokrat! 🙂
      Jsem moc rada, ze se libi.

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s