squire: Malej kašpárek

Crack!fic :D!!! Berte to jako dostatečné upozornění, hihňala jsem se při originále a chechtám se i teď, nad překladem od squire 😀

Aneb, když John nazve Sherlockovy intimní partie tak, jak to Sherlock vážně nečekal, začne testosteronová bitva.

Motto povídky: Ve jménu vědy! 😀

Slash. (né asi…)

 

Malej kašpárek

 

John si položil noviny na klín a naštvaně potřásl hlavou. „Nechystáš se jít ven takhle, že ne?“

„Ale ano, chystám.“

„Samozřejmě. Co jiného čekat od chlapa, co šel do Buckinghamského paláce jen v prostěradle.“

„Jdu jen do obchodu na rohu, Johne. Vždyť na tom nesejde.“

„Pro rány Boží, Sherlocku, když už pro nic jiného, tak kvůli té teplotě venku bys tam takhle chodit neměl. Vždyť ti umrzne pinďourek!“

Sherlock se otočil a sežehl Johna svým nejlepším nevěřícným pohledem.

„Umrzne mi… co?“

„Ten tvůj malej čuráček. Venku je pod nulou, a ty máš na sobě jen pyžamo a župan.“

„Můj malej… co?“

„Tvůj šulínek. Tvůj penis.“

„Musím tě informovat, že na mém šu– na mém penisu není vůbec nic malého.“

„No fajn. Prima. O to mi přece nejde. Je to jen slovní obrat. Umrzne ti penis, když tam půjdeš takhle.“

„Proč ti můj penis dělá takové starosti?“

„Proč mi tvůj… Hele, víš co? Ne. Fakt ne. Do tohohle nejdu. Snažil jsem se ti vysvětlit, že venku je doopravdy, opravdu, zasraně velká zima, ale když chceš jít ven a umrznout v tom tvým pitomým pyžamu a hošánkovským župánku,“ a John zatřepotal rukama v parodii na teplouše, „jen si posluž. Ať už jsi venku.“

John s prásknutím složil noviny, vydal se do kuchyně a zamumlal si pod vousy: „Ty i ten tvůj mrňavej čuráček.“

„JÁ TO SLYŠEL.“

„FAJN!“

„A stejně se vsadím, že ho mám většího.“

John se zarazil ve dveřích, pořád zády k Sherlockovi, a naklonil hlavu na stranu. Jeho postoj říkal jdu-jen-udělat-čaj, ale když se otočil a rozvážně se dokolébal zpět do obýváku, jeho výraz už patřil do druhu teď-sis-tak-naběhl-že-to-není-možný.

„Tenhle pohled znám, Johne, a ne, nemyslím si, že bych v téhle hře dostal na prdel. Já anebo můj penis.“

„Ne?“

„Ne.“

„Pověz mi, Sherlocku, co na tom širém Božím světě tě přesvědčilo myslet si, že ten tvůj liliputánek by mohl být větší než můj tříkontinentální spolehlivák?“

„Aha, takže přiznáváš, že si myslíš, že ho mám malého!“

„Jo. Víš ty co? Myslím. Vsadím se, že je miniaturní.“

Sherlock nasadil tvář, za kterou by se nestyděla prkna v Národním, a vykřikl: „Toto tvrzení mě uráží, Johne Watsone, hluboce uráží!“

„A tvýho pindíčka to taky uráží, Sherlocku?“

„Oho! Co abychom to vyřešili, jednou a provždycky?“

Johnova obočí vystřelila ke stropu. „Jen do toho, kovboji. Ukaž, co nosíš v kalhotách.“

Popravdě, John čekal, že Sherlock zavrčí cosi ve smyslu „o tom si můžeš nechat zdát“, odkráčí do své ložnice jako nafučený puberťák a práskne za sebou dveřmi. Namísto toho, ke své hrůze, která se mu poslední dobou čím dál víc pletla s potěšením, John sledoval, jak ze sebe Sherlock serval župan, mrštil s ním přes pokoj, stáhl si pyžamové kalhoty a spodky a založil si ruce v bok, takže jeho dlouhé prsty neomylně ukazovaly na něco, co popravdě řečeno nebylo zrovna malinkaté.

Ne že by mu John dopřál to zadostiučinění a něco takového přiznal, samozřejmě že ne. Také nehodlal připustit, ať už myšlenkou, slovem, či činem, že Sherlockovo ochablé nádobíčko vypadalo větší než totéž v plném pozoru u naprosté většiny mužů. Ne. John udělal to jediné, co by udělal kterýkoli pětiletý kluk s minimem sebeúcty, který se právě přesvědčil, že se spletl. Všechno popřel.

„No?“

„No, Sherlocku, jen doufám, že se ti obvykle trochu vzmůže, protože zatím bych potřeboval lupu.“

A zas ten dramatický obličej, tentokrát spolu s výkřikem „Jak se opovažuješ!

„Hele, to je v pořádku. Někteří chlapi prostě nejsou nic moc, dokud jim nestojí. Jsem si jistý, že když jdeš na věc, tak jsi jakžtakž uspokojivý.“

Jakžtakž?

„Vždyť ho stejně ani nepoužíváš.“

V tom to Sherlockovi docvaklo. Ve tváři se mu rozhostil výraz značící rozkrývání pohnutek, odemykání místností a rozřešení záhad.

„Ty lžeš. Lžeš, protože žárlíš.“

„Nežárlím.“

„Ale jo.“

„Ale ne.“

„Fajn, tak do toho, podíváme se na to.“

John se v duchu vypráskal za to, že neměl víc rozumu. Mělo mu dojít, že dřív by peklo zmrzlo, než by ho Sherlock nechal odejít, aniž by mu ukázal svého vlastního pinďoura. Neměl Sherlocka dráždit, pokoušet, zesměšňovat, rýpat a vrtat do něj. Měl nechat bimbase bimbat. Namísto toho se ocitl, obrazně i doslova, zahnaný do kouta, svůj osobní prostor vůčihledě se zmenšující pod invazí Sherlockova vůbec-ne-malinkatého přítelíčka se Sherlockem v závěsu. Kdyby Sherlockův penis měl obočí, tak by ho na Johna laškovně pozvedl.

Těch šest palců, o které měl Sherlock navrch výškově, Johnovi taky zrovna moc nepomáhalo. Až najednou – ano. V té chvíli, kdy se nad ním Sherlock tyčil, John spatřil cestu ke spáse. Možná, čirou náhodou, to mohl ještě všechno vyhrát. Možná jeho penis byl proporčně větší než Sherlockův. John narovnal záda, zvedl hlavu, očima zachytil Sherlockův pohled, rozepnul si kalhoty, olízl si rty, a stáhl všechno dolů ke kolenům.

Chvíli takhle stáli, znehybnělí v souboji vůlí, a potom Sherlock odvrátil pohled. Dolů. A hleděl. Pak nafoukl tváře, vyfoukl, prohrábl si vlasy a o krok ustoupil.

„Nevím to jistě.“

Co nevíš jistě?“

„Pojď k oknu. Potřebujeme víc světla.“

John svěsil ramena a smířil se s nadcházející analýzou. Oba dva, s kalhotami na půl žerdi, přecupitali malými krůčky k dennímu světlu u okna. „Měl jsi pravdu.“

„Fakt?“

„Srovnání v tomhle stavu je nepoctivé. Abychom to mohli spravedlivě posoudit, oba musíme mít erekci.“

„Pane BOŽE. To si snad děláš srandu!“ John si ucpal pusu pěstí a o krok ustoupil, aby se líp podíval na Sherlockovu výbavu a rozmyslel si, jak to vyřešit nějak jednodušeji. Na druhý pohled – no, popravdě, spíš řádně dlouhé zírání – musel přiznat, že Sherlock tam dole nevypadal o nic hůř než John. Jediným rozdílem bylo, že Johnovi začínal tvrdnout, a do háje, co se to dělo?

„Výborně, vidím, že jsi docela svolný.“

„To je jen, to není proto, ne, aby sis myslel –“

„Johne. Vždyť je to fajn. Všechno je fajn.“

John vtáhl svůj spodní ret do úst a tiše proklel svůj klacek. Mezitím, k jeho rostoucímu hrůzo-potěšení, Sherlock hrábl dolů, obemknul prsty svoje vlastní péro a stáhl si předkožku z velmi buclatého, velmi kulatého, velmi proč-mi-ten-cizí-pták-přijde-tak-hezký? žaludu. Johnovo péro sebou soucitně škublo. Sherlock popotáhl dopředu, a zpátky, a dopředu, a zpátky, a po několika vážněji míněných popotaženích měl k dispozici velmi chvályhodnou erekci.

„Líbí se mi tvoje technika,“ řekl John a ze všech sil se snažil, aby tenhle průser vyzníval víc jako medicínská přednáška a míň jako skupinová masturbace.

„Díky. Na mě zabírá,“ zafuněl Sherlock, hmátl dolů druhou rukou a promnul si koule.

Uuuhh do prdele, pomyslel si John a ucítil tam dole pořádný škubanec.

„A co ty? Nepotřebuješ autostimulaci? Pozorovat mě ti stačí?“ A do háje se Sherlockem a s tím, jak ta otázka zněla jako upřímný dotaz a vůbec ne jako spokojené chvástání.

„Já… no… Já jsem… víš, nemasturboval už pár dní… takže už jsem tak trochu odjištěný…“

„Aha, jistě, to dává smysl,“ zalapal Sherlock po dechu. Zpracovával si celé příslušenství oběma rukama a poměrně soustředěně u toho zíral na Johnovu erekci.

„Jo, tak teda, že bys třeba, víš, přestal? Myslel jsem, že to budeme porovnávat s erekcí, a ne až, však víš, ehm…“

„Jistě. Samozřejmě. Potřebujeme krejčovský metr. Máme metr?“

„To se mi nezdá. Nebo jo?“

„Taky se mi nezdá. PANÍ HUDSONOVÁ!“

„Do prdele, Sherlocku! Teď by sem rozhodně chodit neměla!“

Sherlock zvrátil hlavu a zasténal. „Já blbec! Blbec, blbec, blbec! Rychle, Johne, schovej se.“

„Schovej se?“

Sherlock se kolem něj protlačil, došoupal se ke dveřím a zavolal ze schodů: „Nechoďte nahoru, paní Hudsonová, chodit nahoru není třeba! Jenom jestli máte krejčovský metr, mohla byste ho vyhodit nahoru nad schody a NEVYCHÁZET PO NICH? Děkujeme!“

Stál tam nad schody, se zadkem vystaveným na odiv a kládou pohupující se směrem k bytu paní Hudsonové, dokud ji neuslyšel volat zpátky: „Momentíček, jen co ji najdu, hned vám ji tam hodím!“ Pak se otočil zpátky k Johnovi a hlasitě zašeptal: „Pojď, Johne, do ložnice!“

Prošoupali se chodbou a oba dva zároveň se pokusili projít dveřmi, až to John vzdal, zavrčel: „Do prdele s tím!“ a zul si boty. Přišlápl si jednu nohavici, osvobodil jednu nohu a pak ten manévr zopakoval na druhé straně. Naruby obrácené kalhoty se zamotanými spodky nechal ležet na podlaze v chodbě a nakráčel do Sherlockovy ložnice.

„Kde sakra jsi?“

Sherlockova hlava se vynořila zpoza postele. „Ššššš! Uslyší tě!“

„No, na to je asi trochu pozdě.“

„Hu-huuu, chlapci!“

John přehopl postel a přistál do dřepu vedle Sherlocka. „Myslel jsem, žes jí řekl, že to má vyhodit nad schody?“ zasyčel. „Proč jde až sem?“

„Nemám ponětí!“ Sherlock zasyčel v odpověď, aniž by pohnul rty.

„Jak nám tvoje břichomluvectví teď pomůže, ty pitomče?“

„Chlapci?“

A tady stála, přímo ve dveřích do ložnice, krejčovský metr v ruce.

„Ach, ahoj. Ahoj, paní Hudsonová. Moc moc díky, že jste nám to přinesla, nejen na vrch schodů, nebo na odpočívadlo, nebo dokonce až do obýváku, ale rovnou až sem, přímo do téhle ložnice, kde si se Sherlockem jenom tak povídáme, zrovna tady, na podlaze vedle tohohle kousku nábytku, což je asi Sherlockova postel. Propána, Sherlocku, tohle je tvoje postel? Ještě jsem tu nebyl.“ John se dlouze rozhlédl ze své pozice ve dřepu za Sherlockovou postelí. „Moc hezké.“

Sherlock na něj zrychleně zamrkal, potom na paní Hudsonovou, a potom zařval: „Položte to a zmizte, Hudsonko! Okamžitě! HNED!“

Paní Hudsonová pod tím zvukovým náporem poskočila jako irská tanečnice, upustila krejčovský metr a prchla, mumlaje si polohlasně: „Jářku, jako kdybyste byli první kluci na světě, co si porovnávají svoje šulínky!“

„Do prdele. Jak ví, co máme v plánu?“

„Je to Hudsonka. Ta ví všechno. Vlez si na postel.“

„Na postel? Kurva proč?“

„Tvoje ztopoření pokleslo nejméně o třicet sedm procent. Musíme znovu začít se stimulací, abychom dosáhli přesného měření.“

„A co ty? Ty – oho, no podívejme se. Ty jsi ještě tvrdší než předtím! Jak je to jenom možné?“

Sherlock se zahleděl do polštářů, z okna, ke dveřím, prostě všude, jen ne na Johna.

„To si děláš srandu. Tebe to vzrušilo, že jo? To, že nás paní Hudsonová načapala, tě vzrušilo.“

„Nevím, o čem to mluvíš. Vlez na tu postel.“

„Na tvou zatracenou postel nelezu.“ John se postavil, rozhlédl se po pokoji a zvážil své možnosti. „Dobrá. Posadím se na chvilku na tvou postel, dokud oba nepřijdeme zas k rozumu a nezapomeneme, že se tohle vůbec stalo, a nevrátíme se zas ke svým obvyklým činnostem, které v žádném případě nezahrnují vzájemné měření našich šulínků.“

„Pro rány Boží, Johne, přestaň jim tak říkat. Nejsou nám tři roky.“

„Nenutím tě říkat mu takhle. Svýmu si můžeš říkat, jak jen chceš.“

„Což taky hodlám, Johne.“

„Prima.“

„Fajn.“

„No?“

„No co?“

„Jak mu teda říkáš?“

„To ti neřeknu.“

„Pane Bože. No tak fajn. Nechám tě to změřit, když mi prozradíš, jak mu říkáš.“

„Vážně?“

„Jasně.“

„Napřed měření.“

„Ani náhodou. Napřed mi to řekneš.“

„Platí. Říkám mu penis, pro lásku boží.“

John si promnul obličej a znechuceně zavrtěl hlavou. „Nemůžu uvěřit, že jsem ti takhle naletěl.“

Sherlock si stáhl pyžamové kalhoty a spodky a po všech čtyřech oblezl postel, aby se dostal k pásce, kterou paní Hudsonová upustila na zem. Byl to poctivý krejčovský metr, z nenapínavé látky, srolovaný do úhledného válečku. Sherlock vstal, vrátil se k posteli a mávnutím ruky metr rozvinul do dlouhé, kroutivé smyčky, na konci stále pevně svinuté.

„Nečekal jsem, že bude růžový,“ prohlásil Sherlock a zmateně nakrčil nos.

„Můj pták, nebo ten metr?“

Sherlock upnul pohled na Johnova růžového ptáka a John ucítil, jak mu tvrdne. Do prdele.

„Ten metr je růžový, protože patří Hudsonce. Tvůj penis, na druhé straně, je růžový – a čím dál růžovější, jak vidím – díky změnám v jeho cévním systému. Tvá bulbouretrální céva se naplňuje – a musím říct, že poměrně rapidně – krví přiváděnou z vnitřní pudendální cévy. Dobrý Bože, Johne, teď už je skoro fialový.“

John se opřel o lokty a snažil se nemyslet na to, proč mu péro tvrdne tak, jak tvrdne poté, co doposlouchal Sherlockovu obšírnou přednášku o cévním systému penisu.

„Prima, to je ono. Nehýbej se. Já teď jen –“

„Hej! Bacha!“

„Nemůžu to změřit, aniž bych se toho dotknul, Johne. Nebuď jak malej.“

„Máš studené ruce. Nedostaneš přesnou míru, když se mi z těch tvých ledových hnátů smrskne.“

Sherlock protočil oči a zdvihl ruce, pak si je zprudka promnul a znovu mezi prsty natáhl metr.

„Lepší?“

„Asi jo. Počkej, co to děláš? Ty podvádíš. Musíš to měřit od kořene, ty mizero, nebo to nebude přesné.“

„Odtud?“

„Níž.“

„Níž? Nebuď blázen. To už není penis, to už je šourek.“

„Já jsem zatraceně doktor, Sherlocku, vím, kde mi začíná penis. Nicméně když chceš být opravdu přesný, měli bychom to měřit odspodu nahoru, po svrchní straně. Začni u břicha a natáhni to ke špičce.“

Sherlock přidržel konec metru na spojení penisu a těla jednou rukou a prsty druhé ruky přejel po Johnově údu, aby se ujistil, že páska všude dobře přiléhá. Pak prsty sjel zase dolů, aby se ujistil, že se páska nepohnula. A pak zase nahoru.

„Bože, Sherlocku, co to do prdele – měříš nebo – och, bože, kurva -“

„Promiň, promiň. Promiň. Jenom jsem to chtěl mít co nejpřesnější. Změřím to až ke štěrbině, jo? To bude nejrozumnější.“ Sherlock zlehka zatlačil na zvlhlou špičku Johnovy erekce a zaklel. „Nemůžu očekávat přesný výsledek, když mi měřicí přístroj prosakuješ pre-ejakulátem!“

Sherlock přejel palcem přes štěrbinu, aby z ní setřel vlhkost, a John tichounce zasténal.

„Ani – se – neopovažuj – proboha, tys to udělal. Tys to ochutnal.“

„Musel jsem, Johne, ve jménu vědy.“

„Ve jménu vědy.“

„Dobrý Bože, Johne, vždyť ty ještě rosteš. To je šílené. Podívej se na to. Právě se ti zvětšil o dalšího půl palce!“

„Drž. Hubu. Už jsi s tím skončil?“

„Nevím. Ty jo? Och! No ovšem!“ Sherlock spráskl ruce z obou stran perfektního O jeho rtů.

„Ani to nechci slyšet.“

„Musíme to měření provádět po ejakulaci! Jedině tak budeme vědět, že testovaný subjekt dosáhl maximálního vzrušení. Změříme to ihned poté, aby nestihlo dojít k ochabnutí ztopoření!“

„Do Kristovy prdele, tohle je prostě nemožný.“

„Pověz, Johne, co tě zvlášť dobře vzrušuje? Kromě zvuku mého hlasu, pohledu na moje ruce a tvar mých rtů, samozřejmě.“

„A to jsi všechno zrovna vydedukoval, co?“

„Zjevně. Hmm. Počkej. Co mi uniklo?“

„Sherlocku. Ne. Nedělej to. Sherlocku –“

„Orál!“ vykřikl Sherlock, potěšen vlastní pozorovací schopností. Zaujal místo mezi Johnovými stehny, ruce položil z obou stran jeho boků a vrhl se do toho po hlavě.

„SHERLOCKU! Nemůžeš jen tak – achježíškunakřížkusvatámatkoboží –

John zoufale zatápal po Sherlockově hlavě, aby ho od sebe odtlačil, jenže jakmile se mu prsty pevně zaklesly do Sherlockových kudrn, zjistil, že přiráží vzhůru, místo aby ho tlačil pryč. Jeho šílený, dosud asexuální, vysoce funkční sociopatický a zatraceně-sexy spolubydlící mu ho právě kouřil tak, jak mu ho ještě nikdy nikdo nekouřil.

Po několika horečných minutách Sherlock vzal Johnova varlata do dlaně a promnul je, potom se odtáhl, rty a bradu lesklou slinami, a prohlásil: „Johne, tvůj šourek se chystá k ejakulaci. Zcela jsme zapomněli započítat –“

John zvedl boky z postele a přitáhl Sherlockovu hlavu zpátky dolů. „Později… později… jeden experiment… po druhém… jo… to je ono… to je ono… jo, kurva, jo… nachystej si ten metr… nachystej si… ježíši… ach… hah… hah… KURVA!“

Sherlock se odtáhl uprostřed výstřiku, ejakulátu dopadajícího na jeho tvář a vlasy si buď ani nevšiml, nebo mu nevadil, natáhl se po metru a přiložil ho k Johnově stále pulzujícímu penisu.

„Johne, jsem poměrně ohromen. Při maximální erekci, od pánve k štěrbině, měříš přesně devatenáct celých dvě desetiny centimetru.“ Sherlock zavřel oči a rychle počítal z hlavy. „Devatenáct celých dva… krát… tři devět čtyři… desetinná čárka… Johne, máš sedm celých padesát šest setin palce, což je procentuálně, vzhledem k tvé výšce, dvanáct celých šest desetin procenta. Teď já.“

Sherlock sebou praštil na záda, otočil se k Johnovi a zhruba mávl ke svému víceméně tvrdému penisu.

John, pořád ještě rozechvělý z dozvuků nejintenzivnějšího orgazmu za posledních několik měsíců, se převalil na bok s očima zavřenýma a zabručel. „Jen do toho. Dodělej se. Změřím tě, až budeš hotový.“

„Co je to s tebou, proboha? Jak ses vůbec dostal skrz přijímací zkoušky na výšku, neřkuli přes doktorskou státnici?“

„Co’e zas?“

„Nemůžeš kompletně změnit metodologii mezi dvěma vzorky! To by úplně znehodnotilo spolehlivost výsledků!“

„Myslel jsem, že stačí prostě ejakulovat?“ John zamumlal do prostěradla.

„Ano, tedy, kdo ví, jestli by různé metody stimulace nevedly k rozdílům v možné velikosti erekce před ejakulací?“

„Ty to nevíš? Přiznáváš, že něco nevíš?“

„Johne. V zájmu vědy mi ho musíš vykouřit.“

„Věda. Všechno pro zasranou vědu.“ John se rozhihňal, pořád ještě sjetý post-orgazmickou dávkou endorfinů. „Kde je ten zpropadenej metr?“

Sherlock zašátral po posteli, mrsknul s ním po Johnovi, překřížil ruce na hrudi a pohled upřel do stropu, dokonalý obraz jediného konzultujícího detektiva na světě, trpělivě čekajícího na vědeckou kuřbu.

John se hihňal o chvilku déle a potom poklekl Sherlockovi po boku, sklonil se a vzal Sherlockova nikdy-vlastně-ne-malého kašpárka do úst, kde mu okamžitě poskočil na jazyku. Sherlock mu za hlavou vydal nesrozumitelný zvuk. John se uchechtl.

Po několika vteřinách Sherlockovy dosud netečně složené ruce křečovitě svíraly prostěradlo, nohy měl roztažené a boky se mu vzpínaly z postele.

„Dej si pohov, tygře. Experiment je v háji, když experimentátorovi probodneš jícen.“ John přehodil předloktí Sherlockovi přes boky a pokračoval tam, kde přestal.

Málem to skončilo dřív, než to pořádně začalo, ale John už v životě viděl hodně lidí těsně před vyvrcholením, aby věděl, co to znamená, když se Sherlock přestane vrtět a vzdychat, začne se napínat a sténat a nakonec úplně ztuhne a vyjekne. Odtáhl se, hned jak Sherlock začal pumpovat stříkance přes svoje břicho, otřel si ústa a přiložil metr podél Sherlockova údu.

„Dvacet tři centimetrů. Spočítej si to sám. Sherlocku?“

Sherlock se stočil do klubíčka a přitiskl obličej k Johnově boku, ale John cítil, jak se mu hýbou rty, takže asi počítal.

„Slabě přes devět palců. Jenže. Johne, bráno procentuelně z výšky, tak jsme na tom úplně stejně. Dvanáct celých šest desetin procenta.“

„Do háje zelenýho. To si děláš srandu? Jak moc je tohle pravděpodobný?“

„Přibližně jedna ku deseti tisícům.“

„To sis právě vymyslel, Sherlocku.“

„Vymyslel.“ Sherlock se opřel o loket a stáhl Johna k sobě. „Doufám, že souhlasíš, když to uzavřu, že jsme oba velmi dobře obdaření a že žádný z nás nemá, jak tomu tak rád říkáš, mrňavýho čuráčka.“

„S tím rád souhlasím. Škoda, že toho svého nepoužíváš. Je to totiž nádherný exemplář.“

„To není pravda. Zrovna jsem ho použil. Zrovna teď. Před chvilkou.“

„Ve jménu vědy. To se nedá srovnat.“

„S čím? S použitím čistě pro potěšení?“

„No jistě.“

„Musím přiznat, že to bylo velmi příjemné.“

„To jo. To je pravda.“

„Příjemné bylo i, ehm, připravovat tě pro měření.“

„Och.“

„A ty jsi překvapivě neměl vůbec žádný problém s mojí přípravou.“

„No, upřímně, myslím, že by se mi to líbilo ještě víc, kdybys vydržel o trochu déle. Vystartoval jsi jak raketa.“

„Byl jsem poměrně nadržený. Už to byl nějaký čas… Zajímalo by mě, jestli to ovlivňuje velikost erekce?“

John a Sherlock se dlouhou chvíli dívali jeden na druhého a potom se podívali na růžový krejčovský metr na posteli mezi nimi.

„Ve jménu vědy?“ zeptal se John.

„Ve jménu vědy,“ odpověděl Sherlock.

 

**

cwb, Little Wee přeložila squire

**

Reklamy

15 komentářů Přidejte váš

  1. Kat napsal:

    Dobré , poprskala jsem se čajem a málem přidusila , ale fakt dobrý

  2. Wretched Angel napsal:

    Chechtala jsem se jako blbec, po celou dobu čtení této povídky. Můj obličej nabral o pár odstínů červenější barvu, ale povídky jako jsou tyto, vždycky dokážou spolehlivě zvednout náladu. Díky za překlad:D

  3. Gabriela Watson napsal:

    Oh Bože! Tak tohle bylo dost silný! Je mi vedro z té čtyřicítky za okny nebo z té povídky??? Super! :3 Děkuji za úžasnou povídku!

    Sal.

  4. Thea napsal:

    múj Bože…. jsem červená až na prdeli 😀 celou povídku jsem se řechtala jak blbec, tohle bylo prostě geniální

  5. Liss napsal:

    No to je prostě perfektní!! 😀 Ježkovy voči, to jsou dva magoři, fakt 😀 Jistě, měření velikosti penisů za pomoci „ústní přípravy“ je pouze vědecký experiment 😀 Už od začátku mi cukaly koutky, ale u křičení na „Hudsonku“ jsem se začala hlasitě smát 😀 Pak už se chovali jak dva puberťáci, přistiženi při něčem nekalém (což byla vlastně pravda 😀 ). Takových smíchotvorných oddechovek bych prosila víc :))

  6. kamivon napsal:

    no to byl opravdu skvělý experiment 😀
    čekám, že v zájmu vědy a dalších výzkumů budou v tomto experimentování pokračovat do nekonečna 😀

  7. DarkPony napsal:

    Blbý nápad čítať v autobuse. Ľudia nerobte to. Nikdy. Toto je tak perfektné, že sa mi podarilo obprskať nejakú pani sediacu predo mnou. A PANI HUDSONOVÁ SA NEZDÁ! ( ͡° ͜ʖ ͡°) ( ͡° ͜ʖ ͡°) ( ͡° ͜ʖ ͡°)

  8. Lea Mell napsal:

    To je slast! Krásný, nádherný kousek na dobrou noc 😉 Díky, směle do takových dalších úžasných děl a tvůj překlad je skvostný.

  9. PharLap napsal:

    Ach, Bože!

    Po dlouhých dnech strádání a čekání (a pečlivého hledání, samozřejmě) na nějakou dobrou JohnLock povídku, přijde tohle. Tohle není třešnička, tohle je třešňový dort! 😀

    Když nad tím tak přemýšlím, jsem ohromně ráda, že v místnosti zrovna nikdo není, jelikož hlasité výbuchy smíchu střídané s hihňáním by rozhodně neudělaly dobrý obrázek o mém psychickém stavu.
    Zase na druhou stranu, všechny kapaliny v okolí by mi měly být ohromně vděčné, že jsem na ně pozapomněla, jelikož by se jim asi nelíbilo být rozstříkané po obrazovce a všech přilehlých předmětech.

    No, a vzhledem k mému oboru chemika, pro mě „Ve jménu vědy!“ dostalo nový rozměr 😀

    Ohromně jsem se bavila (jak určitě vidíš) a mnohokrát ti děkuji! 😀 :* Jsi skvělá!!

  10. katka napsal:

    konečně experiment který si plně vychutnal i John a vypadá to na dlouhodobou záležitost ve jménu vědy nádherné motto děkuji skvělé mě pobavili

  11. helsl napsal:

    Díky, Squire, tohle je naprosto dokonalé. Nepamatuju, kdy jsem se takhle pobavila a jestli je pravda, že smích prodlužuje život, tak jsi mi dneska hodně přidala. Na to by ani Moffat nepřišel. Představ si, že by to začlenil do scénáře… To by nás přiblížil k nesmrtelnosti. Na výběr povídky jsi měla úžasně šťastnou ruku, obdivně smekám. Budeš v podobném duchu pokračovat, viď?

    1. squire napsal:

      Mno, když najdu dobrý crack, proč ne 🙂 akorát se neomezuju na jeden fandom, teď jsem přeložila gen crack povídku z Hobita, kde se o sexu jen zpívá (ale jak!)… Skvělé povídky jsou taky v Avengers, Cabin Pressure, DCU…

  12. Yuki-chan napsal:

    Asi jsem si právě prokousla ruku, když jsem ji v pěst strkala do pusy, abych utlumila svůj smích, protože tady už všichni spí 😀 Panebože!!! Vážně jsem si myslela, že od těch dvou mě už nic nemůže dostat, ale jak je vidno, zmýlila jsem se 🙂 Díky bohu… Už jen tak představa těch dvou, jak tohle provádí, Sherlockovo ‚Ve jménu vědy‘ a ty výrazy… Chlapci, jako malí pětiletí pidižvíci 😀 😀 😀 Díky squire za překlad 😉

  13. Alice napsal:

    Umřela jsem smíchy. Fakt jsem při té představě málem umřela smíchy a spadla z postele. To snad není možné 😀 😀 😀 John a Sherlock říkající „čuráček“ a „šulínek“ Já fakt umřu 😀 😀 😀 Díky za skvělý překlad a povídku, to jsem potřebovala 😀 😀

  14. squire napsal:

    Díky za zveřejnění:)) Technická poznámka: při překladu této povídky jsem použila devatenáct různých označení pro mužské pohlavní ústrojí, což je rozhodně rekord:)

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s